Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

9 Ca 265/2008 - 54Rozsudek MSPH ze dne 18.05.2011

Prejudikatura

57 Ca 96/2006 - 115

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
7 Afs 74/2011 (zrušeno a vráceno)

přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 9Ca 265/2008 - 54

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců JUDr. Naděždy Řehákové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobce : Bc. M. H., zast. Mgr. Janou Syrovátkovu, advokátkou se sídlem Praha 6, Nad lesíkem 2269, proti žalovanému : Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu se sídlem Praha 1, Štěpánská 28, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20.6.2008, č.j. 9208/08-1100-103204,

takto:

I. Žaloba se zamítá

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru č. 1070000852 na základ daně, daň a ztrátu z příjmu fyzických osob za rok 2004 vydaný dne 14.5.2007 Finančním úřadem pro Prahu 6 (dále jen správce daně) pod č.j. 171151/07/006911/6339.

Žalobce v podané žalobě namítal, že výzvami ze dne 12.4.2006 a 27.7.2006 byl vyzván k vysvětlení finančních částek, údajně vložených žalobcem jako podnikatelem do pokladny žalobce, měl vysvětlit poštovné - Finanční úřad Dobříš, pojištění auta atd., správní poplatky, jak jsou ve výzvách uvedeny, apod. a služební cestu do Itálie. Žalobce považuje výzvy správce daně v tomto směru za nepochopitelné, ale i odporující zákonu, který jednak předpokládá, že správce daně vedení účetnictví rozumí a jednak mu ukládá, aby volil jen takové prostředky, které daňové subjekty co nejméně zatěžují.

Žalobce dále tvrdil, že Zpráva o daňové kontrole ze dne 3.5.2007 ( dále jen Zpráva o daňové kontrole ) neodpovídá skutečnému stavu věci, konkrétně nákladům na správní poplatky a kolky. Upozornil, že daňová kontrola probíhala v roce 2006 až 2008, tedy dva roky poté, kdy byl uzavřen hospodářsky a účetně rok 2004 a žalobce tak předal správci daně účetní doklady ve vší úplnosti. Jiné doklady není povinen uchovávat a nemůže mu být tedy kladeno k tíži, že neměl k dispozici dokumenty, které od něj správce daně zcela svévolně požadoval. K tomu poukázal na ustanovení § 31 zákona č. 563/1991 Sb. o účetnictvím v platném znění (dále jen zákon o účetnictví) s tím, že toto ustanovení přesně definuje doklady, které je účetní jednotka povinna uchovávat a jak dlouho.

Podle žalobce jsou výdaje na správní poplatky a kolky nutnými výdaji realitní kanceláře a žalobce je tedy nakupoval výlučně v souvislosti se svou podnikatelskou činností. Účetní doklady o nich řádně evidoval a archivoval podle zákona. Správce daně však od něj požadoval důkazy, které žalobce neměl povinnost archivovat a tedy nearchivoval. Jedná se zásadně o neúčetní doklady typu zápisy z obchodních jednání, výpisy z katastru, pracovní deníky, atd. Správce daně tedy svévolně na základě svého neodůvodněného a nedoloženého podezření tyto náklady vyškrtl a zvýšil o ně výnosovou položku, tedy daňový základ. Myšlenka správce daně, že pokud žalobce v roce 2004 nevykázal žádný příjem v realitní činnosti, nemohl mít s touto činností ani žádné výdaje, je podle žalobce nesprávná, neboť obchody se v realitní činnosti promítají do delších časových období, zpravidla víc jak ročních. Tedy skutečnost, že žalobce v roce 2004 nevykázal žádný příjem vzniklý z realitní činnosti neznamená, že se této činnosti nevěnoval a nepřipravoval uskutečnění obchodů v budoucnu. Dále žalobce vznesl ještě námitky týkající se snížení nákladů žalobce z tzv. ekonomického poradenství – obrat odkupu a prodeje pohledávek společnosti K.M. Servis s.r.o. K tomu žalobce tvrdil, že získával nezbytné informace a ve značném rozsahu od Ing. S., který vystupoval jako zástupce společnosti PRIMANO s.r.o. (dále jen PRIMANO) a který byl žalobci doporučen samotným bývalým likvidátorem společnosti K.M. Servis s.r.o. Mgr. H. Ing. S žalobci předložil příslušnou obchodní smlouvu a následně i příslušné účetní doklady, to je faktury a příjmové doklady vystavené společností PRIMANO při převzetí sjednaných odměn. O těchto dokladech žalobce neměl důvod pochybovat, neboť vystupování Ing. S. i veškeré podklady byly zcela standardní a spolupráce bezproblémová. Žalobce odmítl pochyby správce daně vyjádřené ve Zprávě z daňové kontroly s tím, že výdaje jsou zachyceny na výdajových a příjmových dokladech zcela správně. S kým bylo jednáno žalobce do vyjádření jmenovitě uvedl, kde bylo jednáno není podstatné a nijak se nevztahuje k účelu, správce daně není oprávněn zjišťovat jaké konkrétní informace od podnikatelských subjektů žalobce získal a jak je využil v rámci podnikatelské činnosti, navíc je tato otázka nezodpověditelná. Pokud správce daně uvedl, že společnosti PRIMANO nevykonávala žádnou hospodářskou činnost, nevedla účetnictví, pak žalobce argumentoval tím, že jako podnikatel nemá povinnost kontrolovat činnosti a vedení účetnictví svých obchodních partnerů. Doplnil, že poté kdy dostal na Ing. S. kontakt, přesvědčil se v obchodním rejstříku, že tato společnost existuje, má zapsáno oprávnění k ekonomickému poradenství, nechal si předložit od zástupce společnosti smlouvu a následně s ním již standardně úspěšně za úplatu spolupracoval a přijímal od něj požadované informace. Takovému jednání podle žalobce nelze nic vytýkat. Pokud jednatel společnosti PRIMANO prohlásil, že žalobce nezná, poukázal žalobce na své odvolání s tím, že není podstatné, zda-li jej zná či nezná jednatel spolupracující společnosti, naopak je naprosto běžné, že se samotným jednatelem přímo jednáno není. V této souvislosti žalobce vznesl námitky proti obsahu protokolu o výpovědi svědka D. Zdůraznil, že s tímto člověk nikdy nejednal, nezná jej, neboť vždy bylo jednáno jen se zástupcem společnosti Ing. S. Svědek D. však do protokolu uvedl, že žalobce zná a dokonce uvedl jeho popis, tedy v rámci odvolacího řízení uvedl skutečnosti protichůdné těm, které vyplývají ze Zprávy o daňové kontrole. K tomu žalobce doplnil, že popis vzhledu žalobce, který uvedl svědek D. do protokolu, vzhledu žalobce z roku 2004 neodpovídá, blíží se však jeho vzhledu v roce 2006. Podle žalobce byl svědek D. před svou výpovědí správcem daně instruován, jak má vypovídat, aby žalobce poškodil. Na svědka D. podal žalobce trestní oznámení. Žalobce dále upozornil nato, že se o výpovědi svědka D. dozvěděl až poté, kdy písemně urgoval stav odvolacího řízení a to již bylo více než půl roku po uskutečnění svědecké výpovědi. Pokud svědek uvedl, že v roce 2004 jako jednatel společnosti podepisoval faktury a další doklady, opatřoval je razítkem, pak z toho vyplývá, že doklady společnosti PRIMANO svědek vydával. Dokonce svědek při výslechu na Finančním úřadu v Říčanech dne 22.11.2007 výslovně uvedl, že faktury č. 101, 112 a 143, tedy faktury, které správce daně žalobci z účetnictví a tedy i z nákladů vyňal, osobně jako jednatel společnosti PRIMANO podepsal. Tím je tedy doloženo tvrzení žalobce, že doklady společnosti PRIMANO, které mu jejím jménem vydával Ing. S., jsou pravé a vystavené odpovědnou osobou. Je vnitřní záležitostí společností PRIMANO, jaké poměry v této firmě vládly, stejně jako další osud finančních prostředků, které žalobce řádně zaplatil za poskytované poradenské služby. Žalobce nebyl a není povinen zkoumat případné porušování daňových či jiných povinností společnosti PRIMANO a toto mu nemůže být kladeno k tíži.

V souvislosti s výslechem svědka D. žalobce namítl, že mu nebylo přes podanou žádost o doručení úředně ověřené kopie protokolu výpovědi svědka D. správcem daně vyhověno. Tím byl porušen zákon v ustanovení § 2 odst. 1, 2 zákona č. 337/1992 Sb. v platném znění (dále jen daňový řád).

K tomuto žalobnímu bodu žalobce uzavřel, že obnos vykazovaný v účetnictví jako náklad na ekonomické poradenství skutečně vynaložil v souvislosti se svou podnikatelskou činností a jednalo se o náklad vynaložený výlučně za účelem dosažení, zajištění a udržení příjmů. Náklad doložil účetními doklady, které vydával jednatel společnosti PRIMANO a je tedy absurdní, že správce daně odmítl tento náklad na základě tvrzení jednatele společnosti PRIMANO o tom, že žalobce nezná a žalovaný tento právní názor potvrdil, ačkoliv stejná osoba v odvolacím řízení nepochybně uvedla, že inkriminované faktory vystavené pro firmu žalobce osobně podepsala.

K vyplacené záloze ve výši 1 000 000 Kč na odkup pohledávky žalobce poukázal nato, že účtování zaplacení záloh není v jednoduchém účetnictví upraveno žádným právním předpisem a odborná účetní firma ASPEKT při zaúčtování této zálohy jako nákladu nepochybně postupovala správně. Správce daně však tuto částku vzal jako špatně zaúčtovanou, vyškrtl ji z nákladů a připsal ji do příjmů firmy. K tomu se správce daně odvolával na § 24 odst. 2 písm. o) č. 586/1992 Sb. o daních z příjmů (dále jen zákon o daních z příjmů), ale žalovaný odkazoval na ustanovení § 7b odst. 1 písm. b) téhož zákona. Tedy každý z těchto finančních úřadů odůvodňoval zaúčtování zálohy jinak. Žalobce považuje postup správce daně, který tuto částku zaúčtoval jako příjem, za nesprávný.

Závěrem žalobce poukázal na výrazné navýšení základu daně žalobce za rok 2004 o 1 724 463 Kč v důsledku daňové kontroly za předmětné zdaňovací období s tím, že dodatečný odvod daně z příjmu za toto období byl tak zvýšen o 551 808 Kč a hrozí daňové penále ve značné výši. Vzhledem k tomu, že žalobce v roce 2004 vedl pouze jednoduché účetnictví, je přesvědčen, že cílem neopodstatněného prodlužování daňové kontroly bylo právě maximální navýšení penále. Tím se žalobce cítí dotčen na svých majetkových právech a má za to, že jej správce daně šikanoval, neboť mu ukládat povinnosti nad rámec zákona, např. požadavky na evidenci jízd, kontrola obchodní činnosti žalobce. Na námitky žalobce správce daně reagoval pouze neformálním dopisem, kterým ustoupil od některých svých požadavků, rozhodnutí je však ponecháno v plném rozsahu v platnosti. Správce daně si tak ponechal prostor proto, aby mohl kdykoliv použít rozhodnutí jako nástroj pro uplatnění sankcí vůči žalobci (rozhodnutí ze dne 4.10.2005 č.j. 241605/006911/8299). Daňová kontrola trvala 721 dnů a bylo tak postupováno v rozporu s § 2 odst. 2, 3, § 16 odst. 4 písm. e) a § 50 odst. 6 daňového řádu, jakož i § 23 téhož zákona. Podle žalobce finanční orgány nedbaly práv a svobod zaručený žalobci Listinou, neboť omezily jeho právo na spravedlivé řízení, neodůvodněně celé daňové řízení protahovaly, ukládaly mu povinnosti nad rámec zákona a to počínaje již rozhodnutím o evidencí jízd služebním automobilem, ale i požadavkem na údaje o obsahu a detailech obchodních jednání. Hodnocení obou finančních úřadu tak spočívá na zmanipulovaných důkazech, jako je např. výslech svědka D., na volných úvahách pracovníků správce daně, které však zacházejí daleko za hranice zákona, na neprokázaných podezření finančních orgánů, jakož i na chybném právním posouzení věci. Žalobce se rovněž obrátil v roce 2007 se stížností k veřejnému ochránci práv, který tuto stížnosti přijal a šetří. Podle žalobce správní orgány zneužily meze svého správního uvážení.

Žalobce rovněž tvrdil, že se odvolací řízení neúměrně a bezdůvodně protahovalo a bylo vyřízeno až po 323 dnech v řadě urgencí. Žalovaný kromě toho hodnotil provedené důkazy účelově proti žalobci, setrval na chybných názorech správce daně a podpořil jeho neodůvodněné spekulace, nezjednal žádnou nápravu k ochraně žalobcových práv.

Žalobce žádal, aby soud žalobou napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí správce daně I. stupně zrušil a věc vrátil k řízení.

V písemném vyjádření k žalobě žalovaný argumentoval obdobně jako v odůvodnění svého rozhodnutí. K žalobním námitkám k výzvě správce daně ze dne 12.4.2006 k prokázání vysvětlení částek finančních prostředků, které byly žalobcem v předmětném zdaňovacím obdobím vloženy do pokladny, k námitkám požadavku na vysvětlení poštovného a nákupu benzínu v souvislosti s cestou do Itálie žalovaný uvedl, že předmětné částky finančních prostředků nebyly předmětem doměření. Dále zdůraznil ustanovení § 2 odst. 2 daňového řádu s tím, že prostředky má volit správce daně takové, které umožňují přitom ještě dosáhnout cíle řízení, to je stanovení a vybrání daně tak, aby nebyly zkráceny daňové příjmy. Kromě toho správce daně vycházel z údajů daňové evidence žalobce a ve výzvě požadoval prokázat položky uváděné samotným žalobcem v daňové evidenci.

Pokud žalobce napadal obsah zprávy o daňové kontrole a uváděl, že zjištění nevychází ze skutkového stavu, pak k námitkám nákladů za správní poplatky, včetně kolků, ve výši 13 271,50 Kč žalovaný uvedl, že se na žalobce od 1.1.2004 nevztahuje zákon o účetnictví a že žalobce byl povinen vést od tohoto data podle § 7b a článku II. bod 4 přechodných ustanovení zákona č. 438/2003 Sb., kterým se mění zákon o daních z příjmů daňovou evidenci. Pokud vedl daňovou evidenci ve formě jednoduchého účetnictví podle platných právních předpisů do 31.12.2003, nelze proti tomu nic namítat, protože zákon o daních z příjmů nestanoví určitou formu vedení daňové evidence a je na daňovém subjektu jakou formu zvolí, je však třeba, aby daňová evidence byla vedena takovým způsobem, který by vedl ke zjištění základu daně z příjmů a kterým by daňový subjekt prokázal všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání k dani z příjmu fyzických osob. Zvláštní právní předpisy o účetnictví se použijí pro obsahové vymezení složek majetku v daňové evidenci. Žalovaný poukázal na § 7b odst. 5 zákona o daních z příjmů a povinnosti poplatníka uchovávat daňovou evidenci za všechna zdaňovací období, pro které neukončila lhůta pro vyměření daně. K tomu žalovaný rovněž poukázal na odlišné znění § 31 zákona o účetnictví než žalobce uváděl v žalobě a povinnosti stanovené zákonem o účetnictví pro účetní jednotky, přičemž ovšem žalobce v roce 2004 nebyl účetní jednotkou, vedl daňovou evidenci. Jak účetnictví podvojné, tak i daňová evidence, zachycuje pomocí záznamu (dokladů účetních i jiných) skutkový stav. Účetnictví i daňová evidence zachycují daňové i nedaňové operace a je na daňovém subjektu, aby tyto skutečnosti prokázal ve smyslu § 31 odst. 9 daňového řádu, přičemž správce daně dbá, aby skutečnosti rozhodné pro správné stanoví daňové povinnosti byly zjištěny co nejúplněji a není v tom vázán návrhy daňových subjektů ve smyslu § 31 odst. 2 téhož zákona. Částka 13 271,50 se skládá z výdajů za nákup kolků a správních poplatků ve výši 8 350 a zbylá částka ve výši 4 921,50 se vztahuje k výdajům za překlady. Žalobce v daňovém řízení tvrdil, že se zabýval realitní činností, ale neprokázal žádnými důkazními prostředky provozování realitní kanceláře. V roce 2004 měl příjmy především z prodeje pohledávek společnosti K.M.Servis s.r.o., doklady s katastrálních úřadů či archivů nebyly předloženy, ani z předložené knihy jízd či ostatní daňové evidence nebylo možno dovodit a usuzovat na činnost realitní kanceláře. V rámci doplnění důkazního řízení v průběhu odvolacího řízení byla vydána výzva ze dne 3.4.2008 k prokázání daňové činnosti výdajů za kolky a správní poplatky. K tomu žalobce přiložil kopie katastrální mapy pozemku, ze které není zřejmé, jakého katastrálního území se týká. Důvod, který žalobce uváděl v daňovém řízení, tedy, že měl zajistit a organizovat na žádost majitele prodej pozemku na Praze 6 třetím osobám, žalobce smlouvou s objednatelem ani žádným jiným důkazním prostředkem neprokázal. Částka 4 921,50 Kč za překlady nebyla žalobcem rozporována ani v odvolání.

K nákladům za ekonomické poradenství společnosti PRIMANO ve výši 657 000 Kč žalovaný poukázal na odůvodnění svého rozhodnutí na str. 3 a 4 s tím, že zjištění, že společnost PRIMANO nevykonávala žádnou činnost, nevedla účetnictví a jednatel nevykonával své povinnosti podle obchodního zákoníku, správce daně posoudil jako existence skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost daňové evidence povinně vedené žalobcem ve smyslu § 31 odst. 8 písm. c) daňového řádu. Takto byly zpochybněny žalobcem předložené doklady (faktury, příjmové pokladní doklady, evidenční zápisy v peněžním deníku) a bylo tak na žalobci, aby prokázal zda a jakým způsobem bylo poskytnuto plnění uvedené na fakturách vystavených společností PRIMANO, zaplacení uvedených částek společnosti PRIMANO a souvislost vynaložených nákladů s dosaženými příjmy z podnikání ve smyslu § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Namítaná důvěrnost informací nemohla být důvodem odmítnutí součinnosti žalobce v daňovém řízení ve smyslu § 2 odst. 9 daňového řádu s tím, že pro pracovníky správce daně platí § 24 odst. 1 téhož zákona a povinnost mlčenlivosti. K námitce žalobce, že Finanční úřad v Říčanech naplánoval výslech svědka na listopad roku 2007 a informoval jej o datu a místu konání svědecké výpovědi pana D. s poznámkou, že svědek D. asi nepřijde, protože se na jednání nedostavuje a že nato zástupce žalobce Dr. L. H. sdělil správci dani, že se tedy nezúčastní výpovědi svědka, protože je to ztráta času, žalovaný uvedl, že z celého spisového materiálu takovéto tvrzení správce daně není zřejmé, není zde ani protokol o ústním jednání ani úřední záznam, ve kterém by bylo zachyceno toto žalobcovo tvrzení. Ze spisového materiálu plyne, že žalobce byl řádně seznámen s místem, datem a časem konání svědecké výpovědi. Žalobce se však k jednání nedostavil a neuplatnil své právo podle § 16 odst. 4 písm. e) daňového řádu. Žalobcem v žalobě navržený důkaz „protokol o výslechu svědka D. ze dne 22.11.2007“ zachycuje mimo jiné průběh jednání a osoby, které se jednání zúčastnily, v obsahu protokolu však není uvedeno poznámka „poznámka správce daně o nedostavování se svědka“. Pokud žalobce poukazoval na „přípis Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu“, ze kterého se měl dozvědět o existenci protokolu o výpovědi svědka pana D., pak k tomu žalovaný uvedl, že se jednalo o výzvu Finančního ředitelství pro hl.m. Prahu ze dne 3.4.2008 č.j. 5275/08-1100-103204 podle § 31 odst. 9 a § 43 daňového řádu k prokázání výdajů za nákup kolků a platby správních poplatků k prokázání, že částky ve výši 150 000 Kč, ve výši 357 000 Kč a ve výši 150 000 Kč, vyplacené firmě PRIMANO, jsou výdaje na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů v roce 2004. K této výzvě byla připojena jako příloha kopie protokolu o ústním jednání ze dne 22.11.2007 č.j. 110769/07/059931/7116, kde je zachycena výpověď svědka pana D., která se konala bez přítomnosti žalobce, ačkoliv byl žalobce i jeho zástupce o místu, datu a čase konání vyrozuměn. Žalobce tedy o konání výpovědi svědka věděl a bylo na jeho rozhodnutí, zda-li využije své právo být přítomen výpovědi svědka či se seznámit s obsahem protokolu v rámci nahlížení do spisu podle § 23 daňového řádu a vyžádat si opis protokolu. Z průvodního dopisu Finančního úřadu v Říčanech ze dne 26.11.2007 č.j. 111263/07/059931/1205 ve věci odpovědi na dožádání ze dne 17.9.2007 č.j. 257353/07/006931/6005, jejíž součástí je protokol o ústním jednání, který zachycuje výpověď svědka, plyne, že opakované předvolání ke svědecké výpovědi učinil správce daně na výslovné přání zástupce žalobce pana PhDr. L. H. Správce daně jej o místu, datu a čase konání výpovědi řádně informoval – oznámení svědecké výpovědi bylo doručeno dne 7.11.2007 a žalobce se přesto nedostavil. Správce daně postupoval v souladu s § 16 odst. 4 písm. e) daňového řádu a opakovaně umožňoval žalobci využít právo klást svědkům otázky při ústním jednání, žalobce toto své právo nevyužil. Žalovaný zaslal kopie protokolu o ústním jednání č.j. 110769/07/059931/7116 jako součást výzvy k prokázání a seznámil tedy žalobce s obsahem protokolu. K tomu, že na žádost žalobce, která byla reakcí na výzvu k prokázání, nebyl pořízen žalovaným opis nebo stejnopis, na kterém by byla ověřena shoda s originálem žalovaný uvedl, že v žádosti nebyl žalobcem sdělen účel použití požadovaného stejnopisu nebo opisu, který je povinen správce daně na nich vyznačit. Výzva žalovaného ke sdělení účelu jejich využití by zbytečně a neúměrně protahovalo odvolací řízení, které se řídí závaznými interními lhůtami, proto k ní žalovaný nepřistoupil. Vydání neověřené kopie za účelem seznámení žalobce s obsahem protokolu nemělo vliv na důkazní povinnost žalobce stanovenou mimo jiné i uvedenou výzvou k prokázání, nemělo ani vliv na výrok rozhodnutí, který je předmětem žaloby. Tímto postupem nebylo porušeno ustanovení § 23 daňového řádu o nahlížení do spisu. K záloze ve výši 1 000 000 Kč žalovaný poukázal na předloženou smlouvu o smlouvě budoucíh o postoupení pohledávky ze dne 8.6.2004, záloha tedy byla platba na budoucí nákup pohledávky, tomu odpovídá i zálohová faktura vystavená dodavatelem TGS nástroje– stroje, technologické služby spol. s.r.o., kde se dodavatel odvolává na uvedenou smlouvu. Zálohová faktura není upravena žádným právním předpisem, není účetním ani daňovým dokladem, přesto je důkazním prostředkem, který prokazuje právní důvod pro vyplacení určité částky, jako zálohy na konkrétní titul. Pro posouzení daňové uznatelnosti je třeba posoudit na jaký titul je platba (záloha) poskytnuta. V případě žalobce se jednalo o zálohu na pořízení pohledávky, nabyté postoupením, jak plyne ze smlouvy. K tomu žalovaný poukázal na § 24 odst. 2 písm. o) zákona o daních z příjmů s tím, že pořízení pohledávky je nedaňový výdaj a stejně tak i vyplacená záloha na budoucí pořízení pohledávek. Výdajem se stává pořizovací cena až při její úhradě dlužníkem nebo postupníkem při jejím následném postoupení a to jen do výše příjmů. Vyplacená záloha na pořízení pohledávky je nedaňový výdaj, jedná se o pohledávku žalobce, která měla být evidována podle § 7b odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů v daňové evidenci. Poznámka žalobce k účtování záloh v jednoduchém účetnictví nemá oporu v zákoně, neboť od 1.1.2004 byl povinen vést daňovou evidenci. K námitce na neúměrného prodlužování odvolacího řízení žalovaný sdělil, že na žádost žalovaného byla lhůta pro vyřízení odvolání prodloužena ministerstvem financí č.j. 39/280112/2008-392 ze dne 1.4.2008 do 30.6.2008. V této lhůtě žalovaný žalobou napadené rozhodnutí vydal v souladu s § 50 odst. 6 daňového řádu. Žalovaný žádal, aby soud žalobu zamítl.

V písemné replice k vyjádření žalovaného žalobce argumentoval obdobně jako v žalobě. Zdůraznil, že poté, kdy se dozvěděl o obsahu výpovědi pana D. podal na něj trestní oznámení pro křivé obvinění. Pan D. pak byl v tomto řízení vyslechnut a v tvrzení uvedená při výpovědi správce daně popřel. Žalovaný tedy své rozhodnutí založil na falešné výpovědi. Žalobce trval na tvrzeních uvedených v žalobě s tím, že pan D. byl ze strany finančního úřadu při této výpovědi ovlivňován, aby vypovídal v neprospěch žalobce. Z tohoto důvodu žalobce žádal o provedení důkazů připojením trestního spisu vedené proti panu D. Policií ČR OŘ Praha – venkov č.j. ORPO-4196-TČ-2008 a zejména výslechem pana D. Žalobce upozornil, že v rozhodném období v obchodu s pohledávkami dosáhl značných příjmů, které řádně zdanil. Dále poukázal na rozsudek NSS sp.zn 5Afs 5/2008 a zde pojednanou zásadu volného hodnocení důkazů dle § 2 odst. 3 daňového řádu s tím, že každý musí být posouzen jednotlivě a zároveň všechny ve vzájemné souvislosti.

V písemném vyjádření k replice žalobce žalovaný zdůraznil, že žalobce žádným způsobem neprokázal, že by byla provozována realitní činnost. Dále v kontextu rozsudku NSS sp. zn. 2Afs 24/2007 konstatoval, že daňové řízení je postaveno na zásadě břemena tvrzení podle § 31 odst. 9 daňového řádu s tím, že podstatnou výjimkou z uvedeného pravidla, že v daňovém řízení nese důkazní břemeno daňový subjekt, je např. v ustanovení § 31 odst. 8 písm. c) téhož zákona, podle něhož správce daně prokazuje existenci skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví a jiných povinných evidencí či záznamů vedených daňovým subjektem. Daňový subjekt má v prvé řadě povinnost tvrdit skutečnosti relevantní pro jeho daňovou povinnost. To u žalobce bylo, zda výdaje za nákup kolků a za správní poplatky byly výdaji vynaloženými v souvislosti s jeho podnikatelskou činností podle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Daňový subjekt je povinen na základě příslušných zákonných ustanovení vést účetnictví či jiné povinné záznamy či evidence, jejichž smyslem a účelem je, poskytnout tomu, kdo je vede i oprávněné třetí osobě, tedy správci daně, věrohodný, úplný, průkazný a právní přehled o jeho předmětu. Z hlediska metod zaznamenávání se u účetnictví jedná o standardizovaný formalizovaný a značně detailní předmět o hospodaření, který by, je-li veden předepsaným způsobem, neměl umožnit, aby o hospodaření dotyčného daňového subjektu byl podán zkreslený obraz. V případě žalobce žalovaný uvedl, že žalobce v rozhodném období vedl daňovou evidenci. K tomu poukázal na své předchozí vyjádření k žalobě. K příjmům z prodeje pohledávek společnosti K.M. Servis nebyly předloženy žalobcem žádné získané doklady z katastrálních úřadů či archivů, za které by byly zaplaceny kolky, ani z předložené knihy jízd to nebylo lze dovodit, ani z předložené ostatní daňové evidence nebylo možné usuzovat na činnost realitní kanceláře. Žalobce evidoval pouze drobný majetek a kromě svého tvrzení, že se zúčastnil několika řízení v nabídkách Pozemkového fondu, ze který získal pozemek v Přestavlkách, nepředložil o tom žádný důkazní prostředek ani nepředložil žádný důkazní prostředky, prokazující jeho účast ve věci písemných nabídek Pozemkového fondu o náhradních nemovitostech. V rámci odvolacího řízení bylo provedeno doplnění důkazního řízení, byla vydána výzva ze den 3.4.2008 č.j. 5275/08-1100-103204 k prokázání daňové účinnosti výdajů za kolky a správní poplatky. Žalobce ke svému vyjádření přiložil kopie katastrální mapy pozemku, z které není zřejmé, jakého katastrálního území se týká. Jako důvod uvedl, „že musel zajistit a organizovat na žádost majitele prodej pozemku na Praze 6 třetím osobám“. Tento důvod nedoložil ani smlouvou s objednavatelem ani žádným jiným důkazním prostředkem. Unesl-li správce daně své důkazní břemeno, je na daňovém subjektu, aby prokázal soulad daňové evidence se skutečností. Důkazní prostředky zde budou pravidelně pocházet ze sfér mimo účetnictví či evidence a de facto nahradí či doplní nevěrohodné, neúplné, neprůkazné či nesprávné účetnictví či evidenci. Žalobce své důkazní břemeno neunesl jen tím, že předložil formálně doklady o zaplacení správních poplatků. K jakému obchodnímu případu, realizovanému či nerealizovanému, se tyto vynaložené náklady vztahovaly, žalobce neprokázal. Nebylo tak možno posoudil, zda vynaložené výdaje za nákup kolků souvisely s podnikatelskou činností či se jednalo o náklady vynaložené na osobní potřebu (na daňové výdaje). K nákladům na ekonomické poradenství společností PRIMANO s.r.o. žalovaný odkázal na správní úvahu správce daně, včetně hodnocení důkazů, obsaženou v odůvodnění žalovaného rozhodnutí na str. 3 a 4. K zaúčtování pohledávky ve výši 1 000 000 Kč žalovaný poukázal na shora citovanou smlouvu o smlouvě budoucí o postoupení pohledávky a zálohovou fakturu vystavenou dodavatelem TGS nástroje-stroje-technologické služby s.r.o. s tím, že jiné důkazní prostředky, že se jedná o např. oběžnou provozní zálohu, nebyly žalobcem předložený ani nevrhnuty. Jednalo se tedy o zálohu na budoucí nákup pohledávky. K tomu žalovaný opět poukázal na § 24 odst. 2 písm. o) zákona o daních z příjmů s tím, že součastně měla být tato částka evidována jako pohledávka podle § 7b odst. 1 písm. b) téhož zákona. Skutečnost, že žalobce zahrnul vrácenou zálohu na pořízení pohledávky do zdanitelných příjmů v roce 2006 podle žalovaného, není důvodem pro daňovou uznatelnost tohoto výdaje v roce 2004.

Při ústním jednání účastníci setrvali na svých stanoviscích. Žalobce zdůraznil, že ve věci správních poplatků a kolků považuje postup správce daně za šikanózní. K částce 1 000 000 Kč pak závěry žalovaného za absurdní. Účetnictví mu vedla odborná firma, která tuto částku v souladu se zákonem zaúčtovala jako zálohu. K částce 657 000 Kč, které zaplatil za ekonomické poradenství, uvedl, že proti tomuto výdaji stál jeho příjem 5 000 000 Kč a tuto částku by nikdy nezískal, kdyby s tím neměl spojené výdaje. Doklady, které předložil správci daně, byly podepsány oprávněnou osobou. Na pochybnosti správce daně a jeho výzvy vždy vše vysvětlil a doložil. Na firmu PRIMANO jej odkázal bývalý likvidátor firmy K.M. Servis, ten mohl být v daňovém řízení vyslechnut. Žalobce jej uváděl jako osobu, se kterou jednal kromě další osoby a sice Ing. S. Pokud měl správce daně pochybnosti, měl sám provést dokazování, přešlo na něj důkazní břemeno. K tomu poukázal na rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 30Ca 101/2001. K výslechům svědka D. uvedl, že oba byly provedeny nezákonně. O tom, že byl proveden prvotní výslech se žalobce dozvěděl až od Finančního úřadu pro Prahu 6, podruhé byl výslech D. proveden v odvolacím řízení, ale rovněž v rozporu se zákonem. V souvislosti s trestním oznámením na svědka D. žádal finanční úřad o přerušení řízení a vyčkání výsledku trestního řízení. Touto žádostí se správce daně nezabýval. V této době již bylo trestní řízení skončeno, věc byla sice odložena, ale z řízení vyplynulo, že svědek D. žalobce nezná, tedy je to v rozporu s tím, co uváděl předtím. Z jeho výpovědi rovněž vyplynulo, že podepisoval faktury, které pak žalobce proplatil. Z toho má žalobce za to, že faktury jsou perfektní, neboť byly podepsány oprávněnou osobou. Na základě výpovědi svědka D. tak učinil správce daně závěry, které způsobily navýšení daňové zátěže žalobce. Správce daně přitom jiné důkazy neprovedl, ač je žalobce navrhoval. Tím žalobce míní, že navrhoval grafologické posudky na podpisy svědka D. na žalobcem předložených listinách. Dále žalobce v průběhu daňového řízení hovořil o osobách H., což měl být bývalí likvidátor společnosti K.M.Servis a o osobě S. Jejích výslech ale nenavrhoval. Za šikanózní ze strany správce daně považoval i vynětí z nákladu položky 9 Kč za salát. Poukázal nato, že v rozhodnutí žalovaného na str. 3 uvedeno, že svědek D. nejprve uvedl, že faktory předložené žalobcem vidí poprvé, na str. 4 téhož rozhodnutí pak žalovaný již uvedl, že svědek vypověděl, že tyto faktory podepsal. V tom spatřuje rozpor žalovaného rozhodnutí.

Zástupce žalovaného uvedl, že ze skutečnosti, že žalobce na výzva reagoval ještě nevyplývá, že těmto výzvám vyhověl. Žalobce neprokázal jakým konkrétním způsobem PRIMANO pro žalobce pracovala, tak aby výdaje za její činnost mohly být uplatněny. Žalobce v této souvislosti na výzvy správce daně odkázal na důvěrnost informací ve vztahu ke společnosti PRIMANO. Tvrzení ohledně svědeckých výpovědí pana D. není podloženo správním spisem a sice skutečnost, že by byl žalobce informován finančním úřadem o tom, že svědek na nepředvolaný termín nepřijde. Ze svědeckých výpovědí tohoto svědka vyplynulo, že ten prohlásil, že podepisoval faktury. To je zřejmé i z jeho podpisu při porovnání podpisu na fakturách a podpisů na protokolu u správce daně. Ostatně žalobce tuto okolnost také nezpochybňuje. Svědek zpochybnil podpisy na příjmových pokladních dokladech a i zde je na první pohled zřejmé, že tento podpis svědka je jiný než na příjmových a že na příjmových dokladech svědek podepsán není.

Zástupce žalobce při ústím jednání vzal výslovně zpět důkazy, které označil v žalobě. Nadále trval na provedení důkazů - připojením trestního spisu ve věci trestního oznámení proti D. D. a důkaz jeho výslechem. Dále navrhl, aby soud provedl důkaz výslechem JUDr. pana H., otce žalobce, který žalobce zastupoval v daňovém řízení a dále výslech JUDr. L., který měl být přítomen jednání s panem D., jakož i rozhodnutí v trestním řízení ve věci proti D. D., která má k dispozici a z něhož vyplývá, že svědek žalobce nezná. Dále žalobce navrhl provést důkaz listinou a sice vyjádřením účetní firmy, která zpracovávala účetnictví pro žalobce ohledně vyúčtování částky 1 000 000 Kč. Zástupce žalovaného k navrženým důkazům uvedl, že jejich provedení považuje za nadbytečné, neboť není rozhodném jestli svědek D. viděl či neviděl žalobce, ale meritem věci je, zda výdaje žalobci jsou daňově uznatelnými výdaji ve smyslu zákona a daních z příjmů. Stejně tak je nerozhodné zjišťovat, kým byla podepsána faktura. Soud důkazy navržené žalobcem v jeho písemném podání ze dne 1.2.2009 na č.l. 36 soudního spisu, jakož i důkazy navržené při ústním jednání neprovedl z důvodu, které budou uvedený níže.

Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydáním v rozsahu žalobou tvrzených bodů nezákonnosti, kterými je vázánm podle skutkového a právního stavu ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutím a dospěl k závěru, že žaloba není opodstatněná.

Při posouzení soud vyšel z následující právní úpravy:

Podle ustanovení § 23 odst. 3 zákona o daních z příjmů v rozhodném znění (do 30.6.2008).. Výsledek hospodaření nebo rozdíl mezi příjmy a výdaji podle odstavce 2 a) se zvyšuje o 1. částky neoprávněně zkracující příjmy, 2. částky, které nelze podle tohoto zákona zahrnout do výdajů (nákladů), 3. výdaje (náklady) uplatněné podle § 24 odst. 2 písm. za) při porušení podmínek stanovených tímto zákonem, 4. částky, o které byl snížen výsledek hospodaření podle písmene c) bodů 1 a 2 za předchozí zdaňovací období, a to ve zdaňovacím období, kdy je oprava nesprávností v účetnictví provedena a ovlivnila výsledek hospodaření. Výsledek hospodaření se zvyšuje dále o částku, o kterou byl snížen výsledek hospodaření podle písmene c) bodu 1 za předchozí zdaňovací období, a to v tom zdaňovacím období, kdy je oprava nesprávností zaúčtována rozvahově, 5. částky pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na veřejné zdravotní pojištění, které je podle zvláštních právních předpisů povinen platit zaměstnanec a byly zaměstnavatelem, který vede účetnictví, sraženy, avšak neodvedeny do konce měsíce následujícího po uplynutí zdaňovacího období nebo jeho části. Pokud je daňový subjekt povinen podat podle tohoto zákona nebo zvláštního zákona daňové přiznání v průběhu zdaňovacího období, jsou částky pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na veřejné zdravotní pojištění částkami, o které se zvýší hospodářský výsledek, nebudou-li odvedeny do termínu pro podání daňového přiznání, 6. přijaté úhrady smluvních pokut, úroků z prodlení, poplatků z prodlení, penále a jiných sankcí ze závazkových vztahů u věřitele, který vede účetnictví, pokud byly podle písmene b) bodu 1 položkou snižující výsledek hospodaření v předchozích zdaňovacích obdobích; přitom za přijetí úhrady se považuje i vzájemné započtení pohledávky a závazku podle zvláštního právního předpisu. Věřitel, který vede účetnictví a postoupí pohledávku z těchto smluvních sankcí nebo u kterého pohledávka z těchto sankcí zanikne jiným způsobem než jejím uhrazením nebo splynutím práva s povinností u jedné osoby a její výše byla podle písmene b) bodu 1 položkou snižující výsledek hospodaření v předchozích zdaňovacích obdobích, je povinen o částku této pohledávky zvýšit výsledek hospodaření, pokud již nebyl o stejnou částku zvýšen podle bodu 2. Obdobně to platí pro právního nástupce poplatníka zaniklého bez provedení likvidace, 7. částku zrušené rezervy, jejíž způsob tvorby a výši pro daňové účely stanoví zvláštní právní předpis, u poplatníka, který nevede účetnictví, 8. rozdíl mezi oceněním nepeněžitého vkladu a výší vkladu vyplácený obchodní společností společníkovi nebo družstvem členovi družstva nebo část tohoto rozdílu, o který nebyla snížena nabývací cena podílu (§ 24 odst. 7), a to ke dni vzniku obchodní společnosti nebo družstva při založení nové obchodní společnosti nebo družstva, v ostatních případech ke dni splacení vkladu. Toto se nevztahuje na poplatníky uvedené v § 2, 9. prostředky nebo jejich část, o které byl snížen základ daně podle § 20 odst. 7, a to v takové výši, v jaké takto získané prostředky nebyly použity v souladu s podmínkou pro snížení základu daně, a to v tom zdaňovacím období, kdy poplatník končí činnost nebo končí stanovená lhůta pro použití prostředků, 10. kladný rozdíl mezi vzájemnými závazky a pohledávkami zúčastněných a nástupnických obchodních společností nebo družstev, u nichž dochází k zániku v důsledku přeměny splynutím osoby dlužníka a věřitele, vyloučený v zahajovací rozvaze ve prospěch vlastního kapitálu, a to u nástupnické společnosti nebo družstva v prvním zdaňovacím období nebo období, za něž je nástupnická společnost povinna podat daňové přiznání, přičemž tento rozdíl se stanoví bez vlivu ocenění reálnou hodnotou pro účely přeměny. Tento rozdíl se snižuje o tu část pohledávky zanikající v důsledku splynutí osoby dlužníka a věřitele, která byla u věřitele odepsána do nákladů, které nebyly považovány za daňově uznatelné podle § 24. Toto ustanovení se nevztahuje na pohledávky a závazky z titulu závazkových pokut, úroků z prodlení, poplatků prodlení, penále a jiných sankcí ze smluvních vztahů, 11. kladný rozdíl mezi oceněním majetku podle zvláštního právního předpisu a výší jeho hodnoty zachycené v účetnictví obchodní společnosti nebo družstva v souladu se zvláštním právním předpisem u společníka nebo člena družstva při zániku jeho účasti v obchodní společnosti nebo členství v družstvu, pokud je podíl na likvidačním zůstatku nebo vypořádací podíl vypořádáván v nepeněžní formě. Pokud společníkovi nebo členovi družstva při zániku jeho účasti v obchodní společnosti nebo družstvu vznikne vedle práva na vypořádací podíl v nepeněžní formě současně i závazek vůči obchodní společnosti nebo družstvu, sníží se tento kladný rozdíl o částku závazku, 12. částku neuhrazeného závazku zachyceného v účetnictví dlužníka odpovídajícího pohledávce, od jejíž splatnosti uplynulo 36 měsíců nebo se promlčela, a dále o částku závazku zachyceného v rozvaze, který zanikl jinak než jeho splněním, započtením, splynutím práva s povinností u jedné osoby, dohodou mezi věřitelem a dlužníkem, kterou se dosavadní závazek nahrazuje závazkem novým nebo narovnáním podle zvláštního právního předpisu, pokud nebyla podle zvláštního právního předpisu zaúčtována ve prospěch výnosů nebo se o tuto částku závazku nezvyšuje výsledek hospodaření podle bodu 10. Toto se nevztahuje na závazky dlužníka, který je v úpadku podle zvláštního právního předpisu, a u ostatních poplatníků na závazky z titulu cenných papírů a ostatních investičních nástrojů, plnění ve prospěch vlastního kapitálu, úhrady ztráty společnosti, úvěrů, půjček, ručení, záloh, smluvních pokut, úroků z prodlení, poplatků z prodlení a jiných sankcí ze závazkových vztahů a dále na závazky, z jejichž titulu vznikl výdaj (náklad), ale je výdajem (nákladem) na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, jen pokud byl zaplacen. Toto ustanovení se dále nevztahuje na závazky, z jejichž titulu nebyl uplatněn výdaj (náklad) na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, a dále na závazky, o které vedou poplatníci rozhodčí řízení podle zvláštního právního předpisu nebo soudní řízení a nebo správní řízení podle zvláštního právního předpisu, jehož se poplatník řádně účastní a řádně a včas činí úkony potřebné k uplatnění svého práva, a to až do doby pravomocného rozhodnutí. Za závazky se pro účely tohoto ustanovení v případě poplatníků, kteří vedou účetnictví, nepovažují dohadné položky pasivní nebo rezervy zachycené v účetnictví poplatníka v souladu se zvláštním právním předpisem. Obdobně postupují poplatníci s příjmy podle § 7 nebo 9, kteří nevedou účetnictví, 13. částku, o kterou byl snížen základ daně podle § 34 odst. 9 a 10 v předchozích zdaňovacích obdobích, pokud poplatník pohledávku vzniklou z titulu postoupení majetkového podílu dále postoupil, b) se snižuje o 1. rozdíl, o který smluvní pokuty a úroky z prodlení, poplatky z prodlení, penále a jiné sankce ze závazkových vztahů zúčtované ve prospěch výnosů podle zvláštního právního předpisu u poplatníka, který vede účetnictví, převyšují přijaté částky v tomto zdaňovacím období. Do tohoto rozdílu nelze zahrnout částky pohledávek z těchto sankcí, které zanikly v průběhu nebo k poslednímu dni zdaňovacího období. Za zánik pohledávky se pro účely tohoto ustanovení považuje i její postoupení, 2. částky pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na veřejné zdravotní pojištění, o které byl zvýšen výsledek hospodaření u poplatníka, který vede účetnictví, podle písmene a) bodu 5, dojde-li k jejich odvedení. Obdobně to platí pro právního nástupce poplatníka zaniklého bez provedení likvidace, pokud tyto částky pojistného a příspěvku odvede za poplatníka zaniklého bez provedení likvidace, 3. částky dalších výdajů (nákladů), které lze uplatnit jako výdaje (náklady) na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, jen pokud byly zaplaceny, dojde-li k jejich zaplacení v jiném zdaňovacím období, než ve kterém tyto náklady ovlivnily výsledek hospodaření. Obdobně to platí pro právního nástupce poplatníka zaniklého bez provedení likvidace. Základ daně nelze snížit o zaplacené úroky, které nebyly výdajem (nákladem) na dosažení, udržení a zajištění příjmů z důvodů uvedených v § 25 odst. 1 písm. w), 4. částky zaúčtované podle zvláštního právního předpisu ve prospěch výnosů nebo nákladů v účetnictví společníka při nabytí akcií nebo obchodního podílu v rámci přeměny podle zvláštního předpisu70), pokud v této souvislosti nedojde ke zvýšení nabývací ceny (§ 24 odst. 7), 5. částky zaúčtované podle zvláštního právního předpisu ve prospěch výnosů nebo nákladů v účetnictví společníka při nabytí akcií tímto společníkem, pokud tyto akcie byly nově emitovány na základě zvýšení základního kapitálu podle zvláštního předpisu, byl-li zdrojem tohoto zvýšení zisk společnosti, fond vytvořený ze zisku či jiné složky vlastního kapitálu, pokud v této souvislosti nedojde ke zvýšení nabývací ceny (§ 24 odst. 7), c) lze snížit o 1. částky, o které byly nesprávně zvýšeny příjmy, 2. částky nezahrnuté do výdajů (nákladů), které lze podle tohoto zákona do výdajů (nákladů) zahrnout, 3. částky související s rozpouštěním rezerv a opravných položek, jejichž tvorba nebyla pro daňové účely výdajem (nákladem) na dosažení, zajištění a udržení příjmů, pokud jsou podle zvláštního právního předpisu zaúčtovány ve prospěch nákladů nebo výnosů, 4. oceňovací rozdíl vzniklý jinak než koupí majetku, není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak, 5. částky ve výši záporného rozdílu mezi oceněním podniku nebo části podniku tvořící samostatnou organizační složku při nabytí vkladem nebo přeměnou a souhrnem jeho individuálně přeceněných složek majetku sníženým o převzaté závazky (goodwill), pokud jsou podle zvláštního právního předpisu zaúčtovány ve prospěch výnosů, 6. hodnotu splněného nebo započteného závazku nebo jeho části, o kterou byl zvýšen základ daně podle písmene a) bodu 12. Obdobně postupují poplatníci s příjmy podle § 7 nebo 9, kteří nevedou účetnictví. Obdobně se postupuje, je-li daňové přiznání podáváno za jiné období, než je zdaňovací období.

Podle ustanovení § 24 odst. 1 téhož zákona výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů se pro zjištění základu daně odečtou ve výši prokázané poplatníkem a ve výši stanovené tímto zákonem a zvláštními předpisy.Ve výdajích na dosažení, zajištění a udržení příjmů nelze uplatnit výdaje, které již byly v předchozích zdaňovacích obdobích ve výdajích na dosažení, zajištění a udržení příjmů uplatněny. Pokud poplatník účtuje v souladu se zvláštním právním předpisem některé účetní operace kompenzovaně, posuzují se náklady, jejichž uznatelnost je limitována výší příjmů s nimi souvisejících, obdobně jako by byly účtovány odděleně náklady a výnosy.

Podle ustanovení § 5 odst. 1 téhož zákona základem daně je částka, o kterou příjmy plynoucí poplatníkovi ve zdaňovacím období, za které se pro účely daně z příjmů fyzických osob považuje kalendářní rok, přesahují výdaje prokazatelně vynaložené na jejich dosažení, zajištění a udržení, pokud dále u jednotlivých příjmů podle § 6 až 10 není stanoveno jinak.

Podle ustanovení § 7 odst. 3 téhož zákona základem daně (dílčím základem daně) jsou příjmy uvedené v odstavcích 1 a 2 s výjimkou uvedenou v odstavci 6. Tyto příjmy se snižují o výdaje vynaložené na jejich dosažení, zajištění a udržení s výjimkou příjmů uvedených v odstavci 1 písm. d). Pro zjištění základu daně (dílčího základu daně) se použijí ustanovení § 23 až 33. Příjmy uvedené v § 22 odst. 1 písm. c), f) a písm. g) bodech 1 a 2 plynoucí poplatníkům uvedeným v § 2 odst. 3 jsou samostatným základem daně pro zdanění zvláštní sazbou daně (§ 36).

Podle ustanovení § 7b odst. 1a, b, odst. 5 téhož zákona daňová evidence zajišťuje zjištění základu daně z příjmů a obsahuje údaje o a) příjmech a výdajích, v členění potřebném pro zjištění základu daně, b) majetku a závazcích. Poplatník je povinen uschovávat daňovou evidenci za všechna zdaňovací období, pro která neskončila lhůta pro vyměření daně stanovená tímto zákonem nebo zvláštním právním předpisem.

Podle ustanovení § 24 odst. 2 písm. o) téhož zákona výdaji (náklady) podle odstavce 1 jsou také u poplatníků, kteří vedou daňovou evidenci, pořizovací cena u pohledávky nabyté postoupením, a to jen do výše příjmů plynoucích z jejich úhrady dlužníkem nebo postupníkem při jejím následném postoupení.

Podle ustanovení § 25 odst. 1 písm. u) téhož zákona za výdaje (náklady) vynaložené k dosažení, zajištění a udržení příjmů pro daňové účely nelze uznat zejména výdaje na osobní potřebu poplatníka; včetně výdajů vynaložených na opravu, údržbu nebo technické zhodnocení majetku sloužícího k podnikání nebo jiné samostatné výdělečné činnosti (§ 7), který poplatník uvedený v § 2 nezařadí do obchodního majetku podle § 4 odst. 4.

Podle ustanovení § 14 odst. 2 zákona č. 309/1999 Sb. opatření podle odstavce 1 a obdobná opatření ministerstev, jiných ústředních správních úřadů a České národní banky, vyhlášená ve Sbírce zákonů uveřejněním jejich plného znění nebo oznámením o jejich vydání do dne nabytí účinnosti tohoto zákona a k tomuto dni platná, pozbývají platnosti nejpozději dne 31. prosince 2003.

Podle článku II bod 4. zákona č. 438/2003 Sb. poplatník uvedený v § 2 zákona č. 586/1992 Sb., ve znění zákona č. 157/1993 Sb., zákona č. 323/1993 Sb., zákona č. 259/1994 Sb., zákona č. 87/1995 Sb., zákona č. 149/1995 Sb., zákona č. 248/1995 Sb., zákona č. 151/1997 Sb., zákona č. 209/1997 Sb., zákona č. 210/1997 Sb., zákona č. 227/1997 Sb., zákona č. 132/2000 Sb, zákona č. 241/2000 Sb., zákona č. 340/2000 Sb. a zákona č. 492/2000 Sb., který do konce roku 2003 účtoval v soustavě jednoduchého účetnictví a od roku 2004 nepovede účetnictví, bude postupovat podle § 7b zákona č. 586/1992 Sb., ve znění tohoto zákona.

Podle ustanovení § 2 odst. 2, odst. 9 daňového řádu správci daně postupují v daňovém řízení v úzké součinnosti s daňovými subjekty a při vyžadování plnění jejich povinností v daňovém řízení volí jen takové prostředky, které daňové subjekty nejméně zatěžují a umožňují přitom ještě dosáhnout cíle řízení, tj. stanovení a vybrání daně tak, aby nebyly zkráceny daňové příjmy. Právem i povinností všech daňových subjektů je úzce spolupracovat se správcem daně při správném stanovení a vybrání daně. Přitom jsou povinny dodržovat zákony i ostatní obecně závazné právní předpisy.

Podle ustanovení § 16 odst. 4 písm. e) téhož zákona daňový subjekt, u něhož je prováděna daňová kontrola, má ve vztahu k pracovníku správce daně právo klást svědkům a znalcům otázky při ústním jednání a místním šetření.

Podle ust. § 24 odst. 1 téhož zákona pracovníci správce daně, jakož i třetí osoby, které byly jakkoliv zúčastněny na daňovém řízení, jsou povinni zachovávat mlčenlivost o tom, co se při daňovém řízení nebo v souvislosti s ním dozvěděli, zejména o poměrech daňových subjektů jak osobních, tak i souvisejících s podnikáním.

Podle ustanovení § 31 odst. 2, odst. 8 písm. c), odst. 9 téhož zákona správce daně dbá, aby skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti byly zjištěny co nejúplněji a není v tom vázán jen návrhy daňových subjektů. Vždy však provede navržené důkazní prostředky, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. O provádění svědecké výpovědi správce daně daňový subjekt včas vyrozumí, nehrozí-li nebezpečí z prodlení. Správce daně prokazuje existenci skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví a jiných povinných evidencí či záznamů, vedených daňovým subjektem.

Podle ustanovení § 43 téhož zákona vzniknou-li pochybnosti o správnosti průkaznosti nebo úplnosti podaného daňového přiznání nebo hlášení, popřípadě dodatečného daňového přiznání nebo následného hlášení a dalších písemností předložených daňovým subjektem, nebo o pravdivosti údajů v nich uvedených, správce daně ve výzvě sdělí daňovému subjektu tyto pochybnosti způsobem umožňujícím daňovému subjektu určitou odpověď a předložení důkazních prostředků. Současně správce daně vyzve daňový subjekt, aby se k těmto pochybnostem vyjádřil, zejména, aby neúplné údaje doplnil, nejasnosti vysvětlil a nepravdivé údaje opravil, nebo pravdivost údajů řádně prokázal. Pokud vyplývá z podaného daňového přiznání nebo hlášení, popřípadě dodatečného daňového přiznání nebo následného hlášení, že daňovému subjektu má vzniknout přeplatek a správce daně má pochybnost podle odstavce 1, zahájí správce daně postup k odstranění pochybnosti do 30 dnů ode dne, kdy bylo takovéto podání učiněno. Ve výzvě daňovému subjektu určí správce daně přiměřenou lhůtu k odpovědi, která nesmí být kratší než 15 dnů, a poučí ho o následcích spojených s tím, jestliže pochybnost neodstraní nebo nedodrží stanovenou lhůtu. V průběhu vytýkacího řízení má daňový subjekt práva přiměřeně podle § 16 odst. 4 a výsledek vytýkacího řízení pracovník správce daně projedná s daňovým subjektem postupem podle § 16 odst. 8. Pokud je den podání daňového přiznání nebo hlášení dnem počátku běhu lhůty pro rozhodnutí správce daně nebo pokud je počátek běhu lhůty od tohoto dne odvozován, běh lhůty se vydáním výzvy podle předchozích odstavců přerušuje a nová lhůta počne běžet až ode dne, kdy jsou odstraněny pochybnosti vytýkané správcem daně ve výzvě.

Žalobce předně namítal, že výzvy správce daně ze dne 12.4.2006 a ze dne 27.7.2006 jsou nepochopitelné a odporující zákonu. Výzvy obsahují v úvodu požadavek na tzv. vysvětlení finančních částek údajně vložený žalobcem jako podnikatelem do pokladny žalobce, ačkoliv všechny tyto položky jsou řádně zachyceny, doloženy v účetnictví žalobce a nepochybně z nich vyplývá, že nešlo o žádné vlastní vklady do pokladny, nýbrž o přesuny finančních částek z bankovních účtů do pokladny. Za nepochopitelný považoval žalobce požadavek správce daně vysvětlit poštovné na Finanční úřad Dobříš, pojištění auta, služební cestu do Itálie.

K tomu z obsahu spisového materiálu vyplynulo, že výzvou ze dne 12.4.2006 č.j. 21179/06/006931/106005 (součást protokolu o ústním jednání z téhož dne ve věci zahájení daňové kontroly podle § 16 daňového řádu daně z příjmu fyzických osob za předmětné zdaňovací období), výzvou ze dne 18.4.2006 č.j. 141210/06/006931/106005 a výzvou ze dne 27.7.2006 č.j. 216675/06/006931/106005 byl žalobce vyzván podle § 31 odst. 9 ve spojení s § 16 daňového řádu k předložení veškerých dokladů, vztahujících se k jeho účetnictví za zdaňovací období roku 2004, přičemž je zde konkrétně správcem daně uvedeno jaké originály dokladů požaduje k prokázání skutečnosti, že finanční prostředky správcem daně v konkrétní výši uvedené vložené jako vklady v hotovosti do pokladny a na běžný účet, byly řádně zdaněni jako daní a ve kterém zdaňovacím období, popřípadě, že nepodléhaly žádné dani či byly od daně osvobozeny. Dále byl žalobce vyzván k prokázání a doložení, že zde konkrétně uvedené výdajové položky byly v roce 2004 vynaloženy na dosažení, zajištění a udržení příjmu a byl požádán o sdělení, k jakému účelu sloužily, byl vyzván, aby předložil další důkazní prostředky a doložil veškeré doklady, které má k dispozici a které by mohly mít vliv na prokázání ve výzvě uvedených skutečností, mimo jiné i poštovné Finanční úřad Dobříš ve výši 22 Kč a spotřebované pohonné hmoty na zde uvedená vozidla ve výši 45 685,52 Kč a 43 983,96 Kč. Jak vyplývá ze Zprávy o daňové kontrole (ze dne 3.5.2007 č.j. 112135/07/006931/6005), dodatečného platebního výměru č. 1070000452, žalobou napadeného rozhodnutí, jakož i vyjádření žalovaného k podané žalobě, nebyly předmětné finanční částky předmětem doměření. K samotným výzvám soud poukazuje na shora citované ustanovení § 2 odst. 2 a § 31 odst. 9 daňového řádu a uvádí, že z obsahu výzev správce daně, jakož i jeho dalšího postupu v daňovém řízení v projednávané věci žalobce, nevyplývá, že by správce daně postupoval v rozporu se zákonem a že by nedostál své povinnosti volit takové prostředky, které daňové subjekty nejméně zatěžují a umožňují přitom ještě dosáhnou cíle řízení, to je stanovení a vybrání daně tak, aby nebyly zkráceny daňové příjmy. Vzhledem k tomu, že shora uvedené finanční částky žalobce zaznamenal do daňové evidence, ze které správce daně vycházel, požadoval správce daně zcela v souladu se zákonem, aby žalobce prokázal položky, které v daňové evidenci uvedl. Lze tak k této žalobní námitce uzavřít, že výzvy správce daně byly vydány v souladu se zákonem a vzhledem k tomu, že žalobcem namítané částky nebyly předmětem doměření, je jeho žalobní námitka nedůvodná.

Žalobce dále nesouhlasil s obsahem zprávy o daňové kontrole. Uvedl, že zjištění nevychází ze skutkového stavu a nesouhlasil s daňovou neúčinností jednotlivých nákladů. Konkrétně k nákladům za správní poplatky a kolky žalobce poukazoval nato, že výdaje s nimi spojené v rozhodném období byly nutnými výdaji realitní kanceláře a že je tedy nakupoval výlučně v souvislosti se svou podnikatelskou činností, veškeré účetní doklady řádně evidoval a archivoval, jak mu ukládá zákon. K tomu žalobce poukázal na § 31 zákona o účetnictví. Správce daně však po žalobci požadoval důkazy, které žalobce neměl povinnost archivovat a to o neúčetní doklady typu zápisů z obchodních jednání, výpisů z katastrů, pracovní deníky, apod. Podle žalobce jednal správce daně svévolně a na základě neodůvodněného a nedoloženého podezření, že o tyto náklady zvýšil výnosovou položku, tedy daňový základ. K tomu z obsahu spisového materiálu, a to zejména zprávy o daňové kontrole, rozhodnutí správce daně I. stupně a žalobou napadeného rozhodnutí, vyplynulo, že z částky 13 271,50 Kč, kterou žalobce zahrnul za předmětné zdaňovací období do zdanitelných výdajů, činila částka 8 350 Kč náklady za nákup kolků a správních poplatků. Žalobce v průběhu

daňového řízení uváděl, že se zabýval realitní činností, v roce 2004 však zdanitelný příjem vyplývající z realitní činnosti nevykázal. Ve vyjádření ze dne 4.8.2006 žalobce uvedl, že se jedná o úhrady za správní poplatky, kdy vyhotovování listin je pro práci realitních kanceláře neprostou nutností, je to opatřovaní si informací bez nichž realitní kancelář provozovat nejde. Též se jedná o poplatky za ověřování kopií úředních listin. Kromě tohoto svého tvrzení však jiný důkazní prostředek, kterým by prokázal provoz realitní kanceláře, nepředložil, nedoložil doklady z katastrálního úřadu či archivu, z předložené knihy jízd nebylo lze dovodit, že by se jízda uskutečnila za účelem provozování realitní kanceláře, neboť v knize jízd není uveden

účel jednotlivých jízd, z předložené ostatní daňové evidence nelze usuzovat na činnost realitní kanceláře a žalobce nepředložil ani důkazní prostředek o tom, že se účastnil několika řízení

v nabídkách Pozemkového fondu o náhradních nemovitostech, k nimž pak podle svého

tvrzení získával informace na katastru nemovitostí. Správce daně tak uzavřel, že žalobce jako daňový subjekt neprokázal žádným způsobem, že se jednalo o výdaj ve smyslu § 24 zákona o daních z příjmů a proto podle § 23 odst. 3 téhož zákona základ daně o tuto částku zvýšil.

V průběhu odvolacího řízení žalovaný podle § 50 odst. 3 daňového řádu daňové řízení doplnil a vyzval žalobce (výzva ze dne 3.4.2008 č.j. 5275/08-1100-103204) k jeho odvolací námitce, že ačkoliv v roce 2004 nerealizoval ani jeden prodej nemovitostí neznamená to, ani nesvědčí o tom, že se činností realitní kanceláře nezabýval a že v následujícím roce 2005 žalobce

realizoval prodej minimálně 11 nemovitostí, aby konkretizoval a doložil, jaká zjištění a jakým způsobem byla získána v průběhu roku 2004 a jak byla využita na dosažení zajištění a udržení zdanitelných příjmů k výdajům za nákup kolků a platby správních poplatků s tím, že

v daňovém řízení žalobce k nim poskytl pouze vlastní názor a vysvětlení, které však není dokladem prokazujícím důvody, pro které by měly být posouzeny jako daňové výdaje.

Žalobce na výzvu reagoval sdělením (ze dne 21.4.2008), že mapové a evidenční podklady, získávané na katastrálních úřadech, po použití nearchivuje a ani mu to žádný předpis

neukládá, nejsou to totiž daňové doklady. Nečiní tak ani jiné realitní kanceláře ani nikdo to na nich nepožaduje. Pokud ve vyjádření k zprávě z daňové kontroly uváděl příkladmo prodej

minimálně 11 nemovitostí v roce 2005, potom se jednalo o vypořádání – prodej celého

souboru pozemků v Praze 6, kdy na žádost majitele zajišťoval a organizoval prodej pozemků třetím osobám. K tomuto případu má náhodou i katastrální mapu, jak postupně vznikla

z původního pozemku 1664/1, který v původní podobě zahrnoval celé území. Jednalo se o více než 25 domů, jejichž majitelé zjišťoval na základě výpisů z listů vlastnictví

k jednotlivým domům. Naprosto běžný způsob práce realitní kanceláře je, že buď pracuje na zakázku nebo z vlastního podnětu či záměru. Žalobce poukazoval na specifika práce realitní kanceláře s tím, že se jedná o dlouhá časová období, z čehož nutně vyplývá koncentrace

nákladů v určitém časovém období a realizace výnosů v jiném časovém období. Do okruhu informací získaných před katastrálními úřady, kde se vždy jedná o službu placené správním poplatkem, patří i všechny ostatní, kde se v konečném řešení záměr nerealizoval.

V restitučních nárocích uváděl konkrétní příklad pozemku v Přestavlkách, který získal v aukci pořádané Pozemkovým úřadem, a který následně prodal v únoru 2005, když všechny doklady k této operaci jsou založeny v účetnictví firmy a žalobce s tohoto prodeje žádné osvobození od daně z příjmů neuplatnil. Žalobce považoval požadavek žalovaného za překračující meze důkazní povinnosti daňového subjektu. Ke svému vyjádření přiložil kopie snímků katastrální mapy, kde je bez dalšího uveden pozemek par. č. 1664 rozdělený na menší pozemky. Z této kopie není zřejmé, k jakému obchodnímu případu realitní činnosti žalobce se vztahuje.

Z uvedeného je patrno, že žalobce důkazy předloženými v průběhu daňového řízení před správcem daně ani na další výzvu v odvolacím řízení neprokázal, že by výdaje za nákup kolků a správní poplatky byly výdaji ve smyslu § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů a že by tyto

výdaje měly vliv na zdanitelné příjmy tak, že byly za jejich pomoci dosaženy, zajištěny nebo udrženy. Podle stanoviska soudu postupoval správce daně a žalovaný v souladu s daňovým řádem, když opakovaně žalobce vyzývali k předložení důkazních prostředků stran jeho

tvrzení, což žalobce neakceptoval. Důkazy, které žalobce předložil, jeho tvrzení totiž neprokazují. Je tomu tak proto, že kopie katastrální mapy pozemku, ze které není zřejmé jakého katastrálního území se týká a k jakému obchodnímu případu žalobcovy realitní

činnosti se vztahuje, takovým důkazem není. Žalobce nepředložil ani smlouvu s objednatelem či jiný důkaz o tom, že náklady na kolky a správní poplatky byly vynaloženy v souvislosti

s jeho podnikatelskou činností v rozhodném období. Jeho tvrzení o tom, že tak postupují i jiné realitní kanceláře neobstojí, neboť předmětem daňového řízení byla daň z příjmu žalobce za rozhodné období, nikoli daň z příjmu jiných realitních kanceláři. Nepostačuje předložit jen doklady o vynaložených výdajích, ale je třeba prokázal souvislost těchto výdajů

s dosahovanými příjmy z realitní činnosti i když jsou dosaženy v jiném zdaňovacím období (žalobce tvrdil, že příjmy z realitní činnosti dosahoval až v následujícím roce 2005, byť tuto činnost vykonával i v roce 2004). Pokud se žalobce bránil, že s ohledem na zákon o účetnictví není povinen takové doklady shromažďovat a archivovat, je třeba k tomu uvést, že se na

žalobce od 1.1.2004 zákona o účetnictví nevztahoval a ve smyslu § 7b a článku II bod 4 přechodných ustanovení zákona č. 438/2003 Sb., kterým se měnil zákon o daních z příjmů, vedl žalobce daňovou evidenci. Tu je však třeba vést tak, aby vedla ke zjištění základu daně z příjmu a aby byl schopen prokázal všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání k dani z příjmu fyzických osob. Zároveň je třeba uchovávat daňovou evidenci za všechna

zdaňovací období, pro která neskončila lhůta pro vyměření daně (§ 47 daňového řádu). Navíc ustanovení § 31 zákona o účetnictví, na který žalobce v žalobě poukazoval, platí pro účetní

jednotky, nikoliv pro žalobce v roce 2004, a váže povinnost uchovávat účetní záznamy pro účely vedení účetnictví ve smyslu § 31 odst. 2 zákona o účetnictví tak, aby byly zajištěny požadavky vyplývající z jejich použití pro mimo jiné i daňové účely. To, co žalobce uvede v účetnictví a daňové evidenci, musí být schopen ve smyslu § 31 odst. 9 daňového řádu

prokázat. K tomu se váže povinnost správce daně ve smyslu § 31 odst. 2 téhož zákona, aby skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti byly zjištěny co nejúplněji, přičemž není vázán návrhy daňových subjektů ( NSS sp. zn. 2 Afs 151/2006 ). V roce 2004 měl žalobce příjmy zejména z prodeje pohledávek společnosti K.M.Servis s.r.o.. Ke své

realitní činnosti doklady z katastrálních úřadů či archivů nepředložil, nebylo lze dovodit účelnosti vynaložených nákladů ani z předložené knihy jízd, která neobsahovala účel jízdy ani z ostatní daňové evidence. K pozemku v Přestavlkách a jednání s Pozemkovým fondem

žalobce rovněž nedoložil ničeho. Soud proto považuje tuto žalobní námitku za irelevantní.

Dále žalobce namítal nezákonnost postupu správce daně a žalovaného ohledně vynětí nákladů za ekonomické poradenství od společnosti PRIMANO s.r.o. když předložil obchodní smlouvu a příslušné účetní doklady, o jejichž obsahu neměl důvod pochybovat, neboť jednal se zástupcem této společnosti, která mu byla doporučena samotným bývalým likvidátorem společností K.M.Servis s.r.o. Mgr. H. Ing. S. Vystupování Ing. S. bylo bezproblémové, standardní, a po žalobci nelze požadovat jako po daňovém subjektu, aby zjišťoval více. Pokud správce daně zjistil, že společnosti PRIMANO nevykonávala žádnou hospodářskou činnost, nevedla účetnictví, uvedl žalobce, že nemůže kontrolovat činnosti a vedení účetnictví svých partnerů. Pokud jedním z argumentů správce daně k tomu, aby vyškrtl všechny platby z nákladů, které společností PRIMANO prostřednictvím Ing. S. uhradil, bylo tvrzení, že pracovníci správce daně při osobním jednání s jednatelem společnosti PRIMANO zjistili, že tento jednatel žalobce vůbec nezná, pak k tomu žalobce sdělil, že je naprosto běžné, že se samotným jednatelem přímo jednáno není. K výpovědi svědka D. – jednatele firmy PRIMANO žalobce uvedl, že se zástupce žalobce – dr. L.H., otec žalobce, k dvěma výslechům dostavil, další výslech svědka byl naplánován na listopad 2007, o čemž žalobce byl informován správcem daně s poznámkou, že svědek zřejmě nepřijde, protože se na jednání nedostavuje. Otec žalobce dr. H. proto správci daně sdělil, že se tohoto jednání nezúčastní, neboť je to ztráta času bez přítomnosti vyslýchaného. Po tomto výslovném prohlášení se však 22.11.2007 kupodivu svědek D. dostavil. Obsah jeho výpovědi je ve vztahu k osobě žalobce zcela nepravdivý, s tímto člověk nikdy nejednal, nezná jej, neboť jednal se zástupce společnosti PRIMANO Ing. S. Svědek D. však do protokolu uvedl, že žalobce zná a dokonce uvedl jeho popis, tedy v rámci odvolacího řízení uvedl skutečnosti zcela protichůdné těm, na kterých bylo původní rozhodnutí správce daně založeno, tedy že žalobce nezná. Žalobce se tak důvodně domnívá, že svědek D. byl před svou výpovědí u správce daně instruován, jak má vypovídat, aby žalobce poškodil. Žalobce podal na svědka trestní oznámení a věc byla šetření Policií ČR. Žalobce k tomu zdůraznil, že se o výpovědi svědka D. dozvěděl až na základě své písemné urgence ohledně stavu odvolacího řízení, tedy více než půl roku po jeho uskutečnění. Proto poté požádal o neprodlené doručení úředně ověřené kopie této písemnosti. Žalovaný se však odvolal na § 23 daňového řádu a postupoval tak v rozporu se zákonem, když úředně ověřenou kopii žalobci nevydal, resp. jednal v rozporu s § 2 odst. 1, 2 tohoto zákona. Dále žalobce konstatoval, že z výpovědi svědka D. vyplývá, že v roce 2004 jako jednatel společnosti podepisoval faktury a další doklady, opatřoval je razítkem, tedy doklady této společnosti vydával a je doloženo tvrzení žalobce, že doklady společnosti PRIMANO, které mu jejím jménem vydával Ing. S., jsou pravé a vystavené odpovědnou osobou. Je vnitřní záležitostí této společností jaké poměry v ní vládly, stejně jako další osud finančních prostředků, které žalobce řádně za poskytované poradenské služby zaplatil Žalobce považoval za absurdní, že správce daně odmítl uznat náklad žalobce doložený účetními doklady, které vydával jednatel společnosti PRIMANO a které byly žalobci předávány zástupcem této společnosti s poukazem na to, že jednatel společnosti žalobce nezná. Žalovaný pak pochybil, pokud toto prvostupňové rozhodnutí potvrdil, ačkoliv táž osoba v odvolacím řízení zcela nepochybně uvedla, že ony inkriminované faktury vystavené pro firmu žalobce osobně podepsal.

K tomu z obsahu spisového materiálu, rozhodnutí správce daně, žalobou napadeného rozhodnutí a vyjádření žalovaného k podané žalobě vyplynulo, že žalobce uplatnil výdaj v celkové výši 657 000 Kč (150 000 Kč, 357 000 Kč a 150 000 Kč za ekonomické poradenství vyplacené společností PRIMANO) jako výdaj na dosažení, zajištěn a udržení příjmů a bylo na žalobci, aby unesl důkazní břemeno ve smyslu § 31 odst. 9 daňového řádu a prokázal, že plnění bylo realizováno. Žalobce ve svém vyjádření (ze dne 4.8.2006 zpráva o daňové kontrole) uvedl, že se jedná o opatření řady informací prostřednictvím další firmy a že smlouva, včetně všech účetních dokladů, je založena v účetních dokladech firmy. Dále uvedl, že nemá více co by k tomu dodával, o obsahu informací, které byly od firmy získány, nemá žádnou povinnost co vysvětlovat, důležité bylo, že získání těchto informací pomohlo při realizaci podnikatelských aktivit a ze strany daňového subjektu by bylo dost pošetilé, aby vydával peníze jen tak. Za tohoto stavu správce daně postupem podle § 16 odst. 2 písm. e) ve spojení s § 31 odst. 8 písm. c) daňového řádu, tedy za situace, kdy k prokázání oprávněnosti uplatnění výdajů jako výdajů daňových nestačí pouze částky na základě přijatých daňových dokladů (faktur), pokladních dokladů, smluv zaúčtovat do peněžního deníku a tvrdit, že služby byly poskytnuty, vyfakturovány a zaplaceny v hotovosti, a kdy je třeba toto tvrzení všemi dostupnými prostředky prokázat, neosvědčil vyjádření žalobce jako důkaz, neboť neprokázal o jaké výdaje se přesně jednalo, s kým bylo jednáno a kde, o jaké informace, vedoucí k dosažení zdanitelných příjmů se jednalo, a jak byly využity v rámci podnikatelské činnosti, kdy přesně a kde došlo k předání částek, a že se jednalo o výdaje vynaložené za účelem dosažení a zajištění a udření příjmů ve smyslu zákona o daních z příjmů, provedl dožádání u místně příslušného správce daně společnosti PRIMANO (odpověď na dožádání ze dne 16.5.2006), ze kterého zjistil, že společnost PRIMANO nevykazuje žádnou podnikatelskou činnost, nemá žádné účetnictví ani účetní doklady. Jednatel a likvidátor této společnosti ( D. ) v rámci daňového řízení u ústního jednání (dne 15.5.2006 č.j. 88870/06/011931/8469), uvedl, že žalobce nezná, podpis na fakturách je jeho, ale faktury vidí poprvé, smlouvu podepsal, ale dostal za to zaplaceno od pana L., co podepisoval nevěděl, s tím, že toto se týká veškerých dokladů společnosti PRIMANO. Pana L. mu dohodili kluci z myčky. Pan L. vždy pro něj přijel, když něco potřeboval, on to podepsal a dostal za to zaplaceno, nevěděl co podepisuje. Podle správce daně tak vyjádření jednatele a likvidátora společnosti PRIMANO vyvrátilo tvrzení žalobce jako důkaz a vyvrátilo i předložené daňové doklady a smlouvy. Správce daně tak měl za to, že se jednalo o účelové vystavování listinných materiálů v rozporu se skutečností a bez prokázání skutečné realizace poskytnutých služeb a uzavřel, že žalobce v rozporu s § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů neprokázal, že nakoupené služby ve výši 657 000 Kč byly využity v rámci uskutečněných příjmů a jsou výdajem podle tohoto zákonného ustanovení. Proto byl zvýšen základ daně o částku 657 000 Kč podle § 23 odst. 3 zákona o daních z příjmů. V průběhu odvolacího řízení byl jednatel a likvidátor společnosti PRIMANO vyslechnut jako svědek (dne 22.11.2007 č.j. 110769/07/059931/7116). Žalobce byl o svědecké výpovědi řádně a včas uvědomen, na jednání se však nedostavil. Svědek D. při své svědecké výpovědi potvrdil skutečnosti, které vyplynuly ze shora uvedeného dožádání, a žalovaný po posouzení všech skutečností zjištěných v průběhu daňového řízení postup správce daně I. stupně potvrdil. Podle stanoviska soudu je i tato žalobní námitka nedůvodná. Ve shoda se správcem daně a žalovaným má soud zato, že samotné listinné doklady (smlouva o spolupráci v oblasti ekonomického organizačního poradenství ze dne 25.3.2004, faktura č. 101 ze dne 30.4.2004, č. 112 ze dne 30.6.2004, č. 143 ze dne 31.7.2004 a účtenky za hotové č. 101 na částku 183 000 Kč, č. 112 na částku 357 000 Kč, č. 144 na částku 150 000 Kč) ve spojení s vyjádřením žalobce (ze dne 4.8.2006, kde uvedl, že se jedná o opatření řady informací prostřednictvím další firmy, nemá co by k tomu dodával, o obsahu informací, které byly získány, nemá povinnost co vysvětlovat) a zjištění, která vyplynulo ze shora uvedeného dožádání místně příslušného správce daně společnosti PRIMANO, byla právem správcem daně posouzena jako existence skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost daňové evidence vedené žalobcem ve smyslu § 31 odst. 8 písm. c) daňového řádu a bylo na žalobci, aby prokázal, zda a jakým způsobem bylo poskytnuto plnění ze stany společnosti PRIMANO žalobci a že částka v celkové výši 657 000 Kč je výdajem ve smyslu § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Žalobce nemůže s úspěchem tvrdit, že nemá povinnost vysvětlovat souvislost jím tvrzeného plnění od společnosti PRIMANO s vynaloženými náklady na plnění ze smlouvy o spolupráci v oblasti ekonomického a organizačního poradenství, neboť žalobce nemá jen právo, ale i povinnost ve smyslu § 2 odst. 9 daňového řádu úzce spolupracovat se správcem daně při správném stanovení a vybrání daně. Správci daně jsou přitom vázáni § 24 odst. 1 téhož zákona, tedy povinností mlčenlivosti o skutečnostech, které se při daňovém řízení nebo v souvislosti s tím dozvěděli. Žalobce rovněž tvrdil, že nemá povinnost kontrolovat činnosti a vedení účetnictví svých obchodních partnerů. V tom mu lze přisvědčit, zárovň je však třeba uvést, že žalobce má jako daňový subjekt povinnost prokázat nejen formálně korektními doklady, ale v případě důvodných pochybností jako tomu bylo v projednávané věci, i jinými důkazními prostředky, že se plnění, za které žalobce zaplatil, uskutečnilo a že platba za toto plnění je výdajem v souvislosti s jeho podnikatelskou činností.

K námitkám žalobce stran procesních vad při výslechu svědka D., a sice, že jej správce daně o výslechu svědka v listopadu 2007 informoval, že svědek zřejmě nepřijde, protože se na jednání nedostavuje a že se zástupce žalobce s tohoto důvodu omluvil, pročež svědek přišel, vypovídal a z jeho výpovědi měl žalobce za to, že byl správcem daně instruován jak má vypovídat, a k tvrzení žalobce, že se o svědecké výpovědi svědka D. dozvěděl až při urgenci délky trvání odvolacího řízení, soud uvádí, že takové skutečnosti nevylývají z obsahu spisového materiálu. Ve správním spise totiž není založen žádný doklad, ať už ve formě záznamu, protokolu o jednání, poznámce či jiném dokladu o tom, že by správce daně žalobce v tomto smyslu informoval a že by zástupce žalobce otec dr. L. H. na informaci žalobcem popsaným způsobem reagoval. Po posouzení daňového řízení tak, jak je zachyceno ve spisovém materiálu a to zejména výsledku dožádání u místně příslušného správce daně společnosti PRIMANO a jeho porovnání s obsahem výpovědi svědka D. z listopadu 2007 pak nelze přisvědčit ani tvrzení žalobce, že byl svědek před svou výpovědí správcem daně instruován, jak má vypovídat, aby žalobce poškodil, neboť obě výpovědi jsou obsahově prakticky totožné.

Pokud žalobce v této souvislosti dále tvrdil, že mu žalovaný s odkazem na § 23 daňového řádu nevydal úředně ověřený opis výpovědi svědka D., přisvědčuje soud i v tomto ohledu stanovisku žalovaného, vyjádřeném v písemném vyjádření k žalobě a při ústním jednání před soudem, neboť, jak vyplývá z obsahu žádosti žalobce (ze dne 11.4.2008) žalobce zde nesdělil účel užití ve smyslu § 23 odst. 3 shora citovaného zákona, proto jej žalovaný žalobci důvodně nezaslal. Soud neshledal postup žalovaného nezákonným za toho stavu, kdy bylo zřejmé, že byl žalobce o obsahu svědecké výpovědi informován ( svědecká výpověď byla přiložena k výzvě, vydané k žalobci v průběhu dovolacího řízení - protokol o ústním jednání č. j. 10769/07/059931/7116 u výzvy ze dne 3.4.2008 č.j. 5275/08-1100-103204). Žalobce přitom mohl využít práva daňového subjektu nahlížet do spisu ve smyslu § 23 odst. 1 daňového řádu, což neučinil. Soud ve shodě se žalovaným proto uzavírá, že žalovaný, vázán interními lhůtami pro vydání žalovaného rozhodnutí, nepochybil, když z důvodu hospodárnosti řízení k výzvě žalobce, aby sdělil účel užití požadované písemnosti (protokolu o výslechu svědka) nepřistoupil. Nevydání neověřené kopie za účelem seznámení se žalobce s obsahem protokolu o výpovědi svědka současně nemohlo mít vliv na důkazní povinnost žalobce k jejímuž splnění byl v průběhu daňového řízení opakovaně vyzýván, naposledy předně zmíněnou výzvou žalovaného v odvolacím řízení.

Nedůvodné je i tvrzení žalobce, že svědek vypovídal v průběhu daňového řízení protichůdně a že pokud faktury a další doklady podepisoval a opatřoval je razítkem jako jednatel společnosti, tak je tím naprosto doloženo tvrzení žalobce, že doklady od společnosti PRIMANO, které mu jejím jménem vydával Ing. S., jsou pravé a vystavené odpovědnou osobou. Jak vyplývá z dožádání místně příslušného správce daně společnosti PRIMANO a výpovědi svědka D. z listopadu 2007, je nadevší pochybnost zřejmé, že svědek za úplatu podepisoval prázdné listiny, opatřoval je razítkem společnosti a předával je třetí osobě, která se společností PRIMANO neměla nic společného. Takto vystavené doklady ovšem neprokazují, že by společnost PRIMANO poskytla žalobci plnění na základě jím předložených formálně bezvadných dokladů a že by žalobcem tvrzené platby za takové plnění byly nákladem ve smyslu § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Soud neshledal protichůdnost v tvrzeních jednatele společnosti PRIMANO (D. D.), neboť ten pouze prohlásil, že účetnictví ani účetní doklady společnosti PRIMANO za zdaňovací období 2004 nemá a nikdy neměl, podepisoval doklady, které mu byly předkládány předchozím jednatelem A. L., žalobce nezná, neví co podepisoval a opatřoval razítkem společnosti PRIMANO, vždycky něco podepsal a pan L. mu za to zaplatil, nevěděl co podepisuje a toto se týká veškerých dokladů týkající se společnosti PRIMANO s.r.o. Podle stanoviska soudu je přitom nerozhodné, zda svědek, jako jednatel a likvidátor společnosti, žalobce zná či nezná a jak ho popsal či nepopsal. Podstatné je, že žalobce formálně bezvadnými doklady své tvrzení o zaplacení částky 657 000 Kč společnosti PRIMANO za ekonomické poradenství a důvodnost výdaje této částky jako nákladu ve smyslu § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů neprokázal a neunesl tak důkazní břemeno ve smyslu § 31 odst. 9 daňového řádu.

Žalobce rovněž nesouhlasil s vynětím částky 1 000 000 Kč vyplacené jako zálohy na odkup pohledávky společnosti TGS nástroje-stroje-technologické služby spol. s.r.o. Holoubkov 125 (dále jen TGS) a tvrdil, že takto zaúčtovala částku odborná účetní firma, která nepochybně postupovala správně, poukazoval nato, že správce daně se odvolával na ustanovení § 24 odst. 2 písm. o) zákona o daních z příjmů, zatímco žalovaný odkazoval na ustanovení § 7b odst. 1 písm. b) téhož zákona.

Ani tato žalobní námitka není relevantní, neboť žalobce předložil jako důkaz svého tvrzení Smlouvu o smlouvě budoucí o postoupení pohledávky ze dne 8.6.2004, z jejíhož obsahu vyplývá, že platba byla zálohou na budoucí nákup pohledávky. O tom svědčí i zálohová faktura vystavená TGS, kde se TGS na tuto smlouvu odvolává. Soud ve shodě se správcem daně a žalovaným poukazuje na ust. § 24 odst. 2 písm. o) zákona o daních z příjmů s tím, že v projednávané věci se jednalo o zálohu na pořízení pohledávky nabyté postoupením, jak vyplývá z obsahu smlouvy, přičemž podle citovaného ustanovení § 24 odst. 2 písm. o) zákona o daních z příjmů je pořizovací cena u pohledávky nabyté postoupením daňovým výdajem jen do výše příjmů plynoucí z její úhrady dlužníkem nebo postupníkem p ř i jejím následném postoupením. Z toho vyplývá, že pořízení pohledávky je nedaňový výdaj a stejně tak i vyplacená záloha na budoucí pořízení pohledávky. Výdajem se stává pořizovací cena až při její úhradě dlužníkem nebo postupníkem při jejím následném postoupení a to jen do výše příjmů. Pokud žalobce pouze vyplatil zálohu na pořízení pohledávky, je to nedaňový výdaj, jedná se o pohledávku žalobce, kterou měl zaevidovat ve smyslu § 7b odst. 1 písm. b) téhož zákona v daňové evidenci, neboť daňovou evidenci byl žalobce povinen vést ve smyslu § 14 odst. 2 zákona č. 309/1999 Sb. od 1.1.2004, nikoliv účtovat jí v jednoduchém účetnictví. Správce daně tedy nepochybil, pokud ve svých právních závěrech odkázal na ustanovení § 24 odst. 2 písm. o) zákona o daních z příjmů, a žalovaný při své právní argumentaci pouze nad rámec uvedeného doplnil ustanovení § 7b odst. 1 písm. b) téhož zákona. Nejedná se tedy o rozporné odůvodnění téhož právního závěru, ale o odůvodnění, které se vzájemně doplňuje při rozsáhlejší argumentaci žalovaného, který se vypořádával s odvolací námitkou žalobce. Žalobce přitom jiné důkazní prostředky, např. o tom, že se jedná o běžnou provozní zálohu, nepředložil ani nenavrhoval, a proto mu částka 1 000 000 Kč nebyla uznána jako daňově uznatelný výdaj ve smyslu § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. V roce 2004 totiž k prodeji nebo postoupení pohledávek nedošlo a žalobce tak v rozporu s § 24 odst. 2 písm. o) zákona o daních z příjmů uplatnil výdaje spojené s pořízením (postoupením) pohledávek do zdanitelných výdajů. Na základě těchto skutečností byl postup správce daně podle § 23 odst. 3 zákona o daních z příjmů, tedy navýšení daňového základu o tuto částku, posléze potvrzený právním názorem žalovaného, v souladu se zákonem.

Pokud žalobce namítal účelové prodlužování daňové kontroly, odvolacího řízení a šikanu v postupu finančních orgánů obou stupňů, soud ani tuto jeho námitku nepovažuje za důvodnou, neboť nevyplývá z obsahu spisového materiálu. Není z něj totiž patrno, že by správce daně postupoval nekonzistentně, nelogicky a s neodůvodněnými prodlevami, resp. v rozporu se základními zásadami ( § 2 ) daňového řádu. Také lhůta pro vyřízení odvolání byla řádně prodloužena ministerstvem financí (viz. vyjádření žalovaného č.l. 30 soudního spisu).

Soud proto na základě všech shora uvedených skutečností žalobu jako nedůvodnou podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s.. Žalobce nebyl ve sporu úspěšný, žalovanému, který měl ve věci úspěch, však důvodně vynaložené náklady řízení nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a násl. s. ř. s., a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu.

V Praze dne 18. května 2011

JUDr. Ivanka Havlíková, v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Lucie Horáková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru