Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

9 Ca 234/2008 - 67Rozsudek MSPH ze dne 26.01.2011

Prejudikatura

4 Ans 3/2009 - 76

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
3 Ans 6/2011 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek

9 Ca 234/2008-67

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Naděždy Řehákové a soudců Mgr. Martina Kříže a JUDr. Ivanky Havlíkové v právní věci žalobkyně M. M., zastoupena JUDr. Emilem Jančou, advokátem se sídlem Sartoriova 60/12, Praha 6 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě na ochranu pŕoti nečinnosti žalovaného s návrhem na vydání rozhodnutí :

1) o žádosti ze dne 16.3.2005 o přezkoumání rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 2.7.2002, č.j. OSZ-48154-19/VD- Je-2002, 2) o podání ze dne 18.4.2005, která doplňuje žádost žalobkyně ze dne 16.3.2005 ( reagující na sdělení žalovaného ze dne 13.4.2005) 3) o žádosti ze dne 26.5.2005 o zrušení rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 2.7.2002, č.j. OSZ-48154-19/VB-Je-2002,

takto:

I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení

Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou podanou dne 30.10.2007 vedenou u Městského soudu v Praze pod sp.zn.9 Ca 347/2007 a označenou jako „žaloba proti rozhodnutí v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné“ domáhala přezkoumání postupu žalovaného, který ji odmítl zpětně vyplatit příspěvek za službu za období od 15.8.2002 do 31.12.2005. Vzhledem k tomu, že podání neobsahovalo náležitosti konkrétní správní žaloby požadované zákonem a z obsahu nebylo zřejmé, v jakém procesním režimu správního soudnictví a jaké ochrany práv se žalobkyně u soudu domáhá, soud ji vyzval usnesením ze dne 7.4.2008 k odstranění vad podání. Z doplnění žaloby ze dne 17.4.2008 učiněné k výzvě soudu vyplynulo, že se žalobkyně domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 2.7.2002 č.j. OSZ 48154-19/VB-Je-2002 postupem podle § 65 a násl. s.ř.s. a dále i vydání rozhodnutí o žádostech jí následně podaných ve správním řízení.

Na základě upřesnění žaloby ze dne 17.4.2008 soud usnesením ze dne 25.4.2008, č.j. 9 Ca 347/2007-49 vyloučil návrh žalobkyně na ochranu proti nečinnosti k samostatnému projednání o tomto návrhu pod sp. zn. 9 Ca 234/2008.

Žalobkyně v upřesnění žaloby pouze obecně uvedla , že nečinnost žalovaného spatřuje v postupu Ministerstva vnitra při posuzování jejích žádostí o přezkoumání a zrušení pravomocného rozhodnutí ve věci zániku příspěvku za službu. Pod sp. zn. 9 Ca 347/2007 soud odmítl žalobní návrh žalobkyně na přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 2.7.2002 č.j. OSZ 48154-19/VB-Je-2002 z toho důvodu, že žaloba byla podána opožděně a žalobkyně nevyčerpala ani řádné opravné prostředky.

K další výzvě soudu ze dne 19.8.2009 k uvedení, o jakých konkrétních žádostech mělo být žalovaným rozhodnuto a zda po podání těchto žádostí uplatnila prostředky ochrany proti nečinnosti v řízení před správním orgánem, žalobkyněv podání ze dne 10.9.2009 rekapitulovala veškeré úkony učiněné mezi žalobkyní a žalovaným ve věci zpětného vyplacení příspěvku za službu za období od 15.8.2002 do 31.12.2005, aniž by přesně uvedla žádost, případně žádosti, k nímž se žaloba na ochranu proti nečinnosti vztahuje. Navíc v petitu tohoto podání je navrhováno, aby soud zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 2.7.2002, č.j.: OSZ 48154-19/VB-Je-2002. Konkrétně uvedla, že dne 16.3.2005 podala žádost o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 2.7.2002 č.j. OSZ 48154-19/VB-Je-2002, neboť se ze sdělovacích prostředků dozvěděla, že při vydání obdobných rozhodnutí o zániku nároku příspěvku za službu dochází ze strany žalovaného k porušení zákona a odkázala na judikaturu Nejvyššího správního soudu, která byla v té době již zveřejněna. Žalovaný k uvedené žádosti žalobkyně pouze věcně sdělil, že očekává rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a do doby jeho doručení nebude měnit aplikační praxi. Na to žalobkyně podala žádost ze dne 18.4.2005 s tím, aby o její žádosti bylo rozhodnuto poté, kdy žalovaný obdrží rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Dále se žalobkyně obrátila dopisem ze dne 26.5.2005 přímo na ministra vnitra a svoji argumentaci rozšířila o další rozhodnutí soudů v obdobných záležitostech. Navíc využila institutu dle § 136 zákona č. 186/1992 Sb. a požadovala zrušení rozhodnutí o zániku příspěvku za službu z r. 2002. Podáním ze dne 18.10.2006 opětovně žádala zrušení uvedeného rozhodnutí a připomněla svoji korespondenci. Na tento dopis bylo žalobkyni odpovězeno tak, že žádost žalobkyně ze dne 18.10.2006 je podána po lhůtě 3 let stanovené v § 135 a 136 cit. zákona. V dalším podání ze dne 6.12.2006 trvala na objektivním posouzení věci a přijetí příslušného rozhodnutí. Žalovaný však dospěl k závěru, že právní názor Nejvyššího správního soudu je pro ministerstvo závazný až ode dne 14.9.2006 a vzal za přezkoumatelná pouze ta rozhodnutí, u nichž byla žádost o přezkoumání podána po 13.9.2006. S tímto názorem žalobkyně nesouhlasila a v dopise ministrovi ze dne 25.1.2007 poukázala na nečinnost žalovaného při vyřizování jejích žádostí.

Soud usnesením ze dne 6.11.2009, č.j. 9 Ca 234/2008-45 opětovně vyzval žalobkyni k doplnění žaloby tak, aby z ní bylo zřejmé, o jakých konkrétních žádostech žalobkyně má být žalovaným rozhodnuto a zda po podání těchto žádostí žalobkyně uplatnila prostředky ochrany proti nečinnosti v řízení před správním orgánem.

K uvedené výzvě žalobkyně v podání ze dne 23.11.2009 specifikovala, že požaduje vydání rozhodnutí : -o její žádosti ze dne 16.3.2005 o přezkoumání rozhodnutí ve smyslu § 135 zákona č. 186/1992 Sb. , a to rozhodnutí. Ministerstva vnitra ze dne 2.7.2002, č.j. OSZ-48154-19/VD- Je-2002,

-o podání ze dne 18.4.2005, které doplňuje žádost žalobkyně ze dne 16.3.2005 ( reagující na sdělení žalovaného ze dne 13.4.2005), v němž žalobkyně opětovně žádá, aby o její žádosti o přezkoumání pravomocného rozhodnutí bylo tedy rozhodnuto poté, kdy OSZ-MV obdrží rozhodnutí Nejvyššího správního soudu,

- o žádosti ze dne 26.5.2005 o zrušení rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 2.7.2002, č.j. OSZ-48154-19/VB-Je-2002 dle § 136 zákona č. 186/1992 Sb.

Žalobkyně uvedla, že k nečinnosti žalovaného uplatnila následující prostředky ochrany proti nečinnosti v řízení před správním orgánem: 1) podání ze dne 18.10.2006, jímž žalobkyně odkazuje na předcházející žádosti a související korespondenci, čímž v podstatě urguje vyřízení svých žádostí, 2) podání ze dne 6.12.2006, jímž poukazuje na nečinnost služebních funkcionářů při vyřizování jejích žádostí, 3) dopis žalobkyně ministru vnitra ze dne 25.1.2007 poukazující na nevyřízení žádostí a vyzývající k opatření proti nečinnosti.Uvedla, že uvedený podnět byl v rozporu s jeho obsahem vyhodnocen jako nová žádost a z důvodu marného uplynutí lhůty pro zahájení přezkumného řízení byl odmítnut. Ministr vnitra tak rozhodl o neexistující žádosti a k odstranění nečinnosti ničeho neučinil.

Na základě uvedeného žalobkyně požadovala, aby soud uložil žalovanému, aby příslušný funkcionář přezkoumal dle ust. § 135 a 136 zákona č. 186/1992 Sb. rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 2.7.2002, č.j. OSZ-48154-19/VD- Je-2002 a o výsledku přezkoumání vydal rozhodnutí.

Ve svém vyjádření k podané žalobě žalovaný uvedl, že podání žalobkyně od března 2005 vždy znamenalo zahájení řízení podle ust. § 126 cit. zákona a ve všech případech bylo ukončeno negativní reakcí žalovaného. Z ust. § 135 odst. cit. zákona totiž nevyplývá, že by bylo povinností služebního funkcionáře vydat rozhodnutí ve věcech služebního poměru, když nejsou dány podmínky pro změnu či zrušení rozhodnutí. Procesním postupem žalovaného nebyl sledován cíl zabránit vyplácení příspěvku za službu, neboť ten byl žalobkyni řádně přiznán od 1.1.1993, přičemž nárok na příspěvek trval do 14.8.2002, od března 2003 jí nebylo možné přiznat příspěvek za službu, pokud znovu nevznikl a následně neskončil služební poměr. Proto nebylo na místě o žádostech žalobkyně rozhodnout rozhodnutím. Za nečinnost žalovaného nelze považovat postup, podle kterého nedošlo k pozastavení běhu tříleté prekluzivní lhůty pro podání návrhu dle § 135 odst. 1 zákona č. 186/1992 Sb. do dne obdržení rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 3 As 14/2006-115. Žalovaný poukázal na to, že žalobkyni nesvědčí žalobní legitimace, neboť není účastníkem řízení, který by vyčerpal prostředky, které procesní předpis stanoví k ochraně proti nečinnosti. Žalovaný odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu pod č.j. 4 Ans 3/2009-76, podle které bylo o obdobných návrzích jiné žalobkyně správním orgánem řádně rozhodnuto formou sdělení . K žalobkyní uplatňované judikatuře Nejvyššího správního soudu ohledně zániku nároku na příspěvek za službu žalovaný poukázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č.j. 3 As 14/2006, v němž soud vyslovil, že v českém právním řádu existuje aplikace nové soudem utvořené normy pouze na nové kauzy před soudem probíhající a na žaloby podané po dni přijatého nového právního názoru. Změna či zpřesnění judikatury však není důvodem pro využití mimořádných opravných prostředků ve věcech, které byly pravomocně skončeny před přijetím nového právního názoru v rozšířeném senátu Nejvyššího správního soudu.

V doplnění vyjádření žalovaný nesouhlasil s názorem žalobkyně, že by v odpovědích na její žádost a podání, tj. v odpovědích ze dne 13.4.2005, ze dne 27.4.2005, ze dne 15.6.2005, ze dne 18.10.2006 ze dne 16.11.2006, ze dne 5.1.2007 a ze dne 4.9.2007 nebylo obsaženo věcné vyřízení těchto podání. Ze všech těchto sdělení je zřejmé, že žádostem žalobkyně není vyhovováno a věcným vyřízením podání žalobkyně je také písemná reakce žalovaného s názorem, že žalovaný nebude do doby rozhodnutí Nejvyššího správního soudu svou aplikační praxi měnit. Žalovaný vyslovil názor, že žalobkyní tvrzené porušení ústavních práv, zakládající povinnost služebních funkcionářů zrušit v přezkumném řízení rozhodnutí o zániku nároku na příspěvek, nemůže být řešeno v řízení o žalobě proti nečinnosti správního orgánu.

Z uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby soud podanou žalobu odmítl pro nedostatek podmínek řízení.

Městský soud v Praze přistoupil k projednání předmětné žaloby proti nečinnosti žalovaného ve smyslu § 79 a násl. zák. č. 150/202 Sb. soudního řádu správního a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Předně soud k námitce žalovaného uplatněné ve vyjádření k žalobě neshledal, že by zde byly důvody pro odmítnutí žaloby pro nedostatek podmínek řízení, neboť žalobkyně je tím, kdo se v řízení před soudem může domáhat ochrany proti nečinnosti, spatřuje-li tuto nečinnost v situaci, že nebylo správním orgánem rozhodnuto o jejích podáních. Otázka, kterou nastiňuje žalovaný, tj., zda žalobkyně vyčerpala prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k její ochraně proti nečinnosti, souvisí s posouzením charakteru řízení a s tím, zda vůbec bylo případné a účelné, aby takovou ochranu proti nečinnosti ve správním řízení uplatnila.

K posouzení, zda žalovaný správní orgán byl nečinný tak, jak tvrdí podaná žaloba, bylo nutné vyjít z tvrzení žalobkyně i z dokumentace žalovaného o tom, k čemu byly žádosti podávány a jak byly vyřizovány.

Z obsahu žádosti ze dne 16.3.2005 vyplývá, že žalobkyně požadovala přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 2.7.2002, č.j. OSZ-48154-19/VD- Je-2002, kterým bylo rozhodnuto o zániku příspěvku za službu dle § 116 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. a důvodem takové žádosti bylo, že se dozvěděla o jiné rozhodovací judikatuře Nejvyššího správního soudu v náhledu na aplikaci ust. § 116 odst. 4 cit. zákona. Na tuto žádost žalovaný odpověděl sdělením ze dne 13.4.2005, že očekává rozhodnutí Nejvyššího správního soudu s výkladem zákona a že jakékoliv vyjádření žalovaného k žádosti by bylo zatím předčasné.

Další předmětnou žádostí ze dne 18.4.2005 žalobkyně požadovala pozastavení běhu tříleté lhůty k přezkoumání již uvedeného rozhodnutí poté, kdy žalovaný obdrží rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Na tuto žádost žalovaný sdělil přípisem ze dne 27.4.2005, že zákonná lhůta nemůže být pozastavena a že žalovaný dosud ke sporné otázce neobdržel rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.

Konečně žádostí ze dne 26.5.2005 k ministru vnitra žalobkyně požadovala zrušení rozhodnutí o zániku nároku na příspěvek za službu s odkazem na právní výklad Nejvyššího správního soudu ohledně rozporu mezi ust. § 116 odst. 4 a ust. § 118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. V odpovědi na tuto žádost ministr vnitra sdělil náhled na trvání nároku na příspěvek za službu v souvislosti s nárokem na starobní důchod a sdělil jí, že po vydání rozsudku Nejvyššího správního soudu bude ve věcné otázce nároku postupovat podle právního názoru soudu.

Další podání žalobkyně ze dne 18.10.2006, ze dne 6.12.2006 a ze dne 25.1.2007 jsou svým obsahem trvajícím požadavkem a urgencí jejích žádostí na přezkoumání a zrušení rozhodnutí z r. 2002. Sama žalobkyně je v doplnění žaloby označila jako prostředky ochrany před nečinností, odkazující na předchozí žádosti.

Z uvedené dokumentace vyplývá, že žalovaný se zabýval žádostmi žalobkyně, jimiž se žalobkyně domáhala přezkoumání rozhodnutí žalovaného z r. 2002 o zániku jejího nároku na příspěvek za službu.

Podané žádosti byly vpodstatě návrhy směřujícími k provedení přezkumného řízení dle § 135 a násl. zákona č. 186/1992 Sb. Toto řízení má charakter řízení o mimořádném opravném prostředku proti již vydaným pravomocným rozhodnutím, jeho vedení závisí na správní úvaze správního orgánu a je prostředkem dozorčího práva nad zákonností rozhodnutí. Žalovaný ve svých sděleních k těmto žádostem neshledal, že by žalobkyní uváděné důvody měly vést ke zrušení rozhodnutí o zániku nároku na příspěvek z r. 2002..

Na základě shora uvedené dokumentace o skutkovém stavu postupu žalovaného správního orgánu soud věc posoudil takto:

Podle § 79 odst. 1, věty prvé zákona č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního (s.ř.s.) ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení .

Podle § 79 odst. 2 s.ř.s. žalovaným je správní orgán, který podle žalobního tvrzení má povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení.

Podle § 81 odst. 2 s.ř.s. je-li návrh důvodný, soud uloží rozsudkem správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení a stanoví k tomu přiměřenou lhůtu, ne však delší, než kterou určuje zvláštní zákon.

Z uvedené právní úpravy vyplývá, že žalobkyně se s úspěchem může domáhat ochrany proti nečinnosti za splnění podmínek ust. § 79 a násl. s.ř.s. Soudní ochrana proti nečinnosti podle uvedené právní úpravy spočívá v tom, že soud uloží správnímu orgánu vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. Rozhodnutím, které má správní orgán vydat, se rozumí úkon správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva osoby v konkrétním případě, tzn., že ochrana proti nečinnosti musí směřovat k vydání individuálního správního aktu. Správní orgán je nečinný ve smyslu uvedené ochrany dané soudním řádem správním, pokud nekoná, přestože mu toto zákon ukládá, tedy pokud zákon stanoví jeho pravomoc a účinnost vydat určité rozhodnutí v konkrétní věci a správní orgán toto nečiní. Z tohoto pohledu tedy bylo namístě posoudit důvodnost nebo nedůvodnost podané žaloby a soud přitom vycházel jak z tvrzení žalobce a jím předložených dokladů, tak i z obsahu správních spisů žalovaného.

Z uvedených podkladů nevyplynulo, že by se žalovaný žádostmi žalobkyně nezabýval a že by měl vydat rozhodnutí ve věci samé, které žalobkyně požadovala..

V případech žádostí žalobkyně o přezkum rozhodnutí šlo o to, zda žalovaný těmto žádoste vyhoví a vydá rozhodnutí ve smyslu § 135- 136 zákona č. 186/1992 Sb. nebo zda podněty vyřídí jiným způsobem- sdělením o důvodech, proč tak neučinil nebo je neformálně odloží obdobně, jak mohl správní orgán postupovat podle § 65 správního řádu, kterožto správní parxi mohl subsidiárně použít i v rámci ust. § 135 a násl. zákona č. 186/1992 Sb.

Podle § 135 odst. 1 zákona č. 186/1992 Sb. ve znění platném v rozhodné době jestliže se dodatečně zjistily mimořádně závažné okolnosti, které účastník řízení nemohl bez své viny v řízení uplatnit a které odůvodňují podstatně příznivější rozhodnutí v jeho prospěch, může služební funkcionář na jeho návrh změnit nebo zrušit sv épravomocné rozhodnutí. Služební funkcionář, který rozhodnutí zrušil, rozhodne ve věci samé.

Podle § 135 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. ve znění platném v rozhodné době návrh na zrušení rozhodnutí podle odstavce 1 může účastník řízení podat pouze do tří měsíců ode dne, kdy se dověděl o okolnostech odůvodňujících navrhovanou změnu, nejpozději však do tří let od nabytí právní moci rozhodnutí.

Podle § 136 odst. 1 zákona č. 186/1992 Sb. ve znění platném v rozhodné době zjistí-li se dodatečně, že pravomocné rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy, může je zrušit ministr. Ministr může rozhodnout ve věci samé.

Podle § 136 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. ve znění platném v rozhodné době pravomocné rozhodnutí lze zrušit do tří let od nabytí právní moci.

Podle citovaných zákonných ustanovení tedy rozhodnutí, které je v právní moci, může z vlastního nebo na návrh účastníka řízení přezkoumat služební funkcionář nebo ministr. Na přezkoumání pravomocného rozhodnutí není právní nárok, proto shledá-li správní orgán pro prošetření podnětu, že zde nejsou důvody pro zrušení či změnu přezkoumávaného rozhodnutí ve smyslu § 135 nebo 136 zákona č. 186/1992 Sb. správní orgán nevydává rozhodnutí , nýbrž jen vyrozumí o tom toho, kdo návrh podal, neformálním sdělením. To žalovaný správní orgán v dané věci opakovaně a k opakovaným žádostem a podáním žalobkyně učinil. Skutečnost, že žalovaný správní orgán nevydal rozhodnutí, jímž by zrušil či změnil podnětem napadené rozhodnutí, je výsledkem jeho úvah obsažených v jeho sděleních. V případě žalobkyní podaných žádostí o přezkum rozhodnutí tedy nelze dovozovat povinnost vydat rozhodnutí podle § 135 nebo 136 cit. zákona. Žalovaný se žádostmi žalobkyně zabýval, v řízení postupoval dle zákona a žádosti vyřídil neformálními sděleními, v nichž žalobci dostatečně a srozumitelně zdůvodnil, proč v dané věci nejsou dány zákonné důvody pro vydání rozhodnutí o zrušení rozhodnutí vydaného žalobkyni v r. 2002.

Z uvedených důvodů žaloba v rozsahu námitek nečinnosti žalovaného v řízení o mimořádném opravném prostředku – přezkumu rozhodnutí podle zákona č. 186/1992 Sb. tedy není důvodná proto, že žalovaný správní orgán v daném případě neměl dle citovaného zákona, ale ani postupem dle subsidiárního předpisu - procesního předpisu platného pro řízení u správního orgánu ( zákona č. 71/1967 Sb. o správním řízení ) povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé, jímž by zrušil pravomocně vydané rozhodnutí . Účelem ochrany podle § 79 s.ř.s. je ochrana před skutečnou nečinností správního orgánu, při níž dochází např. k oddalování rozhodnutí, ke komplikacím ve vedení řízení, které zpravidla brání ukončení řízení vydáním rozhodnutí, avšak musí zde být povinnost takové rozhodnutí vydat. O tento případ však v posuzované věci nejde. Žalovaný nebyl povinen vydat rozhodnutí o zrušení rozhodnutí o zániku nároku na příspěvek, pokud shledal a dle názoru soudu i spráně odůvodnil, že novou soudní judikaturu nelze používat retroaktivně na pravomocně ukončená rozhodnutí. Postupoval proto správně, když žádosti nepovažoval za důvodné k vydání rozhodnutí a vypořádal se s nimi tak, že je materiálně odložil jako nedůvodné. Správnost tohoto postupu stvrzuje i judikatura Nejvyššího správního soudu ve zcela obdobné věci jiné žalobkyně pod č.j. 4 Ans 3/2009-76, podle níž zákon č. 186/1992 Sb. upravoval - ve vztahu k přezkumu pravomocných rozhodnutí přezkumnému řízení podle správního řádu - konkurující mimořádný opravný prostředek„přezkoumávání pravomocných rozhodnutí“. Z dikce jmenovaných ustanovení obou zákonů je patrné, že shodně jako v případě přezkumného řízení podle § 65-68 správního řádu z roku 1967 se jedná o řízení konstruované jako řízení zahajované z moci úřední, nikoli zahajované podáním žádostí či podnětu. Z toho plyne, že na použití takového mimořádného opravného prostředku není právní nárok. Tudíž shledá-li správní orgán po prošetření podnětu,že zde nejsou důvody pro zrušení či změnu přezkoumávaného rozhodnutí, nevydává rozhodnutí, nýbrž jen o tom vyrozumí toho, kdo podnět podal, neformálním sdělením.

Ve vztahu k rozhodnutí žalovaného o zániku nároku na příspěvek rz. 2002 tedy žalovaný neměl povinnost zahájit a vést řízení o přezkoumání pravomocného rozhodnutí (přezkumné řízení) a tedy ani neměl povinnost vydat rozhodnutí, jímž by zrušil nebo změnil pravomocné rozhodnutí z roku 2002. Proto nelze hovořit o nečinnosti žalovaného. Kromě uvedeného v uvedeném rozhodnutí Nejvyšší správní soud paralelně nezbytnost zamítnutí žaloby na ochranu proti nečinnosti odůvodnil i tím, že neformální sdělení žalovaného lze v materiálním smyslu ve vztahu k ochraně proti nečinnosti považovat za negativní rozhodnutí , a tedy rozhodnutí ve věci vydaná. Nejvyšší správní soud také pojednal o vlivu judikatury Nejvyššího správní soudu na správní řízení pravomocně ukončená před vyslovením (či změnou) právního názoru Nejvyššího právní soudu. V této souvislosti dospěl k závěrům o temporálních účincích změn v judikatuře tak, že změna či zpřesnění judikatury není dostatečným důvodem pro využití mimořádných opravných prostředků ve věcech týkajících se stejného právního problému, které však byly před vydáním usnesení rozšířeného senátu pravomocně skončeny ve správním řízení a proti kterým nebyla v odpovídající lhůtě podána správní žaloba.

Na základě všech shora uvedených skutečností Městský soud v Praze podanou žalobu na ochranu proti nečinnosti podle § 81 odst. 3 s.ř.s. zamítl jako nedůvodnou.

Soud rozhodoval bez nařízení jednáni, neboť účastníci řízení k výzvě soudu dle § 51 s.ř.s. netrvali na projednání žaloby při nařízeném soudním jednání.

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch, soud jí proto oproti žalovanému nepřiznal náhradu nákladů řízení.

Poučení: I. Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek
uvedených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s., a to ve lhůtě do dvou týdnů
po doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského
soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu.

II. Stěžovatel musí být zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel,
jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje,
vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů
vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Praze dne 26. ledna.2011

JUDr. Naděžda Řeháková, v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Aneta Petrlíková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru