Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

9 A 59/2011 - 18Rozsudek MSPH ze dne 30.03.2011


přidejte vlastní popisek

9 A 59/2011 - 18

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců Mgr. Martina Kříže a JUDr. Naděždy Řehákové v právní věci žalobce: M. S. , nar. X, st. příslušnost X, t.č. v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá-Jezová, Bělá pod Bezdězem, proti žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, se sídlem Praha 8, Křižíkova 12, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6.3.2011 č.j. KRPA-14590/ČJ-2011-000022

takto:

I. Rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy ze dne 6.3.2011 č.j. KRPA-14590/ČJ-2011-000022 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalovaný rozhodl, že žalobce se podle § 124 odst. 1 písm. b/ v souběhu s § 124 odst. 1 písm. c/ zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zajišťuje za účelem správního vyhoštění s tím, že doba zajištění cizince se podle § 125 odst. 1 (téhož zákona) stanovuje na 30 dnů od okamžiku omezení osobní svobody.

V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný nejprve uvedl, že podle § 124 odst. 1 písm. b), c) zákona o pobytu cizinců je policie oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno sdělení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění a cizinec nevycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění. Poté konstatoval, že oznámení zahájení řízení o správním vyhoštění Krajským ředitelstvím policie hl. m. Prahy, odborem cizinecké policie, oddělením pobytové kontroly, pátrání a eskort č. j. KRPA-14590/ČJ- 2011-000022 bylo žalobci doručeno dne 06.03. 2011. Žalovaný při rozhodování o zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění vyšel ze zjištění, že žalobce byl dne 6.3.2011 v 04:30 hodin kontrolován hlídkou Policie ČR, PMJ u klubu KLEC v ul. Milánská, Praha 10. Při kontrole nepředložil žádný cestovní doklad a nemohl věrohodným způsobem prokázat svojí totožnost. Z tohoto důvodu byl v 04:30 hodin zajištěn dle §27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky a jste byl eskortován na Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy k provedení dalších úkonů. Lustrací v dostupných evidencích policie bylo zjištěno, že žalobci bylo Oblastním ředitelstvím služby cizinecké policie Praha, ICP Praha pod č.j. CPPH-1183/ČJ-2009-004060-KP vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění na dobu tří let, které bylo podle ustanovení § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“) změněno na dobu 6 měsíců. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 22.05.2009 a doba k vycestování z území ČR byla stanovena do dne 12.08.2009. Dále bylo zjištěno, že žalobce je veden v evidenci nežádoucích osob do 22.05.2012. Z výše uvedeného podle žalovaného také vyplývá, že žalobce pobývá na území ČR bez cestovního dokladu a bez platného víza, tudíž neoprávněně, ač k tomu není oprávněn. Se žalobcem byl dne 6.3.2011 sepsán protokol o vyjádření účastníka správního řízení. K zajištění žalobce přistoupil správní orgán poté, co z výše uvedeného vyplývá, že na území České republiky pobývá bez cestovního dokladu a bez platného povolení k pobytu, ač k tomu není oprávněn a dále maří výkon správního rozhodnutí o správním vyhoštění č. j. CPPH-1183/ČJ-2009-004060-KP a je evidován v informačním systému smluvních států. Správní orgán spatřuje nebezpečí v tom, že žalobce by mohl nadále mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, neboť nevycestoval z území České republiky poté, co dne 22.5.2009 nabylo právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 16.1.2009. S přihlédnutím k tomu, že žalobce se ode dne 12.8.2009, kdy mu byla stanovena doba k vycestování, až do dne 6.3.2011, kdy jej policie zajistila, zdržuje na území České republiky neoprávněně bez platného víza a platného povolení k pobytu, dále bez cestovního dokladu, ač si je této skutečnosti vědom, nemá zdravotní pojištění potřebné k pobytu na území České republiky, neprojevil snahu svou situaci řešit vycestováním nebo vyřízením potřebných náležitostí k vycestování z území České republiky, je u správního orgánu vyvolána domněnka, že by žalobce i nadále pokračoval v protiprávním jednání na území České republiky, s čímž se správní orgán nemůže ztotožnit.

Žalobou podanou prostřednictvím žalovaného správního orgánu k Městskému soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. V žalobě namítl, že správní orgán měl zhodnotit, zda v daném případě postačuje či nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování. Tato zvláštní opatření, která byla vložena do zákona o pobytu cizinců novelou účinnou k 1.1.2011 v § 123b, v principu spočívají buď v povinnosti hlásit místo pobytu, jeho změny, zdržovat se na této adrese a pravidelně se osobně hlásit na policii, nebo složit finanční záruku. Obava, že cizinec nevycestuje, není sama o sobě dostatečná k odůvodnění jeho zajištění, ale má vést správní orgán právě k uplatnění opatření. Následně, až pokud cizinec poruší povinnost uloženou mu tímto opatřením či nevycestuje ve stanovené době, ho policie může zajistit. Tato opatření za účelem vycestování musí být proto uplatněna před zajištěním cizince. Z napadeného rozhodnutí však není zjevné, z jakého důvodu by zvláštní opatření nemělo být efektivní. Správní orgán tuto dílčí podmínku v rozporu s § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců a § 2

odst. 2 správního řádu nijak nezkoumal a v odůvodnění rozhodnutí neuvedl, z jakého důvodu uložení výše popsaného zvláštního opatření nepostačuje. Rozhodnutí postrádající tuto úvahu je pro nedostatek důvodu nepřezkoumatelné. Žalobce v této souvislosti poukázal na judikaturu Městského soudu v Praze, konkrétně na rozsudek sp. zn. 7 A 35/2011, podle kterého „dospěje-li (policie) k názoru, že by v daném případě toto opatření nepostačovalo, musí své důvody vyjádřit v rozhodnuti, jímž zajišťuje cizince za účelem vyhoštění." Obdobně v rozsudku sp. zn. 3 A 25/2011 ze dne 14.3.2011 soud uvedl, že „s účinností od 1. 1. 2011 musí policie při rozhodování o zajištění za účelem správního vyhoštění zvažovat, zda by nebylo na místě užít mírnějšího prostředku... a dospěje-li k názoru, že toto opatření by v daném případě nepostačovalo, musí své důvody vyjádřit v rozhodnuti, jímž zajišťuje cizince za účelem správního vyhoštění... ".

K dříve uloženému správnímu vyhoštění žalobce uvedl, že rozhodnutí č.j. CPPH- 1183/ČJ-2009-004060-KP nabylo právní moci dne 22.5.2009; doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, byla stanovena na 6 měsíců. Dle judikatury Nejvyššího správního soudu (dále jen “NSS”) „pro stanovení doby počátku správního vyhoštění a v návaznosti na určení jejího konce je třeba ve smyslu § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců ...z dikce tohoto ustanovení dovodit, že tímto časem, resp. termínem je s ohledem na další souvislost textu zákona den rozhodnutí o předmětném vyhoštění, i když jeho účinky nastávají až právní mocí rozhodnutí" (viz rozsudek NSS č.j. 8 As 69/2010-165 ze dne 3.1.2011 a dále např. rozsudek NSS č.j. 4 As 24/2008 ze dne 25.4.2008). Doba stanovená rozhodnutím o správním vyhoštění č.j. CPPH-1183/ČJ-2009-004060-KP již jednoznačně uplynula, a to již přede dnem 22.11.2009. Zajištění žalobce dne 6.3.2011 na základě § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců je proto nezákonné. V rozporu s odůvodněním napadeného rozhodnutí žalobce tedy nemaří výkon správního rozhodnutí a nejsou dány ani důvody pro domněnku, že by žalobce mohl i nadále mařit a ztěžovat výkon správního rozhodnutí ve smyslu § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců.

Je-li v napadeném rozhodnutí uvedeno, že žalobce je veden v evidenci nežádoucích osob, a to do dne 22.5.2012, žalobce s tímto údajem nesouhlasí. Dle § 154 odst. 3 zákona o pobytu cizinců policie označí cizince za nežádoucí osobu na základě pravomocného rozhodnutí o správním vyhoštění. Týž zákon dále v § 155 odst. 2 uvádí, že policie cizince z evidence vyřadí, jestliže bylo pravomocné rozhodnutí správního orgánu (§ 154 odst. 3) vykonáno. Zde je obsažena povinnost policie z moci úřední cizince nejpozději po uplynutí doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, z evidence nežádoucích osob vyřadit. Z předchozí argumentace je dle žalobce zjevné, že nabylo-li rozhodnutí o udělení správního vyhoštění právní moci dne 22.5.2009 a byla-li doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, stanovena na 6 měsíců, není nadále žádný právní důvod pro zařazení žalobce do uvedené evidence až do dne 22.5.2012, neboť žalobce měl být nejpozději dne 22.11.2009 z této evidence policií vyřazen.

Žalobce se dále dovolává závěru obsaženého v rozsudku NSS č.j. 1 As 12/2009 - 61 ze dne 15.4.2009, podle něhož „nezbytným předpokladem pro rozhodnutí o zajištění cizince podle § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je úvaha správního orgánu o tom, zda je vůbec možné rozhodnutí o správním vyhoštění cizince a toto rozhodnuti vykonat. Má za to, že žalovaný správní orgán zcela ignoroval existující rodinné vazby žalobce na území ČR .Žalobce zde žije již dva roky se svou družkou, občankou ČR. , ve smyslu článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod jako přednostně aplikovatelné mezinárodní smlouvy podle článku 10 Ústavy ČR. Nutnost zohlednit při zajištění cizince i případný zásah do rodinných vazeb konstatoval i NSS viz č.j. 7 As 79/2010-134 ze dne 11.11.2010. Zajištění cizince by proto mělo být realizováno pouze v případě, že vycestování cizince je skutečně možné. V uvedeném případě, kdy žalobce sdílí domácnost s občankou ČR a je v českém prostředí plně integrován, skutkové okolnosti míře represivního opatření v podobě zajištění (a následného vyhoštění) neodpovídají. Žalovaný zde nepostupoval v souladu principem proporcionality a nedbal toho, aby přijaté opatření odpovídalo skutkovým okolnostem případu ve smyslu § 2 odst. 3 a odst. 4 správního řádu. Samotné konstatování neoprávněnosti pobytu žalobce v období před zajištěním dne 6.3.2011 není dostatečným odůvodněním zajištění.

Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ve vyjádření k žalobě uvedl, že při svém rozhodování shledal naplnění kumulativních podmínek ustanovení § 124 odst. 1 písm. b/ a c/ zákona o pobytu cizinců. Zdůraznil, že žalobce při svém pobytu na území ČR opakovaně narušoval veřejný pořádek a jednal v rozporu s chráněnými zájmy, které si společnost vytyčila. Žalobce vědomě nerespektoval předchozí rozhodnutí o uložení správního vyhoštění. Žalovaný nemohl využít zvláštní opatření v podobě složení finanční záruky či uložení povinnosti cizinci zdržovat se v oznámeném místě, protože aplikace těchto opatření by byla nemožná. Žalobce vědomě neuvedl, na jaké adrese se zdržuje a ani druhé opatření nebylo možno použít, neboť žalobce dle vlastního vyjádření nedisponuje finančními prostředky. Hrubé porušování zákona o pobytu cizinců odůvodňuje závěr o nebezpečí skrývání cizince na území ČR. Žalovaný v této souvislosti poukázal na článek 15 bod 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16.12.2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí, který odůvodňuje případy, kdy lze osobu bezprostředně zajistit, aniž je využito zvláštních opatření za účelem vycestování. Neúčinnost uložení zvláštních opatření sice správní orgán nevyjádřil pregnantně, ale v duchu samotného odůvodnění jasně konstatoval, co jej vede k neuložení zvláštních opatření, resp. proč od jejich uložení upustil. Nebezpečí, že by žalobce mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, bylo podle žalovaného naplněno žalobcovým jednáním na území ČR (pobyt bez oprávnění k pobytu, absence dokladu prokazujícího jeho totožnost, nerespektování zákazu pobytu, nesplnění povinnosti vycestovat z území ČR v době stanovené vyhoštěním, nepředložení dokladu o zdravotním pojištění, neplnění daňových povinností). Tímto jednáním žalobce demonstruje neúctu k veřejnému pořádku České republiky. Žalovaný nepovažuje za důvodnou námitku, že v době vydání napadeného rozhodnutí neběžela doba, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území. Poukazuje na změnu definice správního vyhoštění provedenou zákonem č. 428/2005 Sb., z níž dovozuje, že doba, po kterou nelze umožnit vstup, neběží ve chvíli, kdy rozhodnutí o správním vyhoštění není vykonatelné. Z uvedeného dle žalovaného vyplývá, že v době vydání napadeného rozhodnutí byla osoba (žalobce oprávněně) vedena v evidenci nežádoucích osob. Žalovaný nepřisvědčil ani námitce, že zcela ignoroval existující rodinné vazby žalobce. Poukázal na § 124 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, podle něhož je vydání rozhodnutí v řízení o zajištění cizince za účelem správního vyhoštění prvním úkonem v řízení, a dále na časovou tíseň, která ho doprovází při vydání rozhodnutí o zajištění. Ochrana daného práva žalobce je dostatečně systémově zaručena ustanovením § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, jak dovodil též NSS v rozsudku ze dne 13.8.2009 č.j. 2 As 22/2006 – 135.

Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s.ř.s.).

V posuzované věci vyšel soud z následně uvedené právní úpravy:

Podle ust. § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je policie oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud

a) je nebezpečí, že by cizinec mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek, b) je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, c) cizinec nevycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění, d) cizinec závažným způsobem porušil povinnost uloženou mu rozhodnutím o uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, nebo e) je cizinec evidován v informačním systému smluvních států.

Podle ust. § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců zvláštním opatřením za účelem vycestování cizince z území (dále jen „zvláštní opatření za účelem vycestování“) je a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a pravidelně se osobně hlásit policii ve lhůtě stanovené policií, nebo

b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním (dále jen „finanční záruka“) cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo; peněžní prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým anebo trvalým pobytem na území (dále jen „složitel“).

Podle ust. § 172 odst. 3 zákona o pobytu cizinců má žaloba proti rozhodnutí o vyhoštění cizince odkladný účinek na vykonatelnost rozhodnutí; to neplatí, pokud byl cizinec vyhoštěn z důvodu ohrožení bezpečnosti státu.

Podle § 68 odst. 3 správního řádu se v odůvodnění uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí.

Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná.

Opodstatněnou shledal soud námitku vytýkající žalovanému, že měl v napadeném rozhodnutí uvést, z jakého důvodu v případě žalobce nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, a pokud tak neučinil, je jeho rozhodnutí pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné. Zvláštní opatření za účelem vycestování v podobě povinnosti cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, hlásit policii každou jeho změnu a pravidelně se osobně hlásit policii ve lhůtě stanovené policií, nebo v podobě tzv. finanční záruky jsou upravena v § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Z dikce ustanovení § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců přitom jednoznačně vyplývá, že policie je oprávněna cizince zajistit pouze v tom případě, že nepostačuje uložení některého z výše uvedených zvláštních opatření za účelem vycestování. Jestliže se uložení zvláštního opatření za účelem vycestování jeví jako postačující, je třeba této možnosti využít; v takovém případě není policie oprávněna cizince zajistit. Jedná se tedy o negativní podmínku pro vydání rozhodnutí o zajištění cizince, kterou musí správní orgán vždy posoudit. Jestliže dospěje k závěru, že uložení zvláštního opatření za účelem vycestování se jeví jako nedostačující, musí úvahy, na základě kterých k tomuto závěru dospěl, uvést v odůvodnění rozhodnutí o zajištění cizince. Pokud tak neučiní, postrádá takové rozhodnutí vyhodnocení jedné ze zákonem stanovených podmínek pro zajištění cizince, což má bez dalšího za následek jeho nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů.

Lze shrnout, že s účinností od 1. 1. 2011 musí policie při rozhodování o zajištění za účelem správního vyhoštění vždy zvažovat, zda by nebylo na místě užít mírnějšího prostředku – zvláštního opatření za účelem vycestování cizince z území ve smyslu § 123b zákona o pobytu cizinců. Dospěje-li k názoru, že toto opatření v daném případě nepostačuje k dosažení účelu zákona, musí úvahu, kterou v tomto směru učinila, přezkoumatelným způsobem vyjádřit v rozhodnutí, jímž zajišťuje cizince za účelem vyhoštění. Taková úvaha však v napadeném rozhodnutí zcela chybí.

Žalovaný až ve vyjádření k žalobě uvádí, na základě jakých skutečností dovodil, že v případě žalobce uložení zvláštního opatření za účelem vycestování nepostačuje. V této souvislosti ve vyjádření k žalobě zmiňuje neochotu žalobce uvést přesnou adresu, na které v Praze údajně bydlí se svou přítelkyní, a dále jeho prohlášení o tom, že nedisponuje finančními prostředky. K tomu je třeba uvést, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí spočívající v nedostatku důvodů nemůže být zhojena tím, že žalovaný správní orgán relevantní důvody uvede až ve vyjádření k žalobě. Předmětem soudního přezkumu je zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí správního orgánu jakožto správního aktu, který bezprostředně zasahuje do právní sféry žalobce. Vyjádření žalovaného k žalobě je toliko procesním úkonem správního orgánu učiněným v rámci řízení před soudem, který se práv a povinností žalobce nedotýká, netvoří jeden celek s přezkoumávaným rozhodnutím, a proto jím nemohou být zhojeny případné nedostatky a vady napadeného rozhodnutí mající za následek jeho nezákonnost.

Soud však nesouhlasí s argumentací žalobce, že dříve než policie přistoupí k zajištění cizince, musí být vždy uložena zvláštní opatření za účelem vycestování, a že policie může cizince zajistit teprve v případě, že porušil povinnost uloženou mu tímto opatřením. Tato argumentace dle náhledu soudu nemá oporu v zákoně, z něhož naopak vyplývá, že policie není povinna možnosti uložení zvláštního opatření za účelem vycestování využít, jestliže tato opatření nepovažuje za postačující k naplnění účelu zákona.

Soudu je z úřední činnosti známo, že žalobce podal v květnu 2009 u Krajského soudu v Praze žalobu proti rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 6.5.2009, č.j.: CPR-2873-1/ČJ-2009-9CPR-V221 ve věci jeho správního vyhoštění. Řízení o této žalobě je nyní vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 9 Ca 313/2009. Tato skutečnost musí být známa i policii, neboť žaloba byla zaslána Ředitelství služby cizinecké policie k vyjádření a jmenovaný správní orgán již soudu předložil vyjádření k této žalobě. Vzhledem k tomu, že podle § 172 odst. 3 zákona o pobytu cizinců má žaloba proti rozhodnutí policie o uložení správního vyhoštění cizinci (s výjimkou případu, kdy cizinec byl vyhoštěn z důvodu ohrožení bezpečnosti státu), odkladný účinek na vykonatelnost rozhodnutí, nemůže žalovaný přičítat žalobci k tíži, že v době stanovené rozhodnutím Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 6.5.2009, č.j.: CPR-2873-1/ČJ-2009-9CPR-V221 k vycestování z území ČR nevycestoval, a vytýkat mu, že tím mařil výkon uvedeného rozhodnutí o správním vyhoštění, neboť vykonatelnost tohoto rozhodnutí byla v důsledku podání žaloby odložena. Soud pro úplnost dodává, že žalovaný se v napadeném rozhodnutí otázkou odložené vykonatelnosti rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 6.5.2009, č.j.: CPR-2873-1/ČJ-2009-9CPR-V221 vůbec nezabýval.

Závěr žalovaného o naplnění podmínek pro zajištění žalobce spočívajících v tom, že žalobce nevycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění (§ 124 odst. 1 písm. c/ zákona o pobytu cizinců), z čehož správní orgán zároveň dovozuje nebezpečí, že by nadále mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění (§ 124 odst. 1 písm. b/ zákona o pobytu cizinců), tudíž neobstojí.

Skutečnost, že žalobce je evidován v evidenci nežádoucích osob, není pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí významná, neboť nebyla (a podle § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců ani nemohla být) důvodem, pro který byl žalobce zajištěn. K námitce brojící proti této skutečnosti proto soud nepřihlížel.

Soud neshledal opodstatněnou námitku vytýkající žalovanému, že při rozhodování o zajištění žalobce zcela ignoroval jeho existující rodinné vazby na území ČR. Ve shodě s názorem vyjádřeným v rozsudku NSS ze dne 13.8.2009 č.j. 2 As 22/2006 – 135 má soud za to, že otázku rodinných vazeb žalobce na území ČR a s tím související posouzení přiměřenosti zásahu do jeho soukromého nebo rodinného života je na místě řešit až v rozhodnutí o správním vyhoštění, nikoliv v rozhodnutí o zajištění. V případě splnění zákonných podmínek (§ 124 zákona o pobytu cizinců) je o zajištění cizince, tedy v podstatě o omezení jeho osobní svobody, rozhodováno bez ohledu na případný zásah do soukromého nebo rodinného života cizince, který je předmětem případného posuzování v rozhodnutí o správním vyhoštění. Této konstrukci odpovídá též ustanovení § 124 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, podle něhož v řízení o zajištění cizince za účelem správního vyhoštění je vydání rozhodnutí prvním úkonem v řízení. Policie musí v souladu s citovaným ustanovením rozhodnout v řízení o zajištění cizince neprodleně a nemá dostatečný časový prostor pro provádění dokazování za účelem zjištění cizincem tvrzených okolností týkajících se jeho rodinného a soukromého života. Z výše uvedeného je patrno, že Městský soud v Praze nepovažuje za správný názor vyjádřený v rozsudku NSS ze dne 11.11.2010 č.j. 7 As 79/2010 – 134, podle něhož by policie měla zohlednit případný zásah do rodinných vazeb cizince i při rozhodování o zajištění cizince.

Za splnění podmínek zakotvených v ust. § 51 odst. 1 s.ř.s. soud o věci samé rozhodl bez nařízení jednání (žalobce i žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasil).

S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem a citovaným zákonným ustanovením soudu nezbylo než napadené rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. a/ s.ř.s. rozsudkem bez jednání zrušit pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí. V souladu s ust. § 78 odst. 4 s.ř.s. soud současně vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení. Právním názorem, který soud ve zrušujícím rozsudku vyslovil, je v dalším řízení správní orgán vázán (§ 78 odst. 5 s.ř.s.).

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., neboť procesně úspěšnému žalobci žádné účelně vynaložené náklady v řízení nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek
uvedených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s., a to ve lhůtě do dvou
týdnů po doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává
u Městského soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu
správnímu soudu.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen
advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo
člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské
právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno
pro výkon advokacie.

V Praze dne 30. března 2011

JUDr. Ivanka Havlíková v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Koláček

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru