Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

9 Ca 140/2008 - 27Rozsudek MSPH ze dne 24.02.2011

Prejudikatura

6 A 51/2001

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
1 As 86/2011 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 9Ca 140/2008 - 27-32

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudců JUDr. Ivanky Havlíkové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobce: Lesostavby Frýdek – Místek a.s., se sídlem Frýdek – Místek, Slezská 2766, zast. Kamilem Halatou, advokátem se sídlem Metylovice 429, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, odbor výkonu státní správy IX, se sídlem Praha 10, Vršovická 65, o žalobě na přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 15.2.2008, č.j.: 580/29/ENV/08, sp.zn.: 000372/A-10,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení .

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo k odvolání žalobce změněno rozhodnutí České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu Ostrava ze dne 5.11.2007, č.j.: ČIŽP/49/OOP/0542835.059/07/VPD, jímž byla žalobci podle ust. § 88 odst. 1 písm. e) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen „zákon č. 114/19952 Sb.“) uložena pokuta 175.000,-Kč za porušení ust. § 50 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., kterého se žalobce dopustil tím, že při provádění stavebních prací na stavbě HB Frýdlantská Ondřejnice v ř. km 1,42730 – 2,67850 v k.ú. Čeladná v období od 25.10.2005 – 6.12.2005 bez pravomocného rozhodnutí o udělení výjimky orgánem ochrany přírody škodlivě zasáhl do biotopu, a tím rušil níže uvedené zvláště chráněné druhy živočichů a zasáhl do jejich přirozeného vývoje: raka říčního (Astacus fluviatilis), vydry říční (Lutra lutra), vranky pruhoploutvé (Cottus poecilopus) a ledňáčka říčního (Alcedo atthis). Napadeným rozhodnutím byl změněn výrok prvostupňového rozhodnutí tak, že se ve výrokové části slova „v období od 25.10.2005 – 6.12.2005“ nahrazují slovy „ke dni 6.12.2005 prokazatelně“ a text „ukládá pokuta ve výši 175.000,-Kč“ se nahrazuje textem „ukládá pokuta ve výši 125.000,-Kč“. Ve zbývající části bylo rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrzeno.

V odůvodnění rozhodnutí správní orgán I. stupně mj. uvedl, že si je velmi dobře vědom, že objednatelem či investorem byly v daném případě Lesy České republiky a prostudoval i předloženou smlouvu o dílo včetně dodatků. Ve smlouvě ani v jejich dodatcích nebylo nalezeno nic, co by se týkalo odpovědnosti za případné porušení zákona č. 114/1992 Sb. Podmínkou sankční odpovědnosti podle § 88 odst. 1 písm. e) zákona č. 114/1992 Sb. je existence protiprávního jednání, jehož se právnická osoba dopustí, uvedený následek a příčinná souvislost mezi tímto jednáním a následkem. Protiprávnost znamená, že jednání je v rozporu s právem, tj. že je porušena nebo nenaplněna právní povinnost stanovená v zákoně nebo uložená na jeho základě. Jde o odpovědnost objektivní, tedy o odpovědnost, při níž není zkoumáno zavinění, ale k jejímuž vyvození je nutno prokázat protiprávní jednání poškoditele. V ust. § 50 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. je uveden zákaz bez toho, aniž by bylo upřesněno, zda se zákaz vztahuje na fyzické nebo právnické soby či investory nebo dodavatele. Z tohoto správní orgán I. stupně vyvodil, že tento zákaz se vztahuje na všechny osoby, tedy i na právnické osoby, a také na osoby realizující stavby na základě smlouvy s investory. Z ust. § 88 odst. 1 písm. e) zákona č. 114/1992 Sb. je zřejmé, že se pokuta za porušení zákona č. 114/1992 Sb. ukládá tomu, kdo nedovoleně zasáhne do přirozeného vývoje zvláště chráněných druhů živočichů. Právě realizátor akce do přirozeného vývoje zvláště chráněných druhů živočichů zasahoval. Pokutu dle zákona č. 114/1992 Sb. v daném případě nelze uložit tomu, kdo zásah uložil či zadal. Správní orgán I. stupně prokázal, že porušením konkrétní právní povinnosti došlo ke konkrétním následkům, které jsou v rozporu se zákonem. I přes žalobcem citovaná ust. § 1, § 4 odst. 2 a § 67 zákona č. 114/1992 Sb. leží odpovědnost za porušení ust. § 50 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. na realizátoru předmětné stavby, tj. žalobci.

V odůvodnění napadeného odvolacího rozhodnutí se žalovaný správní orgán vypořádával s odvolacími námitkami, které se objevují i v podané žalobě, asice, že žalobce není subjektem odpovědným za zásah do biotopu zvláště chráněných živočichů a nebylo ani jeho povinností požádat o udělení výjimky podle § 56 zákona.

K těmto sporným otázkám žalovaný ve svém rozhodnutí uvedl, že ust. § 1, ust. § 4 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. nemá s předmětným řízení žádnou spojitost. Navíc ze znění § 4 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. lze vyvozovat, že tím, kdo zamýšlí předmětné zásahy, může být nejen investor, ale i realizátor akce, který nutně rovněž zamýšlí provedení předmětných zásahů, i on tudíž může být žadatelem o vydání závazného stanoviska podle § 4 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. Totéž pak platí pro § 67 zákona č. 114/1992 Sb., i zde je uvedena určitá povinnost pro toho, kdo zamýšlí provést určitý zásah. Tento zásah zamýšlí provést jak zadavatel, tak konečný realizátor. Dále uvedl, že v ust. § 50 zákona č. 114/1992 Sb. je stanovena ochrana zvláště chráněných druhů živočichů, není zde uvedeno, že by se povinnost dodržovat tuto ochranu vztahovala pouze na určitou skupinu osob, naopak z § 50 zákona č. 114/1992 Sb. jednoznačně vyplývá, že povinnost dodržovat ochranu zvláště chráněných druhů živočichů má každý, nikoliv pouze subjekt, kterým je žadatelem o výjimku dle § 56 zákona č. 114/1992 Sb. Řízení o výjimce je řízením návrhovým, výjimka je tedy vydávána orgánem ochrany přírody na základě žádosti, přičemž v zákoně č. 114/1992 Sb.není nikde výslovně uvedeno, kdo má tímto žadatelem být. Výjimka je udělena v souvislosti s určitou konkrétní činností, vztahuje se tedy obvykle na tuto činnost, ať už je vykonávána přímo žadatelem nebo jakýmkoliv jiným subjektem. Žadatelem tak může být nejen investor této činnosti, nýbrž i její realizátor. Navíc dle § 88 odst. 1 písm. e) zákona č. 114/1992 Sb. je odpovědnost na tom, kdo se dopustí protiprávního jednání. Odpovědnost za správní delikt spáchaný právnickou osobou nebo fyzickou osobou při výkonu podnikatelské činnosti má objektivní charakter a není nutno prokazovat zavinění. Základním předpokladem pro uložení sankce za správní delikt je existence protiprávního jednání právnické osoby, výše uvedený následek v podobě škodlivého zasahování do přirozeného vývoje zvláště chráněných druhů živočichů a příčinná souvislost mezi jednáním a následkem. Pod pojmem protiprávní jednání je nutno rozumět každé jednání, které je v rozporu s právními povinnostmi. Z výše uvedeného je zřejmé, že za protiprávní jednání spočívající v škodlivém zasahování do přirozeného vývoje zvláště chráněných druhů živočichů je postižen každý subjekt, který toto skutečně způsobí. Ten, kdo protiprávní zásah provedl, měl postupovat v souladu se zákonem a nemůže se proto vyvinit poukazem na smluvní vztah s jinou osobou, která rovněž nebyla držitelem výjimky podle § 56 zákona č. 114/1992 Sb. Žalobce si měl před zahájením prací ověřit, zda jeho činností nemůže dojít k případnému porušení právních předpisů. Ohledně následného vydání výjimky ze zákazů u zvláště chráněných druhů živočichů dle § 56 zákona č. 114/1992 Sb., neztotožnil se žalovaný s tvrzením žalobce, že tímto byla celá akce dána do souladu s právními předpisy. Do souladu s právními předpisy mohla být uvedena pouze činnost, která byla prováděna na základě této výjimky, nikoliv činnost realizována před vydáním této výjimky. Při vydávání výjimky ze zákazů u zvláště chráněných druhů živočichů je orgán ochrany přírody oprávněn stanovit podmínky, které musí být při realizaci předmětné činnosti

dodrženy. Vzhledem ke skutečnosti, že předmětnou činnost žalobce vykonával bez výjimek ze zákazů u zvláště chráněných druhů živočichů, nemohl dodržovat žádné podmínky orgánu ochrany přírody, které byly stanoveny v konkrétních výjimkách až po začátku realizace předmětné stavby. Posouzení, zda veřejný zájem převažuje nad zájmem ochrany přírody, přísluší v každém jednotlivém případě orgánu ochrany přírody při vydávání výjimky ze zákazů u zvláště chráněných druhů živočichů podle § 56 zákona č. 114/1992 Sb.

Žalovaný uvedl, že při vydávání rozhodnutí o uložení pokuty za správní delikt je rozhodný skutkový a právní stav v době spáchání správního deliktu. V době, kdy žalobce realizoval předmětně práce bez příslušné výjimky, se dopustil protiprávního jednání a skutečnost, že výjimka byla na další úsek stavby vydána, nemůže mít zásadní vliv na posuzování vzniklé újmy ochraně přírody a krajiny v době spáchání správního deliktu.

Konečně žalovaný zjistil po přezkoumání napadeného rozhodnutí, že ve výroku je uvedeno období trvání protiprávního jednání od 25.10.2005 do 6.12.2005. Datum 25.10.2005 však nemá žádnou návaznost na odůvodnění rozhodnutí a oporu ve správním spisu, když v protokolu o kontrole dodržování zákona a v oznámení o zahájení správního řízení je uveden termín protiprávního jednání od 25.10.2004 do 6.12.2005. Změna počátku spáchání protiprávního jednání z 25.10.2004 na 25.10.2005 není v prvostupňovém rozhodnutí nikde odůvodněna. Dle žalovaného je pravděpodobné, že datum 25.10.2005 bylo ve výroku napadeného rozhodnutí uvedeno neúmyslně a i výše pokuty byla stanovena s ohledem na celý průběh trvání protiprávního jednání, tj. od 25.10.2004 do 6.12.2005. S ohledem na ust. § 88 odst. 4 zákona č. 114/1992 Sb., podle kterého lze pokutu podle § 88 odst. 1 a 2 zákona č. 114/1992 Sb. uložit nejpozději do tří let ode dne, kdy k protiprávnímu jednání došlo, již nelze za část protiprávního jednání uložit pokutu. Z uvedeného důvodu žalovaný provedl změnu výrokové části napadeného rozhodnutí a pokutu uloženou správním orgánem I. stupně ve výši 175.000,-Kč snížil na 125.000,-Kč.

Proti uvedenému rozhodnutí směřuje podaná žaloba.

Žalobce v podané žalobě namítal nezákonnost napadeného rozhodnutí. Tvrdil, že jedním ze základních předpokladů pro stanovení odpovědnosti za jakýkoliv delikt je protiprávní jednání, nebo-li porušení právní povinnosti. Dle napadeného rozhodnutí žalobce porušil ust. § 50 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., protože ke dni 6.12.2005 neměl k zásahu do biotopu zvlášť chráněných živočichů rozhodnutí o udělení výjimky podle § 56 zákona č. 114/1992 Sb. Uvedenou skutečnost žalobce v podané žalobě nepopíral, tvrdil však, že nebylo jeho povinností si toto rozhodnutí opatřit.

Žalobce uvedl, že zákon č. 114/1992 Sb. nepřesně specifikuje subjekt, který je povinen požádat o udělení výjimky podle § 56 zákona č. 114/1992 Sb. Tuto nejasnost právní úpravy uznávají i autoři komentáře k zákonu o ochraně přírody a krajiny – Miko, Borovičková a kol. (Zákon o ochraně přírody a krajiny, Komentář, 2. vydání, Praha, C.H. Beck, 2007) v poznámce k § 88 zákona.

Dle žalobce u deliktní odpovědnosti v případě investičních akcí připadají teoreticky v úvahu dvě osoby, a to iniciátor akce (investor, zadavatel) a nebo realizátor akce. Ve prospěch odpovědnosti prvně uvedeného svědčí dle žalobce ust. § 1 zákona č. 114/1992 Sb., neboť kromě veřejnoprávních subjektů je v tomto ustanovení výslovně zmíněna úloha vlastníků a správců pozemků při ochraně krajiny, přitom pokud se jedná o předem plánované

akce, jsou zpravidla vlastníci či správci pozemků jejich iniciátory (což je i projednávaný případ). Tvrdil, že žalovaný v napadenému rozhodnutí nijak neodůvodnil odmítnutí souvislosti tohoto ustanovení s projednávaným případem. Souvislost je však dle žalobce dána již tím, že zejména vlastník či správce pozemku má tímto ustanovením dánu povinnost udržovat na svých pozemcích přírodní rovnováhu a chránit rozmanité formy života, což u vlastníka (správce) pozemku logicky předpokládá znalost uvedených přírodních činitelů. U realizátorů akcí na pozemky se tato znalost nedá předpokládat. Další ustanovení, které se dle žalobce vztahuje k uvedené problematice, je obsaženo v § 4 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. Rovněž dle tohoto ustanovení je totiž povinností těch, kteří zásahy do přírody a krajiny zamýšlejí, opatřit si závazné stanovisko příslušného orgánu. Jde tedy již o konkretizaci § 1 zákona č. 114/1992 Sb., a to směrem k iniciátorům akce, nikoliv k jejich realizátorům. Z uvedeného důvodu považoval žalobce názor žalovaného vyjádřený v napadeném rozhodnutí za zjevně mylný, v rozporu s logickým výkladem tohoto ustanovení zákona. Žalobce rovněž žalobce poukázal na ust. § 67 zákona č. 114/1992 Sb., jímž jsou již zcela zřejmě kladeny povinnosti při ochraně přírody iniciátorům akcí, pro které je použit pojem „investor“. Stanovení iniciátorů (investorů) jako nositelů této povinnosti má dle žalobce oporu v zákoně č. 114/1992 Sb. a je také v souladu s logickým výkladem. Kdo jiný, než investor, má relevantní informace o krajině, do které mají být provedeny zásahy. Tento subjekt je tak zpravidla nejlépe seznámen s krajinou, o níž se jedná, a při svém rozhodovacím procesu o případných zásazích do této krajiny může nejlépe vyhodnotit rizika z toho plynoucí. Žalobce považoval za mylný a v rozporu s logickým výkladem a zněním § 67 zákona č. 114/1992 Sb. názor žalovaného, podle kterého je tato povinnost určena jak pro zadavatele, tak i pro konečného realizátora. Již v nadpisu uvedeného ustanovení je uvedeno, že se jedná o povinnosti investorů, mezi něž patří také povinnost investorů provést na svůj náklad přírodovědný průzkum dotčených pozemků. Realizátor žádnou takovou zákonem stanovenou povinnost nemá.

Žalobce namítal, že ve prospěch realizátora jakožto nositele povinnosti uvedené v § 50 odst. 3 zákona č. 114/1992 Sb. nehovoří žádné ustanovení zákona ani logika věci. Dle žalobce je klíčovým bodem problému tvrzení žalovaného, podle kterého si žalobce „měl před zahájením prací ověřit, zda jeho činností nemůže dojít k případnému porušení právních předpisů“. Akce, které se nějak dotýkají nebo mohou dotýkat přírody, se v praxi realizují tak, že investor akci připraví, pak vyhlásí výběrové řízení, do kterého se přihlásí uchazeči se svými nabídkami, nabídka některého uchazeče je investorem vyhodnocena jako nejvýhodnější a s tímto uchazečem je uzavřena smlouva o dílo a uchazeč dílo realizuje. Uchazeči logicky předpokládají, že investor má vyřešeny veškeré povolovací a jiné administrativní problémy, a s tímto předpokladem pak zpracují nabídku. Pokud by byl tento předpoklad mylný a byl by správný názor žalovaného, že realizátor si má sám ověřovat splnění právních předpisů, znamenalo by to, že:

- každý uchazeč by musel na své náklady zpracovat studie, zda realizací díla nedojde k případnému porušení právních předpisů, - protože uchazečů o zakázky bývá mnoho a jsou vkonkurenčním vztahu, zpracovávaly by se tytéž studie paralelně, - protože se tento problém týká prakticky všech investic, byly by na tyto studie vynaloženy nemalé prostředky, a to zcela zbytečně, což by i prodloužilo a prodražilo veškeré investiční akce,

- rozvinul by se obor podnikání – zpracování studií o životním prostředí. Obdobně by se osoba, která by hodlala v rámci tzv. sousedské výpomoci sousedovi na jeho žádost porazit tři ovocné stromy na zahradě, musela nejprve přesvědčit, má-li soused povolení k pokácení stromů rostoucích mimo les, jinak by se ona dopustila přestupku podle § 87 odst. 3 písm. d) zákona o hrozila by jí pokuta až 100.000,-Kč. Taktéž subjekt pracující pro Lesy České republiky, státní podnik, při těžbě dřeva by se musel přesvědčit, zda-li stromy označené k těžbě nejsou památnými stromy, jinak by i jemu hrozila pokuta až 1.000.000,-Kč za přestupek podle § 88 odst. 1 písm. b) zákona č. 114/1992 Sb. Toto jsou dle žalobce absurdní, přesto však reálné důsledky stavu, pokud by názor žalovaného byl správný. Praxe je dle žalobce odlišná než názor ministerstva a vychází ze zdravého rozumu a je podporován i právními předpisy z jiných oblastí. K tomu žalobce odkázal na zákon o veřejných zakázkách, kde je základem pro zpracování nabídky zadávací dokumentace, jejíž součástí musí být i jednoznačné vymezení množství a druhu požadovaných prací, dodávek nebo služeb. Za úplnost a správnost údajů, obsažených v zadávací dokumentaci, odpovídá zadavatel, tedy investor. Tak tomu bylo i v projednávaném případě. Investor Lesy České republiky, s.p., vyhlásil dne 4.5.2004 výběrové řízení na akci „HB Frýdlantská Ondřejnice v ř. km 1,42730 – 2,67850“. Žalobce ve výběrovém řízení zvítězil a uzavřel s investorem smlouvu o dílo, ve které je mj. uvedeno v čl. VI. odst. 2, že „pokud to povaha díla vyžaduje, bude při předání staveniště zhotoviteli předáno oznámení prac íorgánu ochrany přírody“. Podle čl. VII. odst. 3 pak má být „zakázka provedena podle zpracované projektové dokumentace“. Ve smlouvě ani v dalších dokumentech nebyla žádná zmínka o tom, že by bylo nutno žádat nějakou výjimku kvůli chráněným živočichům. Z pozdějšího vyjádření investora je naopak zřejmé, že např. o výskytu raků nevěděl ani on. Jak to tedy měl tušit žalobce?

Investor neprodleně po zjištění výskytu chráněných živočichů na staveništi podal žádost o výjimku a výjimka mu byla povolena. Žalobce uzavřel, že pokud je mu známo na základě jeho zkušeností, je praxe taková, že žádosti o výjimku podává vždy investor.

Jako podpůrný argument pro názor, že odpovědnost je na straně investora žalobce dále uvedl: - V logice odpovědnosti realizátora by o výjimku musel požádat poslední podnikatel, vybavený motykou a lopatou. Tato situace by umožňovala velkým subjektům zbavit se rizika pokuty tak, že zadají „choulostivou“ část akce nemajetným osobám, kteří by pokutu nikdy nezaplatili. Pravděpodobnost zaplacení pokuty je logicky daleko vyšší u investorů než u zhotovitelů.

- Pokud by výjimka byla udělena realizátorovi, nikoliv investorovi, pak by při změně realizátora bylo nutno o výjimku žádat znovu, protože ta je vázána na osobu, které byla udělena.

- Konečně poukázal na to, že nositelem veřejného zájmu ve smyslu ust. § 56 zákona č. 114/1992 Sb. je investor (Lesy ČR, s.p.), jako správce vodních toků, nikoliv žalobce, jako podnikatel podle § 2 obchodního zákoníku, jenž provádí svou činnost za účelem zisku a k jehož úkolům nepatří správa vodních toků.

Závěrem pak žalovaný poukázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu, a to sp.zn.: 2 As 49/2009, podle něhož „poplatníkovi nemůže být přičítána k tíži nedostatečnost, nejasnost, nevhodnost či jiná nedokonalost právní úpravy“, a sp.zn.: 1 As 9/2003, podle kterého „v souladu s principem právní jistoty má každý adresát právní normy právo očekávat, že řešení, která zákonodárce zvolí, jsou racionální a směřují k funkčnímu uspořádání společenských vztahů, a nikoliv naopak…. Právní řád České republiky tvoří jednotný celek, jehož jednotlivé části jsou spolu ve vzájemných systémových souvislostech. Konkrétní pravidlo chování proto bývá vyjádřeno často nikoliv v jediném předpise, ale v několika předpisech, případně, neposkytuje-li jeden právní předpis jednoznačnou odpověď na určitou právní otázku, je nezbytné vyložit ji v systémových souvislostech s předpisy ostatními tak, aby tato otázka byla spravedlivě a rozumně zodpovězena“.

Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k podané žalobě žalovaný odkázal na odůvodnění napadené rozhodnutí a v příslušném rozsahu na odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Dále poukázal na komentář k zákonu o ochraně přírody a krajiny a NATURA 2000 k § 88 a 87 zákona č. 114/1992 Sb., jehož autorkou je JUDr. Prchalová a konstatoval, že odpovědnost za správní delikt podle § 88 zákona č. 114/1992 Sb. je koncipována jako absolutní bez liberačních důvodů. Žalovaný souhlasil s žalobcem, že vlastník nebo uživatel pozemku má povinnost udržovat na svých pozemcích přírodní rovnováhu a chránit rozmanité formy života. Tato skutečnost dle žalovaného neznamená, že jiné právnické osoby, i když nejsou v § 1 zákona č. 114/1992 Sb. výslovně zmíněny, nemusí dodržovat zákon a dále tato skutečnost nijak nezbavuje realizátora odpovědnosti za následek vlastní činnosti. Ani vlastník nebo správce pozemku nemusí být detailně informován například o výskytu zvláště chráněných druhů živočichů na svém pozemku, především s ohledem na skutečnost, že k tomuto nemusí mít příslušné přírodovědné vzdělání. Ale každý, kdo zamýšlí provedení jakéhokoliv zásahu, který by mohl vést k ohrožení či poškození chráněných složek přírody, si má předem ověřit, zda jeho zásahem k takovému poškození nemůže dojít, resp. má učinit veškerá opatření k zabránění takového poškození. Tuto povinnost nelze dovodit pouze u vlastníka nebo správce pozemku, nýbrž i u realizátora akce. Dle žalovaného nelze ze znění ust. § 4 odst. 2

zákona č. 114/1992 Sb. vyvozovat, že tím, kdo zamýšlí předmětné zásahy, může být pouze investor. I realizátor akce, který nutné zamýšlí provedení předmětných zásahů, může být žadatelem o vydání závazného stanoviska podle § 4 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., právě s ohledem na skutečnost, že zákon nijak blíže nespecifikuje, kdo pouze musí být žadatelem o vydání závazného stanoviska k zásahů do významných krajinných prvků dle § 4 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. Rovněž uvedl, že žalobce zpochybňuje svou odpovědnost za protiprávní jednání odkazem na povinnosti jiných subjektů, vyplývající z jiných ustanovení zákona č. 114/1992 Sb., které ovšem s § 50 a § 56 zákona č. 114/1992 Sb. nemají žádnou spojitost. Zopakoval, že v § 50 zákona č. 114/1992 Sb. je stanovena ochrana zvláště chráněných druhů živočichů, ale není zde uvedeno, že by se povinnost dodržovat tuto ochranu vztahovala pouze na určitou skupinu osob. Naopak z § 50 zákona č. 114/1992 Sb. vyplývá, že povinnost dodržovat ochranu zvláště chráněných druhů živočichů má každý, nikoliv pouze subjekt, který je žadatelem o výjimku dle § 56 zákona č. 114/1992 Sb. Řízení o udělení výjimky dle § 56 zákona č. 114/19921 Sb. je řízením návrhovým, výjimka je tedy vydávána orgánem ochrany přírody na základě žádosti, přičemž v zákoně není nikde výslovně uvedeno, kdo má tímto žadatelem být. Výjimka je udělena v souvislosti s určitou konkrétní činností, vztahuje se tedy obvykle na tuto činnost, ať už je vykonávána přímo žadatelem nebo jakýmkoli jiným subjektem. Žadatelem tak může být nejen investor této činnost, nýbrž i její realizátor. Poukázal na skutečnost, že žalobce je právnickou osobou s dlouholetými zkušenostmi s realizací zásahů do vodních toků, přičemž je mu nepochybně známo, že ve vodních tocích přírodního charakteru lze vždy předpokládat výskyt zvláště chráněných druhů živočichů. Žalobce si nijak neověřil skutečnost, zda v konkrétním vodním toku byl ze strany investora výskyt zvláště chráněných druhů živočichů zjišťován, ani sám výskyt takových živočichů nezjišťoval. Prokazatelně tedy neučinil veškerá opatření, kterými by vzniku svého protiprávního jednání zabránil. Tvrdil, že nikde v zákoně č. 114/1992 Sb. není stanoveno, že v případě, že investor nenechá zpracovat biologické hodnocení, případně vypracování tohoto biologického hodnocení orgán ochrany přírody dle § 67 zákona č. 114/1992 Sb. neuloží, nenese realizátor zásahu, který se dopustí protiprávního jednání porušením § 50 zákona č. 114/1992 Sb., za toto protiprávní jednání zodpovědnost. V praxi by tedy situace vypadala tak, že investor by nezajistil vypracování biologického hodnocení daného území, na kterém je plánováno provedení konkrétního zásahu, a ten subjekt, který by se předmětného protiprávního jednání dopustil, by se vyvinil poukazem na porušení povinností jiným subjektem, což dle současné judikatury není možné. Žalobci byla uložena sankce za protiprávní jednání zásahem do přirozeného vývoje zvláště chráněných druhů živočichů, nikoliv za porušení zákona nezajištěním provedení přírodovědeckého průzkumu. Žalovaný nezpochybňoval názor žalobce, že dle stávající praxe je ve většině případů žadatelem o udělení výjimky dle § 56 zákona č. 114/1992 Sb. investor. To ale neznamená, že žadatelem nemůže být i realizátor akce a především to neznamená, že v případě, že investor o udělení výjimky nepožádá, může se ten, kdo se dopustí protiprávního jednání zásahem do biotopu zvláště chráněných druhů živočichů, vyvinit poukazem na skutečnost, že investor o udělení výjimky nepožádal, aniž by si on sám skutečnost, zda na předmětný zásah byla tato výjimka

udělena, ověřil. Výjimka dle § 56 zákona č. 114/1992 Sb. je udělována orgánem ochrany přírody v souvislosti s určitou konkrétní činností, vztahuje se tedy obvykle na tuto činnost, ať už je vykonávána přímo žadatelem nebo jakýmkoliv jiným subjektem, není tedy vázána na konkrétního realizátora zásahu, ale na konkrétní činnost, bez ohledu na to, kdo tuto činnost vykonává. Veřejný zájem na vydání výjimky dle § 56 zákona č. 114/1992 Sb. je posuzován ve vztahu ke konkrétní činnosti, nikoliv ve vztahu k investorovi. Odkázal na stávající výklad § 88 zákona i existující judikaturu, podle které jednoznačně spadá právní úprava odpovědnosti za správní delikt právnických či fyzických osob do oblasti práva veřejného a odpovědnosti za správní delikt se nelze zásadně vyhnout poukazem na smluvní či jiné ujednání mezi účastníky soukromoprávního vztahu ani poukazem na porušení povinností ze strany jiného subjektu. Uzavřel, že uložením sankce není dotčeno právo žalobce na vymáhání případné regresní náhrady soukromoprávní cestou po investorovi.

Z uvedených důvodů navrhl, aby sou žalobu jako nedůvodnou zamítl.

V replice k vyjádření žalovaného žalobce uvedl, že se žalovaný nevypořádal uspokojivě s argumentací žalobce, když zejména jeho názor na vztah realizátora akce a investora postrádá logiku i reálnou možnost praktického uplatnění. Poukázal na to, že v případě investičních akcí, podléhajících režimu zákona o veřejných zakázkách, bývá zpravidla lhůta k podání nabídek 30 dnů od vyhlášení výběrového řízení. Lze si tak jen obtížně představit, že v této lhůtě lze stihnout zpracování biologického průzkumu daného území a na jeho základě zpracovat nabídku. Tvrdil, že žalovaný vůbec neodpověděl na argument hospodárnosti, protože např. při 10 uchazečích by muselo být zpracováno 10 biologických průzkumů. Což by znamenalo i nepřímou podporu firem, které se takovou podnikatelskou činností zabývají. Rovněž pak vymáhání regresivní náhrady na investorovi soukromoprávní cestou není praktické, protože potvrzení napadeného rozhodnutí soudem by znamenalo, že se porušení právního předpisu dopustil žalobce, nikoliv investor.

Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“), a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí správního orgánu a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Soud vyšel z následující právní úpravy:

Podle ust. § 1 zákona č. 114/1992 Sb. účelem zákona je za účasti příslušných krajů, obcí, vlastníků a správců pozemků přispět k udržení a obnově přírodní rovnováhy v krajině, k ochraně rozmanitostí forem života, přírodních hodnot a krás, k šetrnému hospodaření s přírodními zdroji a vytvořit v souladu s právem Evropských společenství1a) v České republice soustavu Natura 2000. Přitom je nutno zohlednit hospodářské, sociální a kulturní potřeby obyvatel a regionální a místní poměry.

Podle ust. § 4 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. významné krajinné prvky jsou chráněny před poškozováním a ničením. Využívají se pouze tak, aby nebyla narušena jejich obnova a nedošlo k ohrožení nebo oslabení jejich stabilizační funkce. K zásahům, které by mohly vést k poškození nebo zničení významného krajinného prvku nebo ohrožení či oslabení jeho ekologicko-stabilizační funkce, si musí ten, kdo takové zásahy zamýšlí, opatřit závazné stanovisko orgánu ochrany přírody. Mezi takové zásahy patří zejména umisťování staveb, pozemkové úpravy, změny kultur pozemků, odvodňování pozemků, úpravy vodních toků a nádrží a těžba nerostů. Podrobnosti ochrany významných krajinných prvků stanoví Ministerstvo životního prostředí obecně závazným právním předpisem.

Podle ust. § 50 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. je zakázáno škodlivě zasahovat do přirozeného vývoje zvláště chráněných živočichů, zejména je chytat, chovat v zajetí, rušit, zraňovat nebo usmrcovat. Není dovoleno sbírat, ničit, poškozovat či přemisťovat jejich vývojová stádia nebo jimi užívaná sídla. Je též zakázáno je držet, chovat, dopravovat, prodávat, vyměňovat, nabízet za účelem prodeje nebo výměny.

Podle ust. § 56 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb. výjimky ze zákazů u památných stromů a zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů podle § 46 odst. 2, § 49 a 50 v případech, kdy jiný veřejný zájem převažuje nad zájmem ochrany přírody, nebo v zájmu ochrany přírody, povoluje orgán ochrany přírody. U zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů, které jsou předmětem ochrany podle práva Evropských společenství, lze výjimku podle věty první povolit jen tehdy, pokud je dán některý z důvodů uvedených v odstavci 2, neexistuje jiné uspokojivé řešení a povolovaná činnost neovlivní dosažení či udržení příznivého stavu druhu z hlediska ochrany.

Podle ust. § 67 zákona č. 114/1992 Sb. ten, kdo v rámci výstavby nebo jiného užívání krajiny zamýšlí uskutečnit závažné zásahy, které by se mohly dotknout zájmů chráněných podle části druhé, třetí a čtvrté tohoto zákona (dále jen "investor"), je povinen předem zajistit na svůj náklad provedení přírodovědného průzkumu dotčených pozemků a písemné hodnocení vlivu zamýšleného zásahu na rostliny a živočichy (dále jen "biologické hodnocení"), pokud o jeho nezbytnosti rozhodne orgán ochrany přírody příslušný k povolení zamýšleného zásahu. Fyzickou či právnickou osobu, která biologické hodnocení provede, schválí na návrh investora nebo účastníka v příslušném řízení orgán ochrany přírody s ohledem na její kvalifikační, technické a jiné předpoklady. Podrobnosti biologického hodnocení upraví Ministerstvo životního prostředí obecně závazným právním předpisem.

Podle ust. § 88 odst. 1 písm. e) zákona č. 114/1992 Sb. orgán ochrany přírody uloží pokutu až do výše 1.000.000 Kč právnické osobě nebo fyzické osobě při výkonu podnikatelské činnosti, která se dopustí protiprávního jednání tím, že usmrcuje nebo chová ptáky s výjimkou těch, kteří mohou být loveni, nebo zvláště chráněné živočichy bez povolení, anebo jinak nedovoleně zasahuje do jejich přirozeného vývoje.

Na základě uvedených právních předpisů soud uvážil o námitkách žalobce takto:

Zákon č. 114/1992 Sb. popisuje v ust. § 88 jednotlivé skutkové podstaty správních deliktů právnických nebo fyzických osob při výkonu podnikatelské činnosti. V projednávaném případě bylo správními orgány shledáno porušení ust. § 88 odst. 1 písm. e) zákona č. 114/1992 Sb., podle kterého orgán ochrany přírody uloží pokutu až do výše 1.000.000 Kč právnické osobě nebo fyzické osobě při výkonu podnikatelské činnosti, která se dopustí protiprávního jednání mj. tím, že nedovoleně zasahuje do přirozeného vývoje zvláště chráněných druhů živočichů bez povolení. Dle náhledu soudu nelze úpravu obsaženu v tomto ustanovení považovat za jakkoliv nedostatečnou, či neurčitou. Žalobcem uvedené rozsudky Nejvyššího správního soudu sp.zn.: 2 As 49/2004 a sp.zn.: 1 As 9/2003 tak nelze na projednávaný případ vztáhnout. Z ust. § 88 odst. 1 písm. e) zákona č. 114/1992 Sb. jednoznačně vyplývá, že k naplnění skutkové podstaty správního deliktu se vyžaduje existence subjektu protiprávního jednání, tj. právnické osoby nebo fyzické osoby, vykonávající podnikatelskou činnost, dále protiprávní jednání, mj. spočívající v nedovoleném zasahování do přirozeného vývoje zvláště chráněných druhů živočichů bez povolení, škodlivý následek a konečně příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a škodlivým následkem. Nevyžaduje se zavinění. Zároveň z uvedeného ustanovení zcela jasně a srozumitelně vyplývá, že sankční odpovědnost podle ust. § 88 odst. 1 písm. e) zákona č. 114/1992 Sb. je primárně odvozena od činnosti, tj. od protiprávního jednání spočívající v nedovoleném zasahování do přirozeného vývoje zvláště chráněných druhů živočichů bez povolení, nikoliv od povinnosti opatřit si výjimku podle ust. § 56 zákona č. 114/1992 Sb., jak dovozuje žalobce v podané žalobě. Výklad učiněný žalobcem jde nad rámec zákona a nemá v něm oporu. Vzhledem k tomu, že žalobce v průběhu správního řízení a v podané žalobě nepopíral, že škodlivě zasáhl do biotopu a tím rušil zvláště chráněné druhy živočichů (raka říčního, vydry říční, vranky pruhoploutvé a ledňáčka říčního) a zasáhl do jejich přirozeného vývoje, správní orgány nepochybily, když žalobci, který se výše uvedeného jednání dopustil, uložily pokutu podle ust. § 88 odst. 1 písm. e) zákona č. 114/1992 Sb. Na výše uvedeném nemůže nic změnit ani skutečnost, že výjimka byla následně investoru stavby Lesy České republiky, s.p. udělena. Až následné udělení výjimky totiž žalobce nezbavilo odpovědnosti za spáchaný správní delikt.

K tvrzení žalobce uvedené v žalobě, že nebylo jeho povinností opatřit si výjimku podle § 56 zákona č. 114/1992 Sb., soud připomíná, že ve smyslu ust. § 50 zákona č. 114/1992 Sb. tíží každého (nikoliv tedy jen investora) povinnost škodlivě nezasahovat do přirozeného vývoje zvláště chráněných živočichů. Jestliže tedy žalobce hodlal vyvíjet určitou činnost, byl povinen zjistit, zda při této činnosti nemůže i hypoteticky dojít k škodlivému zásahu do přirozeného vývoje zvláště chráněných druhů živočichů a v závislosti na učiněném zjištění si ověřit,např. projednáním se zadavatelem, zda byla udělena výjimka podle ust. § 56 zákona č. 114/1992 Sb. a kdo případně si tuto výjimku obstará. Neučinil-li tak, nemůže se s úspěchem dovolávat tvrzení, že to nebyl on, kdo měl povinnost opatřit si výjimku podle ust. § 56 zákona č. 114/1992 Sb. Ostatně povinnost, zakotvená v ust. § 50 zákona č. 114/1992 Sb. škodlivě nezasahovat do přirozeného vývoje zvláště chráněných druhů živočichů je povinností veřejnoprávní, jenž vychází z potřeby státu zajistit ochranu zvláště chráněných druhů živočichů. Plnění veřejnoprávní povinnosti se podle konstantní judikatury nelze zbavit odkazem na soukromoprávní ujednání (viz např. rozsudek ze dne 18.3.2004, č.j.: 6 A
.). 51/2001-30 na www.nssoud.cz

K odkazu žalobce na ust. § 1 a § 4 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. soud ve shodě s žalovaným uvádí, že jej na projednávaný případ nelze vztáhnout. Uvedená ustanovení, náležejí k obecným ustanovením zákona č. 114/1992 Sb., když ust. § 1 vymezuje účel zákona, ust. § 4 odst. 2 pak obsahuje obecnou povinnost při ochraně významného krajinného prvku (nikoliv zvláště chráněných druhů živočichů). Tato ustanovení jsou blíže vymezena v následném textu zákona č. 114/1992 Sb. Z důvodů ust. § 4 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. a obecné úpravy základní povinnosti, vztahující se navíc k zcela jinému chráněnému prvku, nelze dovozovat na jiný subjekt odpovědnosti za spáchaný správní delikt než ten, který zákonodárce výslovně upravil v ust. § 88 odst. 1 písm. e) zákona č. 114/1992 Sb. V případě odpovědnosti za správní delikt je totiž vždy nutné vycházet z vlastního textu upravujícího tuto odpovědnost. Tímto ustanovení je v projednávaném případě výlučně ust. § 88 odst. 1 písm. e) zákona č. 114/1992 Sb., podle kterého je subjektem odpovědnosti právnická osoba, či fyzická osoba při výkonu podnikatelské činnosti, která se dopustila vymezeného protiprávního jednání.

Poukazoval-li žalobce na ust. § 67 zákona č. 114/1992 Sb. soud nad výše uvedené sděluje, že toto ustanovení upravuje podklad pro rozhodování orgánů ochrany přírody v řízení o výjimce, a to v případě zamýšlených závažných zásahů do zájmů chráněných v části druhé, třetí a čtvrté zákona č. 114/1992 Sb. Ochrana zvláště chráněných druhů živočichů je však obsažena v části páté zákona č. 114/1992 Sb. Z uvedeného důvodu tak ani ust. § 67 zákona č. 114/1992 Sb. nelze vztáhnout na projednávaný případ.

Soud neshledal relevantním ani úvahy o tom, že postup při zadávání veřejných zakázek logicky vylučuje případnou sankční odpovědnost uchazeče o zakázku, neboť ten nemá povinnost ani znalosti ke zpracování studií o existenci a zásazích do biotopů a tyto studie při výběru ani nepředkládá. Zákon č.. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách neřeší odpovědnost subjektu za povinnosti, kterými bude nadán při realizaci případně získané zakázky. Proto nelze tohoto zákona v případě správního trestání použít ve smyslu logicky vyviňující normy. Správní orgány nemohou spáchaný správní delikt kvalifikovat s přihlédnutím k normám, které jen v nějakém sledu souvisí s činností, kterou může zodpovědný subjekt, získá-li zakázku, vykonávat . Mohou postihnout pouze ten subjekt, který zákon stanoví v dispozici právní normy. Správní orgány nemohou učinit zodpovědný subjekt jiný, byť by byla u něho i větší pravděpodobnost zaplacení sankce. Vzhledem k tomu, že ust. § 56 zákona č. 114/1992 Sb. neklade na žadatele o výjimku žádné požadavky (tzn. žadatel nemusí být ani nositelem veřejného zájmu), může jím být jak realizátor, tak investor. Záleží toliko na dohodě těchto subjektů a úpravě jejich vzájemných vztahů. Dohoda uvedených subjektů pak i vyloučí opakované podávání žádostí o výjimku.

Ze všech těchto důvodů dospěl soud k závěru, že rozhodnutí žalovaného bylo vydáno v souladu se zákonem. Soud proto podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 a 3 s.ř.s. Žalobce nebyl ve věci úspěšný, žalovanému správnímu orgánu, který měl ve věci úspěch, však důvodně vynaložené náklady řízení nevznikly.

Vzhledem ke skutečnosti, že soud vzneseným námitkám žalobce nepřisvědčil, dále k celkové výši uložené pokuty, jenž v daném případě odpovídá porušení povinnosti uložené žalobci zákonem č. 114/1992 Sb. a konečně k poměru výše uložené pokuty a možnou výši zákonné sazby, soud neshledal důvod pro moderaci výše uložené pokuty a tedy postup podle ust. § 78 odst. 2 s.ř.s. Nepřiměřenou výši pokuty nebylo možné v daném případě dovodit.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s., a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 24. února 2011

JUDr. Naděžda Řeháková, v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Václav Koláček

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru