Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

9 Ca 140/2006 - 157Rozsudek MSPH ze dne 20.02.2008

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
9 Ans 4/2008 (zrušeno a vráceno)

přidejte vlastní popisek

9 Ca 140/2006-157

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců Mgr. Martina Kříže a Mgr. Marka Bedřicha v právní věci žalobce: ZETEN, spol. s r. o., se sídlem Blovice, Husova 276, IČ: 48361330, zast. Ing. Radkem Lančíkem, daňovým poradcem, se sídlem Brno, Divadelní 4, proti žalovanému: Ministerstvo financí České republiky se sídlem Praha 1, Letenská 15, zast. JUDr. Alanem Korbelem, advokátem, se sídlem Praha 5, Nám. 14. října 3, o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu,

takto:

I. Žaloba sezamítá.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou ze dne 17. 7. 2003, ve znění jejího upřesnění ze dne 3. 4. 2007, domáhal ochrany proti nečinnosti žalovaného správního orgánu s tím, že žalovaný nerozhodl o jeho žádosti ze dne 5. 4. 1997, o přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni ze dne 12. 2. 1997, čj. 8924/130/96, o doměření daně z přidané hodnoty, ze dne 18. 2. 1997, čj. 8923/130/96, o zaregistrování k dani spotřební, ze dne 21. 2. 1997, čj. 11844a/130/96, o vyměření daně spotřební, ze dne 21. 2. 1997, čj. 11844b/130/96, o vyměření daně spotřební, a ze dne 21. 2. 1997, čj. 11844c/130/96, o vyměření daně spotřební (dále jen „pět rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni“). Žalobce dále uvedl, že žalovaný sice o jeho žádosti ze dne 5. 4. 1997 rozhodl

rozhodnutím ze dne 15. 12. 1997, čj. 392/46223/1997 (dále jen „rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 12. 1997“), avšak toto rozhodnutí je podle žalobce neplatné. Žalovaný

neplatnost uvedeného rozhodnutí neověřil, ačkoliv jej k tomu žalobce vyzval žádostí ze dne 23. 7. 1999, doplněnou podáním ze dne 31. 1. 2003. Tyto žádosti žalovaný vyřídil přípisem ze dne 14. 5. 2003, čj. 184/10110/2003, tak, že žádost shledal neoprávněnou. Zmíněným rozhodnutím žalovaného ze dne 15. 12. 1997 rozhodl žalovaný na základě žádosti žalobce ze dne 5. 4. 1997, o přezkoumání pěti daňových rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni podle ust. § 55b a násl. zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen daňový řád). Žalobce měl za to, že rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 12. 1997 má vady, které způsobují jeho neplatnost ve smyslu ust. § 32 odst. 7 daňového řádu. Žalobce proto požádal žádostí ze dne 23. 7. 1999, doplněnou podáním ze dne 31. 1. 2003, o ověření neplatnosti takového rozhodnutí. Žalovaný však důvod pro ověření neplatnosti neshledal a sdělil tuto skutečnost žalobci přípisem ze dne 14. 5. 2003, čj. 184/10110/2003. Pokud ve stejném přípise žalovaný poukazoval na vyřízení žádosti žalobce ze dne 23. 7. 1999 vyjádřením žalovaného ze dne 6. 6. 2000 adresovaným Krajskému soudu v Plzni k věci sp. zn. 30 Ca 127/97, má žalobce za to, že soud se problematikou ověření neplatnosti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 12. 1997 vůbec nezabýval. Zákonností rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 12. 1997 se nezabýval ani Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 5. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 732/2000. Pokud žalovaný ve svém přípise za dne 14. 5. 2003 dále tvrdil, že podle ust. § 56a odst. 2

daňového řádu nelze řízení o mimořádném opravném prostředku zahájit vůči rozhodnutí, vůči němuž probíhá přezkumné řízení u soudu, má žalobce zato, že přezkumné řízení u soudu stran rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 12. 1997 neprobíhalo, takže nic žalovanému nebránilo, aby ve věci tohoto svého rozhodnutí vedl daňové řízení podle § 32 odst. 7 daňového řádu. K tomu žalobce konstatoval, že ust. § 56a odst. 1 daňového řádu ukládá žalovanému, aby při rozhodování o mimořádném opravném prostředku vycházel z právního a skutkového stavu existujícího v době vydání rozhodnutí, které je předmětem mimořádného opravného prostředku. V době, kdy žalovaný rozhodoval o žádosti žalobce ze dne 5. 4. 1997, o přezkum shora citovaných pěti rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni podle § 55b daňového řádu, byla všechna tato rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni platná. Kdyby žalovaný respektoval žalobcovo právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, garantované mu v článku 38 odst. 2 Listinyzákladních práv a

svobod, a vyřídil by žádost žalobce ze dne 23. 7. 1999 ještě před vydáním rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 6. 2000 ve věci sp. zn. 30 Ca 127/1997, nemohl by nyní namítat, že jeho rozhodnutí ze dne 15. 12. 1997 v důsledku vydání tohoto rozsudku Krajského soudu v Plzni fakticky obsahuje již jen rozhodnutí ve věci daně z přidané hodnoty.

Žalobce dále uvedl, že se podle § 85 s. ř. s. domáhal u žalovaného nápravy jiným postupem, tj. postupem podle § 32 odst. 7 daňového řádu, avšak svého práva se nedomohl.

V původní žalobě ze dne 17. 7. 2003 žalobce v žalobním petitu (konečném návrhu ve věci) žádal, aby soud zakázal žalovanému pokračovat v porušení žalobcových práv a přikázal mu, aby zahájil řízení o splnění podmínek osvědčení neplatnost irozhodnutí žalovaného ze dne 15. 12. 1997. V upřesnění žaloby ze dne 3. 4. 2007 pak žalobce v konečném návrhu žádal, aby soud uložil žalovanému vydat ve stanovené lhůtě rozhodnutí ve věci žalobcově žádosti ze dne 5. 4. 1997, o přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni ze dne 12. 2. 1997, čj. 8924/130/96, o doměření daně z přidané hodnoty, ze dne 18. 2. 1997, čj. 8923/130/96, o zaregistrování k dani spotřební, ze dne 21. 2. 1997, čj. 11844a/130/96, o vyměření daně spotřební, ze dne 21. 2. 1997, čj. 11844b/130/96, o vyměření daně spotřební, a ze dne 21. 2. 1997, čj. 11844c/130/96, o vyměření daně spotřební.

Soud žalobu ze dne 17. 7. 2003 ještě před jejím upřesněním posoudil podle obsahu jako žalobu na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného a usnesením ze dne 25 .5. 2005, čj. 9 Ca 187/2003-31, žalobu odmítl. Toto usnesení bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2006, čj. 6 Aps 2/2005-60, v právní moci dne 10. 1. 2007, s tím, že žalobce v žalobě podrobně popsal jednání žalovaného, kterým se cítil být zkrácen na svých právech, obsahově toto jednání odpovídalo nečinnosti, neboť se žalobce domáhal , aby žalovaný zahájil řízení o jeho návrhu na osvědčení neplatnosti rozhodnutí. Žalobce pochybil, když nesprávně označil svůj návrh jako žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, což bylo v rozporu s obsahem žaloby namítající nečinnost žalovaného. Jednalo se však o vadu odstranitelnou a soud nebyl oprávněn vydat rozhodnutí, aniž by se pokusil tuto nesrozumitelnost postupem podle § 37 odst. 5 s. ř. s. ujasnit. Městský soud byl povinen ujasnit si žalobní legitimaci v souladu s obsahem žaloby, nebyl vázán tvrzením žalobce, že ochrana mu má být poskytnuta v řízení dle části 3 hlavy 2 dílu 3 s. ř. s. Protože Městský soud nesprávně posuzoval splnění podmínek pro ochranu proti nezákonnému zásahu, když obsah žaloby svědčil spíše o žalobní legitimaci na ochranu proti nečinnosti. Nejvyšší správní soud kasační stížností napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil Městskému soudu k dalšímu řízení, v němž bude tento soud vázán právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího správního soudu a ve věci znovu rozhodne.

Vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu zdejší soud vyzval žalobce k upřesnění žaloby, což žalobce učinil shora citovaným podáním ze dne 3. 4. 2007.

V písemném vyjádření k žalobě ze dne 11. 11. 2003 (před upřesněním žaloby) žalovaný uvedl, že svým rozhodnutím ze dne 15. 12. 1997, k žádosti žalobce doručené žalovanému dne 2. 6. 1997, nepovolil přezkoumání rozhodnutí pěti rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni, neboť neshledal splnění podmínek uvedených v ust. § 55b daňového řádu. Žalovaný konstatoval, že rozhodnutí podle § 55b daňového řádu je procesního charakteru, není jím stanovována žádná hmotně-právní povinnost (výše daně), když v řízení je pouze posuzováno splnění zákonem stanovených podmínek pro povolení přezkoumání napadených rozhodnutí. Žalovanému nebylo známo, že dnem 19. 3. 1997 bylo již zahájeno soudní jednání ve věci před Krajským soudem v Plzni. O tom se

žalovaný dozvěděl až z dopisu soudu ze dne 19. 11. 1999, protože jinak by žalovaný postupoval podle § 56a odst. 2 daňového řádu. Předmětným rozhodnutím žalovaného nebyl žalobce zkrácen na svých právech. Žalobce podal jednu žádost o přezkoumání daňových rozhodnutí, proto bylo vydáno k jeho žádosti samostatné rozhodnutí ve smyslu § 55b odst. 1 daňového řádu. Pokud by žalobce požadoval více rozhodnutí, bylo pouze v jeho moci podat žádosti k jednotlivým rozhodnutím se samostatným zdůvodněním, a nikoli zdůvodněním jediným ke všem rozhodnutím s různými variantami, a tedy požadavkem na jedno rozhodnutí. Podáním ze dne 23. 7. 1999 se žalobce domáhal podle § 32 odst. 7 daňového řádu ověření neplatnosti výše uvedeného daňového rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 12. 1997. V podnětu žalobce podle § 32 odst. 7 daňového řádu žalovaný neshledal, že by v napadeném rozhodnutí chyběla některá z ostatních základních náležitostí, kterou by došlo ke zkrácení práv žalobce. Žalovaný znovu konstatoval, že od 19. 3. 1997 v předmětné daňové věci probíhalo soudní řízení u Krajského soudu v Plzni, v němž se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí, jež byla předmětem jeho žádosti podle § 55b daňového řádu. Krajský soud v Plzni se dopisem ze dne 19. 11. 1999 dotazoval žalovaného na jeho rozhodnutí ze dne 15. 12. 1997. V odpovědi žalovaného soudu bylo též uvedeno, že zástupcem žalobce byla podána k žalovanému žádost podle § 32 odst. 7

daňového řádu, o které nebylo dosud rozhodnuto. S obsahem sdělení nebyl žalobce seznámen, neboť bylo součástí soudního spisu, vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 30 Ca 127/97. Soudní řízení u Krajského soudu v Plzni bylo ukončeno rozsudkem ze dne 6. 6. 2000, čj. 30 Ca 127/1997-79, v němž byl žalobce úspěšný ve věci spotřebních daní. Daňové řízení stran daně z přidané hodnoty zůstalo nedotčeno. V tomto rozsahu se žalobce dne 13. 12. 2000 obrátil na Ústavní soud České republiky. Jeho stížnost byla shledána nedůvodnou a usnesením sp. zn.IV. ÚS 732/2000 byla žalobcova ústavní stížnost odmítnuta. Žalobce podal stížnost a shodné podání nazvané doplnění ze dne 31. 1. 2000, kterými se snažil domoci se nového rozhodnutí žalovaného zřejmě proto, aby mohl pokračovat v řízení, které by znovu otevřelo jednání o dani z přidané hodnoty. K podání žalobce ze dne 31. 1. 2000 žalovaný vyjádřil svůj názor ve sdělení ze dne 14. 5. 2003, čj. 184/10110/2003. Vzhledem k tomu, že nešlo o rozhodnutí, bylo sdělení zasláno žalobci běžnou poštovní přepravou, jak je tomu i v jiných případech. Žalovaný nikdy netvrdil, že žalobcova podání ze dne 23. 7. 1999 a ze dne 31. 1. 2003 jsou shodnými podáními, jak to učinil žalobce, ale posoudil je jako podnět, který by pro prověření jeho oprávněnosti mohl procesně vyústit v rozhodnutí. Pokud je však podnět irelevantní a není shledána jeho oprávněnost, zaniká i potřeba vydání rozhodnutí ve věci. Nelze tedy souhlasit s názorem žalobce, že na straně žalovaného byla povinnost vydat rozhodnutí ve věci. Žalovaný konečně konstatoval, že původní daňové řízení bylo přezkoumáno soudem, čímž došlo k zániku právní účinnosti procesního rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 12. 1997, jež však samo o sobě nemělo dopad do práv a povinností žalobce. V podnětech žalobce bylo postupováno v souladu s právními předpisy. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl.

V písemném vyjádření k doplnění žaloby ze dne 9. 7. 2007 (upřesnění žaloby) žalovaný dále poukázal na ustanovení § 32 odst. 7 daňového řádu, stanovisko Ústavního soudu Pl. ÚS - st. - 12/2000 ze dne 19. 12. 2000 a konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle kterých jsou rozhodnutí, vydávaná v první fázi mimořádného opravného prostředku podle § 55b daňového řádu o povolení nebo nepovolení přezkoumání daňového rozhodnutí vyloučena ze soudního přezkoumání, neboť tato rozhodnutí nezasahují do subjektivních hmotných práv a povinností daňových subjektů. Z tohoto důvodu se nelze dovolávat procesních povinností jako při rozhodování ve věci samé při stanovení daňové povinnosti. Jedná se o prostředek dozorčí, který slouží k ochraně objektivního práva a strana na něho nárok nemá. Navazujíc na uvedené žalovaný trval na tom, že námitky žalobce ve věci neplatnosti napadeného rozhodnutí jsou neopodstatněné a bezpředmětné, napadené rozhodnutí vzhledem k jeho charakteru je plně v souladu s výše uvedeným procesním předpisem a nepostrádá žádnou ze základních náležitostí. Žalovaný uvedl, že se svým rozhodnutím jasně a srozumitelně vyjádřil, že se věcí nadále zabývat nebude. Žalovaný i nadále neshledával zákonnou opodstatněnost námitek žalobce a navrhl žalobu pro nedůvodnost zamítnout.

Při druhém ústním jednání konaném před Městským soudem v Praze (první ústní jednání se konalo před zrušením usnesení o odmítnutí žaloby Nejvyšším správním soudem dne 25. 5. 2005 ve věci původní sp. zn. 9 Ca 187/2003) žalovaný setrval na svých stanoviscích. Zástupce žalobce a žalobce byli omluveni, žádali, aby soud ve věci jednal a rozhodoval v jejich nepřítomnosti.

Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba není opodstatněná.

Při posouzení věci soud vyšel z následující právní úpravy:

Podle ustanovení § 79 odst. 1, 2 s. ř. s. ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. To neplatí, spojuje-li zvláštní zákon s nečinností správního orgánu fikci, že bylo vydáno rozhodnutí o určitém obsahu nebo jiný právní důsledek. Žalovaným je správní orgán, který podle žalobního tvrzení má povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení.

Podle ustanovení § 81 odst. 1 s. ř. s. soud rozhoduje na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí.

Podle ustanovení § 81 odst. 3 soud zamítne žalobu, není-li důvodná.

Podle ustanovení § 56a odst. 2 daňového řádu použití mimořádného opravného prostředku podle části páté tohoto zákona je nepřípustné vůči těm rozhodnutím správců daně, která byla pravomocně přezkoumána soudem. Řízení o mimořádném opravném prostředku nelze zahájit vůči rozhodnutí tehdy, probíhá-li již o něm přezkumné řízení u soudu.

Podle skutkového stavu zjištěného ke dni rozhodování soudu (§ 81 odst. 1 s. ř. s.) žalovaný rozhodnutím ze dne 15. 12. 1997 nepovolil podle § 55b daňového řádu přezkoumání pěti rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni. Žalovaný v rozhodnutí mimo jiné uvedl, že napadená rozhodnutí nejsou v rozporu s právními předpisy, nezakládají se na podstatných vadách řízení a okolnosti nenasvědčují tomu, že došlo ke stanovení daně v nesprávné výši. Nato žalobce žádostí ze dne 23. 7. 1999, podané u žalovaného dne 27. 7. 1999, požádal podle § 32 odst. 7 daňového řádu o ověření podmínek neplatnosti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 12. 1997 z důvodů zde uvedených s tím, že popsané vady nebyly způsobeny zřejmou chybou v psaní či počítání správce daně a mají podle názoru žalobce za následek neplatnost tohoto rozhodnutí žalovaného. Podáním ze dne 31. 1. 2003, došlým žalovanému 3. 2. 2003, nazvaným žalobcem jako „Doplnění žádosti ze dne 23. 7. 1999 o ověřování podmínek neplatnosti rozhodnutí Ministerstva financí ČR, čj. 392/46223/1997 ze dne 15. 12. 1997 podle ustanovení § 32 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů“, žalobce uvedl další důvod (splnění poplatkové povinnosti ze strany daňového subjektu v řízení podle § 55b daňového řádu) pro vyslovení neplatnosti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 12. 1997. Stížností ze dne 31. 1. 2003, došlou žalovanému den 3. 2. 2003, žalobce poukazoval na skutečnost, že žalovaný dosud neprojednal jeho žádost ze dne 23. 7. 1999 bez zbytečných průtahů a s tímto postupem nesouhlasil. Na to žalovaný reagoval podání ze dne 14. 5. 2003, čj. 184/10110/2003, nazvaným jako „Sdělení k podání ze dne 31. 1. 2003 ve věci ověření neplatnosti daňového rozhodnutí“, kde uvedl, že žalobcovo podání, ve kterém uvádí nesouhlas s postupem při ověřování neplatnosti rozhodnutí žalovaného, nebylo shledáno jako oprávněné, neboť na žalobcův podnět ze dne 23. 7. 1999 reagoval žalovaný vyjádřením ke Krajskému soudu v Plzni, který vedl na základě žalobcovy žaloby přezkumné řízení o konkrétních daňových rozhodnutích správce dně ve věci nepřímých daní (sp. zn. 30 Ca 127/1997). Žalovaný dále poukázal na § 56a odst. 2 daňového řádu s tím, že řízení o mimořádném opravném prostředku nelze zahájit tehdy probíhá-li o něm již přezkumné řízení u soudu, a protože již ve věci probíhalo soudní řízení, ve kterém byla napadena zákonnost předmětných daňových rozhodnutí, nebylo již možné o nich vést další daňové řízení. Dále žalovaný konstatoval, že Krajský soud v Plzni i Ústavní soud České republiky neshledal rozhodnutí správce daně ve věci daně z přidané hodnoty nezákonným a uvedl, že rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 6. 2000, čj. 30 Ca 127/1997-79, došlo ke zrušení rozhodnutí správců daně ve věci spotřební daně, které tímto zanikly a rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 12. 1997 v důsledku toho obsahuje fakticky již jen rozhodnutí ve věci daně z přidané hodnoty.

Za zjištěný skutkový stav ke dni vydání rozhodnutí soudu (§ 81 odst. 1 s. ř. s.) je třeba považovat i shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 6. 2000, čj. 30 Ca 127/1997-79, jímž bylo rozhodnuto v řízení o žalobách žalobce proti shora uvedeným pěti rozhodnutím Finančního ředitelství v Plzni tak,že se rozhodnutí Finančního

ředitelství v Plzni ze dne 18. 2. 1997, čj. 8923/130/96, ze dne 21. 2. 1997, čj. 11844a/130/96, čj. 11844b/130/96 a čj. 11844c/130/96, jakož i rozhodnutí správců daně I. stupně tomu předcházející, zrušují a věci se v tomto rozsahu vrací Finančnímu ředitelství v Plzni k dalšímu řízení. Stran rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni ze dne 12. 2. 1997, čj. 7924/130/96, ve věci doměření daně z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíce červenec a srpen 1994 byla žalobcova žaloba zamítnuta.

K tomu soud poukazuje na to, že řízení o podané žalobě žalobcem probíhalo u Krajského soudu v Plzni od 19. 3. 1997 a bylo tedy zahájeno ještě před vydáním rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 12. 1997. Žalovaný se přitom o existenci tohoto řízení dozvěděl až z podání Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 11. 1999, došlým žalovanému dne 23. 11. 1999.

Dále soud poukazuje na usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 5. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 732/2000, který odmítl žalobcovu ústavní stížnost (ze dne 13. 12. 2000) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 6. 2000 ve věci sp. zn. 30 Ca 127/1997 a rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni ze dne 12. 2. 1997, čj. 8924/130/96 (ve věci doměření daně z přidané hodnoty), a jemu předcházejícího rozhodnutí Finančního úřadu v Blovicích ze dne 2. 8. 1996, čj. 6815/970/996, s tím, že k porušení ústavních principů podle názoru Ústavního soudu v projednávané věci nedošlo.

Žalobce se v podané žalobě, ve znění jejího upřesnění, domáhá ochrany proti nečinnosti žalovaného správního orgánu, kterou spatřuje v tom, že žalovaný nerozhodl o jeho žádosti ze dne 5. 4. 1997, protože rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 12. 1997 žalobce považuje za neplatné a žalovaný neplatnost tohoto svého rozhodnutí neověřil, ačkoliv jej k tomu žalobce žádostí ze dne 23. 7. 1997, doplněnou podáním ze dne 31. 1. 2003, vyzval. Soud má podle žalobce přezkoumat, zda byly splněny podmínky pro osvědčení neplatnosti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 12. 1997 a zda žalovaný svou nečinností, spočívající v nevydání rozhodnutí, neporušuje ustanovení§ 32 odst. 7

daňového řádu.

Soud tento žalobní návrh nepovažuje za důvodný. Je tomu tak proto, že podle shora uvedeného skutkového stavu, zjištěného ke dni vydání rozhodnutí soudu, žalovaný rozhodl o žádosti žalobce ze dne 5. 4. 1997 rozhodnutím podle § 55b daňového řádu ze dne 15. 12. 1997, kterým přezkoumání shora citovaných pěti rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni nepovolil. Dále soud zdůrazňuje, že v době podání návrhu žalobce na přezkoumání pěti rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni podle § 55b daňového řádu již probíhalo od 19. 3. 1997 přezkumné řízení stran stejných pěti rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 30 Ca 127/1997. Řízení o mimořádném opravném prostředku podle § 55b daňového řádu pak ve smyslu ustanovení § 56 a odst. 2 věta druhá téhož zákona z tohoto důvodu proto vůbec nemělo být

zahájeno. Rozhodnutí žalovaného o žádosti žalobce ze 5. 4. 1997 na přezkum podle § 55b daňového řádu, vydané žalovaným dne 15. 12. 1997, tak bylo vydáno v rozporu se zákonem. Žalobce si přitom jako aktér obou podání (žaloby ke Krajskému soudu v Plzni, žádosti podle § 55b daňového řádu) musel být vědom. Přesto se jeho zástupce v projednávané věci domáhá ověření splnění podmínek neplatnosti podle § 32 odst. 7 daňového řádu rozhodnutí, které je nezákonné. Podle stanoviska soudu nebyl žalovaný z těchto důvodů povinen ve smyslu shora citovaného ust. § 79 odst. 1 s. ř. s. rozhodnutí (osvědčení) vydat a nebyla tak splněna základní podmínka pro ochranu proti nečinnosti správního orgánu. U rozhodnutí, které bylo vydáno v rozporu se zákonem – v projednávané věci v rozporu s ustanovením § 56a odst. 2 věta druhá daňového řádu - tedy u rozhodnutí, k jehož vydání vůbec nemělo dojít je podle stanoviska soudu rovněž nadbytečné ověřovat splnění podmínek neplatnosti podle § 32 odst. 7 daňového řádu (zda v rozhodnutí chybí některá z ostatních základních náležitosti, která dle povahy rozhodnutí musí být jejich obsahem nebo odůvodnění v případech, kde je zákon předepisuje a nejde-li jen o zřejmou chybu v psaní či počítáním), neboť se jedná o rozhodnutí nezákonné z jiného důvodu. Pokud tedy žalovaný správní orgán v projednávané věci posoudil podání žalobce ze dne 23. 7. 1999 a ze dne 31. 1. 2003 jako irelevantní, neshledal jeho oprávněnost a tuto skutečnost vyjádřil žalobci sdělením ze dne 14. 5. 2003, čj. 184/10110/2003, byl jeho postup s ohledem na skutkový stav zjištěný soudem ke vydání rozhodnutí soudu v souladu se zákonem. K tomu soud dále zdůrazňuje, že žalobce nebyl takovým postupem žalovaného zkrácen na svých právech , neboť všech pět žalobcem namítaných rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni bylo pravomocně přezkoumáno příslušným krajským soudem, rozhodujícím ve správním soudnictví (rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 6. 2000, čj. 30 Ca 127/1997-79), jehož závěry potvrdil i Ústavní soud (usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 5. 8. 2002 ve věci sp. zn. IV. ÚS 732/2000).

Ze všech těchto důvodů soud postupoval podle ustanovení § 81 odst. 3 s. ř. s. a žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nebyl ve věci úspěšný, žalovanému, který měl ve věci úspěch, však důvodně vynaložené náklady řízení nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a násl. s. ř. s., a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 20. února 2008

JUDr. Ivanka H a v l í k o v á , v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení:

Smolíková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru