Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

9 A 49/2011 - 143Rozsudek MSPH ze dne 19.08.2011


přidejte vlastní popisek

9 A 49/2011 - 143

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudců Mgr. Martina Kříže a JUDr. Ivanky Havlíkové v právní věci žalobce: F. K., bytem T., zast. Mgr. Radkou Dohnalovou, advokátkou se sídlem Tábor, Převrátilská 330, proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem Praha 1, Letenská 15, zast. JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem Praha 5, náměstí 14. října 3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ministra financí ze dne 30.10.2006 č.j. 10/99 897/2006 – RK

takto:

I. Rozhodnutí ministra financí ze dne 30.10.2006 č.j. 10/99 897/2006 – RK a rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 29.9.2006 č.j. 22/92219/2006/ 3341IK – 225 se zrušují.

II. Ministerstvu financí se nařizuje, aby ve lhůtě do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku poskytlo žalobci tyto jím požadované informace: - rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 15.12.2005 č.j. 2C 95/2005-71, - rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 20.4.2006 č.j. 6 C 1124/2005-118 ve znění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 7.9.2006 č.j. 22 Co 276/2006-137, - rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10.5.2006 č.j. 10 C 299/2005 – 28, - rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 18.5.2006 č.j. 11 C 265/2005-108 ve znění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24.1.2007 č.j. 21 Co 407/2006-139, - rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 29.5.2006 č.j. 5 C 257/2005 – 99 ve znění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30.11.2006 č.j. 26 Co 448/2006-121,
2

- rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 26.5.2006 č.j.: 6 C 285/2005-102 ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 6.12.2007 č.j. 60 Co 377/2006 – 166.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 17.000,- Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobce advokátky Mgr. Radky Dohnalové.

Odůvodnění:

Rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“) ministr financí zamítl rozklad podaný žalobcem proti rozhodnutí Ministerstva financí o částečném odmítnutí informací ze dne 29.9.2006 č.j. 22/92219/2006/3341IK – 225 a toto rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění napadeného rozhodnutí orgán rozhodující o rozkladu uvedl, že žalobce požádal podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“) Ministerstvo financí o zaslání kopií všech rozsudků ve věci žalob České republiky – Ministerstva financí proti nabyvatelům majetku zaniklého Fondu dětí a mládeže „v likvidaci“, úplatně převedeného Fondem dětí a mládeže „v likvidaci“ podle zákona č. 364/2000 Sb. Žádosti žalobce bylo zčásti vyhověno a přípisem ze dne 29.9.2006 byly žalobci Ministerstvem financí zaslány pravomocné rozsudky Okresního soudu v Českém Krumlově sp. zn. 9 Ca 327/2004 a Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 12 C 372/2005 společně s potvrzujícím rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 22 Co 478/2006. Zaslání nepravomocných rozsudků však bylo žalobci rozhodnutím Ministerstva financí ze dne 29.9.2006 č.j. 22/92219/2006/3341IK – 225 odmítnuto, neboť ustanovení § 11 odst. 4 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím vylučuje poskytnutí informace o rozhodovací činnosti soudů s výjimkou pravomocných rozsudků. Žalobce podal proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně rozklad, v němž namítl, že ustanovení § 11 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím směřuje na jiné situace, než jak je aplikovalo Ministerstvo financí. Dle mínění žalobce nelze argumentovat tak, že by samotná držba listiny obsahující rozsudek ze strany povinného subjektu představovala rozhodovací činnost soudu. I v případě, že by se jednalo o soud, by bylo nutné rozlišit samotnou rozhodovací činnost soudu a výsledky této rozhodovací činnosti ve formě rozsudků, které jsou vydávány obvykle ve veřejném řízení a vyhlašovány zásadně veřejně. Žalobce zároveň konstatoval, že požadavek právní moci je nutno interpretovat ve vztahu k soudům, jako protipól „rozhodovací činnosti“, nikoli však k jiným povinným subjektům, které mají rozsudky v držení, například z důvodů vlastního účastenství v řízení. K utajování takových informací, jež jsou stejně dle všech procesních soudních řádů vyhlašovány veřejně, není žádný rozumný důvod. Orgán rozhodující o rozkladu nicméně po posouzení věci dospěl k závěru, že rozklad není důvodný. Poukázal na ustanovení § 11 odst. 4 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím, které výslovně stanoví, že povinné subjekty (nerozhoduje, zda povinným subjektem je soud nebo jiný povinný subjekt) neposkytnou informace o rozhodovací činnosti soudů s výjimkou pravomocných rozsudků. Odepřít informace z důvodu uvedeného v citovaném ustanovení lze v případě, že informace vypovídá o rozhodovací činnosti soudů. Za rozhodovací činnost soudů je dle orgánu rozhodujícího o rozkladu považováno mimo jiné vlastní rozhodování soudů, tj. i rozhodnutí ve věci samé. Rozsudek soudu tedy vypovídá o rozhodovací činnosti soudu. Tvrzení žalobce, že na povinný subjekt jakožto držitele listiny obsahující rozsudek soudu předmětné ustanovení nedopadá, neshledal orgán rozhodující o rozkladu opodstatněným, neboť Ministerstvo financí je nutno
3

považovat za povinný subjekt. Orgán rozhodující o rozkladu uzavřel, že Ministerstvo financí právem odmítlo žalobci poskytnout rozsudky soudů ve věcech žalob proti nabyvatelům majetku úplatně převedeného Fondem dětí a mládeže „v likvidaci“ podle zákona č. 364/2000 Sb., které nenabyly právní moci.

Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovaného k dalšímu řízení s návrhem, aby soud žalovanému uložil povinnost poskytnout žalobci informace v zákonem uvedené lhůtě. Po stručném shrnutí průběhu správního řízení, jež vyústilo ve vydání napadeného rozhodnutí, žalobce namítl, že postup žalovaného byl nesprávný a že žalovaný tím ve svém důsledků porušil právo žalobce na svobodný přístup k informacím ve smyslu článku 17 Listiny základních práv a svobod a § 4 a § 14 odst. 3 písm. c) zákona o svobodném přístupu k informacím. Napadené rozhodnutí vykazuje vážné vady v odůvodnění, z čehož plyne nezákonnost výroku ve věci samé. Žalovaný totiž klade zcela nesprávně pojem „rozhodovací činnost soudů“ na roveň pojmu „obsah již vydaného rozhodnutí ve věci.“ Dle přesvědčení žalobce se ustanovení § 11 odst. 4 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím na obsah již vynesených rozhodnutí soudu vůbec nevztahuje. Dikce předmětného ustanovení ve znění před novelou („rozhodovací činnost soudů“) naznačovala, že zákonodárce kladl při formulaci výluky z práva na informace důraz na rozhodování, tj. na činnost soudu, která vede k rozhodnutí, nikoli na výsledek této činnosti. Po vynesení rozhodnutí však činnost soudu končí, cíl výluky je naplněn, respektive již není ohrožen, a proto není co chránit, zvláště pokud se tím zasahuje do jiných základních práv. Výluka se tedy nevztahuje na obsah rozhodnutí soudů, který je naopak až na výjimky bytostně veřejný, ale pouze na jejich rozhodovací činnost, tj. na proces, který k rozhodnutí vede. Oprávněnost tohoto zužujícího výkladu podporuje i skutečnost, že jde o interpretaci výjimky z práva, nadto práva základního ve smyslu čl. 17 Listiny základních práv a svobod.

Novela zákona o svobodném přístupu k informacím provedená zákonem č. 61/2006 Sb., k textu předmětného ustanovení pouze připojila jednoznačnou povinnost zpřístupňovat pravomocné rozsudky. Výsledek legislativní úpravy však nebyl příliš šťastný, neboť za použití nevhodného výkladu a contrario je zdánlivě bráněno poskytování informací o celé škále jiných typů soudních rozhodnutí (od nepravomocných rozsudků po pravomocná usnesení, rozkazy, příkazy, nálezy či jinak označována rozhodnutí). Tato formulační nepřesnost však nemůže nic změnit na tom, jak na problematiku publicity soudních rozhodnutí nahlíží právo ústavní a jak jí lze interpretovat za použití dalších metod výkladu. Žalobce poukázal na čl. 96 odst. 2 Ústavy, podle něhož je jednání před soudem ústní a veřejné; výjimky stanoví zákon. Rozsudek se vždy vyhlašuje veřejně. Veřejnost u soudních jednání a veřejné vyhlašování rozsudků je tedy ústavním principem. Jako subjektivní právo účastníka řízení je veřejnost soudních jednání garantována též v čl. 38 odst. 2 Listiny, podle něhož má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, přičemž veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem. Zatímco z veřejnosti ústního jednání Ústava připouští výjimky, v případě veřejného vyhlášení rozsudků jsou oba dokumenty kategorické a žádnou výjimku nepřipouští. Rozsudek lze též považovat za významný pramen interpretace práva, resp. zdroj právnické argumentace a jeho veřejné vyhlášení posiluje právní jistotu ve společnosti a předvídatelnost aplikace práva. Na základě uvedených ústavněprávních východisek považuje žalobce za zcela absurdní, aby orgán veřejné moci utajoval před veřejností obsahové výsledky činnosti soudu ve sporech, kterých se tento orgán účastnil. Z důvodu veřejné kontroly soudní moci, jakož i v tomto případě veřejné kontroly moci výkonné je nepochybně žádoucí co nejširší přístup k předmětným informacím. V uvedených souvislostech žalobce klade otázku, co vlastně požadavek veřejného vyhlášení rozsudku
4

představuje a zda je tento požadavek naplněn hlasitým přečtením rozhodnutí v soudní síni nebo zda postačí publikace v příslušné oficiální sbírce soudních rozhodnutí nebo v jiném neoficiálním souboru včetně komerčních databází, nebo konečně zda je třeba každému na žádost rozsudek poskytnout. Žalobce nesouhlasí s argumentem doslovného jazykového výkladu, podle něhož ústavní požadavek veřejného vyhlášení rozsudku je třeba chápat podle jeho slovního vyjádření, tj. že k jeho naplnění postačí faktické vyhlášení rozsudku v soudní síni, kdy výrok o právu a jeho odůvodnění mohou zaznamenat jen fyzicky přítomné osoby, jimž nadto soud může, byť za velmi omezujících podmínek, zakázek pořízení zvukového záznamu. Omezovat veřejné vyhlášení rozhodnutí jen na fyzicky přítomné osoby považuje žalobce na prahu třetího tisíciletí, v éře dynamicky se rozvíjejících informačních technologií, za mírně řečeno zpátečnické.

Veřejný přístup k rozsudkům má dle žalobce mínění nepochybně význam i z hlediska práva na rovné zacházení a zákaz libovůle. Z principu rovnosti účastníků řízení vyplývá, že strany řízení musí mít stejné možnosti navrhovat a hodnotit důkazy. Kromě toho musí mít stejné možnosti přesvědčovat soud a předkládat mu argumenty na podporu svých stanovisek. To nutně znamená, že musí mít i stejnou možnost přístupu ke zdrojům právní argumentace. Přitom však, pokud jde o rozhodnutí soudů, si soudy často počínají tak, že bez ohledu na formální publikaci ve zvláštních sbírkách dřívější soudní rozhodnutí ve svých odůvodněních citují a odkazují na ně. Činí tak nejen soudy - také orgány veřejné moci se účastní mnoha soudních řízení a jejich aparát má jedinečnou možnost systematicky sledovat rozhodovací činnost soudů. Tuto svou rozsáhlou informační bázi orgány veřejné moci selektivně, nebo dokonce účelově využívají na podporu svých procesních stanovisek. Druhá strana, tj. občan, však volný přístup k nepublikovaným judikátům nemá. Nemůže se tak vyjádřit k judikátu, na který druhá strana či soud odkazuje a nemůže se bránit, je-li tento nesprávně či zavádějícím způsobem interpretován. Nemá ani stejnou možnost vyhledat a předložit jiné judikáty na podporu svých stanovisek. Z výše uvedeného žalobce dovozuje, že zdůvodnění aplikace ustanovení § 11 odst. 4 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím na jeho žádost je zjevně nesprávné. Nesouhlasí s názorem žalovaného, podle něhož každý nepravomocný rozsudek bude informací, kterou nelze poskytnout, neboť by tím byla poskytnuta informace o rozhodovací činnosti soudu. Má za to, že právo na přístup k informacím nelze omezit odkazem na předmětné ustanovení tehdy, pokud se požadované informace netýkají rozhodovací činnosti soudu, nýbrž již hotových výsledků této činnosti v podobě obsahu založených písemných vyhotovení rozhodnutí.

Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl. V písemném vyjádření k žalobě ze dne 21.5.2007 uvedl, že před žalobcem netajil obsah soudních rozhodnutí a právní argumentace soudu byla tedy žalobci k dispozici. S právním názorem soudu se tedy žalobce mohl seznámit a je nepodstatné, kdo byl v předmětné věci účastníkem řízení. Dle názoru žalovaného nejde v dané věci o nemožnost strany sporu, která není orgánem veřejné moci, získat informace o judikatuře soudu či právních názorech soudu a jeho argumentaci, ale žalobce chce získat konkrétní údaje o účastnících předmětných soudních sporů. Odmítl-li žalovaný poskytnout žalobci nepravomocné rozsudky soudů, bylo to z toho důvodu, že tato rozhodnutí nejsou veřejnými listinami a mohou být ve stále ještě probíhajících soudních řízeních změněna. Z ustanovení § 11 odst. 4 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím pak logicky vyplývá, že nepravomocné rozsudky povinný subjekt neposkytne.

V replice k vyjádření žalovaného žalobce vyslovil nesouhlas s názorem žalovaného, že nepravomocné rozsudky nejsou veřejnými listinami. Poukázal na to, že ustanovení § 134 občanského soudního řádu mezi právní povahou pravomocných a nepravomocných soudních
5

rozhodnutí nijak nerozlišuje. Žalobci není zřejmé, z čeho žalovaný dovozuje, že určení, zda je požadovaná informace vtělena do listiny veřejné povahy či povahy nikoli veřejné, má právně relevantní vztah k důvodům odepření jejího poskytnutí žadateli. Nesrozumitelný je mu taktéž argument žalovaného, že nepravomocné rozsudky mohou být dále změněny a že to může být důvodem pro jejich odepření poskytnutí žadateli. Z uvedeného argumentu totiž není zřejmé, jaký by měl být právně relevantní vztah mezi definitivností informace a zákonnou možností jejího poskytnutí. Právní režim svobodného přístupu k informacím nijak nezohledňuje okolnost, že by snad mohly být žadatelům poskytovány informace, které nemohou v budoucnu naznat jakýchkoliv změn.

Při ústním jednáním před soudem konaném dne 18.6.2008 setrvaly obě strany na svých procesních stanoviscích. Žalobce opětovně poukázal na dle jeho mínění nešťastnou formulaci ustanovení § 11 odst. 4 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím a na to, že je třeba zaujmout výklad, jenž by byl v souladu s čl. 17 Listiny. Zmíněné ustanovení zákona podle něj nelze vykládat extenzivně, ale naopak restriktivně, jinak by žalovaný nemohl poskytovat ani jiná nepravomocná soudní rozhodnutí, jako jsou nálezy či usnesení. Znovu poukázal na to, že i vyhlášení rozsudku je veřejné a že rozsudek je tak veřejně přístupný i ve fázi, kdy ještě nenabývá právní moci. Žalobce v daném případě požadoval výstup z rozhodování soud, tedy poskytnutí rozsudku, a skutečnost, že rozsudek se může ještě změnit do nabytí právní moci, nemění nic na právu žalobce na informace. Žalovaný při jednání před soudem shrnul, že v dané věci jde o spor o interpretaci ustanovení § 11 odst. 4 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím. I nadále má za to, že podle citovaného zákonného ustanovení jsou nepravomocné rozsudky soudů z poskytování vyloučeny. Nejedná se totiž ještě o veřejné listiny, které nadto mohou být v dalším procesu změněny.

Ze správního spisu předloženého soudu žalovaným vyplynuly tyto, pro posouzení věci rozhodné skutečnosti:

Žádostí ze dne 16.9.2006 požádal žalobce žalovaného o zaslání kopií všech rozsudků ve věci žalob České republiky – Ministerstva financí proti nabyvatelům majetku ze zrušeného Fondu dětí a mládeže s upřesněním, že jde o záležitosti úplatných převodů majetku dle zákona č. 364/2000 Sb., k nimž docházelo úkony likvidátora Fondu dětí a mládeže a které Ministerstvo financí nyní zpochybňuje.

Dle záznamu ze dne 20.9.2006 bylo téhož dne telefonicky dotazem na žalobce zjištěno, že tento žádá o zaslání všech rozsudků, nikoliv jen rozsudků pravomocných, podle zákona o svobodném přístupu k informacím.

Dopisem ze dne 29.9.2006 žalovaný sdělil žalobci, že mu na základě jeho žádosti zasílá v příloze kopie pravomocného rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově č.j. 9 C 327/2004 a pravomocného rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích č.j. 12 C 372/2005–7 spolu s potvrzujícím rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 22 Co 478/2006-235. Žalovaný dále uvedl, že ve zbytku nelze žádosti žalobce vyhovět a že v příloze je připojeno rozhodnutí o odmítnutí části žádosti.

Rozhodnutím ze dne 29.9.2006 č.j. 22/92219/2006/3341IK-225 Ministerstvo financí podle ustanovení § 11 odst. 4 a § 15 zákona o svobodném přístupu k informacím rozhodlo ve věci shora uvedené žádosti žalobce o poskytnutí informací tak, že část žádosti odmítlo. V odůvodnění rozhodnutí Ministerstvo financí uvedlo, že v soudních sporech o určení vlastnictví České republiky k nemovitostem úplatně převedeným Fondem dětí a mládeže
6

„v likvidaci“ soudy pravomocně rozhodly ve dvou případech. Pravomocné rozsudky týkající se těchto věcí byly žalobci Ministerstvem financí jakožto povinným subjektem v souladu s § 11 odst. 4 zákona zaslány. V ostatních případech je podle § 11 odst. 4 zákona poskytnutí informace vyloučeno, neboť ve věci žalob dosud buď soud prvního stupně nerozhodl, nebo soud prvního a druhého stupně o žalobě sice rozhodl, ale rozsudek odvolacího soudu nebyl ještě doručen právnímu zástupci žalovaného a nenabyl tak právní moci, popřípadě rozhodnutí soudu prvního stupně bylo napadeno odvoláním, o kterém odvolací soud dosud nerozhodl. Žalovaný v odůvodnění rozhodnutí označil šest rozsudků, které byly v soudních sporech, k nimž se žádost o poskytnutí informací vztahuje, již vydány a které dosud nenabyly právní moci (rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 15.12.2005 č.j. 2 C 95/2005-71, rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 20.4.2006 č.j. 6 C 1124/2005-118, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10.5.2006 č.j. 10 C 299/2005 – 28, rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 18.5.2006 č.j. 11 C 265/2005-108, rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 29.5.2006 č.j. 5 C 257/2005 – 99 a rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 26.5.2006 č.j.: 6 C 285/2005-102).

Odvolání, které žalobce proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně o odmítnutí části jeho žádosti o poskytnutí informací podal, bylo napadeným rozhodnutím ministra financí zamítnuto s odůvodněním, jak bylo popsáno shora.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18.6.2008, čj. 9 Ca 4/2007 - 43 žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že ustanovení § 11 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím, v jeho znění účinném v rozhodné době, brání povinným subjektům v poskytování jakýchkoliv informací o rozhodovací činnosti soudů s jedinou výjimkou, kterou je poskytnutí informací v podobě pravomocných rozsudků. Žalovaný tedy postupoval v souladu se zákonem, pokud žalobci odepřel poskytnout nepravomocné rozsudky soudů. Soud odmítl také argumenty ohledně veřejnosti vyhlašování rozsudků, neboť právo na informace a ústavní požadavek veřejného vyhlášení rozsudku představují dva zcela odlišné právní instituty, které nelze zaměňovat. Existuje totiž i převažující veřejný zájem na ochraně rozhodovací činnosti soudů a zájem účastníků řízení na tom, aby třetím osobám nebyly zpřístupněny údaje týkající se neskončeného soudního řízení.

Kasační stížnost, kterou žalobce podal proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2008, čj. 9 Ca 4/2007 – 43, Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 29. 4. 2009, čj. 8 As 50/2008 – 75 jako nedůvodnou zamítl. Nejvyšší správní soud při svém rozhodování dovodil, že pokud jde o rozsudky nepravomocné, do rozhodovací činnosti soudů je třeba pojmout i tyto rozsudky (jsou-li pravomocné rozsudky rozhodovací činností soudů, není jediný důvod, aby pod tuto činnost nebyly zahrnuty i rozsudky nepravomocné). Ustanovení § 11 odst. 4 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím jednoznačně brání povinným subjektům v poskytování jakýchkoliv informací o rozhodovací činnosti soudů (s výjimkou poskytnutí informací v podobě pravomocných rozsudků). Tím spíše pak toto ustanovení zákona brání poskytování informací o rozhodovací činnosti soudů v podobě rozsudků, které dosud právní moci nenabyly. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že mu nepřísluší vynášet zásadní soudy o tom, zda úprava ustanovení § 11 odst. 4 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím, ve znění účinném od 23. 3. 2006, je „šťastná či nikoliv“, konstatoval však, že není v rozporu s právem na informace, garantovaným ústavním pořádkem, zejména s čl. 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Omezení práva na informace o rozhodovací činnosti soudů přitom není v principu založeno na odmítnutí přístupu veřejnosti k jakýmkoliv informacím o rozhodovací činnosti soudů (srov. poskytnutí informace v podobě pravomocných rozsudků). Toto omezení je však limitováno požadavkem
7

nezasahovat v průběhu procesu - v zájmu objektivity a nestrannosti posouzení každé věci - do vlastní rozhodovací činnosti soudu (včetně rozhodovací činnosti ve formě nepravomocných rozsudků); dále je též limitováno i nezbytnými opatřeními v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojů a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci (čl. 10 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Výkon svobody projevu a práva na informace může být tedy omezen zákonem mj. i v zájmu zachování autority a nestrannosti soudní moci.

Proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2009, čj. 8 As 50/2008 – 75 podal žalobce ústavní stížnost, ve které navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu a aby dnem vyhlášení nálezu zrušil i slovo „pravomocných“ v ustanovení § 11 odst. 4 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím. I. senát Ústavního soudu usnesením ze dne 4. 1. 2010 sp. zn. I. ÚS 1885/09 řízení o této ústavní stížnosti podle ustanovení § 78 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přerušil a návrh na zrušení části ustanovení § 11 odst. 4 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím postoupil plénu Ústavního soudu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy. Ústavní soud pak nálezem ze dne 30. 3. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 2/10 rozhodl tak, že se ustanovení § 11 odst. 4 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím zrušuje ve slovu „pravomocných“ ke dni vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů. Citovaný nález též vysvětlil, proč není možný ústavně konformní výklad napadeného ustanovení, a proč je tedy nutné napadené ustanovení zrušit. Ústavní soud posléze nálezem ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 1885/09, zrušil rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 8 As 50/2008. Ústavní soud ve věci samé předeslal, že zrušení napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu neznamená bez dalšího povinnost poskytnout nepravomocný (pokud ještě bude nepravomocný) rozsudek žalobci, a tedy i automatickou nutnost vydání vyhovujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu ve znovuotevřeném řízení o kasační stížnosti žalobce. Ústavní soud v citovaném nálezu uznal obecnou existenci legitimního cíle na omezení poskytnutí nepravomocného rozsudku v podobě veřejného zájmu na nezávislosti a nestrannosti soudní moci; poukázal toliko na nutnost zkoumat v každé jednotlivé věci (podle okolností konkrétního případu) naplnění podmínky nezbytnosti omezení základního práva jednotlivce na poskytnutí rozsudku nepravomocného ve jménu legitimního cíle. Z rozhodovacích důvodů nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/10 totiž plyne, že Ústavní soud nezrušil napadené ustanovení proto, že zabraňovalo poskytnout všechny nepravomocné rozsudky žadateli, nýbrž proto, že paušálně (a priori, tj. ve všech případech) zakazovalo poskytnutí rozsudku nepravomocného. Ústavní soud zhodnotil jako protiústavní pouze normu paušálně nepřipouštějící poskytnutí nepravomocného rozsudku. V citovaném nálezu dal opakovaně najevo, že nikoli každé odmítnutí poskytnout nepravomocný rozsudek bude nutně protiústavní. Kupříkladu v bodu 33. citovaného nálezu Ústavní soud konstatoval, že „Klíčová je teze, že nelze (přirozeně) a priori vyloučit, že v konkrétním případě bude ochrana základního práva převažovat nad citovanými hodnotami, tj. že nebude dána existence „naléhavé společenské potřeby“ na omezení základního práva (dále též jako „tato teze“). Právě proto je nutné zkoumat v každém konkrétním případě (podle okolností konkrétní věci) splnění podmínky nezbytnosti omezení základního práva a svobody jednotlivce v demokratické společnosti.“ Totéž pro jistotu (aby eliminoval nepochopení rozhodovacích důvodů nálezu) Ústavní soud zopakoval v bodě 40.: „Ústavní soud tedy zdůrazňuje, že bude nutné zkoumat v každé jednotlivé věci (podle okolností konkrétního případu) naplnění podmínky nezbytnosti omezení základního práva jednotlivce na informace, tedy zde i omezením práva na poskytnutí rozsudku nepravomocného.“ Z citovaných částí nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/10 tedy jednoznačně plyne, že nelze a priori vyloučit, že nepravomocný rozsudek nebude žadateli poskytnut, tedy že orgán,
8

na který se obrátí jednotlivec se žádostí o poskytnutí nepravomocného rozsudku, bude muset zkoumat v každé jednotlivé věci (podle okolností konkrétního případu) naplnění podmínky nezbytnosti omezení základního práva jednotlivce na poskytnutí rozsudku nepravomocného. Pokud dospěje k závěru o nezbytnosti omezení základního práva jednotlivce na poskytnutí nepravomocného rozsudku, bude povinen tento závěr řádně odůvodnit, a nebude povinen nepravomocný rozsudek žadateli poskytnout.

Ústavní soud zdůraznil, že pokud bude příslušný orgán veřejné moci zamýšlet odepřít poskytnutí nepravomocného rozsudku právě ve jménu ochrany nezávislosti či nestrannosti soudní moci, bude muset předtím pečlivě analyzovat okolnosti konkrétního případu a zvažovat, zda je takový zásah do základního práva v demokratické společnosti absolutně nezbytný. Tedy, musí pečlivě vyargumentovat existenci tak vysokého stupně rizika zásahu případné diskuse - na podkladě poskytnutého nepravomocného rozsudku - do nezávislosti či nestrannosti soudní moci, který neposkytnutí nepravomocného rozsudku spravedlivě opodstatní. Přitom bude muset reflektovat úvahy vyslovené v bodu 42 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/10, že „veřejná diskuse o věci řešené soudem bez dalšího (tj. automaticky) nemusí zasahovat do nezávislosti či nestrannosti soudní moci. Platí presumpce, že soudce (např. rozhodující v odvolací instanci o dosud nepravomocně skončené věci) oplývá dostatečnými osobnostními kvalitami (jinak by nebyl soudcem jmenován), garantujícími jeho schopnost rozhodnout věc nezávisle a nestranně, tedy i nezávisle na event. názoru vysloveném ve veřejném prostoru.“ Platí i úvaha uvedená v bodě 45. citovaného nálezu: „případná veřejná diskuse (zejména odborná), nikoli bezdůvodně kritizující nepravomocné rozsudky, může jistě svou argumentační fundovaností přispět ke spravedlivému výsledku v pokračujícím soudním řízení. V tom lze stěží rozumně vidět zásah do nezávislosti a nestrannosti soudní moci.“. Příslušný orgán veřejné moci bude rovněž muset uvážit odkaz nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/10 (v bodě 42 in fine) na rozsudek ve věci Campos Daâmaso proti Portugalsku, deklarující, že fakt rozhodování kariérním soudcem snižuje riziko zásahu do nezávislosti a nestrannosti soudní moci, a že vláda neupřesnila, jak by uveřejnění sporného článku bývalo mohlo narušit nepravomocně skončené řízení. Rovněž je třeba vzít v úvahu, že zde nelze a priori presumovat „vinu“, tj. předpokládat, že po poskytnutí předmětného údaje bude svoboda projevu zneužita - v rámci veřejné diskuse - zásahem do nezávislosti či nestrannosti soudní moci. Platí naopak presumpce „neviny“, a to analogicky jako v mnoha jiných sférách, ať již jde o presumpci neviny v trestním řízení, presumpci ústavně souladného postupu zákonodárce či o morální presumpci dobrých úmyslů počínání jednotlivce ve společenských vztazích (v této souvislosti lze poukázat i na nezbytný respekt veřejné moci k svobodné sféře jednotlivce). Příslušný orgán veřejné moci tedy bude muset přihlížet i k případně již probíhající veřejné diskusi, tedy zda ta sama již nese určité prvky zvýšeného rizika, že by v případě poskytnutí nepravomocného rozsudku mohla zasáhnout do nezávislosti či nestrannosti soudní moci. Rovněž bude muset být reflektována intenzita naplnění zájmu na poskytnutí pravomocného rozsudku. Tento zájem nemusí být dán pouze při rozhodování věci veřejnoprávní, ale i soukromoprávní; jak bylo konstatováno již nálezem sp. zn. Pl. ÚS 2/10 (v bodě 52.), „Smyslem a účelem práva na informace je totiž veřejná kontrola výkonu státní (tedy i soudní) moci; ta je z logiky věci realizována – a tím i způsobilá podléhat legitimní kontrole – nejen v rozhodování o veřejnoprávních věcech, ale i v rozhodování ve sporech soukromoprávních (i v tomto posledně uvedeném případě jde o autoritativní rozhodování o právech povinnostech osob, které může být kupř. zneužito aj.). Z hlediska teleologie čl. 17 Listiny a čl. 10 Úmluvy může rozdíl mezi rozhodováním soukromoprávních sporů a veřejnoprávních věcí spočívat toliko v míře (nikoli v principu) zájmu veřejnosti, neboť ta může být často vyšší v případě projednávání věci veřejného zájmu…“ Ústavní soud z uvedených argumentů – a nejen z nich – uzavřel, že odepření poskytnout nepravomocný
9

rozsudek se zřetelem na ochranu nezávislosti a nestrannosti soudní moci bude moci být spíše výjimkou, než pravidlem. Existenci takové výjimky bude zapotřebí přesvědčivě odůvodnit; jednotlivci pak je zajištěna ochrana ve správním, případně v ústavním soudnictví. Ústavní soud konstatoval, že Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost žalobce z důvodu aplikace protiústavního ustanovení § 11 odst. 4 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím ve znění účinném od 23. 3. 2006 v tom znění, že „Povinné subjekty dále neposkytnou informace o rozhodovací činnosti soudů, s výjimkou pravomocných rozsudků (zrušeného nálezem sp. zn. Pl. ÚS 2/10 ve slovu „pravomocných“); kasační soud tedy a priori (paušálně) vyloučil možnost poskytnout žalobci nepravomocný rozsudek. Tímto rozhodnutím Nejvyšší správní soud porušil základní právo žalobce garantované čl. 17 Listiny základních práv a svobod a čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní soud proto podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu nálezem ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 1885/09, zrušil rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2009, čj. 8 As 50/2008 - 75. I v tomto nálezu vyslovil Ústavní soud názor, že ustanovení § 11 odst. 4 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím, ve znění od 23. 3. 2006, nebylo zrušeno proto, že zabraňovalo poskytnout všechny nepravomocné rozsudky žadateli, nýbrž proto, že paušálně (a priori, tj. ve všech případech) zakazovalo poskytnutí rozsudku nepravomocného (protiústavní je pouze norma paušálně nepřipouštějící poskytnutí nepravomocného rozsudku). V tomto nálezu dal Ústavní soud opakovaně najevo, že nikoli každé odmítnutí poskytnout nepravomocný rozsudek bude nutně protiústavní. Z citovaných částí nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/10 jednoznačně plyne, že nelze a priori vyloučit, že nepravomocný rozsudek nebude žadateli poskytnut, tedy že orgán (na který se obrátí jednotlivec s žádostí o poskytnutí nepravomocného rozsudku) bude muset zkoumat v každé jednotlivé věci (podle okolností konkrétního případu) naplnění podmínky nezbytnosti omezení základního práva jednotlivce na poskytnutí rozsudku nepravomocného. Pokud tedy bude příslušný orgán veřejné moci zamýšlet odepřít poskytnutí nepravomocného rozsudku právě ve jménu ochrany nezávislosti či nestrannosti soudní moci, bude muset předtím pečlivě analyzovat okolnosti konkrétního případu a zvažovat, zda je takový zásah do základního práva v demokratické společnosti absolutně nezbytný. Jinak řečeno, dospěje-li k závěru o nezbytnosti omezení základního práva jednotlivce na poskytnutí nepravomocného rozsudku, bude povinen tento závěr řádně odůvodnit, a nebude povinen nepravomocný rozsudek žadateli poskytnout.

Po zrušení ústavní stížností napadeného rozsudku ze dne 29.4.2009, čj. 8 As 50/2008 - 75 nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 1885/09 Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 17.2.2011 č.j. 8 As 50/2008 – 115 zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2008, čj. 9 Ca 4/2007 – 43 a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění zrušovacího rozsudku poukázal na to, že ani Městský soud v Praze ve svém rozsudku nepoměřoval v kolizi stojící ústavní hodnoty a pouze vyloučil paušálně poskytnutí nepravomocných rozsudků. Otázka poměřování v rozporu stojících hodnot tedy v dosavadním řízení zatím vůbec nebyla posuzována, a městský soud by byl vynechán z rozhodování této otázky. Účastníci řízení by tak byli nutně zkráceni na svém právu uplatnit proti právnímu názoru městského soudu mimořádný opravný prostředek. Podle Nejvyššího správního soudu nebylo možno přejít ani to, že v mezidobí již požadované rozsudky (nebo alespoň některé z nich) nabyly právní moci, čímž by ovšem celá ústavní stížností předestřená otázka – buď odpadla nebo by byla zredukována. Proto i z tohoto důvodu považoval Nejvyšší správní soud za zákonné, aby se i touto otázkou nejprve zabýval městský soud, a účastníci tak mohli v případě nesouhlasu s řešením uvedené otázky uplatnit mimořádný opravný prostředek proti rozhodnutí správního soudu. Nejvyšší správní soud uložil Městskému soudu v Praze, aby v dalším řízení nejprve zjistil právní moc požadovaných rozsudků a podle výsledku pak postupoval dle právního názoru vysloveného Ústavním soudem, potažmo Nejvyšším
10

správním soudem, který je obsahem nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 1885/09, resp. zrušovacího rozsudku Nejvyššího správního soudu.

Městský soud v Praze, jsa podle ust. § 110 odst. 3 s.ř.s. vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí, nejprve dotazem u Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových zjistil, že všech šest prvostupňových rozsudků uvedených v rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 29.9.2006 č.j. 22/92219/2006/3341IK-225 již v mezidobí nabylo právní moci. V důsledku této skutečnosti tak v dané věci odpadla nutnost posouzení otázky nastolené v nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 1885/09 a potažmo též ve zrušovacím rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17.2.2011 č.j. 8 As 50/2008 – 115, tj. otázky, zda je omezení základního práva žalobce na poskytnutí těchto (dříve nepravomocných) rozsudků vzhledem k okolnostem konkrétního případu nezbytné ve jménu ochrany nezávislosti či nestrannosti soudní moci.

Stejně jako to nepřísluší Nejvyššímu správnímu soudu, ani Městskému soudu v Praze nepřísluší, aby jako první řešil otázku nezbytnosti omezení základního práva žalobce na poskytnutí požadovaných rozsudků. Z koncepce zákona o svobodném přístupu k informacím jednoznačně vyplývá, že orgánem veřejné moci, který má jako první tuto otázku řešit, je povinný subjekt, na kterého se žadatel se svou žádostí o poskytnutí informací obrátil. V případě nesouhlasu žadatele s rozhodnutím povinného subjektu o odmítnutí žádosti pak zákonnost závěrů správního orgánu I. stupně v odvolacím řízení posuzuje nadřízený orgán (§ 16 zákona o svobodném přístupu k informacím) a teprve pravomocné odvolací rozhodnutí nadřízeného orgánu může být předmětem soudního přezkumu. V projednávané věci se nicméně výše nastolenou otázkou povinný subjekt ani jemu nadřízený orgán nezabývaly, neboť na danou věc aplikovaly ustanovení § 11 odst. 4 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím ve znění účinném od 23.3.2006, které však Ústavní soud následně shledal protiústavním. Obě tyto skutečnosti, tj. jak absence relevantních důvodů pro neposkytnutí tehdy ještě nepravomocných rozsudků žalobci, spočívající v neposouzení otázky nezbytnosti omezení základního práva žalobce na jejich poskytnutí, tak i aplikace protiústavního ustanovení zákona ze strany správních orgánů obou stupňů jsou samy o sobě dostatečným důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího rozhodnutí správního orgánu I. stupně (povinného subjektu) o částečném odmítnutí informací. Městský soud v Praze proto obě tato rozhodnutí pro nezákonnost pramenící z aplikace protiústavního ustanovení zákona a současně pro vadu řízení spočívající v jejich nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů rozsudkem bez jednání zrušil. Protože všech šest prvostupňových rozsudků uvedených v rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 29.9.2006 č.j. 22/92219/2006/3341IK-225 již v mezidobí nabylo právní moci, z čehož je zřejmé, že jejich poskytnutím (v anonymizované podobě) žalobci nemůže dojít k ohrožení či narušení nezávislosti či nestrannosti soudní moci, soud ve druhém výroku rozsudku uložil žalovanému, aby ve stanovené lhůtě žalobci poskytl informace v podobě jím požadovaných rozsudků.

Ve třetím výroku tohoto rozsudku přiznal soud žalobci, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení, a to včetně nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 60 odst. 1 věta prvá, § 110 odst. 2 věta prvá s.ř.s.). Náklady, které žalobci v řízení vznikly, spočívají v zaplaceném soudním poplatku z podané žaloby ve výši 2.000,- Kč, zaplaceném soudním poplatku z podané kasační stížnosti ve výši 3.000,- Kč a v nákladech souvisejících s právním zastoupením žalobce advokátkou. Tyto jsou tvořeny jednak odměnou za právní zastoupení žalobce advokátkou, a to za pět úkonů právní služby (převzetí zastoupení, sepsání žaloby, replika k vyjádření žalovaného, účast při jednání soudu, kasační stížnost), přičemž sazba
11

odměny za jeden úkon právní služby činí dle advokátního tarifu - vyhlášky č. 177/1996 Sb., 2.100,- Kč (§ 7, § 9 odst. 3 písm. f/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1.9.2006) a dále pěti paušálními částkami ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1.9.2006). Celková výše nákladů, které žalobci v tomto řízení vznikly, tedy činí 17.000,- Kč. Soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v této výši, a to ve stanovené lhůtě k rukám právní zástupkyně žalobce advokátky Mgr. Radky Dohnalové (§ 149 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 64 s.ř.s.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s., a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu.

V Praze dne 19. srpna 2011

JUDr. Naděžda Řeháková v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Matznerová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru