Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

9 Ca 256/2008 - 38Rozsudek MSPH ze dne 23.03.2011


přidejte vlastní popisek

9 Ca 256/2008 - 38

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců Mgr. Martina Kříže a JUDr. Naděždy Řehákové v právní věci žalobce: Ing. P, bytem P, zast. JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem Brno, Těsnohlídkova 9, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Praha 1, Mariánské nám. 2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6.5.2008, sp.zn.: S-MHMP 253387/2008/OST/Ca

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Usnesením ze dne 15.2.2008 č.j. P4/28396/08/OST/VLCH/2684 Úřad městské části Praha 4, odbor stavební (dále jen „stavební úřad“) podle § 66 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zastavil územní řízení zahájené dne 30.1.2008 na základě žádosti o vydání územního rozhodnutí o změně stavby a o změně vlivu stavby na využití území, kterou podal žalobce ve věci stavby „obezdění a zastřešení původně venkovního bazénu“ u rodinného domu č.p. X, ul. V Mokřinách, Praha 4 - Hodkovičky na pozemku parc. č. 96/10 v katastrálním území Hodkovičky. Rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalovaný zamítl odvolání podané žalobcem proti výše uvedenému rozhodnutí stavebního úřadu a toto rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný nejprve shrnul obsah námitek uplatněných žalobcem v odvolání. Žalobce v odvolání uvedl, že usnesením stavebního úřadu bylo zastaveno řízení o dodatečném povolení stavební úpravy spočívající v obezdění venkovního bazénu. Toto tvrzení však dle žalovaného není správné, neboť z tiskopisu podaného dne 30.1.2008 vyplývá, že žalobce žádal o změnu stavby a o změnu vlivu stavby na využití území. Žalobce v odvolání dále namítl, že odvoláním napadené usnesení je nezákonné a předčasné, neboť bylo vydáno na základě nedostatečně zjištěného stavu věci. Odkázal přitom na řízení o odstranění stavby dle § 88 odst. 1 písm. b)

zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „starý stavební zákon“). Dle mínění žalobce měl stavební úřad postupovat podle § 129 odst. 2 nového stavebního zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“), protože lhůta pro odstranění stavby marně uplynula, došlo k zásadní změně právní úpravy a ke změnám v území, které je předmětnou stavbou dotčeno. Žalobce dále uvedl, že stavba v současné době není postavena v rozporu se záměry územního plánování ani v rozporu s obecnými požadavky na výstavbu a její dodatečné povolení se nedotýká žádných konkrétních práv třetích osob. Namítl, že stavební úřad porušil § 68 odst. 3 správního řádu, neboť ze stručného odůvodnění jeho rozhodnutí nelze dovodit, zda původní pravomocné rozhodnutí o odstranění stavby je stále pravomocné a vykonatelné. V závěru odvolání pak žalobce odkázal na § 2 odst. 1 správního řádu a uvedl, že usnesení o zastavení řízení je předčasné. Žalovaný ze spisového materiálu vztahujícího se k dané věci zjistil, že žalobce podal dne 30.1.2008 žádost o vydání rozhodnutí o změně stavby a o změně vlivu stavby na využití území podle § 86 ve spojení s § 79 a § 81 stavebního zákona. Pod bodem VI. „Základní údaje“ tiskopisu k podané žádosti o stavbě uvedl zamýšlenou stavbu obezdění bazénu o půdorysné velikosti 97,3 m o výšce 3,92 m. Z této žádosti je dle žalovaného očividné, že stavba není provedena. Stavební úřad vzhledem k tomu, že podaná žádost byla zjevně právně nepřípustná, vydal dne 15.2.2008 usnesení, kterým územní řízení zastavil. V usnesení o zastavení řízení stavební úřad konstatoval, že na předmětnou stavbu vydal dne 24.2.2004 odbor stavební a dopravy Úřadu městské části Praha 4 rozhodnutí č.j. P4/9554/04/OSD/VLCH/13782, kterým žalobci nařídil odstranit ve výroku uvedenou část stavby. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaný jako odvolací orgán rozhodnutím ze dne 24.6.2004 zamítl. Následně v řízení o žalobě, kterou se žalobce domáhal zrušení zamítavého rozhodnutí žalovaného, Městský soud v Praze žalobu zamítl rozhodnutím ze dne 26.4.2005, č.j. 8 Ca 176/2004-74. V řízení o kasační stížnosti proti uvedenému rozsudku Nejvyšší správní soud rozhodnutím ze dne 21.11.2007 č.j. 3 As 51/2005-150 kasační stížnost zamítl. Stavební úřad v odůvodnění usnesení o zastavení řízení dále uvedl, že ve smyslu § 76 odst. 1 stavebního zákona lze umisťovat stavby, jejich změny, měnit jejich vliv na využití území a chránit důležité zájmy v území jen na základě územního rozhodnutí. Jak ale z výše uvedeného vyplývá, požadovaná stavba byla již provedena a bylo o ní pravomocně rozhodnuto. Nelze tudíž vydat územní rozhodnutí, jak požaduje žadatel, a proto se jedná o žádost nepřípustnou. Žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatoval, že s tímto odůvodněním stavebního úřadu se ztotožnil, neboť je vypovídající a má oporu ve skutkovém stavu věci. Nelze souhlasit s tvrzením žalobce, že postup stavebního úřadu nebyl v souladu s ustanoveními správního řádu. Co se týče důvodů uplatněných žalobcem vpodaném odvolání, tyto podle žalovaného nejsou rozhodné, neboť se týkají řízení o odstranění stavby dle § 129 stavebního zákona a řízení o odstranění stavby dle § 88 odst. 1 písm. b) starého stavebního zákona. Žádost žalobce, jak vyplývá ze spisového materiálu, se však týká změny stavby a změny vlivu stavby na využití území.

Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení napadeného rozhodnutí, jakož i zrušení rozhodnutí správního orgánu I. stupně a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. V žalobě označil napadené rozhodnutí za nezákonné a předčasné. Konstatoval, že nalézací správní úřad řízení zastavil podle § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu, protože žádost shledal zjevně nepřípustnou. Nepřípustnost žádosti přitom správní úřad spatřoval v tom, že žadatel použil k žádosti nejblíže vhodný a použitelný tiskopis „o změnu stavby a o změně stavby na využití území“, kdy zpovahy věci bylo zřejmé, že stavební úprava již byla provedena a o jejím odstranění již stavební úřad pravomocně rozhodl. Podle

žalobce je nepochybné, že v dané věci se obsahově jednalo o řízení o dodatečném povolení stavby v rámci řízení o vydání nového rozhodnutí dle § 129 odst. 3 stavebního zákona ve spojení s § 101 písm. b) správního řádu. Tato skutečnost byla ostatně známa i nalézacímu správnímu úřadu, kterému rovněž muselo být známo, že žalobce použil nejblíže vhodný typ tiskopisu k podání žádosti. Nalézacímu správnímu úřadu bylo známo, že v dané věci je vydáno pravomocné rozhodnutí o odstranění stavby, a musel tedy nutně předpokládat, že podání žalobce směřuje k dodatečnému povolení stavebních úprav. Měl proto podle § 37 odst. 3 správního řádu žalobce vyzvat k doplnění žádosti tak, aby řízení netrpělo formálními vadami. Tuto povinnost správnímu úřadu výslovně ukládá § 4 odst. 2 ve spojení s § 4 odst. 1 správního řádu. Nalézací správní úřad pochybil, když v rozporu s § 37 odst. 1 správního řádu neposoudil žádost žalobce podle jejího obsahu, nevyzval jej podle § 37 odst. 3 správního řádu k odstranění případných formálních vad a nedostatků a naopak vycházel přepjatě formalisticky z formy tiskopisu, který žalobce k podání žádosti použil. Tímto postupem nalézací správní úřad porušil zásadu zákonnosti, jakož i zásadu služby veřejnosti zakotvenou v § 2 odst. 1 a § 4 odst. 1 a 2 správního řádu.

Žalobce dále poukázal na ust. § 36 odst. 3 správního řádu, které správnímu úřadu ukládá povinnost umožnit účastníkovi před vydáním rozhodnutí seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí. Nalézací správní úřad toto ustanovení nerespektoval, a žalobce tak neměl možnost k případnému poučení správního úřadu svou žádost doplnit či upravit. Stejného pochybení se dopustil i žalovaný, když ani on nevyrozuměl žalobce o ukončení odvolacího řízení a nedal mu možnost vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí o odvolání. Žalobce se domnívá, že rozhodnutí stavebního úřadu je rozhodnutím předčasným, vydaným na základě nesprávného posouzení obsahu jeho žádosti, když nalézací správní úřad měl správně žalobce vyzvat k doplnění obsahu a rozsahu žádosti, popřípadě upřesnit její formu, a na základě takto doplněné žádosti měl provést úplné dokazování v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí dle § 129 odst. 3 stavebního zákona ve spojení s § 101 písm. b) správního řádu.

Žalobce dále uvedl, že v rámci odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu správně pojmenoval předmět řízení, jímž je řízení o dodatečném povolení stavby (v daném případě stavebních úprav spočívajících v opláštění venkovního bazénu). V rámci odvolání pak žalobce zdůraznil jako odvolací důvod pochybení nalézacího správního úřadu, který namítl překážku „res iudicata“, přestože tuto překážku prolamuje princip „clausula rebus sic statibus“. Žalovaný namísto toho, aby posuzoval věc v intencích uvedeného odvolacího důvodu, rovněž přepjatě formalisticky posuzoval věc z pohledu předchozího pravomocného rozhodnutí, aniž přihlédl ke změněným skutečnostem. S danou odvolací námitkou se žalovaný v napadeném rozhodnutí vůbec nevypořádal, přestože žalobce v odvolání výslovně konstatoval nesprávnost postupu nalézacího správního úřadu, který namísto postupu dle § 129 odst. 3 stavebního zákona ve spojení s § 101 písm. b) správního řádu řízení zastavil. Žalovaný tím porušil § 89 odst. 2 správního řádu, když rozhodnutí stavebního úřadu nepřezkoumal z pohledu všech vznesených odvolacích důvodů. Tím, že se suvedenými odvolacími důvody nevypořádal, porušil rovněž § 68 odst. 3 správního řádu a jeho rozhodnutí je v tomto směru nepřezkoumatelné.

Vedle námitky nesprávného právního posouzení obsahu žádosti se žalovaný nezabýval ani námitkou platnosti a vykonatelnosti původního rozhodnutí o odstranění stavby z pohledu zásady „clausula rebus sic statibus“. Žalobce je toho názoru, že původní rozhodnutí o odstranění stavby je v důsledku značného časového odstupu, jakož i v důsledku změny územně plánovací dokumentace již v současnosti neplatné a nevykonatelné. Ani s touto námitkou se žalovaný v rozporu s § 68 odst. 3 správního řádu v napadeném rozhodnutí nevypořádal.

Žalobce v podané žalobě rovněž namítl, že vedle výše uvedených vad řízení obsahuje napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí nalézacího správního úřadu celou řadu vad formálních. Rozhodnutí nalézacího správního úřadu v rozporu s § 68 odst. 5 správního řádu

neobsahuje v poučení o opravných prostředcích vymezení určení dne, od kterého se počítá odvolací lhůta a naopak obsahuje informaci, která není součástí poučení o opravných prostředcích. Rozhodnutí nalézacího správního úřadu v rozporu s § 69 a § 15 odst. 4 správního řádu obsahuje uvedení oprávněné úřední osoby. Napadené rozhodnutí pak v rozporu s § 69 správního řádu neobsahuje číslo jednací.

Žalobce má vzhledem k výše uvedenému za to, že správní orgány obou stupňů porušily základní zásady správního řízení, tedy zejména zásadu zákonnosti, když v důsledku přepjatého právního formalismu účelově posoudily žádost žalobce jinak, než zněl její faktický obsah. Rozhodly rovněž předčasně a v rozporu se skutečným stavem věci poté, kdy v řízení neprovedly řádně dokazování v naznačeném směru. Svou nečinností pak žalobci neumožnily řádně se řízení účastnit, protože mu neumožnily seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí a tím mu upřely právo na spravedlivý proces. Žalovaný napadeným rozhodnutím vytvořil předpoklad ohrožení vlastnického práva žalobce tím, že de facto vytvořil podmínky pro odstranění stavební úpravy, jejímuž dodatečnému povolení již nyní nebrání žádný zvláštní zákonný důvod.

Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ve vyjádření k žalobě vyslovil nesouhlas s tvrzením žalobce, že v dané věci se obsahově jedná o řízení o dodatečném povolení stavby v rámci řízení o vydání nového rozhodnutí dle § 129 odst. 3 stavebního zákona ve spojení s § 101 písm. b) správního řádu. Konstatoval, že žádost o dodatečné povolení stavby podává stavebník v řízení o odstranění stavby. Tento režim upravuje § 129 stavebního zákona. Žalobcem podanou žádost na formuláři (příloha č. 3 k vyhlášce 503/2006 Sb.) týkající se změny stavby a změny vlivu stavby na využití území nelze považovat za žádost o dodatečné povolení stavby. Stavební úřad byl vázán předmětem žádosti a nelze mu klást k tíži, že nevzal v úvahu okolnost, že žalobce „měl na mysli“, že se v daném případě jedná o žádost o dodatečné povolení stavby. Žalobce označil v žádosti zamýšlenou stavbu jako „obezdění bazénu“, ačkoliv ze správních spisů vedených k této stavbě je zřejmé, že obezdění a zastřešení bazénu nelze provést, protože žalobce danou stavbu již bez povolení stavebního úřadu provedl. Stavební úřad proto danou žádost správně zamítl jako bezpředmětnou a žalovaný se s jeho postupem ztotožnil, o čemž svědčí napadené rozhodnutí. Žalobce nebylo třeba ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu před vydáním rozhodnutí seznamovat s podklady rozhodnutí, protože stavební úřad ani žalovaný nevycházeli z jiných podkladů než ze žádosti žalobce a písemností, které byly žalobci známy. Postup žalovaného v dané věci byl též v souladu s § 89 odst. 2 správního řádu. Žalovaný se, i když ve stručnosti, obsahem odvolacích námitek zabýval. Žalovaný je toho názoru, že poučení obsažené v usnesení stavebního úřadu je v souladu se zákonem a že spisová značka uvedená v napadeném rozhodnutí nahrazuje číslo jednací. Dále není zřejmé, proč žalobce tvrdí, že usnesení stavebního úřadu nemá náležitosti vyžadované v ust. § 69 a § 15 odst. 4 správního řádu. Toto žalobní tvrzení není ničím podloženo, neboť předmětné usnesení je podepsáno oprávněnou úřední osobou.

Při ústním jednání před soudem zástupce žalobce v plném rozsahu odkázal na žalobu a spisový materiál a navrhl zrušení napadeného rozhodnutí. Žalovaný při jednání před soudem poukázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, obsah správního spisu a písemné vyjádření k žalobě a navrhl zamítnutí žaloby.

Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s.ř.s.).

Ze správního spisu předloženého soudu žalovaným vyplynuly tyto skutečnosti významné pro posouzení věci:

Žádostí ze dne 29.1.2008 žalobce požádal stavební odbor Úřadu městské části Praha 4 o vydání rozhodnutí o změně stavby a o změně vlivu stavby na využití území podle § 86 ve spojení s § 79 a § 81 stavebního zákona a § 3 a 5 vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení, veřejnoprávní smlouvy a územního opatření. Žalobce v žádosti uvedl, že je zastoupen JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem a k žádosti připojil plnou moc udělenou jmenovanému advokátovi. V části II. žádosti žalobce označil dva pozemky navržené k umístění stavby, v části VI. pak uvedl základní údaje o stavbě/změně stavby následovně: druh zamýšlené stavby/její změny „obezdění bazénu“, a jako účel stavby/její změny označil zastřešení původně venkovního bazénu.

Stavební úřad usnesením ze dne 15.2.2008 č.j. P4/28396/08/OST/VLCH/2684 podle § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu zastavil územní řízení zahájené dne 30.1.2008 na základě žádosti o vydání územního rozhodnutí o změně stavby a o změně vlivu stavby na využití území, kterou podal žalobce ve věci stavby „obezdění a zastřešení původně venkovního bazénu“ u rodinného domu č.p. X, ul. V Mokřinách, Praha 4 - Hodkovičky na pozemku parc. č. 96/10 v katastrálním území Hodkovičky. V odůvodnění usnesení stavební úřad konstatoval, že žalobce podal dne 30.1.2008 žádost o vydání územního rozhodnutí o změně stavby a o změně vlivu stavby na využití území na stavbu uvedenou ve výroku usnesení. Tímto dnem bylo zahájeno řízení. Stavební úřad dále uvedl, že podle § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu řízení o žádosti správní orgán usnesením zastaví, jestliže byla podána žádost zjevně právně nepřípustná. Následně konstatoval, že na předmětnou stavbu odbor stavební a dopravy Úřadu městské části Praha 4 vydal dne 24.2.2004 rozhodnutí, kterým žalobci jako vlastníku stavby nařídil odstranit ve výroku uvedenou část stavby. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání. Magistrát hl. města Prahy jako odvolací orgán rozhodnutím ze dne 24.6.2004 odvolání zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil. Žalobu, kterou se žalobce domáhal zrušení odvolacího rozhodnutí Magistrátu hl. města Prahy, Městský soud v Praze zamítl rozhodnutím ze dne 26.4.2005, č.j. 8 Ca 176/2004-74. Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze rozhodl dne 21.11.2007 tak, že kasační stížnost zamítl. Stavební úřad dále uvedl, že ve smyslu § 76 odst. 1 stavebního zákona lze umisťovat stavby, jejich změny, měnit jejich vliv na využití území, měnit využití území a chránit důležité zájmy v území jen na základě územního rozhodnutí. Jak vyplývá z výše uvedeného, požadovaná stavba byla již provedena a bylo o ní pravomocně rozhodnuto. Proto již nelze vydat územní rozhodnutí, jak žalobce požaduje, a tudíž se jedná o žádost nepřípustnou. Usnesení stavebního úřadu obsahuje poučení o tom, že proti tomuto usnesení se podle § 76 odst. 5 ve spojení s § 83 odst. 1 správního řádu může odvolat účastník, jemuž se usnesení oznamuje, do 15 dnů od jeho oznámení doručením k odboru stavebnímu Magistrátu hl. města Prahy, a to podáním učiněným u odboru stavebního Úřadu městské části Praha 4 s potřebným počtem stejnopisů tak, aby jeden stejnopis zůstal správnímu orgánu a aby každý účastník dostal jeden stejnopis. V poučení je dále uvedeno, že odvolání proti usnesení nemá odkladný účinek.

Proti rozhodnutí stavebního úřadu o zastavení řízení podal žalobce odvolání. V odvolání označil věc, jíž se řízení týká, jako řízení o dodatečném povolení stavby a uvedl, že proti rozhodnutí stavebního úřadu, kterým bylo zastaveno řízení o dodatečném povolení stavební úpravy (změně stavby) spočívající v obezdění venkovního bazénu, podává odvolání. Dále uvedl, že rozhodnutí stavebního úřadu je založeno na skutečnosti, že v dané věci existuje pravomocné rozhodnutí o odstranění předmětné stavby. To je ale z roku 2004 a navazuje na skutkový stav z doby, kdy pro řízení o odstraňování nepovolených staveb platily odlišné právní předpisy; navíc od dané doby došlo k zásadní změně situace v území. Nařízení odstranění předmětné části stavby proběhlo dle § 88 odst. 1 písm. b) starého stavebního zákona, kdy k dodatečnému povolení bylo nezbytné, aby stavebník prokázal, že stavba je v souladu s veřejným zájmem, zejména s územně plánovací dokumentací, cíli a záměry územního plánování, obecnými technickými požadavky na výstavbu, technickými požadavky na stavby a zájmy chráněnými zvláštními předpisy. V současné době se dle § 129 odst. 2 stavebního zákona stavba vybudovaná bez stavebního povolení dodatečně povolí, pokud není umístěna v rozporu se záměry územního plánování, popřípadě v rozporu s obecnými podmínkami na výstavbu. Tento nesoulad však již nedokládá stavebník, ale stavební úřad. Pokud v předchozím případě bylo nařízeno odstranění stavby z důvodu, že žalobce neprokázal soulad stavby s veřejným zájmem, po 1.1.2007 již tato povinnost nejde k jeho tíži a odvolávat se proto na předchozí rozhodnutí vydané na základě již existující povinnosti není možné. Zkoumat soulad stavby, v daném případě stavební úpravy vybudované bez stavebního povolení, je nyní povinností stavebního úřadu. Ten neprokázal, že by předmětná stavba byla postavena v rozporu se záměry územního plánování, popřípadě že nesplňuje obecné technické požadavky na výstavbu. Argumentace překážkou věci rozhodnuté zde není na místě, neboť za uplynulé 4 roky existence dané části stavby došlo nejen k zásadní změně právní úpravy, ale i ke změnám v území, které je předmětnou stavbou dotčeno. Stavební úřad tedy pochybil, když v rámci řízení nezkoumal, zda nejsou dány překážky dodatečného povolení stavby tak, jak to ukládá § 129 stavebního zákona.

Žalobce dále namítl, že rozhodnutí z roku 2004 nařizující odstranění předmětné části stavby není překážkou pro vydání nového rozhodnutí v dané věci, neboť bylo vydáno za zcela odlišné právní úpravy a daných podmínek, a nepředstavuje proto překážku „res iudicata“. Správní orgán tedy pochybil, když toto rozhodnutí za takovou překážku považoval, aniž by zkoumal, zda existují identické skutkové a právní podmínky pro to, aby předmětné rozhodnutí bylo aplikováno i v současné době. Dle mínění žalobce je nutné postupovat v souladu se zásadou „clausula rebus sic statibus“, podle které pozbývá rozhodnutí účinnosti a vykonatelnosti, dojde-li k zásadní změně podmínek, za kterých bylo vydáno. Tato situace nastala právě v daném případě, neboť v současnosti neexistuje žádný veřejný zájem na odstranění dané části stavby. Pokud stavební úřad zastává názor, že zásada „clausula rebus sic statibus“, je v dané věci prolomena, byl podle žalobce povinen svou právní úvahu v odůvodnění rozhodnutí řádně uvést a odůvodnit. Žalobce v odvolání dále namítl, že správní orgán porušil § 68 odst. 3 správního řádu, neboť ze stručného odůvodnění jeho rozhodnutí nelze dovodit, zda původní pravomocné rozhodnutí o odstranění předmětné části stavby je stále platné a vykonatelné. Správní orgán se tak nedostatečně vypořádal s překážkou výše uvedené zásady „clausula rebus sic statibus“. Pouhý odkaz na existenci rozhodnutí o odstranění předmětné části stavby, které správní orgán považuje za překážku „res iudicata“ nepostačuje. Žalobce namítl, že stavební úřad svým rozhodnutím porušil minimálně zásadu zákonnosti uvedenou v § 2 odst. 1 správního řádu, když v dané věci rozhodl na základě nedostatečně zjištěného stavu věci rozhodnutím, z něhož není zřejmé, jakými úvahami se v daném řízení řídil, přičemž toto rozhodnutí je zcela nepřezkoumatelné. Tím, že se správní orgán nezabýval ověřením skutečnosti, zda existují stejné podmínky, za kterých bylo před více než 4 roky rozhodnuto o odstranění předmětné části stavby, došlo k porušení zásady „clausula rebus sic statibus“ a vydané rozhodnutí je rozhodnutím předčasným.

Žalovaný napadeným rozhodnutím odvolání zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil s odůvodněním, jak bylo popsáno shora.

V posuzované věci vyšel soud z následně uvedené právní úpravy:

Podle § 79 odst. 1 stavebního zákona rozhodnutí o umístění stavby vymezuje stavební pozemek, umisťuje navrhovanou stavbu, stanoví její druh a účel, podmínky pro její umístění, pro zpracování projektové dokumentace pro vydání stavebního povolení, pro ohlášení stavby a pro napojení na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu.

Podle § 81 odst. 1 stavebního zákona rozhodnutí o změně stavby a o změně vlivu stavby na využití území (dále jen "rozhodnutí o změně stavby") stanoví podmínky pro požadovanou změnu stavby a její nové využití nebo podmínky upravující vliv na životní prostředí a nároky na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu.

Podle § 86 odst. 1 stavebního zákona žádost o vydání územního rozhodnutí obsahuje kromě obecných náležitostí základní údaje o požadovaném záměru a identifikační údaje pozemků a staveb.

Podle § 129 odst. 3 stavebního zákona u stavby prováděné či provedené bez rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu vyžadovaného tímto zákonem anebo v rozporu s ním, stavební úřad zahájí řízení o jejím odstranění. Pokud půjde o stavbu uvedenou v odstavci 2, stavebník nebo vlastník požádá o její dodatečné povolení a předloží podklady ve stejném rozsahu jako k žádosti o stavební povolení, stavební úřad přeruší řízení o odstranění stavby a vede řízení o podané žádosti; v tomto řízení postupuje podle § 111 až 115. Bude-li stavba dodatečně povolena, řízení o odstranění stavby zastaví.

Podle § 88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů, stavební úřad nařídí vlastníku stavby nebo zařízení odstranění stavby nebo zařízení postavené bez stavebního povolení či ohlášení nebo v rozporu s ním. Odstranění stavby se nenařídí, pokud stavebník prokáže, že stavba je v souladu s veřejným zájmem, zejména s územně plánovací dokumentací, cíli a záměry územního plánování, obecnými technickými požadavky na výstavbu, technickými požadavky na stavby a zájmy chráněnými zvláštními předpisy a jestliže stavebník v řízení o odstranění stavby podá žádost o její dodatečné povolení a předloží podklady a doklady vyžádané stavebním úřadem v jím stanovené lhůtě a v rozsahu jako k žádosti o stavební povolení.

Podle § 2 odst. 1 správního řádu správní orgán postupuje v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, jakož i mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu (dále jen "právní předpisy"). Kde se v tomto zákoně mluví o zákoně, rozumí se tím též mezinárodní smlouva, která je součástí právního řádu.

Podle § 4 odst. 2 správního řádu správní orgán v souvislosti se svým úkonem poskytne dotčené osobě přiměřené poučení o jejích právech a povinnostech, je-li to vzhledem k povaze úkonu a osobním poměrům dotčené osoby potřebné.

Podle § 36 odst. 3 správního řádu nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal.

Podle § 37 odst. 1 správního řádu podání je úkonem směřujícím vůči správnímu orgánu. Podání se posuzuje podle svého skutečného obsahu a bez ohledu na to, jak je označeno.

Podle § 37 odst. 3 správního řádu nemá-li podání předepsané náležitosti nebo trpí-li jinými vadami, pomůže správní orgán podateli nedostatky odstranit nebo ho vyzve k jejich odstranění a poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu.

Podle § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu řízení o žádosti správní orgán usnesením zastaví, jestliže byla podána žádost zjevně právně nepřípustná.

Podle § 68 odst. 3 správního řádu v odůvodnění se uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí.

Podle § 68 odst. 5 správního řádu v poučení se uvede, zda je možné proti rozhodnutí podat odvolání, v jaké lhůtě je možno tak učinit, od kterého dne se tato lhůta počítá, který správní orgán o odvolání rozhoduje a u kterého správního orgánu se odvolání podává.

Podle § 69 odst. 1 správního řádu v písemném vyhotovení rozhodnutí se uvede označení "rozhodnutí" nebo jiné označení stanovené zákonem. Písemné vyhotovení rozhodnutí dále musí obsahovat označení správního orgánu, který rozhodnutí vydal, číslo jednací, datum vyhotovení, otisk úředního razítka, jméno, příjmení, funkci nebo služební číslo a podpis oprávněné úřední osoby. Podpis oprávněné úřední osoby je na stejnopisu možno nahradit doložkou "vlastní rukou" nebo zkratkou "v. r." u příjmení oprávněné úřední osoby a doložkou "Za správnost vyhotovení:" s uvedením jména, příjmení a podpisu úřední osoby, která odpovídá za písemné vyhotovení rozhodnutí.

Podle § 89 odst. 2 správního řádu odvolací správní orgán přezkoumává soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy. Správnost napadeného rozhodnutí přezkoumává jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání, jinak jen tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem. K vadám řízení, o nichž nelze mít důvodně za to, že mohly mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy, popřípadě na jeho správnost, se nepřihlíží; tímto ustanovením není dotčeno právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem.

Podle § 101 písm. b) správního řádu provést nové řízení a vydat nové rozhodnutí ve věci lze tehdy, jestliže novým rozhodnutím bude vyhověno žádosti, která byla pravomocně zamítnuta.

Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Soud o věci uvážil takto:

Správním řízením, jež vyústilo ve vydání napadeného rozhodnutí, rozhodně nebylo řízení o dodatečném povolení stavby dle § 129 odst. 3 stavebního zákona v rámci řízení o vydání nového rozhodnutí podle § 101 písm. b) správního řádu, jak namítá žalobce. Předmět řízení byl zcela jednoznačně vymezen žádostí žalobce ze dne 29.1.2008, v níž se žalobce výslovně domáhal vydání rozhodnutí o změně stavby a o změně vlivu stavby na využití území podle § 86 stavebního zákona ve spojení s § 79 a § 81 téhož zákona. Skutečnost, že se žalobce podanou žádostí domáhal vydání územního rozhodnutí, vyplývá nejen z označení předmětné žádosti a z odkazu na příslušná ustanovení stavebního zákona, ale též z obsahu samotné žádosti, v níž žalobce označil pozemky navržené k umístění stavby a specifikoval též druh zamýšlené stavby/její změny. Správní orgán je v souladu s § 37 odst. 3 správního řádu povinen vést žadatele k odstranění vad jeho žádosti spočívajících v nejasném vymezení předmětu žádosti, není však oprávněn nahrazovat dostatečně určitě a jednoznačně vymezený předmět žádosti jiným, a to ani v případě, je-li mu z okolností případu zřejmé, že žádost, tak jak byla podána, je zjevně právně nepřípustná. V takové situaci je plně na místě postup podle § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu, tj. zastavení řízení pro zjevnou právní nepřípustnost podané žádosti. Tak tomu bylo i v projednávané věci, kdy stavební úřad měl ze své úřední činnosti (předchozí pravomocně skončené řízení o odstranění žalobcovy stavby obezdění bazénu) poznatky opravňující jej k závěru o zjevné právní nepřípustnosti žalobcovy žádosti o vydání územního rozhodnutí. Ani na základě těchto poznatků stavební úřad nemohl překvalifikovat žalobcovu žádost o vydání územního rozhodnutí na žádost o dodatečné povolení stavby, neboť by tím nepřípustně změnil předmět řízení, jehož vymezení náleží do výlučné dispozice žalobce. Vázanost správního orgánu předmětem řízení tak, jak jej vymezil účastník řízení ve své žádosti, nelze v žádném případě označit za projev přepjatého právního formalismu nebo za účelový postup, jak nesprávně namítá žalobce. Jestliže je z obsahu podání (žádosti) zřejmé, čeho, tj. vydání jakého rozhodnutí, se účastník řízení svou žádostí domáhá, správnímu orgánu nepřísluší „předpokládat“, že žadatel vlastně usiluje o něco zcela jiného.

Předmět řízení byl v projednávané věci vymezen žádostí žalobce a nikoliv tím, jakým způsobem žalobce v odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu pojmenoval probíhající řízení. Žalobce sice v odvolání označil řízení jako „řízení o dodatečném povolení stavby,“ uvedené označení však neodpovídá skutečnosti, neboť žádné takové řízení na základě jeho žádosti zahájeno nebylo. Prvoinstanční rozhodnutí stavebního úřadu rovněž není usnesením, „kterým bylo zastaveno řízení o dodatečném povolení stavební úpravy (změně stavby) spočívající v obezdění venkovního bazénu,“ jak žalobce nesprávně uvedl v odvolání. Z uvedeného rozhodnutí zcela jednoznačně vyplývá, že se jedná o usnesení, kterým bylo podle § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu, tj. pro zjevnou právní nepřípustnost žádosti, zastaveno územní řízení zahájené dne 30.1.2008 na základě žalobcovy žádosti o vydání územního rozhodnutí o změně stavby a o změně vlivu stavby na využití území.

V souzené věci byl žalobce od počátku správního řízení zastoupen advokátem, tj. osobou práva znalou. Vzhledem k osobním poměrům žalobce, mezi něž patří i existence právního zastoupení, nebylo důvodu, aby správní orgán žalobce poučoval o tom, jakým způsobem má svou žádost formulovat. Advokát by zajisté měl být schopen sepsat v zastoupení svého klienta žádost adresovanou stavebnímu úřadu tak, aby z jejího obsahu bylo možné rozlišit, zda žadatel usiluje o vydání územního rozhodnutí či o vydání rozhodnutí o dodatečném povolení stavby podle § 129 odst. 3 stavebního zákona. Jak již bylo uvedeno shora, podaná žádost byla i podle jejího obsahu jednoznačně žádostí o vydání územního rozhodnutí, takže nevzbuzovala pochybnosti o tom, čeho se vlastně žalobce domáhá. Stavební úřad proto neměl důvod vyzývat žalobce k vyjasnění předmětu řízení. Žádost žalobce rovněž nebyla stižena žádnými formálními vadami, a proto nebylo na místě postupem podle § 37 odst. 3 správního řádu vyzývat žalobce k jejímu doplnění. Žalobce ostatně v podané žalobě ani neuvádí, k doplnění jakých náležitostí či k odstranění jakých nedostatků měl být stavebním úřadem vyzván.

Tiskopis, který žalobce použil k podání žádosti, se nikterak netýká dodatečného povolení stavby podle § 129 odst. 3 stavebního zákona, a z jeho obsahu rovněž nelze dovodit, že by se žadatel s jeho pomocí domáhal vydání nového rozhodnutí ve smyslu § 101 písm. b) správního řádu. Argumentace, že stavebnímu úřadu muselo být známo, že žalobce použil „nejblíže vhodný typ tiskopisu,“ proto nemůže obstát, neboť tento typ formuláře s řízením o dodatečném povolení stavby nijak nesouvisí.

Neopodstatněná je i námitka, v níž žalobce vytýká správním orgánům obou stupňů porušení § 36 odst. 3 správního řádu. Smyslem citovaného ustanovení je poskytnout účastníku správního řízení možnost prezentovat správnímu orgánu své stanovisko k důkazním prostředkům, které správní orgán v řízení shromáždil. Z obsahu správního spisu vyplývá, že stavební úřad při rozhodování o podané žádosti, a stejně tak ani žalovaný v odvolacím řízení neshromažďovali žádné podklady pro rozhodnutí a omezili se pouze na právní posouzení otázky přípustnosti žádosti, a to na základě poznatků známých jim (a také žalobci) z jejich předchozího rozhodování. Z § 36 odst. 3 správního řádu je zřejmé, že jeho smyslem je poskytnout účastníku správního řízení možnost prezentovat správnímu orgánu své stanovisko k důkazním prostředkům, které správní orgán shromáždil ve správním řízení. Materiálním předpokladem jeho užití je situace, kdy skutkový stav doznal změn, zejména byly provedeny zásadní důkazy, o nichž žalobce neví. Za předpokladu, že správní orgán v řízení o žádosti účastníka řízení neprováděl žádné dokazování a při rozhodování vycházel pouze z obsahu podané žádosti a poznatků o výsledku předchozího řízení vedeného s týmž žadatelem, nemohlo dojít k porušení ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu. Vyzvání účastníka řízení k seznámení se s podklady, resp. s jediným podkladem pro rozhodnutí, jímž byla podaná žádost, by bylo čistě formálním úkonem. Soud na tomto místě odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2004 č.j. 7 As 40/2003-61, v němž jmenovaný soud při výkladu obsahově totožného ustanovení § 33 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu dovodil, že povinnost vyzvat účastníka řízení má správní orgán pouze za předpokladu, že doplnil spisový materiál o další podklady, které jsou účastníku řízení neznámé a které mají relevantní vztah k dané věci. Tato situace v projednávané věci nenastala.

Je pravdou, že žalobce v odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu argumentoval změnou právní úpravy vztahující se k řízení o dodatečném povolení stavby a namítal, že stavební úřad pochybil, když v rámci řízení nezkoumal, zda nejsou dány překážky dodatečného povolení stavby ve smyslu § 129 stavebního zákona. S poukazem na zásadu „clausula rebus sic statibus“ uvedl, že předchozí rozhodnutí nařizující odstranění předmětné části stavby nepředstavuje překážku „res iudicata“ a nebrání vydání nového rozhodnutí v dané věci. Žalobce současně v odvolání stavebnímu úřadu vytkl, že z odůvodnění jeho rozhodnutí nelze dovodit, zda původní rozhodnutí o odstranění předmětné části stavby je stále platné a vykonatelné. S uvedenými odvolacími námitkami se žalovaný v napadeném rozhodnutí vypořádal sice velmi stručně, avšak přiléhavě, když uvedl, že „co se týče důvodů uplatněných žalobcem v podaném odvolání, tyto nejsou rozhodné, neboť se týkají řízení o odstranění stavby dle § 129 stavebního zákona a řízení o odstranění stavby dle § 88 odst. 1 písm. b) starého stavebního zákona. Žádost žalobce, jak vyplývá ze spisového materiálu, se však týká změny stavby a změny vlivu stavby na využití území.“ Soud se s tímto závěrem žalovaného plně ztotožňuje. Veškerá odvolací argumentace žalobce nikterak nesouvisela s řízením zahájeným na základě jeho žádosti ze dne 29.1.2008, tj. s řízením o vydání územního rozhodnutí, neboť se vztahovala výlučně k otázce možnosti vydání nového rozhodnutí v řízení o dodatečném povolení stavby, které však v dané věci neprobíhalo. Nebylo proto důvodu, aby se žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí blíže zabýval uplatněnými odvolacími důvody, které s předmětem řízení nijak nesouvisely, a tudíž nemohly mít žádný vliv na posouzení zákonnosti rozhodnutí stavebního úřadu. Z výše uvedeného vyplývá nedůvodnost žalobní námitky, kterou je žalovanému vytýkáno, že se v napadeném rozhodnutí vůbec nevypořádal s odvolacími argumenty žalobce, a zatížil tak své rozhodnutí vadou spočívající v jeho nepřezkoumatelnosti.

Soud pouze jako obiter dictum uvádí, že vydání rozhodnutí o změně stavby, kterým se podle § 81 stavebního zákona stanoví podmínky pro požadovanou změnu stavby a její nové využití nebo podmínky upravující vliv na životní prostředí a nároky na dopravní a technickou infrastrukturu, se vskutku nelze domáhat poté, co předmětná stavba (změna stavby) byla již realizována a stavební úřad dokonce již vydal pravomocné rozhodnutí, kterým stavebníku nařídil odstranění této stavby. Jestliže za této situace žalobce požádal o vydání územního rozhodnutí o změně stavby, stavební úřad nepochybil, když žádost vyhodnotil jako zjevně právně nepřípustnou a řízení o ní podle § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu bez dalšího, tj. bez provádění jakéhokoliv dokazování, zastavil. Zákonnost tohoto závěru stavebního úřadu, jenž byl podstatný pro posouzení podané žádosti a byl stvrzen též napadeným rozhodnutím odvolacího správního orgánu, žalobce v odvolání ani v následně podané žalobě žádným relevantním argumentem nezpochybnil.

V rozhodnutí stavebního úřadu je v souladu s § 69 odst. 1 uvedeno jméno, příjmení i funkce oprávněné úřední osoby (I. V., vedoucí oddělení stavebního řádu I.) a rozhodnutí obsahuje i podpis této úřední osoby, takže soudu (stejně jako žalovanému) není zřejmé, proč žalobce tvrdí, že usnesení stavebního úřadu nemá náležitosti vyžadované v § 69 a § 15 odst. 4 správního řádu. Jestliže žalobce namítá, že rozhodnutí nalézacího správního úřadu obsahuje uvedení oprávněné úřední osoby, pak zcela nesmyslně brojí proti tomu, že dané rozhodnutí obsahuje zákonem stanovenou náležitost. V poučení obsaženém v rozhodnutí stavebního úřadu je v souladu s § 68 odst. 5 správního řádu rovněž dostatečně určitě vymezen den, od kterého žalobci počíná běžet patnáctidenní odvolací lhůta, když je v něm uvedeno, že účastník, jemuž se usnesení doručuje, může odvolání podat do 15 dnů od jeho oznámení doručením. V souzené věci je navíc zřejmé, že žalobce podal odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu včas, takže ani případné pochybení správního orgánu, pokud jde o formulaci poučení o možnosti podání opravného prostředku, by ve výsledku nemělo za následek zkrácení žalobce na jeho právech. Totéž platí o neuvedení čísla jednacího v napadeném rozhodnutí. Ze strany žalovaného se sice jedná o porušení § 69 odst. 1 správního řádu, avšak vzhledem k tomu, že k identifikaci napadeného rozhodnutí postačí datum jeho vydání, uvedení spisové značky a dostatečně určité vymezení věci, o níž je rozhodováno, nemohl být žalobce tímto ryze formálním pochybením žalovaného nijak dotčen na svých procesních právech účastníka řízení.

Lze uzavřít, že správní orgány obou stupňů při rozhodování v dané věci postupovaly v souladu se zákonem, takže v řízení, jež vyústilo ve vydání napadeného rozhodnutí, nedošlo k porušení žalobcem namítaných zákonných ustanovení. Postupem správních orgánů nebylo žalobci upřeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť nebylo důvodu k tomu seznamovat žalobce s jediným podkladem pro rozhodnutí, jímž byla jeho vlastní žádost. Rozhodnutí stavebního úřadu a napadené rozhodnutí jsou rozhodnutími vydanými v rámci řízení o žádosti o vydání územního rozhodnutí, nikoliv rozhodnutími vydanými v řízení o odstranění žalobcem provedených nepovolených stavebních úprav, takže je bezpředmětné i žalobní tvrzení, že žalovaný napadeným rozhodnutím vytvořil předpoklad ohrožení vlastnického práva žalobce tím, že vytvořil podmínky pro odstranění předmětných stavebních úprav. Ve vztahu k tomuto žalobnímu tvrzení je dle názoru soudu plně na místě citace z usnesení Ústavního soudu ze dne 13.3.2008 sp. zn. III. ÚS 432/08, ve kterém jmenovaný soud k námitce téhož žalobce ohledně porušení článku 11 Listiny základních práv a svobod připomněl, že „stěžovatel v souzené věci vědomě zahájil předmětnou stavbu bez povolení stavebního úřadu, nerespektoval výzvy orgánu státního stavebního dozoru k zastavení stavby a stavbu prováděl nepřetržitě od zjištění orgánu státního stavebního dozoru dne 20.7.2000 až do jejího dokončení. V takovém případě nelze vlastnickému právu stěžovatele poskytnout ochranu.“

Soud tedy neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., neboť žalobce nebyl ve sporu úspěšný a žalovanému žádné náklady v řízení nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek
uvedených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s., a to ve lhůtě do dvou
týdnů po doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává
u Městského soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu
správnímu soudu.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen
advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo
člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské
právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno
pro výkon advokacie.

V Praze dne 23. března 2011

JUDr. Ivanka Havlíková v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Petrlíková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru