Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

9 Ca 287/2008 - 58Rozsudek MSPH ze dne 29.11.2011

Prejudikatura

31 Ca 53/2005 - 33


přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 9Ca 287/2008 - 58-66

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudců Mgr. Martina Kříže a JUDr. Ivanky Havlíkové v právní věci žalobce: R. P., zast. JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem se sídlem Brno, Lidická 57, proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství, Ústřední pozemkový úřad, se sídlem Praha 1, Těšnov 17, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2.6.2008, č.j.: 11222/08-13070/Ži

takto:

I. Rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Ústředního pozemkového úřadu ze dne 2.6.2008, č.j.: 11222/08-13070/Ži se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 6.800,- Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce advokáta JUDr. Ing. Martina Flory, Dr.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze dne 24.1.2008, č.j. PÚ-02/09/04/57/Luk A-30 (dále jen „rozhodnutí správního orgánu I. stupně“) Ministerstvo zemědělství, Pozemkový úřad Jičín rozhodlo podle § 11 odst. 4 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemkových úpravách“) tak, že návrh komplexní pozemkové úpravy v katastrálním území Třebnouševes, zpracovaný Pozemkovým úřadem Jičín, číslo zakázky 99/04/Luk, se schvaluje.

Rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalovaný zamítl odvolání podané žalobcem a Ing. J. K. proti výše uvedenému rozhodnutí správního orgánu I. stupně a toto rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný konstatoval, že v odvolání, které proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně dne 18.2.2008 podal žalobce a Ing. J.K., je uvedeno, že je podáno pro nesprávnost skutkových a právních zjištění správního orgánu I. stupně, jakož i pro procesní i hmotněprávní vady v obsahu rozhodnutí a v řízení, které mu předcházelo a že bližší odůvodnění (odvolání) bude zasláno pozemkovému úřadu do 15 dnů. Dne 19.4.2008 bylo žalovanému doručeno obsáhlé doplnění odvolání, v němž se uvádí, že od samého počátku řízení o pozemkových úpravách odvolatelé vznášeli ústně i písemně zásadní připomínky k navrhovanému umístění nových pozemků s odůvodněním, že navrhované řešení je pro ně nepřijatelné, připomínky byly vždy odmítnuty jako nedůvodné, dále že v řízení o pozemkových úpravách nebylo správním orgánem postupováno v souladu se zákonem o pozemkových úpravách a vyhláškou č. 545/2002 Sb., o postupu při provádění pozemkových úprav a náležitostech návrhu pozemkových úprav (dále jen „vyhláška č. 545/2002 Sb.“), že návrh pozemkových úprav je v rozporu se závaznou částí platného územního plánu obce a že rozhodnutí správního orgánu I. stupně je v rozporu s ustanovením zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon ochraně přírody a krajiny“), čímž brání odvolatelům a všem vlastníkům pozemků, aby splnili svou povinnost chránit systém ekologické stability. Dále se v doplnění odvolání uvádí, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně v části týkající se pozemků zjednodušené evidence směřuje nikoliv k posílení ekologické stability krajiny, nýbrž z důvodu rozporu se schváleným územním systémem ekologické stability (dále též jen „ÚSES“) naopak k jejímu oslabení tím, že trasa cesty C2 je plánována středem území, které je shromaždištěm zvěře, takže podle názoru odvolatelů by její realizace znamenala také poškození životních podmínek zvěře. Odvolatelé mají za to, že vybudováním trasy C2 nedojde k vytvoření podmínek pro racionální obhospodařování pozemků, protože trasování cesty je voleno nevhodně, cesta svým umístěním téměř přesně sleduje průběh zaniklého odvodňovacího kanálu, takže vede extrémně podmáčeným terénem, a proto lze očekávat, že náklady na její realizaci a následně na její udržování budou nadprůměrné. Z uvedených důvodů odvolatelé navrhli, aby žalovaný jako odvolací orgán zrušil rozhodnutí správního orgánu I.stupně a věc vrátil Pozemkovému úřadu Jičín k dalšímu řízení a rozhodnutí.

Žalovaný následně v odůvodnění rozhodnutí shrnul průběh dosavadního řízení. Konstatoval, že v katastrálním území Třebnouševes zahájil Pozemkový úřad Jičín dne 16.12.2005 na základě žádosti obce Třebnouševes řízení o pozemkových úpravách. Zahájení řízení bylo oznámeno účastníkům veřejnou vyhláškou vyvěšenou na úřední desce pozemkového úřadu od 30.11. do 16.12.2005 a na úřední desce Obecního úřadu v Třebnouševsi od 1.12. do 20.12.2005. Návrh pozemkové úpravy včetně geodetických prací zpracovával Pozemkový úřad Jičín vlastními pracovníky a vlastní geodetickou složkou. Úvodní jednání se konalo dne 28.4.2006 v hostinci U Jarošů v Třebnouševsi. Na tomto jednání byli účastníci řízení seznámeni s účelem pozemkových úprav, s postupem a pravidly jejich provádění podle zákona o pozemkových úpravách a s předpokládaným rozsahem na výměře cca 342 ha. Účastníci byli seznámeni se systémem oceňování pozemků a počítání průměrné vzdálenosti. Na úvodním jednání byl zvolen sbor zástupců vlastníků. Pro jednotlivé vlastníky byly vypracovány soupisy nároků podle výměry, ceny, druhu pozemku a vzdálenosti, vlastníkům, jejichž pobyt je znám, byly zaslány s informací o možnosti uplatnění námitek a v souladu s § 8 odst. 1 zákona o pozemkových úpravách vyloženy od 9.7. do 24.7.2007 na Obecním úřadě v Třebnouševsi. V průběhu zpracování nároků vlastníků byly spoluvlastníkům na základě jejich písemné dohody a v souladu s § 9 odst. 13 zákona o pozemkových úpravách vypořádány spoluvlastnické podíly k pozemkům. Před vlastním zpracováním návrhu pozemkové úpravy byl vypracován a projednán plán společných zařízení, kterým byly vymezeny cesty, vodní plochy a další společná zařízení. Plán společných zařízení byl předložen k posouzení sborů zástupců, dotčeným orgánům státní správy a byl schválen rozhodující většinou členů zastupitelstva obce na veřejném zasedání dne 7.2.2007. Dotčené orgány státní správy a dotčené organizace nepodaly k předloženému plánu žádné připomínky. Vzhledem k tomu, že plán společných zařízení zasahoval do platného územního plánu obce, byl zpracován návrh na zadání změny územního plánu. Obsahem návrhu změny plánu byla i položka označená jako Z1-2, tj. promítnutí výsledků komplexní pozemkové úpravy a zapracování plánu společných zařízení.

Vzhledem k nedostatku státní a obecní půdy pro realizaci společných zařízení a nevyjádření souhlasu vlastníků s vyčleněním potřebné výměry půdy pro společná zařízení přistoupil pozemkový úřad k jednání s vlastníky o jejím výkupu k tomuto účelu. Výkupy půdy od vlastníků byly dojednány a realizovány v listopadu 2007 a uzavřené kupní smlouvy byly následně předány katastrálnímu úřadu k provedení zápisu vkladu do katastru nemovitostí. Umístnění pozemků bylo v průběhu zpracovávání návrhu projednáváno s vlastníky a jeho konečné řešení bylo vystaveno k veřejnému nahlédnutí od 2.11. do 13.12.2007 na Obecním úřade v Třebnouševsi a od 29.10. do 3.12.2007 na Pozemkovém úřadu v Jičíně. Návrh byl současně v tomto termínu uveřejněn v elektronické podobě na elektronické úřední desce Pozemkového úřadu Jičín. K vystavenému návrhu podal ve lhůtě připomínky pouze pan M. P., DiS., jako zmocněnec některých spoluvlastníků uvedených na LV č. 40. Ten v průběhu zpracování a projednávání návrhu pozemkové úpravy opakovaně uváděl, že si nepřeje, aby do pozemkové úpravy zahrnuté pozemky vlastníků, které zastupuje, byly zasaženy jakoukoliv změnou polohy a tvaru a požadoval zachování původního umístění pozemků včetně původních přístupových cest.

Závěrečné jednání se jednalo v hostinci U Jarošů v Třebnouševsi dne 14.1.2008. Na tomto jednání byl zhodnocen postup a výsledky pozemkové úpravy a bylo konstatováno, že s návrhem souhlasili vlastnící 95,3 % výměru pozemků, které byly ve smyslu § 2 zákona o pozemkových úpravách řešeny. Tím byl splněn požadavek ustanovení § 11 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách, podle kterého pozemkový úřad rozhodne o schválení návrhu tehdy, pokud s ním souhlasí vlastníci alespoň tří čtvrtin výměry pozemků, které jsou řešeny ve smyslu § 2 téhož zákona v pozemkových úpravách. S ohledem na uvedené skutečnosti proto pozemkový úřad vydal dne 24.1.2008 rozhodnutí, jímž návrh komplexních pozemkových úprav v katastrálním území Třebnouševes schválil.

Žalovaný dále v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že ze spisu zjistil, že odvolatelé, které na základě plných mocí zastupuje JUDr. Ing. Martin Flora, jsou spoluvlastníky nemovitostí uvedených na LV č. 40 pro k.ú. Třebnouševes, každý s výší podílu 1/3. Dalšími spoluvlastníky těchto nemovitostí jsou pan L. P., pan M. P. a paní B.P., kteří proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně odvolání nepodali. Do obvodu pozemkové úpravy byla zahrnuta převážná část pozemků těchto spoluvlastníků o celkové výměre 110 641 m. Mimo obvod pozemkové úpravy leží pozemky o výměře 2 168 m.

Žalovaný poté zmínil, že k doplnění odvolání zaslal Pozemkový úřad v Jičíně odvolacímu orgánu vyjádření, v němž uvádí, že doplněné odvolání obsahuje podobnou, ne-li stejnou argumentaci, kterou během řízení o pozemkových úpravách uplatňoval vůči zpracovali návrhu zmocněnec odvolatelů pan M. P. Pozemkový úřad v této věci považoval za nezbytné zmínit zejména nekorektní tvrzení odvolatelů v tom smyslu, že plán společných zařízení nepočítá se zachováním biokoridorů č. 8, 9 a 11 a že interním rozhodnutím pozemkového úřadu byly uvedené biokoridory zrušeny. Schválený plán společných zařízení ani rozhodnutí o schválení návrhu komplexní pozemkové úpravy však žádné skutečnosti, které by svědčily o rušení biokoridorů, neobsahují. Dále je ve vyjádření pozemkového úřadu uvedeno, že pozemkový úřad při zpracování plánu společných zařízení a při jeho schvalování postupoval v souladu se zákonem o pozemkových úpravách a prováděcí vyhláškou k tomuto zákonu, ale i v souladu se zákonem o ochraně přírody a krajiny a jeho prováděcí vyhláškou č. 395/1992 Sb. Podle § 2 odst. 3 této vyhlášky je plán systému ekologické stability podkladem pro projekty systému ekologické stability, provádění pozemkových úprav, pro zpracování územně plánovací dokumentace, pro lesní hospodářské plány a pro vodohospodářské a jiné dokumenty ochrany a obnovy krajiny. Systém ekologické stability obsažený ve schválené územně plánovací dokumentaci je především podkladem pro vydání konkrétního územního rozhodnutí. Plán společných zařízení do ÚSES obsaženého v platném územním plánu zasahuje pouze tak, že jej o některé prvky doplňuje, v žádném případě ale žádný neruší. O správnosti postupu pozemkového úřadu svědčí i sdělení Ministerstva zemědělství, Ústředního pozemkového úřadu ze dne 28.3.2008 adresované České inspekci životního prostředí.

V bodě 1. odvolatelé požadují ponechání pozemků č. PK 298, 299 a 300 v původním umístění a vypuštění cesty C2 z plánu společných zařízení. Uvádějí, že pozemky jejich i pozemky jiných vlastníků jsou za použití stávající cestní sítě uspokojivě přístupně. Pozemkovému úřadu byl ze strany odvolatelů předložen návrh možného uspořádání pozemků předpokládající využití cesty p.č. KN 625, dále silnice třetí třídy p.č. KN 620 a v sousedním k.ú. Rašín nové cesty p.č. 474 a 475. Žalovaný z grafické části návrhu pozemkových úprav zjistil, že místo výše uvedených tří pozemků spoluvlastníků o výměře 60 198 m je pro spoluvlastníky navržen pozemek č. 1289 o výměře 65 741 m, umístěný přibližně ve stejném místě jako pozemky původní, pouze jeho orientace je pozměněna. K navržené polní cestě C2 pozemkový úřad uvádí, že tato cesta je nedílnou součástí plánu společných zařízení, který byl v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o pozemkových úpravách ještě před vlastním navrhováním a projednáváním nových pozemků s vlastníky posouzen sborem zástupců a dne 7.2.2007 schválen zastupitelstvem obce na veřejném zasedání. K tomuto plánu společných zařízení se dále kladně vyjádřily všechny dotčené orgány státní správy, a není tedy možné na tomto plánu dodatečně bez projednání s uvedenými orgány cokoliv měnit.

V ostatních částech doplněného odvolání je odvolateli poukazováno na to, že v řízení o pozemkových úpravách nebylo postupováno v souladu s příslušnými právními předpisy, že rozhodnutí odporuje některým ustanovením zákona a je široce rozebírána otázka vztahu plánu společných řízení a územního plánu obce ve vazbě na územní systémy ekologické stability krajiny. Podle názoru žalovaného je odvolání spíše pojednáním o smyslu a účelu pozemkových úprav s odlišným názorem na výklad některých ustanovení zákona a vazby na ostatní právní předpisy než věcnou argumentací, v čem je spatřováno poškození práv odvolatelů.

Žalovaný následně v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že podle celkové bilance pro LV č. 40 vstoupili spoluvlastníci do pozemkové úpravy s 11 pozemky o celkové evidované výměře 110 641 m; po zaměření skutečného stavu byla tato výměra koeficientem upravena na výměru 110 573 m a po provedení pozemkové úpravy přejde do jejich spoluvlastnictví 6 pozemků o celkové výměře 109 885 m. Posouzením přiměřenosti kvality, výměry a vzdálenosti původních a navrhovaných pozemků ve smyslu § 10 zákona o pozemkových úpravách lze dle žalovaného konstatovat, že odvolatelé nejsou provedením pozemkové úpravy ve svých právech poškozeni, když rozdíl limitních ukazatelů činí ve výměře 0,62 %, v ceně 0,89 % a ve vzdálenosti 18,11 %. Žádný z těchto ukazatelů nepřekračuje limitní hodnoty dané ustanovením § 10 zákona o pozemkových úpravách. V této souvislosti považoval žalovaný za nutné připomenout, že v řízení o pozemkových úpravách existuje řada možných technických řešení, která vyhovují účelu pozemkových úprav. Záleží pak na dohodě vlastníků pozemků a zpracovatele návrhu pozemkových úprav, které navržené řešení bude použito, aby vyhovělo co nejširšímu okruhu účastníků řízení a bylo provedeno v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními. Při větším počtu vlastníků se může stát, že navrhované řešení nebude plně vyhovovat představám některého z nich, a proto je zákonem stanoveno, že pozemkový úřad rozhodne o schválení návrhu pozemkových úprav tehdy, pokud s navrženým řešením souhlasí vlastníci alespoň tří čtvrtin výměry půdy pozemků, které jsou v pozemkových úpravách řešeny. V případě pozemkové úpravy v k.ú. Třebnouševes byla tato podmínka splněna. Z výše uvedeného je dle žalovaného patrno, že skutečnosti, na které je poukazováno v odvolání, nemohou být důvodem pro zrušení rozhodnutí správního orgánu I. stupně z důvodu porušení některých ustanovení právních předpisů.

Žalovaný uzavřel, že po přezkoumání odvoláním napadeného rozhodnutí a celého správního řízení, které jeho vydání předcházelo, neshledal, že by některý vlastník byl ve svých právech poškozen, nebo že by provedením pozemkové úpravy a vydáním rozhodnutí správního orgánu I. stupně došlo k závažnému porušení právních předpisů. Vzhledem k tomu, že řízení o pozemkových úpravách nebylo pravomocně skončeno před účinností zákona č. 500/2004 Sb., (nový správní řád), žalovaný při rozhodování o odvolání postupoval v souladu § 179 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., podle dosavadních předpisů, tj. podle zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen „správní řád“).

Žalobou podanou společně u Městského soudu v Praze se žalobci R. P. a Ing. J.K. domáhali zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. V žalobě uvedli, že byli z titulu svého podílového spoluvlastnictví k pozemkům v k.ú. Třebnouševes, které byly zařazeny do řešení v rámci komplexní pozemkové úpravy, účastníky řízení o komplexní pozemkové úpravě v k.ú. Třebnouševes. Žalobci považují napadené rozhodnutí odvolacího orgánu, jakož i jemu předcházející rozhodnutí správního orgánu I. stupně za nepřezkoumatelné a nezákonné. Namítli, že pro postup pozemkových úřadů v řízení o pozemkových úpravách platí podle § 24 odst. 3 zákona o pozemkových úpravách ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, a je tedy nutno použít ustanovení § 2 odst. 3 tohoto zákona, podle kterého správní orgánu šetří práva nabytá v dobré výře, jakož i oprávněné zájmy osob, jichž se činnost správního orgánu v jednotlivém případě dotýká, a může zasahovat do těchto práv jen za podmínek stanovených zákonem a v nezbytném rozsahu. Komplexní pozemkové úpravy realizované podle zákona o pozemkových úpravách jsou spojeny s masivním zásahem do vlastnických práv vlastníků pozemků dotčených komplexní pozemkovou úpravou, a proto by měly být při rozhodování pozemkových úřadů v řízení o komplexních pozemkových úpravách námitky a připomínky dotčených vlastníků nejen vypořádány v tom smyslu, že na jejich obsah bude ze strany pozemkového úřadu reagováno, nýbrž též v tom smyslu, že jejich obsah musí být v maximální míře do rozhodnutí pozemkového úřadu i zapracován, pokud tomu nebrání konkrétní závažné důvody. Jen takový přístup odpovídá principu proporcionality. S tímto principem je rozhodnutí správního orgánu I. stupně o schválení návrhu komplexní pozemkové úpravy pro obec Třebnouševes v rozporu, neboť předpokládá, že žalobci budou zbaveni vlastnického práva k převážné části svých pozemků, ačkoliv se proti této části návrhu komplexních pozemkových úprav v celém průběhu řízení bránili formou písemných připomínek a námitek a navrhovali jiné uspořádání. Věcné námitky žalobců uvedené v doplnění odvolání, zejména jejich konkrétní návrh jiného řešení pozemkových úprav ve vztahu k pozemkům žalobců, který by lépe vyhovoval zájmům žalobců a současně by nebyl v rozporu se zájmy ostatních vlastníků pozemků, žalovaný nikterak nevyvrátil, pouze se dovolává administrativní složitosti případné změny. Žalobci proto považují napadené rozhodnutí za nezákonné pro jeho nepřezkoumatelnost, neboť není zřejmé, z jakého důvodu žalovaný považuje odvolací námitky obsažené v bodě II/1 doplněného odvolání za nedůvodné.

Za nesprávně žalobci považují i právní argumenty žalovaného, které jsou, byť spíše výjimečně, v napadeném rozhodnutí obsaženy. Zejména se neztotožňují s argumentem, že jedinými kritérii, jimiž se postup pozemkových úřadů v řízení o komplexní pozemkové úpravě musí řídit, jsou limitní ukazatele vyplývající z § 10 zákona o pozemkových úpravách a vůle vlastníků tří čtvrtin výměry pozemků, a že pokud jsou tato kritéria naplněna, nemůže být postup pozemkového úřadu nesprávný. Žalobci jsou přesvědčeni, že komplexní pozemkové úpravy jsou mimo jiné spojeny s masivním zásahem do vlastnických práv vlastníků pozemků dotčených komplexními pozemkovými úpravami, tedy i do jejich vlastnických práv. Přinejmenším vlastnické právo k těmto pozemkům je oním poškozeným právem žalobců, jehož určení žalovaný v textu odvolání postrádá. Právo vlastnit majetek přitom podle článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod patří mezi základní práva a svobody. Žalobci na tomto místě opětovně namítli, že obsah jejich námitek a připomínek měl být nejen projednán, nýbrž měl být v maximální míře do rozhodnutí pozemkového úřadu i zapracován, pokud tomu nebrání závažné důvody, které ovšem měly být ze strany pozemkového úřadu podrobně popsány, a to i když jsou jinak výslovná zákonná kritéria pro rozhodování pozemkového úřadu dodržena. Jen takový přístup podle nich odpovídá principu proporcionality, jehož obsah byl opakovaně vymezen judikaturou Ústního soudu.

Rozhodnutí správního orgánu I. stupně, jakož i napadené rozhodnutí předpokládají, že žalobci budou vlastnického práva k převážné části dotčených pozemků zbaveni, přičemž tyto pozemky budou navíc přetnuty novou cestou C2, jejíž zřízení je předpokládáno v plánu společných zařízení. Ačkoliv proti této části návrhu komplexní pozemkové úpravy žalobci v průběhu řízení opakovaně vznášeli připomínky, ze kterých bylo možné seznat, že navrhované řešení je pro nepřijatelné, byly tyto námitky správními orgány obou stupňů odmítnuty jako nedůvodné, aniž by se správní orgány byť jen pokusily zdůvodnit, proč je změna návrhu pozemkových úprav požadovaná žalobci (tj. ponechání uspořádání pozemků PK č. 298, 299 a 300 v původním polohovém určení a vypuštění cesty C2 z plánu společných zařízení) neakceptovatelná nebo nerealizovatelná a z jakého důvodu nelze uvažovat ani o korekci návrhů předkládaných správním orgánem I. stupně. Přitom je nepochybné, že pozemky žalobců i pozemky jiných vlastníků, které mají být cestou C2 zpřístupněny, jsou uspokojivě přístupné za použití stávající cestní sítě. Popsaný postup správních orgánů není v souladu s principem proporcionality a se zásadami ochrany vlastnického práva, neboť rozsah ochrany vlastnictví v řízení o pozemkových úpravách není dán jen limitními ukazateli obsaženými v § 10 zákona o pozemkových úpravách. Žalobci jsou přesvědčeni, že existuje-li v řízení o pozemkových úpravách více možných řešení, která jsou v souladu s cíli pozemkových úprav a současně s limitními ukazateli podle § 10 zákona o pozemkových úpravách, je nikoliv právem pozemkových úřadů, ale jejich povinností zvolit to řešení, které co nejméně zasahuje do vlastnického práva dotčených vlastníků. V daném případě se tak nestalo, a napadené rozhodnutí je proto nezákonné.

Žalobci dále v žalobě poukázali na to, že v doplnění odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně poukazovali též na rozpor tohoto rozhodnutí s § 9 odst. 9 zákona o pozemkových úpravách, neboť návrh plánu společných zařízení neobsahoval náležitosti vyžadované v § 9 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách a v bodu 7 písm. a) přílohy vyhlášky č. 545/2002 Sb. Aktivní legitimaci k uplatnění této námitky dovozují žalobci ze skutečnosti, že rozhodnutí orgánu I. stupně i napadené rozhodnutí představuje zásah do jejich vlastnického práva, a je proto právem žalobců požadovat, aby právní akt, jímž jsou zkracováni na jednom ze základních práv podle Listiny základních práv a svobod a jímž je do tohoto práva i jinak zasahováno, byl vydán v souladu s platnými právními předpisy, a to i když vytýkaný nesoulad s právními předpisy spočívá v porušení ustanovení směřujících v ochraně nikoliv soukromého, ale veřejného zájmu. Tato odvolací námitka byla žalovaným v napadeném rozhodnutí zcela ignorována, a napadené rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné.

Žalobci dále namítli, že v průběhu řízení o pozemkových úpravách poukazovali na rozpor návrhu komplexních pozemkových úprav se závaznou částí platného územního plánu obce Třebnouševes schváleného obecně závaznou vyhláškou obce č. 4/2002 ze dne 3.5.2002. Součástí závazné části schváleného územního plánu obce Třebnouševes je i vymezení regionálního územního systému ekologické stability krajiny, přičemž návrh komplexní pozemkové úpravy v plánu společných zařízení obsah závazných částí územního plánu nerespektuje a směřuje naopak přímo proti němu, neboť nepočítá se zachováním biokoridorů č. 8, 9 a 11. Správní orgán I. stupně označil tuto připomínku žalobců za nedůvodnou s odkazem na to, že podle § 9 odst. 12 zákona o pozemkových úpravách může pořizovatel územního plánu projednat plán společných zařízení jako změnu stávajícího územního plánu v případě, že plán společných zařízení zasahuje do platného územního plánu. Žalobci v návaznosti na to v doplnění odvolání prezentovali právní názor, že § 9 odst. 12 zákona o pozemkových úpravách nelze považovat za generální oprávnění umožňující pozemkovým úřadům, aby při vytváření plánu společných zařízení platné územní plány obcí zcela ignorovaly. Žalobci jsou přesvědčeni o tom, že možnost změny územního plánu vyvolaná schválením plánu společných zařízení podle § 9 odst. 12 zákona o pozemkových úpravách postihuje pouze změny těch částí platného územního plánu, které nejsou výsledkem povinnosti zapracovat do jejich obsahu stanovený podklad. Ty části platných územních plánů, které do nich byly zařazeny jako odraz některého ze závazných podkladů územního plánu, mohou režimu popsanému v § 9 odst. 12 zákona o pozemkových úpravách podléhat jen tehdy, pokud byl odpovídajícím způsobem změněn i příslušný podklad pro tvorbu územního plánu, a jen pokud to změněný podklad umožňuje. Jestliže byla správním orgánem I.stupně navrhována změna místního územního systému ekologické stability krajiny spočívající ve zrušení některých biokoridorů zahrnutých do ÚSES ve schváleném územním plánu obce, mělo být v řízení o pozemkových úpravách respektováno, že obsah platného územního plánu pro obec Třebnouševes vychází v části týkající se vymezení ÚSES z plánu systému ekologické stability krajiny zpracovaného postupem dle § 2 vyhlášky č. 395/1992 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona České národní rady č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen „vyhláška č. 395/1992 Sb.“). Podle § 2 odst. 3 této vyhlášky je plán územních systémů ekologické stability krajiny mimo jiné též podkladem pro provádění pozemkových úprav. Mezi územním plánem obce Třebnouševes a komplexní pozemkovou úpravou tedy nemůže být rozdíl, má-li být ustanovení § 2 odst. 3 vyhlášky č. 395/1992 Sb., dodrženo, neboť oba dokumenty musí v oblasti ÚSES vycházet z téhož podkladu, a sice z plánu ÚSES. Zpracování plánu (ÚSES) mohou provádět pouze odborně způsobilé osoby. Žalobcům není známo, že by plán ÚSES zpracovaný pro k.ú. Třebnouševes, ze kterého vychází závazné části platného územního plánu obce Třebnouševes, byl podroben změně za použití stejného postupu, který vedl k jeho vzniku. Plánem společných zařízení předpokládané zrušení biokoridorů č. 8, 9 a 11 obsažených v závazné části platného územního plánu obce Třebnouševes a v plánu ÚSES tak bylo produktem interního rozhodování správního orgánu I. stupně s naprostou rezignací na ustanovení § 2 vyhlášky č. 395/1992 Sb. Žalobci namítli, že i tato odvolací námitka byla žalovaným v napadeném rozhodnutí zcela ignorována, a napadené rozhodnutí je i z tohoto důvodu nepřezkoumatelné.

Pokud žalovaný v napadeném rozhodnutí popisuje obsah vyjádření Pozemkového úřadu Jičín k podanému odvolání, v němž pozemkový úřad označuje tvrzení žalobců o předpokládaném zrušení biokoridorů za nekorektní, žalobci k tomu uvedli, že z obsahu plánu společných zařízení je zřejmé, že biokoridor č. 8 není v tomto plánu vůbec předpokládán a z biokoridorů 9 a 10 je předpokládáno pouze zachování jeho fragmentů. Žalobci rovněž v této souvislosti poukázali na zápis z veřejného zasedání zastupitelstva obce Třebnouševes ze dne 15.6.2006, v němž bylo zastupitelstvo obce ze strany Pozemkového úřadu Jičín informováno o obsahu plánu společných zařízení s tím, že příslušná část návrhu plánu společných zařízení nepočítá se zachováním biokoridoru označeného v územním plánu jako č. 11 a dále nepočítá s biokoridorem č. 8 a 9. Uvažuje pouze se zachováním biokoridoru č. 10, avšak pouze v rozsahu skutečného zaměření v terénu.

Žalobci dále v žalobě poukázali na to, že v doplnění odvolání namítali, že navrhovaná komplexní pozemková úprava je v rozporu se zákonem o ochraně přírody a krajiny, neboť odporuje závazné části platného územního plánu obce Třebnouševes, a to v té části, v níž předpokládá zrušení existujících biokoridorů. Tím rozhodnutí správního orgánu I. stupně brání žalobcům, jakož i všem vlastníkům pozemků, na nichž se nachází zrušované biokoridory, aby splnili svou povinnost chránit systém ekologické stability, vyplývající z § 4 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny, a současně směřuje proti veřejnému zájmu deklarovanému v témže ustanovení zákona, neboť namísto toho, aby dosud nerealizované části místního územního systému ekologické stability předpokládané schváleným plánem ÚSES a závaznou částí platného územního plánu umožnilo vytvořit, vznik funkčního místního ÚSES naopak vylučuje. Žalobci v doplnění odvolání rovněž namítali, že zásah do vymezených ÚSES, který rozhodnutí správního orgánu I. stupně představuje, nebyl Pozemkový úřad Jičín vůbec oprávněn provést. Svou pravomoc zasáhnout do schváleného plánu ÚSES i do závazné části platného územního plánu v části týkající se ÚSES správní orgán I. stupně dovodil výlučně z již zmíněného § 9 odst. 12 zákona o pozemkových úpravách. Tato konstrukce vychází ze závěru, že vymezení ÚSES má právní význam jen v případě, že ÚSES jsou zachyceny v platných územních plánech, z čehož správní orgán I. stupně dovozuje, že veškeré negativní interakce mezi návrhy pozemkových úprav a vymezenými ÚSES lze řešit dodatečně v procesu územního plánování tím, že se územní plány obcí změní v souladu s mezitím schválenými návrhy pozemkových úprav. Tyto právní závěry považují žalobci za nesprávné, neboť vychází z mylného předpokladu, že územní plán obce je ve vztahu k vymezení ÚSES plánovacím nástrojem podřízeným návrhu komplexních pozemkových úprav. Tak tomu ale není. Územní systémy ekologické stability krajiny stanoví a jeho hodnocení podle § 4 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny provádějí orgány územního plánování a ochrany přírody ve spolupráci s orgány vodohospodářskými, orgány zemědělského půdního fondu a státní správy lesního hospodářství. Pozemkovým úřadům není pravomoc stanovit a hodnotit ÚSES zákonem vůbec svěřena. Vyhláška č. 395/1992 Sb., předpokládá, že jak plány, tak i projekty systémů ekologické stability krajiny budou zpracovávány výlučně odborně způsobilými osobami a budou schvalovány orgány územního plánování. Z rozhodnutí správního orgánu I. stupně je však zřejmé, že Pozemkový úřad Jičín přistoupil k pozemkových úpravám nikoliv jako k nástroji, jehož účelem je existující plán územního systému ekologické stability krajiny realizovat, nýbrž jako k nástroji, kterým mohou a mají být dosavadní výsledky vytváření územního systému ekologické stability prakticky anulovány. Ani k této odvolací námitce se žalovaný v napadeném rozhodnutí nijak nevyjádřil, což je dle žalobců dalším důvodem, pro který je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné.

Žalobci též namítli, že v doplnění odvolání (část II/5) vytýkali rozhodnutí správního orgánu I. stupně také rozpor s § 2 zákona o pozemkových úpravách, podle něhož se prostřednictvím pozemkových úprav zajišťují podmínky zlepšení životního prostředí a pro zvýšení ekologické stability krajiny. Rozhodnutí správního orgánu I. stupně totiž směřuje nikoliv k posílení ekologické stability krajiny, nýbrž (z důvodu rozporu se schváleným místním ÚSES) naopak k jejímu oslabení, když v řízení navíc bylo žalobci tvrzeno a prokázáno, že trasa cesty C2 je plánována přímo středem území, které je shromaždištěm zvěře, takže její realizace by mimo jiné znamenala poškození životních podmínek zvěře ve smyslu § 8 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti. Správní orgán I.stupně však odmítl tuto skutečnost zohlednit s poukazem na to, že pojem shromaždiště zvěře není v zákoně o myslivosti nikde definován, což žalobci považují za nesprávné. Žalovaný ani této odvolací námitce nepopřál v napadeném rozhodnutí žádný komentář, což má rovněž za následek nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí a jeho nezákonnost v důsledku právní ochrany nezákonného rozhodnutí správního orgánu I. stupně.

Nepřezkoumatelnost a s tím spojenou nezákonnost napadeného rozhodnutí dovozují žalobci i z toho, že žalovaný ignoroval rovněž jejich odvolací námitku obsaženou v části II/6 doplnění odvolání, v níž namítali rozpor rozhodnutí správního orgánu I. stupně s § 2 zákona o pozemkových úpravách z toho důvodu, že v důsledku nevhodného trasování nové cesty C2 předpokládané v plánu společných zařízení nedojde k vytvoření podmínek pro racionální obhospodařování pozemků.

Usnesením ze dne 13.1.2008, č.j. 9 Ca 287/2008-31, které nabylo právní moci dne 27.1.2009, soud řízení ve vztahu k žalobkyni Ing. J.K.zastavil pro nezaplacení soudního poplatku.

Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl. Jeho argumentace obsažená ve vyjádření k žalobě datovaném dnem 13.3.2009 se téměř doslova shoduje s odůvodněním napadeného rozhodnutí. V závěru tohoto vyjádření žalovaný dodal, že k žalobě podal obsáhlé vyjádření i správní orgán I. stupně a že žalovaný se s tímto vyjádřením, které uvádí některé další detaily, ztotožňuje.

Pozemkový úřad Jičín ve stanovisku k žalobě odmítl jako nedůvodnou námitku, že přístup pozemkového úřadu v dané věci neodpovídal principu proporcionality a že tento princip byl porušen zejména návrhem polní cesty C2. Předmětná cesta je nedílnou součástí plánu společných zařízení, který byl jako vyhovující posouzen a odsouhlasen sborem zástupců dne 7.2.2007. K plánu společných zařízení se rovněž kladně vyjádřily všechny dotčené orgány státní správy, čímž pozemkový úřad naplnil znění zákona. Žalobcům byly navrženy pozemky prakticky ve stejné lokalitě, pouze s pozměněnou orientací, při dodržení všech kritérií daných § 10 zákona o pozemkových úpravách. Žalobci tak obdrželi naprosto adekvátní náhradu. Podle § 10 vyhlášky č. 545/2002 Sb., se při zpracování návrhu nového uspořádání pozemků nepřihlíží k požadavkům vlastníků pozemků, pokud jsou v rozporu s projednaným plánem společných zařízení, a žalobní námitky jsou proto v daném případě nedůvodné. Žalobci po celou dobu řízení odmítali jakoukoliv jinou variantu návrhu pozemků a trvali na zachování umístnění původních pozemků. Jimi navrhované uspořádání pozemků nemohlo být pozemkovým úřadem akceptováno, neboť nerespektovalo základní pravidla projektování (byly navrhovány pozemky naprosto nevhodného tvaru pro jejich obdělávání a návrh nedodržoval kritéria uvedená v § 10 zákona o pozemkových úpravách). Podle pozemkového úřadu se nezakládá na pravdě tvrzení žalobců, že se pozemkový úřad ve svém rozhodnutí dostatečně nezabýval námitkami a připomínkami žalobců, o čemž svědčí str. 4 rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Pozemkovým úřadem navržené řešení je řešením nejméně zasahujícím do vlastnického práva dotčených spoluvlastníků, které umožní realizovat závazný plán společných zařízení. Zájem uskutečnit dopravní propojení návrhem cesty C2 byl ze strany obce, vlastníků i uživatelů pozemků zřejmý od počátku projednávání plánu společných zařízení. Tato komunikace nejen zpřístupní nově navržené pozemky, ale bude tak naplněn i veřejný zájem na omezení zemědělské dopravy v obci a na silnici třetí třídy. Navíc tato cesta propojí již pozemkovým úřadem v rámci komplexní pozemkové úpravy vybudovanou cestu v sousedním k.ú. Rašín s cestou projektovanou další komplexní pozemkovou úpravou v k.ú. Dolní Černůtky.

Žalobci dle názoru správního orgánu I. stupně v žalobě použili nepřiměřenou argumentaci ve vztahu k nálezu Ústavního soudu č. 405/2002 Sb., jehož aplikace byla pro tento případ zvolena zjevně nevhodně. Pro objektivní posouzení toho, zda v daném případě bylo postupováno zákonným způsobem a zda bylo dosaženo cílů a účelů pozemkových úprav, je dle pozemkového úřadu relevantní usnesení Ústavního soudu č. 1439/047 ze dne 25.10.2007 a nález Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 34/97 ze dne 25.5.1998, kde je uvedena podstata komplexních pozemkových úprav a kde jsou rekapitulována pravidla a zásady jejich provádění. Námitku žalobců ohledně plánu společných zařízení předloženého zastupitelstvu obce dne 22.1.2007 považuje správní orgán I. stupně za nepodloženou s tím, že konečná verze plánu má veškeré předepsané náležitosti. Pozemkový úřad při tvorbě plánu společných zařízení neignoroval územní plán obce s územním systémem ekologické stability a pracoval s ním od zahájení projektových prací ve smyslu vyhlášky č. 395/1992 Sb. Do plánu společných zařízení však nebylo možné plně promítnout biokoridory č. 8, 9 a 11. Důvodem byl zejména jejich velký rozsah a částečně i jejich umístění. Formulaci ze zápisu z veřejného zasedání zastupitelstva obce Třebnouševes ze dne 15.6.2006 žalobci v žalobě nesprávně interpretují. Pokud se v zápisu uvádí, že se s těmito biokoridory nepočítá, bylo tím myšleno pouze neúplné promítnutí uvedených biokoridorů a jejich částečné přimknutí k liniovým prvkům v plánu společných zařízení. Nedošlo ke zrušení žádné části územního plánu, tedy ani části obsahující ÚSES, když ten pouze nemohl být do plánu společných zařízení plně promítnut. Zasahuje do něj pouze tak, že jej o některé prvky doplňuje. Vznik funkčního ÚSES plán společných zařízení nevyloučil a v budoucnosti mohou být vytvářeny další možnosti pro jeho realizaci. Komplexní pozemkovou úpravu je třeba chápat pouze jako první krok k jeho vzniku. Dle pozemkového úřadu neexistuje ani žalobci tvrzený rozpor mezi plánem společných zařízení a zákonem o ochraně přírody a krajiny. Je tedy mylné tvrzení, že pozemkový úřad svou činností anuloval výsledky vytváření ÚSES. Pozemkový úřad vytvořil zákonnými prostředky v tuto dobu reálný podklad pro realizaci ekologických opatření, když současně řešil a byl nucen respektovat vlastnické vztahy k pozemkům, aniž by pominul stanoviska příslušných orgánů. Námitku žalobců ohledně poškozování životních podmínek zvěře ve smyslu § 8 zákona o myslivosti v případě realizace polní cesty v místech, kde mají spoluvlastníci nemovitostí uvedených na LV 40 své původní pozemky, pokládá pozemkový úřad za nepřesnou a účelovou. Lze sice dovodit, že se jedná o tzv. stávaniště zvěře, tedy přehledné místo, kde se v zimním období sdružuje např. srnčí zvěř zejména z důvodu její lepší bezpečnosti. Taková skupina zvířat se však prokazatelně nezdržuje jen na jednom místě a není odkázána pouze na jednu lokalitu. Zvířata naopak migrují dle vhodnosti okamžitých podmínek pro pobyt. Tato námitka také nebyla nikým jiným v průběhu řízení uplatněna, přestože existuje aktivní honební společenstvo Třebnouševes. Uvedené tvrzení žalobců proto nemá oporu v zákonech a je neprokazatelné. Námitku žalobců ohledně nevhodného trasování nové cesty C2 považuje pozemkový úřad za nepodloženou úvahu, neboť k vytvoření podmínek pro racionální hospodaření nepochybně dojde. Náklady spojené se stavbou cesty a její následnou údržbu je nutné posuzovat v širokém kontextu s přihlédnutím k zájmu obce i uživatelů o realizaci. Podle pozemkového úřadu je objektivní skutečností, že v řízení o pozemkových úpravách se dostávají do vzájemného střetu rozporné zájmy jednotlivých vlastníků navzájem a též zájmy jednotlivých vlastníků se zájmem veřejným. Při zpracování návrhu nového uspořádání pozemků lze jen těžko vyhovět všem požadavkům vlastníků, zejména při jejich větším počtu, a je nezbytností hledat rozumný kompromis. V řešeném území o takovém postupu při zpracování návrhu svědčí zejména to, že s ním vyslovili souhlas vlastníci více než 95 % výměry pozemků zahrnutých do pozemkové úpravy. Součástí spisu je rozsáhlá korespondence se zástupcem žalobců, ze které je zřejmé, že s těmito bylo v průběhu řízení intenzivně jednáno o naprosté většině otázek uváděných v odvolání i v žalobě ve snaze nalézt uspokojivé řešení i pro tyto vlastníky.

Ze správního spisu předloženého soudu žalovaným vyplynuly tyto skutečnosti významné pro posouzení věci:

Na základě plné moci ze dne 20.4.2006 žalobce v řízení o návrhu komplexní pozemkové úpravy v katastrálním území Třebnouševes před správním orgánem I. stupně zastupoval pan M. P., DiS., který v podání ze dne 26.11.2007 vznesl řadu připomínek k předloženému návrhu komplexní pozemkové úpravy. Mj. namítl rozpor návrhu s územním plánem obce, spočívající v nerespektování vymezeného ÚSES, poškození životních podmínek zvěře realizací cesty (C2), která dle jeho názoru není nutná, a dále porušení principu proporcionality

Rozhodnutím ze dne 24.1.2008, č.j. PÚ-02/09/04/57/Luk A-30 Ministerstvo zemědělství, Pozemkový úřad Jičín rozhodlo podle § 11 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách tak, že návrh komplexní pozemkové úpravy v katastrálním území Třebnouševes zpracovaný Pozemkovým úřadem Jičín, číslo zakázky 99/04/Luk, se schvaluje. V odůvodnění rozhodnutí správní orgán I. stupně shrnul průběh řízení, které vydání tohoto rozhodnutí předcházelo. Mimo jiné konstatoval, že ve lhůtě vymezené pro vystavení návrhu uplatnil u pozemkového úřadu k návrhu námitky a připomínky pouze jeden z účastníků, a to pan M. P., DiS., jako zmocněnec některých spoluvlastníků, jejichž vlastnické právo bylo pro k.ú. Třebnouševes zapsáno na LV č. 40. Ten v průběhu zpracovávání a projednávání návrhu opakovaně uváděl, že si nepřeje, aby pozemky vlastníků, které zastupuje a které jsou zahrnuty do území upravovaného pozemkovou úpravou, byly zasaženy jakoukoliv změnou situace, polohy a tvaru a požadoval zachovat původní umístění těchto pozemků. Pozemkový úřad tomuto zmocněnci opakovaně písemně vysvětloval, že v řízení o komplexní pozemkové úpravě je třeba postupovat v souladu s příslušnou právní normou, kterou je zejména zákon o pozemkových úpravách a prováděcí vyhláška č. 545/2002 Sb. Ve vztahu k těmto speciálním právním normám jsou předmětem pozemkových úprav všechny pozemky v obvodu pozemkových úprav bez ohledu na dosavadní způsob využívání a existující vlastnické a užívající vztahy k nim. S ohledem na to je v komplexní pozemkové úpravě možné řešit a nově uspořádat i ty zemědělské pozemky, k jejich řešení vyslovil vlastník zásadní nesouhlas, za splnění všech dalších zákonných podmínek. Pozemkový úřad dále v rozhodnutí konstatoval, že od Martina Polívky obdržel velmi obšírné připomínky i v době vymezené pro podání námitek a připomínek k vystavenému návrhu (dne 28.11.2007). Za účelem ústního projednání připomínek pozval jmenovaného na jednání svolané na 19.12.2007. Tento termín byl na žádost Martina Polívky změněn na 3.1.2008. Vzhledem k tomu, že se pan P. nemohl z osobních důvodů jednání zúčastnit ani ve změněném termínu, vyhověl pozemkový úřad jeho požadavku a s jeho námitkami a připomínkami se vypořádal formou písemného stanoviska, které panu Polívkovi odeslal dne 10.1.2008. V závěru písemného stanoviska bylo pozemkovým úřadem konstatováno, že zpracovaným návrhem nového uspořádání pozemků v k.ú. Třebnouševes nebyl porušen žádný ze zákonů, na které bylo v podaných připomínkách odkazováno. Vlastníkům, které pan P. jako zmocněnec zastupoval, byly návrhem komplexní pozemkové úpravy navrženy nové pozemky odpovídající jejich původním pozemkům přiměřeně cenou, výměrou, vzdáleností, ale také druhém pozemků. Správní orgán I.stupně v odůvodnění svého rozhodnutí dále konstatoval, že se zpracovaným návrhem pozemkové úpravy vyslovili souhlas vlastníci 325,9 ha, tj. vlastníci celkem 95,3 % pozemků, kterých se komplexní pozemková úprava týkala. Nevyjádřili se vlastníci 7,7 ha, tj. 2,2 % pozemků a nesouhlasili vlastníci 8,5 ha, tj. 2,5 % dotčených pozemků.

Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podali žalobce a Ing. J.K. odvolání datované dnem 15.2.2008. Své odvolání následně doplnili podáním ze dne 2.3.2008, v němž jsou obsaženy v podstatě tytéž argumenty jako v následně podané žalobě.

O odvolání žalobce a Ing. J.K. rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím s odůvodněním, jak bylo popsáno shora.

V posuzované věci soud vyšel z následně uvedené právní úpravy:

Podle § 19 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů pozemkovými úpravami jsou změny v uspořádání pozemků v určitém území provedené za účelem vytvoření půdně ucelených hospodářských jednotek podle potřeb jednotlivých vlastníků půdy a s jejich souhlasem a podle celospolečenských požadavků na tvorbu krajiny, životního prostředí a na investiční výstavbu.

Podle § 19 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o provedení pozemkových úprav a v souvislosti s tím o výměně nebo přechodu vlastnických práv, o určení hranic pozemků nebo o zřízení, popřípadě zrušení věcného břemene k dotčeným pozemkům rozhoduje pozemkový úřad na základě dohody vlastníků. V případě, že se vlastníci nedohodnou, rozhoduje pozemkový úřad za podmínek stanovených zákonem. Rozhodnutí pozemkového úřadu přezkoumá na návrh účastníka soud.

Podle § 2 zákona o pozemkových úpravách pozemkovými úpravami se ve veřejném zájmu prostorově a funkčně uspořádávají pozemky, scelují se nebo dělí a zabezpečuje se jimi přístupnost a využití pozemků a vyrovnání jejich hranic tak, aby se vytvořily podmínky pro racionální hospodaření vlastníků půdy. V těchto souvislostech se k nim uspořádávají vlastnická práva a s nimi související věcná břemena. Současně se jimi zajišťují podmínky pro zlepšení životního prostředí, ochranu a zúrodnění půdního fondu, vodní hospodářství a zvýšení ekologické stability krajiny. Výsledky pozemkových úprav slouží pro obnovu katastrálního operátu a jako nezbytný podklad pro územní plánování.

Podle § 3 odst. 1 zákona o pozemkových úpravách předmětem pozemkových úprav jsou všechny pozemky v obvodu pozemkových úprav (odstavec 2) bez ohledu na dosavadní způsob využívání a existující vlastnické a užívací vztahy k nim.

Podle § 9 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách návrhu nového uspořádání pozemků vlastníků předchází zpracování plánu společných zařízení, kterými jsou zejména a) opatření sloužící ke zpřístupnění pozemků jako polní nebo lesní cesty, mostky, propustky, brody, železniční přejezdy a podobně,

b) protierozní opatření pro ochranu půdního fondu jako protierozní meze, průlehy, zasakovací pásy, záchytné příkopy, terasy, větrolamy, zatravnění, zalesnění a podobně, c) vodohospodářská opatření sloužící k neškodnému odvedení povrchových vod a ochraně území před záplavami jako nádrže, rybníky, úpravy toků, odvodnění, ochranné hráze, suché poldry a podobně,

d) opatření k ochraně a tvorbě životního prostředí, zvýšení ekologické stability jako místní územní systémy ekologické stability, doplnění, popřípadě odstranění zeleně a terénní úpravy a podobně.

V případě společných zařízení technického charakteru jde o nové stavby nebo o rekonstrukce, popřípadě modernizace staveb stávajících.

Podle § 9 odst. 9 zákona o pozemkových úpravách plán společných zařízení posoudí sbor nebo vlastníci, není-li sbor zvolen, a schválí jej zastupitelstvo obce na veřejném zasedání.

Podle § 9 odst. 12 zákona o pozemkových úpravách plán společných zařízení může pořizovatel regulačního plánu projednat jako regulační plán; plán společných zařízení může pořizovatel územního plánu projednat jako změnu stávajícího územního plánu v případě, že plán společných zařízení zasahuje do platného územního plánu obce. V ostatních případech musí být plán společných zařízení dohodnut s úřadem územního plánování.

Podle § 10 odst. 1 zákona o pozemkových úpravách vlastníkům pozemků navrhne pozemkový úřad nové pozemky tak, aby odpovídaly jejich původním pozemkům přiměřeně cenou, výměrou, vzdáleností a podle možností i druhem pozemku. Porovnání ceny, výměry a vzdálenosti navrhovaných pozemků s původními pozemky se provádí celkem za všechny pozemky vlastníka řešené v pozemkových úpravách (§ 2).

Podle § 11 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách pozemkový úřad rozhodne o schválení návrhu pozemkových úprav tehdy, pokud s ním souhlasí vlastníci alespoň tří čtvrtin výměry půdy pozemků, které jsou řešeny ve smyslu ustanovení § 2 v pozemkových úpravách. Váha hlasu podílového spoluvlastníka odpovídá jeho podílu na celkové výměře pozemků.

Podle § 4 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny vymezení systému ekologické stability, zajišťujícího uchování a reprodukci přírodního bohatství, příznivé působení na okolní méně stabilní části krajiny a vytvoření základů pro mnohostranné využívání krajiny stanoví a jeho hodnocení provádějí orgány územního plánování a ochrany přírody ve spolupráci s orgány vodohospodářskými, ochrany zemědělského půdního fondu a státní správy lesního hospodářství. Ochrana systému ekologické stability je povinností všech vlastníků a uživatelů pozemků tvořících jeho základ; jeho vytváření je veřejným zájmem, na kterém se podílejí vlastníci pozemků, obce i stát. Podrobnosti vymezení a hodnocení systému ekologické stability a podrobnosti plánů, projektů a opatření v procesu jeho vytváření stanoví Ministerstvo životního prostředí České republiky (dále jen "Ministerstvo životního prostředí") obecně závazným právním předpisem.

Podle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 395/1992 Sb., vymezení místního, regionálního i nadregionálního systému ekologické stability stanoví orgány ochrany přírody v plánu systému ekologické stability.

Podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 395/1992 Sb., plán systému ekologické stability je podkladem pro projekty systému ekologické stability podle § 4, provádění pozemkových úprav, pro zpracování územně plánovací dokumentace, pro lesní hospodářské plány a pro vodohospodářské a jiné dokumenty ochrany a obnovy krajiny. Zpracování plánu systému ekologické stability provádějí odborně způsobilé osoby.

Podle § 24 odst. 1 zákona o pozemkových úpravách pokud tento zákon nestanoví jinak, postupuje se při řízení o pozemkových úpravách podle správního řádu.

Podle § 179 odst. 1 věta prvá zákona č. 500/2004 Sb., (nového) správního řádu, který nabyl účinnosti dne 1.1.2006, se řízení, která nebyla pravomocně skončena před účinností tohoto zákona, dokončí podle dosavadních předpisů.

Podle § 47 odst. 3 správního řádu v odůvodnění rozhodnutí správní orgán uvede, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě kterých rozhodoval.

Podle § 59 odst. 1 správního řádu odvolací orgán přezkoumá napadené rozhodnutí v celém rozsahu; je-li to nutné, dosavadní řízení doplní, popřípadě zjištěné vady odstraní.

Podle § 76 odst. 1 písm. a/ s.ř.s. soud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání rozsudkem pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí.

Soud předně považuje za potřebné konstatovat, že žalovaný (a stejně tak i správní orgán I. stupně) v řízení správně postupoval podle správního řádu č. 71/1967 Sb., účinného do 31.12.2005, a nikoliv podle zákona č. 500/2004 Sb., (nového) správního řádu. Předmětné řízení o návrhu komplexní pozemkové úpravy bylo na základě žádosti obce Třebnouševes zahájeno již v prosinci 2005, nebylo pravomocně skončeno před 1.1.2006, kdy nabyl účinnosti zákon č. 500/2004 Sb., a proto bylo nutné v souladu s § 179 odst. 1 věta prvá zákona č. 500/2004 Sb., toto řízení dokončit podle dosavadních předpisů, tj. podle zákona č. 71/1967 Sb. Z tohoto důvodu neobstojí poukaz žalobce na úpravu obsaženou v § 2 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., neboť podle tohoto zákona nebylo v řízení postupováno.

Soud však po provedeném řízení dospěl k závěru, že žalobce důvodně vytýká napadenému rozhodnutí jeho nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů. Žalobci nelze než přisvědčit v tom, že žalovaný se v napadeném rozhodnutí nevypořádal takřka se žádnou z odvolacích námitek, jimiž odvolatelé zpochybňovali zákonnost rozhodnutí správního orgánu I. stupně.

Žalobce v odvolání podaném proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně vznesl celou řadu konkrétních námitek. Jím uplatněné odvolací důvody se do značné míry kryjí s argumenty, které následně učinil též součástí žalobních bodů. Žalobce tak v odvolání proti rozhodnutí Pozemkového úřadu Jičín ze dne 24.1.2008 kromě porušení principu proporcionality, které spatřoval v nezohlednění jím požadovaných změn návrhu pozemkových úprav, namítal, že:

- v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, bylo porušeno ustanovení § 9 odst. 2 zákona o pozemkových úpravách, neboť návrh plánu společných zařízení neobsahoval náležitosti vyžadované v § 9 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách a v bodu 7 písm. a) přílohy vyhlášky č. 545/2002 Sb.

- schválený návrh komplexní pozemkové úpravy je v rozporu se závaznou částí platného územního plánu obce Třebnouševes, jejíž součástí je i vymezení regionálního územního systému ekologické stability krajiny, přičemž návrh komplexní pozemkové úpravy v plánu společných zařízení obsah závazných částí územního plánu nerespektuje a směřuje naopak přímo proti němu, neboť nepočítá se zachováním biokoridorů č. 8, 9 a 11.

- ustanovení § 9 odst. 12 zákona o pozemkových úpravách nelze považovat za generální oprávnění umožňující pozemkovým úřadům, aby při vytváření plánu společných zařízení platné územní plány obcí zcela ignorovaly.

- zrušení biokoridorů č. 8, 9 a 11 předpokládaných v závazné části platného územního plánu obce Třebnouševes a plánu ÚSES představuje rezignaci na ustanovení § 2 vyhlášky č. 395/1992 Sb., a má pro místní ÚSES destruktivní charakter,

- pozemkový úřad vůbec nebyl oprávněn provést zásah do vymezených ÚSES, neboť nesplňuje požadavky stanovené v § 4 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny, ani požadavky, které by mu umožňovaly zpracování plánů a projektů ÚSES. Jeho postup v dané věci tak odporuje zákonu o ochraně přírody a krajiny,

- rozhodnutí pozemkového úřadu je v rozporu s § 2 zákona o pozemkových úpravách, protože směřuje nikoliv k posílení ekologické stability krajiny, nýbrž naopak k jejímu oslabení,

- trasa cesty C2 je plánována přímo středem území, které je shromaždištěm zvěře, takže její realizace by mimo jiné znamenala poškození životních podmínek zvěře ve smyslu § 8 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti,

- rozhodnutí pozemkového úřadu je v rozporu s § 2 zákona o pozemkových úpravách také z toho důvodu, že v důsledku nevhodného trasování cesty C2 nedojde k vytvoření podmínek pro racionální obhospodařování pozemků.

Uvedené odvolací námitky nelze v žádném případě označit za pouhé „pojednání o smyslu a účelu pozemkových úprav s odlišným názorem na výklad některých ustanovení zákona a vazby na ostatní právní předpisy“, jak to učinil žalovaný v napadeném rozhodnutí. Jednalo o tvrzení brojící proti konkrétním pochybením správního orgánu I. stupně, v důsledku kterých dle názoru odvolatele došlo k porušení povinností stanovených právními předpisy, z nichž odvolatel dovozoval nezákonnost odvoláním napadeného rozhodnutí. Bylo proto povinností žalovaného jakožto odvolacího orgánu, aby se s těmito odvolacími námitkami v napadeném rozhodnutí vypořádal.

Z napadeného rozhodnutí, jak bylo rekapitulováno shora, je nicméně patrno, že žalovaný výše zmíněné odvolací námitky žalobce zcela pominul a nijak se s nimi nevypořádal. Převážnou část odůvodnění napadeného rozhodnutí tvoří popis průběhu správního řízení a konstatování obsahu vyjádření správního orgánu I. stupně k podanému odvolání. Jediná věcná argumentace je obsažena v pasáži, v níž žalovaný konstatuje, že při vydání rozhodnutí správního orgánu I. stupně byly dodrženy limity stanovené v § 10 zákona o pozemkových úpravách. Žalobce nicméně v odvolání (ani v následně podané žalobě) nebrojil proti nedodržení kritérií přiměřenosti kvality, výměry a vzdálenosti původních a navrhovaných pozemků, které jsou zakotveny v § 10 zákona o pozemkových úpravách, ale namítal nezákonnost rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze zcela jiných důvodů a s poukazem na jiná ustanovení právních předpisů.

Na tomto místě soud uvádí, že z argumentace žalovaného o splnění limitů stanovených v § 10 zákona o pozemkových úpravách ve vztahu ke spoluvlastníkům pozemků uvedených na LV č. 40 lze dovodit toliko nedůvodnost těch odvolacích námitek (a obsahově shodných žalobních tvrzení), v nichž žalobce namítá porušení principu proporcionality, které spatřuje v neakceptování jeho nesouhlasu s předloženým (a následně schváleným) návrhem komplexní pozemkové úpravy a nezohlednění jím navrhované varianty. Není sporu o tom, že komplexní pozemková úprava představuje intenzivní zásah do stávajících vlastnických vztahů k nemovitostem. Pozemkové úpravy se nicméně provádějí ve veřejném zájmu a na základě zákona. Všichni vlastníci dotčených pozemků mají při provádění pozemkové úpravy právo na adekvátní náhradu, kterou se rozumí nově vytvořené scelené pozemky, které jsou přiměřené původním pozemkům co do kvality, výměry a vzdálenosti. Kritéria přiměřenosti (proporcionality) jsou tedy zakotvena v již zmíněném ustanovení v § 10 zákona o pozemkových úpravách, přičemž žalobce nedodržení těchto kritérií ve vztahu k jeho osobě žádným relevantním argumentem nezpochybnil.

Při schvalování návrhu pozemkových úprav je rozhodný nikoliv souhlas jednotlivých vlastníků řešených pozemků, ale souhlas kvalifikované většiny těchto vlastníků. Podle § 11 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách může pozemkový úřad rozhodnout o schválení návrhu pozemkových úprav pouze tehdy, pokud s ním souhlasí vlastníci alespoň tří čtvrtin výměry půdy pozemků, které jsou v pozemkových úpravách řešeny. Z toho vyplývá, že menšinový nesouhlas samotného žalobce se schváleným návrhem komplexní pozemkové úpravy je v dané věci nerozhodný. Stejně tak nelze spatřovat nepřípustný zásah do žalobcova vlastnického práva v tom, že správní orgán nepřihlédl k jím prosazované variantě věcného řešení komplexní pozemkové úpravy, neboť kvalifikovaná většina vlastníků řešených pozemků prokazatelně odsouhlasila jinou variantu, než byla ta žalobcova.

Žalobce nicméně v odvolání nenamítal pouze nedodržení principu proporcionality při rozhodování správního orgánu I. stupně, ale též nezákonnost jeho rozhodnutí z mnoha dalších důvodů. Tyto další odvolací důvody však žalovaný zcela pominul, a zatížil tak napadené rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí (§ 76 odst. 1 písm. a/ s.ř.s.).

I když rozhodnutí o odvolání musí mít vždy všechny náležitosti předepsané § 47 správního řádu, je při zamítání odvolání zvlášť důležité odůvodnění rozhodnutí (§ 47 odst. 3), a to jednak z důvodu přesvědčivosti rozhodnutí pro účastníky řízení (§ 3 odst. 4), jednak z důvodu možnosti přezkoumání odvolacího rozhodnutí ve správním soudnictví. Důležité je zejména to, aby se odvolací orgán bez vyjádření vlastního stanoviska neztotožnil s argumenty správního orgánu prvního stupně obsaženými v jeho rozhodnutí nebo v jeho předkládací zprávě (shodně Vopálka, V. - Šimůnková, V. - Šolín, M: Správní řád. Komentář. 1. vydání. Prah, C.H.Beck 1999, str. 166).

Odvolací správní orgán je podle § 59 odst. 1 správního řádu povinen přezkoumat odvoláním napadené rozhodnutí v celém rozsahu a je-li to nutné, řízení doplnit, popřípadě zjištěné vady odstranit. Jak je uvedeno již v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26.2.1993 č.j. 6 A 48/92-23, z odůvodnění rozhodnutí odvolacího orgánu musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí a proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené.

Z napadeného rozhodnutí vzhledem k absenci jakýchkoliv úvah odvolacího orgánu nelze seznat, jak se odvolací správní orgán vypořádal s jednotlivými odvolacími námitkami žalobce a jaký právní názor při posouzení otázky jejich opodstatněnosti v dané věci zaujal. Žalobce na toto pochybení v podané žalobě oprávněně poukazuje, když namítá, že žalovaný se jednotlivými argumenty uplatněnými v odvolání nezabýval, což má za následek nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Soudu vzhledem k výše uvedenému nezbylo než napadené rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. a/ s.ř.s. rozsudkem bez jednání zrušit pro jeho nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů. V souladu s ust. § 78 odst. 4 s.ř.s. soud současně vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení.

Vytčená vada napadeného rozhodnutí spočívající v absenci úvah odvolacího orgánu týkajících se jednotlivých odvolacích námitek brání tomu, aby se soud mohl žalobními body zabývat z věcného hlediska. Prvotním předpokladem toho, aby soud mohl na základě podané žaloby přezkoumat, zda je napadené rozhodnutí správního orgánu v souladu se zákonem, je totiž existence přezkoumatelného rozhodnutí, tj. takového rozhodnutí, z něhož je patrné, jaké důvody žalovaný správní orgán k jeho vydání vedly. Soud nemůže nahrazovat chybějící právní posouzení věci odvolacím orgánem vlastními úvahami, neboť by tím nepřípustně zasahoval do činnosti veřejné správy.

Nepřezkoumatelnost rozhodnutí spočívající v nevypořádání námitek uplatněných účastníkem řízení v řádném opravném prostředku nemůže být zhojena tím, že žalovaný správní orgán svou argumentaci k některým těmto námitkám uvede až ve vyjádření k žalobě, respektive v příloze k tomuto vyjádření, kterou tvoří vyjádření správního orgánu I. stupně k věci samé. Předmětem soudního přezkumu je zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí správního orgánu jakožto správního aktu, který bezprostředně zasahuje do právní sféry žalobce. Vyjádření žalovaného k žalobě je toliko procesním úkonem správního orgánu učiněným v rámci řízení před soudem, který se práv a povinností žalobce nedotýká, netvoří jeden celek s přezkoumávaným rozhodnutím, a proto jím nemohou být dodatečně zhojeny případné nedostatky a vady napadeného rozhodnutí mající za následek jeho nezákonnost.

S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem a citovaným zákonným ustanovením soudu nezbylo než napadené rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. a/ s.ř.s. rozsudkem bez jednání zrušit pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí. V souladu s ust. § 78 odst. 4 s.ř.s. soud současně vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení. Úkolem žalovaného v dalším řízení bude vypořádat se řádně, tj. soudem přezkoumatelným způsobem, se všemi odvolacími námitkami. Žalovaný by se přitom měl zabývat také tím, zda odvolatelům v daném řízení přísluší oprávnění hájit a prosazovat veřejný zájem na ochraně životního prostředí a zda mohli být namítanými pochybeními správního orgánu I. stupně, pokud k nim skutečně došlo, podstatným způsobem zkráceni na svých právech.

Ve druhém výroku tohoto rozsudku přiznal soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 věta prvá s.ř.s. žalobci, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení. Náklady, které žalobci v řízení vznikly, spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 2.000,- Kč a v nákladech souvisejících s právním zastoupením žalobce advokátem. Tyto jsou tvořeny jednak odměnou za právní zastoupení žalobce advokátem, a to za dva úkony právní služby (převzetí zastoupení, sepsání žaloby), přičemž sazba odměny za jeden úkon právní služby činí dle advokátního tarifu - vyhlášky č. 177/1996 Sb., 2.100,- Kč (§ 7, § 9 odst. 3 písm. f/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1.9.2006), a dále dvěma paušálními částkami ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1.9.2006). Celková výše nákladů, které žalobci v tomto řízení vznikly, tedy činí 6.800,- Kč. Soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v této výši, a to ve stanovené lhůtě k rukám právního zástupce žalobce advokáta JUDr. Ing. Martina Flory, Dr. (§ 149 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 64 s.ř.s.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s., a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu.

V Praze dne 29. listopadu 2011

JUDr. Naděžda Řeháková v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Matznerová, DiS.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru