Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

9 A 71/2011 - 16Rozsudek MSPH ze dne 14.04.2011

Prejudikatura

2 As 78/2006 - 64


přidejte vlastní popisek

9 A 71/2011 - 16

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudců Mgr. Martina Kříže a JUDr. Ivanky Havlíkové v právní věci žalobce: K. A., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21.3.2011 č.j. OAM-605/DS-PR-LE18-NV-2010

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalovaný rozhodl, že žalobci se podle § 73 odst. 4 písm. c) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) nepovoluje vstup na území České republiky. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že žalobce byl dne 18.3.2011 předán na základě Dublinského nařízení do ČR z Norského království a nyní se nachází v tranzitním prostoru mezinárodního letiště, kde téhož dne učinil prohlášení o mezinárodní ochraně. Podle § 73 odst. 4 zákona o azylu ministerstvo vnitra do pěti dnů ode dne učinění prohlášení o mezinárodní ochraně cizincem rozhodne, zda cizinci povolí vstup na území. Vstup na území nepovolí cizinci, u něhož nebyla spolehlivě zjištěna totožnost, který se prokazuje padělanými nebo pozměněnými doklady totožnosti, nebo u něhož se lze důvodně domnívat, že by mohl představovat nebezpečí pro bezpečnost státu, veřejné zdraví či veřejný pořádek. Správní orgán shledal, že vstup žalobce na území ČR není možný, a to s ohledem na možnost ohrožení veřejného pořádku ve smyslu § 73 odst. 4 písm. c) zákona o azylu. Správnímu orgánu jsou z výsledku šetření Policie ČR, Inspektorátu cizinecké policie letiště Praha-Ruzyně a z Cizineckého informačního systému známy skutečnosti, které jej opravňují k takovému závěru. Žalobce nesplňuje podmínky pro vstup na území ČR, tedy potažmo ani do schengenského prostoru, protože nedisponuje potřebným vízem či povolením k pobytu, které by jej k tomuto vstupu opravňovaly. Nedisponuje dokonce ani žádným dokladem totožnosti. Žalobce původně do ČR přicestoval dne 21.10.2010. Platnost víza ČR typu C, které žalobci vydal Zastupitelský úřad ČR v Taškentu, vypršela již dne 19.11.2010. Žalobce se nezdržoval v ČR, ale odcestoval do Norska, odkud ČR obdržela dne 10.12.2010 žádost o převzetí. Podle informací z Norska žalobce následně uprchl z ubytovacího zařízení a poté, co byl v Norsku zadržen, byl na základě nařízení Rady (ES) č. 343/2003 dne 18.3.2011 nedobrovolně předán zpět do ČR. Toto chování dle správního orgánu svědčí o účelovém jednání žalobce, a umožnění vstupu by tedy znamenalo ohrožení veřejného pořádku. Žalovaný na tomto místě poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) sp. zn. 2 As 14/2009 ze dne 14.5.2009, v němž NSS závazně a podrobně vyložil pojem veřejného pořádku. V uvedeném rozhodnutí NSS dovodil, že už samotná neexistence právního titulu ke vstupu na území ČR, tedy absence platného povolení k pobytu či víza, může být důvodem k vydání rozhodnutí o nepovolení vstupu na území ČR. V tomtéž rozsudku NSS judikoval, že pokud správní orgán dojde k závěru, že by žadatel po vstupu na území ČR pokračoval do dalších zemí schengenského prostoru, je jeho úvaha o „nebezpečnosti pro veřejný pořádek“ důvodná. Na základě výše uvedených skutečností je správní orgán přesvědčen, že žalobce se podáním žádosti o mezinárodní ochranu v ČR pouze pokouší zneužít azylovou proceduru k tomu, aby mohl vstoupit na území ČR a odtud následně neoprávněně pokračovat do jiné země schengenského prostoru. Takový postup se však zásadně neslučuje nejen s účelem řízení o udělení mezinárodní ochrany, ale zároveň zakládá důvodnou domněnku ve smyslu § 73 odst. 4 písm. c) zákona o azylu, že by žalobce mohl svým chováním představovat nebezpečí pro veřejný pořádek v rámci ČR, případně i ostatních států EU. Žalovaný dále konstatoval, že žalobce není zranitelnou osobou ve smyslu § 73 odst. 7 zákona o azylu, které by správní orgán byl povinen vstup na území ČR umožnit, neboť se nejedná o nezletilou osobu bez doprovodu, o rodiče nebo rodinu s nezletilými či zletilými zdravotně postiženými dětmi nebo o cizince s vážným zdravotním postižením, ani o těhotnou ženu, a neuvedl ani žádnou skutečnost, která by svědčila o tom, že by byl vystaven mučení, znásilnění nebo podroben jiným formám psychického, fyzického či sexuálního násilí. Správní orgán tak shledal naplnění podmínek stanovených v § 73 odst. 4 písm. c) zákona o azylu, a proto žalobci vstup na území ČR nepovolil.

Žalobou podanou v zákonné lhůtě u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. V žalobě namítl, že žalovaný porušil ustanovení § 73 odst. 4 zákona o azylu, když toto ustanovení chybně aplikoval v souvislosti s § 3 a § 68 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“), neboť nezjistil stav věci způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti a v rozsahu, který je nezbytný vzhledem ke konkrétním okolnostem případu (§ 2 odst. 4 správního řádu) a odůvodnění rozhodnutí neobsahuje předepsané zákonné náležitosti. Žalovaný neprovedl žádnou potřebnou identifikaci, zda žalobce může být hodnocen jako tzv. zranitelný žadatel o azyl ve smyslu § 73 odst. 7 zákona o azylu. Neprovedl žádný úkon směřující ke zjištění, zda žalobce nelze podřadit pod toto ustanovení. Žalobce se v této souvislosti dovolává závěrů obsažených v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24.1.2011 sp. zn. 6 A 11/2011 a uvádí, že disponuje potvrzeními o tom, že byl v roce 2010 hospitalizován poté, co byl zbit policií, a v době vydání napadeného rozhodnutí očekával zaslání těchto potvrzení od příbuzných, aby je mohl dát správnímu orgánu k dispozici.

Žalovaný též chybně vyhodnotil, že žalobce představuje nebezpečí pro veřejný pořádek z toho důvodu, že nedisponuje příslušným oprávněním pro vstup do ČR. Žalobce byl do ČR předán na základě Dublinského nařízení a k jeho převzetí do ČR byla ČR povinna. Žalobce v tomto směru poukazuje na argumentaci obsaženou v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22.12.2010 sp. zn. 9 A 25/2010.

Žalovaný podle názoru žalobce porušil rovněž § 2 odst. 1 a 4 správního řádu v souvislosti s čl. 31 odst. 1, 2 Úmluvy o právním postavení uprchlíků a čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť překročil meze správního uvážení. Přijaté opatření neodpovídá okolnostem daného případu, neboť omezení uplatněné pro pohyb a osobní svobodu žalobce není nezbytné. Pobyt v přijímacím středisku na letišti je považován za zbavení svobody i Evropským soudem pro lidská práva a držení v tomto středisku tak spadá pod čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K problematice nezbytnosti omezení osobní svobody v kontextu čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod se vyjádřil Evropský soud pro lidská práva v rozhodnutí Saadi v. The United Kingdom takto: „Aby detence nemohla být označena jako „svévolná“, musí být taková detence provedena v dobré víře, musí být úzce spojena s účelem prevence nezákonného vstupu, místo a podmínky detence mají být vyhovující, zohledňujíce, že opatření je uplatňováno nikoli vůči jedincům, kteří spáchali nějaký trestný čin, nýbrž vůči cizincům, kteří v obavě o život uprchli ze své vlastní země.“ V prostorách přijímacího střediska letiště Ruzyně, tj. v zavřeném přijímacím středisku, v prostoru za mřížemi, se zákazem jakýchkoli vycházek či opuštění střediska, bez přístupu k informacím z vnějšího světa (žadatelům jsou odebrány mobilní telefony) podmínky k zadržování po dobu čtyř měsíců nemohou být dle žalobce považovány za vyhovující a opatření v kontextu shora uvedených důvodů nemůže být považováno za nezbytné.

Žalobce uzavřel, že správní orgán jednak neaplikoval přednostní ustanovení o zranitelných skupinách, a dále své rozhodnutí pouze stručně odůvodnil nezjištěnou totožností, aniž by uvedl, zda byly podniknuty kroky k jejímu zjištění. Navrhl, aby soud bez nařízení ústního jednání napadené rozhodnutí pro vady řízení zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě popřel oprávněnost žalobních námitek, přičemž odkázal na obsah správního spisu a napadené rozhodnutí. Má za to, že v dané věci postupoval v souladu se zákonem o azylu a správním řádem. Z obsahu spisu i z obsahu napadeného rozhodnutí je dle žalovaného zřejmé, že vstup žalobce na území ČR představuje ohrožení veřejného pořádku ve smyslu § 73 odst. 4 písm. c) zákona o azylu, neboť žalobce nesplňuje podmínky pro vstup na území ČR, tedy potažmo ani do schengenského prostoru, protože nedisponuje potřebným vízem či povolením k pobytu a ani žádným dokladem totožnosti. Skutečnost, že žalobce byl do ČR převzat na základě Dublinského nařízení, neznamená, že žalobce by měl mít jiné postavení než ostatní žadatelé, kteří učiní prohlášení o mezinárodní ochraně v tranzitním prostoru mezinárodního letiště. Žalovaný tedy postupoval v souladu se zákonem, když po převzetí žalobce na základě Dublinského nařízení rozhodl o otázce jeho vstupu na území podle § 73 odst. 4 věta poslední zákona o azylu, stejně jako u ostatních žadatelů, kteří učiní prohlášení o mezinárodní ochraně v tranzitním prostoru mezinárodního letiště. V případě žalobce měla ČR na základě Dublinského nařízení za povinnost převzít žalobce – žadatele o azyl a dokončit posouzení žádosti o azyl. K námitce, že žalobce je podle § 73 odst. 7 zákona o azylu zranitelnou osobou, správní orgán konstatoval, že vycházel z informací, které mu byly dostupné v době vydání napadeného rozhodnutí, z nichž nevyplývalo, že by žalobce byl zranitelnou osobou. Sám žalobce v žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 23.3.2011 neuváděl žádné důvody a nepopsal žádnou situaci, která by mohla vzbudit dojem, že by se mohlo jednat o zranitelnou osobu. Ani v následně vedeném pohovoru pak žalobce nehovořil o tom, že by byl v souvislosti s bitím na policii hospitalizován. O tom, že disponuje potvrzeními o své hospitalizaci v roce 2010 poté, co byl zbit policií, se žalobce poprvé zmínil až v žalobě a ani k ní ostatně nepřiložil potvrzení o hospitalizaci, jehož zaslání očekával od svých příbuzných. S ohledem na výše uvedené skutečnosti je žalovaný přesvědčen, že v době vydání napadeného rozhodnutí postupoval v souladu se zákonem. Nedomnívá se, že by porušil nějaké ustanovení zákona o azylu či správního řádu nebo konkrétního článku Úmluvy, a že by napadené rozhodnutí bylo z tohoto důvodu nezákonné. Navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Výslovně uvedl, že nařízení ústního jednání nežádá.

Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s.ř.s.).

Ze správního spisu předloženého soudu žalovaným vyplynuly tyto skutečnosti významné pro posouzení věci:

Podle předávacího protokolu cizince ze dne 18.3.2011 byl žalobce téhož dne v souladu s čl. 2 odst. 1 písm. a) součinnostní dohody mezi OAMP MV ČR a PČR ŘSCP a Nařízení Rady (ES) č. 343/2003 transferován na území ČR linkou DY1502. Z výsledků prověření v informačních systémech vyplývá, že žalobce disponoval vízem typu C platným od 21.10.2010 do 19.11.2010.

V prohlášení žadatele o udělení mezinárodní ochrany ze dne 18.3.2011 žalobce uvedl, že si přeje, aby řízení ve věci jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany, kterou podal v Norském království, bylo vedeno v ČR, která je ve smyslu Nařízení Rady (ES) č. 343/2003 členským státem Evropského společenství odpovědným za posouzení jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany.

V žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 23.3.2011 žalobce mimo jiné uvedl, že od října 2010 do 18.3.2011 se zdržoval v Norsku. Svou zemi opustil 21.10.2010. je muslim a státní orgány v jeho zemi se vůči muslimům staví negativně; myslí si, že jsou teroristi a zločinci, a proto je pronásledují. Z Taškentu odletěl žalobce do Prahy. Následující den odjel autobusem přes Německo a Švédsko do Norska a tam požádal o azyl. Nakonec jej vrátili do ČR. Domnívá se, že pokud by se vrátil do Uzbekistánu, byl by z neznámých důvodů na mnoho let uvězněn.

Do protokolu o pohovoru sepsaného se žalobcem dne 23.3.2011 ohledně jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobce mj. vypověděl, že si zařídil dva pasy na radu kamaráda, který mu volal z Norska. Cílem tohoto opatření bylo utajit před norskou policií, že žalobce má české vízum. České vízum si obstaral tak, že zaplatil jednomu muži v Taškentu, který mu vízum vyřídil. Když si zařizoval cestu, chtěl se dostat do Norska za známým, který mu řekl, aby za ním přijel. Svou vlast opustil kvůli náboženství. Byl pravidelně zadržován místní policií, která jej vždy několik dní držela ve vězení a pak ho zase pustila, přitom jej nikdy z ničeho neobvinila. Jeho problémy začaly od roku 2008, kdy mu policie začala zakazovat, aby chodil do mešity. Poprvé byl zadržen v srpnu 2010, celkem byl zadržen třikrát. Zavřeli jej do cely vždy na tři až čtyři dny a bili jej. Na otázku, jaké jsou směry islámu, žalobce odpověděl, že to přesně neví. Uvedl, že je jen obyčejný muslim a jen se modlí k Alláhovi. Neví, jak se arabsky nazývá měsíc trvající půst, protože neumí arabsky. Na poznámku, že Uzbekistán je muslimská země, žalobce odpověděl, že jsou to muslimové jen podle názvu a že prezident není skutečný muslim a muslimům nevěří. Žalobce dále uvedl, že v Evropě nemá žádné knihy a modlitby tady také nečte. Svému náboženství se tady nevěnuje, protože nemá svoje věci; ty má v Uzbekistánu. Na výzvu, zda chce doložit na podporu svých tvrzení nějaké doklady či dokumenty, žalobce uvedl, že tady nic nemá, ale může dodat nějaké dokumenty. Upřesnil, že se jedná o dokumenty z obvodní policie, že jej hledají podle nějakého paragrafu. Neví o tom, že by jej trestně stíhali. To, že jej hledá policie, mu řekl jeden kamarád z Taškentu. Na otázku, jak ten kamarád mohl vědět, že jej hledají podle určitého paragrafu a že o tom existují nějaké dokumenty, žalobce odpověděl, že neví.

V posuzované věci vyšel soud z následně uvedené právní úpravy:

Podle § 73 odst. 4 zákona o azylu ministerstvo o žádosti o udělení mezinárodní ochrany vydá rozhodnutí nejpozději do 4 týdnů ode dne učinění prohlášení o mezinárodní ochraně cizincem. Nerozhodne-li ministerstvo v uvedené lhůtě, umožní cizinci vstup na území bez rozhodnutí a dopraví jej do azylového zařízení na území. Do pěti dnů ode dne učinění prohlášení o mezinárodní ochraně cizincem ministerstvo rozhodne, zda cizinci povolí vstup na území. Vstup na území nepovolí cizinci,

a) u něhož nebyla spolehlivě zjištěna totožnost, b) který se prokazuje padělanými nebo pozměněnými doklady totožnosti, nebo c) u něhož se lze důvodně domnívat, že by mohl představovat nebezpečí pro bezpečnost státu, veřejné zdraví či veřejný pořádek.

Podle § 73 odst. 7 zákona o azylu ministerstvo rozhodne o povolení vstupu na území cizinci, který učinil prohlášení o mezinárodní ochraně v tranzitním prostoru mezinárodního letiště, a dopraví jej do přijímacího střediska na území, jedná-li se o nezletilou osobu bez doprovodu, o rodiče nebo rodinu s nezletilými či zletilými zdravotně postiženými dětmi nebo o cizince s vážným zdravotním postižením, o těhotnou ženu, o osobu, která byla mučena, znásilněna nebo podrobena jiným formám psychického, fyzického či sexuálního násilí.

Podle § 3 správního řádu nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2.

Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Soud o věci uvážil takto:

Námitku vytýkající správnímu orgánu, že neprovedl žádnou identifikaci potřebnou k posouzení toho, zda žalobce může být hodnocen jako tzv. zranitelný žadatel o azyl ve smyslu § 73 odst. 7 zákona o azylu, neshledal soud opodstatněnou. Tak jako v prohlášení ze dne 18.3.2011 projevil svou vůli, aby řízení ve věci jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany, kterou podal v Norském království, bylo nadále vedeno v ČR, mohl žalobce ihned po svém návratu do ČR sám neprodleně informovat správní orgán rozhodující o povolení vstupu na území o skutečnostech, které považoval za významné pro posouzení jeho osoby jako zranitelného žadatele o azyl. Jestliže tak neučinil a žádné relevantní skutečnosti v tomto směru žalovanému nesdělil, nemůže nyní s úspěchem namítat, že žalovaný řádně nezjistil skutkový stav věci. Žalovanému je třeba přisvědčit v tom, že žalobcovo tvrzení, že byl v roce 2010 hospitalizován poté, co byl policií zbit a že disponuje potvrzeními o této hospitalizaci, se poprvé objevuje až v podané žalobě. Při pohovoru konaném dne 23.3.2011 sice žalobce uvedl, že byl po svém zadržení policií zbit, o žádné hospitalizaci jakožto následku tohoto bití se však nezmínil. Také na výzvu správního orgánu, zda chce na podporu svých tvrzení doložit nějaké doklady či dokumenty, žalobce uvedl pouze to, že může dodat nějaké dokumenty o tom, že je hledán policií. O dokumentech prokazujících údajnou hospitalizaci nepadlo z jeho strany ani slovo a žalobce tyto dokumenty ostatně nepřipojil ani k žalobě, aby s jejich pomocí prokázal pravdivost svých tvrzení.

Soud v této souvislosti považuje za nutné zdůraznit, že ustanovení § 73 odst. 7 zákona o azylu definující tzv. zranitelné osoby představuje závažný průlom do důvodů pro nepovolení vstupu cizince na území ČR. Do skupiny osob považovaných za zranitelné z toho titulu, že byly podrobeny fyzickému násilí, nelze zařadit každého cizince, který kdy v minulosti čelil jakékoliv formě fyzického násilí. Musí se jednat o takové násilí, které je svou intenzitou a případnými negativními následky srovnatelné s ostatními zákonnými hledisky pro definování zranitelné osoby, tj. zejména s mučením či znásilněním. V žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 23.3.2011 a při pohovoru konaném téhož dne měl žalobce dostatek příležitostí k tomu, aby podrobně vylíčil všechny skutečnosti, které považoval za podstatné pro to, aby mohl být považován za tzv. zranitelného žadatele o azyl. Pouhé jeho tvrzení zachycené v protokolu o pohovoru ze dne 23.3.2011, že byl po svém zadržení policií zbit, nesvědčí o vysoké intenzitě těchto zásahů do jeho tělesné integrity. Žalobcem uváděné zbití proto nelze klást na roveň mučení či jiným formám závažného fyzického násilí uvedeným v § 73 odst. 7 zákona o azylu. Ani tyto žalobcem tvrzené (a ničím nedoložené) ataky ze strany policie, jimž byl žalobce údajně ve vlasti vystaven, by tedy nemohly odůvodnit kladné rozhodnutí o povolení vstupu na území ČR z titulu příslušnosti žalobce do kategorie tzv. zranitelných osob. Žalobní námitka, kterou žalobce brojí proti pochybení žalovaného při vyhodnocení jeho osoby jako tzv. zranitelného žadatele o azyl ve smyslu § 73 odst. 7 zákona o azylu, jemuž měl být vstup na území podle téhož zákonného ustanovení správním orgánem povolen, nemůže být vzhledem k výše uvedenému úspěšná.

Jak konstatoval NSS v rozsudku ze dne 14.5.2009 č.j. 2 As 14/2009-50, rozhodnutí o vstupu na území činí ministerstvo na základě správního uvážení, které je založeno na interpretaci neurčitého právního pojmu veřejný pořádek. Ve vztahu k výkladu § 73 odst. 4 písm. c) zákona o azylu je proto nutné při hledání odpovědi na otázku, jestli cizinec může představovat nebezpečí pro veřejný pořádek, zvažovat, zda je tato osoba, resp. její jednání, obecně nebezpečné pro společnost, a dále, zda narušuje zájmy chráněné zákonem o azylu. Z dikce předmětného ustanovení vyplývá, že nevyžaduje konkrétní stupeň nebezpečnosti, pro uvážení o naplnění nebezpečnosti tedy není třeba přísnějších měřítek. Úvaha vedoucí k závěru o naplnění kritéria potenciální „nebezpečnosti pro veřejný pořádek“ však musí být podložená relevantními skutečnostmi, neboť zákonodárce vyžaduje důvodnou domněnku. NSS se přiklonil k názoru, že neexistence právního titulu, na základě něhož je cizinec oprávněn ke vstupu na území ČR (platné povolení či vízum), může být důvodem k rozhodnutí o nepovolení vstupu na území ČR. Pokud správní orgán dospěl k závěru, že v případě cizince existuje možnost, že by po rozhodnutí, kterým by mu byl povolen vstup na území, postupoval do dalších zemí schengenského prostoru, jedná se podle NSS o rozhodnutí v mezích správního uvážení ve smyslu ustanovení § 73 odst. 4 písm. c) zákona o azylu.

Soudní přezkum rozhodnutí vydaného na základě správního uvážení je omezen pouze na posouzení, zda volná úvaha nevybočila z mezí a hledisek stanovených zákonem a zda správní uvážení je logickým vyústěním řádného hodnocení skutkových zjištění. Smyslem a účelem ustanovení § 73 odst. 4 písm. c) zákona o azylu je zabránit cizincům v jejich protizákonném vstupu na území ČR, pokud se tyto osoby pokouší bezdůvodně dovolávat udělení mezinárodní ochrany, i když je zřejmé, že žádné azylově relevantní důvody nemají, přičemž se tímto způsobem snaží obejít zákon o pobytu cizinců. Žalovaný právem shledal, že žalobce ke dni vydání napadeného rozhodnutí nedisponuje potřebným vízem či povolením k pobytu, jež by jej opravňovaly ke vstupu na území ČR, potažmo do schengenského prostoru, neboť platnost víza typu C, kterým žalobce dříve disponoval, vypršela již dne 19.11.2010. Z výpovědi samotného žalobce zachycené v protokolu o pohovoru ze dne 23.3.2011 je pak nade vší pochybnost zřejmé, že jediným cílem, který žalobce příjezdem do ČR sledoval, nebylo pobývat zde či žádat zde o udělení mezinárodní ochrany, ale dostat se z území ČR přes další země schengenského prostoru za svým známým do Norska, což se mu také podařilo. Vzhledem k těmto skutečnostem žalovaný důvodně označil jednání žalobce za účelové s tím, že žalobce se podáním žádosti o mezinárodní ochranu pouze pokouší zneužít azylovou proceduru k tomu, aby mohl vstoupit na území ČR a odtud následně neoprávněně pokračovat do jiné země schengenského prostoru. Na základě uvedených zjištění žalovaný právem dospěl k závěru, že u žalobce se lze důvodně domnívat, že by mohl představovat nebezpečí veřejný pořádek. Tento závěr, se kterým se soud ztotožnil, plně koresponduje závěrům vysloveným ve výše zmíněném rozsudku NSS ze dne 14.5.2009 č.j. 2 As 14/2009-50.

K další žalobní námitce, v níž žalobce argumentuje tím, že k jeho převzetí byla ČR povinna podle Dublinského nařízení, soud uvádí, že Dublinské nařízení, tj. nařízení Rady (ES) č. 343/2003 na základě kritérií příslušnosti stanovených v kapitole III. určuje, který členský stát EU je příslušný k rozhodování o žádosti o mezinárodní ochranu žadatele. V kapitole V. upravuje „převzetí“ a „přijetí zpět“. V případě žadatelů, kteří podají žádost v jiném členském státě než v tom, který je příslušný k posouzení žádosti dle tohoto nařízení, má příslušný členský stát za povinnost převzít žadatele (a dokončit posouzení žádosti o azyl). V případech, kdy žadatel, jehož žádost se posuzuje, bez povolení přebývá na území jiného členského státu či žadatel vzal svou posuzovanou žádost zpět a podal ji v jiném členském státu či žadatel, jehož žádost byla zamítnuta, pobývá bez povolení na území jiného členského státu, je dána povinnost žadatele přijmout zpět; pro tyto případy nařízení zakotvuje v čl. 20 odst. 1 písm. d) povinnost přijmout žadatele zpět na území. V případě převzetí ovšem taková povinnost nařízením dána není. V napadeném rozhodnutí se výslovně uvádí, že ČR obdržela od Norska dne 10.12.2010 žádost o převzetí žalobce. Z napadeného rozhodnutí ani z obsahu správního spisu rovněž nevyplývá, že by na žalobce dopadala ustanovení čl. 16 odst. 1 písm. c), d) nebo e) Dublinského nařízení, a taková skutečnost nevyplývá ani z obsahu podané žaloby. V případě žalobce měla tedy ČR dle čl. 16 odst. 1 písm. a), b) uvedeného nařízení povinnost převzít žalobce jako žadatele o azyl, nikoliv povinnost přijmout jej zpět na území podle čl. 20 odst. 1 písm. d) téhož nařízení. Na rozhodování o povolení vstupu žalobce na území tak dopadalo ustanovení § 73 odst. 4 zákona o azylu, stejně jako na ostatní žadatele, kteří učinili prohlášení o mezinárodní ochraně v tranzitním prostoru mezinárodního letiště.

Žalobce se nemůže s úspěchem dovolávat závěrů, k nimž Městský soud v Praze dospěl v rozsudku ze dne 22.11.2010 sp. zn. 9 A 25/2010. V dané věci se totiž jednalo o skutkově odlišný případ, kdy soud žalovanému především vytkl, že jím uvedené důvody neobjasňují přehledně a přesvědčivě okolnosti pohybu cizince v schengenském prostoru, a tedy ani okolnosti jeho vstupu na území ČR. V nyní projednávané věci k tomuto pochybení ze strany žalovaného nedošlo. To, že z převzetí žalobce podle Dublinského nařízení nevyplývá automaticky povinnost ČR umožnit žalobci vstup na území, bylo již soudem zdůvodněno výše.

Zbývající žalobní námitku, že v souzené věci došlo ze strany žalovaného k porušení ust. § 31 odst. 1, 2 Úmluvy o právním postavení uprchlíků (podle kterého se smluvní státy zavazují, že nebudou stíhat pro nezákonný vstup nebo přítomnost takové uprchlíky, kteří přicházejíce přímo z území, kde jejich život nebo svoboda byly ohroženy ve smyslu článku 1, vstoupí nebo jsou přítomni na jejich území bez povolení, za předpokladu, že se sami přihlásí bez prodlení úřadům a prokáží dobrý důvod pro svůj nezákonný vstup nebo přítomnost. Smluvní státy nebudou na pohyb takových uprchlíků uplatňovat jiná omezení, než jaká jsou nezbytná, a taková omezení budou uplatněna pouze do té doby, než jejich postavení v zemi bude upraveno, nebo než obdrží povolení vstupu do jiné země. Smluvní státy povolí takovým uprchlíkům rozumnou lhůtu a poskytnou všechny potřebné prostředky k získání povolení vstupu do jiné země) a k porušení čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (podle kterého má každý právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě následujících případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem: zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby, aby se zabránilo jejímu nepovolenému vstupu na území nebo osoby, proti níž probíhá řízení o vyhoštění nebo vydání), soud rovněž neshledal důvodnou. Omezení uplatňovaná při pobytu v prostorách přijímacího střediska letiště Praha-Ruzyně, která žalobce popsal v žalobě (uzavřený prostor se mřížemi, zákaz vycházek a opouštění zařízení, odebrání mobilních telefonů ) jsou dle mínění soudu nezbytná a namítaná ustanovení nijak neporušují.

Napadené rozhodnutí, a tedy i jeho odůvodnění, obsahuje všechny náležitosti vyžadované ustanovením § 68 správního řádu, a vyhovuje tedy požadavkům, která jsou na rozhodnutí správního orgánu tímto zákonným ustanovením kladena. Soud proto nemohl přisvědčit obecně formulované námitce, že odůvodnění rozhodnutí neobsahuje (blíže nespecifikované) předepsané zákonné náležitosti.

Na závěr je třeba uvést, že důvodem pro nepovolení vstupu žalobci na území dle napadeného rozhodnutí nebyla skutečnost, že u žalobce nebyla spolehlivě zjištěna jeho totožnost (§ 73 odst. 4 písm. a/ zákona o azylu), ale zjištění žalovaného, že se lze důvodně domnívat, že by žalobce mohl představovat nebezpečí pro veřejný pořádek (§ 73 odst. 4 písm. c/ zákona o azylu). Tomu koresponduje jak výroková část napadeného rozhodnutí, tak i jeho odůvodnění. Je pravdou, že odůvodnění napadeného rozhodnutí obsahuje též zmínku o tom, že žalobce nedisponuje ani žádným dokladem totožnosti; tato zmínka jde však nad rámec nosných důvodů rozhodnutí.

Soud tedy neshledal žalobu důvodnou, a proto jí podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

Za splnění podmínek zakotvených v ust. § 51 odst. 1 s.ř.s. soud o věci samé rozhodl bez nařízení jednání (oba účastníci řízení s tímto postupem výslovně souhlasili).

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., neboť žalobce nebyl ve sporu úspěšný a žalovanému žádné náklady v řízení nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s., a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 14. dubna 2011

JUDr. Naděžda Řeháková v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Petrlíková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru