Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

9 Ca 202/2008 - 36Rozsudek MSPH ze dne 29.06.2011

Prejudikatura

7 As 55/2007 - 71


přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 9Ca 202/2008 - 36-41

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudců Mgr. Martina Kříže a JUDr. Ivanky Havlíkové v právní věci žalobce: Q group s.r.o., se sídlem Olomouc, Riegrova 28, zast. JUDr. Zdeňkem Novákem, advokátem se sídlem Přerov, Čechova 2, proti žalovanému: Česká obchodní inspekce, ústřední inspektorát, se sídlem Praha 2, Štěpánská 15, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ústřední ředitelky České obchodní inspekce ze dne 28.3.2008, č.j.: ČOI 2055/2008/0100/II/3000/ 2007/2008/Kr/Št

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Rozhodnutím České obchodní inspekce, inspektorátu Jihomoravského a Zlínského ze dne 18.12.2007 č.j. ČOI 9770/2007/3000/V/SŘ (dále jen ,,rozhodnutí správního orgánu I. stupně“) byla žalobci podle § 9 odst. 2 zákona č. 311/2006 Sb., o pohonných hmotách a čerpacích stanicích pohonných hmot a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o pohonných hmotách“) uložena pokuta ve výši 40.000,- Kč za porušení § 3 odst. 1 a tím naplnění skutkové podstaty § 9 odst. 1 písm. b) zákona o pohonných hmotách, kterého se dopustil tím, že prodával motorovou naftu, která nesplňovala požadavky na její jakost a složení stanovené technickou normou ČSN EN 590 (2004) –NS, jak bylo zjištěno při kontrole provedené Českou obchodní inspekcí (dále jen ,,ČOI“) dne 9.7.2007 v provozovně – čerpací stanici ,,Q GROUP“ na adrese Břest, Hulínská ulice. Podle výrokové části rozhodnutí bylo na základě odebraného vzorku č. 99/32/07 laboratorním rozborem uvedeným ve zkušebním protokolu č. 45653 a v inspekční zprávě č. 1971/2007 vyhotovené Ústavem paliv a maziv, a.s., zjištěno, že odebraný vzorek motorové nafty nevyhověl požadavkům výše zmíněné technické normy, neboť zjištěná hodnota bodu vzplanutí činila 48,0 ˚C, zatímco stanovené minimum je 53,0 ˚C. Správní orgán I. stupně dále ve výrokové části rozhodnutí konstatoval, že dle vyhlášky č. 229/2004 Sb., kterou se stanoví požadavky na pohonné hmoty pro provoz vozidel na pozemních komunikacích a způsob sledování a monitorování jejich jakosti, je dle ustanovení § 4 odst. 8 požadovaná jakost splněna, odpovídá-li motorová nafta příslušné české technické normě. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně byla žalobci současně uložena povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1.000,- Kč.

Opravným rozhodnutím vydaným dne 22.2.2008 správní orgán I. stupně opravil jednak část výroku rozhodnutí o uložení pokuty žalobci ze dne 18.12.2007, a to tímto způsobem: ,,Dle vyhlášky č. 229/2004 Sb., kterou se stanoví požadavky na pohonné hmoty pro provoz vozidel na pozemních komunikacích a způsob sledování a monitorování jejich jakosti, je dle ustanovení § 4 odst. 4 požadovaná jakost splněna, odpovídá-li motorová nafta mimo jiné příslušné české technické normě,“ a dále opravil odůvodnění téhož rozhodnutí tak, že slovní spojení „§ 4 odst. 8“ (vyhlášky č. 229/2004 Sb.) nahradil spojením „§ 4 odst. 4.“

Rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen ,,napadené rozhodnutí“) žalovaný podle § 92 odst. 1 věta první zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen ,,správní řád“) zamítl odvolání podané žalobcem proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně jako opožděné. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný konstatoval, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně žalobce převzal dne 3.1.2008. Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně měl žalobce právo podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení, o čemž byl řádně poučen. Posledním dnem odvolací lhůty byl tedy 18.1.2008. Podle razítka podací pošty bylo však odvolání podáno až dne 25.1.2008, tedy po stanovené lhůtě, kdy rozhodnutí správního orgánu I. stupně již nabylo právní moci. Žalovaný proto dospěl k závěru, že podání, jímž žalobce brojil proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně, není včas podaným odvoláním, a uvedl, že je podle § 92 odst.1 věta první správního řádu povinen toto odvolání jako opožděné zamítnout. Žalovaný dále konstatoval, že podle § 92 odst. 1 věta druhá správního řádu následně zkoumal, zda nejsou dány předpoklady pro přezkumné řízení, pro obnovu řízení, nebo pro vydání nového rozhodnutí. Žádné důvody ve smyslu § 100 a násl. správního řádu pro obnovu řízení či nové rozhodnutí však neshledal a neshledal ani důvody pro zahájení přezkumného řízení podle § 94 správního řádu, neboť zde není důvodná pochybnost o tom, že posuzované rozhodnutí je v souladu s právními předpisy. K odvolací námitce ohledně chybně uvedeného odstavce 8 namísto odstavce 4 ustanovení § 4 vyhlášky č. 229/2004 Sb., žalovaný uvedl, že jde zcela zjevně o zřejmou nesprávnost, která vznikla chybným přepisem, jenž nemá žádný vliv na vyhodnocení kontrolovaného vzorku, neboť v případě jeho analýzy je odkazováno na ČSN EN 590 - motorová nafta. O této skutečnosti svědčí i inspekční zpráva Ústavu maziv a paliv č. 1971/2007. Navíc i protokol o odběru vzorků pohonných hmot uvádí jako název výrobku ,,motorovou naftu“ s normou ČSN EN 590 (2004) a nikoliv pod odstavcem 8 příslušné vyhlášky uvedenou směsnou motorovou naftu. Protokol o odběru vzorků písemně stvrdila jednatelka žalobce Ing. J. Š. Také dodací list odebrané pohonné hmoty ze dne 4.7.2007 svědčí o motorové naftě. Žalovaný podotkl, že ve věci zřejmé nesprávnosti vydal správní orgán I. stupně v souladu s § 70 správního řádu opravné rozhodnutí ze dne 22.2.2008 a uzavřel, že ve věci vytýkaného porušení ustanovení § 3 odst. 1 a tím naplnění skutkové podstaty § 9 odst. 1 písm. b) zákona o pohonných hmotách neshledal žádné pochybení ze strany správního orgánu I. stupně, přičemž žalobce výsledný stav ani nezpochybňuje.

Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení napadeného rozhodnutí, jakož i zrušení rozhodnutí správního orgánu I. stupně a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. V žalobě nejprve popsal genezi rozhodování správních orgánů obou stupňů. Uvedl, že proti příkazu vydanému Českou obchodní inspekcí dne 18.10.2007, kterým mu byla uložena povinnost zaplatit pokutu ve výši 50.000,- Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 1.000,- Kč, podal odpor, jímž byl příkaz zrušen. Následně ČOI vydala rozhodnutí ze dne 18.12.2007, jímž byla žalobci uložena povinnost zaplatit pokutu ve výši 40.000,- Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 1.000,- Kč za porušení § 3 odst. 1 a naplnění skutkové podstaty § 9 odst. 1 písm. b) zákona o pohonných hmotách. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, jež bylo z důvodu náhlého zhoršení zdravotního stavu jednatelky žalobce podáno až po lhůtě k jeho podání, a to spolu se žádostí o prominutí zmeškání lhůty ve smyslu § 41 odst. 2 správního řádu. Žalobce v odvolání poukázal na to, že výrok rozhodnutí správního orgánu I. stupně odkazoval na § 4 odst. 8 vyhlášky č. 229/2004 Sb. Toto ustanovení však odkazuje na zcela jinou normu, a to na normu ČSN 65 6508, která při posuzování závadnosti odebraného vzorku nafty nebyla aplikována. To znamená, že výrok rozhodnutí správního orgánu I. stupně se při zdůvodnění nesplnění požadavků na pohonné hmoty odvolával na ustanovení, které zjevně neodpovídalo technické normě, na jejímž základě byla vadnost odebraných vzorků nafty vyhodnocena. Žalobcem podané odvolání představovalo rovněž podnět k zahájení přezkumného řízení ve smyslu § 94 odst. 1 správního řádu. Už z toho důvodu, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně zjevně nemělo oporu v platných právních předpisech, byl dle názoru žalobce splněn požadavek na přezkum tohoto rozhodnutí, neboť byla dána důvodná pochybnost o tom, že rozhodnutí je v souladu s právními předpisy. Správní orgán tak měl ve smyslu § 94 a násl. správního řádu zahájit přezkumné řízení a následně rozhodnout tak, že se rozhodnutí pro výše uvedený rozpor s právním předpisem ruší podle § 97 odst. 3 správního řádu. Tento postup však správní orgán nezvolil. ČOI na základě žalobcova odvolání vydala dne 22.2.2008 opravné rozhodnutí, a to pro zřejmé nesprávnosti v písemném vyhotovení rozhodnutí. Opravným rozhodnutím byl změněn jak výrok rozhodnutí správního orgánu I. stupně o uložení pokuty, tak (ve dvou případech) i jeho odůvodnění. Žalobce podal proti opravnému rozhodnutí odvolání, v němž namítl, že se v daném případě nejednalo o zřejmou nesprávnost v písemném vyhotovení rozhodnutí, kterou by bylo možné opravit postupem podle § 70 správního řádu. Tohoto postupu lze dle přesvědčení žalobce použít pouze v případě nesprávností v písemném vyhotovení rozhodnutí, ke kterým došlo jejich přepisem ze správného originálu. V praxi se jedná o zjevné chyby v počtech, překlepy, přepisy či nedopisy, popřípadě záměny větných celků. Postupem podle § 70 však nelze napravovat chybná rozhodnutí. Z opravného rozhodnutí zřejmé, že nemohlo dojít ke zřejmé nesprávnosti při přepisu správného originálního rozhodnutí, ale vzhledem k četnosti správním orgánem uvedených zřejmých nesprávností bylo nutno věc posoudit jako opravu nesprávného podřazení skutkového stavu na právní normu, která sloužila jako základ pro posouzení správní odpovědnosti žalobce. Nezákonnost a neodůvodněnost ,,oprav zřejmých nesprávností v písemném vyhotovení rozhodnutí“ dle žalobce ilustruje i skutečnost, že § 70 správního řádu výslovně uvádí dvojí způsob takové opravy. Pokud se jedná o opravu výroku rozhodnutí, je třeba vydat opravné rozhodnutí; pokud se však jedná o opravu odůvodnění rozhodnutí, musí správní orgán vydat usnesení. V daném případě byl opraven jak výrok, tak i odůvodnění rozhodnutí, a to pouhým vydáním opravného rozhodnutí. Oprava odůvodnění rozhodnutí byla tudíž provedena zjevně nezákonně. Správní orgán tak vydal správní akt, který neměl oporu v příslušném zákonném ustanovení (§ 70 správního řádu), a tento správní akt, jímž byl změněn smysl původního rozhodnutí, hrubým způsobem porušil možnost řádného instančního přezkumu vydaného rozhodnutí. Opravné rozhodnutí vydané dne 22.2.2008 je tedy nutno považovat za nezákonné, a nezákonné jsou už z tohoto důvodu i na něj navazující akty žalovaného, které z jeho existence formálně vycházejí.

Žalobce dále konstatoval, že dalším aktem bylo usnesení žalovaného ze dne 26.3.2008, kterým bylo rozhodnuto o jeho žádosti o prominutí zmeškání úkonu (podání odvolání) tak, že se zmeškání úkonu žalobci nepromíjí. Neprominutí zmeškání úkonu zdůvodnil správní orgán tím, že žalobce rozhodnutí správního orgánu I. stupně převzal již dne 3.1.2008, tedy 13 dní před nařízeným klidem na lůžku. Žalobce považuje výklad § 41 správního řádu učiněný správním orgánem za chybný, neboť jím bylo omezeno jeho právo podat odvolání ve lhůtě 15 dnů od doručení rozhodnutí, a tím i jeho právo na spravedlivý proces. Je toho názoru, že závažný důvod v podobě zhoršení zdravotního stavu jednatele žalobce nemusí trvat po celou dobu běhu zmeškané lhůty, jak ustanovení § 41 odst. 4 správního řádu vykládá správní orgán. Podstatné je, že závažný důvod vedoucí ke zmeškání úkonu zde byl v době, kdy lhůta měla skončit, přičemž účastníku nelze přičítat k tíži, že plánoval učinit daný úkon až poslední den lhůty. Žalobce je přesvědčen, že již toto rozhodnutí (tj. usnesení žalovaného ze dne 26.3.2008) je způsobilé k podání návrhu na jeho soudní přezkum, avšak domnívá se, že se jedná o dílčí usnesení správního orgánu v rámci rozhodování stejné věci pod stejnou spisovou značkou, když konečné rozhodnutí mělo následovat.

Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce podané proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně jako opožděné. První skutečností, pro kterou je nutno považovat napadené rozhodnutí za nezákonné, je fakt, že toto rozhodnutí ve svém výroku zohlednilo existenci nepravomocného opravného rozhodnutí ze dne 22.2.2008. Žalobce se domnívá, že s ohledem na jím tvrzenou nezákonnost opravného rozhodnutí ze dne 22.2.2008 je třeba považovat i toto rozhodnutí za nezákonné, jelikož jedním z jeho podkladů je nezákonný správní akt. Druhou skutečností, z níž dle mínění žalobce pramení nezákonnost napadeného rozhodnutí, je to, že napadené rozhodnutí do svého výroku zapracovalo opravné rozhodnutí ze dne 22.2.2008, když proti opravnému rozhodnutí bylo ze strany žalobce podáno odvolání, v důsledku něhož opravné rozhodnutí nenabylo právní moci. Vzhledem k tomu, že opravné rozhodnutí nenabylo právní moci, přičemž toto řízení představovalo pro správní orgán předběžnou otázku ve smyslu § 57 správního řádu, porušil žalovaný vydáním napadeného rozhodnutí zákon a zároveň zásadu správního řízení, z níž vyplývá, že správní orgán může ve svém rozhodnutí odkazovat pouze na pravomocné akty a nikoliv na správní akty, které právní moci dosud nenabyly. Na výše uvedených skutečnostech nemůže nic změnit ani v pořadí poslední rozhodnutí vydané žalovaným dne 23.4.2008 pod č.j. ČOI 4230/2008/0100/3000/2008/Kr/Št. (pozn. soudu: jedná se o rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o odvolání žalobce proti opravnému rozhodnutí ze dne 22.2.2008 tak, že opravné rozhodnutí se podle § 90 odst. 5 správního řádu potvrzuje). Z vydání tohoto rozhodnutí vyplývá, že žalobce podal odvolání proti opravnému rozhodnutí ze dne 22.2.2008 včas, a že o jeho odvolání nebylo ke dni vydání napadeného rozhodnutí rozhodnuto.

Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl. Ve vyjádření k žalobě uvedl, že na základě odebraného vzorku motorové nafty bylo laboratorním rozborem zjištěno, že prodávaný výrobek nesplňuje požadavky na jeho jakost a složení stanovené technickou normou ČSN EN 590 (2004) v ukazateli bodu vzplanutí. Žalobce je vinen z porušení § 3 odst. 1 a tím naplnění skutkové podstaty § 9 odst. 3 písm. b) zákona o pohonných hmotách. Opravným rozhodnutím, kterým byl opraven překlep spočívající v uvedení odstavce 8 namísto správného odstavce 4 ustanovení § 4 vyhlášky č. 229/2004 Sb., nedošlo ke změně smyslu původního rozhodnutí, neboť ve všech písemnostech je správně uváděna nafta motorová a ČSN EN 590. I v inkriminovaném odstavci, který odkazuje na příslušnou ČSN, je zcela jasně uvedeno, že se jedná o naftu motorovou. Chybně uvedený odstavec 8 zmíněné vyhlášky odkazuje na ČSN 65 6508 a na směsnou motorovou naftu, která však nebyla odebrána, nebyla analyzována a nebyla žalobci ani dodána. Žalovaný dále považoval za potřebné uvézt, že žalobce není vinen z porušení § 4 odst. 4 vyhlášky č. 229/2004 Sb., ale z porušení § 3 odst. 1 zákona o pohonných hmotách. To, že zřejmá nesprávnost spočívající v uvedení odstavce 8 namísto správného odstavce 4 byla opravena jak ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně, tak v jeho odůvodnění opravných rozhodnutím, nezbavilo žalobce práva opravného prostředku. Pokud jde o zamítnutí žádosti žalobce o prominutí zmeškání úkonu, žalovaný se domnívá, že postupoval v souladu s § 41 odst. 4 správního řádu a výklad tohoto ustanovení zastávaný žalobcem považuje za účelový. Žalovaný taktéž nesouhlasí s tím, že existence nepravomocného opravného rozhodnutí představovala v daném případě předběžnou otázku. Vydání rozhodnutí ve věci samé na této skutečnosti nezáviselo, neboť se jednalo o samostatné řízení týkající se opravy zřejmé nesprávnosti.

Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s.ř.s.).

Ze správního spisu předloženého soudu žalovaným vyplynuly tyto skutečnosti významné pro posouzení věci:

Podle kontrolního protokolu ze dne 9.7.2007 provedli pracovníci ČOI téhož dne kontrolu čerpací stanice ,,Q GROUP “ provozované žalobcem na adrese Břest, Hulínská 38. Při kontrole byl proveden kontrolní odběr vzorků motorové nafty a benzinu 95 Natural.

Podle výsledku laboratorních zkoušek provedeným Ústavem paliv a maziv, a.s., nevyhověl vzorek motorové nafty odebraný dne 9.7.2007 u žalobce v ukazateli bodu vzplanutí limitním hodnotám stanoveným v ČSN EN 590 (2004) – NS.

Dne 3.1.2008 bylo žalobci doručeno rozhodnutí správního orgánu I. stupně o uložení pokuty ve výši 40.000,- Kč za porušení § 3 odst. 1, a tím naplnění skutkové podstaty § 9 odst. 1 písm. b) zákona o pohonných hmotách, jehož se dopustil tím, že prodával motorovou naftu, která nesplňovala požadavky na její jakost a složení stanovené technickou normou ČSN EN 590 (2004) –NS, jak bylo zjištěno při kontrole provedené ČOI dne 9.7.2007 v provozovně – čerpací stanici ,,Q GROUP“ na adrese Břest, Hulínská ulice.

Dne 25.1.2008 podal žalobce k poštovní přepravě odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně datované dnem 24.1.2008, které spojil se žádostí o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání podle § 41 odst. 2 správního řádu. V případě, že nebude jeho odvolání a žádosti o prominutí zmeškání lhůty k tomuto úkonu vyhověno, žalobce navrhl, aby jeho podání bylo považováno za podnět k přezkumnému řízení dle § 94 odst.1 správního řádu. V podání ze dne 24.1.2008 žalobce připustil, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně mu bylo doručeno dne 3.1.2008 a že lhůta k podání odvolání uběhla dnem 18.1.2007. Za důvod zmeškání lhůty k podání odvolání označil skutečnost, že ve dnech 16.- 18.1.2008 nebyla Ing. J. Š., jediná jednatelka žalobce, pro náhlé zhoršení zdravotního stavu objektivně schopna odvolání ve lhůtě podat. K doložení této skutečnosti žalobce připojil zprávu vydanou dne 16.1.2008 MUDr. H. N., praktickou lékařkou, v níž je uvedeno: „Jmenovaná (Ing. J. Š.) měla opak. záchvat migrény, klid na loži 16.1.- 18.1.2008. Vystaveno na vl. žádost.“ Žalobce je toho názoru, že mezi závažné důvody ve smyslu § 41 odst. 4 správního řádu, které nastaly bez jeho zavinění, patří i nemožnost podat odvolání způsobená náhlým zhoršením zdravotního stavu podatele. V další části odvolání pak namítl, že výrok i odůvodnění rozhodnutí o uložení pokuty se opírají o ustanovení § 3 odst. 1 v návaznosti na § 9 odst. 1 písm. b) zákona o pohonných hmotách. V této souvislosti výrok rozhodnutí odkazuje na ustanovení § 4 odst. 8 vyhlášky č. 229/2004 Sb., které zjevně neodpovídá technické normě, na jejímž základě byla vyhodnocena vadnost odebraných vzorků nafty. Toto ustanovení se totiž odvolává na zcela jinou normu, a to na normu č. ČSN 656508. Správní orgán tedy žalobcovo jednání vyhodnotil nesprávně, jelikož výrok rozhodnutí neodpovídá ustanovení právního předpisu, na který se tento výrok odvolává a z něhož je pak následně dovozována deliktní odpovědnost žalobce. Žalobce dále v odvolání argumentoval tím, že v daném případě se jednalo o drobnou odchylku od jakostních norem vzniklou v důsledku provozní nekázně, což konstatoval sám správní orgán v odůvodnění rozhodnutí, a přesto mu byla uložena vysoká pokuta ve výši 40.000,- Kč. Poukázal na to, že pro zajištění bezvadnosti dodávek nafty volil zaručeného dodavatele, a to společnost Čepro, a.s., a že k problému mohlo dojít již během přepravy či jinak. Navrhl, aby odvolací správní orgán vyhověl jeho žádosti o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání a rozhodnutí o uložení pokuty zrušil a řízení zastavil. Pro případ, že jeho návrhu na zastavení řízení nebude vyhověno, požadoval, aby odvolací orgán rozhodnutí změnil a uložil mu nižší sankci. V případě, že správní orgán nevyhoví jeho žádosti o prominutí zmeškání lhůty, žalobce navrhl, aby podání ze dne 24.1.2008 bylo považováno za podnět k provedení přezkumného řízení ve smyslu § 94 odst. 1 správního řádu.

Opravným rozhodnutím ze dne 22.2.2008 vydaným podle § 70 správního řádu správní orgán I. stupně rozhodl o opravě rozhodnutí o uložení pokuty pro zřejmé nesprávnosti v písemném vyhotovení tohoto rozhodnutí tak, že spojení ,,§ 4 odst. 4“ ve výroku a též na dvou místech odůvodnění rozhodnutí opravil na ,,§ 4 odst. 4.“ V odůvodnění opravného rozhodnutí správní orgán uvedl, že v písemném vyhotovení rozhodnutí ze dne 18.12.2007 došlo při přepisování ke zřejmé nesprávnosti ve výroku a odůvodnění, kdy namísto správného § 4 odst. 4 vyhlášky č. 229/2004 Sb., byl nesprávně uveden § 4 odst. 8 téže vyhlášky.

Proti opravnému rozhodnutí ze dne 22.2.2008 podal žalobce odvolání datované dnem 21.3.2008, v němž shodně jako v následně podané žalobě namítl, že postup podle § 70 správního řádu lze využít pouze v případě nesprávností v písemném vyhotovení rozhodnutí, ke kterým došlo jejich přepisem ze správného originálu. Je – li však chybně sepsán originál, nelze postup podle § 70 správního řádu použít. Postupem podle § 70 nelze napravovat chybná rozhodnutí. Vzhledem k četnosti uvedených ,,zřejmých nesprávností“ je dle žalobce nutno věc posoudit jako opravu nesprávného podřazení skutkového stavu na právní normu, která sloužila jako základ pro posuzování jeho správní odpovědnosti. Žalobce má za to, že celý rozhodovací proces správního orgánu nelze považovat za zákonný a že je na místě zrušit jak opravné rozhodnutí, tak i rozhodnutí původní, které bylo rovněž vydáno v rozporu se zákonem. Opačný postup by znamenal, že správní orgán může opravným rozhodnutím změnit právní kvalifikaci zjištěného skutkového stavu, čímž jednoznačně zasahuje do pravomoci příslušného odvolacího orgánu a porušuje tak zásadu dvouinstančnosti správního řízení a principy dobré správy vůbec.

Usnesením ze dne 26.3.2008 žalovaný rozhodl, že zmeškání úkonu spočívajícího v podání opravného prostředku – odvolání v řádné lhůtě 15 dnů ode dne doručení rozhodnutí se na základě žádosti účastníka ze dne 28.1.2008 ve smyslu § 41 odst. 6 správního řádu nepromíjí. V odůvodnění usnesení žalovaný citoval § 41 odst. 4 správního řádu, podle něhož správní orgán promine zmeškání úkonu, prokáže–li podatel, že překážkou byly závažné důvody, které nastaly bez jeho zavinění. V daném případě klid na loži ve dnech 16.1. - 18.1.2008 nařízený lékařem jednatelce žalobce není závažným důvodem zmeškání lhůty úkonu, protože rozhodnutí správního orgánu I. stupně žalobce převzal již 3.1.2008, tedy 13 dní před nařízeným klidem na loži. V usnesení, kterým mu nebylo prominuto zmeškání úkonu spočívajícího v podání odvolání, byl žalobce poučen o právu podat proti tomuto usnesení odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení; tohoto práva však žalobce dle obsahu spisového materiálu nevyužil.

Odvolání, které žalobce podal proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně, žalovaný napadeným rozhodnutím jako opožděné zamítl s odůvodněním, jak bylo popsáno shora.

Rozhodnutím ze dne 23.4.2008, které nabylo právní moci dne 2.5.2008, žalovaný rozhodl o odvolání žalobce podaném proti opravnému rozhodnutí ze dne 22.2.2008 tak, že podle § 90 odst. 5 správního řádu se odvoláním napadené opravné rozhodnutí potvrzuje. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný uvedl, že v rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 18.12.2007 došlo k chybnému uvedení odstavce 8 namísto odstavce 4 ustanovení § 4 vyhlášky č. 229/2004 Sb. Jednalo se zcela zjevně o zřejmou nesprávnost, která vznikla chybným přepisem, překlepem, tedy zjevným omylem. Tento zjevný omyl nemá žádný vliv na zjištěný stav věci, nemění obsah rozhodnutí a nemá ani vliv na vyhodnocení kontrolovaného vzorku motorové nafty, neboť v případě jeho analýzy je odkazováno správně na ČSN EN 590 - motorová nafta. O tom svědčí inspekční zpráva Ústavu maziv a paliv č. 1971/207. Také protokol o odběru vzorků pohonných hmot uvádí pod názvem výrobku motorovou naftu a nikoliv pod nesprávně uvedeným odstavcem 8 příslušné vyhlášky směsnou motorovou naftu. I dodací list odebrané pohonné hmoty ze dne 4.7.2007 svědčí pouze o naftě motorové. Žalovaný nesouhlasil s tvrzením žalobce, že opravným rozhodnutím došlo ke změně právní kvalifikace jeho jednání, neboť žalobci je vytýkáno porušení § 3 odst. 1, a tím naplnění skutkové podstaty § 9 odst. 1 písm. b) zákona o pohonných hmotách. Ustanovení § 3 odst.1 zákona o pohonných hmotách stanoví, že pohonné hmoty lze prodávat nebo vydávat, pouze pokud splňují požadavky na jejich jakost a složení stanovené prováděcím právním předpisem, zvláštními právními předpisy a českými technickými normami. Požadavky na jakost motorové nafty stanoví vyhláška č. 229/2004 Sb., respektive § 4 odst. 4 této vyhlášky s odkazem na ČSN EN 590, podle které byl vzorek motorové nafty také analyzován. Nesprávně uvedený odstavec 8 ustanovení § 4 zmiňované vyhlášky odkazuje na ČSN 656508 vztahující se ke směsné motorové naftě; ta však nebyla správním orgánem I. stupně k rozboru odebrána.

V posuzované věci vyšel soud z následně uvedené právní úpravy:

Podle § 3 odst. 1 zákona o pohonných hmotách, ve znění účinném k datu vydání napadeného rozhodnutí, pohonné hmoty lze prodávat nebo vydávat, pouze pokud splňují požadavky na jejich jakost a složení stanovené prováděcím právním předpisem, zvláštními právními předpisy a českými technickými normami.

Podle § 9 odst. 1 písm. b/ zákona o pohonných hmotách se právnická nebo podnikající fyzická osoba) se dopustí správního deliktu tím, že prodá nebo vydá pohonnou hmotu, která nesplňuje požadavky na pohonné hmoty podle § 3 odst. 1.

Podle § 4 odst. 4 vyhlášky č. 229/2004 Sb., nejpozději 1. ledna 2005 musí motorová nafta a motorová nafta s velmi nízkým obsahem síry na trhu splňovat, kromě požadavků stanovených v příslušné české technické normě (poznámka 5 pod čarou odkazuje na ČSN EN 590), i jakostní ukazatele stanovené v příloze č. 4 této vyhlášky. Od 1. ledna 2009 nesmí žádná motorová nafta vykazovat větší obsah síry než 10 mg/kg.

Podle § 4 odst. 8 vyhlášky č. 229/2004 Sb., požadovaná jakost je splněna, odpovídá-li směsná motorová nafta příslušné české technické normě (poznámka 8 pod čarou odkazuje na ČSN 65 6508). Užití směsné motorové nafty je možné jen v případě, že je toto palivo předepsáno výrobcem motorů.

Podle § 92 odst. 1 správního řádu opožděné nebo nepřípustné odvolání odvolací správní orgán zamítne. Jestliže rozhodnutí již nabylo právní moci, následně zkoumá, zda nejsou dány předpoklady pro přezkoumání rozhodnutí v přezkumném řízení, pro obnovu řízení nebo pro vydání nového rozhodnutí. Shledá-li předpoklady pro zahájení přezkumného řízení, pro obnovu řízení nebo pro vydání nového rozhodnutí, posuzuje se opožděné nebo nepřípustné odvolání jako podnět k přezkumnému řízení nebo žádost o obnovu řízení nebo žádost o vydání nového rozhodnutí.

Podle § 41 odst. 1 správního řádu navrácením v předešlý stav se rozumí prominutí zmeškání úkonu, který je třeba provést nejpozději při ústním jednání nebo v určité lhůtě, nebo povolení zpětvzetí nebo změny obsahu podání, kterou by jinak nebylo možno učinit.

Podle § 41 odst. 4 správního řádu správní orgán promine zmeškání úkonu, prokáže-li podatel, že překážkou byly závažné důvody, které nastaly bez jeho zavinění.

Podle § 70 správního řádu opravu zřejmých nesprávností v písemném vyhotovení rozhodnutí na požádání účastníka nebo z moci úřední usnesením provede správní orgán, který rozhodnutí vydal. Týká-li se oprava výroku rozhodnutí, vydá o tom správní orgán opravné rozhodnutí. Prvním úkonem správního orgánu ve věci opravy je vydání tohoto rozhodnutí. Právo podat odvolání proti opravnému usnesení anebo opravnému rozhodnutí má pouze účastník, který jím může být přímo dotčen.

Žaloba není důvodná.

Soud předně považuje za nutné zdůraznit, že žalobou je napadáno rozhodnutí, jímž bylo odvolání podané žalobcem proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně o uložení pokuty za správní delikt jako opožděné zamítnuto. Předmětem soudního přezkumu tudíž může být výlučně zákonnost závěru žalovaného o opožděnosti žalobcova odvolání; žalobní námitky směřující proti opravě rozhodnutí správního orgánu I. stupně provedené opravným rozhodnutím ze dne 22.2.2008 jsou pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí zcela bezpředmětné.

Není pravdou, že napadené rozhodnutí ve svém výroku zohlednilo existenci opravného rozhodnutí ze dne 22.2.2008, nebo že dokonce do svého výroku zapracovalo toto opravné rozhodnutí. Výrok napadeného rozhodnutí zní následovně: „Podle ust. § 92 odst. 1 věta první zákona č. 500/204 Sb., správní řád, se odvolání zamítá jako opožděné.“

Se závěrem žalovaného o opožděnosti žalobcova odvolání se soud v plném rozsahu ztotožňuje. Skutečnost, že žalobce podal odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně až po uplynutí zákonem stanovené patnáctidenní lhůty běžící ode dne, kdy mu bylo předmětné rozhodnutí doručeno, je mezi účastníky nesporná. Žalovaný rovněž nepochybil, když pro nesplnění podmínek zakotvených v § 41 odst. 4 správního řádu nevyhověl žádosti žalobce o prominutí zmeškání úkonu spočívajícího v podání odvolání v zákonem stanovené lhůtě. Soud má ve shodě s názorem žalovaného za to, že žalobce měl dostatek času na podání odvolání proti rozhodnutí, které převzal již dne 3.1.2008, neboť až do 15.1.2008 žalobci v podání odvolání vůbec nic nebránilo. Ani skutečnost, že praktická lékařka doporučila jednatelce žalobce vzhledem k opakovaným záchvatům migrény klid na lůžku ve dnech 16.1. -18.1.2008, tj. v posledních třech dnech běhu odvolací lhůty, nemůže být považována za závažný důvod, který žalobci znemožnil podání odvolání v řádné lhůtě. Potvrzení o doporučeném klidu na lůžku neprokazuje, že jednatelka žalobce byla upoutána na lůžko bez možnosti pohybu po celou inkriminovanou dobu. To, že byla schopná dostavit se dne 16.1.2008 k praktické lékařce a požádat tam o vydání potvrzení, které následně připojila k žádosti o prominutí zmeškání úkonu, naopak svědčí o tom, že byla schopná pohybu a logického uvažování. Její zdravotní stav tedy rozhodně nebyl natolik nepříznivý, aby jí znemožnil sepsat a podat blanketní odvolání proti rozhodnutí o uložení pokuty s tím, že jej doplní následně, či pověřit vyhotovením a podáním takového odvolání jinou osobu (zaměstnance společnosti nebo zmocněného zástupce).

Za podstatnou soud považuje i tu skutečnost, že žalobce se proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26.3.2008, kterým mu nebylo prominuto zmeškání úkonu spočívajícího v podání odvolání, neodvolal. Vzhledem k existenci samostatného rozhodnutí o neprominutí zmeškání úkonu již žalovaný při vydání napadeného rozhodnutí nezkoumal, jaké důvody bránily žalobci v podání včasného odvolání, a při posouzení včasnosti odvolání oprávněně vyšel pouze z toho, že žalobce odvolání prokazatelně podal dne 25.1.2008, tj. až po uplynutí patnáctidenní lhůty stanovené zákonem pro jeho podání. S přihlédnutím k této skutečnosti postupoval žalovaný v souladu s § 92 odst. 1 správního řádu, když výrokem napadeného rozhodnutí, který byl citován shora, žalobcovo odvolání jako opožděné zamítl.

Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, žalovaný v souladu s § 92 odst. 1 správního řádu přezkoumal opožděné odvolání žalobce i z toho hlediska, zda v dané věci nejsou dány předpoklady pro přezkoumání rozhodnutí v přezkumném řízení, pro obnovu řízení nebo pro vydání nového rozhodnutí. Soudu nezbývá než přisvědčit stručnému, nicméně výstižnému závěru žalovaného, že žádné důvody pro obnovu řízení či pro vydání nového rozhodnutí ve smyslu § 100 a násl. správního řádu neshledal a že neshledal ani důvody pro zahájení přezkumného řízení podle § 94 správního řádu, neboť není důvodná pochybnost o tom, že posuzované rozhodnutí posuzované žalovaným je v souladu s právními předpisy. Žalobce vskutku v odvolání neuváděl žádné důvody, pro které by bylo možné řízení před správním orgánem obnovit, a neučinil tak ani v následně podané žalobě. Pokud jde o závěr žalovaného o neexistenci předpokladů pro přezkoumání rozhodnutí v přezkumném řízení, s ohledem na vazbu ust. § 92 odst. 1 a § 94 odst. 1 správního řádu je třeba poukázat na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které je podnět účastníka k provedení přezkumného řízení prostředkem tzv. dozorčího práva. Na výkon tohoto dozorčího právo a užití jeho prostředků nemají účastníci řízení právní nárok. Odložením podnětu jako nedůvodného a tedy nezrušením rozhodnutí, proti kterému podnět směřuje, totiž dozorčí úřad nijak nezasahuje do sféry subjektivních práv účastníků řízení; ta zůstávají takovýmto negativním výsledkem přezkumu naprosto nedotčena. Správní akt, kterým je výsledek takového přezkumu sdělen účastníkovi řízení, také nelze napadnout správní žalobou. Charakter výkonu dozorčího práva má i závěr žalovaného správního orgánu, že neshledal důvody pro zrušení či změnu rozhodnutí napadeného opožděným odvoláním. Ani na výkon tohoto práva nemají účastníci správního řízení právní nárok, a tudíž nelze dovodit, že by neshledáním důvodu k postupu podle ust. § 65 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu byl příslušný účastník řízení na svých právech zkrácen (shodně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5.12.2003 čj.: 5 A 14/2002-35 publikovaný pod č. 287 ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Totéž platí i pro postup správního orgánu při přezkumu opožděného odvolání podle § 92 odst. 1 věta druhá nového správního řádu. Závěr žalovaného, že neshledal důvody k zahájení přezkumného řízení, je tedy pouhým sdělením úřadu a nikoliv rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s.; takový úkon je vyloučen z přezkoumání soudem ve správním soudnictví (shodně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14.2.2008, čj. 7 As 55/2007-71).

Vzhledem k výše uvedenému nemůže obstát ani námitka, že žalobce byl na svých právech zkrácen v důsledku nevyužití dozorčího práva žalovaným jako odvolacím orgánem.

Jak již bylo soudem konstatováno shora, námitky, jimiž žalobce brojí proti opravnému rozhodnutí, jsou pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí irelevantní, protože předmětem soudního přezkumu v souzené věci je výlučně zákonnost závěru žalovaného o opožděnosti žalobcova odvolání. Soud proto pouze jako obiter dictum k těmto námitkám uvádí, že způsob, jakým správní orgán I. stupně provedl opravu rozhodnutí ze dne 18.12.2007 o uložení pokuty žalobci, považuje za jsoucí v souladu se zákonem. Z průběhu celého správního řízení, a stejně tak i z rozhodnutí správního orgánu I. stupně jednoznačně vyplývá, že sankce v podobě pokuty byla žalobci uložena za prodej motorové nafty, která nesplňovala požadavky na její jakost stanovené technickou normou ČSN EN 590 (2004) – NS. V předmětném správním řízení nikdy nebyla předmětem zkoumání a posuzování kvalita směsné motorové nafty. Správní orgán I. stupně v rozhodnutí o uložení pokuty žalobci vždy, tedy i ve spojení s chybně uváděným číslem odstavce ustanovení § 4 vyhlášky č. 229/2004 Sb., hovoří o motorové naftě, nikoliv o směsné motorové naftě, a vždy zmiňuje technickou normu vztahující se k motorové naftě. Za této situace se uvedení nesprávného odstavce 8 namísto správného odstavce 4 ustanovení § 4 vyhlášky č. 229/2004 Sb., skutečně jeví jako zřejmá nesprávnost v písemném vyhotovení rozhodnutí správního orgánu I. stupně, kterou je možné odstranit postupem podle § 70 správního řádu.

Dlužno dodat, že provedením opravy nebyl žalobce nijak zkrácen na svých právech účastníka řízení, neboť mu od počátku muselo být jasné, že předmětem posuzování ze strany správního orgánu je motorová nafta. Provedenou opravou také v žádném případě nedošlo ke změně právní kvalifikace žalobcova protiprávního jednání. Jak vyplývá z výrokové části rozhodnutí správního orgánu I. stupně, pokuta byla žalobci uložena za jednání spočívající v prodeji motorové nafty, která nesplňovala požadavky na její jakost a složení stanovené technickou normou ČSN EN 590 (2004) – NS. Tímto jednáním žalobce porušil § 3 odst. 1 zákona o pohonných hmotách, čímž došlo k naplnění skutkové podstaty správního deliktu uvedené v § 9 odst. 1 písm. b/ téhož zákona. Vlastní skutková zjištění správního orgánu ani uvedená právní kvalifikace nedoznaly v důsledku vydání opravného rozhodnutí žádných změn. Námitka žalobce, že opravným rozhodnutím byl jednoznačně změněn smysl původního rozhodnutí správního orgánu I. stupně, je proto neopodstatněná.

Provedení opravy zřejmé nesprávnosti v písemném vyhotovení rozhodnutí správního orgánu I. stupně nelze v žádném případě považovat za řešení předběžné otázky ve smyslu § 57 správního řádu, na kterém by záviselo vydání napadeného rozhodnutí. Nesprávnost spočívající v uvedení chybného odstavce 8 namísto správného odstavce 4 ustanovení § 4 vyhlášky č. 229/2004 Sb., byla i žalovanému na první pohled zřejmá a vydání napadeného rozhodnutí, jímž bylo žalobcovo odvolání pro jeho opožděnost zamítnuto, nikterak nezáviselo na provedení opravy uvedené nesprávnosti.

Tím, že správní orgán opravil tutéž zřejmou nesprávnost, vyskytující se ve výroku a zároveň i v odůvodnění rozhodnutí o uložení pokuty, jedním opravným rozhodnutím, nemohl být žalobce nijak zkrácen na svých právech účastníka řízení. Požadavek žalobce na vydání samostatného opravného usnesení, kterým by byla zvlášť provedena oprava odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně, nelze označit jinak než jako projev pustého formalismu.

Soud tedy neshledal žalobu důvodnou, a proto jí podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

Za splnění podmínek zakotvených v ust. § 51 odst. 1 s.ř.s. soud o věci samé rozhodl bez nařízení jednání (žalobce s tímto postupem výslovně souhlasil a žalovaný nevyjádřil do dvou týdnů od doručení výzvy soudu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci).

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., neboť žalobce nebyl ve sporu úspěšný a žalovanému žádné náklady v řízení nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s., a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 29. června 2011

JUDr. Naděžda Řeháková v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Matznerová, DiS.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru