Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

9 Ca 263/2008 - 59Rozsudek MSPH ze dne 27.05.2011


přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 9Ca 263/2008 - 59-62

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Naděždy Řehákové a soudců Mgr. Martina Kříže a JUDr. Ivanky Havlíkové v právní věci žalobce: TESORO v.o.s. se sídlem Černošice, Mánesová 774, IČ: 257 78 145, zastoupen Mgr. Janem Válkem, advokátem se sídlem Ocelářská 799, Praha 9, proti žalovanému : Krajský úřad Středočeského kraje se sídlem Zborovská 11, Praha 5, o žalobě na přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 24.6.2008, č.j. 71705/2008/KÚSK/OŽP/Mi/2,

takto:

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje, odboru životního prostředí a zemědělství ze dne 24.6.2008, č.j. 71705/2008/KÚSK/OŽP/Mi/2 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení v částce 10.640,- Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právního zástupce žalobce Mgr. Jana Válka, advokáta.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje, odboru životního prostředí a zemědělství ze dne 24.6.2008, č.j. 71705/2008/KÚSK/OŽP/Mi/2, jímž bylo k odvolání žalobce změněno rozhodnutí Městského úřadu Černošice, odboru životního prostředí ze dne 14.3.2008 č.j. ŽP/MEUC-054098/2007/L/Mi o uložení pokuty podle § 55 odst. 2 písm. d) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně některých zákonů (lesní zákon) za nesplnění opatření uložené rozhodnutím orgánu státní správy lesů podle citovaného zákona. Napadeným odvolacím rozhodnutím bylo rozhodnutí správního orgánu 1. stupně změněno tak, že pokuta byla uložena za správní delikt vyšší závažnosti a to dle § 54 odst. 1 písm. d) lesního zákona a byla zvýšena z 50 000 Kč na 60 000 Kč. Dále žalovaný změnil rozhodnutí správního orgánu 1. stupně v upřesnění skutkové podstaty, která spočívá v nesplnění opatření k zalesnění holiny na pozemku parc. č. 102 v katastrálním území Bojanovice o výměře 2,3648 ha nejpozději do 31.5.2007, které bylo uloženo pravomocným rozhodnutím orgánu státní správy lesů ze dne 20.3.2006 č.j. Zem 221/4010/05/Ma-R ve znění rozhodnutí ze dne 10.10.2006 č.j. 59731/2006/KÚSK/OŽP/Mi/2. V odůvodnění napadeného rozhodnutí se žalovaný správní orgán vypořádával s odvolacími námitkami žalobce podanými proti uložení pokuty podle lesního zákona. Žalobce v odvolání namítal, že prvoinstanční orgán stanovil konec lhůty k doplnění odvolání šikanozním způsobem, že prvoinstanční orgán uložil žalobci opatření k zalesnění pozemku a následně i pokutu ve výši 50 000 Kč, ačkoliv mu žalobce již 26.2.2008 deklaroval svůj záměr využít předmětný pozemek k realizaci záměru „Bydlení pro seniory“ s tím, že pozemek prodá. Žalobce namítal, že ke dni 26.3.2008, kdy mu bylo rozhodnutí o uložení pokuty doručeno, již neměl k předmětnému pozemku vlastnické ani jiné užívací právo a že i odůvodnění výše pokuty jsou zavádějící a nepodložené.

Žalovaný v odvolacím řízení přistoupil k posouzení zákonnosti rozhodnutí o uložení pokuty jednak v rozsahu námitek uvedených v odvolání a jednak s přihlédnutím k veřejnému zájmu. Z hlediska veřejného zájmu žalovaný posuzoval závažnost způsobeného jiného správního deliktu a právní kvalifikaci tohoto deliktu. Zjistil, že jednání žalobce bylo kvalifikováno nepřesně a ne zcela správně jako jiný správní delikt podle § 55 odst. 2 písm. d) lesního zákona s možností uložení pokuty do výše 100 000 Kč. Žalovaný však překvalifikoval nesplnění opatření orgánu státní správy lesů jako závažnější jiný správní delikt s možnosti uložení pokuty až do výše 1 000 000 Kč podle § 54 odst. 1 písm. d) lesního zákona. Učinil tak proto, že dle jeho názoru mělo být jednání žalobce posouzeno bez vazby na vlastnictví předmětného pozemku jako společensky závažnější zavinění, a tedy i závažnější jiný správní delikt podle § 54 odst. 1 písm. d) lesního zákona, neboť po celou dobu vlastnictví pozemku se žalobce nechoval jako vlastník, který by nakládal se svým vlastním majetkem jako řádný lesní hospodář ve smyslu ustanovení § 11 odst. 2 a § 13 odst. 1 lesního zákona. Protiprávní jednání započalo již dnem nabytí vlastnického práva a trvalo po celou dobu, po kterou žalobce předmětný pozemek vlastnil, neboť koupí pozemku mu nastala povinnost podle § 31 odst. 6 lesního zákona zalesnit holinu do 2 let a lesní porost zajistit do 7 let od jejího vzniku a on tyto povinnosti nesplnil. S následky neprovedení včasného zalesnění se ekosystém lesa vyrovnává dosud se zvýšeným energetickými výdaji. Protiprávním jednáním žalobce byla v roce 2005 a 2006 způsobena blíže nespecifikována celospolečenská újma na plnění funkcí lesa, přičemž v letech následujících tato újma již nebyla takového rozsahu, neboť na pozemku docházelo k postupně samovolné obnově lesa a vzniklý porost již začal bezpochyby plnit některé funkce lesa. Žalovaný přihlédl také k tomu, že žalobce již krátce po nabytí vlastnictví pozemku dával neskrytě najevo zájem na využití pozemku pro jiné účely, než který je stanoven lesním zákonem. Protiprávní jednání žalobce tak vykazovalo znaky vyšší společenské závažnosti, než které vyplývá z ustanovení § 55 odst. 2 písm. d) lesního zákona. Změnou rozhodnutí v neprospěch žalobce došlo sice k průlomu do zásady zákazu reformatio in peius ve smyslu § 90 odst. 3 správního řádu, ale protože uvedená zásada není absolutní, dospěl žalovaný k závěru, že tato změna v neprospěch žalobce byla učiněna z důvodu jiného veřejného zájmu, potažmo legality rozhodnutí. Jiný veřejný zájem spočívá v povinnosti žalobce obhospodařovat předmětný pozemek tak, aby byly zachovány funkce lesa a aby byl les zachován jako národní bohatství tvořící nenahraditelnou složku životního prostředí. Protože na existenci lesa je ze zákona (§ 1, § 11 odst. 2 a § 13 odst. 1 lesního zákona) veřejný zájem, měl prvoinstanční orgán kvalifikovat delikt žalobce jako jiný správní delikt s vyšší společenskou závažností. Ke změně výše pokuty v částce 60 000 Kč žalovaný uvedl, že tato sice zůstala pod hranicí nejvyšší pokuty 100 000 Kč, která by mohla být uložena podle ustanovení § 55 odst. 2 písm. d) lesního zákona, ale protože správní delikt byl překvalifikován na delikt s vyšší hranicí možnosti uložení pokuty až do výše 1 000 000 Kč, žalovaný zvýšil pokutu v rámci tohoto ustanovení. Při stanovení relativně nízké sazby pokuty vzal v úvahu skutečnost, že žalobce

žádné lesní pozemky nevlastní, a proto se u něj nepředpokládá jakýkoliv výchovný efekt ve vztahu ke zlepšení obhospodařování lesa, ať by byla stanovena jakákoliv výše pokuty. Nízkou sazbu pokuty ovlivnila dále skutečnost, že na pozemku vnikl přirozeným způsobem porost, který začal plnit některé funkce lesa a tím nevznikla tak vysoká celospolečenská újma na funkcích lesa. Žalovaný však předpokládal, že změna kvalifikace protiprávního jednání má pro žalobce alespoň odstrašující efekt. Žalovaný dále upřesnil výrok rozhodnutí správního orgánu I. stupně v uvedení konkrétního rozhodnutí, kterým byla povinnost zalesnění holiny na předmětem pozemku žalobci uložena.

K odvolacím námitkám žalobce žalovaný neshledal nesprávný postup prvoinstančního orgánu při stanovení lhůty k doplnění odvolání žalobce. Uvedl, že žalobce předně měl věděl, že odvolání má obsahovat důvody rozporu rozhodnutí s právními předpisy a pokud toto do odvolání neuvedl, byl vyzván k doplnění odvolání nejpozději do 5.5.2008. Lhůta k doplnění odvolání byla stanovena z ohledem na povinnost prvoinstančního orgánu, předat odvolání odvolacímu orgánu do 30 dnů, tj. nejpozději do 11.5.2008. Žalobce však navrhl doplnění odvolání do 30 dnů, což nemohl prvoinstanční orgán akceptovat. V tom nespočívá žádný šikanozní postup a nelze v tom spatřovat ani podjatost správního orgánu, protože podjatá může být toliko pouze úřední osoba. O podjatosti oprávněné úřední osoby bylo rozhodnuto pravomocným usnesením Vedoucího odboru životního prostředí Městského úřadu Černošice ze dne 16.10.2007.

Žalovaný považoval za bezpředmětnou námitku žalobce, že v době doručení rozhodnutí o uložení pokuty neměl k pozemku vlastnické ani jiné užívací právo. Uvedl, že žalobci bylo uloženo opatření k zalesnění pozemku dne 18.10.2006 a řízení o uložení pokuty bylo zahájeno dne 14.9.2007 v době, kdy žalobce předmětný pozemek vlastnil. Řízení bylo zahájeno v zákonných lhůtách do 1 roku od dne, kdy se správní orgán o porušení povinnosti dozvěděl a do 3 let ode dne, kdy k porušení povinnosti došlo (dne 31.5.2007), přičemž rozhodnutí o pokutě bylo vydáno dne 14.3.2008. K tomuto dni již žalobce nemusel být vlastníkem pozemku a přesto mu mohla být v souladu s právem uložena pokuta za správní delikt, který spáchal v době, kdy pozemek vlastnil.

Námitku, že žalobce deklaroval realizaci jiného záměru pro účely bydlení na předmětném pozemku, považoval žalovaný za irelevantní. Takový záměr nezbavoval žalobce povinnosti vyplývající z lesního zákona a prodejem pozemku jinému subjektu se žalobce nezbavil odpovědnosti za své jednání v době, kdy pozemek vlastnil.

Žalovaný nepřisvědčil námitce žalobce, že výše pokuty je nepodložená. Žalovaný uložení vyšší pokuty odůvodnil upřesněním faktů, které vycházely z obsahu správního spisu a které vyplývaly z překvalifikace jednání žalobce a toto závažnější jednání muselo být postiženo vyšší sankcí.

Z uvedených důvodů žalovaný rozhodl tak jak je uvedeno ve výroku napadeného rozhodnutí.

Proti uvedenému rozhodnutí směřuje podaná žaloba.

Žalobce považoval napadené rozhodnutí za nezákonné a věcně nesprávně z následujících důvodů:

1.Namítal, že dle § 90 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb. správního řádu nemůže odvolací správní orgán změnit napadené rozhodnutí v neprospěch odvolatele, ledaže je napadené rozhodnutí v rozporu s právními předpisy nebo jiným veřejným zájmem. Tuto zásadu zákazu reformatio in peius žalovaný dle žalobce nerespektoval a porušil. Odůvodnění, že žalobce jednal dlouhodobě v rozporu s veřejným zájmem, neumožňuje odvolacímu správnímu orgánu učinit změnu v neprospěch žalobce z důvodu veřejného zájmu, nýbrž pouze v případě, že odvoláním napadené rozhodnutí je v rozporu s jiným veřejným zájmem. Rozhodnutí o uložení pokuty však žádné znaky rozporu s veřejným zájmem nevykazuje. Žalobce nesouhlasil s právním názorem žalovaného, že není rozhodující, že v době doručení rozhodnutí o pokutě již žalobce nebyl vlastníkem předmětného pozemku. Poukázal na ustanovení § 55 odst. 2 písm. d) zákona o lesích, které za nesplnění opatření uložená rozhodnutím orgánu státní správy lesů postihuje uložením pokuty vlastníka pozemku. V době doručení rozhodnutí o uložení pokuty, v době jeho právní moci a vykonatelnosti ve smyslu § 73 odst. 1, § 72 odst. 1 a § 74 odst. 1 a 2 správní řádu však žalobce již vlastníkem předmětného pozemku nebyl. Rozhodnutí o uložení pokuty ve znění odvolacího rozhodnutí nabylo právní moci a bylo vykonatelné až dne 30.6.2008. Žalobce však již s právními účinky od 6.3.2008 nebyl vlastníkem předmětného pozemku a nebylo mu tak možné uložit pokutu za jiný správní delikt dle ustanovení § 55 odst. 2 písm. d) lesního zákona, neboť takovou pokutu lze uložit pouze vlastníku pozemku.

2. Žalobce namítal, že změna právní kvalifikace učiněná žalovaným v napadeném rozhodnutí je porušením zásady zákazu reformatio in peius uvedené v ustanovení § 90 odst. 3 správního řádu, neboť změna právní kvalifikace z jiného správního deliktu mírněji postihnutelného na přísněji postihnutelný je rozhodně změnou v neprospěch žalobce. Dalším porušením této zásady je zvýšení pokuty žalovaným.

3. Žalobce namítl nepřiměřenou výší uložené pokuty, a to vzhledem k zjištěnému stavu věci ohledně rozsahu přirozené obnovy lesní vegetace nacházející se na předmětném pozemku, kdy tato již téměř poskytuje funkci lesa.

S podanou žalobou žalobce navrhl, aby soud přiznal žalobě odkladný účinek. O tomto návrhu soud rozhodl usnesením ze dne 4.12.2008 č.j. 9 Ca 263/2008 - 48 tak, že žalobě odkladný účinek nepříznal.

Ve svém vyjádření k podané žalobě žalovaný správní orgán uvedl, že zákaz změny rozhodnutí v neprospěch odvolatele upravený správním řádem není absolutní. Je tak možné postupovat, pokud je odvoláním napadené rozhodnutí v rozporu s právními předpisy nebo jiným veřejným zájmem a tento veřejný zájem je sankčními ustanovení zvláštních předpisů chráněn. Žalobce se po celou dobu, kdy pozemek vlastnil, nechoval tak, jak mu ukládá lesní zákon a nesplnil povinnost pozemek do 2 let zalesnit a do 7 let od vzniku holiny porost zajistit. Žalobce dával najevo, že hodlá pozemek využít pro jiný účel než je plnění funkcí lesa, a že povinnosti na základě lesního zákona i plynoucí z opatření orgánu státní správy lesů splnit nehodlá. Prvoinstanční správní orgán nevzal chráněný veřejný zájem a jeho dlouhodobé ohrožení jednáním žalobce v úvahu a podřadil je pod skutkovou podstatu správního deliktu, který je méně závažný. Skutečnost, že žalobce před skončením odvolacího řízení prodal předmětný pozemek, který měl zalesnit, není důvodem opravňujícím řízení zastavit. Změnu vlastnictví pozemku před pravomocným skončení řízení posoudil žalovaný jako změnu okolností, za nichž bylo řízení zahájeno a výrok prvoinstančního rozhodnutí změnil tak, že sankce nebyla uložena osobě vlastníka, ale osobě od vlastníka odlišné. Vzhledem k tomu, že obnova porostu, která na pozemku bez jakéhokoliv zásahu žalobce vznikla, je nekvalitní a neodpovídá druhové skladbě porostu, který měl být podle uloženého opatření na pozemku založen, nelze uloženou pokutu považovat za nepřiměřeně vysokou.

Z uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby soud podanou žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Žalobce následně ve stanovisku k vyjádření žalovaného oponoval žalovanému v jeho náhledu na veřejný zájem. Žalobce zdůraznil, že rozpor s jiným veřejným zájmem se musí týkat samotného prvostupňového správního rozhodnutí a nikoliv jednání žalobce. Vytkl žalovanému porušení zásady dvojinstančnosti řízení, když bez nařízení jednání a projednání věci se žalobcem došlo v odvolacím řízení a v napadeném rozhodnutí ke změně právní kvalifikace jiného správního deliktu, aniž by tak proti této změně měl žalobce možnost se odvolat. Poukázal na to, že skutkové podstaty jiných správních deliktů podle ustanovení § 54 odst. 1 písm. d) a ustanovení § 55 odst. 2 písm. d) lesního zákona jsou odlišné a nelze jednání žalobce libovolně pod tyto skutkové podstaty podřazovat tak, aby byl žalobce co nejvíce potrestán. V daném případě byl žalobce postihován za jednání, kterého se měl dopustil v postavení vlastníka lesa a tedy se mohlo jednat jedině o skutkovou podstatu jiného správního deliktu dle ustanovení § 55 odst. 2 písm. d) lesního zákona.

Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

Stěžejní otázkou sporu mezi účastníky řízení v této věci je, zda výrokem napadeného rozhodnutí, jimž došlo ke změně právní kvalifikace jednání žalobce jako skutkové podstaty jiného správního deliktu podle § 54 odst. 1 písm. d) lesního zákona proti podřazení jednání žalobce pod ustanovení § 55 odst. 2 písm. d) lesního zákona, který učinil správní orgán prvního stupně a kdy v důsledku toho došlo k navýšení uložené pokuty, byl porušen zákaz reformatio in peius uvedený v ustanovení § 90 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb. správního řádu.

Pro posouzení uvedené otázky vyšel soud z následující právní úpravy.

Dle § 55 odst. 2 zákona č. 289/1995 Sb. o lesích orgán státní správy lesů uloží pokutu až do výše 100.000 Kč vlastníku, který nesplní opatření uložená rozhodnutím orgánu státní správy lesů vydaný podle tohoto zákona.

Podle § 54 odst. 1 písm. d) zákona o lesích orgán státní správy lesů uloží pokutu až do výše 1 000 000 Kč tomu, kdo nesplní opatření uložená rozhodnutím orgánu státní správy lesů vydaným podle tohoto zákona.

Podle § 90 odst. 3 správního řádu odvolací správní orgán nemůže změnit napadené rozhodnutí v neprospěch odvolatele, ledaže odvolání podal také jiný účastník, jehož zájmy nejsou shodné a nebo je napadené rozhodnutí v rozporu s právními předpisy nebo jiným veřejným zájmem.

Soud pro účely posouzení, zda došlo k porušení zásady zákazu reformatio in peius, nepovažuje za prioritní otázku zvážení „jiného veřejného zájmu“ ve smyslu § 90 odst. 3 správního řádu, neboť jedině relevantním v této věci je, zda jednání žalobce bylo správně právně podřazeno pod odpovídající ustanovení lesního zákona a pod znaky skutkové podstaty jiného správního deliktu, za který byl uloženou pokutou postižen. Obě ustanovení zákona, která byla správními orgány aplikována v průběhu řízení o správním deliktu, tj. jak ustanovení § 54 odst. 1 písm. d) tak ustanovení § 55 odst. 2 písm. d) poskytují ochranu veřejnému zájmu, jímž je zachování lesa, péče o les a obnova lesa tím, že sankcionují jednání spočívající v nesplnění opatření uloženém rozhodnutím orgánu státní správy lesů vydaným podle tohoto zákona.

V dané věci je nesporné a z podkladů správního řízení vyplývá, že žalobci bylo rozhodnutím Městského úřadu Černošice ze dne 20.3.2006 č..j. Zem221/4010/05Ma-R uloženo podle § 51 odst. 1 lesního zákona opatření, spočívající v povinnosti žalobce jako vlastníka lesního pozemku č. parc. 102 v katastrálním území Bojanovice do 31.5.2006 zalesnit tento pozemek stanovenými dřevinami. Je rovněž nesporné, že žalobce byl v době, kdy mu toto rozhodnutí bylo uloženo, vlastníkem předmětného pozemku a že tato povinnost mu vyplývala z ustanovení § 11 odst. 2, § 13 odst. 1 a § 31 odst. 6 lesního zákona. Rozdíl mezi znaky skutkové podstaty správních deliktů podle § 54 odst. 1 písm. d) a podle § 55 odst. 2 písm. d) nespočívá v rozdílném protiprávním jednání proti zájmům na ochraně lesa, neboť v obou případech toto jednání spočívá v nesplnění opatření uloženého rozhodnutím orgánu státní správy lesů vydaným podle tohoto zákona, nýbrž v tom, jaký subjekt a v jakém postavení toto uložené opatření nesplnil. Žalobci bylo uloženo opatření k zalesnění pozemku jako vlastníku předmětného lesního pozemku. V době uložení tohoto opatření žalobce vlastníkem pozemku byl a byl jím i do 31.5.2006, což je mezní datum a termín, do kterého měl být pozemek zalesněn. Je tedy nepochybné, že předmětného protiprávního jednání, tj. nesplnění opatření uložené rozhodnutím orgánu státní správy lesů se žalobce dopustil jako vlastník předmětného pozemku. Protože odlišnost znaků skutkové podstaty správních deliktů podle § 54 odst. 1 písm. d) a podle § 55 odst. 2 písm. d) spočívá toliko v tom, jaká osoba se protiprávního jednání dopustila, je pro aplikaci citovaných sankčních ustanovení relevantní a rozhodující, jakou osobou žalobce v době protiprávního jednání byl. Zatímco ustanovení § 54 odst. 1 písm. d) sankcionuje každého, kdy nesplní opatření uložená rozhodnutím orgánu státní správy lesů vydaným podle tohoto zákona, ustanovení § 55 odst. 2 písm. d) činí za toto jednání odpovědným výslovně a specielně vlastníka (lesa či pozemku). To znamená, že ustanovení § 55 odst. 2 písm. d) je zvláštním ustanovením dopadajícím na vlastníka lesa či pozemku, zatímco ustanovení § 54 odst. 1 písm. d) dopadá na jakoukoliv jinou osobu odlišnou od vlastníka. Jestliže lesní zákon postihuje za jednání proti veřejnému zájmu na ochraně lesa vlastníka podle zvláštní skutkové podstaty správního deliktu a vedle toho odlišuje správní delikt, kterého se může dopustit jakákoliv jiná osoba než vlastník lesa či pozemku, pak nelze dovozovat, že ustanovení § 54 odst. 1 písm. d) lze aplikovat na jednání kohokoliv, tedy i na jednání vlastníka pozemku, ačkoliv jednání vlastníka je vedle toho postihováno jiným, specielním ustanovením zákona § 55 odst. 2 písm. d). Stručně řečeno, zákon striktně rozlišuje mezi postihem vlastníka pozemku a toho (jiné osoby odlišné od vlastníka pozemku), kdo nesplní opatření uložená rozhodnutím orgánu státní správy lesů vydaným podle tohoto zákona. Skutkové podstaty obou správních deliktů nelze zaměňovat a odlišující znak spočívající v postavení osoby, která se dopouští protiprávního jednání, nelze podřazovat pod znak jiné skutkové podstaty správního deliktu. Na osobu vlastníka pozemku nelze pohlížet jako na podmnožinu osob, kterou lze podřadit i pod osoby uvedené v § 54 odst. 1 lesního zákona, tj. pod kteroukoliv osobu, vyjádřenou slovy „tomu, kdo …“, která se může dopustit správního deliktu podle § 54 odst. 1 písm. d) zákona.

Žalovaný tedy pochybil, pokud změnil právní kvalifikaci jednání žalobce tak, že toto jednání podřadil pod ustanovení § 54 odst. 1 písm. d), neboť takového jednání se mohou dopustit pouze osoby odlišné od osoby vlastníka, zatímco ochrana lesa poskytovaná ve vztahu k vlastníkům lesů či pozemkům je upravena v § 55 lesního zákona. Žalovaný proto postupoval po právní stránce nesprávně, jestliže vzal za rozhodující posouzení závažnosti jednání žalobce, aniž posoudil vlastní skutkové podstaty správních deliktů uvedené v § 55 odst. 2 písm. d) a § 54 odst. 1 písm. d), tedy aniž si nejprve zodpověděl prioritní otázku, kým je žalobce, jaké ustanovení na jeho osobu při postihu za protiprávní jednání, kterého se dopustil, dopadá. Žalovaný postupoval opačně, když z hlediska záměru postihnout žalobce přísnějším způsobem z důvodu posouzení závažnosti jeho protiprávního jednání, vyšel nejprve z rozmezí sazby správní sankce, v ust. § 55 odst. 2 písm. d) do výše 100 000 Kč a v ust. § 54 odst. 1 písm. d) do 1 000 000 Kč a při úvahách, že je třeba žalobce postihnout vyšší sankcí, veden jen tímto hlediskem se dopustil nesprávného podřazení žalobcova jednání pod ustanovení, které na něj nedopadá. Bez ohledu na uvedené žalovaný v napadeném rozhodnutí odůvodnil závažnost jednáni žalobce zcela nepřesvědčivě, když sám, ačkoliv tvrdil, že protiprávní jednání žalobce bylo nutné vyhodnotit jako závažnější, sám na druhé straně obhajoval stanovení relativně nízké sazby pokuty okolnostmi nastalými až po protiprávním jednání, totiž, že žalobce žádné lesní pozemky nevlastní a nepředpokládá se u něj jakýkoliv výchovný efekt ve vztahu ke zlepšení obhospodařování lesa. Žalobce také zaměnil veřejný zájem, který je chráněn lesním zákonem a je vyjádřen ve skutkové podstatě správní sankce s jiným veřejným zájmem pro účely § 90 odst. 3 správního řádu. To jsou však okolnosti existující nad rámec stěžejního posouzení, že žalovaný neaplikoval ustanovení § 54 odst. 1 písm. d) v souladu se zákonem.

V návaznosti na výše uvedené je tak třeba v konečném důsledku přisvědčit i námitce žalobce, že uložením vyšší pokuty než stanoví § 55 odst. 2 písm. d) v rámci stanovené zákonné sazby správní sankce do výše 100 000 Kč došlo k porušení zákazu reformatio in peius, avšak k tomuto porušení nedošlo tím, že by byla prostým způsobem v rámci stanovené zákonné sankce žalobci zvýšena pokuta, nýbrž tím, že v neprospěch žalobce bylo rozhodnuto v důsledku aplikace nesprávného zákonného ustanovení na jednání žalobce.

Z uvedených důvodů Městský soud v Praze napadené rozhodnutí podle § 78 odst. 1 s.ř.s. zrušil pro nezákonnost spočívající v nesprávném právním posouzení jednání žalobce odvolacím orgánem a podle § 78 odst. 4 s.ř.s. vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení, v němž bude žalovaný vázán právním názorem soudu (§ 78 odst. 5 s.ř.s.).

Jen pro úplnost soud dodává, že pro posouzení jednání žalobce jako vlastníka pozemku je důležitý okamžik spáchání správního deliktu, tj. doba jeho počínání do 31.5.2006 do které měl podle rozhodnutí, jimž mu bylo uloženo opatření podle lesního zákona zalesnit předmětný pozemek. K této době je třeba posuzovat osobu žalobce, tedy zda byl či nebyl vlastníkem pozemku a zda se tohoto jednání jako vlastník pozemku dopustil. Pro posouzení jeho jednání je naprosto bezvýznamné, že v průběhu odvolacího řízení došlo ke změně ve vlastnictví pozemku. Tato skutečnost nebyla důvodem pro to, aby žalovaný změnil výrok prvoinstančního rozhodnutí tak, že sankci uložil podle § 55 odst. 2 písm. d) lesního zákona žalobci jako osobě od vlastníka odlišné. Změna ve vlastnictví pozemku v době projednávání protiprávního jednání žalobce v sankčním řízení nemění nic na tom ,že žalobce se tohoto jednání jako vlastník pozemku v uvedené době do 31.5.2006 případně i následně do zjištění jeho protiprávního jednání dopustil. Žalovaný dále v dalším řízení také odůvodní nebo znovu zváží výrok svého rozhodnutí v tom, za jaké období byl žalobce postižen, zda za nesplnění povinnosti do 31.5.2006 nebo i následně, když v napadeném rozhodnutí je upřesnění jednání žalobce stanoveno po dobu nejpozději do 31.5.2007.

Soud v dané věci rozhodoval bez jednání, když k tomuto postupu měl dány důvody dle § 51 s.ř.s., neboť účastníci řízení k výzvě soudu ve stanovené lhůtě neuvedli, že požadují projednání žaloby při nařízeném ústním jednání.

Výrok o nákladech řízení je dán ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s., neboť žalobce měl ve věci úspěch (náklady řízení za tří úkony). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s., a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu.

V Praze dne 27. května 2011

JUDr. Naděžda Řeháková, v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Matznerová, DiS.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru