Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

9 A 61/2011 - 41Rozsudek MSPH ze dne 14.09.2011

Prejudikatura

2 As 34/2006 - 73

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
7 As 36/2012 (zrušeno a vráceno)

přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 9A 61/2011 - 41-47

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců JUDr. Naděždy Řehákové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobkyně: Česká televize se sídlem Praha 4, Kavčí hory, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání se sídlem Praha 2, Škrétova 44/6, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 5.10.2010, sp. zn./ Ident.: 2010/674/LOJ/ČTV, zn. LOJ/3576/2010,

takto:

I. Rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 5.10.2010, sp. zn. /Ident.:2010/674/LOJ/ČTV, zn. LOJ/3576/2010, se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 2 000 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalované, kterým mu byla uložena pokuta ve výši 100 000 Kč pro porušení § 31 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů v platném znění (dále jen mediální zákon), neboť odvysíláním pořadu Události, respektive příspěvku Nutnost, nebo obchod s kamarády? dne 11.4.2010 od 19:00 hod. na programu ČT1, jež obsahoval nepodloženě hanlivá a zaváděcí označení „šedá eminence“, či „kmotři ODS“ a odkazy na v reportáži blíže neosvětlené kauzy, které dával do vzájemných nedoargumentovaných souvislostí, se dopustil poručení povinnosti zajistit, aby ve zpravodajských politicko-publicistických pořadech bylo dbáno zásad objektivity a vyváženosti. Zároveň žalovaná rozhodla o lhůtě splatnosti, místě plnění a uložila žalobci náklady řízení.

Žalobce v podané žalobě namítal nesplnění předpokladu pro uložení sankce s ohledem na upozornění podle § 59 odst. 1 mediálního zákona a tvrdil, že žalovaná řádně neprokázala věcnou (materiální) souvislost mezi předchozím upozorněním a dalším deliktním jednáním. Rozhodnutí, na které žalovaná poukazovala, nemá se sankcionovaným obsahem žádnou věcnou souvislost a žalobci se tak nedostaly relevantní informace o budoucí praxi žalované.

Dále žalobce tvrdil, že výrok žalovaného rozhodnutí není dostatečně určitý, neboť z něj nevyplývá dostatečné skutkové vymezení jednání, kterého se měl žalobce údajně dopustit. Závadnou formu jednání žalovaná definovala pouze obecně a není tak zřejmé, jaké konkrétní jednání je vlastně sankcionováno, respektive, vůči komu měla být uvedená označení zavádějící či hanlivá. Dále není zřejmé, jaké odkazy, respektive konkrétně, které blíže neosvětlené kauzy, měly údajně naplnit skutkovou podstatu správního deliktu. Výrokové částí pak neodpovídá ani odůvodnění žalovaného rozhodnutí. K tomu žalobce poukázal na rozsudek NSS ve věci 2As 34/2006.

Žalobce rovněž namítal nezákonnost žalovaného rozhodnutí, spočívající v nesprávném skutkovém a právním posouzení věci, neboť vymezení skutku, jímž měl být údajně spáchán správní delikt, nezakládá naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle § 31 odst. 3. K tomu žalobce poukázal na konkrétní znění výroku žalovaného rozhodnutí a odůvodnění a k vytýkanému dále poukazoval na to, že z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí nevyplývá, proč se uvedená označení jeví žalované jako nepodloženě hanlivá či zavádějící. K tomu žalobce poukázal na právní názor NSS ve věci sp. zn. 4As 69/2007, podle kterého smyslem a účelem § 31 odst. 3 ve spojení s § 60 odst. 1 písm. v) mediálního zákona není chránit zájem soukromí, nýbrž veřejný, přičemž osobnostní sféra je chráněna prostředky práva soukromého. Proto otázka případné újmy na osobnostních právech osoby označené jako šedá eminence či kmotr ODS nebo dokonce spolustraník nemůže být předmětem posouzení dle tohoto zákonného ustanovení. Žalobce dále namítal, že obsah redakčních komentářů, který žalovaná vytýká, má charakter hodnotového soudu. K tomu žalobce poukázal na článek 17 odst. 1, 2 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), zakotvující základní právo na svobodný projev, přičemž právo vyjadřovat se má i veřejnoprávní televize. Rovněž žalobce poukázal na nález Ústavní soudu IV. ÚS 23/05, který vyjádřil, že při kritice veřejné záležitosti platí presunkce, že jde o kritiku dovolenou. Žalobce k tomu namítal, že existence skutečnosti může být prokázána, zatímco pravdivost hodnotového soudu dokazatelná není. K tomu poukázal na rozsudek Městského soudu v Praze ve věci 10Ca 263/2009. Pokud žalovaná vymezila skutek, kterým měl být spáchán správní delikt v dalším tak, že reportáž obsahovala „odkazy na v reportáži blíže neosvětlené kauzy, které dával do vzájemných nedoargumentovaných souvislostí“ a pak je nutno namítat, že tato skutečnost není v odůvodnění žalovaného rozhodnutí blíže rozepsána. Je tedy otázkou, jestli tato skutečnost měla v konečném důsledku také dopad na uložení sankce, respektive v jakém rozsahu.

Žalobce žádá, aby soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

V písemném vyjádření k žalobě žalovaná argumentovala obdobně jako v odůvodnění svého rozhodnutí. K námitce vady upozornění podle § 59 odst. 1 mediálního zákona uvedla, že není možné typově odlišit skutky podle toho, zda byly spáchány slovy šedá eminence a posléze byly do stejného typu deliktu porušení § 31 odst. 3 podřazovány pouze delikty, v jejímž rámci bylo takové slovo či slovní spojení užito. Takový požadavek nemá oporu v liteře zákona ani v jeho duchu. Typová rozdílnost je v souvislosti s objektivitou a vyvážeností vyjádřena již samotným rozdělením § 31 do dvou odstavců v závislosti na charakteru pořadu.

K vadám výroku tvrdila, že výrok je v souladu s § 68 odst. 2 správního řádu (zákon č. 500/2004 Sb. správní řád) i požadavky současné judikatury. Žalovaná nesankcionovala hanlivé výrazy jako takové, ale způsob jejich užití v souvislostech, které nebyly odargumentovány. Podle žalované výrok odpovídá žalobcem citovanému judikátu NSS 2AS 34/2006. K vymezení skutku a naplnění skutkové podstaty správního deliktu měla žalovaná za to, že velmi podrobně vysvětlila, jak dospěla ke svému přesvědčení o porušení zákonného ustanovení. Předmětem správního řízení není zásah do osobnostní sféry. Uloženou sankcí obhajovala veřejný zájem žalobcem tvrzeného zásahu do ústavně zaručených práv, žalovaná neshledala jejich porušení, poukázala na znění ustanovení § 31 odst. 3 s tím, že v projednávané věci se jednalo o pořad zpravodajský a je nutno rozlišovat mezi informováním v rámci zpravodajství a publicistiky. K tomu žalovaná poukázala na rozsudek NSS ve věci sp. zn. 3As 6/2010, rozsudek 8As 77/2010 a žádala, aby soud žalobou jako nedůvodnou zamítl.

Podáním ze dne 22.8.2011 žalobce upřesnil žalobní body, když k bodu jedna, tj. k vadám předchozího upozornění podle § 59 mediálního zákona, tvrdil, že se žalovaná v odůvodnění rozhodnutí vůbec nezabývala otázkou věcné souvislosti mezi sankcionovaným jednáním a předchozím upozorněním. K tomu poukázal na rozsudek NSS 6As 24/20140. K vadám výroku žalobce doplnil, že z výroku žalovaného rozhodnutí nelze jednoznačně poznat, jaké konkrétní jednání je vlastně sankcionováno, respektive vůči komu by měla být označení zavádějící hanlivá a dále není zřejmé jaké odkazy na blíže neosvětlení kauzy měly údajně naplnit skutkovou podstatu správního deliktu. Skutková věta výroku je tak formulována zcela nesrozumitelně tím spíše, že sankce má plnit i svou preventivní úlohu a proto třeba, aby důvody sankcionování byly vyloženy tak, aby se sankcionovaný subjekt měl možnost v budoucnu obdobného deliktního jednání vyvarovat. Upozorňuje na vyjádření žalované k podané žalobě, kde žalovaná uvedla, že není potřebné, aby podrobnosti, např. kdo byl označován hanlivě, byly obsahem výroku, neboť netvoří samostatnou podstatu správního deliktu. K tomu žalobce namítal, že taková argumentace žalované je nepřípustná, zvláště jestli žalovaná dále konstatuje, že sankcionován byl právě způsob užití těchto označení v souvislostech. Žalobce k tomu tvrdil, že pokud má být skutkem, za který je uložena sankce právě uvedení údajně nepodložených hanlivých a zavádějících označení, pak je zcela zásadní s jakou osobou či v jakých souvislostech byla uvedená označení použita. Tvrdí-li žalovaná opak, pak si evidentně odporuje a pouze potvrzuje nesrozumitelnost vymezení protiprávního jednání. Podle žalobce je nesrozumitelný i další popis skutku ve výroku, neboť z něj vyplývá jaké „odkazy na blíže neosvětlené kauzy“ žalovaná míní a co žalovaná považuje za vzájemně „nedoargumentované souvislosti“. Pokud žalovaná uložila žalobci sankci za určité jednání, které mělo naplnit skutkovou podstatu správního deliktu, je pouze na žalované, aby řádně, srozumitelně popsala, které jednání je podle ní protiprávní a tedy způsobilé naplnit skutkovou podstatu předmětného správního deliktu. Pokud sama žalovaná nedokáže jasně formulovat, jaké odkazy na údajné blíže neosvětlené kauzy vlastně sankcionuje, není povinností provozovatele vysílání, aby si sám dovozoval, za jaký konkrétní skutek mu je sankce uložena. Žalobce dále upřesnil, že výroku žalovaného rozhodnutí nebyl v souladu s § 68 odst. 2 správního řádu uveden vedle § 31 odst. 3 také § 60 odst. 1 písm. b) mediálního zákona, z něhož teprve vyplývá skutková podstata správního deliktu. S poukazem na rozsudek NSS 2As 34/2006 žalobce tvrdil, že kromě ustanovení obsahujícího pravidla chování (v tomto případě § 31 odst. 3 mediálního zákona) je třeba také uvést ustanovení, podle kterého byla pokuta uložena (v tomto případě § 60 odst. 1 písm. b) mediálního zákona). Žalobce uzavřel, že žalované rozhodnutí spočívá v nesprávném skutkovém a právním posouzení věci, neboť vymezení skutku, jimiž měl být údajně spáchán správní delikt, nezakládá na plnění skutkové podstaty správního deliktu podle § 31 odst. 3 mediálního zákona.

K tomu v replice žalovaná argumentovala obdobně jako v odůvodnění svého rozhodnutí a v písemném vyjádření k žalobě.

Při ústím jednání účastníci setrvali na svých stanoviscích.

Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, v rozsahu žalobou tvrzených bodů nezákonnosti, kterými je vázán, podle skutkového právního stavu ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí, a dospěl k závěru, že žaloba je z části důvodná.

Při posouzení soud vyšel z následující právní úpravy:

Podle § 31 odst. 3 mediálního zákona v rozhodném znění Provozovatel vysílání je povinen zajistit, aby ve zpravodajských a politicko-publicistických pořadech bylo dbáno zásad objektivity a vyváženosti a zejména nebyla v celku vysílaného programu jednostranně zvýhodňována žádná politická strana nebo hnutí, popřípadě jejich názory nebo názory jednotlivých skupin veřejnosti, a to s přihlédnutím k jejich reálnému postavení v politickém a společenském životě.

Podle ust. § 59 odst. 1 téhož zákona jestliže provozovatel vysílání a provozovatel převzatého vysílání porušuje povinnosti stanovené tímto zákonem nebo podmínky udělené licence, upozorní jej Rada na porušení tohoto zákona a stanoví mu lhůtu k nápravě.

Podle § 60 odst. 1 písm. b) odst. 2 téhož zákona pokutu ve výši od 5 000 Kč do 2 500 000 Kč Rada uloží provozovateli vysílání a provozovateli převzatého vysílání, pokud neplní povinnosti podle § 31 odst. 2 a 3.

Podle § 68 odst. 2, 3 správního řádu v rozhodném znění ve výrokové části se uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků podle § 27 odst. 1. Účastníci, kteří jsou fyzickými osobami, se označují údaji umožňujícími jejich identifikaci (§ 18 odst. 2); účastníci, kteří jsou právnickými osobami, se označují názvem a sídlem. Ve výrokové části se uvede lhůta ke splnění ukládané povinnosti, popřípadě též jiné údaje potřebné k jejímu řádnému splnění a výrok o vyloučení odkladného účinku odvolání (§ 85 odst. 2). Výroková část rozhodnutí může obsahovat jeden nebo více výroků; výrok může obsahovat vedlejší ustanovení. V odůvodnění se uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí.

Žalobce v prvé řadě namítal nesplnění předchozího upozornění podle § 59 odst. 1 mediálního zákona s tím, že rozhodnutí, na nějž žalovaná v žalobou napadeném rozhodnutí odkazovala, nemá se sankcionovaným obsahem žádnou věcnou souvislost. Soud tuto námitku nepovažuje za důvodnou, neboť, jak vyplývá z průběhu správního řízení (oznámení o zahájení správního řízení ze dne 13.7.2010, sp. zn. /Ident 2010/674/LOJ/ČEZ), jakož i odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, byl žalobce v souladu s ustanovením § 59 odst. 1 na porušení § 31 odst. 3 mediálního zákona žalovanou již upozorněn a byl již také sankcionován ve věci sp. zn. 2006/144/jfu/ČTV, v němž žalovaná dne 16.5.2006 rozhodla o uložení pokuty ve výši 100 000 Kč za porušení téhož zákonného ustanovení odvysíláním příspěvku, týkajícího se ombudsmovy zprávy o zásahu policie při Czech Teku 2005 v rámci pořadu Události 31.1.2006 od 19:15 hod. na programu ČT1, který vykazoval známky neobjektivity a nevyváženosti. Jednalo se tak o stejnou skutkovou podstatu správního deliktu, byť samozřejmě skutkově jinou než je tomu v projednávané věci. Právě tuto skutkovou odlišnost napadal žalobce v podané žalobě a tvrdil, že předchozí upozornění podle § 59 odst. 1 mediálního zákona, vztahující se k jiné skutkově nepodobné věci, proto nemá se sankcionovaným obsahem předmětné reportáže žádnou věcnou souvislost. Soud k tomu uvádí, že shora citované zákonné vymezení skutkové podstaty správního deliktu ustanovení § 60 odst. 1 písm. b) mediálního zákona ve spojení s ustanovením § 31 odst. 3 téhož zákona tak, jak je pojal zákonodárce, umožňuje, aby bylo naplněno deliktním jednáním různého způsobu jeho provedení – skutkově odlišně. V projednávané věci bylo upozornění podle § 59 mediálního zákona v předchozím případě dáno také pro porušení ust. § 31 odst. 3 (věc sp. zn. 2006/144/jfu/ČTV ). V obou případech byl tak žalobce postižen za neobjektivitu a nevyváženost při vysílání příspěvku, ať už za příspěvek o ombudsmanově zprávě o zásahu policie při Czech Teku 2005, nebo za reportáž o prezentaci názorových rozdílů ohledně stěhování úřadu regionální rady a nájmu placeném na novém místě v Ústí nad Labem místních politiků a představitele regionální rady v nyní souzené věci. Podle stanoviska soudu spolu obě věci rámcově věcně souvisí a pokud má být upozornění podle ust. § 59 mediálního zákona vnímáno v materiálním smyslu jako předání informace o tom, že provozovatel porušuje povinnosti stanovené zákonem a že mu hrozí sankce, přičemž musí existovat alespoň rámcová věcná souvislost mezi upozorněním a později posuzovaným případem (NSS ve věci sp. zn . 7As 16/2009 ), pak v souzené věci se takového upozornění žalobci dostalo. Větší nároky na „ skutkovou podobnost „ deliktního jednání by byly v rozporu s účelem ust. § 59 mediálního zákona. Lze tak uzavřít, že způsob naplnění skutkové podstaty tohoto správního deliktu byl obou případech natolik obdobný, že v jeho důsledku došlo k porušení zásad objektivity a vyváženosti. Upozornění podle § 59 odst. 1 na obdobný pořad vysílaný žalobcem v předchozí době bylo pro předvídavost postupu žalované v budoucnu tak postačují. Soud proto shledal žalobní námitku neopodstatněnou.

Jinak je tomu v případě žalobního bodu, který napadá vadu výroku žalovaného rozhodnutí. Soud v tomto ohledu přisvědčuje žalobci, že z formulace výroku „….obsahovala nepodložená, hanlivá a zavádějící označení „šedá eminence“, či „kmotři ODS“ a odkazy na v reportáži blíže neosvětlené kauzy, které dával do vzájemných nedoargumentovaných souvislostí, se dopustil porušení povinnosti zajistit…“ nevyplývá dostatečné skutkové vymezení jednání, kterého se měl žalobce dopustit, neboť z něj není zřejmé, vůči komu by měla být uvedená označení zavádějící či hanlivá a rovněž není dostatečně určité, které „odkazy“ nad reportáži blíže neosvětlené kauzy měla žalovaná na mysli, tedy jakými odkazy měla být skutková podstata tohoto správního deliktu žalobcem spáchána. Oporu neskýtá ani odůvodnění rozhodnutí. V něm žalovaná rozděluje reportáž na dvě poloviny, přičemž první polovinu považuje za „standardní“, druhá polovina příspěvku však podle žalované již míří do „spekulativní roviny“, přičemž využívá i označení jednotlivých osob, jenž lze podle žalované chápat jako neopodstatněně hanlivé, tedy již neobjektivní a vyjadřující subjektivní názor. Ani z odůvodnění rozhodnutí přitom ale není zřejmé, zda se jedná o všechny osoby uvedené v reportáži (Patrik Oulický, Alexandr Novák, Jiří Šulc, Jaroslav Doubrava) či jen o některé, a případně o které. Pokud žalovaná v odůvodnění některé osoby vymezuje, činí tak v souvislosti s výtkou vůči žalobci stran použití spojení „šedá eminence“ a „kmotr ODS“ a při obhajobě osobnostních zájmů těchto osob, když tvrdí, že použití spojení konkrétních jmen osob veřejně činných s termíny „šedá eminence“ a „kmotr ODS“ je neopodstatněně hanlivé. Ochrany svých osobnostních práv by se přitom tyto osoby měly samy domáhat cestou práva soukromého (viz. nález soudu IV. ÚS 23/05) a neměla by jim je poskytovat právní úprava správních deliktů na poli práva veřejného. K tomu soud poukazuje na rozsudek NSS 4As 69/2007, podle kterého objektivita a vyváženost sdělovaných a rozšiřovaných informací není totožná s ochranou subjektu před zásahem do jejich osobnostní sféry. Žalobce tak právem poukazoval na článek 17 odst. 1, 2, 4 Listiny a právo na svobodu projevu, jakož i na argumentaci Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV.ÚS 23/05, podle kterého při kritice veřejné záležitosti platí presumpce kritiky povolené.

Nejen ve výroku, ale i v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí soud pak ve shodě se žalobcem dále postrádá konkrétní vymezení „odkazů“ na v reportáži blíže neosvětlené kauzy, neboť žalovaná sice v tzv. přepisu reportáže uvádí její obsah, avšak které konkrétní části reportáže, tedy které „kauzy“, žalovaná považuje za deliktní jednání žalobce není zřejmé. Výrok je tak v rozporu s ustanovením § 68 odst. 3 správního řádu. K tomu soud poukazuje na ustálenou judikaturu správních soudů (např. NSS 2As 34/2006), podle níž musí výrok rozhodnutí o jiném právním deliktu obsahovat popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě uvedením jiných skutečnosti, aby nemohl být zaměněn s jiným. Pochybení, spočívající v nedostatečném skutkovém vymezení jednání, v němž je spatřován správní delikt ve výrokové části rozhodnutí, by tak bylo vadou, respektive podstatným porušením ustanovením o řízení před správním orgánem, která by však nemusela mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé v případě, že odůvodnění rozhodnutí žalované byl skutek řádně popsán věcně i časově. Tak tomu ale v projednávané věci není neboť ani z výroku ani z odůvodnění žalovaného rozhodnutí není nadevší pochybnost zřejmé, za která konkrétní jednání byl žalobce postižen. Vada výroku žalobou napadeného rozhodnutí tak mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé a soud proto již z tohoto důvodu žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.

V této souvislosti je pak třeba přisvědčit i další žalobní námitce žalobce, že v důsledku nedostatečného vymezení skutku, jímž měl být spáchán správní delikt, nemohla být žalobcem naplněna skutková podstata správního deliktu ve smyslu § 60 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 31 odst. 3 mediálního zákona a takový závěr žalované je proto třeba považovat za předčasný. Soud dále sdílí žalobcův nesouhlas s hodnocením redakčních komentářů žalovanou s tím, že má povahu hodnotového soudu. Přisvědčuje i žalobcově poukazu na závěry senátu 10 Ca zdejšího soudu ve věci sp. zn. 10Ca 263/2009, respektive rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Lingens či Oberschlick proti Rakousku 1990, podle kterého zatím co existence skutečnosti může být prokázána, pravdivost hodnotových soudů není dokazatelná, požadavek dokázat pravdivost hodnotového soudu nelze splnit a sám o sobě porušuje svobodu názoru. Uložení sankce za hodnotové soudy v redakčních komentářích proto neobstojí.

Pokud žalobce k vytýkaným vadám výroku ještě poukazoval na to, že vlastní charakteristika správního deliktu § 60 odst. 1 písm. b) mediálního zákona je uvedena v záhlaví rozhodnutí, nikoliv v jeho výrokové části, pak k tomu soud uvádí, že se jedná o vadu, která by však sama o sobě nevedla ke zrušení žalobou napadeném rozhodnutí. Neuvedení výslovného označení skutkové podstaty správního deliktu přímo ve výroku, ale pouze v záhlaví rozhodnutí, za současného uvedení pravidla uchování, které až ve spojení se správním deliktem tvoří celkový popis protiprávního jednání delikventa (zde ustanovení § 60 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 31 odst. 3 mediálního zákona) nemůže mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé. Je ale na žalované, aby se v budoucnu těchto pochybení vyvarovala.

Lze tak uzavřít, že soud shledal část žalobních bodů důvodných, proto žalobou napadené rozhodnutí zrušil pro vady řízení, které mohly mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé ve smyslu ustanovení § 78 odst. 1, 4 s.ř.s. ve spojení s ustanovením § 76 odst. 1 písm.c ) téhož zákona a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. V něm bude žalovaná ve smyslu § 78 odst. 5 s.ř.s. vázána právním názorem, který soud v tomto rozsudku vyslovil.

Výrok o nákladech řízení odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce byl ve věci plně úspěšný, soud mu proto přiznal náklady řízení, které jsou v tomto případě tvořeny náklady za zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a násl. s. ř. s., a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu.

V Praze dne 14. září 2011

JUDr. Ivanka Havlíková, v.r.

Předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Matznerová, DiS.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru