Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

9 Ca 273/2008 - 45Rozsudek MSPH ze dne 31.03.2011

Prejudikatura

11 Ca 50/2006 - 36


přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 9Ca 273/2008 - 45-48

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců JUDr. Naděždy Řehákové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobkyně: T. M. H. T., zastoupena Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem, se sídlem Brno, Příkop 6, proti žalovanému: Ministerstvo Vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30.06.2008 č.j. CPR-4426-1/ČJ-2008-9CPR-C246,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Policie ČR, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Brno, Inspektorátu cizinecké policie Brno ze dne 04.02.2008 č.j. SCPP-01769-20/Br-XVI-CI-2007, jímž byla podle § 87k odst.1 písm. b) zákona č.326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen zákon o pobytu cizinců ), a zamítnuta její žádost o povolení k trvalému pobytu na území ČR podaná dne 30.10.2007. Zároveň bylo prvoinstanční rozhodnutí potvrzeno.

Žalobkyně v podané žalobě namítala, že z rozhodnutí žalovaného ani orgánu I. stupně není zřejmé, že by byla řádně odůvodněna, respektive prokázána, aktuální a bezprostřední hrozba narušení veřejného pořádku ke dni vydání rozhodnutí. Skutková zjištění, které žalovaný popsal ve svém rozhodnutí, by bez dalšího odůvodňovaly zamítnutí žádosti v případě, že by zákon hovořil o možnosti zamítnutí žádosti z důvodu, že se žadatel v minulosti dopustil narušení veřejného pořádku. Podle ustanovení § 87k odst.1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je nutné mít za prokázánu aktuální a důvodnou hrozbu narušení veřejného pořádku pobytem žalobkyně na území ČR. Žalovaný správní orgán I. stupně v rámci řízení označoval jednotlivá jednání žalobkyně, kterých se dopustila v minulosti, jako porušení veřejného pořádku, přičemž prvoinstanční správní orgán dokonce jednání, spočívající v uplatnění práva v podobě žádosti o udělení azylu, označil jako závažné narušení veřejného pořádku. Pro žalobkyni je nesporné, že v roce 2003 pobývala na území nelegálně. V podání žádosti o udělení azylu, které je kvalifikováno jako snaha žalobkyně legalizovat pobyt na území na ČR, nemůže být kvalifikováno ani jako narušení veřejného pořádku, natož narušení kvalifikovaným závažným způsobem. K tomu žalobkyně poukázala na skutečnost, že je matkou občanky ČR D. T. Podání žádosti o povolení k pobytu je podle žalobkyně její morální povinností k tomu, aby mohla reálně dostát výkonu svých rodičovských povinností. Z obsahu spisového materiálu proto podle žalobkyně nelze aktuální hrozbu narušení veřejného pořádku dovodit. Rozhodnutí jsou tak v rozporu s § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád ( dále jen správní řád ). Tím, že žalovaný způsobil svým rozhodnutím stav, kdy nelze žalobkyni umožnit pobyt na území ČR a obligatorně je jí tak odpírán vstup na území ČR, nutí tím v podstatě žalobkyni, aby vycestovala z území. Její vycestování by však bylo nesporně v rozporu s mezinárodními závazky ČR, zejména s Úmluvou o právech dítěte a článkem 8 Úmluvy o ochraně lidských práv. Zájem ČR na tom, aby se na jejím území zdržovali pouze cizinci, kteří dodržují zákon o pobytu cizinců není bezvýhradný, je nutno zkoumat i ostatní zájmy státu, minimálně se zabývat tím, zda v případě žalobkyně nepřevažuje zájem na ochraně rodinného a soukromého života. Je třeba, aby právo bylo správními orgány aplikováno v celé jeho šíři s důrazem na mezinárodní závazky ČR. Taková praxe byla žalovaným ignorována a jeho postup je tak v rozporu s § 2 odst.1 správního řádu.

Žalobkyně žádala, aby soud žalobou napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí správního orgánu I. stupně, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

V písemném vyjádření k žalobě žalovaný argumentoval obdobně jako v odůvodnění svého rozhodnutí. Zdůraznil, že okamžik vstupu žalobkyně na území, tedy počátek neoprávněného pobytu, nelze v jejím případě z provedených lustrací a přeloženého spisového materiálu přesně určit, a lze pouze usuzovat, že se tak stalo v červenci roku 2003. Důvodem pro zamítnutí žádosti o povolení k trvalému pobytu je skutečnost, že žalobkyně závažným způsobem narušuje veřejný pořádek. K tomu poukázal na rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 27.1.2004 č.j. SCPP-189/OV-III-2004 s dobou platnosti na 5 let s tím, že v den vydání tohoto rozhodnutí žalobkyně podala žádost o udělení azylu. Azylové řízení bylo pravomocně ukončeno 22.3.2006 a žadatelce azyl udělen nebyl. Jak vyplývá z odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí správní orgán nespatřil možnost narušení veřejného pořádku v tom, že žadatelka podala žádost o udělení azylu, ale v tom, že žádost podala proto, aby obešla zákon a legalizovala svůj neoprávněný pobyt na území ČR. Žalobkyně totiž podala žádost o udělení azylu po předcházejícím půlročním neoprávněném pobytu na území. K výkladu pojmu veřejný pořádek a závažné narušení veřejného pořádku poukázal žalovaný na judikaturu Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu. Konstatoval, že v obsahu protokolu o vyjádření účastníka správního řízení s p. R. W. ze dne 11.1.2008, který je ve spisovém materiálu založen, vyplývá účelovost manželství uzavřeného s žalobkyní. Rovněž v tomto účelovém jednání lze spatřovat narušení veřejného pořádku. Dále žalovaný uvedl, že žádné z práv, uvedených v Listině základních práv a svobod, nezakládá nárok cizince na pobyt na území ČR, neboť takové právo je dáno pouze občanu ČR, stejně tak neexistuje ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území ČR, neboť je věcí suverénního státu za jakých podmínek připustí pobyt cizího státního příslušníka s ohledem na vlastní zájmy na svém území. K námitce porušení práva, nerespektování rodinného a soukromého života ve smyslu článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ( dále jen Úmluva ) žalovaný konstatoval, že podle článku 8 odst.1 má každý právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence, nicméně v odst.2 téhož článku se stanoví, že státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, nebo ochrany práv a svobod jiných. V daném případě tedy správní orgán žádost zamítl v souladu se zákonem a v zájmu morálky, neboť narušení veřejného pořádku závažným způsobem do této kategorie předvídané Úmluvou náleží. Žalovaný žádal, aby soud žalobu zamítl.

Soud o věci jednal a rozhodoval bez nařízení ústního jednání podle ustanovení § 51 odst.1 s.ř.s., neboť účastníci takový postup soudu akceptovali.

Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, v rozsahu žalobou tvrzených bodů nezákonnosti, kterými je vázán, podle skutkového a právního stavu ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí, a dospěl k závěru, že žaloba není opodstatněná.

Při posouzení soud vyšel z následující právní úpravy :

Podle ust. § 3 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je cizinec oprávněn vstoupit na území přes hraniční přechod v místě a čase určeném k provádění hraniční kontroly.

Podle ustanovení § 87k odst.1 písm. b) téhož zákona Policie nebo Ministerstvo žádost o povolení k trvalému pobytu zamítne, jestliže je důvodné nebezpečí, že by žadatel mohl ohrozit bezpečnost státu, nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek.

Podle § 103 n) téhož zákona je cizinec mimo povinností stanovených v jiných ustanoveních tohoto zákona dále povinen obývat na území pouze s platným cestovním dokladem a vízem, pokud tento zákon nestanoví jinak.

Podle ustanovení § 2 odst.1 správního řádu správní orgán uplatňuje svou pravomoc pouze k těm účelům, k nimž mu bylo zákonem, nebo na základě zákona svěřena a v rozsahu v jakém mu byla svěřena.

Podle ustanovení § 3 správního řádu nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci o němž nejsou důvodné pochybnosti a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonnost požadavky uvedenými v §2.

Podle článku 8 odst.1 Evropské Úmluvy má každý právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. Podle odst.2 téhož článku státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti, v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, nebo ochrany práv a svobod jiných.

Podle čl. 9 odst. 1,3,4 Úmluvy o právech dítěte státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zajistí, aby dítě nemohlo být odděleno od svých rodičů proti jejich vůli, ledaže příslušné úřady na základě soudního rozhodnutí a v souladu s platným právem a v příslušném řízení určí, že takové oddělení je potřebné v zájmu dítěte. Takové určení může být nezbytným v některém konkrétním případě, například, jde-li o zneužívání nebo zanedbávání dítěte rodiči nebo žijí-li rodiče odděleně a je třeba rozhodnout o místě pobytu dítěte. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, uznávají právo dítěte odděleného od jednoho nebo obou rodičů udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči, ledaže by to bylo v rozporu se zájmy dítěte. Jestliže oddělení dítěte od rodičů je důsledkem jakéhokoli postupu státu, který je smluvní stranou úmluvy, jako je vazba, uvěznění, vypovězení, deportace nebo smrt (včetně smrti, která nastala z jakékoli příčiny v době, kdy dotyčná osoba byla v opatrování státu) jednoho nebo obou rodičů dítěte, tento stát, který je smluvní stranou úmluvy, na požádání poskytne rodičům, dítěti, nebo případně jinému členu rodiny nezbytné informace o místě pobytu nepřítomného (nepřítomných) člena (členů) rodiny, ledaže by poskytnutí takové informace odporovalo zájmu dítěte. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, kromě toho zabezpečí, aby podání takové žádosti samo o sobě nemělo žádné nepříznivé důsledky pro dotčenou osobu (dotčené osoby).

Podle čl. 10 odst. 1, 2 téže Úmluvy za účelem spojení rodiny a v souladu se závazkem podle čl. 9 odst. 1 státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, posuzují žádosti dítěte nebo jeho rodičů o vstup na území státu, který je smluvní stranou úmluvy, nebo o jeho opuštění pozitivním, humánním a urychleným způsobem. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, dále zabezpečí, aby podání takové žádosti nemělo žádné nepříznivé důsledky pro žadatele nebo členy jeho rodiny. Dítě, jehož rodiče pobývají v různých státech, má až na výjimečné okolnosti právo udržovat pravidelné osobní kontakty a přímé styky s oběma rodiči. Za tímto účelem a v souladu se svým závazkem podle čl. 9 odst. 1 státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, uznávají právo dítěte a jeho rodičů opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní, a vstoupit

do své vlastní země. Právo opustit kteroukoli zemí podléhá pouze takovým omezením, která stanoví zákon a která jsou nutná pro ochranu národní bezpečnosti, veřejného pořádku, veřejného zdraví nebo morálky nebo práv a svobod druhých a která jsou v souladu s ostatními právy uznanými v této úmluvě.

Žalobkyně předně namítla, že z rozhodnutí správních orgánů obou stupňů není zřejmé, respektive není řádně odůvodněna existence aktuální a bezprostřední hrozby narušení veřejného pořádku ke dni vydání rozhodnutí, přičemž skutková zjištění, které žalovaný popsal ve svém rozhodnutí, by bez dalšího odůvodňovaly zamítnutí žádosti pouze v případě, že by zákon hovořil o možnosti zamítnutí žádosti z důvodu, že se žadatel v minulosti dopustil narušení veřejného pořádku. To však není obsahem ustanovení § 87k odst.1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Z obsahu spisového materiálu nelze aktuální hrozbu narušení veřejného pořádku dovodit a rozhodnutí je tak v rozporu s ustanovením § 3 správního řádu.

K tomu z obsahu spisového materiálu a odůvodnění rozhodnutí správních orgánů obou stupňů vyplynulo, že žalobkyně podala dne 30.10.2007 u cizinecké policie žádost o povolení k trvalému pobytu na území ČR podle § 87h odst.1 písm. b) zákona o pobytu cizinců a jako doklad stanovený v § 87i odst.1 písm. b) téhož zákona předložila rodný list své dcery D. Tr., osvědčení o jejím státním občanství ČR a oddací list ze dne 19.7.2006 ze kterého vyplývá, že žalobkyně uzavřela dne 19.7.2006 sňatek s R. W. státním občanem ČR. Z evidencí vedených policií podle § 158 zákona o pobytu cizinců vyplynulo, že žalobkyni nebylo uděleno vízum nebo jiné povolení, které by jí opravňovalo ke vstupu a pobytu na území ČR. Žalobkyně v žádosti den vstupu na území ČR neuvedla, do protokolu o vyjádření účastníka správního řízení ve věci správního vyhoštění ze dne 27.1.2004 žalobkyně prohlásila, že do ČR vstoupila mimo hraniční přechod v červenci roku 2003. Tento termín příchodu do ČR uvedla i v průběhu azylového řízení. Dne 27.1.2004, kdy bylo žalobkyni uloženo policií ČR Oblastním ředitelstvím služby cizinecké a pohraniční policie, Oddělení cizinecké policie Frýdek Místek pod č.j. SCPP-189/OV-III-2004 správní vyhoštění s dobou platnosti na 5 let, podala žalobkyně žádost o udělení azylu. Azylové řízení bylo pravomocně skončeno dne 22.3.2006 a žalobkyni nebyl azyl udělen. Podle závěrů prvoinstančního správního rozhodnutí správní orgán I. stupně nespatřoval možnost narušení veřejného pořádku závažným způsobem v tom, že žalobkyně podala žádost o udělení azylu, ale v tom, že tuto žádost podala proto, aby obešla zákon a zlegalizovala svůj neoprávněný pobyt na území ČR. K tomu správní orgán I. stupně ve svém rozhodnutí ( č.j. SCPP-01769-20/BR-XVI-CI-2007 ze dne 4.2.2008) poukázal na základní povinnost cizince dle § 3 odst.1 zákona o pobytu cizinců vstoupit na území ČR přes hraniční přechod v místě a čase určeném k provádění hraniční kontroly v souvislosti s § 103 písm. n) téhož zákona, podle kterého je cizinec povinen pobývat na území ČR s platným vízem. Prvoinstanční správní orgán považoval za narušení veřejného pořádku závažným způsobem tedy skutečnost, že žalobkyně vstoupila na území ČR nelegálně a následně na území ČR pobývala bez víza, ač k tomu nebyla oprávněna. Za druhou významnou skutečnost považoval prvoinstanční správní orgán okolnost, že žalobkyně v den, kdy jí bylo vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění ( citováno shora ze dne 27.1.2004 č.j. SCPP-189/OV-III-2004 ), tedy až po vydání rozhodnutí, projevila úmysl požádat ČR o ochranu formou azylu, přičemž azylové skončilo pro žalobkyni neúspěšně dne 22.3.2006. Také tuto okolnost shledal prvoinstanční správní orgán jako kvalifikované jednání narušující veřejný pořádek závažným způsobem, když dospěl k závěru o účelovosti tohoto jednání, kdy žalobkyně se snažila zamezit realizaci správního vyhoštění a snažila se docílit znemožnění vycestování z ČR obcházením, respektive zneužíváním zákona o azylu. Při svém rozhodování vzal prvoinstanční správní orgán v úvahu i Směrnici Evropského Parlamentu a Rady Evropy 2004/38/ES ze dne 29.4.2004 kapitolu 6 článek 27 odst.2 tak, aby opatření přijatá z důvodu veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti byla v souladu se zásadou přiměřenosti a byla založena výlučně na osobním chování dotyčné osoby, přičemž potřebná opatření k odepření, pozastavení, nebo odnětí jakéhokoliv práva mohou členské státy přijímat v případě zneužití práv nebo podvodu například účelových sňatků. Na tomto podkladě prvoinstanční správní orgán žádost žalobkyně o povolení k trvalému pobytu, posuzovanou podle ustanovení § 87h odst.1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, zamítl podle ustanovení § 87k odst.1 písm. b), neboť shledal důvodné nebezpečí, že by žadatelka mohla závažným způsobem narušit veřejný pořádek. O odvolání proti tomuto rozhodnutí, které se v odvolacích bodech podstatnou měrou shoduje s body žalobními, rozhodl žalovaný napadením rozhodnutím. V něm žalovaný přisvědčil závěrům, učiněným správním orgánem I. stupně, a dále zdůraznil, že žalobkyně již dne 28.7.2006 podala žádost o povolení k trvalému pobytu na území ČR, která byla rozhodnutím policie ČR Oblastním ředitelstvím služby cizinecké a pohraniční policie Brno, Oddělení cizinecké policie Brno- venkov dne 29.12.2006 pod č.j. SCPP003972-18/BR-II-CI-2006 zamítnuta, přičemž odvolací orgán svým rozhodnutím ze dne 23.4.2007 č.j. SCPP-1395/C-218-2007 uvedené rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. Žalovaný rovněž připomněl obsah protokolu o vyjádření účastníka správního řízení manžela žalobkyně p. R.W. ze dne 11.1.2008, pořízený ve věznici Všehrdy, který je rovněž součástí spisového materiálu ( SCPP-1023-2/UL-III-2006 ), a podle kterého manžel žalobkyni na policií předložené fotografii nepoznal, uvedl, že se s ní seznámil v Mostě asi 3 měsíce před svatbou na diskotéce, pak spolu nějaký čas chodili, takže ona chodila k němu domů. Manžel nevěděl, kde v té době jeho manželka, bydlela snad někde v Chomutově. Asi po 3 měsících mu manželka nabídla aby si jí vzal, on s tím souhlasil, bral si jí z lásky a ona také. Za svatbu dostali jako dárek 18.000,- Kč asi 14 dní po svatbě. Asi 10 měsíců po svatbě spolu nadále chodili a s manželkou měl jedenkrát intimní styk a to měsíc po svatbě, takže nezletilá D. T. nar. 27.7.2007 nemůže být jeho dítě. Manželka mu ani neřekla, že by manžel měl s ní dítě. Po propuštění z vězení měl manžel v úmyslu podat žádost o rozvod, více se k věci vyjádřit nechtěl. Z obsahu tohoto protokolu žalovaný rovněž dovodil narušení veřejného pořádku, spočívající v účelovosti uzavřeného manželství a shrnul, že závěr o porušení veřejného pořádku byl učiněn z celé řady jednání žalobkyně tak, jak jsou uvedena v odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně a ve skutečnostech, na které poukázal žalovaný v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. K tomu žalovaný vyložil pojem ,, veřejný pořádek “ a dospěl k závěru, že osobní jednání žalobkyně představuje skutečné a dostatečné závažné ohrožení zájmu společnosti ve smyslu článku 27 odst.2 Směrnice, která je na tento konkrétní případ podle stanoviska žalovaného aplikovatelná.

Soud nepovažuje námitku žalobkyně za důvodnou. Je tomu tak proto, že z obsahu spisového materiálu i odůvodnění rozhodnutí správních orgánů obou stupňů je nade vší pochybnost zřejmý skutkový stav, který správní orgány řádně zhodnotily a posoudily a jejich správní úvaha z posouzení vzešlá je logická a nevybočuje z mezí zákonem stanovených. Také podle stanoviska soudu je jednání žalobkyně popsané v odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně a upřesněné žalovaným správním orgánem v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, a sice skutečnost, že žalobkyně vstoupila na území ČR nelegálně, pobývala zde následně bez víza, ač k tomu nebyla oprávněna ( viz evidence policie vedené podle § 158 zákona o pobytu cizinců ), okolnosti jejího vstupu vyplývající až z protokolu o jejím vyjádření jako účastníka správního řízení ve věci správního vyhoštění ze dne 27.1.2004, kdy uvedla, že na území ČR vstoupila mimo hraniční přechod v červenci roku 2003, kdy dobu faktického setrvání žalobkyně na území ČR však nelze s ohledem na skutečnost, že vstoupila na území ČR nelegálně nelze přesně určit, uzavření manželství s panem R. W., je narušováním věřejného pořádku závažným pzůsobem. Žalobkyně totiž vstoupila na území ČR bez snahy respektovat právní řád této země a jako cizinka zejména zákon o pobytu cizinců. Údaje o svém vstupu na území ČR uvedla až v řízení o správním vyhoštění, které jí bylo uloženo dne 27.1.2004 s dobou platnosti na 5 let. V ten samý den, tedy poté kdy jí bylo uloženo správní vy\hoštění, však žalobkyně podala žádost o udělení azylu. Azylové řízení bylo pravomocně ukončeno dne 22.3.2006 a žalobkyni nebyl azyl udělen stejně tak, jako nebylo vyhověno jejímu odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění. Následně, v krátké době po pravomocném ukončení azylového řízení s negativním výsledkem ( dne 22.3.2006 ), uzavřela žalobkyně dne 19.7.2006 sňatek s R. W., který, jak vyplývá z vyjádření R. W. ( protokol ze dne 11.1.2008 pořízený ve věznici Všehrdy ) byl účelový a nezletilá D. T. podle jeho tvrzení nemůže být jeho dítětem. Poté, jen několik dní po uzavření sňatku ( sňatek ze dne 19.7.2006 ) tj. dne 28.7.2006, podala žalobkyně žádost o povolení k trvalému pobytu na území ČR, která jí byla zamítnuta ( shora citované rozhodnutí ze dne 29.12.2006 č.j. SCPP003972-18/VR-II-CI-2006 ) a po podaném odvolání bylo Ředitelstvím služby cizinecké a pohraniční policie Praha prvoinstanční správní rozhodnutí potvrzeno ( dne 23.4.2007 č.j. SCPP-1395/C-218-2007 ). Na to žalobkyně dne 30.10.2007 podala novou žádost o povolení k trvalému pobytu na území ČR, která se vztahuje k nyní projednávané věci, kde předložila rodný list dcery D. T., oddací list s R. W. a žádala o povolení k trvalému pobytu za účelem sloučení s občanem ČR/EU s tím, že je manželkou R. W. a matkou nezletilé D. T. Její žádost byla shora zmíněným prvoinstančním správním rozhodnutím zamítnuta a žalobou napadeným rozhodnutím byly závěry správního orgánu I. stupně potvrzeny. Z uvedeného je podle stanviska soudu nadevší pochybnost zřejmé, že výše popsaným jednáním žalobkyně byly naplněny důvody uvedené v ustanovení § 87k odst.1 písm. b) zákona o pobytu cizinců v rozhodném znění, podle kterého Policie nebo Ministerstvo žádost o povolení k trvalému pobytu zamítne, jestliže je důvodné nebezpečí, že by žadatel mohl ohrozit bezpečnost státu, nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Podle závěru soudu správní orgány obou stupňů při rozhodování ve věci žalobkyně a s ohledem na konkrétní okolnosti v souladu se zákonem uvážily splnění podmínek tohoto zákonného ustanovení, kdy pod pojem narušení veřejného pořádku, který vyložily, podřadily výše uvedené chování žalobkyně na území ČR. Při svém rozhodování vzaly rovněž v úvahu judikaturu soudů rozhodujících ve správním soudnictví ( poukaz správního orgánu I. stupně na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24.5.2007 sp.zn. 10Ca 289/2005 a rozsudek stejného soudu ze dne 21.9.2006 sp.zn. 11 Ca 50/2006 ) a respektovaly i shora citovanou Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29.4.2004. Správní řízení a rozhodování správních orgánů obou stupňů je nutno vnímat jako jeden celek a soud tak hodnotí všechny důvody, které oba správní orgány spatřují v jednání žalobkyně závažným způsobem narušující veřejný pořádek od doby jejího vstupu na území ČR ke dni rozhodnutí. Podle stanoviska soudu správní orgány obou stupňů

dostály ustanovení § 3 správního řádu, zjistily stav věci o němž nejsou důvodné pochybnosti a na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěly k závěrům, které jsou v souladu se zákonem. Soud pro stručnost na jejich závěry odkazuje. K poukazu žalobkyně na to, že se jednání dopustila v minulosti, přičemž k naplnění ust. § 87k odst. 1b) zákona o pobytu cizinců je třeba aktuální hrozby narušení veřejného pořádku závažným způsobem soud dodává, že správní orgány právem hodnotily jednání žalobkyně v celém kontextu událostí, tak, jak se odehrály v průběhu pobytu žalobkyně na území ČR až ke dni vydání správních rozhodnutí obou stupňů, a je zcela logické, že chronologický popis událostí ke dni rozhodování je podkladem pro posouzení skutkového a právního stavu, když ze zákona nevyplývá, že by důvodem pro ppostup podle § 87k odst. 1 zákona o pobytu cizinců měly být pouze a jen skutečnosti z doby krátce před vydáním rozhodnutí. Žalobkyně si jako cizinka měla být vědoma povinnosti respektovat právní řád této země a zejména zákon o pobytu cizinců. Pokud tak nečinila, nemůže se nyní s důvodným očekáváním dovolávat jí tvrzených nezákonností, které soud neshledal.

Pokud žalobkyně dále namítala, že rozhodnutí ve věci nevyhovění její žádosti o povolení k trvalému pobytu jí znemožňuje reálně dostát svých rodičovských povinností, nutí jí vycestovat z území ČR a tato okolnost je v rozporu s mezinárodními závazky ČR, zejména s Úmluvou o právech dítěte a článkem 8 Úmluvy o ochraně lidských práv pak soud i tuto žalobní námitku považuje za irelevantní. Soud znovu zdůrazňuje, že žalobkyně nerespektovala právní řád ČR. Negativní rozhodnutí o žádosti žalobkyně o povolení trvalého pobytu za účelem sloučení rodiny jí nebrání v plnění rodičovských povinností ve vztahu k nezletilé D. T. a to ani v případě, že by žalobkyně vycestovala z území ČR a nezletilá ji následovala. Soud neshledal vycestování žalobkyně s nezletilou mimo území ČR v rozporu s Úmluvou o právech dítěte, kterou ostatně žalobkyně namítala pouze v obecné rovině. Nezletilá nebude oddělena od svých rodičů proti jejich vůli ( článek 9 odst.1 této Úmluvy ), neboť v případě, že by žalobkyně opustila území ČR bude ji nezletilá následovat a manžel žalobkyně, který tvrdí, že není otcem nezletilé a chce se s žalobkyní po propuštění z výkonu trestu rozvést může kontakty s nezletilým realizovat cestou práva dítěte odděleného od jednoho z rodičů, udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči leda, že by to bylo v rozporu se zájmy dítěte ( článek 9 odst.3 Úmluvy ). Státy Úmluvy jsou rovněž vázány článkem 9 odst.4 podle kterého smluvní strana Úmluvy na požádání poskytne rodičům, dítěti, nebo případně i jinému členu rodiny nezbytné informace o místě pobytu nepřítomného ( nepřítomných ) člena ( členů ) rodiny, leda že by poskytnutí takové informace odporovalo zájmu dítěte. Smluvní strany Úmluvy kromě toho zabezpečí, aby podání takové žádosti samo o sobě nemělo žádné nepříznivé důsledky pro dotčenou osobu. K tomu soud připomínal rovněž znění článku 10 odst.1 a 2 o posuzování žádosti dítěte nebo jeho rodičů o vstup na území státu, který je smluvní stranou Úmluvy a na právo udržovat pravidelné osobní kontakty apříméstykys oběma rodiči. Podle stanoviska soudu nedošlo ani k porušení článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv, tj. práva na respektování soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence, neboť s odkazem na odst.2 je možné, aby státní orgán zasahoval do tohoto práva v případě, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti, v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, nebo ochrany práv a svobod jiných. V projednávané věci správní orgány zamítly žádost žalobkyně v souladu se zákonem, neboť narušení veřejného pořádku závažným způsobem ve smyslu ustanovení § 87k odst.1 písm. b) zákona o pobytu cizinců Evropská Úmluva pro tento případ předvídá.

Na základě všech shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud ji proto podle ustanovení § 78 odst.7 s. ř. s., zamítl.

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst.1 s. ř. s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch, žalovanému správnímu orgánu však důvodně vynaložené náklady řízení nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek
uvedených v ustanovení § 102 a násl. s. ř. s. , a to ve lhůtě do dvou
týdnů po doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává

u Městského soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu
správnímu soudu.

V Praze dne 31.03.2011
JUDr. Ivanka Havlíková, v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Lucie Horáková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru