Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

9 A 58/2013 - 43Rozsudek MSPH ze dne 23.11.2016

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
2 As 27/2017

přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 9A 58/2013 - 43

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudců Mgr. Martina Kříže a JUDr. Ivanky Havlíkové v právní věci žalobce: Mgr. V. K., zast. JUDr. Milanem Klímou, advokátem se sídlem Praha 10, Sámova 220/4, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Praha 1, Mariánské náměstí 2, za účasti této osoby zúčastněné na řízení: HMG s.r.o., se sídlem Praha 1, Hybernská 42/1674, IČO: 25734008, zast. JUDr. Janou Vyšanskou, Ph.D., advokátkou se sídlem Praha 10 – Vinohrady, Korunní 810/104, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22.1.2013 č.j.: S-MHMP 42751/2013/OST/Dl

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalovaný rozhodl o odvolání žalobce proti rozhodnutí odboru výstavby Úřadu městské části Praha 1 (dále jen „stavební úřad“) č.j. Výst. 000816/2009-St-1/660 ze dne 11.2. 2009, kterým stavební úřad podle § 118 odst. 1 s odkazem na § 115 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“) povolil společnosti HMG, s.r.o., IČO: 25734008, před dokončením stavby hotelu čp. A na pozemku parc. č. a v k.ú. Staré Město, povolené rozhodnutím stavebního úřadu čj. Výst. 121090/2006-Hs-1/660, změnu stavebních úprav spočívající „v dostavbě podsklepeného nájemního prostoru na úrovni 1. nadzemního podlaží (dále jen „NP“) dvorního traktu, v dispozičních úpravách v jednotlivých podlažích, ve snížení počtu pokojů, v 1. podzemním podlaží zrušení restaurace, přemístění provozu strojovny vzduchotechniky a přemístění provozu kuchyně, v l. NP zřízení provozu kuchyně, změnu dispozice výtahových šachet, rozšíření obchodní plochy, ve změně řešení restaurační části, zrušení pokojů a snížení počtu pokojů na úrovni mezipatra, v 1. NP zrušení mezonetu ve dvou pokojích, ve 3. NP v náhradě čtyř pokojů dvěma apartmány, ve 4. NP v náhradě dvou pokojů jedním apartmánem, v 5. NP ve změně dispozice schodiště, v náhradě čtyř pokojů dvěma apartmány a zrušeni jednoho pokoje, v 6. NP ve snížení počtu pokojů změnou dispozičního řešení, v 7. NP ve změně dispozičního řešení pokojů a ve změně tras rozvodů zdravotní instalace a vzduchotechniky v návaznosti na změnu dispozičního řešení a změny tras vodorovných svodů dešťové vody" tak, že podle § 90 odst. 4 správního rádu zrušil rozhodnutí stavebního úřadu č.j.: Výst. 000816/2009-St-1/660 ze dne 11. 2. 2009 a zastavil řízení o změně stavby před jejím dokončením, protože žádost se stala zjevně bezpředmětnou.

V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že stavební úřad výše uvedeným rozhodnutím povolil stavebníkovi (společnosti HMG, s.r.o.) změnu stavebních úprav před dokončením stavby hotelu King's Court. Změna spočívala v zastavění části dvora dostavbou do úrovně 1. NP, ve stavebních úpravách vnitřních dispozic objektu, kterými dochází ke snížení počtu pokojů a ke změně trasy zdravotní instalace a vzduchotechniky. Rozhodnutí o změně stavby před jejím dokončením nabylo právní moci dnem 19.2.2009. Žalobce podal 7.5.2009 proti rozhodnutí o změně stavby před jejím dokončením odvolání s tím, že rozhodnutí je nezákonné, protože byl opomenut jako účastník řízení. Žalovaný rozhodnutím č.j. S-MHMP 597766/2009/OST/Dl/Ba ze dne 28.8.2009 zamítl žalobcovo odvolání jako nepřípustné s tím, že stavební úřad nepochybil, když žalobci nepřiznal postavení účastníka řízení o změně stavby před jejím dokončením, neboť navrhovanou změnou nemohou být přímo dotčena jeho vlastnická práva k bytové jednotce č. X a spoluvlastnická práva k domu čp. B a pozemku parc. č. b v k.ú. Staré Město, a neshledal důvod k zahájení přezkumného řízení. Městský soud v Praze na základě žalobcem podané žaloby rozsudkem ze dne 22.11.2011 č.j. 10 Ca 374/2009-71 rozhodnutí čj. S-MHMP 597766/2009/OST/Dl/Ba ze dne 28.8.2009 zrušil. Soud v řízení o žalobě přezkoumával pouze závěr MHMP o tom, že žalobce neměl postavení účastníka řízení, nikoli zákonnost či věcnou správnost rozhodnutí o změně stavby před jejím dokončením. Soud v rozsudku jednak odkázal na ustálenou judikaturu správních soudů a dále na to, že otázka účasti žalobce v původním stavebním řízení byla rovněž řešena soudy, a to na základě žaloby podané žalobcem proti rozhodnutí odboru stavebního MHMP čj. S-MHMP 61210/2008/OST/Dl/He ze dne 29.2.2008. Tato žaloba byla původně odmítnuta usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10.6.2008 čj. 9 Ca 178/2008-28, přičemž kasační stížnost podanou žalobcem proti tomuto usnesení Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 28.11.2008 č.j. 8 As 43/2008-72. K ústavní stížnosti žalobce Ústavní soud nálezem ze dne 27.4.2010 sp. zn. III. ÚS 542/09 rozsudek Nevyššího správního soudu a usnesení Městského soudu v Praze zrušil. Městský soud v Praze následně rozsudkem ze dne 21.9.2011 čj. 9 A 122/2010-151 zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 29.2.2008 č.j. S-MHMP 61210/2008/OST/Dl/He a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V rozsudku ze dne 22.11.2011 č.j. 10 Ca 374/2009 -71 pak soud uvedl, že odvolací správní orgán, který zamítl odvolání jako nepřípustné, v odůvodnění svého rozhodnutí přezkoumatelným způsobem neuvedl, z jakých důvodů nepovažuje účastníkem řízení uváděné skutečnosti za dostatečný podklad pro jeho postavení být účastníkem řízení. Žalovaný tedy v daném případě v odvolacím řízení opětovně na základě odvolání ze dne 7.5.2009 přezkoumává rozhodnutí stavebního úřadu o změně stavby před jejím dokončením.

Následně žalovaný zmínil argumenty uplatněné žalobcem v odvolání. V něm žalobce namítl, že pozemek parc. č. a v k.ú. Staré Město, na kterém probíhají na základě rozhodnutí o změně stavby před jejím dokončením a stavebního povolení stavební úpravy domu čp. A, bezprostředně sousedí s pozemkem parc. č. b v k.ú. Staré Město, jehož je spoluvlastníkem, a na němž se nachází jeho bytová jednotka č. X v budově čp. C. Jeho vlastnická práva mohou být přímo dotčena, když ve vzdálenosti 4,5 m od jeho bytové jednotky byl namontován komín, který začne vypouštět pachy z kuchyně. Zkrácením vzdálenosti dojde ke ztrátě soukromí žalobce, změnou tras rozvodů zdravotní instalace byl hrubě narušen urbanisticko- architektonický ráz vnitrobloku a porušeno ustanovení čl. 8 odst. 1 a odst. 3 vyhlášky č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy, o obecných technických požadavcích na výstavbu v hl. m. Praze (dále jen vyhláška OTPP). Umístěním dvou rozměrných vzduchotechnických zařízení na střechu budovy dojde ke zvýšení budovy, k úbytku oblohové složky v bytě žalobce, k podstatnému snížení oslunění a osvětlení a k zastínění bytové jednotky a ke znehodnocení jeho majetku. Žalobce dále v odvolání poukázal na nedostatečné zajištění parkovacích stání, na to, že povolenými stavebními úpravami došlo k vykácení dvou stromů a k poškození třetího, a na to, že povolení plastových a dřevěných vyklápěcích oken je v rozporu se stanoviskem Národního památkového ústavu.

Žalovaný poté uvedl, že zjistil z výpisu z katastru nemovitostí, že jednotka č. X v 5.NP domu čp. C v k.ú. Staré Město, včetně společných části domu a pozemku, je ve společném jmění manželů Mgr. Viktora Klímy a Ing. Kláry Klímové. Žalobce ve smyslu § 109 odst. 1 písm. e) stavebního zákona může být rozhodnutím o změně stavby před jejím dokončením povolovanými stavebními úpravami přímo dotčen na svých vlastnických právech. Žalovaný dále zjistil, že v současné době je stavba dokončena a užívána na základě vydaného kolaudačního souhlasu čj. Výst. 095585/2009-St-1/660, UMCP1 107452/2009 ze dne' 24.9.2009 (dále jen „kolaudační souhlas“). Kolaudační souhlas je dokladem o povoleném účelu užívání stavby čp. A na pozemku parc. č. a v k.ú. Staré Město na hotel, která byla provedena podle stavebního povolení ze dne 19.4.2007 a podle rozhodnutí o změně stavby před jejím dokončením ze dne 11.2.2009. Z ustanovení § 122 odst. 3 stavebního zákona vyplývá, že kolaudační souhlas není správním rozhodnutím. Účinky kolaudačního souhlasu nastávají dnem doručení kolaudačního souhlasu stavebníkovi. Zástupce stavebníka kolaudační souhlas převzal dne 25. 9. 2009. Kolaudační souhlas znamená potvrzení předchozích zjištění, že dokončená stavba splňuje předpoklady a podmínky, za nichž bylo vydáno stavební povolení, a že lze povolit její užívání ke stanovenému účelu. Při závěrečné prohlídce stavební úřad dále zkoumal, zda je stavba provedena podle ověřené projektové dokumentace, zda jsou dodrženy obecné požadavky na výstavbu a zda skutečné provedení stavby nebo její užívání nebude ohrožovat život a veřejné zdraví, život a zdraví zvířat, bezpečnost anebo životní prostředí.

S ohledem na skutečnost, že stavba je postavena a zkolaudována, již nelze pro stavbu vydat rozhodnutí o změně stavby před jejím dokončením. Je tedy na žalovaném, aby ve smyslu právních předpisů opětovně posoudil žádost stavebníka ze dne 5.1.2009 o změnu stavby před jejím dokončením. Žádost o změnu stavby před jejím dokončením se v daném případě stala zjevně bezpředmětnou. Nezbývá než řízení zastavit, protože žalovaný zjistil, že nastala skutečnost, která odůvodňuje zastavení řízení. To, že se žádost stane zjevně bezpředmětnou, znamená, že v průběhu řízení nastane důvod, v důsledku kterého nelze o žádosti rozhodnout věcně, tzn. nelze ji ani zamítnout, ani jí vyhovět. Výraz „žádost se stala zjevně bezpředmětnou“ znamená, že toto ustanovení dopadá pouze na případy, kdy v průběhu řízení o žádosti dojde k takové změně skutkových nebo právních okolností, že žádost, která v době jejího podání nebyla bezpředmětná, se bezpředmětnou stane.

Žalovaný dodal, že z důvodů výše uvedených je nadbytečné, aby se podrobně zabýval důvody uvedenými v odvolání a zjišťováním případných vad, kterých se v řízení mohl dopustit stavební úřad, popř. vrátit věc stavebnímu úřadu k zastavení řízení z důvodu, že žádost se stala zjevně bezpředmětnou. V zájmu vyřizování věci bez zbytečných průtahů a z důvodu, aby nikomu nevznikaly zbytečné náklady a dotčené osoby byly co možná nejméně zatěžovány, a proto, že byl ve smyslu § 3 správního rádu zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu, který je nezbytný pro soulad úkonu odvolacího správního orgánu s požadavky uvedenými v § 2 správního řádu, žalovaný řízení o změně stavby před jejím dokončením zastavil.

Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení napadeného rozhodnutí, jakož i zrušení rozhodnutí správního orgánu I. stupně, a vrácení věci stavebnímu úřadu k dalšímu řízení. V žalobě nejprve obšírně shrnul průběh řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, a poukázal též na související správní řízení a v nich vydaná rozhodnutí, jakož i na rozhodnutí správních soudů a Ústavního soudu, která se k nim upínají. Mj. zmínil, že Městský soud v Praze, jsa vázán právním názorem Ústavního soudu vyjádřeným v nálezu ze dne 27.4.2010 sp. Zn. III. ÚS 542/09, vydal dne 21.9.2011 rozsudek č.j. 9 A 122/2010 – 151 ve znění opravného usnesení ze dne 18.11.2011, č.j. 9 A 122/2010 - 159, jímž bylo sdělení (rozhodnutí) žalovaného ze dne 29.2.2008 zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Soud v tomto rozsudku konstatoval, že žalobce měl být účastníkem řízení o vydání stavebního povolení, a zavázal správní orgán druhého stupně svým právním názorem, že se v případě povolované stavby nejedná o stavbu v proluce, ale o stavbu běžnou, na niž se vztahuje čl. 8 odst. 2 věta prvá vyhlášky OTTP. Žalovaný podal proti tomuto rozsudku kasační stížnost, ta však byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 1.11.2012. č.j. 8 As 27/2012 - 113 jako nedůvodná zamítnuta. Soud v tomto rozsudku výslovně uvedl, že ochrana dobré víry stavebníka nemůže převážit nad ochranou práv dotčeného účastníka řízení, a vyzdvihl význam řízení pro náhradu škody, již žalobce utrpěl. Uvedl, že „Přestože je třeba na jedné straně chránit stavebníka a jeho práva nabytá v dobré víře, na druhé straně stojí nutnost nápravy porušení zákona, ke kterému došlo. Jak již vyslovil Nejvyšší správní soud: ..(a)rgumentace stěžovatele případnou právní jistotou jiných účastníků řízení či správních orgánů je právně irelevantní, neboť nemůže vycházet z protiprávního stavu. Případné škody z takové situace vzniklé pak jdou k tíži toho správního orgánu, který se předmětného jednání dopustil. K námitce stěžovatele, podle níž je předmětná stavba již po kolaudaci a je třeba poskytnout ochranu právům nabytým v dobré víře, lze uvést pouze tolik, že ani zájem na ochraně práv takto nabytých nemůže zhojit (vyvážit) nezákonnost postupu správních orgánů v projednávané věci. Aprobace takového postupu soudem by pak v podstatě znamenala rezignaci na úlohu správního soudnictví jako jedné z hlavních záruk zákonnosti výkonu veřejné správy. " (rozsudek čj. 3 As 11/2007 – 92).... Tento rozsudek má za daného faktického stavu proto i význam pro případný postup žalobce podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

Žalobce dále konstatoval, že žaloba v této věci směřuje proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22.1.2013, jež nahradilo rozhodnutí téhož orgánu ze dne 28.8.2009, které bylo zrušeno správním soudem, a to rozsudkem ze dne 22.11.2011, č.j. 10 Ca 374/2009 – 71. Na rozdíl od rozsudku ze dne 21.9.2011 č.j. 9 A 122/2010 – 151 se však soud v tomto rozsudku nevyjádřil k obsahu rozhodnutí o změně stavby před jejím dokončením, ale rozhodnutí žalovaného zrušil toliko proto, že se žalobcem nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ač s ním takto být jednáno mělo, a že napadené řízení nebylo dostatečně odůvodněno. Soud konkrétně uvedl, k jakým skutečnostem, jimiž žalobce své odvolání odůvodnil, se žalovaný vůbec nevyjádřil. Tím ve smyslu § 78 odst. 5 s.ř.s. zavázal žalovaného svým právním názorem, že s žalobcem má být v řízení o změně stavby nadále jednáno jako s účastníkem řízení, jeho odvolání má být věcně přezkoumáno a rozhodnutí o něm řádně odůvodněno. Protože řízení o změně stavby je součástí téhož stavebního řízení, jehož se týkalo soudní řízení ohledně dříve vydaného územního řízení a stavebního povolení, byl žalovaný i v tomto případě vázán právními závěry, k nimž dospěl Městský soud v Praze a Nejvyšší správní soud v rozsudcích ze dne 21.9.2011, respektive 1.11.2012, a byl tak povinen jejich závěry v napadeném rozhodnutí zohlednit. To se týká především shora citovaného závěru Nejvyššího správního soudu o významu zdejšího řízení pro náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. Dne 17.2.2013 však žalobce obdržel napadené rozhodnutí, jímž žalovaný jeho odvolání opět věcně nepřezkoumal. Rozhodnutí o změně stavby sice napadeným rozhodnutím zrušeno bylo, ale řízení o změně stavby bylo zároveň zastaveno. Žalobci tak byla opět zcela odňata možnost domáhat se účinné ochrany svých práv, byť až sekundární, tj. zejména možnost domáhat se alespoň náhrady škody. Žalovaný navíc ani přes závazný právní názor Městského soudu v Praze stále žalobce neprohlásil za účastníka řízení. V napadeném rozhodnutí sice uznal, že žalobce může být rozhodnutím o změně stavby na svých vlastnických právech dotčen, o jeho účastenství však nerozhodl.

Žalobce namítá, že stavební řízení není bezpředmětné, jak žalovaný nesprávně dovodil. V § 90 správního řádu je uveden taxativní výčet možností, jak může správní orgán o odvolání rozhodnout. Doktrína se přitom ustálila na názoru, že není na libovůli odvolacího správního orgánu, kterou z nabízených variant svého rozhodnutí zvolí, ale musí tak učinit zejména ve světle základních zásad uvedených v § 2 až 8 správního řádu. Žalovaný nerozhodl podle § 90 odst. 1 písm. b) nebo c) správního řádu, jak by se dalo očekávat, nýbrž podle odst. 4 téhož ustanovení. Dle § 90 odst. 4 správního řádu odvolací správní orgán bez dalšího napadené rozhodnutí zruší a řízení zastaví, jestliže zjistí, že nastala skutečnost, která odůvodňuje zastavení řízení. Jako důvod pro zastavení řízení žalovaný uvedl skutečnost, že se žádost o vydání stavebního povolení stala bezpředmětnou, tedy důvod podle § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu. Takový argument je však dle mínění žalobce nepřípustný. K otázce bezpředmětnosti řízení se již několikrát vyjádřil Nejvyšší správní soud, jenž v rozsudku ze dne 14.10.2010, č.j. 5 As 62/2009 - 68 dospěl k závěru, že „bezpředmětnost je nutno vnímat jako stav, kdy jakýmkoli rozhodnutím o žádosti, ať už kladným nebo záporným, nedojde k žádné změně v právním postavení žalobkyně." To však není případ nyní posuzované věci, neboť pro další řešení je zcela klíčové, jestli správní orgán I. stupně nové rozhodnutí o změně stavby vydá, anebo zda bude žádost stavebníka o jeho vydání zamítnuta. Prostá existence kolaudačního souhlasu nemůže v žádném případě rozhodnutí o změně stavby nahradit, a učinit tak řízení o něm bezpředmětným. Žalovaný proto nebyl oprávněn řízení o změně stavby z důvodu bezpředmětnosti zastavit.

I kdyby měl žalovaný pravdu, že se žádost o vydání rozhodnutí o změně stavby stala bezpředmětnou, přesto nebyl oprávněn rozhodnout dle § 90 odst. 4 správního řádu, jelikož mu v tom bránila zákonná překážka. V předmětném ustanovení je totiž in fine uvedeno, že odvolací správní orgán takto rozhodnout nemůže, pokud by jiné rozhodnutí o odvolání mohlo mít význam pro náhradu škody nebo pro právní nástupce účastníků. S ohledem na to, co uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 27.4.2010 sp. Zn. III. ÚS 542/09 a jak posléze rozhodly správní soudy, již není sporu o tom, že rozhodnutí správních orgánů prvního a druhého stupně byla protiprávní, když jimi jednak byla povolena stavba v rozporu s čl. 8 odst. 2 věty prvé vyhlášky OTTP a jednak bylo žalobci znemožněno domáhat se ochrany svých práv, neboť s ním správní orgány odmítly jednat jako s účastníkem řízení. Městský soud v Praze tyto skutečnosti v obou liniích soudního řízení jasně uvedl a dle § 78 odst. 5 s.ř.s. tak svým právním názorem zavázal žalovaný správní orgán. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku nadto ještě zdůraznil význam řízení zejména pro možnost žalobce domáhat se náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb. Ve světle těchto skutečností tak je nepřípustné, aby žalovaný napadeným rozhodnutím zrušil stavební povolení (správně rozhodnutí o změně stavby před jejím dokončením) dle § 90 odst. 4 s.ř., tedy nikoli pro jeho protiprávnost, nýbrž pro údajnou bezpředmětnost řízení. Tím by totiž žalobci fakticky znemožnil domáhat se náhrady škody výše uvedeným způsobem, neboť podmínkou pro náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím je dle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., skutečnost, že toto rozhodnutí bylo pro svou nezákonnost zrušeno. Žalovaný proto vůbec nebyl oprávněn dle § 90 odst. 4 správního řádu rozhodnout.

Krom výše uvedeného má žalobce za to, že žalovaný napadeným rozhodnutím porušil § 78 odst. 5 s.ř.s., podle něhož je právním názorem, který soud vyslovil ve zrušujícím rozsudku, správní orgán v dalším řízení vázán. Městský soud v Praze se ve svém rozsudku jasně vyjádřil k otázce účastenství žalobce a k tomu, na jaké aspekty žalobcova odvolání se má žalovaný ve svém novém rozhodnutí zaměřit. Tím dal žalovanému jasně najevo, že má o účastenství žalobce rozhodnout a jeho odvolání věcně přezkoumat.

Žalovaný navrhl, aby soud žalobu odmítl. Ve vyjádření k žalobě uvedl, že v napadeném rozhodnutí plně respektoval právní názor soudu a věc rozhodoval podle právních předpisů platných v době vydání napadeného rozhodnutí. V souladu s rozsudky správního soudu vydal rozhodnutí sp. zn. S-MHMP 42751/2013/OST/Dl ze dne 22.1.2013 a rozhodnutí sp. zn. S-MHMP 42771/2013 ze dne 21.1.2013, kterými zrušil jak rozhodnutí o změně stavby před jejím dokončením, tak rozhodnutí, kterým stavební úřad umístil a povolil přípojky a stavební úpravy domu čp. A v k.ú. Staré Město, a obě tato řízení zastavil. Důvodem zastavení obou řízení, v daném případě řízení o změně stavby před jejím dokončením, byla skutečnost, že stavební úpravy na stavbě byly dokončeny a stavba je užívána na základě kolaudačního souhlasu. Tato skutečnost brání tomu, aby v odvolacím řízení i v prvoinstančním řízení byla žádost o změnu stavby před jejím dokončením projednávána, neboť došlo k takové změně skutkových a právních okolnosti, že žádost stavebníka ze dne 5.1.2009 o povolení změny stavby před jejím dokončením se stala bezpředmětnou.

Rozhodnutí žalovaného, kterým bylo rozhodnutí o změně stavby před jejím dokončením zrušeno a řízení zastaveno, nebrání žalobci v možnosti uplatňovat náhradu škody, která by mu byla způsobena v důsledku nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu. Žalobce ostatně již náhradu škody na základě výše uvedených rozhodnutí správních orgánů v důsledku závěrů správních soudů uplatnil u Ministerstva pro místní rozvoj.

Osoba zúčastněná na řízení svého práva podat písemné vyjádření k věci samé nevyužila.

Při ústním jednání před soudem setrvali účastníci na svých dosavadních podáních a procesních stanoviscích. Žalobce při jednání k věci samé uvedl, že stavební řízení se nemůže stát bezpředmětným pouze z toho důvodu, že již byl vydán kolaudační souhlas a že stavba již stojí. Každá stavba musí být postavena na základě pravomocného stavebního povolení. Není možné podkladová rozhodnutí stavby zrušit, nechat stavbu stát a odůvodnit takový postup (míněno zřejmě zrušení podkladových rozhodnutí) tím, že stavba je užívána a že při vydání kolaudačního souhlasu byla předmětná podkladová rozhodnutí pravomocná a platná. Žalobce se domnívá, že stavební řízení se vést musí a pakliže Městský soud v Praze uloží svým rozhodnutím žalovanému, že má být stavební povolení, resp. rozhodnutí o změně stavby před dokončením zrušeno, pak musí žalovaný postupovat v souladu se správním řádem a musí rozhodnutí zrušit pro nezákonnost. Takový postup je rovněž podstatný pro náhradu škody, jíž se žalobce ostatně domáhá.

Žalovaný při jednání před soudem k věci uvedl, že předmětná žádost o změnu stavby před dokončením se stala bezpředmětnou, protože stavba již byla provedena. V takovém případě nelze znova jednat o žádosti o změnu stavby před dokončením, když už je to provedeno. Ani druhý argument žalobce, že zastavení řízení by to bránilo tomu, aby mohl uplatnit nárok na náhradu škody, není důvodný. Žalobce již nárok na náhradu škody uplatnil, a to v roce 2011 na Ministerstvu pro místní rozvoj.

K dotazu soudu žalobce uvedl, že skutečně již nárok na náhradu škody uplatnil. V řízení o tomto nároku bylo vydáno zatímní rozhodnutí, kterým byl uznán základ nároku žalobce na náhradu škody. Obvodní soud pro Prahu 1, který žalobu žalobce na náhradu škody posuzuje, postupoval tak, že posoudil nezákonnost rozhodnutí o změně stavby před dokončením jako předběžnou otázku. Dle žalobce je ale sporné, jestli je takový postup správný, jelikož dle zákona č. 82/1998 Sb., je třeba, aby rozhodnutí bylo zrušeno pro nezákonnost. Soud při zvážení veškerých okolností celého řízení, které se vede už nějakých 8 let, dal přednost širšímu výkladu a spokojil se s vlastním posouzením nezákonnosti původního stavebního povolení a rozhodnutí o změně stavby před dokončením. Žalobce uplatnil celkem tři nároky, z nichž nárok na náhradu nákladů řízení byl soudem I. stupně zamítnut a nárok na náhradu materiální škody a nárok na náhradu nemajetkové újmy byl soudem I. stupně potvrzen. Odvolací soud pak mezitímní rozsudek potvrdil pouze co do zamítavého výroku a co do výroku o náhradě materiální škody; co se týče nároku na náhradu nemajetkové újmy, věc byla vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný k dotazu soudu ohledně dalšího postupu stavebního úřadu ohledně předmětné stavby uvedl, že dle jeho názoru by nyní měl být zrušen kolaudační souhlas a potom by nastala situace, že stavba nemá pravomocná povolení stavebního úřadu, takže by mělo dojít k zahájení řízení o odstranění stavby. O aktuálním postupu stavebního úřadu v dané věci žalovaný nicméně nemá bližší informace.

Soud při jednání rozhodl, že nebude provádět dokazování žalobcem navrženými důkazy, neboť dospěl k závěru, že o žalobě lze rozhodnout na základě správního spisu; provádění jakýchkoliv dalších důkazů proto soud shledal nadbytečným.

V posuzované věci vyšel z následně uvedené právní úpravy:

Podle § 118 odst. 1 stavebního zákona ve znění účinném do 31.12.2012 stavební úřad může na odůvodněnou žádost stavebníka nebo jeho právního nástupce povolit změnu stavby před jejím dokončením. Žádost obsahuje kromě obecných náležitostí popis změn a jejich porovnání se stavebním povolením a s projektovou dokumentací ověřenou stavebním úřadem, popřípadě autorizovaným inspektorem ve zkráceném stavebním řízení. K žádosti se připojí projektová dokumentace změn stavby, nebo kopie ověřené projektové dokumentace s vyznačením navrhovaných změn.

Podle § 118 odst. 2 stavebního zákona žádost o změnu stavby před dokončením stavební úřad projedná s účastníky řízení a dotčenými orgány v rozsahu, v jakém se změna dotýká práv účastníků stavebního, případně územního řízení, jakož i zájmů chráněných zvláštními právními předpisy, a rozhodne o ní. Na řízení a povolení se vztahují přiměřeně ustanovení o stavebním, případně územním řízení. Změnu stavby lze projednat a povolit též ve zkráceném stavebním, případně územním řízení.

Podle § 90 odst. 4 správního řádu jestliže odvolací správní orgán zjistí, že nastala skutečnost, která odůvodňuje zastavení řízení, bez dalšího zruší napadené rozhodnutí a řízení zastaví, ledaže jiné rozhodnutí o odvolání může mít význam pro náhradu škody nebo pro právní nástupce účastníků.

Podle § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu řízení o žádosti správní orgán usnesením zastaví, jestliže žádost se stala zjevně bezpředmětnou.

Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

Žalovaný nikterak nepochybil, jestliže v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že žádost stavebníka (ze dne 5.1.2009) o povolení změny stavby před jejím dokončením se stala zjevně bezpředmětnou, což vyhodnotil jako důvod pro zastavení řízení o předmětné žádosti podle § 90 odst. 4 ve spojení s § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu. Účelem a smyslem institutu povolení změny stavby před jejím dokončením (§ 118 stavebního zákona) je, aby stavební úřad mohl projednat stavebníkem zamýšlené změny stavby, posoudit jejich soulad se zákonem a rozhodnout o jejich povolení před tím, než dojde k jejich provedení, tedy dříve, než je předmětná stavba včetně změn stavebníkem dokončena (realizována). Z názvu daného institutu „změna stavby před jejím dokončením“ i z dikce ustanovení § 118 odst. 1 stavebního zákona je nade vší pochybnost zřejmé, že o povolení změny stavby před jejím dokončením může stavební úřad rozhodovat pouze v případě, že daná stavba (včetně příslušných změn) nebyla dosud dokončena. V případě, že stavba včetně příslušných změn byla stavebníkem dokončena v průběhu řízení o žádosti, se žádost o povolení změny stavby před jejím dokončením, o které dosud nebylo rozhodnuto, stává zjevně bezpředmětnou, neboť není naplněna hypotéza právní normy a v ní zakotvená esenciální podmínka pro vedení řízení o takové žádosti, jež spočívá právě v tom, že daná stavba dosud nebyla dokončena.

Stejně jako není přípustné nejprve provést (dokončit) stavbu a až poté žádat stavební úřad o vydání stavebního povolení, které taková stavba vyžaduje, není přípustné ani to, aby si stavebník usmyslel, že dříve povolenou stavbu neprovede v souladu se stavebním povolením, ale že ji v průběhu realizace svévolně změní, dokončí jí s takovými změnami, o kterých nebyl stavební úřad v průběhu stavebního řízení vůbec informován a nerozhodl o nich, a až po dokončení stavby požádá stavební úřad o povolení těchto změn. Takový nezákonný postup stavebníka je důvodem pro zahájení řízení o odstranění stavby, popř. pro řízení o dodatečném povolení stavby podle § 129 odst. 1, 2 stavebního zákona, nikoliv však důvodem pro rozhodování stavebního úřadu o povolení změny stavby před jejím dokončením, neboť stavba včetně změn již byla dokončena.

Jinak řečeno, meritorní rozhodování stavebního úřadu o žádosti stavebníka o povolení změny stavby před jejím dokončením v době, kdy daná stavba včetně změn byla již dokončena, postrádá smysl, neboť věcným posouzením žádosti by v takovém případě nemohl být naplněn výše zmíněný smysl a účel institutu povolení změny stavby před jejím dokončením.

Žalobci lze přisvědčit v tom, že kolaudační souhlas nenahrazuje chybějící rozhodnutí o povolení změny stavby před jejím dokončením. Zásadním důvodem pro vyhodnocení žádosti stavebníka o povolení změny stavby před jejím dokončením jako zjevně bezpředmětné však není existence kolaudačního souhlasu, ale skutečnost, že daná stavba již byla dokončena.

Žalobcem zmiňované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 14.10.2010, č.j. 5 As 62/2009 - 68 se týkalo zcela jiné skutkové věci a právní úpravy (předmětem správního řízení byla žádost cizince o vydání povolení k trvalému pobytu na území České republiky podle § 87h odst. 1 písm. b/zákona o pobytu cizinců), a závěry z tohoto rozhodnutí proto nelze vztáhnout na nyní projednávanou věc. Skutečnost, že rozhodnutím o žádosti nebude nijak dotčena právní sféra žadatele, je jistě důvodem pro vyhodnocení žádosti jako bezpředmětné. Dalším takovým důvodem je však i skutečnost, že v průběhu správního řízení odpadly podmínky, za kterých lze příslušnou žádost vzhledem k povaze věci samé (předmětu řízení) účinně podat, vést o ní řízení a smysluplně o ní rozhodnout.

Opodstatněná není ani námitka, že žalovaný vydáním napadeného rozhodnutí porušil § 90 odst. 4 správního řádu, protože jiné rozhodnutí o odvolání mohlo mít význam pro náhradu škody. Tvrzení žalobce, že žalovaný mu zrušením rozhodnutí stavebního úřadu o povolení změny stavby před jejím dokončením a zastavením řízení pro zjevnou bezpředmětnost žádosti fakticky znemožnil domáhat se náhrady škody dle zákona č. 82/1998 Sb., se nezakládá na pravdě. Zřejmým důkazem nepravdivosti tohoto tvrzení je skutečnost, kterou žalobce sám potvrdil při ústním jednání, totiž že nárok na náhradu škody v minulosti řádně uplatnil a odvolací soud již dokonce potvrdil mezitímní rozsudek soudu první instance, jímž bylo co do základu vyhověno požadavku žalobce na náhradu materiální škody, která mu vznikla nezákonným rozhodnutím správních úřadů v daném stavebním řízení. Případné pochybnosti žalobce o správnosti postupu soudů, které rozhodují o jeho žalobě na náhradu škody, nic nemění na tom, že žalobce nárok na náhradu škody mohl účinně uplatnit bez ohledu na vydání napadeného rozhodnutí. Soud k tomu dodává, že podle § 7 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., má právo na náhradu škody i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo. Nezákonnost postupu správních orgánů ve stavebním řízení spočívající mj. v tom, že žalobci nebylo přiznáno postavení účastníka stavebního řízení, je zřejmá z výše zmíněných rozhodnutí správních soudů, především pak z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21.9.2011 čj. 9 A 122/2010-151. Tento rozsudek, jímž bylo pro nezákonnost zrušeno odvolací rozhodnutí žalovaného ve věci umístění stavby a stavebního povolení, je dostatečným podkladem pro uplatnění nároku na náhradu škody. Právě to měl na mysli Nejvyšší správní soud, když v rozsudku ze dne 1.11.2012. č.j. 8 As 27/2012 – 113 konstatoval, že „.....Tento rozsudek má za daného faktického stavu proto i význam pro případný postup žalobce podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.“ Nejvyšší správní soud těmito slovy poukázal na význam rozsudku správního soudu pro případný postup žalobce podle zákona č. 82/1998 Sb. Není tedy pravdou, že by tímto způsobem zdůraznil význam dalšího řízení před stavebním úřadem či žalovaným pro možnost žalobce domáhat se náhrady škody, jak tvrdí žalobce.

Neobstojí ani námitka, že žalovaný napadeným rozhodnutím porušil § 78 odst. 5 s.ř.s., protože byl v dalším řízení vázán právním názorem, který vyslovil Městský soud v Praze ve zrušujícím rozsudku (ze dne 22.11.2011 č.j. 10 Ca 374/2009 -71). Vázanost správního orgánu právním názorem soudu není absolutní; neuplatní se v případech, kdy správní orgán v dalším řízení věc posoudí na základě jiných (nových) skutkových zjištění, než byla ta, z nichž při rozhodování o žalobě vycházel správní soud. Tak tomu bylo i v nyní projednávané věci. V rozsudku ze dne 22.11.2011 č.j. 10 Ca 374/2009 -71 se Městský soud v Praze soud nezabýval otázkou zjevné bezpředmětnosti žádosti stavebníka o povolení změny stavby před jejím dokončením, což je logické, neboť tato otázka nebyla řešena ani v rozhodnutí, které přezkoumával. Pakliže žalovaný v dalším řízení, které následovalo po vydání zrušujícího rozsudku, o odvolání rozhodl na základě nového skutkového zjištění (o dokončení dané stavby), jímž se soud v přezkumném řízení nezabýval, a na základě tohoto zjištění dospěl k závěru, že se předmětná žádost stala zjevně bezpředmětnou, byl oprávněn o odvolání rozhodnout podle § 90 odst. 4 správního řádu, tj. zrušit rozhodnutí správního orgánu I. stupně a řízení zastavit. Protože o odvolání nerozhodoval věcně, nebylo nutné, aby se v napadeném rozhodnutí, které má procesní charakter, zabýval jednotlivými odvolacími námitkami žalobce.

Soud závěrem uvádí, že žalovaný v napadeném rozhodnutí zjevně vycházel z toho, že žalobci náleží postavení účastníka řízení. Jeho účastenství ničím nezpochybnil; naopak v rozhodnutí výslovně konstatoval, že žalobce může být ve smyslu § 109 odst. 1 písm. e) stavebního zákona rozhodnutím o změně stavby před jejím dokončením povolovanými stavebními úpravami přímo dotčen na svých vlastnických právech. Vzhledem k tomu, že právě ustanovení § 109 stavebního zákona vymezuje taxativním způsobem okruh účastníků stavebního řízení, je evidentní, že tímto konstatováním žalovaný přiznal žalobci postavení účastníka řízení. Vzhledem k neexistenci pochyb o účastenství žalobce nebylo důvodu, aby žalovaný o účastenství žalobce rozhodl samostatným výrokem či dokonce samostatným usnesením.

Soud tedy neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Protože žalobce nebyl ve sporu úspěšný a žalovanému žádné účelně vynaložené náklady v řízení nevznikly, soud ve druhém výroku rozsudku rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V daném případě soud neuložil osobě zúčastněné na řízení žádnou povinnost a neshledal ani důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by jí mohl přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení, a proto ve třetím výroku tohoto rozsudku rozhodl, že osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou
týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou
vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské
náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní
soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103
odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat
označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu
a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo
rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být
stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho
zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje,
vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů
vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační
stížnost vybírá Nejvyšší správní soud.

V Praze dne 23. listopadu 2016

JUDr. Naděžda Řeháková, v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Lucie Horáková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru