Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

9 Ca 27/2008 - 57Rozsudek MSPH ze dne 29.06.2011

Prejudikatura

8 Afs 66/2008 - 71


přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 9Ca 27/2008 - 57-72

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců Mgr. Martina Kříže a JUDr. Naděždy Řehákové v právní věci žalobce: ČSOB Leasing a.s., se sídlem Praha 4, Na Pankráci 310/60, IČ: 63998980, zast. JUDr. Pavlem Dejlem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Jungmannova 24, proti žalovanému: Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem Praha 1, Štěpánská 28, v řízení o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 14.11.2007 č.j.: 18458/07-1300-105163, č.j.: 18459/07-1300-105163, č.j.: 18460/07-1300-105163, č.j.: 18461/07-1300-105163, č.j.: 18462/07-1300-105163 a č.j.: 18463/07-1300-105163

takto:

I. Rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 14.11.2007 č.j.: 18458/07-1300-105163, č.j.: 18459/07-1300-105163, č.j.: 18460/07-1300-105163, č.j.: 18461/07-1300-105163, č.j.: 18462/07-1300-105163 a č.j.: 18463/07-1300-105163 se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 10.640,- Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce advokáta JUDr. Pavla Dejla, LL.M., Ph.D.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze dne 14.11.2007, č.j. 18458/07-1300-105163 žalovaný zamítl odvolání podané žalobcem proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období květen 2001 č.j. 301834/06/004512/5535, vystavenému dne 12.10.2006 Finančním úřadem pro Prahu 4 (dále jen „správce daně“) na částku 3 290 320,- Kč.

Rozhodnutím ze dne 14.11.2007, č.j. 18459/07-1300-105163 žalovaný zamítl odvolání podané žalobcem proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období srpen 2001 č.j. 301840/06/004512/5535, vystavenému dne 12.10.2006 správcem daně na částku 3 251 600,- Kč.

Rozhodnutím ze dne 14.11.2007 č.j. 18460/07-1300-105163 žalovaný zamítl odvolání podané žalobcem proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období září 2001 č.j. 301842/06/004512/5535, vystavenému dne 12.10.2006 správcem daně na částku 3 234 000,- Kč.

Rozhodnutím ze dne 14.11.2007, č.j. 18461/07-1300-105163 žalovaný zamítl odvolání podané žalobcem proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období říjen 2001 č.j. 301845/06/004512/5535, vystavenému dne 12.10.2006 správcem daně na částku 3 299 560,- Kč.

Rozhodnutím ze dne 14.11.2007, č.j. 18462/07-1300-105163 žalovaný zamítl odvolání podané žalobcem proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období listopad 2001 č.j. 301846/06/004512/5535, vystavenému dne 12.10.2006 správcem daně na částku 3 306 600,- Kč.

Rozhodnutím ze dne 14.11.2007, č.j. 18463/07-1300-105163 žalovaný zamítl odvolání podané žalobcem proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec 2001 č.j. 301850/06/004512/5535, vystavenému dne 12.10.2006 správcem daně na částku 3 146 880,- Kč.

V odůvodnění výše uvedených rozhodnutí ze dne 14.11.2007 (dále jen „napadená rozhodnutí“) žalovaný konstatoval, že dne 7.5.20047 byla u žalobce zahájena kontrola daně z přidané hodnoty, mimo jiné i za jednotlivá rozhodná zdaňovací období (květen, srpen -prosinec 2001). Kontrolu zahájil Finanční úřad pro Prahu 3, který byl v té době místně příslušným správcem daně žalobce. Kontrolou bylo zjištěno, že žalobce za rozhodná zdaňovací období uplatnil nárok na odpočet daně na základě dokladů vystavených jménem společnosti M.P.S.E. spol. s.r.o. (dále jen „společnost MPSE“) se sídlem v Praze 4, Branická 47, na dodávky nápojových automatů, které byly žalobcem použity k finančnímu pronájmu dalším osobám. Dne 30.6.2004 byl za účasti zástupce žalobce vyslechnut svědek pan L. S., který byl dne 7.8.2002 zapsán Městským soudem v Praze jako jediný jednatel společnosti MPSE k datu 22.2.2001. Z odpovědí L. S. na otázky správce daně vyplynulo, že jmenovaný neví o tom, že je jednatelem společnosti MPSE, žádné obchodní vztahy se žalobcem neměl, dodávky nápojových automatů neuskutečnil a k jednání za společnost MPSE nikoho nezplnomocnil, pouze podepsal jemu neznámé dokumenty u notáře v Berouně. Ani z jeho odpovědí na otázky kladené zástupcem žalobce nevyplynulo, že by měl povědomost o tom, že společnost MPSE měla žalobci dodat nápojové automaty. Dne 19.8.2005 vydal správce daně výzvu, v níž s odkazem na výpověď L. S. ze dne 30.6.2004 sdělil žalobci své pochybnosti o tom, zda nápojové automaty uvedené na předmětných dokladech byly pořízeny od uvedeného plátce, tj. od společnosti MPSE a v návaznosti na to, zda předmětné doklady jsou doklady daňovými a vyzval žalobce k předložení záznamů o přijatých zdanitelných plněních, vedených podle § 11 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“) a k prokázání splnění podmínek pro uplatnění nároku na odpočet daně dle § 19 odst. 1 a 2 téhož zákona. Správce daně konkrétně požadoval předložení důkazních prostředků prokazujících přijetí zdanitelných plnění uvedených na předmětných dokladech v předmětu a rozsahu od uvedeného plátce - společnosti MPSE a současně vyzval žalobce, aby prokázal, že předmětné doklady jsou doklady daňovými a že jsou zaúčtovány v jeho účetnictví. Žalobce na tuto výzvu reagoval dne 27.9.2005, kdy předložil písemné vyjádření k uvedené výzvě, předmětné přijaté doklady a k tomu kupní smlouvy uzavřené se společností MPSE, podepsané za tuto společnost L. S., protokoly o dodávce předmětů leasingu (nápojové automaty) a uvedení do provozu, na kterých je jako dodavatel uvedena společnost MPSE zastoupená a podepsaná L. S. a odběratelem jsou jednotliví leasingoví nájemci, potvrzení o zaplacení záloh a bankovní výpisy vztahující se k pořízení předmětů leasingu, záznamy vedené pro daňové účely a převodový můstek mezi číslem leasingové smlouvy a interním číslem faktury. Z vyjádření žalobce k protokolům o dodávce předmětů leasingu leasingovým nájemcům vyplývá, že dle všeobecných smluvních podmínek předmět leasingu přebírá leasingový nájemce přímo od dodavatele bez asistence žalobce, kterému je leasingový nájemce povinen předat doklad o dodání a převzetí. Dále žalobce předložil kompletní složku leasingové smlouvy č. 3130137 uzavřené dne 11.12.2001 se společností Autic a. s. (dále jen „společnost Autic“) na leasing nápojových automatů pořízených žalobcem od společnosti MPSE dokladem č. 01/01/651, na které demonstroval průběh obchodního případu od pořízení až po leasing nápojových automatů. Žalovaný k tomu v odůvodnění napadeného rozhodnutí poznamenal, že nárok na odpočet daně z dokladu č. 01/01/651 uplatnil žalobce ve zdaňovacím období prosinec 2001, které také bylo předmětem daňové kontroly a výzvy ze dne 19.8.2005. Žalobce dále předložil Smlouvu o změně subjektu leasingové smlouvy č. 3830004 ze dne 20.4.2001, na základě které se novým nájemcem předmětu leasingu uvedeného v dané leasingové smlouvě uzavřené dne 19.2.1998 se společností MPSE stává společnosti Autic. Předloženou smlouvou o změně subjektu leasingové smlouvy žalobce prokazoval, že v den podpisu této smlouvy 20.4.2001, kdy za společnosti MPSE i za společnost Autic jednala a smlouvu podepsala tatáž osoba, pan K.E., který byl dle výpisu z obchodního rejstříku do 22.2.2001 jedním z jednatelů společnosti MPSE (jeho výmaz z funkce jednatele k datu 22.2.2001 byl Městským soudem v Praze proveden dne 7.8.2002) a který byl v období od 22.2.2001 do 17.6.2002 předsedou představenstva společnosti Autic, neměl vědomost o tom, že jediným zástupcem společnosti MPSE byl L. S. (žalovaný k tomu poznamenal, že leasingová smlouva č. 3830004 nebyla předmětem daňové kontroly, neboť pořízení předmětu leasingu se váže k roku 1998). Žalobce dále předložil přijatý doklad č. 00/01/168 vystavený dne 9.3.2000 společností MPSE a přijatý doklad č. 01/1/793 vystavený dne 16.11.2001 společností Autic a poukázal na skutečnost, že oba doklady jsou podepsány stejnou, jemu neznámou osobou, pravděpodobně osobou, která měla do doby převodu leasingových smluv ze společnosti MPSE na společnosti Autic na starosti účetní záležitosti ve společnosti MPSE a po převodu leasingových smluv měla totéž na starosti ve společnosti Autic. Žalobce navrhl výslech této osoby jako svědka s tím, že tato osoba má informace o činnosti společnosti MPSE do května 2001. Ve svém vyjádření žalobce navrhl i další důkazní prostředky - výpověď svědka pana J. M., v té době ředitele pobočky žalobce, který za žalobce podepisoval kupní smlouvy se společností MPSE týkající se předmětných přijatých dokladů, dále výpověď svědka pana K. E. a svědecké výpovědi zástupců leasingových nájemců předmětných nápojových automatů - Ing. J. M., Ing. M.P., Ing. B.V., J. Z. a Ing. M. L.

Dne 30.11.2005 byl za účasti zástupce žalobce jako svědek vyslechnut J. M., který sice potvrdil obchodní jednání ve věci předmětných dokladů se společností MPSE, ale současně uvedl, že osoba, se kterou jednal a která mu byla představena panem K. E. jako L. S., není tatáž osoba, se kterou bylo v pozici svědka jednáno před správcem daně dne 30.6.2004, kdy totožnost pana L.S. byla správcem daně ověřena z jeho občanského průkazu. Pan K.E. se k výpovědi svědka nedostavil, jeho právní zástupce JUDr. R. A. sdělil dne 30.11.2005 do protokolu, že K.E. je v zahraničí a že neví, kdy se vrátí, zřejmě někdy v lednu. Následně byli správcem daně za účasti zástupce žalobce vyslechnuti navržení zástupci leasingových nájemců Ing. M. L., Ing. M. P., Ing. B. V. a Ing. J.M.. Tito svědci sice potvrdili převzetí předmětných nápojových automatů i jednání se společností MPSE včetně osoby pana L. S., nikdo z nich ale jeho totožnost žádným způsobem neověřoval. Na výslechu navrženého svědka Josefa Zajíčka již žalobce netrval. Dále byli správcem daně za účasti žalobce vyslechnuti další žalobcem navržení svědci - Ing. Lenka Sedláčková, externí účetní společnosti MPSE od roku 1994 do února 2001, od roku 2001 účetní společnosti Autic, PaeDr. S. S., do 22.2.2001 jednatel společnosti MPSE a od téhož data člen představenstva společnosti Autic a J. M., od roku 1995 do února 2001 sekretářka a fakturantka společnosti MPSE. Ing. L.S. i J.M. shodně uvedly, že se s panem L. S. nikdy nesetkaly a o činnosti společnosti MPSE v období od 22.2.2001 jim není nic známo. Přesto paní J. M. uvedla, že na vyžádání, nevzpomíná si jaké osoby, vystavila a podepsala předmětné doklady. Z výpovědi svědka PaeDr. S. S. vyplynulo, že při jednání o odkoupení společnosti MPSE jednal s panem L. S., jehož totožnost si neověřil a až později zjistil, že skutečný L. S. je jiná osoba.

Po projednání výsledků daňové kontroly, kdy projednávání započalo dne 22.5.2006, a poté, co bylo rozhodnuto o námitkách žalobce rozhodnutím ze dne 26.6.2006, byla dne 6.10.2006 projednána a podepsána zpráva o kontrole daně z přidané hodnoty č.j. 72229/06/004933/6156. Na základě zjištění uvedených v této zprávě vystavil správce daně dodatečné platební výměry na daň z přidané hodnoty za rozhodná zdaňovací období. Správce daně neuznal nárok na odpočet daně z předmětných dokladů s ohledem na zjištění ve věci osoby pana L. S., v té době jediné osoby, která byla oprávněna jednat za společnosti MPSE, neboť bylo prokázáno, že nápojové automaty tato společnost (žalobci) nedodala. Správce daně došel k závěru, že z titulu nesprávného označení osoby, která uskutečnila zdanitelné plnění, nelze předmětné doklady označil za doklady daňové ve smyslu § 12 odst. 2 písm. a) a b) zákona o DPH a v návaznosti na to jimi prokazovat nárok na odpočet daně dle § 19 odst. 1 a 2 téhož zákona. Žalobce proti dodatečným platebním výměrům podal odvolání, která následně doplnil. V průběhu odvolacího řízení žalobce nahlížel do spisového materiálu a dne 14.5.2007 byl seznámen s doplněním odvolacích řízení. Mimo jiné byl seznámen s výpovědí pana K. E. zachycenou v protokolu ze dne 12.12.2001, kdy K.E. vypovídal ve věci převodu obchodních podílů společnosti MPSE na pana L. S. a ve věci změny v osobách jednatelů této společnosti. Součástí protokolu ze dne 14.5.2007 je též odvolání žalobce proti rozsahu nahlížení do spisu, které ministerstvo financí zamítlo rozhodnutím ze dne 30.10.2007.

Žalovaný poté v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že žalobce v odvolání proti dodatečným platebním výměrům namítl, že splnil všechny podmínky pro získání nároku na odpočet daně dle § 19 zákona o DPH. Vyslovil nesouhlas s názorem správce daně, který vyloučení předmětných dokladů z nároku na odpočet daně spojuje se zjištěním ohledně osoby L. S. a namítl, že správce daně měl daný případ posuzovat v časové rovině roku 2001, kdy žalobce nemohl mít pochybnosti o osobě, se kterou jednal, a tudíž neměl ani pochybnosti o právní platnosti jednání. V této věci žalobce poukázal na „jednání za společnost“ podle obchodního zákonu a také zdůraznil, že společnost MPSE patřila mezi jeho význačné obchodní partnery a osoba prezentující se jménem L. S. mu byla představena bývalým jednatelem této společnosti panem K.E. Jako důkazy ke svému tvrzení žalobce označil notářský zápis z valné hromady společnosti MPSE ze dne 22.2.2001, svědecké výpovědi jednotlivých leasingových nájemců, výpověď svědka Ing. J. M. a kupní smlouvy včetně předávacích protokolů. Se znalostí výpovědi skutečného pana L. S. žalobce uvedl, že se stal obětí podvodu a dovozuje, že postupem správce daně se stát zbavil své povinnosti. Dále namítl, že ve věci úhrady předmětných dokladů na bankovní účet u Komerční banky postupoval správce daně v rozporu se zásadou dokazování. Jako důkaz ke svému tvrzení přiložil dožádání Policie ČR ze dne 15.6.2004. Vyjádřil názor, že na základě prohlášení osoby, která je po tři roky zapsaná v obchodním rejstříku, nelze učinit neplatnými předmětné doklady, kupní smlouvy či předávací protokoly. Odkázal na rozsudky Evropského soudního dvora (dále jen „ESD“) sp. zn. C-439/04, C-440/04 a dále na rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 2 Afs 92/2005-45 ze dne 29.9.2005, z nich dovozuje, že pokud o podvodném jednání nevěděl, nemůže být jeho nárok na odpočet daně zpochybňován. Současně namítl, že se správce daně nedostatečně vypořádal s jeho argumentací ve vztahu k uvedeným rozsudkům ESD. Přestože žalobce trvá na tom, že přijal zdanitelná plnění od společnosti MPSE, provádí výklad hypotetické otázky nároku na odpočet daně v případě jednání „nezplnomocněného“ jednatele, přičemž dochází k závěru, že z titulu obratu by se „nepravá“ osoba pana L. S. stala plátcem daně z přidané hodnoty k 1.5.2001 a sporná plnění by tak bylo nutné posoudit jako přijatá zdanitelná plnění uskutečněná jiným plátcem. Dále žalobce v odvolání namítl, že některá tvrzení správce daně uvedená ve zprávě o daňové kontrole vedou k nepřezkoumatelnosti odvoláním napadených dodatečných platebních výměrů a v této věci odkázal na skutečnost, že správce daně nenapadl stejné obchodní transakce uskutečněné ve zdaňovacím období březen 2001. Správce daně podle žalobce svými závěry uvedenými ve zprávě o daňové kontrole postupoval v rozporu s § 2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní“) a při hodnocení svědecké výpovědi L. S. porušil zásadu hodnocení důkazů podle § 2 odst. 3 téhož zákona. Porušení uvedených zásad daňového řízení a dále i zásady zákonnosti plynoucí z § 2 odst. 1 zákona o správě daní žalobce namítl také v doplnění odvolání ze dne 11.4.2007, v němž tato porušení demonstroval na tvrzeních správce daně uvedených v předkládací zprávě k odvolání, která vesměs považuje za účelová. K doplnění odvolání žalobce předložil kopii žádosti o poskytnutí informací o společnosti MPSE adresovanou Policii ČR, odpověď na tuto žádost a přehled vztahů provázanosti společností MPSE a Autic. Zásada hodnocení důkazů byla dle mínění žalobce porušena také při posouzení řetězového podvodného jednání ve vztahu k výpovědi pana L. S. v protokolu o místním šetření ze dne 17.3.2004.

Ve vztahu k jednotlivým odvolacím námitkám žalovaný v odůvodnění napadených rozhodnutí uvedl, že za podstatné v dané věci považuje, zda bylo prokázáno přijetí zdanitelných plnění od plátce daně uvedeného na předmětných dokladech. Vzhledem k tomu, že na těchto dokladech je jako plátce uskutečňující zdanitelné plnění uvedena společnost MPSE, považuje žalovaný za správný postup správce daně, který, se znalostí výpovědi pana L. S. ze dne 30.6.2004, vyzval žalobce, aby přijetí zdanitelných plnění od společnosti MPSE prokázal. Přestože žalobce předložil doklady o úhradě a smlouvy včetně předávacích protokolů, ve svých vyjádřeních ozřejmil a na vybraných příkladech demonstroval postup při uzavírání leasingových smluv, případně smluv o cesi leasingových smluv, žádný z těchto důkazních prostředků nelze označit za důkaz o přijetí zdanitelných plnění od společnosti MPSE. Uvedenou skutečnost neprokázaly ani výpovědi žalobcem navržených svědků, doklady předložené žalobcem v odvolacím řízení týkající se jeho spolupráce s Policií ČR či žalobcem zpracovaný přehled provázanosti společností MPSE a Autic. Všechny tyto důkazní prostředky mohou podle žalovaného prokázat existenci předmětných nápojových automatů (jejich fyzickou kontrolu správce daně neprováděl), jejich použití při podnikání - uzavření leasingových smluv, úhrady a „možnost podvodu“ spáchaného na žalobci. K poznámce o „podvodu“ žalovaný uvedl, že není oprávněn vyslovovat v této věci závěry, neboť to přísluší jiným než daňovým orgánům, a doplnil, že jde o podnikatelské riziko, jehož negativní dopad nelze promítat do daňové povinnosti subjektu. Žalovaný, stejně jako správce daně, posuzuje daný případ z titulu daňové povinnosti žalobce, kdy bylo prokázáno, že společnosti MPSE předmětné nápojové automaty nedodala. K námitkám týkajícím se daňové povinnosti této společnosti žalovaný uvedl, že předmětnými dodatečnými platebními výměry a napadenými rozhodnutí je rozhodováno o daňové povinnosti žalobce a správce daně ani žalovaný nemají povinnost sdělovat žalobci svůj postup ve věci případného podezření z krácení daně společností MPSE. Z tohoto důvodu žalovaný odmítl veškeré žalobcovy námitky týkající se daňové povinnosti společnosti MPSE. Žalovaný též vyslovil souhlas s postupem správce daně ve věci stanovení daňové povinnosti žalobce za zdaňovací období březen 2001, kdy z důvodu uplynutí lhůty pro vyměření daně dle § 47 zákona o správě daní nebyla správcem daně doměřena daň nárokovaná žalobcem taktéž na základě dokladů vystavených jménem společnosti MPSE. Žalovaný dodal, že vzhledem k tomu, že se jedná o jiné zdaňovací období, než které je řešeno napadenými rozhodnutími, nebude se k dané věci více vyjadřovat. K námitce žalobce ohledně „neznáme osoby“ vystupující pod jménem L. S., která by se stala plátcem daně ze zákona z titulu dosažení obratu, žalovaný podotkl, že ani v tomto případě by nebylo možné žalobci nárok na odpočet daně přiznat. Důvodem by i za této situace bylo nesplnění podmínky pro uplatnění nároku na odpočet daně zakotvené v § 19 odst. 1 zákona o DPH podle níž musí být zdanitelné plnění přijato od plátce daně a § 19 odst. 2 téhož zákona, podle kterého plátce prokazuje nárok na odpočet daně daňovým dokladem se všemi náležitostmi podle § 12 téhož zákona. Žalobci je známo, že na předmětných dokladech je jako osoba uskutečňující zdanitelné plnění uvedena společnost MPSE a i v případě, že by byla prokázána a označena osoba, která ve skutečnosti nápojové automaty dodala, nebyla by tato uvedena na předmětných dokladech. I v takovém případě by se tedy jednalo o doklady, která po formální stránce sice obsahují všechny náležitosti vyžadované ustanovením § 12 odst. 2 zákona o DPH, ale z titulu nesprávného označení plátce uskutečňujícího zdanitelné plnění by se nemohlo jednat o doklady daňové, na jejichž základě by byl žalobce oprávněn uplatnit nárok na odpočet daně.

Žalovaný dále v odůvodnění napadených rozhodnutí konstatoval, že se nebude vyjadřovat k jednotlivým námitkám žalobce ke způsobu vyjádření správce daně ve zprávě o daňové kontrole a v předkládací zprávě k odvolání. Souhrnně uvedl, že ze zprávy o daňové kontrole jsou zřejmé důvody pro dodatečné vyměření daně, přičemž způsob vyjádření není žádným právním předpisem stanoven. Z textu zprávy o daňové kontrole vyplývá, že správce daně zhodnotil veškeré důkazní prostředky ve vztahu ke sporné otázce, a sice zda žalobce přijal zdanitelná plnění právě od společnosti MPSE. Skutečnost, že správce daně došel k jiným závěrům než žalobce, nepovažuje žalovaný za účelové vyjádření správce daně. Žalovaný za podstatnou považuje skutečnost, zda má vystavení dodatečného platebního výměru oporu ve spisovém materiálu. Konstatoval, že žalobce nepředložil jediný důkaz o tom, že by přijal zdanitelné plnění právě od společnosti MPSE, když i on sám připustil, že osoba, se kterou bylo jednáno, není skutečný pan L.S.. Žalovaný připustil, že zjištěním o této osobě se žalobce dostat do „ nepříznivé“ situace, nicméně po správci daně, který má povinnost dbát na to, aby daň byla stanovena ve správné výši, nelze požadovat, aby hodnotil daný případ pouze se znalostmi v době uzavření obchodního případu a nové podstatné skutečnosti mající vliv na stanovení daně opomněl. Žalovaný souhlasí s vyjádřením správce daně, že je věcí žalobce, aby hájil svá práva, ale nikoliv na úkor státního rozpočtu uplatněním nároku na odpočet daně, když v této situaci jde o soukromoprávní vztah. Stejně tak žalovaný souhlasí s postupem správce daně ve věci zjišťování osob s dispozičním právem k bankovnímu účtu, na který žalobce hradil předmětné doklady. Požadovaná informace může být významná pro žalobce z titulu určení osoby, která „podvod“ spáchala, ale nemůže nijak ovlivnit skutečnost, že dodavatelem předmětných plnění není společnost MPSE. Žalovaný současně poznamenal, že správce daně není oprávněn zasahovat do pravomocí rejstříkového soudu. Z tohoto důvodu se žalovaný nehodlá vyjadřovat k námitkám žalobce týkajícím se skutečnosti, zda byla změna jednatele (společnosti MPSE) provedena v souladu se zákonem.

K žalobcem zmiňovaným rozsudkům ESD a Nejvyššího správního soudu žalovaný v odůvodnění napadených rozhodnutí uvedl, že souhlasí se správcem daně, že v daném případě bylo daňové řízení omezeno na prokázání přijetí zdanitelných plnění od deklarovaného dodavatele bez ohledu na související plnění. Žalovaný nesouhlasí s názorem žalobce, že je nutné danou situaci posoudit jako řetězec a vzít v potaz, zda žalobce věděl a nebo mohl vědět o podvodném jednání jiného subjektu v tomto řetězci. Žalovaný souhlasí se žalobcem, že z předloženého schématu vyplývá propojení společností MPSE a Autic, ale nesouhlasí s tím, že toto schéma znázorňuje řetězec. Znovu připomněl, že v daňovém řízení byl ověřován pouze nárok na odpočet daně z dokladů vystavených jménem společnosti MPSE, a mohlo tedy jít pouze o vztah mezi dodavatelem a odběratelem. Žalovaný konstatoval, že je mu znám výše uvedený rozsudek a v odvolávce na něj, kterou žalobce učinil, spatřuje jen účelovost ze strany žalobce, nikoliv však stejný případ, o němž bylo tímto rozsudkem rozhodováno. Z tohoto důvodu se žalovaný nehodlá k žalobcem namítaným rozsudkům více vyjadřovat. V dané věci žalovaný nicméně upozornil na jiný rozsudek Nejvyššího správního soudu, a sice rozsudek ze dne 30.6.2005, č.j. 7 As 39/2003-55, ve kterém byla řešena otázka nároku na odpočet daně z dokladu vystaveného osobou, která nebyla oprávněna jednat za dodavatele. Ve zmíněném rozsudku vyjádřil soud názor, že zákonnou náležitostí daňového dokladu jsou mimo jiné údaje identifikující plátce, který uskutečňuje zdanitelné plnění a pokud plátce tyto údaje neprokáže, nelze daný doklad považovat za doklad daňový, kterým by mohl plátce prokazovat nárok na odpočet daně.

K námitkám žalobce vztahujícím se k zásadám daňového řízení žalovaný v odůvodnění napadených rozhodnutí uvedl, že hodnocení důkazních prostředků je v kompetenci správce daně, který v souladu se zákonem neoznačil za důkaz protokol sepsaný s panem L. S. ze dne 17.3.2004, neboť žalobce nebyl výpovědi této osoby přítomen, a nemohl tak uplatnit svá práva daná ustanovením § 16 odst. 4 zákona o správě daní. Žalovaný nesouhlasí s názorem žalobce, že tímto jednáním postupoval správce daně v rozporu se zásadou zákonnosti, neboť ani z tvrzení žalobce nevyplývá, který právní předpis měl správce daně svým jednáním porušit. Žalobce byl sice s tímto protokolem seznámen v odvolacím řízeni, ale na vlastní žádost a žalovaný se vyjádřil v tom směru, že uvedený protokol nebude při jeho rozhodování použit jako důkaz. Ve vztahu k námitce porušení § 2 odst. 7 zákona o správě daní žalovaný uvedl, že v daném případě bylo na žalobci, aby prokázal to, co sám tvrdí, tedy že přijal zdanitelná plnění od společnosti MPSE. Není chybou správce daně ani žalovaného, že žalobce tuto skutečnost neprokázal. Po správci daně nelze požadovat, aby prováděl ohledně zjištění „neznámé osoby“ vyšetřovací činnost, která přísluší jiným orgánům.

Žalovaný uzavřel, že přezkoumáním rozhodnutí správce daně a souvisejících důkazních prostředků shledal oprávněnými důvody pro dodatečné vyměření daně. Ve shodě s názorem správce daně došel k závěru, že žalobce uplatnil nárok na odpočet daně v rozporu s § 19 odst. 1 a 2 zákona o DPH, když nebylo prokázáno, že přijal zdanitelná plnění od plátce daně uvedeného na předmětných dokladech.

Žalobou podanou k Městskému soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení napadených rozhodnutí, jakož i zrušení jim předcházejících rozhodnutí správce daně a vracení věci žalovanému k dalšímu řízení. Má za to, že napadená rozhodnutí byla vydána v rozporu se zákonem o DPH a že byl těmito rozhodnutími, jakož i řízením, které jim předcházelo, zkrácen na svých ústavně garantovaných právech, a to zejména na právu na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), právu na vlastnictví a na užívání majetku podle článku 11 Listiny a konečně i právu na to, aby správní orgán při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod šetřil jejich podstatu a smysl (článek 4 odst. 4 Listiny). Ke skutkovému stavu věci žalobce v podané žalobě uvedl, že jeho hlavní činností je poskytování leasingu. K uzavírání leasingových smluv mezi žalobcem a leasingovými nájemci dochází tak, že žalobce v souladu se všeobecnými podmínkami leasingové smlouvy uděluje leasingovému nájemci plnou moc k převzetí předmětu leasingu od jím vybraného dodavatele. Leasingový nájemce, který má zájem o uzavření leasingové smlouvy na určitou movitou věc, tedy spolupůsobí při uzavírání kupní smlouvy ohledně věci, která se následně stane předmětem leasingové smlouvy. V průběhu roku 2001 byl žalobce kontaktován několika subjekty, které měly zájem o uzavření leasingových smluv na prodejní nápojové automaty. Tyto osoby současně označily za dodavatele prodejních nápojových automatů společnost MPSE, která do té doby byla významným obchodním partnerem žalobce a své závazky z obchodních vztahů vždy plnila. Žalobce k tomu poznamenal, že jmenovaná společnost byla v letech 1998-2000 jedním z největších provozovatelů a dodavatelů prodejních nápojových automatů na českém trhu. Žalobce proto následně prostřednictvím a za spolupůsobení leasingových nájemců uzavřel v průběhu roku 2001 (od března do prosince) několik kupních smluv na dodání prodejních nápojových automatů od společnosti MPSE, které se následně okamžitě stávaly předmětem finančního leasingu. Podle všeobecných smluvních podmínek finančního leasingu byli leasingoví nájemci zmocněni k převzetí předmětu leasingu, a spolupůsobili tak při uzavírání kupních smluv, na jejichž základě žalobce pořídil prodejní nápojové automaty podle výběru jednotlivých leasingových nájemců od společnosti MPSE. Společnost MPSE vždy dodala prodejní nápojové automaty na místo určení podle požadavků jednotlivých leasingových nájemců, kteří také jménem žalobce prodejní nápojové automaty přejímali, zatímco žalobce vždy řádně uhradil společnosti MPSE kupní cenu za dodané nápojové automaty.

Dne 7.5.2004 byla Finančním úřadem pro Prahu 3 u žalobce zahájena daňová kontrola ve smyslu § 16 zákona o správě dani, jejímž předmětem byla daň z přidané hodnoty za zdaňovací období duben – prosinec 2001, leden - prosinec 2002 a 2003, leden – březen 2004. Po zahájení daňové kontroly byl žalobce pozván na den 30.6.2004 k jednání na Finančním úřadě v Táboře za účelem svědecké výpovědi podle § 8 zákona o správě daní, týkající se obchodních vztahů společnosti MPSE a žalobce, aniž mu byla známa osoba, která měla být jako svědek vyslýchána. Na tomto jednání proběhl výslech svědka pana L. S., který byl zapsán v obchodním rejstříku jako jediný jednatel a společník společnosti MPSE. L.S. v rozporu se zápisem v obchodním rejstříku popřel jakýkoliv vztah ke společnosti MPSE. Vzhledem k tomu, že žalobce ke dni 21.7.2004 změnil své sídlo, byla daňová kontrola ze strany Finančního úřadu pro Prahu 3 přerušena a v kontrole pokračoval přibližně po roce Finanční úřad pro Prahu 4. Žalobce poskytl své vyjádření k dotazům vzneseným správcem daně v průběhu daňové kontroly, a to dne 27.9.2005, a následně je doplnil dne 26.1.2006. Dne 15.6.2006 podal žalobce námitky proti postupu správce daně a dne 25.7.2006 návrh na doplnění výsledků zjištění. Dne 21.9.2006 pak předložil správci daně vyjádření k výsledkům daňové kontroly. Správce daně uzavřel daňovou kontrolu jejím projednáním dne 6.10.2006 a poté vystavil dodatečné platební výměry, jimiž stanovil žalobci dodatečnou daňovou povinnost na DPH v celkové výši 19 528 960,- Kč. Podstatou dodatečných platebních výměrů bylo, že správce daně neuznal nárok žalobce na odpočet daně na vstupu za dodávky nápojových automatů uskutečněné společností MPSE. Odvolání, která žalobci proti dodatečně stanovené daňové povinnosti podal, žalovaný napadenými rozhodnutími zamítl.

Nezákonnost napadených rozhodnutí, jakož i dodatečných platových výměrů spatřuje žalobce zejména v tom, že: − Žalovaný, jakož i prvostupňový orgán zjistili nedostatečně a neúplně skutkový stav věci.

− Žalovaný, jakož i prvostupňový orgán věc po právní stránce nesprávně posoudili, když neuznali nárok žalobce na odpočet daně na vstupu za plnění uskutečněné plátcem daně, čímž porušili § 19 odst. 1 zákona o DPH.

− Žalovaný, jakož i prvostupňový orgán dále pochybili tím, že plnění uskutečněné společností MPSE této společnosti v rozporu se zjištěným skutkovým stavem odňali, v důsledku čehož daňová povinnost za toto prokazatelně uskutečněné plnění (dodané nápojové automaty) nebyla žádné osobě vyměřena; tím porušili § 5 a § 10 zákona o DPH.

− Žalovaný, jakož i prvostupňový orgán v daném případě překročili meze správního uvážení a příslušná zákonná ustanovení zneužili k tíži a ujmě žalobce tím, že poté, co na základě dokazování provedeného v daňovém řízení vyšlo najevo podvodné jednání neznámých osob a provázanost a řetězení postupných hospodářských transakcí, postupovali v rozporu s žalobcem namítanou a pro daný případ relevantní judikaturou českých soudů a ESD; žalovaný, respektive prvostupňový orgán v této souvislosti nerespektovali dobrou víru žalobce v zápis v obchodním rejstříku a podnikatelské vztahy v obchodním řetězci interpretovali nesprávně, v důsledku čehož nedůvodně rozšířili daňovou povinnost žalobce, a zasáhli tak protiústavně do jeho vlastnického práva.

− Žalovaný, jakož i prvostupňový orgán se v důsledků výše uvedených pochybení dopustili protiústavního zásahu do vlastnického práva žalobce garantovaného článkem 11 Listiny.

− Žalovaný, jakož i prvostupňový orgán, zatížili svá rozhodnutí a řízení, která jejich vydání předcházela, procesními pochybeními, když v rámci důkazního řízení postupovali v rozporu s § 2 odst. 3 a § 31 zákona o správě daní, čímž porušili právo žalobce na spravedlivý proces garantované článkem 36 Listiny.

− Napadená rozhodnutí jsou navíc nepřezkoumatelná pro nedostatky v jejich odůvodnění, a to zejména pokud jde o důvody, pro které žalovaný nepřihlédl k žalobcem namítané soudní judikatuře, jakož i z důvodu nesrozumitelnosti a logické rozporuplnosti v té jejich části, ve které žalovaný konstatoval, že nepoužil některé údaje jako důkazy.

Žalobce konstatoval, že hlavním důvodem, pro který mu žalovaný nepřiznal nárok na odpočet DPH, byl závěr správního orgánu, že v řízení bylo prokázáno, že společnost MPSE předmětné nápojové automaty nedodala. Žalovaný, respektive správce daně tento závěr učinil, aniž by současně rozporoval, že předmětné nápojové automaty fyzicky existovaly, byly ve vlastnictví společnosti MPSE a poté, co je žalobce zakoupil na základě podnětu od svých obchodních parterů, se tyto staly předmětem finančního leasingu a jako takové byly fyzicky dodány leasingovým nájemcům. Žalovaný svůj závěr staví na výpovědi L.S., který sice připustil, že za úplatu podepsal jisté listiny u notáře a poskytl neznámé osobě svůj občanský průkaz, ovšem prohlásil, že za společnost MPSE nikdy nejednal a že s touto společností nemá nic společného, když si údajně ani nebyl vědom, že je zapsán v obchodním rejstříku jako jediný společník a jednatel jmenované společnosti. Svědeckou výpovědí L.S. bylo podle žalovaného prokázáno, že L.S., který v rozhodném období měl být jediným jednatelem společnosti MPSE, se žalobcem ani s leasingovými nájemci jménem společnosti MPSE ohledně předmětných nápojových automatů nejednal, respektive za společnost MPSE nejednal nikdy, a žalobce tudíž nemohl předmětné nápojové automaty tvořící předmět zdanitelného plnění přijmout od společnosti MPSE. Žalobce na tomto místě upozornil na to, že i poté, co L.S. v rámci daňového řízení prohlásil, že za společnosti MPSE ve skutečnosti nikdy nejednal, zjištěný skutkový stav jednoznačně svědčí o tom, že mezi společností MPSE a žalobcem byla realizována předmětná zdanitelná plnění, tj. dodávky předmětných nápojových automatů. Žalobce proto namítl, že žalovaný nesprávně vyhodnotil provedené důkazy a následně skutkový stav daného případu nesprávně právně posoudil, a to pokud jde o otázku nezmocněného jednatelství ve smyslu § 33 odst. 2 občanského zákoníku a vázanost takového posouzení pro daňového řízení. Žalobce se na tomto místě dovolává závěrů, ke kterým dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30.6.2005, č.j. 7 As 39/2003-55 a z nichž vyplývá, že z hlediska uznání nároku na odpočet DPH je rozhodující faktický stav, tedy zda došlo k faktickému přijetí zdanitelného plnění, které bylo uskutečněno jiným plátcem daně. Při prokazování poskytnutí, respektive přijetí zdanitelného plnění lze podle Nejvyššího správního soudu aplikovat § 33 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého jednání nezmocněné osoby může zavázat danou společnost. Ze závěru Nejvyššího správního soudu lze dle žalobce a contrario dovodit, že zákonem vyžadované dodatečné schválení jednání bez plné moci lze prokázat existencí předmětu plnění (tj. dodávaného zboží) a poskytnutím tohoto plnění (tj. řádné dodání zboží podle uzavřené obchodní smlouvy). Na rozdíl od případu posuzovaného ve zmíněném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu bylo v případě žalobce nepochybně prokázáno, že předmět kupních smluv uzavřených mezi společností MPSE a žalobcem existoval a byl dodán, a to bez ohledu na to, zda za společnost MPSE v této souvislosti jednala oprávněná osoba, neboť i pokud by za společnost jednala neoprávněná osoba bez plné moci, pak bylo takovéto jednání společností MPSE dodatečně schváleno. Schválení kupních smluv lze dle mínění žalobce dovozovat z následujících skutečností, plynoucích z jednotlivých důkazů provedených správcem daně v daňovém řízení:

- Společnost MPSE v rozhodném období vlastnila nápojové automaty, které dodávala svým obchodním partnerům. - Předmětné nápojové automaty, které zakoupil žalobce a následně je formou leasingu pronajal leasingovým nájemcům, byly objednány u společnosti MPSE. - Osoby vystupující jménem společnosti MPSE dodaly podle kupních smluv předmětné nápojové automaty přímo leasingovým nájemcům. - Společnost MPSE přijala úhradu za dodávané předměty kupní smlouvy, když kupní cena byla v souladu s kupními smlouvami hrazena na bankovní účty vedené ve prospěch společnosti MPSE.

Na základě těchto skutečností, které byly v řízení prokázány, považuje žalobce za zcela jednoznačné, že v daném případě došlo k faktickému uskutečnění zdanitelných plnění (dodávkám nápojových automatů), když v souladu s předmětnými smlouvami bylo osobami vystupujícími jménem smluvních stran vzájemně plněno a tato plnění byla akceptována. V případě společnosti MPSE nelze pochybovat o tom, že i pokud by jejím jménem jednala osoba bez zmocnění, pak toto jednání bylo následně společností MPSE schváleno, když předmětné nápojové automaty v rozhodném období existovaly, byly ve vlastnictví společnosti MPSE a následně byly dodány leasingovým nájemcům a byla akceptována kupní cena zaplacená žalobcem na účet společnost MPSE. Žalobce v této souvislosti poukázal na to, že v rozhodnutí ze dne 30.8.2005, č.j. 2 Afs 16/2005-75 Nejvyšší správní soud konstatoval, že v daňovém řízení může k prokázání určitých skutečností postačovat i řetězec nepřímých důkazů. V posuzované věci se podle žalobce nabízí kombinace mnoha důkazů, které prokazují, že žalobce v rozhodném období přijal zdanitelné plnění ve smyslu zákona o DPH pocházející od společnosti MPSE jakožto plátce daně a v souladu s pravidly daně z přidané hodnoty uplatnil nárok na odpočet daně na vstupu. Z uvedeného vyplývá, že žalovaný porušil ustanovení § 2 odst. 3 a § 31 odst. 2, 4 a 8 zákona o správě daní tím, že důkazy nehodnotil v jejich souvislostech, čímž dospěl k nesprávným skutkovým závěrům a zjištěním, která vycházela z nesprávného skutkového i právního posouzení daných transakcí. Navíc pokud žalovaný uzavřel, že v rozporu s výše uvedenými skutečnostmi byly sice nápojové automaty jednotlivým leasingovým nájemcům dodány, ovšem nebyly jim dodány společností MPSE, pak měl v situaci, kdy bylo v řízení jednoznačně prokázáno, že společnost MPSE v rozhodném období měla ve svém vlastnictví nápojové automaty, zjišťovat, komu tyto automaty byly dodány, respektive, kde se nacházejí. Pokud takto žalovaný nepostupoval nemohl pouze na základě prohlášení pana L.S., že za společnost MPSE nikdy nejednal, učinit závěr, že v řízení bylo prokázáno, že společnost MPSE předmětné nápojové automaty žalobci nedodala a na základě tohoto závěru odmítnou nárok žalobce na odpočet daně. Žalobce pro úplnost dodal, že po výslechu L.S. provedl v roce 2004 kontrolu existence a umístění nápojových automatů, u kterých stále trvala leasingová smlouva a na základě této kontroly zjistil jejich existenci, a tudíž i jejich předchozí dodání.

Postup žalovaného, který výpadek na DPH od poskytovatele plnění, jímž podle názoru žalobce byla společnost MPSE, ve své podstatě vymáhá na příjemci plnění, jemuž upírá řádně uplatněný nárok na odpočet, je podle žalobce v rozporu se základními principy DPH. I v situaci, kdy žalovaný a správce daně uzavřeli, že dodání předmětných nápojových automatů nelze přičítat společnosti MPSE, což je dle mínění žalobce závěr chybný, nebylo správné jejich právní hodnocení, že žalobce neprokázal, že by přijal plnění od plátce daně. Z dokazování vyplynulo, že k první z předmětných dodávek nápojových automatů od společnosti MPSE došlo v březnu 2001. Celková hodnota zboží dodávaného podle kupních smluv z března 2001 převýšila částku 6 000 000 Kč, tj. částku, na jejímž základě se osoba podléhající DPH stává automaticky ze zákona plátcem od prvého dne měsíce, který následuje po měsíci, kdy došlo k dosažení stanoveného obratu. I pokud správní orgány měly za to, že v posuzovaném případě nelze jednání třetí osoby vystupující jménem společnosti MPSE této společnosti přičítat, pak by se tato třetí osoba, i kdyby do té doby nebyla plátcem daně, stala ze zákona od 1.5.2001 plátcem DPH, a to z výše uvedeného důvodu hodnoty prodeje zboží v březnu 2001. Nelze tedy mít pochyb o tom, že v posuzovaném případě bylo žalobcem minimálně od května 2001 přijato plnění od plátce daně. To, zda se tento plátce daně vypořádal s příslušným správcem daně, je z hlediska nároku žalobce na odpočet irelevantní a případné neodvedení DPH nelze žalobci přičítat k tíži, respektive případný nedoplatek DPH nelze vybrat k tíži žalobce, který své daňové povinnosti splnil.

Žalobce dále v žalobě namítl, že v rámci správního řízení na obranu svého nároku na odpočet daně použil i argumentaci judikaturou Nejvyššího správního soudu a judikaturou ESD. Se závěry judikatury předložené žalobcem v odvolání se však žalovaný nevypořádal, přestože zahrnovala soudem definovaná pravidla pro posuzování nároku na odpočet DPH v případech, kdy došlo k podvodnému jednání, jak tomu bylo i v tomto případě. Žalovaný nesprávně, respektive nedostatečně vyhodnotil závěry ESD, na které žalobce poukazoval. Rozhodování na úrovni ESD je přitom pro posuzovaný daňový případ podstatné, neboť problematika DPH podle zákona o DPH vychází z úpravy této daně provedené předpisy Evropských společenství, respektive Šesté směrnice Rady ze dne 17.5.1977 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu č. 77/388/EHS. Poté, co žalovaný učinil v napadených rozhodnutích chybný závěr, že nebylo prokázáno, že žalobci byly předmětné nápojové automaty dodány společností MPSE, se žalovaný dostatečným způsobem nevypořádal s argumentací žalobce vycházející z relevantní judikatury ESD, respektive tuto argumentaci odmítl, aniž se jí blíže zabýval, přestože se týkala právě situací, kdy v souvislosti s DPH došlo k podvodnému jednání v rámci řetězu obchodů. Žalovaný tak odmítl zohlednit z hlediska posuzovaného případu relevantní judikaturu ESD, která definovala principy v případech podobných posuzované věci. Žalobce následně v žalobě citoval některé závěry obsažené v rozsudcích ESD ve spojených věcech C-354/03, C-355/03 a C-484/03 Optigen z 12.1.2006 a v rozsudku ESD ve spojených věcech C-439/04 Kittel a C-440/04 Recolta ze dne 6.7.2006, ze kterých podle žalobce vyplývá, že:

− Nárok na odpočet daně je nedílnou součástí mechanismu DPH a nemůže být v zásadě omezen. − Cílem odpočtů je zcela sejmout z podnikatele zatížení DPH, která je splatná nebo byla odvedena v rámci jeho veškerých hospodářských činností. − Společný systém DPH tak zajišťuje neutralitu daňové zátěže všech hospodářských činností bez ohledu na jejich účel nebo výsledky za podmínky, že tyto činnosti v zásadě samy podléhají DPH.

− Zásada daňové neutrality ve vztahu k DPH brání obecnému rozlišování mezi legálními a protiprávními plněními, respektive plnění na základě neplatných právních úkonů, a tudíž samotná kvalifikace jednání jako protiprávního nebo jako plnění na základě neplatného právního úkonu sama o sobě nezakládá výjimku ze zdanění tohoto jednání.

Žalobce konstatoval, že na základě výše uvedených principů dospěl ESD k závěru, že pokud je dodání uskutečněno osobou povinnou k dani, která nevěděla a nemohla vědět, že dotyčné plnění je součástí podvodu spáchaného prodávajícím, nebo že jde o plnění na základě neplatného právního úkonu, nemůže podvodné jednání, respektive s tím související neplatnost takového jednání vést ke ztrátě nároku na odpočet DPH odvedené osobou povinnou k dani.

Žalobce dále poukázal na to, že v předmětném správním řízení bylo prokázáno, že před uzavřením prvních kupních smluv na dodávku nápojových automatů v březnu 2001 pan K.E., původní společník a jednatel společnosti MPSE, oznámil žalobci, že všichni společníci převedli své obchodní podíly na pana L.S., který byl současně jmenován jediným jednatelem společnosti MPSE. V den uzavírání první ze série kupních smluv představil pan E. osobu tohoto nového společníka a jednatele společnosti MPSE a současně předložil žalobci kopii notářských zápisů NZ 71/2001 a NZ 75/2001 ze dne 22.2.2001, podle nichž došlo k jmenování nového jednatele a souhlasu valné hromady společnosti MPSE s převody obchodních podílů původních společníků na L.S.. Vzhledem k tomu, že pro převzetí předmětu leasingu měl zplnomocnění leasingový nájemce, což byla v prvním případě ze série obchodů společnost TDS, s.r.o.- dřevařská a truhlářská společnost, jejíž jménem jednal pan J.M., se žalobce přesvědčil, že obchodní transakce opravdu probíhá a že zboží, které je předmětem kupní smlouvy mezi ním a společností MPSE, existuje a je dodáno leasingovému nájemci. U následujících obchodních transakcí již žalobce v souladu s všeobecnými podmínkami leasingových smluv osobně přítomen nebyl a neměl žádné pochybnosti o skutečnosti, že leasingoví nájemci přebírají jeho jménem předměty dle kupní smlouvy, když ze strany nájemců bylo převzetí nápojových automatů žalobci potvrzeno a tyto se okamžitě stávaly předmětem smlouvy o finančním leasingu. Žalobce neměl v průběhu roku 2001 ani let následujících, a to až do 30.6.2004, žádné pochybnosti o tom, že leasingový nájemce jedná s osobou oprávněnou jednat za společnost MPSE, tak jak vyplývalo ze zápisu změn v obchodním rejstříku. Žalobce postupoval s péči řádného hospodáře a přesvědčil se o tom, že předměty leasingu existují. Následně zjistil, že leasingoví nájemci postupně postoupili práva z leasingových smluv na společnost Autic, v jejímž představenstvu se s účinností od 23.2.2001 objevily osoby dříve jednající za společnost MPSE. Ani tato transakce se však v průběhu let 2001 až 2004 nejevila ničím mimořádným vzhledem k tomu, že leasingoví nájemci, a to jak původní, tak i noví, své závazky z leasingových smluv řádně plnili. Z předloženého schématu propojení dle žalobce vyplývá, že dané transakce měly ve své podstatě svůj řetězec, respektive že šlo o transakci v kolotoči. O kolotoč či řetězec jde tam, kde spojovací článek tvoří stejné či provázané osoby, které do daného kolotoče či řetězce zahrnou i jiné osoby, jako byl v tomto případě žalobce. Až v průběhu daňového řízení, a to v rámci výslechu L.S. konaného dne 30.6.2004, vyšlo najevo podvodné jednání, neboť bylo zjištěno, že L.S. nebyl osobou, která byla představena žalobci, respektive leasingovým nájemcům a která se žalobcem a leasingovými nájemci jednala v souvislosti s prodejem a dodávkami nápojových automatů. Bez ohledu na to, že žalobce o podvodném jednání do roku 2004 nevěděl a ani vědět nemohl, když v dobré víře v notářské zápisy a následně i v zápis v obchodním rejstříku považoval osobu, kterou mu bývalý jednatel a společník společnosti MPSE představil jako nového jednatele a společníka této společnosti, za osobu oprávněnou jednat jménem společnosti MPSE, učinil žalovaný v rozporu s výše zmíněnou judikaturou ESD následující závěry: „….v tomto daňovém řízení ověřuje pouze nárok na odpočet daně z dokladů vystavených jménem společnosti MPSE a mohlo jít tedy jen o vztah mezi dodavatelem a odběratelem. Odvolacímu orgánu je znám výše uvedený rozsudek (myšleno rozhodnutí ESD v případu Kittel) a v odvolávce na něj, kterou učinil odvolatel, spatřuje jen účelovost ze strany odvolatele, nikoliv však stejný případ, o němž bylo tímto rozsudkem rozhodováno. Z tohoto důvodu se nebude odvolací orgán k odvolatelem namítaným rozsudkům více vyjadřovat.“ Toto vyjádření žalovaného pokládá žalobce za zcela chybné a do jisté míry i za nepřezkoumatelné. Má za to, že situační schéma hospodářských transakcí v případech posuzovaných ESD, které byly vyhodnoceny jako řetězové, respektive kolotočové obchody, vykazuje podobnost s obchody, kdy se žalobce dostal do podobného řetězce, respektive kolotoče. Žalobce následně v žalobě zmínil obecný popis fungování kolotočového podvodu a jeho schéma vypracované generálním advokátem v případu spojených věcí C-439/04 Kittel a C-440/04 Recolta a nastínil i schéma hospodářských transakcí, které proběhly v případě obchodů žalobce. V tomto schématu označil společnost MPSE za kolotočový subjekt, který získá DPH, když jí účtuje žalobci, avšak neodvede jí do státní poklady. Žalobce podle tohoto schématu provedl odpočet DPH, kterou musel zaplatit společnosti MPSE a řádně účtoval DPH při prodeji zboží leasingovým nájemcům. Ti provedli odpočet DPH účtované od žalobce a sami řádně účtovali a odvedli DPH při dalším převodu leasingu na společnost Autic. Tato společnost převzala činnost společnosti MPSE, když vedení této společnosti převedlo své dřívější podíly ve společnosti MPSE na nekontaktní osobu, respektive na osobu, která si není své pozice ve společnosti MPSE vědoma. Společnost Autic přitom podle schématu sama plní své povinnosti v oblasti DPH. Peněžní prostředky čerpají osoby společnosti Autic, přičemž neexistuje právní vazba na společnost MPSE. Mezi společnostmi MPSE a Autic však existují určité vazby, což žalobce dokládá přílohou označenou jako „Schéma propojení osob společníků a jednatelů společnosti MPSE a leasingových nájemců.“

Žalobce v další části žaloby uvedl, že nerozporuje právo žalovaného a správce daně hodnotit důkazy podle své úvahy. Namítá však, že žalovaný překročil zákonem stanovené meze správního uvážení a hodnotil předkládané důkazní prostředky v rozporu se zásadami dokazování upravenými zákonem o správě daní, jakož i v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí soudů, a porušil tak právo žalobce na spravedlivý proces. Ačkoliv správce daně i žalovaný prováděli v průběhu daňového řízení rozsáhlé dokazování, z výše uvedeného dle názoru žalobce vyplývá, že provedené důkazy, zejména pak obsah svědeckých výpovědí, nehodnotili způsobem, který předvídají procesní zákonné předpisy, když tyto nehodnotili ve vzájemných souvislostech. Žalovaný dále porušil § 2 odst. 7 zákona o správě daní, podle kterého se pro daňové účely vždy vychází ze skutečného stavu. Z dokazování totiž jednoznačně vyplývá, že k dodání předmětných nápojových automatů od společnosti MPSE prokazatelně došlo, bez ohledu na to, zda osobou jednající jménem společnosti MPSE byl L.S..

Další procesní vadou, která zpochybňuje zákonnost výslechu L.S., tedy důkazu, na kterém správce daně a žalovaný založili svá rozhodnutí, je dle mínění žalobce to, že po provedení důkazu svědeckou výpovědí L.S. v daňovém řízení vedeném Finančním úřadem pro Prahu 4 v květnu 2004 zahájil správce daně, který byl místně příslušný žalobci, tj. Finanční úřad pro Prahu 3, daňovou kontrolu u žalobce. Následně byl žalobce účastníkem dalšího údajného daňového řízení, vedeného jemu v té době nepříslušným správcem daně, tj. Finančním úřadem pro Prahu 4, který v té době jako místně nepříslušný správce daně nebyl oprávněn vést se žalobcem daňové řízení. V rámci tohoto neexistujícího řízení vedeného za účasti nadřízeného správce daně, Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu, se uskutečnil úkon spočívající v opakovaném výslechu svědka pana L.S., provedený za účasti žalobce Finančním úřadem v Táboře, a to dne 30.6.2004. Podle protokolu ze dne 30.6.2004, č.j. FŘ-6342/16/04 šlo o řízení ve věci žalobce a předmětem řízení byl výslech svědka pana L.S.. Žádné takové samostatné řízení se žalobcem nicméně nebylo vedeno a ani žalobci nebylo předloženo oprávnění o delegaci místní příslušnosti z Finančního úřadu pro Prahu 3 na Finanční úřad pro Prahu 4, případně na Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu. Vzhledem k výše uvedenému má žalobce za to, že předmětný důkaz v podobě výslechu pana L.S. byl pořízen v rozporu se zákonem o správě daní, a je tudíž nezákonný.

Žalobce dále poukázal na skutečnost, že Finanční úřad pro Prahu 3 u něho v roce 2002 provedl místní šetření ve věci pořízení zboží ve zdaňovacím období březen 2001 (kdy proběhla první ze série kolotočových obchodů) a v protokolu z jednání uvedl: „Zdanitelné plnění se uskutečnilo převzetím předmětů leasingu od MPSE (dodavatel) leasingovým nájemcem TDS, s.r.o. v zastoupení ČSOB leasing, a.s. ve dnech 6.3.2001, 8.3.2001 a 12.3.2001 - viz seznam nápojových automatů.“

Žalobce konečně namítl, že správní orgány v daném případě porušily též právo žalobce vlastnit a užívat majetek vyplývající z článku 11 Listiny, když jej neodůvodněně zatížily daňovou povinností nad rámec zákona, neboť mu odepřely nárok na odpočet DPH u plnění, které prokazatelně nakoupil od plátce DPH a následně jej pronajal formou leasingu. Žalobce v souvislosti s touto námitkou poukázal na závěr Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV.ÚS 29/05, podle něhož se státní moc dopustí porušení vlastnického práva při ukládání daňové povinnosti i tehdy, pokud by příslušné zákonné ustanovení aplikovala a interpretovala způsobem, který by se ocital mimo zákonný podklad stanovení daňové povinnosti, např. tak, že by interpretací zákonných ustanovení rozšiřovala daňovou povinnost na subjekty či situace, na které podle zákona daňová povinnost nedopadá.

Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ve vyjádření k žalobě nejprve konstatoval, že v projednávané věci správce daně vyloučil z nároku na odpočet daně doklady vystavené jménem společnosti MPSE za dodávky nápojových automatů, neboť bylo prokázáno, že tyto automaty jmenovaná společnost nedodala. Žalovaný se v odvolacím řízení ztotožnil s názorem správce daně, že z titulu nesprávného označení osoby, která měla uskutečnit zdanitelná plnění ve prospěch žalobce, nelze předmětné doklady označit za doklady daňové ve smyslu § 12 odst. 2 písm. a) a b) zákona o DPH a v návaznosti na to jimi nelze prokazovat nárok na odpočet daně podle § 19 odst. 1 a 2 téhož zákona. K námitkám žalobce vztahujícím se k aplikaci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č.j. 7 As 39/2003-55 žalovaný uvedl, že i přesto, že u žalobce nebyla zpochybněna existence předmětů plnění, jako tomu bylo ve věci, o níž rozhodoval Nejvyšší správní soud, nelze přisvědčit názoru žalobce, že právě dodáním předmětů plnění došlo k dodatečnému schválení jednání společností MPSE. To by totiž musel být daný obchodní případ dodatečně schválen panem L.S., který byl v době provádění daňové kontroly kontaktní osobou a který za účasti zástupce žalobce trval na tom, že žádné nápojové automaty žalobci nedodal. Právě jeho výpověď je důkazem toho, že k žádnému dodatečnému schválení jednání nedošlo. Na tom nemůže nic změnit ani existence nápojových automatů, výpovědi leasingových nájemců či doklady o platbě. Žalovaný v této souvislosti připomněl, že sám žalobce označil L.S. za osobu, se kterou nebylo v daném obchodním případě jednáno s tím, že mu pod tímto jménem byla představena zcela jiná osoba. Žalovaný nesouhlasí s názorem žalobce, že by měl zjišťoval, komu společnost MPSE nápojové automaty, které byly v jejím vlastnictví, dodala. Předmětem napadených rozhodnutích je stanovení daňové povinnosti žalobce, a proto bylo prováděno dokazování ve věci přijetí plnění žalobcem od společnosti MPSE. To, že je žalovaný vázán povinností provádět dokazování podle § 31 zákona o správě daní, neznamená, že provádí vyšetřovací činnost a zjišťuje skutečnosti, které sice mohou být pro žalobce v jeho soukromoprávním vztahu důležité, ale nemohou mít vliv na stanovení jeho daňové povinnosti, jako např. kdo byla osoba, která byla žalobci představena pod jménem L.S. či kdo měl přístupová práva k účtům, na které žalobce hradil částky odpovídající předmětným dokladům. Žalovaný považuje za podstatnou skutečnost, že bylo prokázáno, že společnost MPSE žalobci předmětné nápojové automaty nedodala. Výpovědí pana L.S. žalovaný prokázal pochybnosti o uplatnění nároku na odpočet daně, a unesl tak své důkazní břemeno ve smyslu § 31 odst. 8 zákona o správě daní. Žalovaný respektuje názor Nejvyššího správního soudu vyjádřený v rozhodnutí č.j. 2 Afs 16/2005-75 ohledně řetězce nepřímých důkazů v daňovém řízení. Žalobce však opomněl uvést, že zmíněný řetězec má být „ve svém souhrnu logická, ničím nenarušená a uzavřená soustava vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících nepřímých důkazů, které vcelku shodně a spolehlivě dokazují skutečnost nebo skutečnosti, které jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že z nich je možno vyvodit jen jediný závěr a současně vyloučit možnost jiného závěru.“ Vzhledem k tomu, že v daném případě existuje přímý důkaz o tom, že společnost MPSE žádné nápojové automaty žalobci nedodala (tímto důkazem je výpověď jednatele pana L.S. provedená za účasti zástupce žalobce), je řetězec nepřímých důkazů zmiňovaný žalobcem narušen. Jejich hodnocení tak žalovaný nutně musel provádět ve vztahu k výpovědi L.S.. Z uvedeného důvodu má žalovaný zato, že postupoval v souladu s § 2 odst. 3 zákona o správě daní.

K žalobcově námitce stran nesprávné aplikace základních principů DPH žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že stát sice garantuje plátcům daně nárok na odpočet daně, ale pouze za splnění konkrétních podmínek. Jednou z hlavních podmínek podle § 19 odst. 1 a 2 zákona o DPH je přijetí zdanitelných plnění uskutečněných jiným plátcem a prokázání nároku na odpočet daně daňovým dokladem se všemi náležitostmi podle § 12 téhož zákona. Pro uplatnění nároku na odpočet daně musí být přijatá zdanitelná plnění uskutečněna plátcem, který je uveden na daňovém dokladu jako plátce uskutečňující zdanitelné plnění. V případě žalobce se tedy nemůže jednat o jakéhokoliv plátce daně, ale o společnost MPSE, neboť ta je na předmětných dokladech, jimiž žalobce prokazoval nárok na odpočet daně, uvedena jako plátce uskutečňující plnění ve prospěch žalobce. K žalobní námitce, že se žalovaný nevypořádal se závěry jemu předložené judikatury ESD, žalovaný poznamenal, že je přesvědčen o tom, že se v daném případě nejedná o řetězec, když u žalobce byl zkoumán nárok na odpočet daně od jeho přímého odběratele a nikoliv od předcházejícího odběratele, kdy by žalobce nebyl přímým účastníkem obchodních vztahů. Přes tuto skutečnost má žalovaný za to, že žalobce mohl vědět, s kým jedná a je pouze jeho interní záležitostí, zda si určité skutečnosti ověřuje či nikoliv. Žalovaný není oprávněn, aby hodnotil vnitřní kontrolní mechanismy žalobce, proto pouze uvedl, že si žalobce mohl ověřit totožnost osoby, se kterou jednal a která mu byla představena jménem pana S. Pokud je žalobce přesvědčen o tom, že na něm bylo spácháno podvodné jednání, měl by svou situaci řešit jiným způsobem než na úkor státního rozpočtu. To, že žalovaný nepovažuje daný případ za obchodování v řetězci, ale pouze za vztah mezi žalobcem a společností MPSE, a nemá proto důvod, aby se podrobně vyjadřoval k uvedeným rozsudkům, bylo žalobci v odůvodnění napadených rozhodnutí sděleno. Pokud jde o namítaná pochybení při hodnocení důkazních prostředků, je žalovaný toho názoru, že hodnocení svědeckých výpovědí ve vzájemných souvislostech s ostatními důkazními prostředky provedl na str. 6 napadených rozhodnutí, kde uvedl, že mohou prokazovat existenci předmětných nápojových automatů a jejich použití při podnikání. Žalovaný nemohl porušit ustanovení § 2 odst. 7 zákona o správě daní, neboť v rámci dokazování bylo po žalobci požadováno, aby prokázal pouze to, co sám tvrdil, tj. že přijal zdanitelné plnění od osoby uvedené na předmětných dokladech. Žalovaný zopakoval, že neprovádí vyšetřovací činnost, a proto po něm nelze požadovat, aby zjišťoval totožnost osoby, se kterou žalobce jednal. Žalovaný též nesouhlasí s názorem žalobce, že výslech svědka L.S. byl pořízen v rozporu se zákonem. Výslech tohoto svědka prováděl Finanční úřad pro Prahu 4, který byl místně příslušným správcem daně společnosti MPSE, a to za účasti pracovníků vyhledávacího oddělení žalovaného na Finančním úřadu v Táboře, tedy v místě bydliště pana L.S.. Jak vyplývá z předmětu jednání označeného v protokolu ze dne 30.6.2004, výpověď L.S. se týkala obchodních vztahů společnosti MPSE a žalobce. Vzhledem k tomu, že předmětem této výpovědi nebyly žádné další skutečnosti, lze tuto výpověď klasifikovat jako výpověď svědka o daňových záležitostech žalobce. Zástupce žalobce navíc při této výpovědi nevznesl proti předmětu jednání žádnou námitku a ani v odvoláních proti dodatečným platebním výměrům nebyla žalobcem namítána nezákonnost této výpovědi. Žalovaný připomněl, že správce daně může použít veškeré důkazní prostředky získané v souladu se zákonem, přičemž žádné ustanovení zákona mu nezakazuje použít důkazní prostředek, který si nevyžádal dožádáním.

Pokud jde o námitku žalobce týkající se zdaňovacího období březen 2001, žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že toto zdaňovací období není předmětem žaloby, a proto se k němu nebude vyjadřovat.

S ohledem na to, že postup žalovaného byl v souladu se zákonem o DPH a zákonem o správě daní, nemohlo dojít k porušení vlastnických práv žalobce, a žalovaný se proto nehodlá blíže vyjadřovat k námitkám žalobce ohledně porušení jeho vlastnického práva. V závěru vyjádření k žalobě žalovaný konstatoval, že si je vědom toho, že žalobce se postupem žalovanému neznámých osob dostal do nepříznivé situace, nicméně danou situaci by žalobce měl řešit v rámci svých soukromoprávních vztahů a nikoliv na úkor státního rozpočtu.

V replice k vyjádření žalovaného vyslovil žalobce nesouhlas s názorem žalovaného, že výpověď pana L.S. je přímým důkazem, který prokazuje, že společnost MPSE žalobci nápojové automaty nedodala. Žalobce konstatoval, že L.S. podal celkem dvě svědecké výpovědi. Již ve své prvé výpovědi ze dne 17.3.2004 uvedl, že žádným jednatelem společnosti MPSE není a žádnou společnost nevlastní. Tuto výpověď potvrdil následně dne 30.6.20004, kdy znovu zopakoval, že mu není známa skutečnost, že je jednatelem společnosti MPSE. Stojí-li argumentace žalovaného na pravdivosti výpovědi svědka L.S., měl žalovaný vzít za prokázané, že v případě jmenování L.S. se jednalo o fiktivní proces a údaje zapsané v obchodním rejstříku ohledně jednatelství jmenovaného za společnost MPSE, což je jediný důkaz, o který žalovaný i správce daně opírají své závěry, tedy zjevně neodpovídají skutečnosti. Výpověď L.S. proto nelze označovat za přímý důkaz o tom, že společnost MPSE předmětné nápojové automaty žalobci nedodala. Při uzavírání kupních smluv na prodejní nápojové automaty mezi žalobcem a společností MPSE jako dodavatelem šlo tedy na straně dodavatele o jednání osoby bez zmocnění, když vše nasvědčuje tomu, že za společnost MPSE při uzavírání kupní smlouvy jednala v té době zdánlivě oprávněná osoba vydávající se za pana L.S.. Nyní je však zřejmé, že ve skutečnosti šlo o jednáni za společnost bez zmocnění a úkony společnosti MPSE v podobě dodání zboží a přijetí kupní ceny za dodané zboží lze považovat za schválení kupních smluv. Není také pravdou, že pan L.S. byl kontaktní osobou. Z jeho výpovědi vyplývá, že skutečný L.S. nemohl být kontaktní osobou, když se, jak sám vypověděl, necítil být jednatelem společnosti a dokonce odmítal jakékoliv spojení s touto společností. Žalobce tedy trvá na to, že žalovaný porušil ustanovení § 2 odst. 3 a § 31 odst. 2, 4 a 8 daňového řádu. Porušení zákona ze strany žalovaného lze spatřovat i v jeho tvrzení, že bylo prokázáno, že společnost MPSE nápojové automaty nedodala, neboť takováto skutečnost v daňovém řízení prokázána nebyla. Jediné, co bylo v daňovém řízení prokázáno, je to, že zápis v obchodním rejstříku ve věci osoby jednatele společnosti MPSE neodpovídá skutečnosti. Žalovaný tedy tvrdí, že bylo prokázáno něco, co vlastně prokázáno nebylo, a tím současně porušuje § 2 odst. 3 zákona o správě daní, když nesprávně hodnotí důkazy v jejich vzájemné souvislosti. V rozporu s prokázanou skutečností, že L.S. fakticky za společnost MPSE nikdy nejednal a fakticky se nikdy nestal jednatelem a společníkem této společnosti (z důvodu absence vážnosti jeho vůle), žalovaný označoval za jediné jednání přičitatelné společnosti MPSE jednání pana L.S.. Zápis této osoby v obchodním rejstříku však ve světle nyní známých skutečností nemůže z této osoby učinit skutečného jednatele společnosti. Žalobce v replice poukázal rovněž na to, že Finanční úřad pro Prahu 4 již v roce 2002 zjistil, že daňová přiznání k DPH podávaná společností MPSE po 22.2.2001 byla podepsána osobami původních společníků, konkrétně přiznání za únor 2001 bylo podepsáno panem S.S. a přiznání za březen 2001 panem K. E. Finanční úřad pro Prahu 4 nesprávně vyhodnotil, že společnost MPSE neuskutečnila žádná zdanitelná plnění. Postup Finančního úřadu pro Prahu 4 se žalobci jeví být v rozporu s § 1 odst. 2 a § 2 odst. 1 a 2 zákona o správě daní, neboť finanční úřad na místo toho, aby učinil opatření pro správné vybrání daně, konstatuje poté, co je pan L.S. nečinný, že vyměřil společnosti MPSE daňovou povinnost ve výši nula.

Žalobce dále v replice poukázal na to, že ze zjištění, která vyplynula z daňového řízení, jsou jednoznačně zřejmé souvislosti o propojení osob původních společníků a jednatelů společnosti MPSE se společností Autic. Jak vyplynulo z výpovědi pana E. ze dne 12.12.2001, původní společníci a jednatelé společnosti MPSE měli zájem přenést své podnikání do akciové společnosti z údajných důvodů vstupu jakéhosi nejmenovaného investora. Výpověď pana E., která byla známa jak Finančnímu úřadu pro Prahu 4, tak i žalovanému, ovšem nikoliv žalobci (jednalo se o jiné daňové řízení a až následně byla tato výpověď přiložena k daňovému řízení žalobce) je dalším dílčím prvkem do skládané mozaiky podvodného jednání kolem jmenování nového jednatele a převodu obchodních podílů ve společnosti MPSE. Podle žalobce lze snadno dovodil, že toto podvodné jednání bylo pečlivě naplánováno a mělo za cíl zbavit se odpovědnosti za nesplnění daňových povinností společnosti MPSE. V tomto směru považuje žalobce za důležitý další důkazní prostředek, kterým je odpověď Komerční banky na dotaz, které osoby byly oprávněny nakládat s bankovními účty společnosti MPSE, na které žalobce poslal peněžní prostředky, jimiž splnil svůj závazek z uzavřených kupních smluv. Žalovaný porušil § 23 odst. 2 zákona o právě daní, když žalobci odmítl poskytnout jména osob, které byly oprávněny k nakládání s účty společnosti MPSE. Informace o osobě, která je oprávněna nakládat s bankovním účtem, není informací o daňových poměrech jiných osob a není ani údajem, jenž by podléhal ochraně jako bankovní tajemství. Pokud těmito osobami, které byly oprávněny nakládat s bankovním účtem společnosti MPSE, byl někdo z původních společníků a jednatelů společnosti, konkrétně jedna či dvě osoby ze čtyřlístku tvořeného paní T. E. a pány K. E., S. S. a Luďkem M., podvodný kruh se uzavírá. Žalobce se domnívá, že některá z výše uvedených osob byla osobou oprávněnou nakládat s bankovním účtem společnosti MPSE, na který žalobce hradil své závazky za nakoupené prodejní nápojové automaty. Pokud by se nejednalo o některou z uvedených osob, mohl to žalovaný jednoduše uvést, a zpochybnit tak tvrzení žalobce, že jde o kolotočový podvod. Vzhledem k tomu, že žalovaný takové vyjádření neučinil a současně odmítá kolotočový podvod, jde o postup, který je v rozporu s § 2 odst. 2 a 3 zákona o správě daní.

Žalobce v replice zopakoval, že splnil všechny podmínky zákona pro uznání nároku na odpočet DPH na vstupu. Prokázal nárok na odpočet daně řádným daňovým dokladem i tím, že plnění bylo uskutečněno plátcem DPH a taktéž použil přijaté plnění k uskutečnění svých zdanitelných plnění. Dále v daňovém řízení prokázal, že dodavatelem byla společnost MPSE, za kterou v době uzavírání kupních smluv jednala ve skutečnosti osoba bez zmocnění, a že k následnému schválení jednání této nezmocněné osoby došlo v podobě faktického dodání zboží dle kupní smlouvy a přijetím kupní ceny na účty dodavatele - společnosti MPSE. Žalobce upozornil na to, že ze strany osob, které se podvodného jednání dopustily, nešlo jen o podvod spočívající v neodvedení DPH, ale i o podvod spočívající v neodvedení daně z příjmů právnických osob. Celková hodnota prodejních nápojových automatů, které žalobce od společnosti MPSE pořídil a této společnosti uhradil, činila více než 100 000 000,- Kč bez DPH. Postup, kdy žalovaný a Finanční úřad pro Prahu 4 prohlásí, že společnost MPSE žádná plnění neuskutečnila a tyto obchody vyjmou z daňového režimu DPH a daně z příjmů, je dle mínění žalobce v rozporu s § 1 odst. 2 daňového řádu.

Přestože žalobce předložil schéma propojení osob společníků a jednatelů společnosti MPSE a leasingových nájemců včetně analýzy personálního propojení těchto subjektů, setrval žalovaný pouze na svém tvrzení, že přes předložené důkazní prostředky se nejedná o řetězové propojení a snaží se danou situaci posuzovat pouze jako izolovaný obchodní vztah, aniž by se jakkoliv vyjádřil k argumentaci přednesené žalobcem. Za vyjádření bez důvodu lze považovat pouhé konstatování žalovaného, že se nejedná o řetězec. Skutečnost, že peněžní prostředky poukázané za zboží dodané společností MPSE s velkou pravděpodobností čerpaly osoby původních společníků a jednatelů společnosti MPSE, respektive osoby z vedení společnosti Autic, prokazuje řetězové jednání. Z předloženého schématu a analýzy personálního propojení vyplývá řetězec i bez toho, aby peněžní prostředky čerpaly osoby původních společníků a jednatelů přímo osobně z bankovních účtů. K takovému čerpání totiž mohlo dojít i zprostředkovaně přes jiné, žalobci neznámé osoby. Analýza personálního propojení je zcela průzračná a nelze vyloučit, že tam jsou další bližší, dosud neznámé vazby. Je ale nad možnosti žalobce takovéto vazby zjišťovat. Žalobce trvá na tom, že základním principem, na kterém stojí DPH, je princip daňové neutrality a žalovaný nemůže tento princip, který byl mnohokrát judikaturou potvrzen, popírat. Postup žalovaného, který pouze tvrdí, že se podle jeho názoru nejedná o řetězec, hraničí z nepřezkoumatelnosí pro nedostatek důvodů. Žalobce nicméně požádal, aby soud tuto nepřezkoumatelnost nepovažoval za podstatné porušení správního postupu a aby se při svém hodnocení vyjádřil ke všem předkládaným důkazům o existenci řetězce.

V souvislosti s námitkou brojící proti procesním pochybením žalovanému žalobce v replice upozornil na to, že pochybení týkající se hodnocení důkazu v podobě výpovědí pana L.S. se skládá z drobných chybných postupů, které se ve svém souhrnu stávají závažnými porušeními. Žalobce si je vědom toho, že výslech jmenovaného svědka pomohl ozřejmit určité skutečnosti. Žalovaný ani správce daně nicméně nedokázali vytěžit z výpovědi tohoto svědka dostatek informací a důkazních prostředků, které by mohly být nápomocny při správném výběru daní. Žalobce zopakoval, že za procesní pochybení považuje také to, že daňové řízení v případě svědecké výpovědi L.S. konané dne 30.6.2004 vedl Finanční úřad pro Prahu 4, který byl v té době vůči žalobci nepříslušným správcem daně.

Postup žalovaného, který odmítá do hodnocení zahrnout argumentaci vztahující se ke zdaňovacímu období březen 2001, lze dle žalobce rovněž hodnotit jako postup, který je v rozporu s § 2 odst. 3 daňového řádu. Celá posuzovaná problematika započala jednáním osob bývalých společníků a jednatelů společnosti MPSE, jak je uvedeno v notářském zápise z 22.2.2001, a vyjmutí důkazů ve vztahu ke zdaňovacímu období březen 2001 z hodnocení je porušením vzájemných souvislostí. Na hodnocení důkazů ve vzájemných souvislostech nemůže mít vliv to, že k nedoměření uplatněného nároku na odpočet daně za zdaňovací období březen 2001 došlo až na zásah žalobce, protože toto období bylo okamžikem zahájení daňové kontroly již prekludováno. Důkazy existují a mají svoji relevanci, protože osvědčují určité skutečnosti, nikoliv proto, že jsou z období, za které již nelze dodatečně stanovit daňovou povinnost.

Žalobce v replice konstatoval, že žalovaný měl informace o tom, kdo a jak nakládal s bankovními účty společnosti MPSE a z těchto informací mohl dovodit závěry pro naplnění § 1 odst. 2 daňového řádu. Namísto toho se žalovaný, respektive správce daně soustředil na žalobce, kterému svým postupem odepřel zákonný nárok na odpočet daně, ačkoliv po celou dobu daňového řízení plnil své povinnost, nevyhýbal se daňovému řízení a se správcem daně i žalovaným spolupracoval. Akceptace postupu žalovaného by vedla k tomu, že osoby, které se správcem daně nespolupracují, by měly ze svého nezákonného konání prospěch. Přehnaný formalismus žalovaného, který vytrhl z kontextu část informace o tom, že určitá osoba zapsaná v obchodním rejstříku nejednala a v důsledku takto vytržené informace zpochybnil právo žalobce na uplatnění nároku na odpočet daně, nelze považovat za postup, který je v souladu se základními zásadami daňového řízení a s ústavními principy. Žalobce má za to, že předložil dostatek důkazních prostředků, které dokazují oprávněnost jím uplatněného nároku na odpočet daně. Ačkoliv z jednotlivě předložených důkazů, pokud by byly hodnoceny samostatně, by se mohl jevit postup žalovaného jako oprávněný, při jejich hodnocení ve vzájemné souvislosti je doložena oprávněnost postupu žalobce.

Ve vyjádření k žalobcově replice setrval žalovaný na závěrech obsažených v odůvodnění napadených rozhodnutí a ve vyjádření k žalobě. Výpověď pana L.S. provedenou za účasti zástupce žalobce žalovaný i nadále považuje za přímý důkaz o tom, že společnost MPSE žalobci žádné nápojové automaty nedodala. K námitce žalobce ohledně skutečného stavu věci ve smyslu § 2 odst. 7 zákona o správě daní žalovaný poznamenal, že žalobce skutečný stav neprokázal, když i přes provedenou výpověď pana S., bez poskytnutí dalších důkazních prostředků, trvá na tom, že mu nápojové automaty byly dodány společností MPSE. Žalovaný nepatří mezi vyšetřovací orgány, a proto mu nepřísluší provádět šetření, jejichž výsledek nemůže mít vliv na stanovení daňové povinnosti u žalobce, tedy šetření o tom, kdo byl oprávněn používat účet společnosti MPSE či kdo za tuto společnost podepsal daňové přiznání. Pokud jde o žalobcovu argumentaci týkající se daňové povinnosti společnosti MPSE, žalovaný upozornil na to, že napadenými rozhodnutími rozhodoval o daňové povinnosti žalobce a nikoliv společnosti MPSE. Žalovaný se nehodlá vyjadřovat k námitce týkající se zdaňovacího období březen 2001, neboť podle § 40 zákona o správě daní se každé zdaňovací období posuzuje samostatně a březen 2001 není předmětem žaloby. Pro úplnost dodal, že v případě, kdy by bylo možné daň za toto zdaňovací období doměřit, by tak správce daně učinil, neboť se jedná o naprosto shodný případ jako ve zdaňovacích obdobích napadených žalobou. To znamená, že ani za zdaňovací období březen 2001 nebyl žalobcem předložen žádný důkaz o tom, že by společnost MPSE vůči žalobci uskutečnila zdanitelné plnění a že by žalobce toto plnění přijal. Ve vztahu k tvrzením žalobce o „připraveném podvodu“ či o „přehnaném formalismu“ žalovaný poznamenal, že zákon o DPH stanoví zcela jednoznačně podmínky pro uplatnění nároku na odpočet daně a je věcí žalobce, zda svůj nárok prokáže či nikoliv. Tvrzený „připravený podvod“ by měl žalobce řešit v rámci svých soukromoprávních vztahů a nikoliv na úkor státního rozpočtu.

Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s.ř.s.).

Ze správního spisu předloženého soudu žalovaným vyplynuly tyto skutečnosti významné pro posouzení věci:

Podle výpisu z obchodního rejstříku vedeného Městskými soudem v Praze byli jednateli společnosti MPSE do 22.2.2001 K.E., Ing. L. M., Dr. S. S. a T. E. Dne 22.2.2001 se jednatelem jmenované společnosti stal L.S., bytem J. u P.

Podle notářského zápisu sepsaného dne 22.2.2001 na žádost společnosti MPSE byli rozhodnutím valné hromady jmenované společnosti odvoláni dosavadní jednatelé společnosti pan K.E., Ing. L. M., T. E. a Dr. S. S. Valná hromada společnosti současně udělila souhlas k převodu obchodních podílů jmenovaných společníků na L.S., bytem J. u P, který byl rozhodnutím valné hromady společnosti jmenován do funkce jednatele společnosti.

Podle výpisu z obchodního rejstříku společnosti Autic se K.E. stal dne 22.2.2001 předsedou představenstva této společnosti. Ing. L. M. a PaeDr. S. S. se téhož dne stali členy představenstva společnosti Autic.

Daňová kontrola týkající se daně z přidané hodnoty za rozhodná zdaňovací období byla u žalobce zahájena dne 7.5.2004 Finančním úřadem pro Prahu 3.

Výzvami ze dne 19.8.2005 správce daně s odkazem na výpověď L.S. ze dne 30.6.2004 sdělil žalobci své pochybnosti o tom, zda nápojové automaty uvedené na dokladech, na jejichž základě žalobce uplatnil nárok na odpočet daně, byly pořízeny od plátce uvedeného na těchto dokladech, tj. od společnosti MPSE a vyzval žalobce k prokázání splnění podmínek pro uplatnění nároku na odpočet daně dle § 19 odst. 1 a 2 zákona o DPH. Správce daně vyzval žalobce k předložení důkazních prostředků prokazujících přijetí zdanitelných plnění právě od společnosti MPSE.

Podle protokolu o ústním jednání sepsaného Finančním úřadem pro Prahu 4 dne 30.6.2004 na Finančním úřadě v Táboře za účasti žalobce a zástupce Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu pan L.S. jako svědek ve věci týkající se obchodních vztahů společnosti MPSE a žalobce vypověděl, že mu není nic známo o tom, že je podle výpisu z obchodního rejstříku od dne 22.2.2001 zapsán jako jednatel společnosti MPSE. Na otázku, zda jednal za jmenovanou společnost se žalobcem, odpověděl, že neví, že je jednatelem, pracoval v cihelně a se žalobcem nikdy nejednal. Neví, jaký je předmět činnosti společnosti MPSE a kde je její sídlo, za společnost MPSE se žalobcem žádný dokument či listinu nepodepisoval a nikdy nebyl v sídle žalobce či v sídle některé z jeho poboček. Žádné daňové doklady týkající se obchodních vztahů se žalobcem nevystavil. Svědek dále vypověděl, že ředitele pobočky žalobce v Liberci pana M. vidí dnes poprvé, žádná obchodní jednání mezi ním a panem M. neprobíhala. Neví o žádném účtu společnosti MPSE a stejně tak mu nejsou známa jména společností - odběratelů předmětů leasingů. Svědek připustil, že byl na notářském úřadu v Berouně, a to asi měsíc poté, co nastoupil do Sběrných surovin. Dojednal mu to F., vedoucí úklidové firmy ve Sběrných surovinách na Praze 7. Jméno toho pána, se kterým navštívil notářský úřad v Berouně, svědek nezná. Papíry, které s tím neznámým pánem u notářky v Berouně podepsal, svědek nečetl, podepsal jen poslední stránky. Když byli na notářství podruhé, tak si tam nechali jeho občanský průkaz a vrátili mu jej za dva dny. Svědek upřesnil, že jeho občanský průkaz si nechal ten pán, který jej na notářství vezl, svědek mu jej předal v autě bez přítomnosti dalších osob. V té době měl svědek trvalé bydliště v J.u P. Pána, který jej vezl do Berouna, svědek od té doby neviděl. Ve Sběrných surovinách svědek pracoval od ledna do června roku 2000, pak pracoval v cihelně v Jirčanech.

V reakci na výzvu ze dne 19.8.2005 žalobce správci daně předložil písemné vyjádření k uvedené výzvě a dále přijaté doklady vztahující se k předmětným zdanitelným plněním, kupní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a společností MPSE, které za společnost MPSE podepsal pan L.S., jakož i protokoly o dodávce a uvedení do provozu předmětů leasingu, na nichž je jako dodavatel uvedena společnosti MPSE podepsaná panem L.S.

Na základě zjištění zachycených ve zprávě o daňové kontrole projednané se žalobcem dne 6.10.2006 správce daně vydal dodatečné platební výměry na daň z přidané hodnoty za rozhodná zdaňovací období. Odvolání, která proti těmto dodatečným platebním výměrům žalobce podal, žalovaný napadenými rozhodnutími zamítl s odůvodněním, jak bylo popsáno shora. V odůvodnění napadených rozhodnutí je popsán průběh daňového řízení a jednotlivé důkazní prostředky, které byly správcem daně a žalovaným hodnoceny.

V posuzované věci vyšel soud z následně uvedené právní úpravy:

Podle § 19 odst. 1 zákona o DPH pokud tento zákon nestanoví jinak, plátce má nárok na odpočet daně, pokud jím přijatá zdanitelná plnění, uskutečněná jiným plátcem, použije při podnikání nebo při činnosti vykazující všechny znaky podnikání kromě toho, že je prováděna podnikatelem.

Podle § 19 odst. 2 zákona o DPH plátce prokazuje nárok na odpočet daně daňovým dokladem zaúčtovaným podle zvláštního právního předpisu, případně evidovaným podle § 11 u plátců, kteří nejsou účetní jednotkou, který má všechny tímto zákonem předepsané náležitosti a který byl vystaven plátcem. V případě, že doklad neobsahuje všechny náležitosti daňového dokladu, prokazuje plátce nárok podle zvláštního právního předpisu.

Podle § 12 odst. 1 věta prvá zákona o DPH je plátce povinen vyhotovit za každé zdanitelné plnění pro jiného plátce běžný daňový doklad, v případě uskutečnění zdanitelného plnění podle § 7 odst. 2 doklad o použití, a to nejdříve dnem uskutečnění zdanitelného plnění a nejpozději do 15 dnů od tohoto dne, pokud tento zákon nestanoví jinak.

Podle § 12 odst. 2 zákona o DPH běžný daňový doklad musí (mj.) obsahovat obchodní jméno, sídlo nebo místo podnikání, popř. bydliště nebo místo podnikání plátce, který uskutečňuje zdanitelné plnění, obchodní jméno, sídlo nebo místo podnikání, popř. bydliště nebo místo podnikání plátce, pro něhož se uskutečňuje zdanitelné plnění, daňové identifikační číslo plátce, který uskutečňuje zdanitelné plnění a daňové identifikační číslo plátce, pro něhož se uskutečňuje zdanitelné plnění, rozsah a předmět zdanitelného plnění, datum vystavení dokladu a datum uskutečnění zdanitelného plnění.

Podle § 13 odst. 1 věta druhá obchodního zákoníku právnická osoba jedná statutárním orgánem nebo za ni jedná zástupce.

Podle § 133 odst. 1 věta prvá obchodního zákoníku statutárním orgánem společnosti (s ručením omezeným) je jeden nebo více jednatelů.

Podle § 33 odst. 2 věta prvá občanského zákoníku překročil-li zmocněnec při jednání své oprávnění jednat za zmocnitele nebo jedná-li někdo za jiného bez plné moci, je z tohoto jednání zavázán sám, ledaže ten, za koho bylo jednáno, právní úkon dodatečně bez zbytečného odkladu schválí.

Podle § 2 odst. 3 zákona o správě daní při rozhodování hodnotí správce daně důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom přihlíží ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo.

Podle § 2 odst. 7 zákona o správě daní se při uplatňování daňových zákonů v daňovém řízení bere v úvahu vždy skutečný obsah právního úkonu nebo jiné skutečnosti rozhodné pro stanovení či vybrání daně, pokud je zastřený stavem formálně právním a liší se od něho.

Podle § 16 odst. 4 písm. e/ zákona o správě daní daňový subjekt, u něhož je prováděna daňová kontrola, má ve vztahu k pracovníku správce daně právo klást svědkům a znalcům otázky při ústním jednání a místním šetření.

Podle § 31 odst. 1 zákona o správě daní dokazování provádí správce daně, který vede daňové řízení, nebo z jeho pověření správce daně dožádaný.

Podle § 31 odst. 2 zákona o správě daní správce daně dbá, aby skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti byly zjištěny co nejúplněji a není v tom vázán jen návrhy daňových subjektů. Vždy však provede navržené důkazní prostředky, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. O provádění svědecké výpovědi správce daně daňový subjekt včas vyrozumí, nehrozí-li nebezpečí z prodlení.

Podle § 31 odst. 9 zákona o správě daní daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván.

Podle § 50 odst. 7 zákona o správě daní rozhodnutí o odvolání musí být odůvodněno, pokud se v něm nevyhovuje odvolání v plném rozsahu. V odůvodnění se musí odvolací orgán vypořádat se všemi důvody v odvolání uvedenými.

Podle § 76 odst. 1 s.ř.s. soud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání rozsudkem a) pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, b) proto, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, je v rozporu se spisy nebo v nich nemá oporu anebo vyžaduje rozsáhlé nebo zásadní doplnění, c) pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, mohlo-li mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.

Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba je zčásti důvodná. Soud nepřisvědčil námitce, v níž žalobce vytýká žalovanému nesprávné právní posouzení věci, pokud jde o otázku nezmocněného jednatelství ve smyslu § 33 odst. 2 občanského zákoníku. V souzené věci bylo v průběhu daňového řízení prokazatelně zjištěno, že pan L.S. nemá ani ponětí o tom, že byl dne 7.8.2002 zapsán v obchodním rejstříku jako jediný jednatel společnosti MPSE s datem vzniku funkce 22.2.2001, a že jménem společnosti MPSE se žalobcem ani s nikým jiným L.S. ve skutečnosti nikdy nejednal. Za jednatele společnosti MPSE L.S. se při uzavírání kupních smluv se žalobcem neoprávněně vydávala jiná fyzická osoba, jejíž totožnost nebyla v daňovém řízení zjištěna. Soud ponechává stranou otázku, nakolik skutečný L.S. jednáním spočívajícím v poskytnutí svého občanského průkazu jemu údajně neznámé osobě a podpisem listin na notářství v Berouně realizaci tohoto evidentně podvodného jednání umožnil, neboť tato otázka není pro posouzení zákonnosti napadených rozhodnutí významná. Za podstatnou z hlediska žalobcem tvrzeného nezmocněného jednatelství soud považuje tu skutečnost, že podvodné jednání osoby vydávající se za L.S., která jménem společnosti MPSE uzavírala se žalobcem kupní smlouvy na předmětné nápojové automaty a podepisovala též protokoly o dodávce těchto zařízení a jejich uvedení do provozu, nemohlo být společností MPSE dodatečně bez zbytečného odkladu schváleno. Dotyčná osoba toto jednání činila z pozice jednatele společnosti MPSE, jímž ve skutečnosti nebyla. K tomu, aby mohlo být její jednání přičítáno podle § 33 odst. 2 občanského zákoníku společnosti MPSE, by jí učiněné právní úkony musely být dodatečně a bez zbytečného odkladu schváleny skutečným jednatelem společnosti MPSE, který jedině je v souladu s § 13 odst. 1 věta druhá obchodního zákoníku ve spojení s § 133 odst. 1 věta prvá téhož zákona oprávněn k jednání jménem společnosti, popř. osobou, kterou skutečný jednatel společnosti k takovému úkonu zmocnil. K tomu však v souzené věci nedošlo.

Žalobci lze přisvědčit v tom, že zápis L.S. jako jednatele společnosti MPSE v obchodním rejstříku nemá vzhledem k naprosté absenci vůle této fyzické osoby stát se statutárním orgánem (a zároveň jediným společníkem) společnosti reálný podklad. Otázka, zda společnost MPSE vůbec měla ode dne 22.2.2001 skutečného jednatele, a pokud ano, kdo byl touto osobou, nicméně nebyla v průběhu daňového řízení řešena a jednoznačnou odpověď na tuto otázku nepředkládá ani žalobce v podané žalobě. Řešení této otázky je nicméně zásadní pro posouzení toho, zda vůbec mohlo dojít k dodatečnému schválení právních úkonů učiněných jménem společnosti MPSE osobou vydávající se za L.S..

Samotnou fyzickou existenci nápojových automatů, to, že žalobce tyto nápojové automaty objednal u společnosti MPSE, faktické dodání objednaných nápojových automatů leasingovým nájemcům ani úhradu nápojových automatů ze strany žalobce na účet společnosti MPSE nelze považovat za dodatečné schválení kupních smluv, které se žalobcem jménem společnosti MPSE neoprávněně uzavřela osoba vydávající se za L.S.. Jak již bylo soudem uvedeno shora, k tomu, aby mohlo být podvodné jednání této osoby podle § 33 odst. 2 občanského zákoníku přičítáno společnosti MPSE, by právní úkony spočívající v uzavření kupních smluv se žalobcem musely být dodatečně a bez zbytečného odkladu schváleny skutečným jednatelem společnosti MPSE, popř. osobou, kterou ke schválení těchto úkonů skutečný jednatel společnosti zmocnil, což však žalobce v řízení netvrdil a ani ničím neprokázal.

Poukazuje-li žalobce na závěry, ke kterým dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30.6.2005, č.j. 7 As 39/2003-55, je třeba uvést, že Nejvyšší správní soud ve zmíněném rozsudku posuzoval zcela odlišnou skutkovou situaci, kdy se daňovému subjektu přes výzvu správce daně nepodařilo prokázat fyzickou existenci předmětu zdanitelného plnění, takže nebylo možné ověřit, zda a kdo stěžovateli předmětné zdanitelné plnění dodal, a kdy zároveň s ohledem na nekontaktnost dodavatelské společnosti nebylo možné ověřit ani jiné formy schválení předmětného jednání za tuto společnost. V souzené věci není sporu o fyzické existenci nápojových automatů; sporná je však skutečnost, kým byly tyto nápojové automaty žalobci dodány, když kupní smlouvy jménem společnosti MPSE uzavírala fyzická osoba, která se podvodně vydávala za jednatele společnosti zapsaného v obchodním rejstříku, který navíc o svém zápisu v obchodním rejstříku vůbec nevěděl. I ve zmíněném rozsudku Nejvyšší správní soud konstatoval, že k tomu, aby bylo možno aplikovat ustanovení § 33 odst. 2 občanského zákoníku, musí být splněna podmínka schválení jednání (nezmocněné osoby), a to bez zbytečného odkladu. Z citovaného rozsudku v žádném případě nevyplývá, že ke schválení jednání nezmocněné osoby za společnost postačuje zjištění o fyzické existenci předmětu zdanitelného plnění, ani to, že k uznání nároku na odpočet daně postačí „pouhé“ přijetí zdanitelného plnění, aniž by bylo zároveň prokázáno, od koho daňový subjekt uplatňující nárok na odpočet daně zdanitelné plnění skutečně přijal. Žalobce ostatně v podané žalobě sám uvádí, že ze závěrů Nejvyššího správního soudu lze a contrario dovodit, že „zákonem vyžadované dodatečné schválení jednání bez plné moci lze prokázat existencí předmětu plnění (tj. dodávaného zboží) a poskytnutím tohoto plnění (tj. řádné dodání zboží podle uzavřené obchodní smlouvy).“ V souzené věci není spor o existenci předmětu plnění, ale o tom, s kým žalobce vlastně dané obchodní (kupní) smlouvy uzavřel, a kým mu tedy bylo na základě těchto obchodních smluv plnění poskytnuto.

Pokud jde o žalobcem namítaný obecný závěr plynoucí z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30.8.2005 č.j. 2 Afs 16/2005 – 75, podle něhož i v daňovém řízení může k prokázání určitých skutečností postačovat i řetězec nepřímých důkazů, žalovaný ve vyjádření k žalobě přiléhavě poukázal na to, že dle přesného znění odůvodnění citovaného rozsudku se musí jednat o „ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících nepřímých důkazů, které vcelku shodně a spolehlivě dokazují skutečnost nebo skutečnosti, které jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že z nich je možno vyvodit jen jediný závěr a současně vyloučit možnost jiného závěru.“ Řetězec nepřímých důkazů, které podle žalobce prokazují přijetí zdanitelných plnění od společnosti MPSE (fyzická existence nápojových automatů, to, že žalobce tyto nápojové automaty objednal u společnosti MPSE, faktické dodání objednaných nápojových automatů leasingovým nájemcům či úhrada nápojových automatů ze strany žalobce na účet společnosti MPSE aj.) je však zásadním způsobem narušen zjištěním správce daně, že kupní smlouvy, na jejichž základě mělo být zdanitelné plnění žalobci poskytnuto, jménem společnosti MPSE uzavřela osoba, která k tomu vůbec nebyla oprávněna. Jak již bylo soudem konstatováno shora, uvedené skutečnosti neprokazují dodatečné schválení kupních smluv, které se žalobcem jménem společnosti MPSE uzavřela osoba vydávající se za L.S..

Nebylo úkolem správce daně či žalovaného, aby v průběhu daňového řízení zjišťoval, komu byly nápojové automaty vlastněné dříve společností MPSE dodány, resp. kde se nacházejí. Skutečností rozhodnou pro uznání žalobcem uplatněného nároku na odpočet daně bylo to, zda žalobce fakticky přijal předmětná zdanitelná tvrzení právě od společnosti MPSE. Z téhož důvodu je irelevantní i námitka, v níž žalobce dovozuje, že by mu měl být nárok na uplatněný odpočet daně uznán i v případě, pokud by bylo zjištěno, že mu předmětná zdanitelná plnění (nápojové automaty) fakticky nedodala společnost MPSE, ale jiný subjekt, protože i ten by se vzhledem k hodnotě dodaného zboží stal minimálně od května 2001 plátcem DPH. V této souvislosti lze poukázat na ustálenou judikaturu správních soudů (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30.6.2005 čj. 7 As 39/2003 – 55), podle níž je uplatnění nároku na odpočet daně vždy do jisté míry formální, neboť se odvíjí od formálního listinného důkazu – daňového dokladu, jímž plátce podle § 19 odst. 2 zákona o DPH prokazuje nárok na odpočet daně. Prokazování nároku na odpočet je tedy prvotně záležitostí dokladovou, současně je však třeba respektovat soulad skutečného stavu se stavem formálně právním. To znamená, že ani doklady se všemi požadovanými náležitostmi nemohou být podkladem pro uznání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty, není-li prokázáno, že k uskutečnění zdanitelného plnění fakticky došlo tak, jak je v dokladech prezentováno. V případě vzniklých pochybností tedy plátce daně prokazuje, že k uskutečnění zdanitelného plnění skutečně došlo tak, jak je v daňovém dokladu prezentováno. Souladem skutečného stavu se stavem formálně právním, který daňový subjekt v řízení prokazuje, je nutno rozumět shodu nejen uskutečněného a daňovým subjektem přijatého zdanitelného plnění (jeho předmětu a rozsahu) se zdanitelným plněním deklarovaným na daňovém dokladu, ale i shodu mezi subjektem – jiným plátcem daně, který měl dle daňového dokladu zdanitelné plnění pro daňový subjekt uskutečnit, a subjektem, od kterého daňový subjekt uplatňující nárok na odpočet zdanitelné plnění skutečně přijal. Prokazování přijetí předmětného zdanitelného plnění od jiného než v daňovém dokladu uvedeného plátce daně je tudíž pro uznání nároku na odpočet daně zcela bezpředmětné.

Soud však shledal opodstatněnými žalobní námitky vytýkající žalovanému nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí. Ve shodě s názorem žalobce má soud za to, že způsob, jakým se žalovaný vypořádal s argumentací, v níž se žalobce dovolával závěrů ESD vztahujících se k otázce oprávněnosti nároku daňového subjektu na odpočet DPH v případě tzv. řetězových a kolotočových podvodů (rozhodnutí ve věcech Optigen a Kittel) a nutnosti posouzení dané věci v souladu s těmito závěry, je zcela nedostatečný.

Žalobce jak v průběhu řízení před správcem daně (viz např. jeho podání ze dne 25.7.2006), tak i v odvolacím řízení opakovaně upozorňoval finanční orgány na výše zmíněnou judikaturu ESD a s poukazem na vzájemnou provázanost společností MPSE a Autic namítal, že se v posuzované věci stal obětí podvodného jednání, a že je proto nutné na danou věc aplikovat závěry, k nimž ESD dospěl v rozhodnutích Optigen a Kittel. Žalobci je nutno přisvědčit v tom, že rozhodování na úrovni ESD má nepochybně význam i pro posuzovaný daňový případ, neboť národní úprava DPH obsažená v zákoně o DPH vychází z úpravy této daně provedené Šestou směrnice Rady ze dne 17.5.1977 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu č. 77/388/EHS, jak dovodil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29.9.2005 č.j. 2 Afs 92/2005 – 45.

ESD v rozsudku ve věci Kittel rozhodl, že pokud je dodání uskutečněno pro osobu povinnou k dani, která nevěděla a nemohla vědět, že dotyčné plnění je součástí podvodu spáchaného prodávajícím, je třeba článek 17 šesté směrnice Rady 77/388/EHS ze dne 17. května 1977 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu – Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně, ve znění směrnice Rady 95/7/ES ze dne 10. dubna 1995, vykládat v tom smyslu, že brání pravidlu vnitrostátního práva, podle kterého zrušení smlouvy o prodeji na základě ustanovení občanského práva, které způsobuje absolutní neplatnost této smlouvy pro rozpor s veřejným pořádkem z důvodu protiprávnosti na straně prodávajícího, vede ke ztrátě nároku na odpočet daně z přidané hodnoty odvedené touto osobou povinnou k dani. V tomto ohledu není podle ESD relevantní otázka, zda uvedená neplatnost vyplývá z podvodu na dani z přidané hodnoty, nebo z jiných podvodů. Naopak, pokud je s přihlédnutím k objektivním skutečnostem prokázáno, že dodání je uskutečněno pro osobu povinnou k dani, která věděla nebo měla vědět, že se svým nákupem účastní plnění, které je součástí podvodu na dani z přidané hodnoty, je věcí vnitrostátního soudu odmítnout takové osobě povinné k dani přiznat nárok na odpočet. V odůvodnění citovaného rozsudku uvedl ESD pod body 44 – 59 následující:

44 Soudní dvůr došel v bodě 51 výše uvedeného rozsudku Optigen a další k závěru, že plnění, která nejsou sama o sobě zasažena podvodem na DPH, jsou dodáními zboží uskutečněnými osobou povinnou k dani, která jedná jako taková, a hospodářskou činností ve smyslu čl. 2 bodu 1, článku 4 a čl. 5 odst. 1 šesté směrnice, neboť splňují objektivní kritéria, na nichž jsou uvedené pojmy založeny, bez ohledu na úmysl jiného subjektu, než je dotyčná osoba povinná k dani, který je součástí téhož řetězce dodávek, nebo případnou podvodnou povahu jiného plnění v řetězci, které předchází nebo následuje po plnění uskutečněném uvedenou osobou povinnou k dani, o nichž tato osoba nevěděla a nemohla vědět.

45 Soudní dvůr upřesnil, že nárok osoby povinné k dani, která uskutečnila taková plnění, na odpočet DPH odvedené na vstupu rovněž není dotčen okolností, že v řetězci dodávek, v němž byla tato plnění uskutečněna, je jiné plnění, které předchází nebo následuje po plnění uskutečněném touto osobou povinnou k dani, zasaženo podvodem na DPH, aniž by to posledně uvedená věděla nebo mohla vědět (výše uvedený rozsudek Optigen a další, bod 52).

46 Tento závěr nemůže být rozdílný, pokud jsou taková plnění uskutečněna v rámci podvodu spáchaného prodávávajícím, aniž by o tom osoba povinná k dani věděla nebo mohla vědět.

47 Nárok na odpočet stanovený v článku 17 a následujících šesté směrnice je totiž nedílnou součástí mechanismu DPH a nemůže být v zásadě omezen. Uplatňuje se přímo pro všechny daně, které zatěžují plnění uskutečněná na vstupu (viz zejména rozsudky ze dne 6. července 1995, BP Soupergaz, C-62/93, Recueil, s. I-1883, bod 18, a ze dne 21. března 2000, Gabalfrisa a další, C-110/98 až C-147/98, Recueil, s. I-1577, bod 43).

48 Cílem systému odpočtů je zcela sejmout z podnikatele zatížení DPH, která je splatná nebo byla odvedena v rámci jeho veškerých hospodářských činností. Společný systém DPH tak zajišťuje neutralitu daňové zátěže všech hospodářských činností bez ohledu na jejich účel nebo výsledky za podmínky, že tyto činnosti v zásadě samy podléhají DPH (viz zejména rozsudky ze dne 22. února 2001, Abbey National, C-408/98, Recueil, s. I-1361, bod 24, a ze dne 21. dubna 2005, HE, C-25/03, Sb. rozh. s. I-3123, bod 70).

49 Otázka, zda DPH za předchozí nebo následující prodej týkající se dotčeného zboží byla, nebo nebyla zaplacena do státní pokladny, nemá vliv na nárok osoby povinné k dani na odpočet DPH odvedené na vstupu (viz v tomto smyslu usnesení ze dne 3. března 2004, Transport Service, C-395/02, Recueil, s. I-1991, bod 26). Podle základní zásady, která je vlastní společnému systému DPH a vyplývá z článků 2 první a šesté směrnice, se DPH vztahuje na každé plnění v rámci výroby nebo distribuce po odpočtu daně přímo zatěžující jednotlivé nákladové prvky (viz zejména rozsudky ze dne 8. června 2000, Midland Bank, C-98/98, Recueil, s. I-4177, bod 29; ze dne 27. listopadu 2003, Zita Modes, C-497/01, Recueil, s. I-14393, bod 37, a výše uvedený rozsudek Optigen a další, bod 54).

50 V tomto kontextu, jak připomněl předkládající soud, z ustálené judikatury vyplývá, že zásada daňové neutrality brání obecné diferenciaci mezi legálními a protiprávními plněními. Z toho vyplývá, že kvalifikace jednání jako protiprávního sama o sobě nezakládá výjimku ze zdanění tohoto jednání. Taková výjimka se uplatní pouze ve specifických situacích, kdy je z důvodu konkrétních vlastností určitého zboží nebo určitých služeb vyloučena jakákoli hospodářská soutěž mezi legálním a protiprávním hospodářským odvětvím (viz zejména rozsudky ze dne 29. června 1999, Coffeeshop „Siberië“, C-158/98, Recueil, s. I-3971, body 14 a 21, jakož i ze dne 29. června 2000, Salumets a další, C-455/98, Recueil, s. I-4993, bod 19). Je přitom nesporné, že tak tomu není ani v případě počítačových součástek, ani v případě vozidel dotčených v původním řízení.

51 Vzhledem k výše uvedenému se jeví, že subjekty, které přijmou veškerá opatření, která od nich mohou být rozumně vyžadována, aby zajistily, že jejich plnění nejsou součástí podvodu, bez ohledu na to, zda se jedná o podvod na DPH, nebo jiné podvody, musejí mít možnost důvěřovat legalitě uvedených plnění, aniž by riskovaly ztrátu svého nároku na odpočet DPH odvedené na vstupu (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 11. května 2006, Federation of Technological Industries, C-384/04, Sb. rozh. s. I-4191, bod 33).

52 Z toho vyplývá, že pokud je dodání uskutečněno osobou povinnou k dani, která nevěděla a nemohla vědět, že dotyčné plnění je součástí podvodu spáchaného prodávajícím, je třeba článek 17 šesté směrnice vykládat v tom smyslu, že brání pravidlu vnitrostátního práva, podle kterého zrušení smlouvy o prodeji, podle ustanovení občanského práva, které způsobuje absolutní neplatnost této smlouvy pro rozpor s veřejným pořádkem z důvodu protiprávnosti na straně prodávajícího, vede ke ztrátě nároku na odpočet DPH odvedené touto osobou povinnou k dani. V tomto ohledu není relevantní otázka, zda uvedená neplatnost vyplývá z podvodu na DPH, nebo z jiných podvodů.

53 Naopak objektivní kritéria, na kterých jsou založeny pojmy „dodání zboží uskutečněná osobou povinnou k dani, která jedná jako taková,“ a „hospodářská činnost“, nejsou splněna v případě daňového podvodu spáchaného samotnou osobou povinnou k dani (viz rozsudek ze dne 21. února 2006, Halifax a další, C-255/02, Sb. rozh. s. I-1609, bod 59).

54 Jak již totiž Soudní dvůr připomněl, boj proti podvodu, vyhýbání se daňové povinnosti a případným zneužitím je cílem, který je šestou směrnicí uznán a podporován (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 29. dubna 2004, Gemeente Leusden a Holin Groep, C-487/01 a C-7/02, Recueil, s. I-5337, bod 76). Procesní subjekty se nemohou podvodně nebo zneužívajícím způsobem dovolávat práva Společenství (viz zejména rozsudky ze dne 12. května 1998, Kefalas a další, C-367/96, Recueil, s. I-2843, bod 20; ze dne 23. března 2000, Diamantis, C-373/97, Recueil, s. I-1705, bod 33, a ze dne 3. března 2005, Fini H, C-32/03, Sb. rozh. I-1599, bod 32).

55 Pokud daňový orgán konstatuje, že nárok na odpočet byl uplatněn podvodně, je oprávněn požadovat vrácení odpočtených částek se zpětným účinkem (viz zejména rozsudky ze dne 14. února 1985, Rompelman, 268/83, Recueil, s. 655, bod 24; ze dne 29. února 1996, INZO, C-110/94, Recueil, s. I-857, bod 24, a výše uvedený rozsudek Gabalfrisa a další, bod 46) a je věcí vnitrostátního soudu, aby odmítl přiznat nárok na odpočet, pokud je s přihlédnutím k objektivním skutečnostem prokázáno, že tento nárok je uplatňován podvodně (viz výše uvedený rozsudek Fini H, bod 34).

56 Stejně tak osoba povinná k dani, která věděla nebo měla vědět, že se svým nákupem účastní plnění, které je součástí podvodu na DPH, musí být pro účely šesté směrnice považována za osobu účastnící se tohoto podvodu, a to bez ohledu na to, zda má z následného prodeje zboží prospěch, či nikoli.

57 V takové situaci totiž osoba povinná k dani pomáhá pachatelům podvodu a stává se jejich spolupachatelem.

58 Mimoto, tím, že takový výklad ztěžuje podvodná plnění, jim může i zabránit.

59 Je tedy věcí vnitrostátního soudu odmítnout přiznat nárok na odpočet, pokud je s přihlédnutím k objektivním skutečnostem prokázáno, že osoba povinná k dani věděla nebo měla vědět, že se svým nákupem účastní plnění, které je součástí podvodu na DPH, a to i tehdy, pokud dotčené plnění splňuje objektivní kritéria, na základě kterých jsou založeny pojmy „dodání zboží uskutečněné osobou povinnou k dani, jednající jako taková,“ a „hospodářská činnost“.

Dle náhledu soudu nelze pochybovat o tom, že převod obchodních podílů ve společnosti MPSE na osobu L.S. a jmenování této osoby bez jejího vědomí do funkce jednatele společnosti MPSE, jakož i uzavírání kupních smluv na dodávku nápojových automatů se žalobcem jménem společnosti MPSE osobou vydávající se za L.S., bylo součástí promyšleného podvodného jednání, v jehož důsledku lze kupní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a společností MPSE, jejímž jménem jednal „nepravý“ L.S., považovat za absolutně neplatné vzhledem k absenci projevu vůle osoby oprávněné jednat jménem společnosti MPSE. Jestliže žalobce za této situace tvrdil a předloženými důkazními prostředky správci daně dokládal, že se stal obětí podvodného jednání, že se vzhledem k personálnímu propojení společností MPSE a Autic jednalo o případ tzv. řetězového či kolotočového podvodu řešeného judikaturou ESD a současně že nevěděl a ani nemohl vědět, že plnění spočívající v dodání nápojových automatů je součástí podvodu spáchaného prodávajícím – společností MPSE, jejímž jménem kupní smlouvy podvodně uzavírala osoba vydávající se za jednatele společnosti, bylo povinností správce daně a potažmo i žalovaného, aby se touto obranou žalobce podrobně zabýval. Namísto toho, aby srozumitelně a přesvědčivě vysvětlil, z jakého důvodu podle něj na souzenou věc nedopadají závěry plynoucí ze žalobcem nastíněné judikatury ESD, se však žalovaný v odůvodnění napadených rozhodnutí omezil na to, že žalobcovo jednání spočívající v dovolávání se rozhodnutí ESD označil za účelové a bez jakéhokoliv bližšího zdůvodnění vyslovil nesouhlas s názorem žalobce, že danou situaci je nutno posoudit jako řetězec a vzít v potaz, zda žalobce věděl nebo mohl vědět o podvodném jednání jiného subjektu zapojeného v tomto řetězci. Tím, že se žalovaný nevypořádal s argumentací, v níž se žalobce domáhal posouzení jeho případu z pohledu výše citovaných závěrů vyslovených v relevantní judikatuře ESD, a naopak výslovně odmítl tuto judikaturu při svém rozhodování ve věci samé zohlednit, zatížil napadená rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů.

Konstatování žalovaného, že daňové řízení bylo omezeno na prokázání přijetí zdanitelných plnění od deklarovaného dodavatele bez ohledu na související plnění, takže se jednalo pouze o vztah mezi dodavatelem (společností MPSE) a odběratelem (žalobcem), nemůže obstát. V souzené věci žalobce prokazoval existenci podvodného „řetězového“ jednání, jehož se stal obětí, mj. též poukazem na personální propojení společností MPSE a Autic a na skutečnost, že jednotliví leasingoví nájemci postoupili práva z leasingových smluv právě na společnost Autic, v jejímž představenstvu se od 23.2.2001 objevily osoby dříve jednající za společnost MPSE. Při posouzení opodstatněnosti těchto žalobcových tvrzení se vskutku nelze omezit jen na vztah mezi žalobcem a společností MPSE, ale je třeba zabývat se tvrzenými skutečnostmi v širších souvislostech. Svůj význam nepochybně má žalobcem dokládané propojení společností MPSE a Autic, ale též listinné důkazní prostředky vztahující se k převodu obchodních podílů dosavadních společníků společnosti MPSE na osobu L.S. na notářství v Berouně, které ve spojení se svědeckou výpovědí skutečného L.S. jednoznačně prokazují, že se jednalo o předem připravený podvod. Soud na tomto místě považuje za potřebné zdůraznit, že závěry, které ESD vyslovil v rozsudku Kittel, se týkají oprávněnosti nároku osoby povinné k dani na odpočet DPH v případě podvodného jednání, kterého se ve vztahu k této osobě dopustil prodávající (viz bod 46 a 52 odůvodnění rozsudku). Stejně tomu bylo i v projednávané věci, kdy se podvodného jednání vůči žalobci jakožto osobě povinné k dani, uplatňující nárok na odpočet daně, dopustil prodávající (společnost MPSE), resp. osoba jednající jejím jménem. Žalobce se proto oprávněně domáhal posouzení celého případu ve světle závěrů plynoucích z uvedeného rozsudku ESD a správce daně ani žalovaný se nemohli této povinnosti účinně zprostit pouhým poukazem na to, že v dané věci šlo pouze o vztah mezi dodavatelem a odběratelem.

Za situace, kdy správní orgány při rozhodování v dané věci vůbec nezohlednily žalobcem namítanou judikaturu ESD, a nezabývaly se tedy ani tím, zda žalobce vzhledem k okolnostem případu nevěděl a nemohl vědět, že předmětná zdanitelná plnění (dodávky nápojových automatů) jsou součástí podvodu spáchaného prodávajícím, soudu nepřísluší, aby tuto otázku řešil jako první. Podstatou přezkumného řízení soudního je posouzení zákonnosti závěrů, k nimž při rozhodování ve věci samé dospěl správní orgán, a to z pohledu uplatněných žalobních námitek. Pokud žalobou napadené rozhodnutí správního orgánu určité závěry, které jsou pro posouzení věci podstatné, neobsahuje, nemůže soud jejich absenci nahrazovat vlastními úvahami a nezbývá mu než napadené rozhodnutí zrušit pro nepřezkoumatelnost postupem podle § 76 odst. 1 písm. a/ s.ř.s. Pokud by soud postupoval opačně, nepřípustným způsobem by nahrazoval činnost správních orgánů. Bude tedy úkolem žalovaného, aby se vzhledem k prokázanému podvodnému jednání osoby vydávající se za jednatele společnosti MPSE v dalším řízení na základě dosud shromážděných (a případně i dalších) důkazních prostředků vypořádal se zásadou daňové neutrality a dalšími hledisky, která jsou dle rozsudku ESD ve věci Kittel významná pro posouzení oprávněnosti nároku žalobce na odpočet daně, a aby závěry, k nimž při tomto posouzení dospěje, přezkoumatelným způsobem uvedl v novém rozhodnutí.

Žalobní námitky vytýkající žalovanému, že překročil zákonem stanovené meze správního uvážení a že předkládané důkazní prostředky hodnotil v rozporu se zásadami dokazování upravenými zákonem o správě daní, jakož i v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí soudů, čímž porušil právo žalobce na spravedlivý proces, jsou krajně obecné a nekonkrétní, což brání tomu, aby se jimi soud podrobněji zabýval. Žalobce blíže nespecifikoval, jaké zásady dokazování žalovaný nerespektoval, při hodnocení jakých konkrétních důkazních prostředků se měl tohoto pochybení dopustit, ani to, jaké vzájemné souvislosti mezi jednotlivými důkazy pominul. Žalobce měl v tomto bodě zřejmě na mysli skutečnost, že svědecká výpověď L.S. a ostatní v řízení provedené výpovědi svědků ve spojení s předloženými listinnými důkazními prostředky (výpisy z obchodního rejstříku, notářský zápis ze dne 22.2.2001 aj.) prokazují podvodné jednání ze strany dosud neztotožněné osoby při uzavírání kupních smluv se žalobcem jménem společnosti MPSE. Jak již bylo konstatováno výše, zásadní pochybení žalovaného spatřuje soud v tom, že se touto okolností (existence podvodného jednání), jakož i dalšími hledisky, která jsou při zjištění podvodného jednání významná pro posouzení oprávněnosti žalobcova nároku na odpočet daně z pohledu závěrů obsažených v judikatuře ESD (tj. především tím, zda žalobce věděl nebo mohl vědět o podvodném jednání), vůbec nezabýval, z čehož zároveň vyplývá, že napadená rozhodnutí hodnocení provedených důkazních prostředků v tomto směru vůbec neobsahují.

Pokud jde o námitku porušení § 2 odst. 7 zákona o správě daní, žalobci nelze přisvědčit v tom, že z provedeného dokazování jednoznačně vyplývá, že předmětné nápojové automaty mu byly dodány společností MPSE. Jménem společnosti MPSE při dodání nápojových automatů jednala a kupní smlouvy se žalobcem uzavírala osoba, která k tomu prokazatelně nebyla oprávněna, a proto nelze s určitostí tvrdit, že se jednalo o jednání, které lze de iure přičítat společnosti MPSE. Právě v tom však spočívá podstata podvodného jednání ze strany prodávajícího, které ve svém důsledku vedlo ke zpochybnění žalobcova nároku na odpočet daně. Vzhledem k prokázané existenci tohoto podvodného jednání měl žalovaný při rozhodování v dané věci vzít v úvahu principy vyplývající z relevantní judikatury ESD, jichž se žalobce dovolával.

Skutečnost, že výslech svědka L.S. konaný dne 30.6.2004 proběhl za účasti pracovníků Finančního úřadu pro Prahu 4 a žalovaného a nikoliv za účasti pracovníků Finančního úřadu pro Prahu 3, který byl v té době místně příslušným správcem daně žalobce provádějícím u něj daňovou kontrolu, nepovažuje soud za vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost napadených rozhodnutí. Finanční úřad pro Prahu 4 byl v době konání výslechu svědka místně příslušným správcem daně společnosti MPSE, jejímž jednatelem svědek formálně (podle rejstříkového stavu) byl. Soud za podstatnou považuje především tu skutečnost, že provedeným výslechem svědka nebyl žalobce nikterak zkrácen na svých procesních právech, neboť byl výslechu svědka osobně přítomen, bylo mu umožněno klást svědkovi otázky a proti předmětu jednání, jeho průběhu (provádění výslechu svědka) ani proti obsahu protokolu sepsaného o tomto jednání nevznesl naprosto žádné námitky. Domníval-li se žalobce, že výpověď svědka mohla poskytnout více informací použitelných při správném výběru daní, měl k získání těchto informací přispět kladením vlastních otázek svědkovi v průběhu jeho výslechu; kritika finančních orgánů za to, že nedokázaly z výpovědi svědka vytěžit dostatek informací, obsažená až v replice k vyjádření žalovaného, je zjevně opožděná.

Samotné konstatování Finančního úřadu pro Prahu 3 zachycené v protokolu z místního šetření ve věci pořízení nápojových automatů žalobcem ve zdaňovacím období březen 2001, podle kterého mělo být zdanitelné plnění uskutečněno převzetím předmětu leasingu od MPSE leasingovým nájemcem v zastoupení žalobce, není pro rozhodování finančních orgánů o oprávněnosti žalobcem uplatněného nároku na odpočet daně za jiná zdaňovací období nikterak závazné. Toto konstatování nemůže zpochybnit zjištění učiněná správcem daně v průběhu daňové kontroly, podle kterých při uzavírání kupních smluv se žalobcem jednala jménem společnosti MPSE osoba, která se podvodně vydávala za jejího jednatele zapsaného v obchodním rejstříku. Žalovanému je nutno obecně přisvědčit v tom, že každé zdaňovací období se posuzuje samostatně; žalobce má na druhou stranu pravdu v tom, že některé důkazní prostředky pocházející z určitého období mohou mít relevanci (tj. mohou osvědčovat skutečnosti významné pro rozhodnutí ve věci samé) i pro jiná zdaňovací období, než ze kterého pocházejí. V souzené věci je příkladem takového důkazního prostředku notářský zápis ze dne 22.2.2001 o převodu obchodních podílů dosavadních společníků společnosti MPSE na L.S. a jmenování této osoby do funkce jednatele společnosti.

K obecné námitce žalobce, že žalovaný i prvostupňový orgán zjistili nedostatečně a neúplně skutkový stav věci, soud uvádí, že žalobce jednak nespecifikoval, v čem spatřuje nedostatečnost skutkových zjištění, a především neoznačil důkazní prostředky, které měly být (a nebyly) finančními orgány provedeny a s jejichž pomocí by bylo možné náležitě zjistit skutkový stav věci. Nekonkrétnost této žalobní námitky brání soudu, aby se jí ve svém rozhodnutí blíže zabýval.

K námitkám uplatněným žalobcem poprvé až v replice k vyjádření žalovaného (námitka vytýkající žalovanému porušení § 23 odst. 2 zákona o správě daní, jehož se měl dopustit tím, že žalobci odmítl poskytnout jména osob oprávněných nakládat s účty společnosti MPSE, námitka brojící proti tomu, že společnosti MPSE byla vyměřena nulová daňová povinnost) soud přihlížet nemohl, neboť tyto byly vzneseny až po uplynutí zákonem stanovené lhůty pro rozšíření žaloby (§ 71 odst. 2 s.ř.s.). Pokud by tak soud učinil, tedy pokud by překročil rozsah včas uplatněných žalobních námitek, jednal by v rozporu s ustanoveními § 75 odst. 2 s.ř.s. a § 71 odst. 2 věta třetí s.ř.s., která mu ukládají přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v mezích žalobních bodů uplatněných v zákonem stanovené lhůtě. Soud pouze na okraj dodává, že předmětem řízení, které vyústilo ve vydání napadených rozhodnutí, je daňová povinnost žalobce, nikoliv daňová povinnost společnosti MPSE; otázka, zda správce daně postupoval správně při stanovení daňové povinnosti společnosti MPSE, ať již jde o DPH či o daň z příjmů právnických osob, je pro posouzení zákonnosti napadených rozhodnutí zcela irelevantní.

Lze uzavřít, že tím, že odvolání žalobce zamítl, aniž by se řádně vypořádal s argumentací, v níž se žalobce domáhal posouzení daného případu z pohledu závěrů vyslovených v relevantní judikatuře ESD, zatížil žalovaný napadená rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. Napadenými rozhodnutími, která při soudním přezkumu neobstojí, byla (ve spojení s prvostupňovými rozhodnutími správce daně) žalobci stanovena daňová povinnost, takže jimi bylo ve svém důsledku zasaženo i právo žalobce vlastnit a užívat majetek, které je garantováno Listinou. Soud proto napadená rozhodnutí postupem podle § 76 odst. 1 písm. a/ s.ř.s. rozsudkem bez jednání zrušil pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí. V souladu s ust. § 78 odst. 4 s.ř.s. soud současně vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení. Právním názorem, který soud ve zrušujícím rozsudku vyslovil, je v dalším řízení správní orgán vázán (§ 78 odst. 5 s.ř.s.).

Ve druhém výroku tohoto rozsudku přiznal soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 věta prvá s.ř.s. žalobci, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení. Náklady, které žalobci v řízení vznikly, spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 2.000,- Kč a v nákladech souvisejících s právním zastoupením žalobce advokátem. Tyto jsou tvořeny jednak odměnou za právní zastoupení žalobce advokátem, a to za tři úkony právní služby (převzetí zastoupení, sepsání žaloby, replika), přičemž sazba odměny za jeden úkon právní služby činí dle advokátního tarifu - vyhlášky č. 177/1996 Sb., 2.100,- Kč (§ 7, § 9 odst. 3 písm. f/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1.9.2006), dále třemi paušálními částkami ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1.9.2006) a částkou 1.440,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 57 odst. 2 s.ř.s.). Celková výše nákladů, které žalobci v tomto řízení vznikly, tak činí 10.640,- Kč. Soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v této výši, a to ve stanovené lhůtě k rukám právního zástupce žalobce advokáta JUDr. Pavla Dejla, LL.M., Ph.D. (§ 149 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 64 s.ř.s.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s., a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu.

V Praze dne 29. června 2011

JUDr. Ivanka Havlíková v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Matznerová, DiS.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru