Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

9 Ca 306/2008 - 54Rozsudek MSPH ze dne 22.07.2011

Prejudikatura

4 As 3/2008 - 78

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
9 As 51/2012 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek

9 Ca 306/2008-54

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců JUDr. Naděždy Řehákové a Mgr. Martina Kříže a v právní věci žalobce: Občanské sdružení Parukářka, se sídlem Praha 3, Pod Parukářkou 2760/10, IČ: 26631750, zast. JUDr. Jaroslavem Procházkou, advokátem se sídlem Praha 1, Pštrosova 16, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, odbor stavební, se sídlem Praha 1, Mariánské nám. 2, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Občanské sdružení Žižkov, se sídlem Praha 3, Vlkova 21, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19.6.2008, č.j.: S-MHMP 111111/2008/OST/Vo/Cř,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou k poštovní přepravě dne 29.8.2008 domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo podle ust. § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), změněno k odvolání žalobce rozhodnutí stavebního úřadu Úřadu městské části Praha 3, odboru výstavby, ze dne 4.12.2007, č.j.: OV/3057/07/Kw-z, jímž byla na pozemcích č. parc. 1780/1, 1781/1, 1779/2, 4331/1, 1782/1 a 4484 v k.ú. Žižkov v Praze 3 umístěna stavba s názvem „Objekt občerstvení a veřejných toalet v parku sv. Kříže v Praze 3“. Změna prvostupňového rozhodnutí spočívala v tom, že ve výroku rozhodnutí se výčet parcel, na kterých se umisťuje nová vodovodní přípojka (1. odstavci výroku rozhodnutí, 4. řádek), doplňuje o parc. č. 1780/3.

V podané žalobě žalobce tvrdil, že odvolací orgán rozhodl nesprávně a nepřihlédl k tvrzením žalobce uvedeným v odvolání. Kromě toho neposoudil vady úvodního řízení jako důvod pro své rozhodnutí o novém projednání věci s možností vyjádřit se pro všechny účastníky správního řízení. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

V podání ze dne 25.11.2008, došlém soudu 1.12.2008 a označeném jako podrobné odůvodnění žaloby, žalobce namítal, že v rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu ze dne 4.12.2007 nebylo doloženo posouzení vlivu na životní prostředí ze strany příslušného nezávislého správního orgánu, které je nezbytnou podmínkou pro vydání územního rozhodnutí pro výjimečně přípustnou stavbu, o jejímž umístění v ochranném pásmu památkové zóny Vinohrady, Žižkov, Vršovice bylo rozhodnuto. Rozhodnutí orgánu památkové péče – odboru kultury, památkové péče a cestovního ruchu, ze dne 10.11.2005, č.j.: MHMP 230599/2005/Šam, je nemůže nahradit. Účastníci s jeho obsahem nebyli seznámeni a nebylo jim vysvětleno, jak je možné, že se toto rozhodnutí může vztahovat k žádosti Městské části Praha 3 o vydání územního rozhodnutí, když tato byla podána teprve dne 31.8.2007. Vyjádření orgánu ochrany životního prostředí – zde odboru životního prostředí ÚMČ Praha 3 ze dne 25.7.2007, nelze považovat za nezávislé posouzení vlivu na životní prostředí ve shora uvedeném smyslu, neboť žádost na vydání územního rozhodnutí podala sama Městská část Praha 3. Vyjádření a rozhodnutí orgánu památkové péče jsou zmíněny na str. 6 v písemném vyhotovení územního rozhodnutí ze dne 4.12.2007. O nezávislé vyjádření orgánu této městské části je nutno mít důvodné pochybnosti. Lze si jen stěží představit, že by jeho vyjádření mohlo být jiné než souhlasné.

Žalovaný v napadeném rozhodnutí pouze opakoval argumenty správního orgánu I. stupně a nikterak se nezabýval věcnou stránkou. Je-li žadatelem o územní rozhodnutí ten, kdo je nakonec vydává, rozhodně nelze počítat s tím, že by správní řízení směřovalo k něčemu jinému, než k územnímu rozhodnutí, které návrh žadatele bezvýhradně schválí. Pokud takovýto střet zájmů stavební zákon připouští, pak je nutné, aby ostatní účastníky chránil alespoň institut dvojinstančnosti ve správním řízení, kdy jejich odvolání proti rozhodnutí prvé instance posuzuje nezávislý nadřízený správní orgán. V tomto případě však k tomu nedošlo. Naopak vady v rozhodnutí nižšího správního orgánu hojil žalovaný tím, že ještě před vydáním rozhodnutí o odvolání zřejmě upozornil Úřad městské části Praha 3 na to, že součástí napadeného rozhodnutí by měla být i výjimka z čl. 10 odst. 3 vyhlášky o OTPP, kterou by měl vydat stavebník úřad a kterou toto rozhodnutí neobsahuje. Stavební úřad jako orgán Městské části Praha 3 jí samozřejmě vydal, ale až dne 3.6.2008, tedy téměř půl roku po podání odvolání k žalovanému, které bylo podáno dne 8.1.2008. Zde je zřejmý konflikt zájmů a spolupráce obou správních orgánů. Žalovaný nemohl vydat své rozhodnutí o odvolání žalobce ve své konečné podobě dřív než po 3.6.2008. Stalo se tak dne 19.6.2008.

Další vadou druhoinstančního rozhodnutí žalovaného byla dle žalobce změna prvoinstančního rozhodnutí podle § 90 odst. 1 písm. c) stavebního zákona, podle něhož se napadené rozhodnutí nebo jeho část nemůže změnit, pokud by tím některému z účastníků, jemuž je ukládaná povinnost, hrozila újma z důvodu ztráty možnosti odvolat se. Tato újma zde hrozí, neboť rozsah povinností pro některé účastníky se s dalším pozemkem zvětšuje a tudíž mohl by být napadnut, což mu však bylo prvoinstančním rozhodnutím znemožněno. Dále je použití shora uvedeného ustanovení správního řádu nesprávné z toho důvodu, že podle § 90 odst. 1 písm. c) se postupuje pouze tehdy, pokud jde o podklady rozhodnutí nově pořízené odvolacím správním orgánem. Zde se tak nestalo, poněvadž se v prvoinstančním rozhodnutí vycházelo ze situačního výkresu, který měl již správní orgán I. stupně k dispozici a ve svém rozhodnutí se na něj odvolává, stejně jako žalovaný, přičemž tento situační výkres oba správní orgány identicky označují.

V odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že podle schválené územně plánovací dokumentace je stavba umístěna v monofunkční ploše ZP, určené pro parky, historické zahrady a hřbitovy, ve které je umístění navržené stavby výjimečně přípustné. I přes skutečnost, že v napadeném rozhodnutí je funkční plocha uvedená chybně, je v návrh v souladu s územně plánovací dokumentací. V prvostupňovém rozhodnutí se v části odůvodnění uvádí, že návrh je v souladu s vyhláškou č. 26/1999 Sb. hl.m. Prahy, o obecně technických požadavcích na výstavbu v hl. m. Praze (dále jen „OTTP“). K této skutečnosti žalovaný zjistil, že podle čl. 10 odst. 3 citovaného předpisu musí být stavby vybaveny zařízením pro dopravu v klidu, odpovídající velikosti, funkci a umístění stavby. Podle čl. 10 odst. 2 vyhlášky OTTP se stavba nachází v zóně 3 s koeficientem vlivu území K 0,60. Podle přílohy č. 2 uvedené vyhlášky mají být pro tuto stavbu zřízena 2 stání pro u

osobní automobily, z toho jedno pro osobu zdravotně postiženou ve smyslu vyhlášky č. 269/2001 Sb. V podmínce č. 1 se uvádí, že objekt ani pozemek není napojen na komunikace. Navrhovatel využil ust. § 63 vyhlášky OTPP, která umožňuje v odůvodněných případech, ve smyslu § 169 stavebního zákona povolit výjimku z ust. § 10 odst. 3 vyhlášky OTPP, a o povolení výjimky požádal. Rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 3.6.2008, č.j.: OV/1578/08/Kw byla povolena výjimka z výše uvedeného ustanovení vyhlášky o OTTP, týkající se vybavení stavby zařízením pro dopravu v klidu v souvislosti s umístěním předmětné stavby. Žádosti o deficitní řešení (nezabezpečení parkovacích míst) se vyhovělo. Poukázal na ust. § 79 stavebního zákona a uvedl, že v rámci přezkoumání, zda prvostupňové rozhodnutí vyhovuje požadavkům uvedeným v tomto ustanovení, žalovaný zjistil, že vodovodní přípojka podle situačního výkresu v měřítku 1:1000 se umisťuje také na pozemek parc. č. 1780/3 v k.ú. Žižkov, který není uveden ve výroku prvostupňového rozhodnutí, přestože v dokladové části je založen souhlas vlastníka pozemku hl.m. Prahy s umístěním řípojky.

K námitkám žalobce uvedenými v odvolání žalovaný sdělil, že tyto nesměřující proti umístění stavby. Žalobce namítal, že nebylo přihlédnuto k jeho námitkám účelnosti investice. K tomu žalovaný poukázal na § 90 a 79 odst. 1 stavebního zákona, kde je uvedeno, co je stavební úřad oprávněn a současně povinen v procesu územního řízení posuzovat, a co je obsaženo v územním rozhodnutí. Nesouhlasil s názorem žalobce, že se stavební úřad omezil jen na zcela formální odkaz na § 90 stavebního zákona. V rozhodnutí uvedl, že návrh je v souladu s územně plánovací dokumentací, že byl doložen kladnými stanovisky dotčených orgánů státní správy, hájících zájmy na svěřených úsecích a dalšími podklady, bez jejichž existence nelze rozhodnutí vydat. Nesouhlasil s názorem žalobce, že nebylo posouzeno, zda je záměr žadatele v souladu s ochranou práv a právem chráněných zájmů účastníků řízení, když námitky žalobce jsou vedeny výhradně v obecné rovině. Nepřijal námitku, že je chybou, že návrh nebyl projednán v alternativách. Stavební úřad rozhoduje o podaném návrhu, ke kterému se vyjádřily dotčené orgány státní správy. Pokud považuje za účelné zvolit jiné řešení umístění, může tuto skutečnost žadateli sdělit a doporučit mu jinou vhodnou alternativu. Zda jí však žadatel bude akceptovat či nikoliv, je výhradně v jeho kompetenci. K námitce označení žalobce jako vedlejšího účastníka odkázal žalovaný na § 85 stavebního zákona, podle kterého jsou občanská sdružení zařazena mezi účastníky řízení podle odst. 2 písm. c), v rozhodovací praxi s běžně užívaným názvem vedlejší účastníci, na rozdíl od účastníků podle odst. 1 uvedeného ustanovení, označovaných jako účastníci hlavní. Toto rozlišení má vliv pouze na způsob doručování. Uvedené rozlišení ovšem nic nemění na jejich rovném procesním postavení v řízení. K námitce žalobce o nenaplnění obsahu ustanovení § 4 správního řádu se žalovaný nemohl vyjádřit, neboť z obsahu spisu nevyplývá, že by stavební úřad postupoval tak, jak mu je žalobcem vytýkáno.

Uzavřel, že přezkoumáním napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Zároveň zjistil, že ve výroku není uveden pozemek parc.č. 1780/3 v k.ú. Žižkov, na kterém se podle situačního výkresu v měřítku 1:1000 vodovodní přípojka předmětné stavby také umisťuje. Protože prvostupňové rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, je jinak v souladu s právními předpisy, tento nedostatek žalovaný odstranil tím, že napadené rozhodnutí změnil podle ust. § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu.

V písemném vyjádření k podané žalobě žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl. Ke stanovisku dotčeného správního orgánu, posuzujícího případný vliv stavby na přírody a krajinu uvedl, že v daném případě je oprávněným orgánem odbor životního prostředí Městské části Praha 3, který ve svém rozhodnutí ze dne 25.7.2007, č.j.: UMCP3 065016/2007 vyslovil s předmětnou stavbou souhlas. Dále poukázal na ust. § 86 odst. 2 písm. b) stavebního zákona a uvedl, že je logické, že datum vydání uvedeného stanoviska je z doby před podáním žádosti, neboť pokud si jej žadatel obstará před podáním žádosti o vydání rozhodnutí o umístění stavby, k žádosti je připojí. Námitku, že nebyl žalobce seznámen s doklady, nepovažoval žalovaný za důvodnou. Uvedené rozhodnutí je součástí spisu, žalobce byl účastníkem řízení a měl tak možnost využít práv vyplývajících z tohoto postavení. Pokud dané problematice nerozumí, měl možnost nechat se v řízení zastupovat. Upozornil, že námitku podobného obsahu žalobce v odvolacím řízení neuplatnil.

K námitce žalobce, že žadatelem o vydání územního rozhodnutí byl územně samosprávný celek (Městská část Praha 3), rozhodujícím orgánem byl orgán státní správy tohoto územního samosprávného celku, a v odvolacím řízení rozhodoval Magistrát hl.m. Prahy, odbor stavební, konstatoval, že současná právní úprava připouští, aby v kterémkoliv stupni správního řízení o právu nebo povinnosti územně samosprávného celku rozhodoval územně samosprávný celek, vykonává-li tento orgán přenesenou působnost v oblasti státní správy. K tomu poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp.zn.: As 21/2004. V daném případě v odvolacím řízení rozhodoval žalovaný jako odvolací správní orgán příslušný podle ust. § 81 odst. 3 písm. a) zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze a podle ust. § 89 odst. 1 správního řádu. Námitka podjatosti nebyla v územním řízení uplatněna. Ohledně výjimky z čl. 10 odst. 3 vyhlášky OTPP uvedl, že žalobce nebyl účastníkem řízení o povolení výjimky, protože jeho práva a právem chráněné zájmy nemohou být skutečností, že u předmětné stavby nebudou z technických důvodů zřizována žádná parkovací místa, nijak dotčena. Žalovaný vycházel z úvahy, že zrušení rozhodnutí o umístění stavby a vrácení věci k novému řízení správního orgánu I. stupně pouze z důvodu, aby byla projednána výjimka, by vedlo k neúčelnému protahování územního řízení. Námitka, týkající se řešení dopravy v klidu, rovněž nebyla žalobcem v odvolacím řízení uplatněna.

K poslední námitce žalovaný uvedla, že ta vyplývá z nepochopení textu ust. § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu. Žalovanému nebylo jasné, jaká povinnost tím, že do výroku územního rozhodnutí bylo doplněno číslo parcely dotčené stavbou, kterou stavební úřad ve svém rozhodnutí opomněl, žalobci vznikla. Prvoinstanční rozhodnutí i napadené rozhodnutí vychází ze situačního výkresu, ze kterého je patrné, že pozemek parc. č. 1780/3 v k.ú. Žižkov je rovněž stavbou dotčen. Žalobce nesprávně usoudil, že změna rozhodnutí je možná pouze v případě, pokud je spisový materiál doplněn o nové podklady, a nevšiml si, že v souvislosti s novými podklady ust. § 90 odst. 1 písm. c) správní řád odkazuje na ust. § 36 odst. 3 správního řádu. Protože se nejedná o podklad rozhodnutí nově pořízený odvolacím orgánem, žalovaný podle ust. § 36 odst. 3 správního řádu nepostupoval.

Soud rozhodoval ve věci bez nařízení ústního jednání podle ust. § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“), neboť účastníci vyslovili s takovým postupem soudu souhlas.

Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, v rozsahu tvrzených žalobních bodů, kterými je vázán, vycházeje ze skutkového a právního stavu platného v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Při posouzení věci soud vyšel z následující právní úpravy:

Podle ust. § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu jestliže odvolací správní orgán dojde k závěru, že napadené rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy nebo že je nesprávné, napadené rozhodnutí nebo jeho část změní; změnu nelze provést, pokud by tím některému z účastníků, jemuž je ukládána povinnost, hrozila újma z důvodu ztráty možnosti odvolat se; podle § 36 odst. 3 se postupuje, pouze pokud jde o podklady rozhodnutí nově pořízené odvolacím správním orgánem; je-li to zapotřebí k odstranění vad odůvodnění, změní odvolací správní orgán rozhodnutí v části odůvodnění; odvolací správní orgán nemůže svým rozhodnutím změnit rozhodnutí orgánu územního samosprávného celku vydané v samostatné působnosti.

Podle ust. § 71 odst. 2 s.ř.s. k žalobě žalobce připojí jeden opis napadeného rozhodnutí. Žalobce může kdykoli za řízení žalobní body omezit. Rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body může jen ve lhůtě pro podání žaloby.

Pod ust. § 72 odst. 1 s.ř.s. žalobu lze podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. Lhůta je zachována, byla-li žaloba ve lhůtě podána u správního orgánu, proti jehož rozhodnutí směřuje.

Soud posoudil námitky žalobce takto:

Žalobce v podané žalobě předně namítal, že žalovaný rozhodl nesprávně a nepřihlédl k tvrzením žalobce uvedeným v odvolání. K uvedené námitce ze správního spisu vyplynulo: Rozhodnutím stavebního úřadu Úřadu městské části Praha 3, odboru výstavby, ze dne 4.12.2007, č.j.: OV/3057/07/Kw-z bylo k žádosti Městské části Praha 3 vydáno podle ust. § 92 stavebního zákona územní rozhodnutí o umístění stavby názvem „Objekt občerstvení a veřejných toalet v parku sv. Kříže v Praze 3“ na pozemcích č. parc. 1780/1, 1781/1, 1779/2, 4331/1, 1782/1 a 4484 v k.ú. Žižkov v Praze 3, a to za podmínek uvedených v tomto rozhodnutí.

Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce odvolání, ve kterém namítal: 1. Nebylo přihlédnuto k námitkám, které podal žalobce jako účastník řízení. Při jejich zamítnutí vycházel stavební úřad z nesprávného a neúplného zjištění skutkového stavu. Zejména otázka investic do objektu z veřejných prostředků by měla být velmi zodpovědně zvážena, neboť bezpochyby nejsou těmi nejnaléhavějšími z hlediska potřeb a zájmů veřejnosti Prahy 3, zvláště když se nabízejí možnosti realizace podobné stavby způsobem, kterým by rozpočet Městské části Prahy 3 tolik nezatížil a který je stavebnímu úřadu znám. To vše pro případ, že stávající širokou veřejností oblíbené „občerstvení“ by již nevyhovovalo všem požadavkům na moderní, přiměřeně rozsáhlý, citlivě komponovaný a s okolím harmonizující objekt. Takovým v žádném případě není ten, který je předmětem návrhu žadatele a který ve velkém počítá s veřejnými investicemi. Uvedenou námitkou se dle žalobce prvostupňový orgán nezabýval. Omezil se pouze na vágní a zcela formální odkaz na § 90 stavebního zákona, přičemž neuvedl, v čem tkví soulad jeho postupu s uvedeným zákonným ustanovením. Zcela jistě pak nebylo posouzeno, zda je záměr žadatele v souladu s ochranou práv a právem chráněných zájmů účastníků řízení, jak ust. § 90 stavebního zákona ukládá. V tomto žalobce spatřoval stavební úřad vážný nedostatek řízení.

2. Vady řízení žalobce spatřoval dále v rozhodnutí stavebního úřadu zabývat se pouze tímto jediným nevariantním návrhem žadatele o územní rozhodnutí o umístění stavby, aniž by byl v průběhu řízení dán prostor pro hledání optimálního řešení, které by nejlépe vycházelo vstříc zájmům veřejnosti a účastníků řízení. Tak to nevyžaduje pouze § 90 stavebního zákona, ale i např. § 2 správního řádu. K tomu poukázal na skutečnost, že objekt občerstvení už existuje a WC je řádně provozováno a je zdarma. Tvrdil, že v předmětném řízení nebyl naplněn ani § 3 správního řádu.

3. Za závažný nedostatek předmětného řízení žalobce označil zmatečnost řízení, kdy v průběhu řízení docházelo opakovaně ke změnám označení žalobce, když je prvostupňový orgán nazýval účastníkem řízení, poté opět vedlejším účastníkem řízení, aby jej nakonec nezařadil mezi adresáty pro doručení rozhodnutí, byť by mělo jít o doručení veřejnou vyhláškou. Žalobce rovněž nebyl ústně poučen o způsobu doručení.

4. Konečně namítal, že nedostatkem řízení byl také způsob jeho vedení. Neustále se někam spěchalo, jednalo se o čistě rutinní a ryze formální řízení, kde bylo vše předem dáno a námitky účastníků řízení byly jen velmi stroze odbyty, aniž by se někdo zabýval jejich obsahem. Jestliže je řízení o územním rozhodnutí správním řízením, pak zcela jistě v daném případě nebylo ze strany správního orgánu, který je vedl naplněno ust. § 4 správního řádu. V nedodržení tohoto ustanovení správního řádu spatřoval žalobce další rozpor prvostupňového rozhodnutí se zákonem.

O podaném odvolání bylo rozhodnuto napadeným rozhodnutím. Uvedenou námitkou se soud nemohl blíže zabývat, neboť žalobce neuvedl, z jakého důvodu žalovaný rozhodl nesprávně a k jakým konkrétním tvrzením žalobce, uvedeným v odvolání, nebylo žalovaným přihlédnuto. Je přitom pouze věcí žalobce, jakým způsobem své námitky vymezí. Soudní řád správní ( zák. č. 150/2002 Sb. dále jen „s.ř.s.“ ) soudu neumožňuje námitky žalobce jakkoliv doplňovat, či je dovozovat. V obecné rovině tak, jak byla námitka žalobcem vznesena, soud vytýkané porušení neshledal. Žalovaný se tvrzeními žalobce, uvedenými v odvolání, zabýval v napadeném rozhodnutí, konkrétně na straně 3 v 2. odstavci, a uvedl z jakého důvodu tato tvrzení nepovažuje za relevantní. Vzhledem k neurčitosti uvedené námitky, považuje soud způsob, jakým se žalovaný vypořádal s námitkami žalobce, za plně postačující. Pokud by žalobce zcela konkrétním způsobem zpochybnil závěr žalovaného, respektive uvedl jaká konkrétní tvrzení nebyla žalovaným zohledněna, měl by soud dostatek podmínek pro bližší soudní přezkum. Jelikož tomu tak v projednávaném případě není, byla námitka žalobce zkoumána toliko obecně, přičemž nebyla shledána důvodnou.

Tvrdil, že neposoudil vady úvodního řízení jako důvod pro své rozhodnutí o novém projednání věci s možností vyjádřit se pro všechny účastníky správního řízení. K tomu soud podotýká, že takový žalobní bod je pro svojí obecnost na samotné hranici, umožňující soudu přezkoumat napadené rozhodnutí. Žalobce však podáním ze dne 25.11.2008, došlém soudu dne 1.12.2008, tj. po uplynutí zákonné lhůty (srov. ust. § 71 odst. 2 s.ř.s.), podanou žalobu doplnil, mj. o tvrzení, že změna prvoinstančního rozhodnutí je v rozporu s ust. § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu a rovněž i o tvrzení nesprávnosti použití uvedeného ustanovení. Za této situace soud v souladu s názorem Nejvyššího správního soudu vyjádřeném v rozsudku ze dne 24.8.2010, č.j.: 4 As 3/2008-78 (blíže viz www.nssoud.cz), podle kterého „účelem lhůty k uplatnění žalobních bodů je totiž toliko časové fixování základního rozsahu toho, co bude předmětem soudního přezkumu správního rozhodnutí, tak, aby byla zajištěna patřičná míra právní jistoty účastníků řízení a rychlost řízení“, shora uvedené námitky žalobce, uvedené v podání ze dne 25.11.2008, pokládá za konkretizaci tohoto žalobního bodu, neboť zjištění žalovaného, že ve výroku prvostupňového rozhodnutí nejsou zahrnuty všechny pozemky, lze považovat za vadu úvodního řízení. Z uvedeného důvodu ostatně žalovaný přikročil ke změně prvostupňového rozhodnutí.

Uvedenou žalobní námitkou neshledal soud oprávněnou. K tomu soud odkazuje na ust. § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu, podle kterého jestliže odvolací správní orgán dojde k závěru, že napadené rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy nebo že je nesprávné, napadené rozhodnutí nebo jeho část změní; změnu nelze provést, pokud by tím některému z účastníků, jemuž je ukládána povinnost, hrozila újma z důvodu ztráty možnosti odvolat se; podle § 36 odst. 3 se postupuje, pouze pokud jde o podklady rozhodnutí nově pořízené odvolacím správním orgánem; je-li to zapotřebí k odstranění vad odůvodnění, změní odvolací správní orgán rozhodnutí v části odůvodnění; odvolací správní orgán nemůže svým rozhodnutím změnit rozhodnutí orgánu územního samosprávného celku vydané v samostatné působnosti. Z uvedeného ustanovení jednoznačně vyplývá, že dojde-li odvolací správní orgán k závěru, že napadené rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy nebo že je nesprávné, není tento orgán oprávněn změnit prvostupňové rozhodnutí pouze při současném splnění podmínek, že prvostupňové rozhodnutí ukládá některému z účastníků řízení povinnost, a zároveň těmto účastníkům hrozí újma z důvodu ztráty možnosti se odvolat. Vzhledem k tomu, že v projednávaném případě prvostupňovým rozhodnutím ve znění napadeného rozhodnutí bylo rozhodnuto o umístění stavby, tedy prvostupňovým rozhodnutím nebyla žádnému z účastníků řízení uložena povinnost, žalovaný byl oprávněn postupovat v souladu s ust. § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu a prvostupňové rozhodnutí změnit, jestliže zjistil, že ve výroku prvostupňového rozhodnutí není uveden pozemek parc. č. 1780/3 v k.ú. Žižkov, na kterém je umístěna vodovodní přípojka předmětné stavby. Žalobce se mýlí pokud se domnívá, že podle ust. § 90 odst. 1 psím. c) správního řádu lze postupovat pouze tehdy, pokud odvolací správní orgán pořizoval nové podklady pro rozhodnutí. Ust. § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu změnu prvostupňového rozhodnutí nepodmiňuje opatřením nových podkladů. Podle uvedeného ustanovení lze postupovat jak v případě, že změna rozhodnutí je založena na podkladech, které si v průběhu odvolacího řízení opatřil odvolací orgán, tak v případě, že tato změna má svůj základ v podkladech předložených prvostupňovým orgánem. Jestliže však odvolací správní orgán pořizoval v průběhu odvolacího řízení nové podklady pro rozhodnutí, je v tomto řízení povinen postupovat v souladu s ust. § 36 odst. 3 správního řádu, tzn. umožnit účastníkům řízení vyjádřit se k nově pořízeným podkladům rozhodnutí. Z uvedeného důvodu neshledal soud námitku žalobce oprávněnou.

Pokud jde o zbylé námitky uvedené v podaní ze dne 25.11.2008, a to že nebylo doloženo posouzení vlivu na životní prostředí ze strany příslušného nezávislého správního orgánu, dále námitku, že žalovaný pouze opakoval argumenty prvostupňového rozhodnutí a nezabýval se věcnou stránkou a rovněž i námitku střetu (konfliktu) zájmů, neboť žadatelem o územní rozhodnutí byla Městská část Praha 3, přičemž o žádosti bylo rozhodnuto Úřadem městské části Prahy 3, pak k tomu soud uvádí, že tyto námitky byly uplatněny po lhůtě stanovené v § 72 s.ř.s. a soud se jimi nemohl zabývat. Uvedené námitky nelze podřadit pod žádný z žalobních bodů podané žaloby, neboť žalobce tyto námitky neuplatnil v průběhu správního řízení. Tyto námitky nebyly součástí odvolání žalobce a žalovaný k nim proto tak nemohl přihlédnout a nemohly být ani dle druhého žalobního bodu důvodem pro rozhodnutí žalovaného o novém projednání věci s možností vyjádřit se pro všechny účastníky řízení. Ostatně ani žalovaný žalobcem vytýkané vady při přezkumu prvostupňového rozhodnutí v rámci odvolacího řízení neshledal.

Ze všech uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že rozhodnutí žalovaného bylo vydáno v souladu se zákonem. Soud proto podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Protože soud rozhodl ve věci samé, nezabýval se již návrhem žalobce na přiznání odkladného účinku žalobě, uplatněným v podání došlém soudu dne 6.4.2011.

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce nebyl ve věci úspěšný, žalovanému správnímu orgánu, který měl v řízení úspěch, však důvodně vynaložené náklady řízení nevznikly.

O nákladech osoby zúčastněné na řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 60 odst. 5 věty prvé s.ř.s. Osobě zúčastněné na řízení nebyla uložena soudem žádná povinnost.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s., a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 22. července 2011

JUDr. Ivanka Havlíková, v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Aneta Petrlíková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru