Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

9 Af 2/2010 - 46Rozsudek MSPH ze dne 25.02.2011

Prejudikatura

6 A 25/2002 - 59


přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 9Af 2/2010 - 46-49

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců JUDr. Naděždy Řehákové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobce: Obec Stradouň, Chroustovice 538 63, zast. JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Velké nám. 135/19, proti žalovanému: Ministerstvo financí, Ústřední finanční a daňové ředitelství, se sídlem Praha 1, Letenská 15, o žalobě na přezkoumání rozhodnutí žalovaného

1. ze dne 9.11.2009, č.j.: 43/59 548/2009-434, a 2. ze dne 9.11.2009, č.j.: 43/79 908/2009-434

takto:

I. Rozhodnutí Ministerstva financí, Ústředního finančního a daňového ředitelství, ze dne 9.11.2009, č.j.: 43/59 548/2009-434, a ze dne 9.11.2009, č.j.: 43/79 908/2009-434 se z r u š u j í a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 7.760,- Kč do šedesáti dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce JUDr. Ervína Perthena, advokáta.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterým žalovaný částečně vyhověl jeho žádosti o prominutí odvodů a penále za porušení rozpočtové kázně ze dne 9.6.2009 a podle ust. § 44 odst. 6 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon o rozpočtových pravidlech“) ve spojení s ust. § 55a zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen daňový řád“), rozhodl tak, že částečně prominul z celkové částky penále ve výši 1 503 908,- Kč, vymeřeného Finančním úřadem v Ústí nad Orlicí platebním výměrem č.j. 54745/09/273980602605, ze dne 13.5.2009, částku 1 269 888,- Kč, a neprominul odvod ve výši 1 503 908,- Kč, vyměřený Finančním úřadem v Ústí nad Orlicí platebním výměrem č.j. 54645/09273980602605, ze dne 13.5.2009 ( dále též napadené rozhodnutí I. ). Dále částečně prominul penále ve výši 96 092,- Kč, vyměřené Finančním úřadem v Ústí nad Orlicí , platebním výměrem č.j. 54746/09/273980602605, ze dne 13.5.2009 a neprominul odovod ve výši 96 092,- Kč, vyměřený Finančním úřadem v Ústí nad Orlicí platebním výměrem č.j. 54646/09/273980602605, ze dne 13.5.2009 ( dále též napadené rozhodnutí II. ).

Žalobce v podané žalobě popsal skutkový stav a a uvedl důvody, pro které tvrdil, že dotační prostředky nebyly zpronevěřeny, ale byly použity řádně a na sjednaný účel podle Smlouvy ke krytí nákladů stavby. Namítal, že napadená rozhodnutí jsou nezákonná a že jimi byl zkrácen na svých právech, neboť každé správní uvážení by mělo mít své meze vyplývající v prvé řadě z ústavních principů. Podle žalobce došlo k porušení principu proporcionality podle čl. 2 Ústavy, § 2 odst.3 ve spojení s § 177 odst. 1 správního řádu ( zák. č. 500/2004 Sb. ), a také k porušení zásady předvídatelnosti a rovnosti před zákonem podle § 2 odst. 4 ve spojení s § 177 odst. 1 téhož zákona.. Uvedl, že správní uvážení nelze chápat jako prostor pro libovůli správního orgánu, nerespektující zákonné a skutkové okolnosti, k tomu poukázal na rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu ( dále jen NSS ). Protiústavnost a protiprávnost rozhodnutí žalovaného spatřoval ve skutečnosti, že organizačním složkám státu, spadajícím např. pod resort ministerstva spravedlnosti, u nichž bylo zjištěno porušení rozpočtové kázně, byly prominuty odvody ve výši 99,53 % a penále ve výši 98,98 %, a naproti tomu u žalobce bylo postupováno s maximální tvrdostí. Z důvodu různého postupu při promíjení odvodů je tak dána výrazná nesrovnalost při uplatňování daňových zkoánů. Žalovaný nadto porušil princip sebevázanosti správního řádu. K tomu žalobce upozornil na Pokyny ministerstva financí č.j. 525/94766/2003 ( DS – 120 ) a č.j. 525/3 029/2004 ( DS – 122 ), a tvrdil, že bylo rovněž postupováno v rozporu s Pokynem žalovaného č.j. 43/85 111/2009-431 ( D-330 ), když v napadených rozhonutích nebylo obsaženo odůvodnění a to i přesto, že to zákonná úprava výslovně obligatorně nepředepisuje. Napadená rozhodnutí jsou podle žalobce neobjektivní, netransparentní, nesprávná a nezákonná, a to právě v části, kdy žalobci nebyl prominut odvod, který ani ve stanovené výši neměl být uložen. Uvedená rozhodnutí jsou tak podle žalobce nepřezkoumatelná.

Žalobce dále poukázal na legilslativní vývoj ust. § 44 odst. 4 zákona o rozpočtových pravidlech. Tvrdil, že napadenými rozhodnutími bylo významně zasaženo do jeho majetkové sféry.

Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby soud zrušil napadená rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu projednání.

V písemném vyjádření k podané žalobě žalovaný popsal skutkový stav a uvedl, že zákonnosti předchozího rozhodování správce daně nižšího stupně se napadená rozhodnutí netýkají, ta ponechávají skutkový stav beze změny, pouze snižují platební povinnost uloženou meritorními rozhodnutími. Za neopodstatněné a rozporné označil žalovaný tvrzení, že jediným účinným opravným prostředkem ve věci bylo prominutí daně dle § 55a daňového řádu. Institut prominutí daně dle § 55a daňového řádu je mimořádným opravným prostředkem. Z uvedeného důvodu neobstojí tvrzení o nezákonnosti napadeného rozhodnutí. Z tohoto důvodu nelze v rozsahu podaných námitek napadená rozhodnutí přezkoumat.

Žalovaný dále považoval za nedůvodnou námitku porušení principu předvídatelnosti s tím, že posuzuje každou přijatou žádost o prominutí odvodů a penále výhradně individuálně, na prominutí není právní nárok a prominutí neřeší nezákonnost při uložení dovodu. Žalovaný odmítl tvrzení, že by žalobce byl krácen na svých právech. Žalobce využil všech přípustných opravných prostředků. Žalovaný při svém rozhodování nepřekročil meze zakotvené pro jeho rozhodování, nařčení z libovůle považoval za nemístné. Ke zmiňovaným pokynům DS – 102 a DS – 122 uvedl, že tyto byly zrušeny bez náhrady. Pokyn D 330 je pokyn veřejný, zaměřebný na oblast konkrétních daní, a to pouze z důvodů odstranění tvrdosti daňových zákonů. Netýká se promíjení odvodů za porušení rozpočtové kázně. .

Z uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl.

Z obsahu správního spisu, předloženého soudu žalovaným, vyplynuly tyto, pro posouzení věci podstatné skutečnosti :

Shora citovanými platebními výměry vyměřil Finanční úřad v Ústí nad Orlicí žalobci odvody za porušení rozpočtové kázně a penále za porušení rozpočtové kázně. Odvolání žalobce proti nim byla rozhodnutími Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 29.4.2010 pod č.j. 1554/10-1700-607200, č.j. 2905/10-1700-607200, č.j. 2906/10-1700-

607200 a č.j. 2907/10-1700-607200 zamítnuta. Podáním ze dne 9.6.2009 žalobce požádal o prominutí platby odvodů a penále. O žádosti bylo rozhodnuto napadenými rozhodnutími. Napadená rozhodnutí neobsahují odůvodnění, pouze poučení, že podle ust. § 55a odst. 4 daňového řádu nejsou proti rozhodnutí opravné prostředky připuštěny.

Soud se předně zabýval otázkou, zda rozhodnutí o prominutí daně podle ust. § 55a odst. 1 daňového řádu podléhá soudnímu přezkumu či nikoli. Tuto otázku řešila řada judikátů, ne vždy však totožný způsobem. Část judikátů (např.rozhodnutí NSS ze dne 8.11.2007, č.j.: 7 Afs 149/2006, viz. www.nssoud.cz) zastávala názor, že rozhodnutí vydaná podle ust. § 55a daňového řádu jsou vyloučena ze soudního přezkumu, neboť nemají povahu úkonu, který zakládá, mění nebo ruší práva, ani závazně neurčuje práva a povinnosti ve smyslu § 65 odst. 1 s.ř.s., a nerozhoduje se jím tak o právu ve smyslu nároku založeného zákonem. Tyto judikáty vycházely ze zjištění, že žádost o prominutí daně nezakládá právní nárok žadatele na vyhovění žádosti či na meritorní projednání. Neexistuje-li právní nárok žadatele, pak nemůže existovat ani subjektivní veřejné právo, na němž by mohl být žadatel zkrácen tím, že nebude žádosti vyhověno. Naproti tomu judikáty, jenž zastávají názor opačný (např. rozhodnutí NSS ze dne 30.11.2005, č.j.: 6 A 69/2000-55), shodně vycházejí z usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 23. 3. 2005 č.j.: 6 A 25/2002-42, které jednak překonalo předchozí přístup a jednak ve svém důsledku sjednotilo postoj k přezkoumání rozhodnutí vydaných podle § 55a daňového řádu. Uvedené usnesení se sice týká otázky legitimace žadatele o udělení státního občanství k žalobě proti rozhodnutí, jímž žadateli nebylo státní občanství uděleno, nicméně závěry uvedené v tomto usnesení lze aplikovat i na daný případ, neboť jak žadatel o státní občanství, tak žadatel o prominutí daně, nemají nárok na to, aby jejich žádostem bylo vyhověno.

V usnesení ze dne 23. 3. 2005 č.j.: 6 A 25/2002-42 NSS konstatoval, že „právo na přístup k soudu je jednou ze základních komponent práva na spravedlivý proces, garantovaného jak mezinárodními smlouvami, tak i vnitrostátním ústavním právem. Na ústavní úrovni má pro správní soudnictví klíčový význam čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), podle něhož ten, „kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí, týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.“ Citovaný článek je sice oproti současným standardům soudní ochrany formulován úžeji (z judikatury Evropského soudu pro lidská práva k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod dále vyplývá požadavek plné jurisdikce; krom toho se správní soudnictví dnes již neomezuje toliko na přezkum rozhodnutí, ale poskytuje rovněž ochranu před nečinností i před nezákonnými zásahy); právo na přístup k soudu ve věcech správního soudnictví z něj však beze vší pochybnosti vyplývá. Pravomoc správních soudů je podle tohoto článku založena na generální klauzuli: přezkoumat lze každé rozhodnutí správního orgánu, ledaže by je ze soudního přezkumu výslovně vyloučil zákon (u rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod však žádná zákonná kompetenční výluka možná není).

Právo na soudní přezkum každého rozhodnutí správního orgánu (ledaže by bylo zákonem výslovně vyloučeno), je tedy jedním z veřejných subjektivních práv explicitně zaručených Listinou. Dopadá na něj i příkaz ústavodárce obsažený v čl. 4 odst. 4 Listiny, aby při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod bylo šetřeno jejich podstaty a smyslu, a aby taková omezení nebyla zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Mezemi práva na přístup k soudu jsou mj. kompetenční výluky: proto při jejich používání je nutno vždy klást si otázku, proč zákon určitou kompetenční výluku obsahuje, a respektovat její smysl; nepřípustný je zejména formalistický výklad, dovolávající se textu zákona proti jeho skutečnému smyslu. Z ústavních interpretačních pravidel zároveň plyne, že v pochybnostech o tom, zda žalobci svědčí právo na přístup k soudu či nikoliv, je nezbytné přiklonit se k výkladu svědčícímu ve prospěch výkonu tohoto práva.

Na základě těchto interpretačních východisek se nelze ztotožnit se závěrem, že neúspěšný žadatel o udělení státního občanství není legitimován k žalobě, a to pro údajnou absenci rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., tj. pro kompetenční výluku vyplývající z § 70 písm. a) s. ř. s. Rozhodnutí o neudělení státního občanství totiž rozhodnutím správního orgánu je.

Pojem rozhodnutí vymezuje pro řízení o žalobě § 65 odst. 1 s. ř. s., podle něhož se jedná o úkon správního orgánu [viz § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti žalobce. Rozhodnutí je tedy vymezeno materiálními znaky; je proto nevýznamné, zda je úkon správního orgánu jako rozhodnutí výslovně označen a zda má zákonem předepsanou formu či nikoliv (posléze uvedená otázka je relevantní až při posuzování merita).

Koncepce citovaného ustanovení vyžaduje, aby interpret u každého jednotlivého úkonu správního orgánu zkoumal, jaké právo vlastně napadený úkon založil, změnil, zrušil či závazně určil. Je nasnadě, že u řady správních aktů, které soudy již dnes běžně přezkoumávají, by při striktním doslovném výkladu tohoto ustanovení nebylo možno žádné takové subjektivní právo nalézt. Tato situace může nastat typicky tam, kde správní orgán rozhoduje o žádosti účastníka řízení o vydání konstitutivního rozhodnutí: pokud žádosti vyhoví, jeho konstitutivní rozhodnutí je z hlediska hmotného práva zároveň právní skutečností, tj. teprve jím je založeno subjektivní hmotné právo, ovšem naproti tomu jestliže žádosti nevyhoví (zamítne ji), nemá takové zamítavé rozhodnutí z hlediska hmotného práva pravotvornou povahu, tedy žádné subjektivní právo nebylo založeno, změněno, zrušeno nebo závazně určeno. Např. vyhoví-li stavební úřad žádosti o vydání stavebního povolení, zakládá tím stavebníkovi subjektivní hmotné právo stavět (či provádět změny staveb a udržovací práce na nich); pokud naopak stavební povolení neudělí, není tím žádné subjektivní hmotné právo založeno, změněno, zrušeno či závazně určeno. Je ovšem zjevné, že i takové rozhodnutí se právní sféry žadatele dotýká, a to zcela zásadním způsobem.

Není rozhodné, zda se rozhodování děje ve sféře volného správního uvážení či nikoliv; rozhodnutí založené na diskreci správního orgánu se může dotknout právní sféry zcela stejně negativně, jako rozhodnutí, u nějž se diskrece neuplatňuje. Stejně tak může být zatíženo vadami nejen řízení předcházející vydání takového rozhodnutí, ale může se rovněž přihodit, že i samo rozhodnutí založené na volné úvaze nemůže pro zásadní porušení práva obstát (např. pro porušení principu rovnosti, překročení mezí, zneužití atd.).

To, zda je rozhodnutí založeno na volné úvaze či nikoliv, má význam z hlediska rozsahu přezkumu, a nikoliv z pohledu žalobní legitimace. Žalobní legitimace musí být dána i pro případy přezkumu rozhodnutí založených na volném správním uvážení, neboť jinak by soud vůbec nemohl přezkoumat jeho použití ani z těch hledisek, které mu předepisuje § 78 odst. 1 věta druhá s. ř. s. Proti tomuto závěru nelze argumentovat ani tím, že v některých případech je správní uvážení absolutní, a nemá tedy meze, které by vůbec mohly být překročeny. Úvaha o tom, že udělení státního občanství je projevem „neomezené“ státní suverenity a děje se ve sféře „absolutního“ správního uvážení, je v podmínkách materiálního právního státu přinejmenším velmi pochybná. Správní uvážení je v prvé řadě vždy limitováno principy vyplývajícími z ústavního pořádku České republiky; z nich lze vyvodit, že i tam, kde vydání rozhodnutí závisí toliko na uvážení správního orgánu, je tento orgán omezen zákazem libovůle, příkazem rozhodovat v obdobných věcech obdobně a ve stejných věcech stejně (různost rozhodování ve stejných či obdobných věcech může být právě projevem ústavně reprobované libovůle), tj. principem rovnosti, zákazem diskriminace, příkazem zachovávat lidskou důstojnost, jakož i povinností výslovně uvést, jaká kritéria v rámci své úvahy použil, jaké důkazní prostředky si opatřil, jaké důkazy provedl a jak je hodnotil, a k jakým skutkovým a právním závěrům dospěl. V této souvislosti je namístě poukázat i na Doporučení Rady ministrů Rady Evropy č. (80) 2, týkající se výkonu správního uvážení správními orgány, které upravuje řadu požadavků na výkon správního uvážení (zákaz sledovat jiný účel než ten, pro který byla diskreční pravomoc stanovena; objektivnost a nestrannost; rovnost a zákaz diskriminace; proporcionalita mezi negativními dopady rozhodnutí na práva, svobody a zájmy osoby, a sledovaným účelem), jakož i požadavek na přezkum zákonnosti správního uvážení soudem nebo jiným nezávislým orgánem.

Každé správní uvážení – i to, jež se (pouze) na úrovni obyčejného zákona jeví jako neomezené či absolutní – tedy má své meze. I u něj proto správní soud zkoumá nejen to, zda jej správní orgán nezneužil, ale i to, zda jeho meze nepřekročil (opětovně se přitom zdůrazňuje, že neomezené správní uvážení v moderním právním státě neexistuje; věc nelze konstruovat ani tak, že je neomezené pouze na úrovni obyčejného zákona, neboť nelze od sebe uměle odtrhovat jednoduché právo od práva ústavního; ústava již dávno není pouhým monologem ústavodárce). Správní soud samozřejmě nepřezkoumává pouze zneužití správního uvážení či překročení jeho mezí ve smyslu § 78 odst. 1 s. ř. s., nýbrž i to, zda řízení předcházející vydání napadenému rozhodnutí proběhlo v souladu se zákonem, tj. zda v něm byla respektována všechna procesní práva žalobce.“

Z výše uvedeného usnesení tedy vyplývá, že žalobní legitimace podle ust. § 65 odst. 1 s.ř.s. náleží každému, kdo je dotčen ve své právní sféře, tj. v případech, kdy se jednostranný úkon správního orgánu, vztahující se ke konkrétní věci a konkrétním adresátům, závažně a autoritativně dotýká právní sféry daného subjektu. Skutečnost, že rozhodnutí je založeno na volné úvaze správního orgánu má význam pouze z hlediska rozsahu soudního přezkumu, ale nikoliv žalobní legitimace.

Zkoumá-li soud dopad rozhodnutí o prominutí daně do právní sféry žalobce, je jeho účinek v právní sféře žalobce zcela zřejmý. V případě, že žalovaný žádosti vyhoví, zaniká povinnost žalobce zaplatit předepsané penále a odvody, v opačném případě povinnost žalobce trvá. Z hlediska závěrů NSS má toto zjištění jediný možný důsledek, a to že rozhodnutí o prominutí daně nemůže být ze soudního přezkumu vyloučeno.

Soud tak na základě podané žaloby přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s.ř.s. ). Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná.

V posuzované věci vyšel soud z následně uvedené právní úpravy: Podle ust § 55a odst. 1 daňového řádu Ministerstvo financí může daň zcela nebo částečně prominout z důvodů nesrovnalostí vyplývajících z uplatňování daňových zákonů. U příslušenství daně tak může učinit i z důvodu odstranění tvrdosti. K tomuto prominutí může dojít v kterémkoli stadiu daňového řízení.

Podle ust § 55a odst. 4 věta prvá daňového řádu rozhodnutí o žádosti o prominutí daně nemusí obsahovat odůvodnění a opravné prostředky proti němu se nepřipouštějí.

Soud předně konstatuje, že aby mohl přezkoumat napadená rozhodnutí ve vztahu k žalobcem uplatněným námitkám, muselo by rozhodnutí obsahovat odůvodnění. Z odůvodnění rozhodnutí totiž žalobce i soud zjišťuje, z jakých skutečností správní orgán vycházel, jaké důkazy provedl, jak tyto důkazy hodnotil a k jakým závěrům tak dospěl, tedy důvody a úvahy správního orgánu, jenž vedly k vydání rozhodnutí. U rozhodnutí, která výlučně závisejí na správní úvaze žalovaného správního orgánu, má odůvodnění zcela zásadní význam, neboť na základě něho soud posuzuje správní úvahu žalovaného správního orgánu a zkoumá, zda tato úvaha byla vytvořena na podkladech shromážděných ve správním spise, zda neodporuje zásadám logiky a zda žalovaný správní orgán v úvaze nepřekročil zákonem vymezené meze. Existence odůvodnění rozhodnutí pak zcela obecně zamazuje libovůli správního orgánu při rozhodování a zároveň vytváří předpoklady k tomu, aby v obdobných případech bylo rozhodováno obdobně. Konečně existence odůvodnění umožňuje žalovanému správnímu orgánu vyvrátit případné neoprávněně vznesené námitky.

Protože v daném případě napadená rozhodnutí neobsahují odůvodnění, soud nemůže přezkoumat, zda námitky uplatněné žalobcem jsou oprávněné či nikoliv. Žalovaným uváděná tvrzení ve vyjádření k podané žalobě jsou z hlediska soudního přezkumu napadených rozhodnutí bezpředmětná, neboť jsou pouze reakcí na žalobcem vznesené námitky, nadto vyjádření k žalobě nenahrazuje odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí a soud není oprávněn důvody rozhodnutí sám dovozovat ze spisového materiálu či jiných skutečností a okolností.

Na výše uvedeném nemění nic skutečnost, že podle ust. § 55a odst. 4 věta první daňového řádu nemusí rozhodnutí o prominutí daně obsahovat odůvodnění. Jestliže totiž s.ř.s. umožňuje soudní přezkum rozhodnutí, musí mít soud podklady, které mu tento přezkum umožní.

Na základě všech shora uvedených skutečností soud žalobou napadené rozhodnutí podle ust. § 78 odst. 1, 4 s.ř.s. ve spojení s ust. § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s pro vady řízení bez jednání zrušil pro nepřezkoumatelnost, spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Právním názorem soudu, vyslovený v tomto rozsudku, je žalovaný v dalším řízení vázán (ust. § 78 odst. 5 s.ř.s.).

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce byl ve věci procesně úspěšný, soud mu proto přiznal náhradu nákladů řízení, které jsou v tomto případě tvořeny náklady za soudní poplatek ve výši 2.000,- Kč a právního zastoupení za 2x úkon právní služby á 2.100,- Kč ( převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby dle § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhl. č. 177/1996 Sb. ) ve výši 4.200,- Kč, 2x paušální náhrada á 300,- Kč ( § 13 odst. 3 téže vyhlášky ) ve výši 600,- Kč, DPH ve výši 960,- Kč, tedy celkem 7.760,- Kč.

Pro úplnost soud uvádí, že obdobný právní názor zaujal také ve věci sp. zn. 9 Ca 13/2008, sp. zn. 6 Ca 140/2008 a sp. zn. 6 Ca 141/2008.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s., a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 25. února 2011

JUDr. Ivanka Havlíková, v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Václav Koláček

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru