Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

9 Ca 290/2008 - 58Rozsudek MSPH ze dne 22.04.2011

Prejudikatura
2 Ans 1/2005 - 57

přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 9Ca 290/2008 - 58-71

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců JUDr. Naděždy Řehákové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobce: TOP HOTELS GROUP a. s., se sídlem Praha 4, Blažimská 1781/4, IČ 26443392, zastoupen Mgr. Kateřinou Janstovou, advokátkou, se sídlem Praha 2, Římská 104/14, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, Odbor stavební, se sídlem Praha 1, Mariánské náměstí 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 6. 2008 č.j. S-MHMP 250334/2008/OST/Pi/Cs

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 11, Odboru výstavby, ze dne 18. 3. 2008, č.j. OV/2008/000779/Kk-zus, jímž byla podle § 127 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“) zakázána změna v užívání stavby „části stávajícího parkoviště pro osobní automobily změnit na odstavnou plochu pro autobusy, Blažimská ulice“ na pozemku parcelní č. 2332/20 v katastrálním územním Chodov (dále jen „stavba“), a toto prvoinstanční rozhodnutí potvrzeno.

Žalobce v podané žalobě namítal, že správní orgán prvního stupně nerozhodl v souladu se zákonem na základě spolehlivě zjištěného stavu věci. Tím porušil povinnost rozhodnout v souladu se zákony a jinými právním předpisy a to tak, aby jeho rozhodnutí odpovídalo skutkovému i právnímu stavu v době, kdy bude vydáno a za tím účelem si k tomu obstarat veškeré podklady pro rozhodnutí, zjistit veškeré okolnosti důležité pro ochranu

2 pokračování

9Ca 290/2008

veřejných zájmů, včetně opatření vyjádření a stanovisek dotčených orgánů (dále jen „DOS“) k projednávané věci a to v souladu se zásadou materiální pravdy ve smyslu § 3 správního řádu (zákon č. 500/2004 Sb.). Naopak správní orgán prvního stupně bez jakékoli výzvy k doplnění potřebných podkladů pro své rozhodnutí, jak vyplývá z ustanovení § 37 odst. 3, respektive § 45 odst. 2 správního řádu, nebo opravě žádosti žalobce, tuto žádost o změnu v užívání stavby bez dalšího zamítl a k žalobcem předloženým podkladům nepřihlédl. Správní orgán prvního stupně rozhodl ryze formálně a zjištěním skutečného stavu věci se nezabýval. Žalobce je toho názoru, že tímto nezákonným postupem správního orgánu prvního stupně byl podstatným způsobem dotčen na svých právech a žalovaný měl v důsledku pochybení správního orgánu prvního stupně toto rozhodnutí prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k novému projednání.

Žalobce dále tvrdil, že žalovaný, jakož i správní orgán prvního stupně, nesprávně vyložili znění ust. čl. 4 odst. 16 vyhlášky č. 26/1999 Sb., hlavního města Prahy o obecných technických požadavcích na výstavbu v hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OTPP“). Žalobce je toho názoru, že stavba se dle územního plánu sídelního útvaru hl. m. Prahy, platného od 14. 9. 2006, nachází v území SV-všeobecně smíšené, pro nějž je jako doplňkové funkční využití mimo jiné výslovně uvedeno parkovací a odstavné plochy. Žalobce je tedy přesvědčen, že ust. čl. 4 odst. 16 OTPP nebrání povolení navržené změny užívání stavby, když navíc předmětem žalobcovy žádosti byla pouze procentuální změna poměru využití stávajícího parkoviště a tato navržená změna není realizována v obytné části města. Změna v užívání stavby je tedy dle názoru žalobce v souladu se záměry územního plánování. Nad to žalobce konstatoval, že v řízení před správními orgány dostatečně prokázal a řádně doložil existenci veřejného zájmu chráněného stavebním zákonem a zvláštními právními předpisy. Pokud měl správní orgán prvního stupně přesto pochybnosti o obsahu či úplnosti žádosti, mohl žalobce vyzvat k doplnění nebo opravě, jak už žalobce namítal.

Žalobce dále namítal nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí – rozpor rozhodnutí s § 2 odst. 4, § 68 odst. 3 a § 89 odst. 2 správního řádu s tím, že v odůvodnění svého rozhodnutí se žalovaný odvolává mimo jiné na územní rozhodnutí ze dne 2. 6. 2003 č.j. OV/03/12357/Vo-úr, kterým byla umístěna stávající stavba „přístavba objektu G – kongresová hala, úprava parkovišť, úprava komunikace a přípojky na inženýrské sítě pro kongresovou halu v areálu Top hotelu Praha, Blažimská 1781, Praha 4“ na pozemcích parcelní č. 2332/5, 2332/9, 2332/11, 2332/12, 2332/15, 2332/17, 2332/20, 2332/24 a 2332/26 vše v k. ú. Chodov, na jehož základě bylo pro celý areál s ohledem na jeho účel užívání a na ustanovení čl. 4 odst. 16 OTPP umístěno 5 autobusových stání jako maximálně možný „kompromis“ mezi tímto ustanovením a účelem užívání předmětného areálu. Zároveň žalovaný právě s poukazem na shora citovaný článek OTPP zdůvodnil zamítnutí žádosti žalobce o změnu v užívání stavby. Žalobce v tom spatřuje logický nesoulad odůvodnění žalovaného rozhodnutí, když se žalovaný na jednom místě odvolává na znění čl. 4 odst. 16 OTPP, jako důvodu pro zamítnutí navržené změny v užívání stavby (s odkazem na čl. 63 OTPP, na jehož základě není z čl. 4 odst. 16 OTPP výjimka možná), a zároveň poukazuje na územní rozhodnutí o umístění stavby, kterým byla odborem výstavby Úřadu městské části Praha 11 výjimka z čl. 4 odst. 16 OTPP udělena, a to přesto, že ve znění OTPP platném ke dni rozhodování stavebního úřadu nebyla výjimka z citovaného článku rovněž umožněna. Tento rozpor přitom žalovaný žádným způsobem nezdůvodnil, přestože tyto skutečnosti vyvolávají dle názoru žalobce podstatné pochybnosti o srozumitelnosti odůvodnění žalovaného rozhodnutí a jsou v rozporu s požadavkem logické nerozpornosti správního rozhodnutí. K tomu žalobce poukázal na tzv. principy dobré zprávy, zejména na zásadu právní jistoty a nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 487/03 s tím, že tato zásada dává adresátům veřejné zprávy naději, že bude při činnosti správních orgánů respektována kontinuita práva i

3 pokračování

9Ca 290/2008

rozhodování. Rozšiřuje se tím tedy i právní jistota do oblasti předvídatelnosti řešení skutkového stavu věci. K tomu žalobce poukázal rovněž na nález Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 146/03 a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. A 11/2003. Podle žalobce se žalovaný rovněž dostatečně nevypořádal s požadavkem řádného odůvodnění svého rozhodnutí způsobem a v rozsahu, který vyplývá z ust. § 68 odst. 3 správního řádu, neboť rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo zcela nedostatečně odůvodněno, což žalobce v rámci odvolacích námitek uvedl a žalovaný tedy měl povinnost se s uvedeným nesouladem náležitě vypořádat, a to i za správní orgán prvního stupně. Řádné odůvodnění rozhodnutí musí být přitom v maximální možné míře vyčerpávající a v souladu s § 3 odst. 4 správního řádu i přesvědčivé, musí být individuální a konkretizované pro danou věc, přičemž správní orgán je povinen v odůvodnění uvést hodnocení všech podkladů použitých při rozhodování a všechny právní normy, podle kterých postupoval nebo na jejichž základě rozhodl, úvahy o hodnocení důkazů nesmí být obecné a nekonkrétní nýbrž přesné a logicky uspořádané tak, aby rozhodnutí bylo přezkoumatelné. Skutečnost, že tak tomu u žalovaného rozhodnutí není, způsobuje závažnou vadu tohoto rozhodnutí a jeho nepřezkoumatelnost. K tomu žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9As 8/2007. Za další závažnou vadu žalovaného rozhodnutí žalobce považuje skutečnost, že žalovaný v rozporu s § 68 odst. 3 a § 89 odst. 2 správního řádu se nevypořádal s námitkami žalobce, které uvedl v odvolání. Zejména se nedostatečně vypořádal s námitkou, že předmětná změna v užívání stavby je v souladu s veřejným zájmem, chráněným stavebním zákonem a zvláštními právními předpisy ve smyslu § 126 odst. 3 stavebního zákona. K tomu žalobce poukázal na definici veřejného zájmu v odst. 1.3 věcného záměru stavebního zákona. Podle názoru žalobce je veřejný zájem dán zejména skutečností, že zamýšlená změna v užívání stavby ulehčí dopravě v bezprostředním okolí, tedy i obyvatelům přilehlých nemovitostí, neboť cirkulace autobusové dopravy se v této lokalitě výrazně sníží, čímž se sníží i hustota dopravy. Tento svůj názor doložil navíc žalobce i souhlasnými stanovisky DOS, které jsou k ochraně veřejného zájmu podle zvláštních právních předpisů v rámci rozhodování v režimu stavebního zákona povolány. Žalovaný rovněž nepřihlédl ani k tvrzení žalobce, že původní část stávajícího parkoviště, nacházející se na pozemku parc. č. 2332/20 v k. ú. Chodov, byla původním kolaudačním rozhodnutím kolaudována pro autobusy, nákladní automobily a těžkou mechanizaci, když toto parkoviště sloužilo v minulosti potřebám státního podniku Stavoservis a takto zkolaudované bylo jako součást hotelového komplexu Košík i na společnost KOŠÍK TRIO, s. r. o.,, resp. žalobce, Fondem národního majetku na základě kupní smlouvy, převedeno. Žalobce v této souvislosti opakovaně správní orgány upozorňoval na skutečnost, že kolaudační rozhodnutí vydané Odborem výstavby Úřadu městské části Praha 11 dne 24. 6. 2005, č.j. OV/2005/001346/Do-KR, se vztahuje pouze k úpravě tohoto parkoviště, resp. jeho kapacitnímu rozšíření realizované v rámci přístavby objektu G – Kongresová hala, které tedy bylo kolaudováno pro účely parkování osobních automobilů, bez toho aniž by jakkoliv měnilo či rušilo původní kolaudační rozhodnutí pro autobusy, nákladní automobily a těžkou mechanizaci, vztahující se k původní, tj. nerozšířené, ploše stávajícího parkoviště. K těmto shora uvedeným odvolacím námitkám žalovaný při svém rozhodování nepřihlédl a svůj postup nijak neodůvodnil. Žalobce tak byl krácen na svém právu, aby se správní orgán vypořádal s jeho námitkami, tj. aby byly akceptovány nebo aby bylo řádně odůvodněno, z jakého důvodu se tak nestalo. Tyto skutečnosti způsobují závažnou vadu žalovaného rozhodnutí a jeho nepřezkoumatelnost, která je důvodem pro jeho zrušení. K tomu poukázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 6A 113/2002.

Žalobce žádal, aby soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

4 pokračování

9Ca 290/2008

V písemném vyjádření k žalobě žalovaný argumentoval obdobně jako v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. K námitce nedostatečně zjištěného skutkového stavu konkrétně uvedl, že záměr navrhované změny, spočívající v přeměně odstavných stání pro automobily na stání pro jiné vozy než automobilové, byl z podaného oznámení jednoznačně zřejmý. Pro rozhodnutí ve věci nebylo třeba více podkladů, neboť rozpor podaného návrhu se zákonem byl patrný a stavební úřad nepotřeboval pro rozhodnutí ve věci provést jiné důkazy. Žalovaný ve věci výkladu čl. 4 odst. 16 vyhlášky OTPP odkázal na odůvodnění žalovaného rozhodnutí. K samotnému odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že je považuje za jednoznačné. Skutečnost, že územním rozhodnutím ze dne 2. 6. 2003 č.j. OV H/03/12357/Vo-úr (dále jen „územní rozhodnutí z r. 2003“), kterým byla umístěna stávající parkoviště předmětného areálu, bylo pro celý areál, s ohledem na jeho účel užívání, ale v rozporu s čl. 4 odst. 16 OTPP, umístěno 5 autobusových stání, musel s ohledem na dobu, která uplynula od právní moci tohoto územního rozhodnutí, vzít na vědomí (rozhodnutí již není přezkoumatelné). Proto tuto skutečnost posoudil jako maximálně možný „kompromis“ mezi ustanovení čl. 4 odst. 16 vyhlášky OTPP a účelem užívání předmětného areálu. Výklad ustanovení čl. 4 odst. 16 vyhlášky OTPP nebyl tímto postupem nijak zpochybněn. K námitce, týkající se případných předchozích kolaudačních rozhodnutí vydaných pro daný areál, uvedl, že tato rozhodnutí nejsou pro daný případ podstatná, neboť shora uvedeným územním rozhodnutím byla v daném prostoru umístěna nová stavba dle platných právních norem, přičemž jakékoliv předcházející stavby v dané lokalitě povolované dle dříve platných norem nemohou na novou stavbu mít vliv (stávající OTPP jsou účinná od 1. 1. 2000). Navíc je nutné uvést, že stávající stav plně vychází z původních návrhů žalobce, dle kterých byla stavba umístěna, povolena a kolaudována, tedy stávající řešení dopravy v klidu pro předmětný areál je dostačující. Žalovaný žádal, aby soud žalobu zamítl.

Při ústním jednáním účastníci setrvali na svých stanoviscích. Zástupce žalobce měl za to, že bylo třeba vyzvat žalobce k doplnění podkladů, pokud je zamítavé rozhodnutí stavebního úřadu i žalovaného postaveno na aplikaci čl. 4 odst. 16 OTPP. K územnímu rozhodnutí z června 2003 žalovaný nerozvedl, zda a jaké jsou účinky předchozích územních rozhodnutí a kolaudačních rozhodnutí k této stavbě nebo lokalitě, kde se stavby a pozemky žalobce nacházejí, nepoukázal ani na žádné zákonné ustanovení k této otázce, znovu zdůraznil nedostatek odůvodnění ve vztahu k předchozím kolaudačním rozhodnutím. Autobusy do hotelu stejně zajíždějí, ale musí odjíždět, protože nemají kde parkovat. Jedná se tedy jen o změnu parkovacích stání určených pro osobní automobily na parkovací stání pro autobusy. Změna spočívá v navýšení těchto stání pro autobusy na 21. Pokud má projektová dokumentace nedostatky, měl být žalobce vyzván k doplnění žádosti. Správní orgány neargumentovaly jiným hmotněprávním předpisem než použitím čl. 4 odst. 16 vyhlášky OTPP. I v případě, že by se jednalo o umístění nové stavby, má žalobce za to, že by žádosti o změně v užívání stavby mělo být vyhověno, protože slouží zařízení hotelu, který se zde nachází, již je umístěn a protože v tomto území podle územního plánu lze umístit odstavné plochy a parkovací stání. Pro žalobce je nesrozumitelná argumentace správních orgánů nedostatkem veřejného zájmu, když autobusy, které vozí hosty do hotelu, musejí odjíždět a zase se pro hosty vracet, by v případě vyhovění žádosti o změnu v užívání stavby mohly zaparkovat a tím by se omezila cirkulace těchto autobusů a zvýšená doprava. Autobusy by parkovaly na ploše, která je již 30 let parkovacím místem. Tuto skutečnost zástupce žalobce považuje za veřejný zájem. Zástupce žalovaného zdůraznil, že vycházeli spolu se správním orgánem prvního stupně z toho, že žádost o změnu v užívání stavby je podána bez vázanosti na nějakou novou stavbu. Z žádosti bylo zřejmé, že se jedná o změnu v užívání z důvodu změny z odstavných stání pro osobní automobily na odstavná stání pro autobusy. Proto ani nevedli žadatele

5 pokračování

9Ca 290/2008

k doplnění jeho žádosti a vyšly z ust. čl. 4 odst. 16 vyhlášky OTPP, jakož i územního plánu, podle kterého se jedná o kompaktní část města v této lokalitě. K námitce předchozího kolaudačního rozhodnutí z roku 2005 uvedl, že tato námitka se objevila až v žalobě, ale jak vyplývá z písemného vyjádření k žalobě, stejně toto kolaudační rozhodnutí nesouvisí se změnou v užívání. Žalovaný správní orgán tedy neměl pochyb o tom, že se jedná o změnu v užívání stavby a nikoli o umístění, jak dnes zástupce žalobce podotkl. Zdůraznil ale, že i změna v užívání stavby musí být v souladu s územními záměry, což v projednávané věci není. Ke kolaudačnímu rozhodnutí z roku 1978 uvádí, že stávající vyhláška, ze které správní orgány vycházely, je účinná od 1. 1. 2000. V roce 1978 ani žádná vyhlášky podobného typu neexistovala. Zástupce zúčastněné osoby k dokumentaci uvedl, že se jeví zmatečně, ačkoliv zmatečná není, neboť jsou tam zapracovány změny jako celek, jak je požadováno úřady. Nerozumí tomu, proč je možné umožnit parkování osobním automobilům a nikoli autobusům po dobu návštěvy hostů stejného hotelu. Ke zmatku v parcelních číslech v projektové dokumentaci uvádí, že pokud se jedná jen o změnu v užívání stavby, tak se pracuje s plochou a vychází se přitom z původní projektové dokumentace. Kromě toho v rozhodné době probíhalo v okolí přeparcelování.

Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, v rozsahu žalobou tvrzených bodů nezákonnosti, kterými je vázán, podle skutkového a právního stavu ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Při posouzení soud vyšel z následující právní úpravy :

Podle ustanovení § 126 odst. 3 stavebního zákona změna v užívání stavby musí být v souladu se záměry územního plánování, s veřejnými zájmy chráněnými tímto zákonem a se zvláštními právními předpisy.

Podle ustanovení § 127 odst. 1, 2 téhož zákona stavební úřad vydá souhlas se změnou v užívaní stavby na základě oznámení osoby, která má ke stavbě vlastnické právo nebo prokáže právo změnit užívání stavby. Oznámení obsahuje popis a odůvodnění zamýšlené změny, její rozsah a důsledky. K oznámení se připojí doklad o vlastnickém právu ke stavbě, pokud stavební úřad nemůže existenci takového práva ověřit v katastru nemovitostí, popřípadě souhlas vlastníka stavby se změnou v užívání, a závazná stanoviska dotčených orgánů vyžadovaná zvláštními právními předpisy. Jestliže stavební úřad se změnou v užívání stavby souhlasí, zašle do 30 dnů ode dne jejího oznámení souhlas tomu, kdo změnu oznámil. V opačném případě rozhodnutím, které je prvním úkonem v řízení, ve stejné lhůtě změnu v užívání stavby zakáže. Pokud stavební úřad ve lhůtě 30 dnů ode dne oznámení nevyjádří se změnou v užívání stavby souhlas ani ji nezakáže, má se za to, že se změnou v užívání stavby souhlasí.

Podle ust. § 132 odst. 3 téhož zákona se veřejným zájmem rozumí požadavek, aby a) stavba byla prováděna v souladu s rozhodnutím nebo jiným opatřením stavebního úřadu, b) stavba byla užívána jen k povolenému účelu, c) stavba neohrožovala život a zdraví osob nebo zvířat, bezpečnost, životní prostředí, zájmy státní památkové péče, archeologické nálezy a sousední stavby, popřípadě nezpůsobovala jiné škody či ztráty, d) se při výstavbě a užívání stavby a stavebního pozemku předcházelo důsledkům živelních pohrom nebo náhlých havárií, čelilo jejich účinkům nebo aby se nebezpečí takových účinků snížilo, e) byly odstraněny

6 pokračování

9Ca 290/2008

stavebně bezpečnostní, požární, hygienické, zdravotní nebo provozní závady na stavbě anebo na stavebním pozemku, včetně překážek bezbariérového užívání stavby.

Podle čl. 4 odst. 16 vyhlášky OTPP v rozhodném znění, tj. k 9. 6. 2008, garáže, odstavné a parkovací plochy pro nákladní automobily, autobusy, traktory apod. se umisťují mimo obytné části města, kromě staveb garáží, odstavných a parkovacích ploch pro ně určených, uzavřených prostor staveb pro zemědělství a kromě odstavných a parkovacích stání pro speciální automobily policejní, požární, sanitní a obytné, pokud tomu nebrání omezení vyplývající ze zvláštních právních předpisů.

Podle čl. 10 odst. 3 téže vyhlášky stavby musí být vybaveny zařízením pro dopravu v klidu (parkovací a odstavná stání) odpovídajícím velikosti, funkci a umístění stavby a řešeným přednostně jako součást stavby nebo její provozně neoddělitelná část, anebo umístěným na pozemku stavby včetně komunikace pro zajíždění vozidel na jednotlivá stání. U bytových domů mohou být v odůvodněných případech odstavná a parkovací stání umístěna v dostupné vzdálenosti i mimo pozemek stavby; stání pro návštěvníky podle odst. 5 písm. a) bod 2. musí být veřejně přístupná. Z celkového počtu stání, stanovených podle této vyhlášky, musí být v garážích umístěn nejméně počet stání rovnající se počtu bytů, nebo požadovaný počet stání, je-li menší než počet bytů.

Podle ustanovení § 2 odst. 4 správního řádu v rozhodném znění Správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly.

Podle ustanovení § 3 téhož zákona nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2.

Podle ustanovení § 37 odst. 3 téhož zákona nemá-li podání předepsané náležitosti nebo trpí-li jinými vadami, pomůže správní orgán podateli nedostatky odstranit nebo ho vyzve k jejich odstranění a poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu....

Podle ustanovení § 45 odst. 2 téhož zákona nemá-li žádost předepsané náležitosti nebo trpí-li jinými vadami, pomůže správní orgán žadateli nedostatky odstranit na místě nebo jej vyzve k jejich odstranění, poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu a poučí jej o následcích neodstranění nedostatků v této lhůtě; současně může řízení přerušit (§ 64).

Podle ustanovení § 68 odst. 3 téhož zákona v odůvodnění se uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí.

Podle ustanovení § 89 odst. 2 téhož zákona odvolací správní orgán přezkoumává soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy. Správnost napadeného rozhodnutí přezkoumává jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání, jinak jen tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem. K vadám řízení, o nichž nelze mít důvodně za to, že mohly mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy, popřípadě na jeho správnost, se nepřihlíží; tímto ustanovením není dotčeno právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem.

7 pokračování

9Ca 290/2008

Podle Přílohy č. 1 oddíl 2 ods. 3 vyhl. č.32/1999 Sb. HMP v rozhodném znění ( územní plán ) kompaktní město zahrnuje původní pražská předměstí s blokovou zástavbou, zahradní města z období před 2. světovou válkou a zástavbu pražských sídlišť. Územní plán rozšiřuje kompaktní město o rozvojové plochy určené pro bytovou výstavbu městského charakteru a pro další funkce celoměstského i lokálního významu. V souladu se zásadou polycentrického řešení hlavního města Prahy jsou navržena významná centra, přebírající některé celoměstské funkce: Dejvice, Nové Butovice, Palmovka, Vršovice - Eden, Letňany, Černý Most, Hostivař, Jižní Město, Nové Dvory. Nejvýznamnější plochy rozšířeného kompaktního města jsou v prostorech Barrandov, Západní Město, Letňany - Kbely, Horní Počernice - Černý Most, Dolní Počernice, Kunratice - Šeberov. V návaznosti na obytnou funkci jsou umístěny plochy pracovních příležitostí minimalizující dojížďku za prací. Restrukturalizace pražského průmyslu uvolňuje plochy původních průmyslových areálů situovaných uvnitř obytné zástavby a umožňuje jejich transformaci na plnohodnotné městské čtvrti s dosud chybějící vybaveností, bydlením a zelení.

Žalobce v podané žalobě předně namítal nezákonnost rozhodnutí správních orgánů obou stupňů, kdy tvrdil, že rozhodovaly na základě nedostatečně zjištěného stavu věci v rozporu s § 3 správního řádu, bez jakékoli výzvy k doplnění potřebných podkladů pro své rozhodnutí, tedy v rozporu s § 37 odst. 3, resp. § 45 odst. 2 správního řádu, nebo výzvy k opravě žádosti žalobce, tuto žádost bez dalšího zamítly a k žalobcem předloženým podkladům nepřihlédly. K tomu z obsahu spisového materiálu vyplynulo, že žalobce podáním došlým Úřadu městské části Praha 11 (dále jen „stavební úřad“) oznámil změny v užívání stavby podle ust. § 127 stavebního zákona na pozemku parc. č. 2332/20 k. ú. Chodov s tím, že nově bude stávající parkoviště pro osobní automobily využito pro odstavení autobusů převážejících/odvážejících hotelové hosty. Nedojde k zásahu do parkovací plochy, změněno bude pouze vodorovné a svislé dopravní značení. Důvodem je, že většinu hotelových hostů tvoří cizinci, kteří jsou přepravování hromadně autobusy, jež zasahují svým provozem do bezprostředního okolí autobusové zástavky MHD před hotelem, a proto je potřeba ošetřit jejich pohyb a odstavení v areálu hotelu. Stavební zásah spočívá pouze v úpravě režimu dopravy v klidu v areálu hotelu a novém dopravním značení. Zřízení odstavné plochy pro autobusy odlehčí prostoru u hlavního vchodu do hotelu a v bezprostřední blízkosti MHD ( dále též žádost, oznámení, záměr ). Přílohou tohoto oznámení je dokumentace ke stavebnímu řízení Ing. architekta Aleše Kletenského, autorizovaného architekta, říjen 2007, včetně výkresů, a závazná stanoviska DOS, připojená v dokladové části dokumentace. Na výkresech na akci TOP Hotel Praha přístavba k objektu „G“ kongresová hala, „situace“ je vymezena plocha parkoviště P5 na pozemku parc. č. 2332/20 (přiléhající k ulici Blažimská) a plocha parkoviště P6 na pozemku parc. č. 2332/26 (sousedící s parkovištěm P5 a přiléhající k ulici Blažimská) oproti dokumentaci ke stavebnímu řízení téhož zpracovatele, kde je parkoviště P5 zakresleno na pozemku parc. č. 2332/26 a parkoviště P6 zakresleno na pozemku 2332/20. Z oznámení změny užívání stavby není patrný počet autobusů, pro který má být stávající plocha parkoviště měněna. Podle situace AS1 je na parkovišti zakresleno stání pro 10 autobusů, v textu dokumentace je však uvedeno 21 autobusů, dále je zakresleno 124 stání pro osobní automobily ale v textu je uvedeno stání pro 178 automobilů, výpočet potřebného počtu stání dle OTPP předložen nebyl, celkový počet parkovacích míst po navržené změně rovněž chybí, doložený výpočet se týká pouze vytížeností parkovacích ploch. Rozhodnutím ze dne 18. 3. 2008, č.j. OV/2008/000779/Kk-zus ( prvoinstanční rozhodnutí ), stavební úřad žalobci zakázal podle § 127 odst. 2 stavebního zákona změnu v užívání stavby, protože není v souladu se záměry územního plánování s veřejnými zájmy chráněnými tímto zákonem nebo se zvláštními předpisy a vyžaduje podrobnější posouzení

8 pokračování

9Ca 290/2008

jejich účinku na okolí. V odůvodnění stavební úřad uvedl, že umístění odstavné plochy pro autobusy tak, jak je zakresleno v přiložené projektové dokumentaci, není v souladu s vyhláškou OTPP čl. 4 odst. 16 – odstavné a parkovací a plochy pro autobusy se umisťují mimo obytné části města. Stavební úřad dále konstatoval, že stávající parkoviště pro osobní automobily je dle územního plánu na ploše SV – všeobecně smíšené, tj. území sloužící pro umístění polyfunkčních staveb nebo kombinaci monofunkčních staveb pro bydlení, obchod, administrativu, kulturu, veřejné vybavení, sport a služby všeho druhu, kde žádná z funkcí nepřesáhne 60% celkové kapacity území vymezeného danou funkcí. Na sousedním pozemku parc. č. 2332/36 k. ú. Chodov v bezprostřední blízkosti se dokončuje výstavba 4 bytových domů, pro podrobnější posouzení účinku hluku a vibrací na území obytné zástavby je nutné doložit, že nedojde k překročení hygienických limitů. Stavební úřad uzavřel, že změna užívání není v souladu se záměry územního plánování s veřejnými zájmy chráněnými tímto zákonem a se zvláštními právními předpisy, a proto se změnou v užívání stavby nemůže souhlasit. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, ve kterém dal žalovanému ke zvážení, zda jsou naplněny zákonné podmínky pro vydání rozhodnutí s ohledem na § 126 odst. 2 stavebního zákona a zdůraznil, že stavební úřad měl nejprve posoudit, zda zájmy uvedeného ust. § 126 odst. 2 tohoto zákona ohrožuje skutečnost, že by na již existující parkovací ploše pro téměř 200 osobních automobilů s pravidelnou cirkulací autobusové dopravy došlo ke změně ve využití stavby, která by spočívala v tom, že na dané parkovací ploše by nadále bylo přepracováno značení, aby bylo umožněno parkování nevelkého počtu autobusů. Žalobce tak zpochybnil pravomoc stavebního úřadu vydat v dané věci rozhodnutí právě s ohledem na ustanovení § 126 odst. 2. Konstatoval, že problematika celého záměru spočívá pouze v procentuální změně poměru využití stávajícího parkoviště, nikoli tedy ve změně celé stavby a její větší části, poukázal na souhlasná stanoviska DOS a tvrdil, že zamýšlená změna ve využití stávající parkovací plochy neodporuje veřejnému zájmu tak, jak je definováno v § 132 odst. 3 stavebního zákona. Dále namítal, že stavební úřad neuvedl a neodůvodnil, proč se daná lokalita považuje v době vydání rozhodnutí za obytnou část města ve smyslu čl. 4 odst. 16 vyhlášky OTPP, a měl za nepochybné, že větší vliv na okolí má kontinuální autobusová doprava než parkování nevelkého počtu autobusů v předem určené části parkoviště. Za zásadní považoval znění čl. 10 odst. 3 vyhlášky OTPP s tím, že je zcela oprávněný záměr žalobce optimalizovat své podnikání a účelně využít parkovací plochu před budovou hotelu, když právě tato byla povinně zbudována k plnění funkce a potřeb hotelu, tj. pro dopravu zákazníků z a do hotelu. V tom spatřuje žalobce symbiózu veřejného zájmu se zájmem soukromým. Na ploše SV – všeobecně smíšené - funkční využití zahrnuje ubytovací zařízení, které musejí být spojeny s parkovacími plochami, doplňkové využití těchto ploch jsou i parkovací a odstavné plochy, parkoviště P + R. Není však uvedeno, zda se jedná o parkovací plochy pouze pro osobní automobily. Tento nedostatek však nemůže být vykládán k tíži fyzických a právnických osob ve smyslu čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod. Žalobce jako odvolatel byl tak přesvědčen, že došlo k mechanické aplikaci právní normy bez zajištění a zjištění jejího smyslu a účelu. K formálním nedostatkům žalobce v odvolání namítal vady rozhodnutí spočívající v tom, jakým způsobem se s návrhem správní orgán vypořádal v odůvodnění, které považuje žalobce za vnitřně rozporné, když sám stavební úřad připouští, že změna účelu stavby není v souladu se záměry územního plánování s veřejnými zájmy chráněnými tímto zákonem nebo zvláštními předpisy a vyžaduje podrobnější posouzení účinku změny v užívání stavby na okolí. Stavební úřad tak sám uvádí, že by mohl rozhodnout jiným způsobem, kdyby se seznámil s podrobnějším posouzením účinku změny v užívání stavby na okolí, sám však již neuvádí, které konkrétní studie vlivu na okolí by byly nutné a v čem spatřuje nedostatečnost dokumentů předložených žalobcem. Správní orgán tedy uvádí, že oznamovatel neposkytl všechny potřebné podklady, avšak neuvádí v čem jsou předložené studie (doklady o vlivu změny účelu stavby) nedostatečné.

9 pokračování

9Ca 290/2008

Správní orgán se tedy nevypořádává s obsahem listin předložených s oznámením. Mohl také oznamovatele během řízení k doplnění konkrétních dokumentů vyzvat, pak je následně posoudit a až poté meritorně rozhodnout. Stavební úřad byl oprávněn hodnotit důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 50 odst. 4 správního řádu, když nepostačuje pouhá rekapitulace právních předpisů a jejich jednotlivých ustanovení, ale je potřeba uvést konkrétní důvody, proč byly aplikovány právě dané předpisy a proč byly aplikovány způsobem, který vedl k vydání rozhodnutí. Stavební úřad řádně neodůvodnil konkrétní veřejný zájem, ačkoliv je to vyžadováno v § 132 odst. 4 stavebního zákona. O takto podaném odvolání rozhodl žalovaný žalobou napadeným rozhodnutí, v němž popsal skutkový stav a s ohledem na závěry, které z něj učinil, se ztotožnil s postupem stavebního úřadu. K tomu poukázal na čl. 4 odst. 16 vyhlášky OTPP a územní plán daného území s tím, že v území SVM – smíšené městského typu, v němž je navržená změna parkoviště umístěna podle územního plánu, je nutné zohlednit stávající zástavbu a to i teprve pravomocně umístněnou. Uvedl, že v přímé blízkosti předmětného parkoviště probíhá výstavba bytových domů, které převažují i v nedalekém okolí, proto v daném případě bylo navrženo umístění odstavné plochy pro autobusy v obytné části města. Toto tvrzení opírá žalovaný i o skutečnost, že v příloze č. 1 oddílu č. 2 v čl. 3 (urbanistická koncepce) vyhlášky č. 32/1999 Sb., hl. m. Prahy o závazné části územního plánu sídelního útvaru hl. m. Prahy, ve znění pozdějších předpisů je lokalita Jižní Město podřazena pod „kompaktní město“ stejně, jako původní pražská předměstí s blokovou zástavbou, zahradní města z období před druhou světovou válkou, tedy lokalit sloužících převážně pro bydlení. Žalovaný především přihlédl k územnímu rozhodnutí ze dne 2. 6. 2003 č.j. OV H/03/12357/Vo-úr, kterým byla umístěna stávající parkoviště předmětného areálu, dle kterého bylo pro celý areál s ohledem na jeho účel užívání a na ust. čl. 4 odst. 16 OTPP umístěno pět autobusových stání jako maximálně možný „kompromis“ mezi tímto ustanovením a účelem užívání předmětného areálu. Podle žalovaného je proto navržený záměr v rozporu s požadavky OTPP a jde nad rámec citovaného územního rozhodnutí. Žalovaný tak uzavřel, že stavební úřad postupoval v souladu s § 127 odst. 2 stavebního zákona, když žalobcem navrženou změnu v užívání stavby zakázal. Žalovaný krom toho, co uvedl stavební úřad, shledal další nedostatky návrhy, pro které bylo vhodné požadovanou změnu zakázat, nikoli požadovat doplnění podkladů s tím, že z žádosti stavebníka není patrný počet autobusů, pro který má být plocha stávajícího parkoviště měněna. K tomu konstatoval, že dle předložené situace AS 1 je na předmětném parkovišti zakresleno stání pro 10 autobusů, ale v textu výkresu je uvedeno 21 autobusů, dále je zakresleno stání pro 124 osobních automobilů, ale v textu výkresu je uvedeno 178 automobilů. Zda po změně bude počet stání pro osobní automobily v souladu článkem 10 OTPP a přílohou č. 2 OTPP vyhovovat pro všechny funkce předmětného areálu nelze podle žalovaného posoudit, neboť celkový počet parkovacích míst po navržené změně není v situaci návrhu uveden. Je zde uveden pouze počet lůžek (930), údaje o dalších funkcích v hotelu (např. restaurace, kongresová hala) chybí. Výpočet potřebného počtu stání dle OTPP předložen nebyl. Doložený výpočet se zabývá pouze vytížeností parkovacích ploch. Dle doložených výkresů se požadovaná změna týká i pozemku parc. č. 2332/26 v k. ú. Chodov, který však v podané žádosti není uveden. Na pozemku parc. č. 2332/20 vázne zástavní právo banky, která měla být se změnou seznámena. Žalobce k návrhu nepředložil poslední kolaudovaný stav předmětného parkoviště. Hluková studie nebyla posouzena Hygienickou stanicí hl. m. Prahy a jako důkaz není dostatečná. V případě, kdy by bylo možné povolení navržené změny v užívání stavby, bylo by nutné tuto změnu projednat podle § 81 odst. 1 písm. c) stavebního zákona, neboť by se touto změnou podstatně měnily nároky stavby na její okolí (zvýšené dopravní zatížení). Žalovaný shledal i soulad procesního postupu stavebního úřadu se zákonem, kdy považoval za jediného účastníka řízení podle § 27 odst. 1 správního řádu žalobce a to z důvodu, že předmětný návrh nebyl více projednáván s třetími osobami a

10 pokračování

9Ca 290/2008

napadené rozhodnutí (míněno rozhodnutí stavebního úřadu) bylo prvním úkonem řízení. K odvolacím námitkám, a sice vadě prvostupňového rozhodnutí, spočívající v tvrzeném nedostatečném odůvodnění, uvedl, že tuto vadu zhojil odůvodněním žalovaného rozhodnutí a dále konstatoval, že ustanovení čl. 10 odst. 3 OTPP bylo především v daném případě naplněno již v citovaném územním řízení, navíc toto ustanovení není ve vztahu speciálním či doplňujícím k čl. 4 odst. 16 OTPP. K námitkám stran § 126 odst. 2 stavebního zákona uvedl, že toto ustanovení pouze vymezuje změny v užívání stavby, u kterých je třeba minimálně písemný souhlas stavebního úřadu pro jejich povolení, tedy nelze použít souhlasu mlčky. Toto ustanovení nelze na daný případ aplikovat. K ustanovení § 132 odst. 3 stavebního zákona, na který žalobce v odvolání poukazoval, žalovaný konstatoval, že vymezený veřejný zájem je rozhodný pro postup stavebních úřadu, který konají z moci úřední, k ochraně práv a zájmů právnických a fyzických osob, nevyužívá se pro návrhová řízení, kde veřejný zájem je dán právními předpisy regulujícími výstavbu v hlavním městě Praha. Žalovaný na to uzavřel, že po přezkoumání prvoinstančního rozhodnutí k podané odvolání shledal, že bylo vydáno na základě zákona v souladu s § 127 odst. 2 a podotkl, že nebyla zjištěna pochybení porušující práva účastníků řízení či jiná pochybení, která by odůvodňovala napadené rozhodnutí zrušit, změnit či zrušit a vrátit k novému projednání.

Soud žalobcovu námitku na nezákonnost rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, jakož i žalovaného, který měl pro nespolehlivě zjištěný stav věci rozhodnutí stavebního úřadu zrušit a věc mu vrátit k novému projednání, nepovažuje za důvodnou. Je tomu tak proto, že postup stavebního úřadu podle ustanovení § 127 odst. 2 věta druhá stavebního zákona, považuje zákon za první úkon v řízení, kterému tedy nemusí předcházet standardní správní řízení, jak jej procesně upravuje správní řád (literatura „Nový stavební zákon v teorii a praxi a předpisy související s poznámkami“, autoři Doležal a Mareček, Sedláčková, Sklenář, Tůnka, Vobrátilová, nakladatelství Linde, a. s.). Jestliže tedy stavební úřad před vydáním svého rozhodnutí (ze dne 18. 3. 2008 č.j. OV/2008/000779/Kk-zus) nevyzval žalobce podle § 37 odst. 3, respektive § 45 odst. 2, správního řádu, k doplnění potřebných podkladů pro své rozhodnutí, nebyl jeho postup nezákonný a nelze jej považovat za ryze formální, nezabývající se zjištěním skutkového stavu, jak žalobce tvrdí. Podle stanoviska soudu stavební úřad rozhodoval v souladu s ust. § 3 správního řádu na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu věci k posouzení žádosti podle ustanovení § 127 odst. 2 věta druhá stavebního zákona o změnu v užívání stavby, neboť z oznámení žalobce a ze skutečností, které jsou stavebnímu úřadu známy z úřední činnosti, shromáždil dostatek podkladů, které postačovaly k posouzení věci. Vlastní posouzení důvodů pro zákaz změny v užívání stavebním úřadem bude uvedeno níže k námitce žalobce stran nesprávného výkladu ustanovení čl. 4 odst. 16 vyhlášky OTPP. K první žalobcově námitce lze tak uzavřít, že k porušení jeho práv ve smyslu § 3 správního řádu, jakož i § 37 odst. 3, respektive § 45 odst. 2 téhož zákona, nedošlo, neboť stavební úřad měl s ohledem na konstrukci zákonného ustanovení § 127 odst. 2 stavebního zákona, tedy, že se jedná o rozhodnutí, které je prvním úkonem v řízení bez předchozího standardního správního řízení, splněny předpoklady pro posouzení a vydání rozhodnutí, neboť i oznámení o změně v užívání stavby obsahovalo náležitosti ve smyslu § 127 odst. 1 stavebního zákona.

Stěžejní žalobcova námitka spočívala v tvrzení, že stavební úřad a žalovaný nesprávně vyložili ustanovení čl. 4 odst. 16 vyhlášky OTPP. K tomu žalobce poukázal na územní plán a povahu daného území s tím, že je jako doplňkové funkční využití mimo jiné výslovně uvedeno parkovací a odstavné plochy, žádost o změnu v užívání stavby se týkala pouze procentuální změny poměru využití stávajícího parkoviště a tato navržená změna není realizována v obytné části města. Žalobce měl rovněž za to, že dostatečně prokázal a doložil

11 pokračování

9Ca 290/2008

existenci veřejného zájmu a obdobně jako v předchozí námitce tvrdil, že jej měl stavební úřad vyzvat k doplnění nebo opravě podané žádosti. Podle stanoviska soudu není ani tato žalobní námitka důvodná. Posouzení znění ustanovení čl. 4 odst. 16 vyhlášky OTPP tak, jak jej učinil stavební úřad a žalovaný v odůvodnění svých rozhodnutí, neboť na správní řízení je třeba hledět jako na jeden celek, bylo učiněno v souladu se zákonem. K tomu soud poukazuje na shora citované ust. čl. 4 odst. 16 vyhlášky OTPP, kde se stanoví, že garáže, odstavné a parkovací plochy pro nákladní automobily, autobusy, traktory apod. se umisťují mimo obytné, části města, kromě staveb garáží, odstavných a parkovacích ploch pro ně určených v uzavřených prostorech staveb pro zemědělství a kromě odstavných a parkovacích stání pro speciální automobily policejní, požární, sanitní a obytné, pokud tomu nebrání omezení vyplývající ze zvláštních právních předpisů. Jak dále vyplývá z ust. § 126 odst. 3 stavebního zákona, změna v užívání stavby musí být v souladu se záměry územního plánování, s veřejnými zájmy chráněnými tímto zákonem a se zvláštními právními předpisy. Žalobce se ve svém oznámení o změně v užívání stavby domáhal změny na pozemku parc. č. 2332/20, k.ú. Chodov, který se nachází v oblasti Jižního Města, dle územního plánu v oblasti tzv. „ kompaktního města „. Podle přílohy č. 1 o dílu č. 2 článku 3 (urbanistická koncepce) územního plánu je urbanistická koncepce hl. m. Prahy založena na vyváženém využití a rozvoji tří historických utvářených pásem: celoměstského centra, kompaktního města a vnějšího pásma (oddíl 2 bod 1). V oddílu 2 bod 3 téhož právního předpisu se uvádí, že kompaktní město zahrnuje původní pražská předměstí s blokovou zástavbou, zahradní města z období před druhou světovou válkou a zástavbu pražských sídlišť. Územní plán rozšiřuje kompaktní město o rozvojové plochy určené pro bytovou výstavbu městského charakteru a pro další funkce celoměstského i lokálního významu. V souladu se zásadou polycentrického řešení hl. m. Prahy jsou navržena významná centra, přebírající některé celoměstské funkce. Mezi těmito významnými centry je mimo jiné uvedeno i Jižní Město. Dále se v této pasáži územního plánu uvádí, že restruktualizace pražského průmyslu uvolňuje plochy původních průmyslových areálů, situovaných uvnitř obytné zástavby a umožňuje jejich transformaci na plnohodnotné městské čtvrti s dosud chybějící vybaveností, bydlením a zelení. Podle bodu 7 téhož zákonného ustanovení jsou uvedené prvky prostorového utváření hl. m. Prahy měřítkem a limitem pro hodnocení nové výstavby v území a je nutno je chránit a rozvíjet při rozhodování v území a při pořizování navazující územně plánovací dokumentaci. Navržená změna parkoviště se podle dalších ustanovení územního plánu nachází v území SVM – smíšené městského typu (oddíl 3 ), přičemž za obytné části města se považují obytná území (oddíl 4 bod 1) a některá smíšená území (bod 2 A), v jejichž funkčním využití jsou uvedeny i stavby pro bydlení, jak je tomu i v území SVM – smíšené městského typu, a tuto obytnou zástavbu je třeba při rozhodování stavebního úřadu podle stavebního zákona v tomto území zohlednit. Pokud tedy stavební úřad poukázal v odůvodnění svého rozhodnutí na to, že na sousedním pozemku parc. č. 2332/36 v k. ú. Chodov se v bezprostřední blízkosti dokončuje výstavba čtyř bytových domů, a žalovaný v odůvodnění žalovaného rozhodnutí doplnil, že bytové domy převažují i v nedalekém okolí, vzaly správní orgány obou stupňů tuto skutečnost právem v úvahu, neboť jsou povinny hájit veřejný zájem ve smyslu ust. § 126 odst.3 a § 132 odst. 3 stavebního zákona a právními předpisy, regulujícími výstavbu v hlavním městě Praha. Jak dále vyplývá z odůvodnění rozhodnutí stavebního úřadu, které bylo v odvolání žalobce zpřesněno, vyšly správní orgány obou stupňů z čl. 4 odst. 16 vyhlášky OTPP a územního rozhodnutí ze dne 2. 6. 2003, kterým byla umístěna stávající parkoviště areálu na pozemcích č. parcelní 2332/26 a 2332/20 k. ú. Chodov jako parkoviště se dvěma řadami parkovacích míst s tím, že část parkoviště kongresové haly je vyhrazena pro autobusy, jejichž počet je omezen ve smyslu čl. 4 odst. 16 OTPP. Pokud tedy žalovaný s přihlédnutím k tomuto územnímu rozhodnutí o umístění mimo jiné 5 autobusových stání uvedl, že se jednalo o

12 pokračování

9Ca 290/2008

maximálně možný „kompromis“ mezi ustanovení čl. 4 odst. 16 OTPP a účelem užívání předmětného areálu (TOP Hotel Praha), je z jeho odůvodnění zřejmé, že k již vydanému územnímu rozhodnutí ze dne 2. 6. 2003, které umístilo pět autobusových stání a v rozporu s vyhláškou OTPP konstatovalo, že umístění stavby vyhovuje obecným technickým požadavkům na výstavbu požadovaným touto vyhláškou, musel přihlédnout, neboť se jedná o rozhodnutí pravomocné, které zároveň pro běh času ( uplynutí lhůt ) nelze přezkoumat. Tento závěr potvrzuje i stanovisko žalovaného v písemném vyjádření k žalobě a u ústního jednání před soudem. Žalovaný proto v žalobou napadeném rozhodnutí zákaz změny v užívání stavby stavebním úřadem považoval za souladné se zákonem, neboť záměr, který žalobce v oznámení o změně v užívání stavby formuloval, nebyl dle stavebního úřadu „v souladu se záměry územního plánování s veřejnými zájmy chráněnými tímto zákonem a se zvláštními právními předpisy“ a jak žalovaný upřesnil, byl „ v rozporu požadavky OTPP a jde nad rámec citovaného územního rozhodnutí“. K tomu soud dále poukazuje na oddíl 3 (struktura funkčního využití území) bod 7 územního plánu, podle kterého „stavby a zařízení, které funkčnímu využití území neodpovídají, nelze umístit a rovněž nelze povolit změny nebo změny v užívání staveb v rozporu se stanoveným funkčním využitím“. Jestliže se tedy v projednávané věci jedná o změnu v užívání stavby, nacházející se v území SVM – smíšené městského typu, kde jsou umístěny i stavby pro bydlení, postupovaly správní orgány obou stupňů v souladu se zákonem, když tuto okolnost vzaly při rozhodování podle § 127 odst. 2 stavebního zákona v úvahu. Důvodný byl i postup správních orgánů v tom, že zohlednily existenci územního rozhodnutí ze dne 2. 6. 2003, kterým bylo v rozporu s vyhláškou OTPP, konkrétně čl. 4 odst. 16 této vyhlášky, umístěno pět autobusových stání, ale rozhodly se v této nezákonné praxi stavebního úřadu nadále nepokračovat. Soud k tomu dodává, že toto stanovisko správních orgánů a jeho důvodnost podporuje i judikatura Městského soudu v Praze, jakož i Nejvyššího správního soudu, který byť ve skutkově odlišné věci, ve svém rozsudku ze dne 25. 4. 2006 č.j. 2As 7/2005 – 86 formuloval závěr k zásadě zákazu libovůle a neodůvodněně nerovného zacházení a principů zásadní vázanosti správního orgánu vlastní správní praxí mj. tak, že „účastník řízení se před správním orgánem může dovolávat obdobného zacházení jako v předchozích srovnatelných případech jen tehdy, byl-li tento předchozí postup správního orgánu v souladu se zákonem – jinak řečeno účastník se nemůže domáhat, aby správní orgán nadále dodržoval svoji předchozí nezákonnou správní praxi (i když nebyla relevantně napadena, či jinými mechanismy uvedena do souladu se zákonem), nýbrž se může domáhat toliko toho, aby správní orgán dodržoval takovou správní praxi, která se pohybuje v mezích prostoru pro uvážení, jenž je mu zákonem dán“. Jestliže tedy správní orgány obou stupňů odmítly rozšiřovat počet autobusových stání, které byly v rozporu se zákonem umístěny rozhodnutím ze dne 2. 6. 2003, pak je jejich rozhodnutí v souladu se zákonem. K opakující se námitce o tom, že stavební úřad měl žalobce vyzvat k doplnění žádosti v případě pochybností o jejím obsahu či úplnosti, soud nad rámec toho, co uvedl k první žalobní námitce doplňuje, že právě s ohledem na zákonnost výkladu znění ustanovení čl. 4 odst. 16 vyhlášky OTPP provedený stavebním úřadem a žalovaným ve spojení se zněním ustanovení § 127 odst. 2 stavebního zákona, a tedy že rozhodnutí podle tohoto zákonného ustanovení je prvním úkonem v řízení, nebyla tato povinnost stavebního úřadu dána, neboť ze samotného oznámení o změně v užívání stavby, skutečností známých stavebnímu úřadu z rozhodovací činnosti a znění čl. 4 odst. 16 vyhlášky OTPP bylo nade vší pochybnost zřejmé, že je třeba navrhovanou změnu v užívání stavby zakázat.

Žalobcem dále namítaný rozpor žalovaného rozhodnutí s § 2 odst. 4, § 68 odst. 3 a § 89 odst. 2 správního řádu souvisí s námitkami, které žalobce uplatnil již shora a soud k tomu poukazuje na stanovisko k těmto námitkám. Pro úplnost soud dále uvádí, že přijaté řešení je v souladu s § 2 odst. 4 a tedy i v souladu s veřejným zájmem a odpovídá okolnostem daného

13 pokračování

9Ca 290/2008

případu, neboť správní orgány obou stupňů měly dostatek podkladů k tomu, aby postupem podle § 127 odst. 2 stavebního zákona, změnu v užívání stavby zakázaly. Soud nespatřuje logický nesoulad v odůvodnění žalovaného rozhodnutí, kde žalovaný v jednom místě poukazuje na znění čl. 4 odst. 16 OTPP a jinde na územní rozhodnutí o umístění stavby z roku 2003, tedy v době platnosti čl. 4 odst. 16 vyhlášky OTPP. Podle stanoviska soudu je z žalobou napadeného rozhodnutí zřejmý úmysl žalovaného po posuzení znění čl. 4 odst. 16 OTPP dále nerozšiřovat počet autobusových stání nad rámec počtu nezákonně umístěných územním rozhodnutím z roku 2003. Jeho závěry nevyvolávají pochybnosti o srozumitelnosti odůvodnění rozhodnutí žalovaného a nejsou v rozporu s požadavkem logické nerozpornosti správního rozhodnutí. Pokud žalobce v této souvislosti rovněž poukazoval na princip dobré zprávy a na zásadu právní jistoty soud odkazuje na své stanovisko k druhé žalobní námitce a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 2As 7/2005, podle kterého se účastník může domáhat dodržování předchozí správní praxe pouze, pokud tato byla v souladu se zákonem. Jeho požadavek na ochranu legálně nabytých práv je koneckonců naplněn, neboť s ohledem na uplynutí lhůt, nelze územní rozhodnutí z roku 2003 již přezkoumat a umístění pěti autobusových stání v areálu žalobce tak zůstává nezměněno. Podle stanoviska soudu také žalobou napadené rozhodnutí není v rozporu s ustanovením § 68 odst. 3 a § 89 odst. 2 správního řádu, neboť žalovaný, byť stručně, ale věcně, s poukazem na právní předpisy a přezkoumatelným způsobem reagoval na žalobcovy odvolací námitky, uvedl důvody výroku svého rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se řídil při jejich hodnocení a výkladu právních předpisů, a z jeho odůvodnění je zřejmá informace o tom, jak se s odvolacími námitkami žalobce vypořádal. Právě proto, že žalovaný přezkoumával správnost prvoinstančního správního rozhodnutí v rozsahu odvolacích námitek, přičemž jeho posouzení je vystavěno právě na ochraně veřejného zájmu, který je koncipován ve shora citovaných právních předpisech a zejména v územním plánu hl. m. Prahy, nemohl žalovaný podle stanoviska soudu rozhodnout jinak než odvolání žalobce proti rozhodnutí stavebního úřadu o zákazu změny v užívání stavby zamítnout. Nelze totiž odhlédnout od toho, že územní rozvoj hl. m. Prahy je od roku 2000 regulován územním plánem a jakákoliv změna v užívání stavby musí být v souladu s územními záměry. Pokud žalobce poukazoval na kolaudační rozhodnutí z roku 1978 a tvrdil, že původním kolaudačním rozhodnutím byla původní část stávajícího parkoviště na pozemku parc. č. 2332/20 v k. ú. Chodov kolaudována pro autobusy, nákladní automobily a těžkou mechanizaci, neboť toto parkoviště sloužilo v minulosti potřebám státního podniku Stavoservis a takto zkolaudované bylo na žalobce Fondem národního majetku kupní smlouvou převedeno, pak nezbývá než ve shodě se žalovaným zdůraznit, že vyhláška OTPP je účinná od 1. 1. 2000 a v době vydání kolaudačního rozhodnutí z roku 1978 žádná vyhláška podobného typu neexistovala. Správní orgány jsou však povinny rozhodovat o návrhu podle § 127 odst. 2 stavebního zákona podle právních předpisů platných v době rozhodování a nemůžou odhlédnout od toho, že v době jejich rozhodování existuje územní plán, jehož cílem je regulovat funkční a prostorové uspořádání území hl. m. Prahy. Pokud se podle tohoto územního plánu stavba, jejíž změny v užívání se žalobce domáhá, nachází v tzv. „kompaktním městě”, u něhož územní plán předpokládá restrukturalizaci žalobcem zmíněného pražského průmyslu, pak správní orgány musely zohlednit stávající zástavbu, neboť změna v užívání stavby je navrhována u stavby, která se nachází v obytné části města.

S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti soud dospěl k závěru, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a žalovaného bylo vydáno v souladu se zákonem. Soud proto žalobu jako nedůvodnou podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

14 pokračování

9Ca 290/2008

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nebyl ve věci úspěšný, žalovanému správnímu orgánu, který měl ve věci úspěch však důvodně vynaložené náklady řízení nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek

uvedených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s., a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu.

V Praze dne 22. dubna 2011

JUDr. Ivanka Havlíková, v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Matznerová, DiS.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru