Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

9 Ca 272/2008 - 31Rozsudek MSPH ze dne 25.01.2011

Prejudikatura

4 Ads 44/2010 - 132


přidejte vlastní popisek

9Ca 272/2008-31

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců JUDr. Naděždy Řehákové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobce: ProInex Coating, s.r.o., se sídlem Ústí nad Labem, U Cukrovaru 509/4, IČO: 272 97 829 zastoupen: Mgr. Darinou Kučerovou advokátkou, se sídlem Ústí nad Labem, Labská 137/17 pro žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Praha 10, Vršovická 65 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30.05.2008 č.j. 541/21b/08/445,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí České inspekce životního prostředí Oblastního inspektorátu Liberec ( dále jen ČIŽP, nebo inspekce, nebo prvostupňový správní orgán ) ze dne 10.03.2008 č.j. 51/000/SR02/0801735.003/08/LMK, kterým byla žalobci podle § 40 odst.3 písm.a) zákona č.86/2002 Sb., o ochraně ovzduší a o změně některých dalších zákonů v platném znění ( dále jen zákon o ochraně ovzduší ), uložena pokuta ve výši 75.000,- Kč za porušení povinnosti provozovatele uvedené v § 11 odst.1 písm. c) zákona o ochraně ovzduší, to je za nezjištění množství vypouštěných znečišťujících látek ze zdroje lakovna na adrese Svárovská 1184, Česká Lípa, po jeho změně postupem a způsobem podle § 8 odst.1 písm. c) vyhlášky č.356/2002 Sb., kterou se stanoví seznam znečišťujících látek, obecné emisní limity, způsob předávání zpráv a informací, zjišťování množství vypouštěných znečišťujících látek, tmavosti kouře, přípustné míry obtěžování zápachem a intenzity pachů, podmínky autorizace osob, požadavky na vedení provozní evidence zdrojů znečišťování ovzduší a podmínky jejich uplatňování, v platném znění ( dále jen vyhláška ), a bylo rovněž rozhodnuto o povinnosti uhradit náklady správního řízení.

Žalobce proti uvedenému rozhodnutí v žalobě namítal, že výše ukládané sankce musí zohledňovat míru a závažnost porušení zákona o ochraně ovzduší v konkrétním případě a je povinností správního orgánu, aby nestranně a objektivně posoudil všechny skutkové i právní okolnosti významné pro samotný fakt uložení pokuty i pro její výši. To se v daném případě nestalo. Žalovaný pouze konstatoval, že závažnost pochybení nepovažuje za odpovídající minimální hranici sankce stanovené zákonem. Uvedl však ale, že samotné jednání žalobce nezpůsobilo škody a hrozící škoda byla minimální.

Žalobce dále tvrdil, že při rozhodování mělo být zohledněno i rozhodnutí žalovaného ze dne 29.05.2008 č.j. 541/21a/08/404, kdy byl žalobce sankcionován za porušení povinnosti uvedené v § 11 odst.1 písm. f) zákona o ochraně ovzduší, tj. za neposkytnutí vyžádaných údajů a byla mu uložena taktéž pokuta ve výši 75.000,- Kč ( soudu je z úřední činnosti známo, že žaloba proti tomuto rozhodnutí žalovaného je vedena u zdejšího soudu pod spisovou značkou 9Ca 271/2008 ).

Žalobce žádal, aby soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V případě, že dojde k závěru, že důvody pro zrušení žalovaného rozhodnutí nejsou dány, aby byla pokuta žalobci snížena, nebo bylo upuštěno od potrestání.

V písemném vyjádření k žalobě žalovaný ke vzneseným žalobním bodům argumentoval obdobně jako v odůvodnění svého rozhodnutí. K námitkám stran výše sankce uvedl, že výše sankce za porušení povinnosti podle zákona o ochraně ovzduší je věcí správní úvahy orgánu o ochrany ovzduší, v níž je správní orgán limitován rozmezím příslušných finančních částek náležejícím ke konkrétním porušením zákona uvedených v § 40 a dále v ustanovení § 41 odst.3 zákona o ochraně ovzduší, podle nějž se přihlíží k závažnosti porušení zákonnosti, době trvání protiprávního stavu a k výši vzniklé, nebo hrozící škody a k případným následkům protiprávního stavu. Podle žalovaného bylo ve správním řízení se žalobcem prokázáno, že se dopustil správního deliktu, za který byla uložena pokuta. Rozmezí stanovené zákonem za tento správní delikt je 5.000,- Kč až 1.000.000.,- Kč. Inspekce uložila sankci ve výši 75.000,- Kč tedy ve výši 7,5% maximální zákonem stanovené hranice a tuto částku na straně 3 svého rozhodnutí odůvodnil ze všech hledisek uvedených v § 41 odst.3 zákona o ochraně ovzduší. Žalovaný se ztotožnil se správní úvahou prvoinstančního orgánu, přičemž zdůraznil, že uložení pokuty v nižší částce než jsou předpokládané náklady na provedení měření by pro provozovatele nebylo sankcí, navíc je provoz lakovny předmětem stížností okolních obyvatel a neprovedení měření znemožnilo inspekci, aby mohla posoudit, zda provozovatel neporušuje i další povinnosti vyplývající ze zákona ( dodržování emisních limitů ). Žalovaný proto nepřisvědčil názoru žalobce, že pokuta měla být uložena na spodní hranici. Uložení pokuty podle zákona je v případě prokázaného správního deliktu obligatorní, v zákoně nejsou uvedeny žádné liberační důvody. Uložení pokuty na samé spodní hranici ve výši 10.000,- Kč se nelze domáhat s odůvodněním, že hrozící škoda byla minimální, neboť to je pouze jedno z hledisek. Z tohoto důvodu považuje žalovaný žalobu za nedůvodnou a navrhl ji zamítnout.

Soud o věci rozhodoval bez nařízení ústního jednání podle § 51 odst.1 s. ř. s., neboť účastníci takový postup soudu akceptovali.

Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, v rozsahu žalobou tvrzených bodů na zákonnosti, kterými je vázán, podle skutkového a právního stavu ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Při posouzení soud vyšel z následující právní úpravy:

Podle ustanovení § 40 odst.3 zákona o ochraně ovzduší v rozhodném znění pokutu ve výši od 5.000,- Kč do 1.000.000,- Kč uloží inspekce provozovateli středního stacionárního zdroje, poruší-li alespoň jednu z povinností stanovených mj. v § 11 odst.1 písm. c).

Podle ustanovení § 11 odst.1 písm. c) jsou provozovatelé zvláště velkých a středních stacionárních zdrojů povinni zjišťovat množství vypouštěných znečišťujících a pachových látek postupem a způsobem stanoveným prováděcí právním předpisem.

Podle ustanovení § 41 odst.3 téhož zákona při rozhodování o výši pokuty přihlíží orgán ochrany ovzduší k závažnosti porušení zákonné povinnosti, v době trvání protiprávního stavu, k výši vzniklé nebo hrozící škody a k případným následkům protiprávního stavu.

Žalobce v podané žalobě předně namítal, že výše sankce musí zohledňovat míru a závažnost porušení zákona v konkrétním případě a je na správním orgánu, aby nestranně a objektivně posoudil všechny skutkové i právní okolnosti významné pro uložení pokuty a její výši, což v případě žalobce nebylo učiněno. Podle žalobce žalovaný pouze konstatoval, že závažnost pochybení nepovažuje za odpovídající minimální hranici sankce. Uvedl ale, že samotné jednání žalobce nezpůsobilo škody a hrozící škoda byla minimální.

K tomu z obsahu spisového materiálu vyplynulo, že inspekce vykonala u žalobce ve dnech 6.12.2007 a 10.1.2008 kontrolu provozovatele zdroje ( provoz středního stacionárního zdroje znečišťování ovzduší – průmyslová aplikace nátěrových hmot- lakovna, podle bodu 4. 2. 2. přílohy č.2 vyhlášky ) a tyto kontroly vykonala na základě trvajících podnětů okolních obyvatel na provoz zdrojů znečišťování ovzduší v této provozovně, naposledy ze dne 30.10.2007, když tyto podněty se týkaly především obtěžování zápachem nad přípustnou míru. Při kontrolách bylo zjištěno, že žalobce nemůže doložit splnění některých povinností provozovatele středního zdroje znečišťování ( dále jen provozovatel ) podle § 11 zákona o ochraně ovzduší, mj. měl předložit protokol o provedeném jednorázovém měření na uvedeném zdroji. Tato jeho povinnost vyplývá z § 8 odst.1 písm. c) vyhlášky, konkrétně měl prokázat splnění povinnosti zjišťovat množství vypouštěných znečišťujících látek postupem a způsobem stanoveným prováděcím právním předpisem ( vykonat autorizované měření emisí ). Podle citovaného ustanovení § 8 odst.1 písm. c) vyhlášky měl žalobce autorizované měření vykonat do 3 měsíců od významného a trvalého zásahu do konstrukce, nebo vybavení zařízení stroje, který by mohl vézt ke změně emisí. Takový zásah byl konstatován v protokolu z kontroly ze dne 16.10.2006, kdy na základě zjištění zaznamenaných v tomto protokole inspekce uložila v roce 2006 žalobci pokutu ve výši 60.000,- Kč za provozování zdroje bez povolení ke změně stavby. Právní moci rozhodnutí odvolacího orgánu v této věci, tj. dne 31.1.2007, započala běžet 3 měsíční lhůta pro provedení autorizovaného měření. V průběhu tehdejšího měření se změnil provozovatel předmětného zdroje ( 19.12.2006 ) a stal se jím žalobce jako právní nástupce, na něj tedy tato povinnost přešla. Při shora citovaných kontrolách však bylo zjištěno, že měření nebylo provedeno. V průběhu správního řízení se žalobce k zahájení řízení nevyjádřil. Inspekce proto vydala prvoinstanční správní rozhodnutí dne 10.03.2008 pod č.j. 51/000/SR02/0801735.003/08/LMK, kde popsala skutkový stav, který právně posoudila a rozhodla o uložení pokuty za uvedený správní delikt ve výši 75.000,- Kč, své právní závěry odůvodnila. K úvaze o stanovení výše pokuty podle § 40 odst.3 zákona o ochraně ovzduší inspekce uvedla, že vycházela ze skutečnosti, že se jedná o střední zdroj znečištění. Za přitěžující považovala skutečnost, že tento zdroj byl již několikrát opakovaně předmětem k podnětů okolních obyvatel v souvislosti s výskytem zápachu, přičemž uvedené jednání žalobce znemožňuje orgánu ochrany ovzduší zhodnocení podílu zdroje na znečišťování ovzduší a obtěžování okolí zápachem. Přihlédla rovněž k morálnímu aspektu této věci, kdy by nevykonání měření nemělo být výhodnější, než plnění povinnosti provozovatele středního zdroje. Konkrétně při posouzení kritérií podle § 41 odst.3 zákona o ochraně ovzduší přihlédla i k tomu, že porušení povinnosti provozovatele nebylo podle jejího názoru svým charakterem závažné, prokázané trvání protiprávního stavu bylo lze časově omezit na dobu 7 měsíců, výše vzniklé nebo hrozící škody byla minimální a měla za to, že porušením zákonné povinnosti žalobcem nevznikl na životním prostředí žádný prokazatelný následek protiprávního stavu. Proto zvolila pokutu při spodní hranici zákonného rozmezí od 5.000,- Kč do 1.000.000.,- Kč, ve výši 75.000,- Kč, tedy ve výši 7,5% možného rozpětí. V odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí žalobce obdobně jako v žalobě namítal, že uložená pokuta je neadekvátní danému stavu, porušení povinnosti nebylo svým charakterem závažné a výše hrozící škody byla minimální. Nevznikl tak žádný prokazatelný následek protiprávního stavu. O odvolání rozhodl žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím, kde se ztotožnil s posouzením správního orgánu I. stupně, přihlédl k tomu, že žalobce naplnění skutkové podstaty správního deliktu nezpochybnil a k tomu, že uložení pokuty je pro správní orgán podle § 40 zákona o ochraně ovzduší obligaturní, neboť zákon neobsahuje žádné liberační důvody. K výši uložené sankce dospěl k závěru, že její výše je v zákonném stanoveném rozmezí a že prvoinstanční správní orgán při stanovení výše postupoval podle hledisek daným § 41 odst.3 zákona o ochraně ovzduší a tato hlediska odůvodnil. Podle žalovaného je výše sankce přiměřená, byť samotné jednání žalobce nezpůsobilo škody a hrozící škoda byla podle inspekce minimální. Žalovaný uvedl, že sankce nemůže být uložena na samé spodní hranici zákonem stanoveného rozmezí, neboť má-li plnit funkci správního trestání, nemůže být nižší, než jsou předpokládané náklady, které by provozovatel musel vynaložit pokud by svoji povinnost splnil.

Podstatou sporu je posouzení, zda správní orgány posoudily skutkové i právní okolnosti projednávané věci nestranně a objektivně, a zda přihlédly ke všem kritériím rozhodným pro stanovení výše pokuty v projednávané věci.

Podle stanoviska soudu je žalobcova námitka nedůvodná. Je tomu tak proto, že z obsahu spisového materiálu a rozhodnutí správních orgánů obou stupňů není patrný žádný náznak neobjektivity resp. nestrannosti správních orgánů při posuzování správního deliktu žalobce. Soud má zato, že prvoinstanční správní orgán a posléze žalovaný posoudili všechny rozhodné skutkové okolnosti v souladu ze zákonem a právem dospěli k závěru, že se žalobce dopustil správního deliktu a porušení ustanovení § 11 odst.1 písm. c) zákona o ochraně ovzduší, neboť nesplnil povinnost zjišťovat množství znečišťujících a pachových látek postupem a způsobem stanoveným prováděcím předpisem, což žalobce ostatně ani netvrdil. Z odůvodnění prvoinstančního správního rozhodnutí a žalobou napadeného rozhodnutí je rovněž zřejmé, že správní orgány přihlédly ke kritériím rozhodným pro výši pokuty ve smyslu ustanovení § 41 odst.3 zákona o ochraně ovzduší, když zhodnotily závažnost porušení zákonné povinnosti a uvedly, že porušení povinnosti provozovatele nebylo svým charakterem závažné, zároveň však zdůraznily, že tento zdroj byl již v minulosti předmětem podnětů okolních obyvatel v souvislosti s výskytem zápachu a že sankcionované jednání žalobce znemožňuje orgánu o ochraně ovzduší zhodnotit podíl zdroje na znečišťování ovzduší a obtěžování okolí zápachem. Soud se ztotožňuje s názorem inspekce i žalovaného v tom, že sankce musí mít i výchovný charakter a musí vést žalobce i obdobné provozovatele k závěru, že nevykonání měření nesmí být výhodnější, než plnění povinnosti provozovatele středního zdroje. Správní orgány vzaly rovněž v úvahu dobu trvání protiprávního stavu, kterou vymezily na dobu 7 měsíců tj. od právní moci rozhodnutí vydaném v předchozím správním řízení s provozovatelem zdroje do doby první kontroly ( 6.12.2007 ) se započtením tříměsíční lhůty pro provedení autorizovaného měření v souvislosti s předchozí kontrolou, tj. za dobu od května do konce listopadu 2007. Správní orgány uvážily i výši vzniklé nebo hrozící škody, kterou považovaly za minimální a měly za to, že porušení povinnosti žalobcem nevznikl na životním prostředí žádný prokazatelný následek protiprávního stavu. Soud oproti žalobci neshledal rozpor v závěru žalovaného, který ve shodě s inspekcí uvážil, že byť nebylo porušení zákonné povinnosti žalobcem svým charakterem závažné, nelze žalobci uložit sankci na samé dolní hranici. Jak vyplývá ze shora citovaného ustanovení § 40 odst.3 zákona o ochraně ovzduší je minimální hranice 5.000,- Kč, přičemž žalobci byla uložena pokuta 75.000,- Kč tedy ve výši 7,5% možného rozpětí. Správním orgánům obou stupňů je přitom z praxe známa předpokládaná výše nákladů na provedení měření, které měl žalobce učinit. Soud v této souvislosti zdůrazňuje již shora uvedené, a sice že sankcionované jednání žalobce znemožňuje inspekci zhodnotit podíl zdroje na znečišťování ovzduší a obtěžování okolí zápachem a nevykonání měření žalobcem nesmí být výhodnější než splnění zákonem stanovené povinnosti. Lze tak uzavřít, že správní úvaha, kterou správní orgány o výši sankce učinily, odpovídá zákonným hlediskům a je s nimi v souladu.

Žalobní námitku v níž žalobce poukazoval na nutnost zohlednit sankci uloženou mu ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp.zn. 9Ca 271/2008 ( rozhodnutí žalovaného ze dne 29.5.2008), soud považuje rovněž za neopodstaněnou. Ve věci žaloby vedené pod sp. zn. 9 Ca 271/2008 je přezkoumáváno rozhodnutí žalovaného vzešlé ze samostatného správního řízení, zakončené samostatným správním rozhodnutím pro porušení jiné skutkové podstaty správního deliktu, a sice ustanovení § 11 odst.1 písm. f) zákona o ochraně ovzduší, nikoliv jak je tomu v projednávané věci podle ustanovení § 11 odst.1 písm. c) téhož zákona. Správní orgány mohou nikoli musí spojit věci k společnému projednání. Pokud pro to neshledaly důvody, není jejich postup v rozporu se zákonem.

Soud nepřistoupil na žalobcův návrh na moderaci, neboť neshledal důvody pro které by bylo lze považovat trest uložený ve zjevně nepřiměřené výši.

Na základě shora uvedených skutečností soud žalobu jako nedůvodnou podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s., zamítl.

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst.1 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, žalovanému správnímu orgánu, který byl ve věci úspěšný však důvodně vynaložené náklady řízení nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a násl. s. ř. s. , a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává

u Městského soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu.

V Praze dne 25.01.2011

JUDr. Ivanka Havlíková

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Aneta Petrlíková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru