Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

9 A 70/2010 - 83Rozsudek MSPH ze dne 22.06.2011

Prejudikatura

31 Ca 147/2009 - 67


přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 9A 70/2010 - 83-86

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudců JUDr. Ivanky Havlíkové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobce: S. S., zastoupen opatrovnicí JUDr. Jitkou Kvěchovou, advokátkou se sídlem Žerotínova 32, Praha 3, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky, odbor azylové a migrační politiky, pošt. schr. 21/OAM, Praha 7, o žalobě na přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 21.8.2008, č.j. OAM-369/LE-05-C09-NV2-2008,

takto:

I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky, odboru azylové a migrační politiky ze dne 21.8.2008, jimž nebyl žalobci povolen vstup na území České republiky dle § 73 odst. 4 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb. o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb. o Policii České republiky ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu).

V odůvodnění napadeného rozhodnutí vyšel žalovaný správní orgán ze zjištění, že žalobce učinil dne 28.6.2008 prohlášení o svém úmyslu požádat v České republice o udělení mezinárodní ochrany v tranzitním prostoru mezinárodního letiště Ruzyně. Dne 30.6.2008 vydal správní orgán rozhodnutí, kterým nebyl žalobci podle § 73 odst. 4 písm. b) zákona o azylu povolen vstup na území České republiky, neboť při pobytové kontrole na letišti Praha Ruzyně se žalobce policistům prokázal cestovní dokladem Malajsie na jméno S. T.K. S.R., státní příslušník Malajsie. Po odborném posouzení tohoto dokladu Policií ČR byly zjištěny neoprávněně provedené změny, spočívající v kompletním padělání přední i zadní předsádky s identifikačními údaji. Tak bylo naplněno ustanovení § 73 odst. 4 písm. b) zákona o azylu, neboť žalobce se prokazoval pozměněným dokladem totožnosti. Následně dne 8.8.2008 žalobce znovu požádal o povolení vstupu na území České republiky a jako důvod své žádosti uvedl, že dle důvodové zprávy k novele zákona o azylu učiněné zákonem č. 379/2007 Sb. mají být při rozhodování o povolení vstupu na území prioritně posuzovány skutečnosti mající vazbu na článek 31 Úmluvy o právním postavení uprchlíků a dále skutečnosti mající vazbu na obsah žádosti o mezinárodní ochranu z hlediska relevance důvodů uváděných cizincem ve vazbě na zákonné důvody pro udělení mezinárodní ochrany. Žalobce prohlásil, že v jeho případě předchozího nepovolení vstupu na území ČR nebyly vzaty v potaz jeho azylově relevantní důvody. Právě tyto důvody ho vedly k použití falešného cestovního dokladu, protože jinak by z vlasti nemohl vycestovat. Dále sdělil, že žádným způsobem nebyla zohledněna jeho situace jako žadatele o mezinárodní ochranu přicházejícího z území Srí Lanky v kontextu s článkem 31 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, proto požádal o nové rozhodnutí ve věci povolení vstupu na území ČR.

Při posuzování nové žádosti o povolení vstupu na území ČR žalovaný přihlédl i ke dříve zjištěným skutečnostem ohledně příjezdu žalobce do České republiky, včetně materiálů ze samotného řízení o udělení mezinárodní ochrany. Správní orgán vyšel z vyjádření žalobce v jeho žádosti o povolení vstupu na území a z jeho vyjádření v rámci řízení o udělení mezinárodní ochrany ze dne 1.7.2008 a z protokolu o pohovoru k této žádosti a zhodnotil, že odkaz žalobce na azylově relevantní důvody, které jej vedly k použití falešného cestovního dokladu je nevěrohodný a účelově doplněný. Žalobce totiž v průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany při pohovoru uvedl, že vycestoval ze země původu ze Srí Lanky se svým vlastním cestovním dokladem, malajský cestovní doklad poté použil až na cestě z Malajsie. Žalobce zcela vědomě a záměrně nepoužil pozměněný cestovní doklad k tomu, aby vycestoval ze země původu. Nejde tedy o věrohodné azylově relevantní důvody, které by žalobce donutily použit pozměněný doklad. Žalovaný také vyvracel domněnku žalobce, že při povolení vstupu na území mají být posuzovány prioritní skutečnosti, které mají vazbu na Úmluvu o právním postavení uprchlíků a na obsah žádosti o mezinárodní ochranu. Poukázal na judikát Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku v případě Saadi v. The United Kingdom ze dne 29.1.2008, který upozornil, že součástí nezadatelných práv každého státu kontrolovat vstup a pobyt osob na jeho území, k čemu náleží i právo prevence neoprávněného vstupu osob do té doby, dokud jej stát nepovolí a každý stát je oprávněn zajistit všechny ty, kteří usilují o vstup na území státu, ač k němu nejsou oprávněni. Žalovaný konstatoval, že žalobce neuvedl žádné nové skutečnosti, které by mohly vést ke změně rozhodnutí ve věci povolení vstupu a zůstává zjištěním, že žalobce se prokazoval neoprávněně pozměněným cestovním dokladem. Žalovaný také připomněl, že žalobce měl možnost v případě nesouhlasu s předchozím rozhodnutím o nepovolení jeho vstupu na území ze dne 30.6.2008 podat proti takovému rozhodnutí v zákonné lhůtě žalobu k místně příslušnému soudu. Této možnosti však nevyužil. Z uvedených důvodů tedy žalovaný shledal naplnění a stálé trvání podmínek stanovených v § 73 odst. 4 písm. b) zákona o azylu a zároveň nesplnění kritérií pro povolení vstupu na území podle § 73 odst. 7 citovaného zákona, proto rozhodl jak je uvedeno ve výroku napadeného rozhodnutí.

Proti uvedenému rozhodnutí směřuje podaná žaloba.

Žalobce namítal porušení ustanovení § 3, § 6 zákona č. 500/2004 Sb. správního řádu spočívající v tom, že správní orgán nezjistil skutkový stav věci způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti a nepřihlédl ke konkrétním okolnostem případu. Dále porušil § 2 odst. 1 a 4 správního řádu, neboť překročil meze správního uvážení, přijaté opatření neodpovídá okolnostem daného případu a porušil také ustanovení § 73 odst. 4 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb. tím, že chybně aplikoval toto ustanovení.

Nedostatečně zjištěný skutkový stav věci žalobce s odkazem na důvodovou správu k novele zákona o azylu provedenou zákonem č. 379/2007 Sb. spatřoval v tom, že žalovaný neposoudil relevantní důvody uváděné cizincem v řízení o udělení mezinárodní ochrany, zejména důvody jenž vedly žalobce k opuštění vlasti. Uvedl, že v jeho vlasti je adresně po žalobci pátráno armádou z důvodu podpory tamilského studentského hnutí ( LTTE) a účasti na demonstraci. Žalobce uváděl, že se v době před opuštěním vlasti opakovaně s rodinou stěhoval na různá místa, aby nemohl být vypátrán a po opuštění vlasti je logické, že nemohl zůstat v Malajsii, kde není možné o mezinárodní ochranu požádat. Namítal. Že žalovaný žádným způsobem nezkoumal, zda je pro občana Srí Lanky možné vycestovat přímo do zemí EU na vlastní cestovní doklad ani zda je toto možné z Malajsie a stejně tak nezkoumal, jaké by takový záznam v pase měl pro občana Srí Lanky důsledky v případě návratu. V tomto směru žalobce poukázal na body 32.09 a násl. Zprávy Ministerstva zahraničí VB na kapitolu „Zacházení s navrátivšími se neúspěšnými žadateli o azyl“ ,v niž se hovoří o propracovaném informačním systému, který umožňuje zadržet jedince, kteří přicestují do země a jsou podezřelí ze spolupráce s LTTE, proto zaregistrováni žalobce při příjezdu a tedy prozkoumání míst pobytu je více než pravděpodobné.

Žalobce namítal, že podle Evropského soudu pro lidská práva je pobyt v přijímacím středisku na letišti považován za zbavení osobní svobody a že v prostorách přijímacího střediska letiště Ruzyně v prostoru bez oken, za mřížemi se zákazem jakýkoliv vycházek či opuštění střediska bez přístupu k informacím z vnějšího světa, tak podmínky k zadržování po dobu čtyř měsíců nemohou být považovány za vyhovující a toto opatření nemůže být považováno za nezbytné. Žalobce poukázal na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku ve věci Saadi v. The United Kingdom, který se týká případu zadržení na 8 dní, ovšem žalobce je nucen ve středisku setrvat 120 dní. Postup uplatňovaný žalovaným tak vedl v důsledku k porušení článku 31 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, ukládajícího státům povinnost nepostihovat uprchlíky za nezákonný vstup a stanovícího pro eventuelní omezení svobody pohybu striktní kriterium nezbytnosti a dále článku 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť omezení uplatněné pro pohyb a osobní svobodu žalobce není přiměřené a nezbytné. Článek 5 odst. 4 citované Úmluvy pak stanoví, že každý má právo na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil jeho propuštění.

Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšími řízení.

Ve svém vyjádření k podané žalobě žalovaný popřel oprávněnost žalobních námitek žalobce.Uvedl, že žalobce nebyl v zemi svého původu ohrožen z azylově relevantních důvodů. Uvedl, že žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany byla dokonce zamítnuta jako zjevně nedůvodná dle § 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, a tedy správní orgán postupoval správně, když žalobci nepovolil vstup na území, neboť tento se neoprávněně prokazoval podstatně pozměněným cestovním dokladem dle § 73 odst. 4 písm. b) zákona o azylu. V průběhu řízení bylo zjištěno, že žalobce ze Srí Lanky vycestoval s vlastním cestovním pasem, malajský cestovní pas použil až na cestě z Malajsie do České republiky. Jelikož žádné orgány ČR neposkytují žádné informace srílanským orgánům, kdo v ČR požádal o udělení mezinárodní ochrany, jsou i v tomto směru obavy žalobce neopodstatněné. Jím popisovaný příběh byl shledán nevěrohodným v řízení o udělení mezinárodní ochrany. S ohledem na povahu projednávané věci lze považovat umístění žalobce do přijímacího střediska na mezinárodním letišti za nezbytné a přiměřeně dlouhé. Místo a podmínky detence na mezinárodním letišti Ruzyni jsou vyhovující a plně odpovídají evropských standardům. Žalobce měl přístup k oknu, po středisku se mohl pohybovat, měl k dispozici společenskou místnost, byl mu vymezen i venkovní vycházkový prostor, má možnost sledovat televizi, využívat telefonní automat, číst noviny, přijímat návštěvy. Dle názoru žalovaného je podaná žaloba již bezpředmětná, neboť žalobce byl dne 24.10.2008 z detence propuštěn na svobodu a následně pobýval v pobytovém středisku v Kostelci nad Orlicí, které však 21.11.2008 svévolně opustil. Žalovaný se nedomnívá, že by při svém postupu porušil ustanovení zákona o azylu, správního řádu nebo v žalobě uvedenému článku Úmluvy a že by vydané rozhodnutí bylo nezákonné.

Z uvedených důvodu žalovaný navrhl, aby soud podanou žalobu jako nedůvodnou v plném rozsahu zamítl.

Ve své replice k vyjádření žalovaného žalobce doplnil, že z jeho tvrzení uvedených v protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany jasně vyplývá, že žalobce jiný doklad totožnosti neměl a nemohl použít a žalovaný se v předmětném řízení důvody použití malajského cestovního dokladu nezabýval. S ohledem na ukončení řízení ve věci mezinárodní ochrany, kdy krajský soud řízení o správní žalobě proti rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany zastavil, nedošlo k přezkoumání zjevné nedůvodnosti žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany, a proto toto rozhodnutí o zamítnutí jeho žádosti nelze použít jako argument dostatečného prokázání skutečného stavu věci při rozhodování o povolení vstupu žalobce do České republiky.

Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Podle § 73 odst. 4 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb. ministerstvo o žádosti o udělení mezinárodní ochrany vydá rozhodnutí nejpozději do 4 týdnů od dne učinění prohlášení o mezinárodní ochraně cizincem. Nerozhodne-li ministerstvo v uvedené lhůtě, umožní cizinci vstup na území bez rozhodnutí a dopraví jej do azylového zařízení na území do 5 dnů ode dne učinění prohlášení o mezinárodní ochraně cizincem. Ministerstvo rozhodne, zda cizinci povolí vstup na území. Vstup na území nepovolí cizinci, který se prokazuje padělanými nebo pozměněnými doklad totožnosti.

Posouzení žalobní námitky nesprávného zjištění skutkového stavu věci a právní aplikace ustanovení § 73 odst. 4 písm. b) zákona o azylu souvisí s tím, zda u žalobce byl náležitě zjištěn důvod, že se žalobce při vstupu na území ČR prokazoval padělaným nebo pozměněným dokladem totožnosti, jímž je cestovní pas a dále z podnětu žalobních námitek, zda žalobce ve smyslu článku 31 Úmluvy o právním postavení uprchlíků ( č. 208/1993 Sb.) prokázal dobrý důvod pro svůj nezákonný vstup na území ČR s padělaným cestovním dokladem. To znamená, že je klíčové, zda lze u žalobce konvalidovat jeho neoprávněný vstup na území ČR s padělaným cestovním dokladem z těch relevantních důvodů, které stanoví článek 31 cit. Úmluvy. Ten stanoví, že smluvní státy se zavazují, že nebudou stíhat pro nezákonný vstup nebo přítomnost takové uprchlíky, kteří přicházejíce přímo z území, kde jejich život nebo svoboda byly ohroženy ve smyslu článku 1, vstoupí nebo jsou přítomni na jejich území bez povolení, za předpokladu, že se sami přihlásí bez prodlení úřadům a prokáží dobrý důvod pro svůj nezákonný vstup nebo přítomnost. Přitom za uprchlíka pro účely Úmluvy se ve smyslu čl. 1 bod 2. Úmluvy považuje, mimo jiné, ten, který se nachází mimo svou vlast a má oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodu příslušnosti k určitým společenských vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů.

Z podkladů správního řízení vyplývá, že žalobce poprvé požádal o mezinárodní ochranu dne 28.6.2008 a současně s posouzením této žádosti obdržel rozhodnutí žalovaného ze dne 30.6.2008 č.j.: OAM-472/LE-05-NV-2008, jímž mu nebyl povolen vstup na území České republiky podle § 73 odst. 4 písm. b) zákona o azylu z důvodu pozměněného, padělaného cestovního dokladu. Bezprostředně a v návaznosti na toto rozhodnutí Ministerstvo vnitra rozhodnutím ze dne 4.7.2008 č.j.: OAM-369/LE-05-2008 rozhodlo ve věci mezinárodní ochrany tak, že žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany ze dne 28.6.2008 zamítlo jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. V uvedeném rozhodnutí žalovaný posoudil veškeré skutečnosti, které žalobce uvedl v žádosti o udělení mezinárodní ochrany i v průběhu osobního pohovoru a z nich vyplynulo, že žalobce chtěl původně cestovat do Švýcarska za strýcem, byl však zadržen v Praze a že pokud by dostal dobrou práci a měl by peníze, zůstal by v České republice, pokud nikoliv, odjel by do Švýcarska. Prohlásil, že pozměněnou totožnost použil pouze při cestě do České republiky, kdy vycestoval na falešný malajský cestovní doklad, ačkoliv z vlasti vycestoval na svůj vlastní srílanský cestovní doklad a při odbavení na letišti v Colombu neměl žádné problémy. Žalobce dále vypověděl o událostech před jeho odchodem ze Srí Lanky, které správní orgán v řízení o udělení mezinárodní ochrany posoudil jako naprosto nevěrohodné. Tvrzení žalobce o jeho pronásledování armádou z důvodu kontaktů s tamilskouorganizací LTTE , správní orgán posoudil jako výpověď rozporující, často měněnou a nevěrohodnou. Uvedl, že žalobce nikdy nevysvětlil , proč právě jeho osobu by armáda hledala a pronásledovala, neboť sám stále cestoval po Srí Lance svobodně, procházel mnoha kontrolami, na kontrolních stanovištích vládních bezpečnostních složek nikdy nebyl zadržen, bez problému odcestoval na vlastní cestovní doklad dokonce letecky, přesto, že na letištích bývají hraniční kontroly nejpřísnější. K nevěrohodnosti tvrzení žalobce přispěl také jím uváděný fakt, že bezpečností složky nehledaly nikdy žalobce za jeho pobytu v Colombu, ačkoliv tam byl policejně registrován. Žalobce podporovali rodiče, kteří oba pracovali pro vládu (respektive pro stát), žalobce nepotvrdil ,že by měl něco společného a kontaktního se studentských hnutím a s jeho vůdci, kteří byli na univerzitě zatýkání jako příznivci LTTE. Na konkrétních událostech a výpovědích žalobce žalovaný pak dostatečně logicky rozebral rozpornost a absurdnost tvrzení, že žalobce byl na území Srí Lanky, zejména v Colombu pronásledován, neboť žalobce rovněž po jeho odcestování do Indie v roce 1999 a po jeho návratu v roce 2002 neměl v souvislosti s tímto odcestováním nikdy žádné problémy a do své vlasti se vrátil dobrovolně. Protože žalobce v průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany nedokázal rozpory a nesrovnalosti, které se vyskytly v jeho výpovědi vyjasnit a vysvětlit, posoudil správní orgán jeho výpověď jako naprosto nevěrohodnou a nepovažoval ýalobce za osobu ve vlasti pronásledovanou či jakýmkoliv způsobem ohrožovanou. Uvedené rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany nabylo právní moci dne 4.7.2008 a toto rozhodnutí nebylo zvráceno ani rozhodnutím Krajského soudu v Praze, který rozhodoval o správní žalobě proti rozhodnutí o žalovaného ve věci žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 4.7.2008. Krajský soud v Praze svým usnesením ze dne 27.5.2009, č.j. 47 Az 45/2008-81 řízení o žalobě podle ustanovení § 33 písm. b) zákona o azylu zastavil z důvodu neznámého pobytu žalobce. Uvedené znamená, že rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany sice nebylo soudem přezkoumáno ( z důvodů na straně žalobce, který je tím, kdo si má hájit svá práva), nicméně právně také znamená, že rozhodnutím o zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 4.7.2008 bylo s konečnou platností a pravomocně vyřešeno postavení žalobce na území České republiky z hlediska mezinárodní ochrany a to tak ,že nebyly uznány relevantní důvody pro udělení mezinárodní ochrany. Tím se žalobce neocitl v postavení uprchlíka dle článku 1 úmluvy o právním postavení uprchlíků. a tedy ani v řízení o povolení vstupu žalobce na území ČR nelze vzít za prokázané, že žalobce ve smyslu článku 31 Úmluvy prokázal dobrý důvod pro své nezákonné jednání pro vstup na území ČR s pozměněným padělaným cestovním pasem a potažmo není dán ani důvod konvalidace takovéhoto neoprávněného vstupu z hlediska ustanovení § 73 odst. 4 písm. b) zákona o azylu. Uvedené posouzení, že žalobcův život nebo svoboda nebyly ohroženy ve smyslu článku 1 Úmluvy také doprovází další zjištění, že žalobce nepřicestoval do České republiky na padělaný cestovní pas přímo ze své vlasti Srí Lanky, nýbrž z Malajsie a že účel jeho cesty byla návštěva strýce ve Švýcarsku za účelem získání dobré práce. Žalobce tak ve smyslu článku 31 Úmluvy neprokázal dobrý důvod pro svůj nezákonný vstup na území České republiky ve smyslu tohoto článku bodu 1, a proto žalovaný správní orgán při posuzování důvodů vstupu žalobce na území České republiky nepochybil, pokud vycházel z jediného relevantního důvodu pro nepovolení vstupu na území upraveného v ustanovení § 73 odst. 4 písm. b) zákona o azylu, jímž je nepochybně zjištěný vstup žalobce na území ČR s pozměněným, padělaným dokladem totožnosti.

Žalovaný správní orgán v odůvodnění svého rozhodnutí zcela zřetelně uvedl, že i při posuzování současné opakované žádosti žalobce o povolení vstupu na území ČR ze dne 8.8.2008 vzal v úvahu nejen obsah této žádosti, ale přihlédl i k dříve zjištěným skutečnostem ohledně příjezdu jmenovaného do ČR, k obsahu povodního rozhodnutí o nepovolení vstupu ze dne 30.6.2008 a rovněž k materiálům ze samotného řízení o udělení mezinárodní ochrany žalobce. To znamená, že se správní orgán zabýval i těmi skutečnostmi, jejichž absenci žalobce v podané žalobě vytýká, tj. skutečnostmi majícími vazbu na článek 31 Úmluvy o právním postavení uprchlíků a dále obsahem žádosti o mezinárodní ochranu z hlediska relevance důvodů uváděných cizincem ve vazbě na zákonné důvody pro udělení mezinárodní ochrany. Závěr učiněný v souvislosti s těmito relevantními skutečnostmi tak, jak bylo již výše uvedeno, mají oporu v podkladech správního řízení, zejména v rozhodnutí o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany, konkrétně v posouzení důvodů, jevů a událostí, které žalobce sám popsal ve své žádosti o udělení mezinárodní ochrany a při pohovoru v uvedeném řízení.

Jestliže žalobci nebyl povolen vstup na území ČR v souladu se zákonem a v souladu s důvody ustanovení § 73 odst. 4 písm. b) a článkem 31 úmluvy o právním postavení uprchlíků, pak je i nedůvodná námitka nepřiměřené a nezbytné detence jeho osoby v přijímacím středisku na letišti Ruzyně. Vhledem k tomu, že v průběhu setrvání žalobce v přijímacím středisku Praha-Ruzyně probíhalo řízení o mezinárodní ochraně od jeho zahájení dne 1.7.2008 a kdy současně žalobci nebyl napadeným rozhodnutím povolen vstup na území ČR a žalobce dne 24.10.2008 byl převeden do pobytového střediska Kostelec nad Orlicí, nejsou důvodné námitky žalobce o nezákonné detenci a o nepřiměřenosti či nezbytnosti tohoto opatření. Uvedené opatření provázelo uvedená řízení a nakládání se žalobcem jako s cizincem, u něhož již ke dni 4.7.2008 tj. k rozhodnutí o zjevné důvodnosti jeho žádosti o mezinárodní ochranu nebylo zjištěno, že by měl statut uprchlíka, měl tedy statut cizince, který vstoupil na území ČR neoprávněně s padělaným cestovním dokladem. Nadto, pokud žalobce považoval za nepřiměřenou jeho detenci v letištním zařízení měl možnost podat správní žalobu proti původnímu, prvnímu rozhodnutí o nepovolení jeho vstupu na území ČR vydanému dne 30.6.2008.

Ze všech shora uvedených důvodů Městský soud v Praze neshledal, že by žalovaný při posuzování opakované žádosti žalobce o vstup na území České republiky ze dne 8.8.2008 pochybil nad to tato opakovaná žádost neuvádí nové, dříve neposouzení skutečnosti ohledně důvodu žalobcova vstupu na území České republiky. Obsahově je tato žádost vyjádřením nesouhlasu s původním rozhodnutím o nepovolení vstupu žalobce na území České republiky ze dne 30.6.2008 vydaném v souvislosti s rozhodnutím o neudělení mezinárodní ochrany ze dne 4.7.2008. Předmětná žádost žalobce není ani opodstatněná ve své argumentaci, neboť žalobce se v ní dožaduje přihlédnutí ke skutečnostem uváděným v žádosti o mezinárodní ochranu a to v rozporu s tím, jak tato žádost byla posouzena, totiž jako žádost zjevně nedůvodná.

Z uvedených důvodů Městský soud v Praze shledal, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem, a proto podanou žalobu jako nedůvodnou dle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

Soud v dané věci rozhodl bez ústního jednání v souladu s ustanovením § 51 s.ř.s., když poté, kdy jednání před soudem byla nařízena, ustanovená opatrovnice žalobce v podání ze dne 16.4.2011 vyslovila výslovný souhlas s projednáním rozhodnutí věci bez nařízení jednání, přičemž ani žalovaný na jednání netrval a byly tak dány podmínky k postupu dle § 51 s.ř.s.

Výrok o nákladech řízení je dán ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s. žalobce nebyl ve věci úspěšný a soud mu proto nepřiznal náhradu nákladů řízení. Tyto náklady mu ostatně v řízení před soudem ani nevznikly, neboť žalobce byl zastoupen opatrovníkem na základě ustanovení soudem, jemuž byla v tomto řízení usnesením soudu přiznána odměna.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s., a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu.

V Praze dne 22. června 2011

JUDr. Naděžda Řeháková, v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Matznerová, DiS.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru