Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

9 Ca 300/2007 - 65Rozsudek MSPH ze dne 17.09.2010


přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 9Ca 300/2007-65

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců JUDr. Naděždy Řehákové a Mgr. Martina Kříže a v právní věci žalobce: E. B., zast. Dr. Pavlem Alfery Hrdinou, advokátem se sídlem Praha 1, Václavské nám. 40, proti žalovanému: Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu, se sídlem Praha 1, Štěpánská 28, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16.7.2007, č.j.: 8774/07-1100-100500,

takto:

I. Rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 16.7.2007, č.j.: 8774/07-1100-100500 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 10.640,-Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Dr. Pavla Alfery Hrdiny, advokáta.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým žalovaný podle ust. § 50 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád “), zamítl jeho odvolání proti platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 1 (dále jen „správce daně“) ze dne 12.12.2006, č.j.: 342000/06/001532/1430 za zdaňovací období 2004, jímž byla ze základu daně podle § 5 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen „zákon o daních z příjmů“), ve výši 3.289.5111,-Kč vyměřena daň ve výši 999.540,-Kč.

Žalobce v podané žalobě předně uvedl, že v daňovém přiznání za rok 2004 uplatnil odečet částky 300.000,-Kč od základu daně, která se rovná úrokům z hypotečního úvěru dle § 15 odst. 10 zákona o daních z příjmů. K výzvě správce daně předložil smlouvu o půjčce, ze pokračování
2
9Ca 300/2007

které vyplývá, že úvěr byl poskytnut zahraniční bankou (BAYERISCHE HYPO-UND VEREINSBANK AKTIENGESELLSCHAFT). Správce daně nárok žalobce na odečet úroků z hypotečního úvěru neuznal a vyměřil žalobci platebním výměrem daňovou povinnost ve výši, která odečet částky 300.000,-Kč od daňového základu nerespektovala. Odvolání žalobce bylo žalovaným zamítnuto s tím, že zákonné podmínky stanovené v § 15 odst. 10 a 11 zákona o daních z příjmů nebyly splněny. Dále pak žalovaný neshledal jako důvodnou námitku, že se jedná o diskriminační úpravu, která je v rozporu s komunitárním právem. V podané žalobě žalobce namítal, že napadené rozhodnutí je ve výroku i v odůvodnění v rozporu se zákonem a dále, že řízení, které předcházelo jeho vydání, trpí podstatnými vadami a žalobce tak byl na svých právech zkrácen přímo i v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení. Konkrétně tvrdil, že ve vyjádření k výzvě k odstranění pochybností ze dne 6.9.2005, poukazuje na závěrečné návrhy generálního advokáta D. Ruiz-Jarabo Colomera ze dne 26.10.20004 ve věci sp.zn.: C-376/06 (správně sp.zn.: C-376/03) k žádosti o rozhodnutí o předběžných otázkách podané usnesením soudu v Herzogenbusch. Z tohoto dokumentu a dále z argumentace žalobce uvedené ve vyjádření vyplývá, že platná právní úprava, která neumožňuje v daném případě odečet úroků z hypotečního úvěru, je diskriminační a v rozporu s komunitárním právem (zásadou volného pohybu kapitálu), jak také judikoval Evropský soudní dvůr v rozhodnutí ze dne 14.2.1995 ve věci C-279/93 (Schumacker, Sb. 1995, I-225, č. 21). V uvedeném rozsudku Evropský soudní dvůr použil formulaci, která se prosadila a byla opakována v dalších rozhodnutích (např. sp.zn. C-264/96 ze dne 16.7.1998, sp.zn.: C-307/97 ze dne 21.9.1999). Dle žalobce se žalovaný uvedenou argumentací nezabýval a omezil se na konstatování, že se jedná o námitku nedůvodnou. Tímto se tak žalovaný dopustil závažného procesního pochybení. K tomu odkázal na § 50 odst. 7 daňového řádu a dále na rozsudek Krajského soudu v Plzni č.j.: 30 Ca 168/97, usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16.5.2006, č.j.: 2 Afs 52/2005-94, rozhodnutí Evropského soudního dvora č. CELEX 61994J0286 z 18.12.1997 a nález Ústavního soudu sp.zn.: IV. ÚS 48/2005. Rovněž pak poukázal na skutečnost, že podle současně platného znění § 15 odst. 3 zákona o daních z příjmů je odpočet částky, která se rovná úrokům z hypotečního úvěru, poskytnutého zahraniční banky, možný. Žalovaný by tak měl vycházet ze skutečnosti, že aplikovaný předpis byl dodatečně změně tak, aby byl konformní s komunitární právní úpravou. Rovněž namítal, že platná právní úprava i výše uvedené judikáty vylučují, aby daňové orgány vydávaly rozporná rozhodnutí ve skutkově identických věcech. K tomu poukázal na rozhodnutí ve věci daňového poplatníka M. F., vydaného dne 13.6.2006, č.j.: FŘ-7610/11/06, kterým žalovaný rozhodl v identické záležitosti zcela opačně a odečet hypotečních úroků od daňového základu uznal jako přípustný případ, kdy poskytovatelem úvěru byla zahraniční hypoteční banka. Takováto nekonzistentnost rozhodování je dle žalobce nepřípustná (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31.1.2007, č.j.: 8 As 13/2006-115). Z uvedeného žalobce zároveň dovozoval, že výklad předmětného ustanovení zákona o daních z příjmů není jednotný a jasný a proto tento případ jsou orgány veřejné moci povinny postupovat mírněji (viz nález Ústavního soudu ze dne 15.12.2003, sp.zn.: IV. ÚS 666/02). S ohledem na shora uvedené důvody žalobce navrhl, aby soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

V odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že se za podmínek stanovených v § 15 odst. 10 a 11 zákona o daních z příjmů, ve zněním platném pro zdaňovací období 2004, odečte částka, která se rovná úrokům zaplaceným ve zdaňovacím období z úvěru ze stavebního spoření, úrokům z hypotečního úvěru poskytnutého bankou nebo pobočkou zahraniční banky, kde se úrok snižuje o státní příspěvek poskytnutý podle zvláštních předpisů, nebo z úvěru poskytnutého bankou nebo pobočkou zahraniční banky v souvislosti s hypotečním úvěrem. Pro vymezení definice „hypotečního úvěru poskytnutého pokračování
3
9Ca 300/2007

bankou“ pro daňové účely jsou důležité dvě podmínky, jednak subjekt, který takový úvěr dlužníkovi poskytuje a jednak způsob zajištění samotného úvěru. Rozhodující je, aby úvěr měl charakter hypotečního úvěru a byl poskytnut tuzemskou bankou nebo pobočkou zahraniční banky působící na území ČR. Z předloženého spisového materiálu vyplývá, že úvěr byl poskytnut zahraniční bankou (BAYERISCHE HYPO-UND VEREINSBANK AKTIENGESELLSCHAFT). Předloženými důkazními prostředky nebyla splněna podmínka, kterou předepisuje zákon o daních z příjmů, platný pro zdaňovací období roku 2004, pro uznání nezdanitelné části základu daně, a to že úvěr byl poskytnut bankou nebo pobočkou zahraniční banky, která má povolení působit na území České republiky. Současné znění zákona nevylučuje, aby odpočet úroků z úvěru na financování bytových potřeb uplatnil i daňový nerezident ČR. Námitku, že se jedná o diskriminační úpravu, která je v rozporu s komunitrárním právem, neboť ve svých účincích směřuje proti zásadě volného pohybu kapitálu, považoval žalovaný s přihlédnutím k uvedeným skutečnostem, za nedůvodnou. Hypoteční úvěr byl poskytnut zahraniční bankou, nikoliv bankou anebo pobočkou zahraniční banky působící v České republice, a proto z důvodu nesplnění podmínek stanovených zákonem o daních z příjmů nebyl uznán odečet úroků. Žalovaný přezkoumáním napadeného rozhodnutí neshledal rozpor s právními předpisy a okolnosti nasvědčují tomu, že došlo k vyměření daně ve správné výši. K odvolání připojené doklady neprokázaly možnost snížení základu daně o částky zaplacené ve zdaňovacím období 2004 na úrocích z hypotečního úvěru. Poznamenal, že v odvolání zmíněné judikáty Evropského soudního dvora nejsou typově shodné ve všech podstatných rysech, a proto námitka, že uvedené judikáty Evropského soudního dvora řešily, přes určité odlišnosti, obdobnou situaci, je k výše uvedeným skutečnostem nedůvodná a ust. § 15 zákona o daních z příjmů bylo upraveno pro zdaňovací období 2005. Uzavřel, že vzhledem k tomu, že nebyla splněna podmínka pro uznání nezdanitelné části základu daně podle § 15 odst. 10 zákona o daních z příjmů, nemá žalovaný důvod ke změně nebo zrušení napadeného platebního výměru.

V písemném vyjádření k podané žalobě žalovaný uvedl, že základní zásady daňového řízení jsou v předmětem úpravy § 2 daňového řádu. Jde o závazná interpretační pravidla platná pro celý zákon. V zásadách daňového procesu je striktně vysloven požadavek zákonnosti, a to jak pro správce daně, tak pro daňové subjekty. Při dodržování povinnosti dbát na zachování práv a právem chráněných zájmů daňových subjektů a ostatních osob zúčastněných na daňovém řízení, při postupu v souladu se zákony a jinými obecně závaznými právními předpisy sledující správci daně cíl daňového řízení, kterým je stanovení a vybrání daně tak, aby nebyly zkráceny daňové příjmy. Při splnění požadavku zákonnsoti tedy musí dojít ke správnému stanovení a vybrání daně, pochopitelně za předpokladu dodržení zákonnosti nejen ze strany správců daně, ale i daňových subjektů. Ve smyslu ust. § 1 odst. 2 daňového řádu platí, že správce daně má mj. i právo činit opatření potřebná ke správnému a úplnému zjištění a stanovení daňových povinností. Důkazní řízení je součástí řízení daňového, a proto je správce daně, který toto řízení vede, povinen postupovat podle základních zásad daňového řízení. Tedy zejména zásady zákonnosti (§ 2 odst. 1), zásady součinnosti (§ 2 odst. 2 a 9) a zásady volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 3). Ve smyslu zásady zákonnosti platí, že při správě daní jednají správci daně v řízení o daních v souladu se zákona a jinými obecně závaznými předpisy. Jejich povinností je tedy jednat zejména v souladu s těmito obecně závaznými právními předpisy, které jsou součástí ústavního pořádku ČR (čl. 38 odst. 2 LZPS). Zásada součinnosti znamená, že správce daně má povinnost součinnosti s daňovým subjektem, ale i to, že daňový subjekt má zákonné právo na součinnost se správcem daně v daňovém řízení. Zásada součinnosti se v důkazním řízení projevuje zejména v ust. § 31 daňového řádu s tím, že mezi správce daně a daňový subjekt rozděluje důkazní povinnost. Daňové řízení je postaveno na zásadě, že daňový subjekt má dvě základní povinnosti. První pokračování
4
9Ca 300/2007

povinností je povinnost za podmínek stanovených zvláštním zákonem daň přiznat, daňový subjekt v této věci stíhá břemeno tvrzení a druhou jeho povinností je povinnost toto své tvrzení doložit, stíhá jej tedy břemeno důkazní. Dokazování v daňovém řízení je upraveno v § 31 odst. 9 daňového řádu, kde důkazní břemeno má daňový subjekt. Daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně vyzván. Žalobce podal dne 3.6.2005 daňové přiznání za rok 2004 a uplatnil odpočet částky 300.000,-Kč od základu daně, která se rovná úrokům z hypotečního úvěru dle § 15 odst. 10 zákona o daních z příjmů. Vzhledem k tomu, že předložené doklady pro uznání nezdanitelné části základu daně nebyly úplné, bylo dne 27.7.2006 zahájeno vytýkají řízení dle § 43 daňového řádu. Zmocněný zástupce na výzvu předložil smlouvu o půjčce, ze které vyplývá, že úvěr byl dne 31.7.2002 poskytnut zahraniční bankou. Od základu daně poplatníka se za podmínek stanovených v § 15 odst. 10 a 11 zákona o daních z příjmů, ve znění platném pro zdaňovací období 2004, odečte částka, která se rovná úrokům zaplaceným ve zdaňovacím období z úvěru ze stavebního spoření, úrokům z hypotečního úvěru poskytnutého bankou nebo pobočkou zahraniční banky, kde se úrok snižuje o státní příspěvek poskytnutý podle zvláštních předpisů, nebo z úvěru poskytnutých bankou nebo pobočkou zahraniční banky v souvislosti s hypotečním úvěrem. Pro vymezení definice „hypotečního úvěru poskytnutého bankou“ pro daňové účely jsou důležité dvě podmínky, jednak subjekt, který takový úvěr dlužníkovy poskytuje a jednak způsob zajištění samotného úvěru. Rozhodující je, aby úvěr měl charakterhy potečního úvěru a byl poskytnut tuzemskou bankou nebo pobočkou zahraniční banky působící na území ČR. Z předloženého spisového materiálu vyplývá, že úvěr byl dne 31.7.2002 poskytnut zahraniční bankou. Předloženými důkazními prostředky nebyla splněna podmínka, kterou předepisuje zákon o daních z příjmů, platný pro zdaňovací období roku 2004, pro uznání nezdanitelné části základu daně a to, že úvěr byl poskytnut bankou nebo pobočkou zahraniční banky, která má povolení působit na území ČR. Hypoteční úvěr byl poskytnut zahraniční bankou, nikoliv bankou anebo pobočkou zahraniční banky působící v ČR, a proto z důvodu nesplnění podmínek stanovených zákonem o daních z příjmů nebyl uznán odečet úroků. Námitka, že se jedná o diskriminační úpravu, která je v rozporu s komunitárním právem, neboť ve svých účincích směřuje proti zásadě volného pohybu kapitálu, tak žalovaný považoval za nedůvodnou. Žalovaný jednal v souladu s obecně závaznými právními předpisy, které jsou součástí ústavního pořádku ČR platnými pro zdaňovací období 2004. S odkazem žalobce na skutečnost, že podle současně platného znění § 15 odst. 3 zákona o daních z příjmů, se od základu daně odečte částka, která se rovná úrokům zaplaceným ve zdaňovacím období z úvěru ze stavebního spoření, úrokům z hypotečního úvěru poskytnutého bankou nebo pobočkou zahraniční banky anebo zahraniční bankou a tvrzením, že by žalovaný měl při posuzování odvolání vycházet ze skutečnosti, že aplikovaný právní předpis byl dodatečně změněn, žalovaný nesouhlasil, neboť tato změna neměla retroaktivní účinnost. Námitku, že se jedná o diskriminační úpravu, která je v rozporu s komunitárním právem, považoval žalovaný za nedůvodnou. Hypoteční úvěr byl poskytnut zahraniční bankou, nikoliv bankou a nebo pobočkou zahraniční banky působící v ČR, a proto z důvodů nesplnění podmínek stanovených zákonem o daních z příjmů nebyl uznán odečet úroků. Nejedná se tedy o otázku pohybu kapitálu, ale o pravidlo poskytování daňových úlev, respektive posouzení splnění podmínek pro její uplatnění. Uzavřel, že jednal v souladu s obecně závaznými právními předpisy, které jsou součástí ústavního pořádku ČR, a zákonné podmínky pro neuznání odpočtů úroků z hypotečního úvěru od základu daně za zdaňovací období 2004 byly splněny. Dále se žalovaný ve svém vyjádření k podané žalobě zabývá toliko v obecné rovně právní úpravou, obsaženou v ust. § 15 odst. 10 a 11 zákona o daních z příjmů. S námitkou, že platná právní úprava i citované judikáty vylučují, aby daňové orgány vydávaly rozporná rozhodnutí ve skutkově identických věcech, žalovaný souhlasil, pokračování
5
9Ca 300/2007

nesouhlasil však s tím, že každý případ je identický a že lze uplatnit všechny zaplacené úroky plynoucí z poskytnutých úvěrů na nemovitosti a že odpočet může uplatňovat každý poplatník. Navíc v důsledku změn daňových předpisů je nutno tyto předpisy aplikovat vždy ve znění pro konkrétní zdaňovací období a identická věc pak musí být posouzena podle toho, v jakém období nastala. Z ohledem na shora uvedené žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl.

V replice ze dne 4.2.2008 žalobce nesouhlasil s tím, že žalovaný zařadil mezi základní zásady cíl daňového řízení, a to stanovení a vybrání daně tak, aby nebyly kráceny daňové příjmy. Tvrdil, že tato zásada v citovaném ustanovení zákona obsažena není a jako základní princip daňového řízení nemůže obstát. Dále uvedl, že pokud český zákon není evropsky konformní, znamená jeho dodržování porušení základních zásad platných v evropském hospodářském prostoru. Za bezpředmětné označil žalobce tvrzení žalovaného, že se v daném případě nejedná o otázku pohybu kapitálu, ale o pravidlo poskytování daňových úlev, respektive posouzení splnění podmínek pro jejich uplatnění. Oblast poskytování úvěrů a s tím související otázka zohlednění zaplacených úroků v nákladech daňového subjektu je otázkou, která do této oblasti zcela typicky patří. Poukázal na v žalobě uvedená relevantní evropská rozhodnutí i na skutečnost, že současná platná právní úprava obsažená v daňovém řádu respektuje, byť s časovým zpožděním, které je pro posouzení daného případu důležité, komunitární právo. Poukázal na to, že tuto argumentaci uplatnil již v odvolání proti rozhodnutí správce daně, avšak žalovaný, se těmito důvody v napadeném rozhodnutí vůbec nezabýval. Ve vyjádření k podané žalobě pak žalovaný k tomuto nezaujímá žádné stanovisko. Dále sdělil, že k jeho argumentaci ohledně nekonzistentnosti rozhodovací praxe, neuvedl žalovaný žádné konkrétní vysvětlení nebo důvody. Žalovaný pouze popisuje platnou právní úpravu bez toho, aby vysvětlil vazbu citovaných ustanovení zákona o daních z příjmů na skutečnost, že v identických případech vydává zcela protichůdná rozhodnutí. V závěru pak tvrdí, že nelze souhlasit s tím, že každý případ je identický. Toto žalobce netvrdil, žalobce uvedl pouze dva případy a žalovaný neuvádí žádné specifické okolnosti, které by je odlišovaly natolik, aby tyto rozdíly odůvodňovaly vydání opačných rozhodnutí.

Soud rozhodoval ve věci bez nařízení ústního jednání podle ust. § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“), neboť účastníci vyslovili s takovým postupem soudu souhlas.

Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, v rozsahu tvrzených žalobních bodů, kterými je vázán, podle skutkového a právního stavu ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí, a dospěl k závěru, že žaloba je opodstatněná.

V posuzované věci vyšel soud z následně uvedené právní úpravy:

Podle ust. § 15 odst. 10 zákona o daních z příjmů ve znění účinném pro rok 2004 se od základu daně se odečte částka, která se rovná úrokům zaplaceným ve zdaňovacím období z úvěru ze stavebního spoření, úrokům z hypotečního úvěru poskytnutého bankou nebo pobočkou zahraniční banky, sníženým o státní příspěvek poskytnutý podle zvláštních právních předpisů, jakož i úvěru poskytnutého stavební spořitelnou, bankou nebo pobočkou zahraniční banky v souvislosti s úvěrem ze stavebního spoření nebo s hypotečním úvěrem, a použitým na financování bytových potřeb, pokud se nejedná o bytovou výstavbu, údržbu a změnu stavby bytového domu nebo bytu ve vlastnictví podle zvláštního právního předpisu pokračování
6
9Ca 300/2007

prováděnou v rámci podnikatelské a jiné samostatné výdělečné činnosti nebo pro účely pronájmu. Bytovými potřebami pro účely tohoto zákona se rozumí a) výstavba bytového domu, rodinného domu, bytu podle zvláštního právního předpisu nebo změna stavby, b) koupě pozemku, pokud na něm bude postavena stavba uvedená v písmenu a) s využitím úvěru na financování bytových potřeb, za předpokladu, že na pozemku bude zahájena výstavba bytové potřeby podle písmene a) do 4 let od okamžiku uzavření úvěrové smlouvy a koupě pozemku v souvislosti s pořízením bytové potřeby uvedené v písmenu c), c) koupě bytového domu, rodinného domu včetně rozestavěné stavby těchto domů nebo bytu, nebo bytu podle zvláštního právního předpisu, d) splacení členského vkladu nebo vkladu právnické osobě jejím členem nebo společníkem za účelem získání práva nájmu nebo jiného užívání bytu nebo rodinného domu, e) údržba a změna stavby bytového domu, rodinného domu nebo bytu ve vlastnictví podle zvláštního právního předpisu a bytů v nájmu nebo v užívání, f) vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů nebo vypořádání spoludědiců v případě, že předmětem vypořádání je úhrada podílu spojeného se získáním bytu, rodinného domu nebo bytového domu, g) úhrada za převod členských práv a povinností družstva nebo podílu na obchodní společnosti uskutečněná v souvislosti s převodem práva nájmu nebo jiného užívání bytu, h) splacení úvěru nebo půjčky použitých poplatníkem na financování bytových potřeb uvedených v písmenech a) až g). Použije-li se nebo používá-li se bytová potřeba podle písmen a) až h) nebo její část k podnikatelské nebo jiné samostatné výdělečné činnosti anebo k pronájmu, lze odečet úroků po dobu užívání bytové potřeby k uvedeným účelům uplatnit pouze v poměrné výši.

Podle ust. § 15 odst. 3 zákona o daních z příjmů ve znění účinném ke dni podání žaloby (tj. 14.9.2007) se od základu daně odečte částka, která se rovná úrokům zaplaceným ve zdaňovacím období z úvěru ze stavebního spoření, úrokům z hypotečního úvěru poskytnutého bankou nebo pobočkou zahraniční banky anebo zahraniční bankou, sníženým o státní příspěvek poskytnutý podle zvláštních právních předpisů, jakož i úvěru poskytnutého stavební spořitelnou, bankou nebo pobočkou zahraniční banky v souvislosti s úvěrem ze stavebního spoření nebo s hypotečním úvěrem, a použitým na financování bytových potřeb, pokud se nejedná o bytovou výstavbu, údržbu ani o změnu stavby bytového domu nebo bytu ve vlastnictví podle zvláštního právního předpisu prováděnou v rámci podnikatelské a jiné samostatné výdělečné činnosti nebo pro účely pronájmu. Bytovými potřebami pro účely tohoto zákona se rozumí a) výstavba bytového domu, rodinného domu, bytu podle zvláštního právního předpisu nebo změna stavby, b) koupě pozemku, pokud na něm bude postavena stavba uvedená v písmenu a) s využitím úvěru na financování bytových potřeb, za předpokladu, že na pozemku bude zahájena výstavba bytové potřeby podle písmene a) do 4 let od okamžiku uzavření úvěrové smlouvy a koupě pozemku v souvislosti s pořízením bytové potřeby uvedené v písmenu c), c) koupě bytového domu, rodinného domu včetně rozestavěné stavby těchto domů nebo bytu, nebo bytu podle zvláštního právního předpisu, pokračování
7
9Ca 300/2007

d) splacení členského vkladu nebo vkladu právnické osobě jejím členem nebo společníkem za účelem získání práva nájmu nebo jiného užívání bytu nebo rodinného domu,

e) údržba a změna stavby bytového domu, rodinného domu nebo bytu ve vlastnictví podle zvláštního právního předpisu a bytů v nájmu nebo v užívání, f) vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů nebo vypořádání spoludědiců v případě, že předmětem vypořádání je úhrada podílu spojeného se získáním bytu, rodinného domu nebo bytového domu, g) úhrada za převod členských práv a povinností družstva nebo podílu na obchodní společnosti uskutečněná v souvislosti s převodem práva nájmu nebo jiného užívání bytu, h) splacení úvěru nebo půjčky použitých poplatníkem na financování bytových potřeb uvedených v písmenech a) až g). Použije-li se nebo používá-li se bytová potřeba podle písmen a) až h) nebo její část k podnikatelské nebo jiné samostatné výdělečné činnosti anebo k pronájmu, lze odečet úroků po dobu užívání bytové potřeby k uvedeným účelům uplatnit pouze v poměrné výši.

Podle čl. 56 odst. 1 smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „smlouva“) podle následujících ustanovení jsou zakázána omezení volného pohybu služeb uvnitř Unie pro státní příslušníky členských států, kteří jsou usazeni v jiném členském státě, než se nachází příjemce služeb.

Soud posoudil žalobní námitky takto:

Žalobce v podané žalobě tvrdil, že se žalovaný nevypořádal s jeho námitkou, že právní úprava, která neumožňuje odečet úroků z hypotečního úvěru poskytnutého zahraniční bankou, je diskriminační a v rozporu s komunitárním právem, což vyplývá i ze závěrečného návrhu generálního advokáta D. Ruiz-Jarabo Colomera ve věci C-376/03. Podle současného znění § 15 odst. 3 zákona o daních z příjmů je pak možný odečet částky, která se rovná úrokům zaplaceným ve zdaňovacím období z hypotečního úvěru, poskytnutého zahraniční bankou. Tuto námitku shledal soud oprávněnou. Předně z podané žaloby a z napadeného rozhodnutí, respektive z vyjádření k podané žalobě, vyplývá, že mezi účastníky řízení je nesporné, že žalobci nebyl uznán odpočet ve výši 300.000,-Kč, odpovídající úrokům z hypotečního úvěru, poskytnutého zahraniční bankou. Rovněž pak je mezi účastníky řízení nesporné, že odpočet úroků z hypotečního úvěru poskytnutého zahraniční bankou ust. § 15 odst. 10 zákona o daních z příjmů ve znění účinném pro rok 2004 neumožňovalo, když odpočet úroků z hypotečního úvěru podmiňovalo skutečností, že hypoteční úvěr byl poskytnut bankou nebo pobočkou zahraniční banky, která má povolení působit na území ČR. Podstatou sporu je tak mezi účastníky řízení otázka, zda právní úprava, obsažená v ust. § 15 odst. 10 zákona o daních z příjmů ve znění účinném pro rok 2004, která umožňovala odpočet částky odpovídající úrokům z hypotečního úvěru od základu daně, jen při splnění požadavku, aby hypoteční úvěr byl poskytnut bankou či pobočkou zahraniční banky působící na území ČR, je diskriminační, či nikoliv. Shodnou otázkou se zabýval Evropský soudní dvůr v rozsudku ze dne 14.11.1995, sp.zn.: C-484/93 ve věci Peter Svensson a Lena Gustavsson v. Ministre du Logement et de l' Urbanisme. V uvedeném rozsudku dospěl Evropský soudní dvůr k závěru, že není slučitelné s článkem 59 a 67 smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství (dále jen „smlouva o EHS“), (článek 59 smlouvy o EHS odpovídá současnému článku 56 smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „smlouva“), článek 67 smlouvy o EHS byl zrušen bez náhrady), aby členský stát podmiňoval poskytnutí podpory na bydlení, zejména ve pokračování
8
9Ca 300/2007

formě snížení úrokové sazby, splněním požadavku, aby půjčky určené k financování, pořízení nebo rekonstrukci domu, na které bude podpora poskytnuta, byly získány od úvěrové instituce schválené v tomto členském státě, což implikuje, že zde musí být usazená. V uvedeném rozsudku tak Evropský soudní dvůr jasně stanovil, že požadavek, aby podpora na bydlení, která je poskytována ve formě snížené úrokové sazby (což je i daný případ), byla podmíněna tím, že půjčka, ke které se podpora vztahuje, je čerpána od banky usazené v příslušném členském státě, zakládá diskriminaci a je v rozporu s cíli formulovanými ve smlouvy o EHS a se zásadou volného pohybu služeb. Ačkoli neexistuje výslovné ustanovení smlouvy, ze kterého by vyplývala závaznosti rozsudků Evropského soudního dvora pro obecné soudy, působí jednotlivé rozsudky Evropského soudního dvora na soudní praxi ve všech členských státech EU, jíž je ČR od 1.5.2004 členem, silou své přesvědčivosti, protože naznačují, jak bude Evropský soudní dvůr rozhodovat v obdobných případech, předložených mu v budoucnu. S ohledem na shora uvedené a v souladu s rozsudkem Evropského soudního dvora ze dne 14.11.1995, sp.zn.: C-484/93 lze tedy uzavřít, že ust. § 15 odst. 10 zákona o daních z příjmů ve znění účinném pro rok 2004, které neumožňovalo odečíst od základu daně úroky z hypotečního úvěru poskytnutého zahraniční bankou, ale pouze úroky z hypotečního úvěru poskytnutého bankou nebo pobočkou zahraniční banky, která má povolení působit na území ČR, vedlo k diskriminaci zahraničních bank, a tedy k porušení zásady volného pohybu služeb, zakotvené ve smlouvě. Stejné důvody ostatně vedly dle důvodové zprávy k zákonu č. 669/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, na kterou tento soud též odkazuje, k novelizaci ust. § 15 odst. 10 zákona o daních z příjmů, jenž odpovídá ust. § 15 odst. 3 zákona o daních z příjmů ve znění účinném ke dni podání žaloby. Na výše uvedeném pak nic nemůžou změnit rozhodnutí, respektive závěrečný návrh generálního advokáta ve věci sp.zn.: C-376/03, na které žalobce v podané žalobě odkazoval. S ohledem na shora uvedené soud přisvědčil námitce žalobce.

Vzhledem k shora uvedenému závěru se soud nezabýval námitkou žalobce, podle které žalovaný v identické záležitosti daňového poplatníka M. F. rozhodl opačně. Tato námitka se stala za výše uvedené situace nadbytečnou.

S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem a citovaným zákonným ustanovením soud shledal žalobu důvodnou, a proto postupem podle § 78 odst. 1 s.ř.s. napadené rozhodnutí pro nezákonnost zrušil. V souladu s ust. § 78 odst. 4 s.ř.s. soud současně vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení. Právním názorem, který soud ve zrušujícím rozsudku vyslovil, je v dalším řízení správní orgán vázán (§ 78 odst. 5 s.ř.s.).

Ve druhém výroku tohoto rozsudku přiznal soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 věta prvá s.ř.s. žalobci, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení. Náklady, které žalobci v řízení vznikly, spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 2.000,- Kč a v nákladech souvisejících s právním zastoupením žalobce advokátem. Tyto jsou tvořeny jednak odměnou za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepsání žaloby, sepsání repliky k vyjádření žalovaného), přičemž sazba odměny za jeden úkon právní služby činí dle advokátního tarifu - vyhlášky č. 177/1996 Sb. částku 2.100,- Kč (§ 7, § 9 odst. 3 písm. f), § 11 odst. 1 písm. a), d) cit. vyhlášky). Náklady právního zastoupení žalobce jsou dále tvořeny třemi paušálními částkami ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 cit. vyhlášky) a částkou 1440,- Kč, odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 57 odst. 2 s. ř. s.). Celková výše nákladů, které žalobci v tomto řízení vznikly, činí 10.640,-Kč. pokračování
9
9Ca 300/2007

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek uvedených

v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s., a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu.

V Praze dne 17. září 2010

JUDr. Ivanka Havlíková,v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Pekárková Marie

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru