Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

9 Ad 20/2013 - 38Rozsudek MSPH ze dne 19.09.2016


přidejte vlastní popisek

9Ad 20/2013 - 38

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudců JUDr. Ivanky Havlíkové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobce: L. Š., bytem L., T., zastoupen Mgr. Luďkem Voigtem, advokátem, se sídlem Bělohorská 185/163, Praha 6, proti žalovanému: Velitelství vzdušných sil, se sídlem Vítězné náměstí 5, Praha 6, o žalobě proti rozhodnutí Velitele vzdušných sil ze dne 13. 9. 2013, č. j. 75-2/2013-3031,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Předmět řízení a vymezení sporu

Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání rozhodnutí Velitele vzdušných sil ze dne 13. 9. 2013 označeného v záhlaví tohoto rozsudku, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Velitele 24. základny dopravního letectva (dále jen 24 z.DL Kbely) sp. zn. 227/2013 ze dne 19. 7. 2013, jímž byl žalobce propuštěn ze služebního poměru podle ustanovení § 145 odst. 1 písm. d) zákona č. 221/1999 Sb. o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vojácích z povolání“). Důvodem pro propuštění žalobce ze služebního poměru byl pravomocný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn.1T 26/2013 ze dne 28. 5. 2013, kterým byl žalobce uznán vinným z přečinu padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu podle ustanovení § 350 odst. 1 alinea 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku. Uvedeného přečinu se žalobce dopustil v souvislosti s výkonem služby vojáka z povolání, v rámci svého služebního zařazení, na systemizovaném místě, zástupce velitele čety letištního zabezpečení, roty letištního zabezpečení, 246. praporu speciálního zabezpečení letového provozu u 24.zDL. Pro to toto systemizované místo bylo zapotřebí mít tzv. dopravně psychologické vyšetření řidiče, které však žalobce neabsolvoval a posudek o dopravně psychologickém vyšetření si sám padělal úpravou na počítači dle jiného originálního posudku a tento falešný posudek předložil svému ošetřujícímu lékaři. Při souvisejícím vyšetřením za účelem získání lékařského posudku o pokračování
2

zdravotní způsobilosti podle § 87 zákona č. 361/2000 Sb. (zákon o silničním provozu). Na základě tohoto jednání žalobce získal posudek o zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel se závěrem „způsobilý“, který dále překládal odpovědnému funkcionáři jako platný doklad, že je způsobilý řídit vozidla ozbrojených sil skupiny C a C + E v rámci svého služebního zařazení.

Žalobce v řízení o propuštění ze služebního poměru ve svém odvolání namítal, že u něj nedošlo k naplnění jedné ze dvou podmínek pro propuštění ze služebního poměru, a to, že jeho setrvání ve služebním poměru i po pravomocném odsouzení za uvedený přečin, neohrozilo vážnost ozbrojených sil.

II. Rozhodnutí žalovaného (napadené rozhodnutí)

Žalovaný se v napadeném rozhodnutí vypořádával s odvolací námitkou žalobce, že u něj nedošlo k naplnění jedné ze dvou podmínek pro propuštění ze služebního poměru dle § 19 odst. 1 písm. g) zákona o vojácích z povolání a to že i přes pravomocné odsouzení žalobce jeho setrvání ve služebním poměru neohrožuje vážnost ozbrojených sil. Žalobce namítal, že jeho jednání nemohlo zapříčinit ohrožení vážnost ozbrojených sil „na veřejnosti“, neboť jeho deliktní jednání směřovalo pouze dovnitř Armády České republiky a nikoliv navenek.

S tímto tvrzením se žalovaný neztotožnil. Připustil, že odůvodnění ohrožení vážnosti ozbrojených sil „na veřejnosti“, použil prvoinstanční služební orgán v části svého rozhodnutí, avšak prokázání spáchání ohrožení vážnosti ozbrojených sil na veřejnosti není, dle znění zákona o vojácích z povolání, nijak podstatné. Zákon totiž upravuje, že k ohrožení vážnosti ozbrojených sil musí dojít veřejně, na veřejnosti, či o něm musí být veřejnost jakkoliv informována. Navíc zákon považuje podmínku tohoto ohrožení za splněnou i tehdy, pokud by jednání vážnost ozbrojených sil pouze ohrozilo. Nestanovuje žádnou povinnost objektivně prokazovat, jakým konkrétním způsobem k ohrožení vážnosti ozbrojených sil již hmatatelně došlo, ale postačuje, že jednání je způsobilé tuto vážnost ohrozit. Dle názoru žalovaného další setrvání žalobce ve služebním poměru by vážnost ozbrojených sil skutečně ohrozit mohlo. Přečin, jehož se žalobce dopustil, byl spjat výhradně se služební činností a vedl k získání neoprávněného prospěchu na úkor zaměstnavatele, přitom se jednalo navíc o roky trvající záležitost, kdy žalobce své podvodné jednání zopakoval. Žalovaný zhodnotil, že na každého vojáka z povolání jsou kladeny zvýšené nároky na morální kvalitu a standard chování nad rámec běžného pracovněprávního poměru a každé vybočení z těchto zásad je nežádoucí, je plně způsobilé narušit morálku a ohrozit řádné působení každé jednotky. I podle čl. 86 Základního řádu ozbrojených sil České republiky musí být voják příkladem vzorného chování, kultivovanosti v jednání a v sebeovládání a musí dodržovat povinnosti občanské morálky. Tyto atributy žalobce svým jednáním porušil. Žalobce navíc působil ve vedoucí pozici a tím svým jednáním měl být příkladem svým podřízeným. Ve své pozici nezpochybnitelně ovlivnil činnost a fungování svých podřízených, neboť má budovat žádoucí důvěru, respektování a úctu v hodnoty ozbrojených sil. Žalobce jako vedoucí zaměstnanec svým podvodným jednáním řadu let profitoval na zaměstnavateli a využíval výhod, které by mu jinak nebyly poskytnuty. Jednání žalobce je tak způsobilé znehodnotit zásady morálky a vážnosti, na kterých je armáda postavena. V tomto se žalovaný ztotožnil s hodnocením jednání žalobce, které učinil správní orgán I. stupně. Ačkoliv tedy jednání žalobce směřovalo dovnitř Armády České republiky a o tomto jednání ví pravděpodobně pouze úzký okruh osob, je takové jednání zavrženíhodné a služební orgán nemůže připustit, aby takový voják nadále vykonával službu vojáka z povolání.

pokračování
3

Žalovaný se dále ve svém rozhodnutí vyjádřil ke skutečnostem, které žalobce uplatňoval, tj. že je jediným živitelem rodiny, že se mu má v prosinci 2013 narodit další dítě, s propuštěním ze služebního poměru se dostává do složité sociální situace a že po dobu trvání svého dvacetiletého služebního poměru nebyl trestán. K tomu žalovaný konstatoval, že rodinná situace nemá a nemůže mít na jeho propuštění ze služebního poměru žádný vliv. Žalobce si byl svého jednání plně vědom, přičemž dlouhodobě a úmyslně uváděl svého zaměstnavatele v omyl. Bylo tedy pouze na něm, zda v podvodném jednání pokračuje či nikoliv a tudíž si zcela sám a dobrovolně zapříčinil situaci, ve které se po propuštění ze služebního poměru ocitá. Za takové rozhodnutí žalobce nemůže nést služební orgán žádnou odpovědnost. Navíc žalovanému bylo doloženo, že žalobce byl v roce 2008 řešen pro přestupek na úseku dopravy, za který mu byla uložena pokuta a v roce 2012 za další přestupek při řízení služebního motorového vozidla bez předepsané odborné způsobilosti, za které mu rovněž byla uložena pokuta a zákaz řízení motorových vozidel. Tvrzení žalobce o tom, že nebyl za celou svoji vojenskou kariéru nijak postihnut tak není pravdivé.

Z uvedených důvodů žalovaný rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku napadeného rozhodnutí.

III. Žaloba

Žalobce v podané žalobě žalovanému vytýká nesprávný výklad ustanovení § 19 odst. 1 písm. g) zákona o vojácích z povolání. Je toho názoru, že svým deliktním jednáním nenaplnil jednu z kumulativních podmínek dle ust. § 19 odst. 1 písm. g) zákona o vojácích z povolání pro propuštění ze služebního poměru a to tu, že setrvání vojáka ve služebním poměru by ohrozilo vážnost ozbrojených sil. Tvrdí, že jeho deliktní jednání nesměřovalo vně Armády České republiky, ale pouze dovnitř této armády a proto se domnívá, že jeho jednání neohrozilo a nemohlo ohrozit vážnost ozbrojených sil na veřejnosti, a tudíž setrvání žalobce ve služebním poměru neohrožuje vážnost ozbrojených sil. Poukazuje na to, že sám žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí připustil, že jednání žalobce směřovalo dovnitř Armády České republiky.

Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušil.

IV. Vyjádření žalovaného

Žalovaný ve svém vyjádření k podané žalobě poukázal na skutková zjištění ohledně jednání žalobce a na to, že deliktní jednání žalobce bylo předmětem řízení před Obvodním soudem pro Prahu 9, kdy žalobce byl pravomocně uznán vinným ze spáchání přečinu padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu dle ustanovení § 350 odst. 1 alinea 1, 2 zákona č. 40/2009 trestního zákoníku. K námitkám žalobce o nenaplnění jedné z kumulativních podmínek pro propuštění ze služebního poměru žalovaný poukázal na ustanovení § 48 odst. 1 písm. f) zákona o vojácích z povolání, které ukládá vojáku mj. povinnost chovat se v průběhu služby i mimo ní tak, aby neohrozil vážnost a důvěryhodnost ozbrojených sil a dodržovat při výkonu služby právní předpisy, mezinárodní právo válečné a humanitární, mezinárodní smlouvy a rozkazy nadřízených. Zvýšené požadavky na morální kvality vojáka se promítají rovněž do článku 86 Základního řádu ozbrojených sil České republiky a v době deliktního jednání žalobce byl rovněž účinný Rozkaz ministra obrany č. 54/2002 Věstníku „Slib a Kodex etiky vojáka z povolání a vojáka v aktivní záloze“, který v článku 5 zakotvoval také odpovědnost a smysl vojáka pro povinnost spočívající pokračování
4

v respektování a dodržování zákonů, nařízení a rozkazů, jako jedné z hodnot zastávaných ozbrojenými silami České republiky. Žalovaný nesouhlasí s výkladem, který zaujímá žalobce k ustanovení § 19 odst. 1 písm. g) zákona o vojácích z povolání, neboť toto ustanovení dle jeho dikce nijak nevyžaduje ohrožení vážnosti ozbrojených sil výlučně navenek, ale nepochybně může směřovat i dovnitř ozbrojených sil. V této souvislosti je třeba přihlédnout k tomu, že žalobce byl služebně zařazen na řídící funkci a tedy je dán jednoznačný požadavek na vyšší míru morálních kvalit jeho osobnosti jako vzoru pro jemu podřízené vojáky z povolání. Taktéž samotné projednání deliktního jednání v rámci trestního řízení a následně samotný výkon trestu obecně prospěšných prací je rovněž skutečností způsobilou ohrozit vážnost ozbrojených sil jak navenek, vůči veřejnosti, tak i dovnitř, ve vztahu k podřízeným vojákům z povolání.

Z uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

V. Jednání před soudem

Zástupce žalobce při jednání před soudem uvedl, že žalobce byl do záležitosti s vyhotoveným lékařským osvědčením v podstatě vmanévrován nečinností Velitelského sboru 24. zDL a situací v armádě. Dne 1. 1. 2005 byla zrušena vojenská základní služba. A vojáci základní služby byli zařazováni na funkce řidičů, absolvovali krátkodobý řidičský kurz. Příslušné testy, zda splňují podmínky pro výkon funkce, se vojáků z povolání nikterak netýkaly. V roce 2004 se rotmistr Š. podrobil příslušným testům ve vojenském zařízení tak, jak předvídají vojenské předpisy. Vzhledem k exspiraci tohoto potvrzení v roce 2009 bylo nutno se podrobit uvedeným testům znovu. Vzhledem k tomu, že v té době řada vojáků odcházela na misi a všechna vojenská lékařská zdravotní zařízení byla plně vytížena, tak štáb 24. Z DL nebyl s to zajistit ve vojenském zařízení prohlídku rotmistra Š. a tím pádem hrozilo nebezpečí, že nebude schopen vykonávat funkci, do jaké byl zařazen. Péčí občanského pracovníka vojenské správy byla zajištěna prohlídku v civilním zařízení, což je pro vojenské potřeby naprosto nepřijatelné. Toho se zúčastnil kolega žalobce rotmistr R. N. Vzhledem k tomu, že žalobce měl vědomost o tom, že toto zdravotní zařízení není s to podrobit vojáky z povolání příslušným testům na patřičné úrovni tak, aby bylo přijato vojenskou správou, žalobce konal proto tak, jak konal. Jeho jednání bylo skutečně deliktní, to žalobce nepopírá. Nicméně faktem zůstává, že i posléze dopravní letka, resp. její velení shledaly, že požadované testy z civilního zařízení jsou nedostačující, a proto v roce 2012 poslaly žalobce spolu s R. N. znovu na vyšetření, kde se podrobil testům a prošel. Při té příležitosti bylo zjištěno padělání listiny. Zástupce žalobce poukázal na to, že žalobce splněním formálního požadavku na výkon své funkce zajistil bojeschopnost dopravní letky. O skutečnosti, že se jednalo jen o formální požadavek na testy, svědčí to, že rotmistr N. měl příslušné testy z civilního zařízení, které stejně nebyly schopné způsobit následek, který vojenská správa od vyšetření očekávala. Proto má žalobce za to, že v tomto případě je útok na materiální statek chráněný právní normou minimální. Požadavky na morální kvality příslušníků ozbrojených sil jsou poněkud jiné, než na příslušníky ozbrojených sborů, protože zatímco příslušníci ozbrojených sborů vynucují dodržování zákona, tak úkolem příslušníků ozbrojených sil je nasadit život k dosažení vítězství a zničení síly nepřítele. To znamená, že pro výkon vojenské služby jsou dána jiná hodnotová kritéria pro službu než v ozbrojených sborech. Žalobce sloužil v ozbrojených silách a nyní je zhoršená bezpečnostní situace. V případě zvýšeného nebezpečí válečného stavu by měl být povolán jako první příslušník. Je na soudu, aby posoudil, zda v případě, který by mohl být řešen jako kázeňský přestupek, je žalobce oprávněn požívat ochrany svých oprávněných zájmů, když 20 let sloužil této zemi, Žalobce má za to, že vážnost ozbrojených sil v očích veřejnosti nemohla být a nebyla narušena a zdůrazňuje, že pokračování
5

žalobce posuzovaný stav nezavinil. On pouze jednal a konal proto, aby byl v operačním stavu.

Zástupce žalovaného při jednání před soudem uvedl, že jednání žalobce je netolerovatelné a situaci v armádním sboru nelze řešit a nahrazovat vlastní činností, určitou tvorbou a využíváním podkladů někoho jiného. K naplnění sporné podmínky pro propuštění vojáka ze služebního poměru postačuje pouze možné ohrožení vážnosti ozbrojených sil. K tomu došlo samotným projednáním toho skutku v rámci trestního řízení a výkonem obecně prospěšných prací včetně toho, že jednání žalobce vytváří určitý precedens pro jednání podřízených vojáků, nebo i vojáků a stejné úrovni služebního zařazení. Z uvedeného důvodu proto žalovaný navrhl, aby napadená rozhodnutí byla potvrzena a uplatnil náhradu nákladů řízení vzniklé žalovanému s odkazem na nález ÚS České republiky sp. zn. Pl ÚS 39/2013 ze dne 7. 10. 2014 a podle advokátního tarifu.

VI. Posouzení věci Městským soudem v Praze

Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního v mezích uplatněných žalobních bodů.

Žaloba není důvodná.

V souzené věci je mezi účastníky řízení nesporné a z podkladů řízení vyplývá, že žalobce byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 28. 5. 2013, č. j. 1T 26/2013, který nabyl právní moci dne 28. 5. 2013, shledán vinným, že v blíže nezjištěné době počátkem roku 2009, jako zástupce velitele čety letištního zabezpečení roty letištního technického zabezpečení 246 praporu speciálního zabezpečení letového provozu, v rámci 24.zDL vojenského útvaru 8407 Praha 9 Kbely, zařazeného na systemizovaném místě, kde je mj. jednou z činností řízení vozidel ozbrojených sil kategorie C a C + E, z čehož mu na základě § 87a zákona č. 361/2000 Sb., vyplynula povinnost absolvovat psychologické vyšetření řidiče, úmyslně padělal posudek o psychologickém vyšetření řidiče. Učinil tak způsobem, že si opatřil kopii originálu lékařského posudku o psychologickém vyšetření jiné osoby, tuto kopii následně, v úmyslu užít tento posudek jako pravý, upravil na svém počítači, doplnil zde své údaje a předložil jej svému ošetřujícímu lékaři při vyšetření za účelem získání lékařského posudku o zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel dle § 87 silničního zákona a dále k získání posudku o zdravotní způsobilosti k řízení vozidel ozbrojených sil dle Odborného pokynu NGŠ Armády České republiky k organizaci a provádění odborné přípravy řidičů vozidel ozbrojených sil. Přitom si byl vědom, že žádné psychologické vyšetření nepodstoupil a že se jedná o padělek, na základě něhož mu následně byl lékařský posudek o zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel vystaven se závěrem „způsobilý“. Vystavené lékařské posudky žalobce pak předložil nejméně ve dnech 2. 7. 2010 a 11. 4. 2011 odpovědnému funkcionáři. Podle trestního rozsudku žalobce spáchal přečin padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu podle ustanovení § 350 odst. 1 alinea 1, 2 trestního zákoníku a za toto byl odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 70 hodin.

Na základě uvedené skutečnosti je nepochybně prokázáno a mezi účastníky řízení není sporné, že u žalobce je naplněn důvod k propuštění ze služebního poměru spočívající v tom, že žalobce byl pravomocně uznán vinným a odsouzen za čin zakládající trestněprávní odpovědnost podle trestního zákoníku a nadále sporným v řízení o propuštění z jeho pokračování
6

služebního poměru zůstala pouze otázka, zda v důsledku této skutečnosti by setrvání žalobce ve služebním poměru ohrozilo vážnost ozbrojených sil.

Podle § 19 odst. 1 písm. g) zákona o vojácích z povolání voják z povolání musí být propuštěn ze služebního poměru, pokud byl pravomocně odsouzen pro trestný čin a jeho setrvání ve služebním poměru by ohrozilo vážnost ozbrojených sil.

Skutkovou podstatu důvodu pro propuštění ze služebního poměru podle citovaného zákonného ustanovení tedy tvoří nejen skutečnost, že voják byl pravomocně odsouzen pro trestný čin (ve smyslu trestněprávní odpovědnosti), ale současně také to, že jeho jednání je způsobilé ohrozit vážnost ozbrojených sil. Bylo tedy relevantním, pokud se správní orgány ve svých rozhodnutích zabývaly jak povahou jednání žalobce, tak i jeho postavením a služebním zařazením v Armádě České republiky. Vycházely správně především z toho, jakým způsobem se žalobce trestného jednání dopustil, tj. úmyslně paděláním lékařského posudku o psychologickém vyšetření, které bylo významné pro výkon jeho činnosti v rámci povolání u ozbrojených sil. Z trestního rozsudku vyplývá, že tak učinil nejen úmyslně, ale opakovaně, kdy jak v roce 2009 a v roce 2011 tyto listiny předložil padělané ošetřujícímu lékaři, tak následně je i po dvakráte ve dnech 2. 7. 2010 a 11. 4. 2011, kdy je předložil odpovědnému funkcionáři vojenského útvaru. Toto opakované a úmyslné jednání správní orgány ve svých rozhodnutích o propuštění žalobce ze služebního poměru správně zhodnotily jako závažné a odporující ustanovení § 48 odst. 1 písm. f) zákona o vojácích z povolání.

Podle § 48 odst. 1 písm. f) zákona o vojácích z povolání, platného v rozhodné době, voják je povinen dodržovat pravidla služební zdvořilosti a chovat se i mimo službu tak, aby neohrozil vážnost a důvěryhodnost ozbrojených sil, dodržovat při výkonu služby právní předpisy, mezinárodní právo válečné a humanitární, mezinárodní smlouvy a rozkazy nadřízených,

Z uvedeného zákonného ustanovení je zřejmé, že zákon koncipuje základní povinnosti vojáků chovat se tak, aby voják neohrozil vážnost a důvěryhodnost ozbrojených sil jak při výkonu vojenské služby, tak i mimo službu. Proto požadavek na chování vojáka tak, aby svým chováním neohrozil vážnost a důvěryhodnost ozbrojených sil a aby dodržoval právní předpisy a rozkazy nadřízených, míří i do oblasti výkonu vojenské služby (tedy dovnitř ozbrojených sil). Míří i do ohrožení discipliny uvnitř vojenského sboru, mezi ostatní příslušníky tohoto sboru. Žalovaný správně posoudil, že postavení žalobce a jeho práce v Armádě České republiky, nadto v postavení vedoucího funkcionáře, je významnou a veřejně sledovanou činností, neméně i z pohledu jemu podřízených vojáků armádního sboru, na jejichž výkon jsou kladeny mimořádné požadavky morální. Vyšší požadavky na určitý hodnotový vztah - vztah příslušníka ozbrojených sil (vojáka) nebo ozbrojeného sboru (policisty) k vlastnímu jednání a zachování se v určitých životních situacích - jsou kladeny nejen na příslušníky ozbrojeného sboru, jak odlišil zástupce žalobce při jednání před soudem, ale i na příslušníky ozbrojených sil, a to právě z důvodu plnění specifických úkolů v ozbrojených silách, kdy možné nasazení života a boj s nepřítelem, jak naznačil zástupce žalobce, vyžadují ne-li vyšší, pak stejně významné postoje vojáků k sobě samým tak, jak je to požadováno i u příslušníků ozbrojeného sboru. Z uvedených důvodů je v dané věci podstatný toliko vnitřní vztah žalobce k vlastnímu jednání, tedy jeho hodnotový postoj, nikoliv to, jaká situace zapříčinila opatření lékařského posudku nebo zda požadavek na takový posudek splňoval toliko formální účel a zda ve výsledku efektivně vedl k posouzení dopravně psychologické způsobilosti žalobce.

pokračování
7

V daném případě bylo významné, že se žalobce uvedeného deliktního jednání dopustil v rámci své profese jako voják z povolání a ve vedoucí funkci, pro účely vojenské služby a několikráte ve spojitosti s výkonem této vojenské služby. To považuje soud za stěžejní, neboť jak žalovaný zhodnotil, žalobce se deliktního jednání dopustil na vedoucí pozici, kdy na této pozici je jeho jednání způsobilé ohrozit důvěryhodnost ozbrojených sil tím, že toto ohrožuje důvěryhodnost žalobce jako velícího nadřízeného vůči svým podřízeným. Soud plně souhlasí s názorem správních orgánů, že jednání žalobce naplňuje zcela nepochybně podmínku, že setrvání žalobce ve služebním poměru by ohrozilo vážnost ozbrojených sil, neboť ustanovení § 19 odst. 1 písm. g) zákona o vojácích z povolání nespojuje tento skutkový a právní důvod pouze s nezbytností ohrozit vážnost ozbrojených sil navenek či na veřejnosti, ale zcela legitimně je tento důvod nezbytné vykládat tak, že toto ohrožení může působit i do řad vojáků z povolání, podřízených žalobce či ostatních funkcionářů působících v Armádě České republiky. V dané věci, vzhledem k tomu, že povaha jednání žalobce zajistila žalobci výkon povolání na základě výhody, kterou měl ze své úmyslné trestné činnosti oproti jiným vojákům z povolání, kteří své povinnosti řádně splnili, bylo jednání žalobce ve vztahu k ostatním vojákům z povolání zcela nepřijatelné a mohlo ohrozit disciplinu příslušníků ozbrojeného sboru, jejichž úkolem je zajistit ochranu a bezpečí státu, tedy vysoce veřejný zájem. Je proto zcela na místě nepřipustit, aby takové jednání bylo omluvitelné a slučitelné s výkonem služby vojáka z povolání.

Ostatně skutečnost, že postavení a práce vojáka z povolání je natolik významnou a veřejně hodnocenou činností, že na její výkon jsou kladeny mimořádné požadavky, stvrzuje zákon v ust. v § 48 odst. 1 písm. f) zákona o vojácích z povolání i odkazem na rozkazy nadřízených. V tomto směru zvýšené požadavky na chování vojáka z povolání žalovaný posuzoval rovněž dle vojenských předpisů - Základního řádu ozbrojených sil České republiky, vyžadujícího vzorné chování, kulturnost v jednání, skromnost a sebeovládání a dále na základě Slibu a Kodexu etiky vojáka z povolání a vojáka v aktivní záloze. V dané věci je jednání žalobce i v rozporu s těmito pravidly, apelujícími také na sebeovládání – tedy opět osobní vztah vojáka k vlastnímu jednání. Žalobce právě tím, že se trestného jednání dopustil v souvislosti s výkonem služebního poměru, ohrozil vážnost svého postavení jako vedoucího služebního funkcionáře nejen ve vztahu ke svým podřízeným, ale i k ostatním příslušníkům ozbrojených sborů. Také nejen povaha, ale i míra protiprávního jednání, tj. že se takového jednání dopustil opakovaně, je natolik profesním selháním, že nedává záruku profesní cti a příkladu, jímž by měl žalobce působit dovnitř ozbrojených sborů.

V případě zjištění takového jednání vojáka z povolání je v zákoně stanovena povinnost služebních funkcionářů vojáka ze služebního poměru propustit. Z uvedených důvodů neobstála ani obhajoba žalobce ve správním řízení rodinnými a sociálními důvody, neboť žalovaný správně zhodnotil, že ke svému jednání žalobce přistoupil vědomě a úmyslně a musel si být vědom následků, které ho za toto jednání mohou postihnout. Celkový obraz dotváří pak nepatřičná obhajoba žalobce s poukazem na to, že nikdy nebyl kázeňsky trestán, neboť žalobce neuvedl skutečnosti, že byl v minulosti postižen za dopravní přestupky při řízení služebního motorového vozidla, tedy za jednání, při němž obdobně jako v tomto souzeném případě – tj. v rámci výkonu vojenské služby – se dopustil protiprávní činnosti.

VII. Závěr

Na základě shora uvedených důvodů Městský soud v Praze dospěl k závěru, že žalovaný nepochybil ve svém skutkovém a právním posouzení obou důvodů rozhodných pro pokračování
8

propuštění žalobce ze služebního poměru dle § 19 odst. 1 písm. g) zákona o vojácích z povolání a své rozhodnutí náležitě odůvodnil.

Soud proto podle § 78 odst. 7 s. ř. s. žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Výrok o nákladech řízení je dán ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobce neměl ve věci úspěch. Soud rovněž žalovanému nepřiznal náhradu nákladů řízení, přestože žalovaný tyto náklady požadoval s odkazem na nález Ústavního soudu Pl. ÚS 39/2013, a to z důvodu

specifiky řízení před správním soudem, na které tyto závěry Ústavního soudu nedopadají.

Především Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 22. 8. 2013, č. j. 1 Afs 11/2013 - 84 uvedl, že „Podle rozhodovací praxe správních soudů obvykle nenáleží náhrada nákladů řízení úspěšným správním orgánům v těch případech, kdy jim prokazatelně nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti. Správním orgánům dále nebývají přiznávány náklady právního zastoupení, pokud tyto správní orgány disponují odborným aparátem k řešení dané věci. K tomuto Ústavní soud ve své judikatuře uvádí, že „ v] souladu s nálezem Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 2929/07 je nutno zdůraznit, že tam, kde k hájení svých zájmů je stát vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, jímž byl advokát, a pokud tak přesto učiní, pak není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených“ (viz nález ÚS ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1087/09, N 243/55 SbNU 349).

Nejvyšší správní soud se k nákladům řízení ve správním soudnictví vyslovil i v rozsudku č. j. 6 As 135/2015-79, v němž vyloučil použití § 151 odst. 3 o. s. ř. (v novelizovaném znění účinném od 1. 7. 2015) na řízení podle soudního řádu správního. Proto podle Nejvyššího správního soudu tak nejsou na toto řízení přenositelné ani důvody nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13, č. 275/2014 Sb., které zástupce žalovaného při jednání před soudem uplatňoval.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud.

V Praze dne 19. září 2016

JUDr. Naděžda Řeháková, v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Veronika Brunhoferová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru