Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

9 A 40/2010 - 130Rozsudek MSPH ze dne 27.09.2011

Prejudikatura

1 As 17/2010 - 294

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
4 As 4/2012 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 9A 40/2010 - 130-138

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců JUDr. Naděždy Řehákové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobce: RETELA s.r.o, se sídlem Praha 2, Neklanova 152/44, zast. Mgr. Danielem Čekalem, advokátem se sídlem Praha 1, Jungmannova 750/34, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Praha 10, Vršovická 65, o žalobě proti rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 22.12.2009 č.j.: 5484/M/09 102388/ENV/09, sp.zn.: R/2239,

takto:

I. Rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 22.12.2009 č.j.: 5484/M/09 102388/ENV/09, sp.zn.: R/2239, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 13.520,- Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Daniela Čekala, advokáta.

III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal přezkoumání rozhodnutí ministra životního prostředí označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž byl jako nepřípustný zamítnut jeho rozklad proti rozhodnutí ministerstva životního prostředí ( dále též MŽP ) ze dne 22.12.2005, č.j. 5193/ENV/720/05, kterým bylo rozhodnuto o zápisu společnosti ASEKOL s.r.o. a jí zastoupených výrobců elektrozařízení uvedených v příloze č. 1 a 2 tohoto rozhodnutí jako provozovatele kolektivního systému zajišťujícího financování nakládání s historickým elektrozařízením do seznamu výrobců elektrozařízení ( dále jen Seznam ) podle ust. § 37i zákona č. 185/2001 Sb. o odpadech ( dále jen zákon o odpadech ), a to pod evidenčními čísly KH005/05-ECZ a K006/05-ECZ ( výrok A1. ) spolu s výrobci elektrozařízení uvedenými v příloze č. 1 ( výrok A2. ) jakožto provozovatele kolektivního systému pro zajištění nakládání a financování nakládání s elektrozařízeními. Současně byl výrokem B1 zamítnut návrh ASEKOL s.r.o. na její zápis do Seznamu jakožto provozovatele kolektivního systému pro zajištění financování nakládání s historickými elektrozařízeními ze skupiny 8 a výrokem B2 byl zamítnut návrh na zápis výrobců uvedených v příloze č. 2 pro skupinu 8. Žalobce se domáhal postavení účastníka řízení týkajícího se zápisu do Seznamu, proto je v řízení o jeho rozkladu podstatná ta část rozhodnutí MŽP, kterou byla ASEKOL s.r.o. a jí zastoupení výrobci ( dále jen ASEKOL ) zapsána pro skupinu 3, 4 a 7. v souladu s § 37n odst. 3 zákona o odpadech ve spojení s § 5 odst. 9 vyhlášky č. 352/2005 Sb. ( dále jen vyhláška ).

V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný správní orgán uvedl, že společnost ASEKOL s.r.o. byla zapsána jako provozovatel kolektivního systému a výrobců jí zastoupených do Seznamu, a to na základě návrhu této společnosti podaného podle § 37i zákona o odpadech. Proti tomuto rozhodnutí o zápisu podal žalobce rozklad ze dne 10.8.2009, v němž namítl, že měl být účastníkem předmětného řízení, a to s odkazem na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15.4.2009 sp. zn. 5 Ca 187/2006, podle něhož měly být všechny osoby, které podaly návrh na zápis do seznamu pro stejnou skupinu elektrozařízení, účastníky společného řízení, aby měli možnost výsledek řízení ovlivnit, např. dokázat, že by v dané skupině měli být určeni zajištěním financování nakládání s historickými elektrozařízeními právě oni. K tomu by měly mít prostor pro uplatnění procesních prostředků. Podle žalobce nezákonnost vydaného rozhodnutí způsobuje ta skutečnost, že byl jako účastník řízení opomenut.

Žalovaný dále v napadeném rozhodnutí zmínil vyjádření společnosti ASEKOL, která nesouhlasila s účastenstvím žalobce ve správním řízení, tvrdila, že se žalobce o vydání a obsahu napadeného rozhodnutí dozvěděl nejpozději dne 7.10.2008 a rozklad by měl být zamítnut jako opožděný, k tomu předložila doklady.

Žalovaný rozklad žalobce zamítl podle ust. § 152 odst. 5 písm. b) ve spojení s § 92 odst.1 správního řádu ( zák. č. 500/2004 Sb. ) jako nepřípustný, jelikož byl podán subjektem, který právo podat rozklad neměl ( nebyl účastníkem řízení ). I v případě, že by byl žalobce považován za účastníka řízení, byl by jeho rozklad zamítnut pro opožděnost. K tomu poukázal na ust. § 14 správního řádu. Dále na znění ust. § 37i odst. 1 zákona o odpadech a ust. § 5 odst. 1,9 vyhlášky. K rozsudku MS v Praze sp. zn. 5 Ca 187/2006 uvedl, že předchozí rozhodnutí žalovaného ve věci rozkladu REMA bylo soudem zrušeno pro nedostatek odůvodnění. Účastenství žalobce nebylo spornou otázkou a jedná se o zápis do Seznamu ve skupině 3.

Orgán rozhodující o rozkladu odmítl názor žalobce, že z důvodu jeho opomenutí jako účastníka řízení neměl žádné procesní prostředky k tomu, aby prokázal své tvrzení, že v jím provozovaném kolektivním systému byly zapojeni výrobci reprezentující největší podíl na trhu. Žalobce byl účastníkem řízení o zápisu jím zastoupených výrobců do Seznamu ukončeného rozhodnutím ministerstva ze dne 19.12.2005, č.j. 4671/ENV/720/05, kterým byl mimo jiné jeho návrh zamítnut pro skupinu 3,4,6,7. Pokud měl žalobce důkazy o tom, že jeho kolektivní systém sdružuje výrobce s největším podílem na trhu, mohl jej předkládat v řízení o svém návrhu na zápis. Na základě návrhů na zápis společnosti ASEKOL a žalobce proběhla dvě samostatná paralelně probíhající řízení s tím, že účastníci řízení měli dostatek procesních prostředků k tomu, aby v rámci toho správního řízení, jehož byli účastníky, prokázali splnění podmínek pro zápis podle § 5 odst. 9 vyhlášky č. 352/2005 Sb., a tím zároveň zpochybnili věcně související rozhodnutí o zápisu jiného, na zápis v téže věci aspirujícího provozovatele kolektivního systému. Tohoto práva žalobce nevyužil.

V době vedení řízení zakončeného rozkladem správní řád umožňoval vést společné řízení pouze v případech, kdy to ukládal zvláštní právní předpis. Nehledě na konstatovanou nepřípustnost rozkladu by byl podaný rozklad zamítnut jako opožděný i v případě, že s žalobcem mělo být jednáno jako s účastníkem řízení a to s poukazem na skutečnost, že se žalobce o existenci a obsahu napadeného rozhodnutí dozvěděl již bezprostředně po jeho vydání a je nepochybné, že mu již marně uplynuly lhůty pro podání řádného opravného prostředku. To je zřejmé z celé řady podání a aktivit žalobce k MŽP i jiným subjektům veřejného a soukromého práva, tedy nastala fikce oznámení rozhodnutí opomenutému účastníku dle rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17.2.2009, č.j. 2 As 25/2007-118. Rozkladem napadené rozhodnutí MŽP nabylo právní moci dne 22.12.2005 a marně tak uplynula lhůta pro vydání rozhodnutí v přezkumném řízení i lhůta pro jeho obnovu dle § 92 odst. 1 správního řádu.

Proti uvedenému rozhodnutí směřuje podaná žaloba. V ní žalobce uvedl, že provozuje kolektivní systém, jehož úkolem je ve smyslu zákona o dopadech a prováděcí vyhlášky provádět sběr, svoz a zpracování elektrozařízení a dále pak financování těchto činností. Žalobce následně popsal, jaká správní řízení probíhala před MŽP o zápisu kolektivních systémů EKOLAMP, ASEKOL, REMA, Ofo a ELEKTROWIN. Podle žalobce je žalobou napadené rozhodnutí, jakož i prvostupňové správní rozhodnutí, nezákonné, neboť byl opomenut jako účastník řízení, ač byl dotčen na svých právech domáhat se, aby byl pověřen nakládáním historickými elektrozařízeními ( dále též HEEZ ) ve skupině 3,4 a 7 žalobce. Zmínil též rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č.j. 3 As 21/2007-305, jímž byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5.12.2006 sp. zn. 11 Ca 132/2006. Přestože Nejvyšší správní soud ve zrušovacím rozsudku vytkl Městskému soudu v Praze pouze procesní pochybení spočívající v tom, že s určitými osobami soud nejednal jako s osobami zúčastněnými na řízení, žalovaný přesto vydal napadené rozhodnutí, jímž rozklad žalobce zamítl jako nepřípustný. Žalobce dále poukázal na další rozsudky MS v Praze ( 11 Ca 132/2006, 5 Ca 187/2006, 10 Ca 327/2007, 10 Ca 103/2007 ) s tím, že účastníky řízení měli být nejenom kolektivní systém a jeho výrobci, kteří zahájení takového řízení iniciovali, ale i ostatní subjekty, které se domáhaly obdobných zápisů do Seznamu ve stejných skupinách. Správní orgán byl proto povinen v napadeném rozhodnutí při rozhodování o rozkladu žalobce přihlížet k argumentům uvedeným v rozsudcích MS v Praze, a pokud se s nimi neztotožnil, měl se s těmito argumenty řádně vypořádat, což však neučinil.

K žalovaným tvrzené případné opožděnosti rozkladu žalobce uvedl, že při podání rozkladu vycházel z dosavadní judikatury NSS ( např. 4 As 30/2007 ) s tím, že pokud správní orgán nedoručil své rozhodnutí všem účastníkům řízení, rozhodnutí není v právní moci a opominutý účastník může podat odvolání do 15 dnů ode dne oznámení rozhodnutí, oznámením je dle § 51 správního řádu z r. 1967 doručení písemného rozhodnutí účastníku řízení. K tomu dále poukázal i na rozsudek NSS 4 As 30/2007 Zdůraznil, že změnu rozhodovací praxe soudů nelze klást k tíži osob, které na dosavadní praxi spoléhají, změnu lze akceptovat pouze do budoucna nikoli zpětně. Pokud judikát NSS 2 As 25/2007 nově konstatoval, že ust. § 54 odst. 3 správního řádu z r. 1967 se aplikuje i na případy, kdy účastníku nebylo správní rozhodnutí vůbec doručeno, tedy jedná se o závěr rozdílný oproti 4 As 30/2007, lze logicky počátek běhu 3 měsíční lhůty klást až od okamžiku, kdy byl nový judikát NSS veřejně publikován a kdy se s ním mohl žalobce seznámit, tj. až od června 2009. Argumentaci žalovaného o nemožnosti vést společné řízení – jednat se všemi účastníky řízení žalobce odmítl s tím, že MŽP mohlo zacházet v rámci samostatných řízení se všemi relevantními subjekty jako s jejich účastníky. Opačný postup byl v rozporu se zákonem. V případě zrušení žalovaného rozhodnutí soudem může MŽP podle správního řádu ( z r. 2004 ) vést jedno společné řízení neboť mu to přechodná ustanovení umožňují.

Žalobce žádal, aby soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ve vyjádření k žalobě uvedl, že při svém rozhodování si byl vědom existence rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5.12.2006 sp. zn. 11 Ca 132/20006 a byl seznámen s jeho právními argumenty. V době rozhodování žalovaného však byl tento rozsudek Městského soudu v Praze zrušen a nebyl zde žádný závazný výklad ohledně právních předpisů aplikovaných na daný případ. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí jasně uvedl, proč žalobce nebyl účastníkem řízení ukončeného rozhodnutím o zápisu společnosti ASEKOL. Žalovaný se dále ve vyjádření k žalobě zabýval způsobem fungování kolektivních systémů zajišťujících financování nakládání s historickými elektrozařízeními a průběhem řízení o návrhu na zápis provozovatele kolektivního systému a jím zastoupených výrobců do Seznamu. Poukázal na to, že zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení neobsahoval institut společného řízení a ke spojení řízení (o jednotlivých návrzích na zápis provozovatelů kolektivních systémů do Seznamu) by správní orgán mohl přistoupit pouze tehdy, pokud by mu to umožňovala zvláštní právní úprava. Zákon o odpadech však společné řízení neupravuje. Řízení o zápisu na zápis do Seznamu je v souladu s § 18 zákona č. 71/1967 Sb., návrhovým řízením. Pokud více provozovatelů kolektivních systémů podalo prostřednictvím svým výrobců více návrhů na zápis, jednalo se o samostatná správní řízení.

Žalovaný nesouhlasí s názorem žalobce, že z důvodu jeho opomenutí jako účastníka řízení neměl žalobce žádné procesní prostředky k prokázání svého tvrzení, že provozovatel kolektivního systému RETELA disponoval největším podílem na trhu. Má za to, že žalobce měl v rámci toho správního řízení, jehož účastníkem byl, dostatek procesních prostředků k tomu, aby prokázal splnění podmínek pro zápis podle § 5 odst. 9 vyhlášky č. 352/2005 Sb., popř. aby zpochybnil věcně související rozhodnutí o zápisu jiného provozovatele kolektivního systému. V souladu se zákonem o odpadech a vyhláškou č. 352/2005 Sb., mohly být závazným podkladem pro rozhodování pouze návrhy na zápis do Seznamu podané za výrobce provozovateli kolektivních systémů. Žalobce jako výrobce měl povinnost „svému“ provozovateli kolektivního systému za účelem podání návrhu na zápis uvést pravdivý údaj o množství a struktuře elektrozařízení uváděných na trh. Žalobce principiálně nemohl disponovat informací o množství a druhu elektrozařízení uváděných na trh jinými výrobci. Pouze vedení samostatných správních řízení, jejichž účastníky byli vždy jen výrobci, kteří podali návrh na zápis do Seznamu, a příslušný provozovatel kolektivního systému, umožnilo žalovanému nejspolehlivějším a nejobjektivnějším možným způsobem získat od výrobců pravdivé údaje. O právu žalobce být zapsán do Seznamu bylo na základě jeho návrhu podaného prostřednictvím společnosti RETELA rozhodnuto rozhodnutím žalovaného ze dne 19.12.2005 č.j. 4671/ENV/720/05. Jestliže žalobce s výsledkem řízení zakončeného tímto rozhodnutím nesouhlasil, mohla se proti tomuto rozhodnutí odvolat, popřípadě podat správní žalobu, což však neučinil. Namísto toho se nyní domáhá zrušení zápisu jiných výrobců a jiného kolektivního systému. Dále žalovaný argumentoval obdobně jako v odůvodnění svého rozhodnutí. Poukázal v této souvislosti dále na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17.2.2009, č.j. 2 As 25/2007, ve kterém se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, zda opravný prostředek podaný opomenutým účastníkem správního řízení, který se dozví o pravomocném rozhodnutí, jenž zasahuje do jeho správní sféry a nebylo mu formálně doručeno, má být považován za odvolání podle ustanovení § 54 odst. 3 starého správního řádu, resp. zabýval se tím, kdy opomenutým účastníkům řízení začínají běžet lhůty pro podání opravných prostředků. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že i rozhodnutí správního orgánu, které nebylo formálně řádně doručeno (oznámeno) účastníku řízení, může nabýt právní moci, nastane-li fikce oznámení rozhodnutí. Při opomenutí účastníka řízení nastane fikce oznámení rozhodnutí k okamžiku, k němuž je bezpečně a bez rozumných pochyb zjištěno, že opomenutý účastník seznal úplný obsah rozhodnutí co do jeho identifikačních znaků i věcného obsahu, zásadně tedy rovnocenně tomu, jak mu by bylo rozhodnutí řádně oznámeno. Žalobce dle žalovaného prokazatelně již během roku 2006 získal dostatečný a věrohodný poznatek o vydání a obsahu rozhodnutí ASEKOL, seznal, kdy a kým bylo rozhodnutí vydáno, jak jej lze identifikovat a jakým způsobem mu zasahuje do jím tvrzených práv a povinností. V den podání rozkladu tedy žalobci prokazatelně marně uběhla tříměsíční lhůta pro podání odvolání podle § 54 odst. 3 správního řádu z r. 1967.

V replice k vyjádření žalovaného žalobce upozornil na další rozsudky NSS, a sice 1 As 17/2010 a 5 As 56/2010 v obdobné problematice s tím, že účastníky správních řízení měly být všechny kolektivní systémy.

V dalším podání pak žalobce upozornil na rozhodnutí žalovaného ze dne 4.2.2011 č.j. 41/550/11 2607/ENV/11, v němž měl žalovaný akceptovat závěr, že všechna řízení o určení kolektivních systémů pověřených zajištěním financování nakládání s historickými elektrozařízeními z přelomu let 2005-2006 byla stižena zásadními pochybeními.

Na základě vyrozumění soudu o probíhajícím řízení uplatnily v řízení práva osob zúčastněných na řízení společnosti ASEKOL s.r.o. a ELEKTROWIN. Společnost ASEKOL s žalobou nesouhlasila a navrhla její zamítnutí v souladu se závěry žalovaného.

Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s.ř.s.).

Předně je třeba zdůraznit, že napadeným rozhodnutím nebylo rozhodováno o tom, zda společnost ASEKOL byla jako provozovatel kolektivního systému zajišťujícího financování nakládání s historickými elektrozařízeními zapsána do Seznamu oprávněně, ale o tom, zda v řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí žalovaného o zápisu společnosti ASEKOL do Seznamu, žalobci příslušelo postavení účastníka řízení a zda byl žalobce z tohoto titulu oprávněn podat proti uvedenému prvostupňovému rozhodnutí ministerstva rozklad, resp. zda je jím podaný rozklad přípustný či nikoliv. Předmětem soudního přezkumu iniciovaného žalobou v této věci tudíž mohlo být pouze posouzení zákonnosti těch závěrů, které orgán rozhodující o rozkladu v napadeném rozhodnutí zaujal při posouzení otázky účastenství žalobce v uvedeném správním řízení a přípustnosti jím podaného rozkladu.

V posuzované věci vyšel soud z následně uvedené právní úpravy:

Podle § 37i odst. 1 zákona o odpadech ve znění účinném do 21.6.2006 výrobce elektrozařízení, na kterého se vztahují povinnosti podle tohoto dílu zákona, je povinen podat návrh na zápis do Seznamu výrobců elektrozařízení (dále jen "Seznam") v rozsahu podle odstavce 3. Podle § 37i odst. 7 zákona o odpadech pro účely zápisu do Seznamu ministerstvo stanoví prováděcím právním předpisem bližší podmínky způsobu plnění povinností a zajištění financování podle odstavce 3 písm. d) a e).

Podle § 5 odst. 1 věty druhé vyhlášky č. 352/2005 Sb., za výrobce elektrozařízení, kteří jsou zapojeni do kolektivního systému, podává návrh na zápis provozovatel kolektivního systému na formuláři, jehož vzor je uveden v příloze č. 3 této vyhlášky. Obdobně se postupuje i při ohlašování změn údajů. Podle § 5 odst. 7 téže vyhlášky zápis provozovatele kolektivního systému je součástí zápisu jednotlivých výrobců do Seznamu. Podle § 5 odst. 9 téže vyhlášky zápis provozovatele kolektivního systému, který zajišťuje financování nakládání s historickými elektrozařízeními, s největším podílem na trhu pro danou skupinu elektrozařízení do Seznamu se provádí podle odstavce 7.

Podle § 13 odst. 1 vyhlášky č. 352/2005 Sb., pro každou skupinu elektrozařízení zajišťuje společné plnění financování nakládání s historickými elektrozařízeními jeden kolektivní systém.

Podle § 13 odst. 2 vyhlášky č. 352/2005 Sb., výrobci odvádějí příspěvky na historické elektrozařízení do kolektivního systému způsobem stanoveným provozovatelem kolektivního systému podle § 5, který posuzuje ministerstvo před zápisem do Seznamu.

Podle § 15 odst. 4 vyhlášky č. 352/2005 Sb., na výrobce, kteří nejdéle do dne 12. října 2005 plní své povinnosti prostřednictvím provozovatele kolektivního systému, který nebyl do tohoto dne do Seznamu zapsán, se do tohoto dne hledí stejně jako na výrobce, kteří plní své povinnosti prostřednictvím provozovatele kolektivního systému, který do Seznamu ke dni 12. října 2005 zapsán je. Po dni 12. října 2005 již výrobce podle věty první plní své povinnosti prostřednictvím provozovatele kolektivního systému, který je zapsán do Seznamu.

Na základě výše uvedené právní úpravy Městský soud v Praze v projednávané věci posoudil charakter zápisů do Seznamu shodně, jako to již dříve učinil ve rozsudku ze dne 5.12.2006 sp. zn. 11 Ca 132/2006 a následně též v dalších rozhodnutích (např. rozsudek ze dne 15.4.2009 č.j. 5 Ca 187/2006 – 113).

Je třeba rozlišovat zápis výrobců elektrozařízení do Seznamu na straně jedné a zápis provozovatele kolektivního systému k financování nakládání s historickým elektrozařízením na straně druhé. Zatímco povinností každého výrobce elektrozařízení je být zapsán do Seznamu (ustanovení § 37i odst. 1 zákona o odpadech), v případě zápisu provozovatele kolektivního systému k financování nakládání s historickým elektrozařízením je situace jiná. Nelze nepřihlédnout k určitým specifikům zápisu provozovatele kolektivního systému k financování nakládání s historickými elektrozařízeními. Z ustanovení § 5 odst. 7, 8 a 9 vyhlášky č. 352/2005 Sb., vyplývá, že v těchto případech může být do Seznamu zapsán pouze ten provozovatel kolektivního systému nakládání s historickými elektrozařízeními, který zajišťuje financování nakládání s historickými elektrozařízeními s největším podílem na trhu pro danou skupinu elektrozařízení. Do seznamu tedy nemohou být zapsání všichni provozovatelé takového kolektivního systému, ale pouze provozovatel kolektivního systému „s největším podílem na trhu.“ Právě okolnost, že zapsán může být pouze jeden subjekt s největším podílem na trhu a nikoli každý, kdo hodlá kolektivní systém nakládání s historickými elektrozařízeními provozovat, činí ze zápisu provozovatele kolektivního systému do Seznamu zápis konstitutivní v tom smyslu, že tento zápis zakládá nejen oprávnění zapsaného subjektu kolektivní systém provozovat, ale současně i povinnost výrobců elektrozařízení plnit své právní povinnosti právě a pouze prostřednictvím zapsaného subjektu. Zápis provozovatele kolektivního systému do Seznamu tak má na rozdíl od zápisu jednotlivého výrobce elektrozařízení charakter nikoli evidenční, ale charakter konstitutivní, neboť pouze prostřednictvím toho provozovatele kolektivního systému, který byl po 12.10.2005 zapsán do Seznamu, mohou výrobci elektrozařízení plnit zákonné povinnosti (§ 15 odst. 4 vyhlášky č. 352/2005 Sb.). Práva a povinnosti provozovatele kolektivního systému, který zajišťuje financování nakládání s historickými elektrozařízeními, nevznikají bez dalšího pouze tím, že tak stanoví právní předpis, ale je nezbytné, aby došlo k vydání správního aktu – zápisu toho kterého provozovatele kolektivního systému do Seznamu, a to po posouzení, zda splňuje podmínku největšího podílu na trhu. Bez uvedeného zápisu práva a povinnosti nevznikají ani samotnému provozovateli kolektivního systému, ani jednotlivým výrobcům elektrozařízení, jak lze s pomocí výkladu a contrario dovodit z § 15 odst. 4 vyhlášky č. 352/2005 Sb. Další specifikum pak spočívá v tom, že podle § 13 odst. 1 téže vyhlášky pro každou skupinu elektrozařízení zajišťuje společné plnění financování nakládání s historickými elektrozařízeními jeden kolektivní systém.

Základním kritériem pro závěr o tom, který subjekt má být zapsán do Seznamu jako provozovatel jediného kolektivního systému nakládání s historickými elektrozařízeními, je výše podílu na trhu, který se určuje podle množství elektrozařízení uvedených v České republice na trh za předcházející kalendářní rok všemi výrobci, kteří plní své povinnosti prostřednictvím tohoto systému (§ 5 odst. 8 vyhlášky č. 352/2005 Sb.). Jestliže je více subjektů, kteří souběžně usilují o takový zápis provozovatele pro shodnou skupinu historických elektrozařízení, je nezbytné jim poskytnout prostor nejen pro to, aby mohli prokázat své tvrzení, že právě oni disponují největším podílem na trhu, ale též prostor pro uplatnění procesních prostředků k tomu, aby mohli činit podíl ostatních subjektů na trhu předmětem dokazování a zpochybňovat ho. Aby mohl určitý subjekt svých procesních práv využít, aby se mohl vyjádřit k rozhodným skutečnostem, jež jsou předmětem řízení a předmětem dokazování, musí mít nezbytně postavení účastníka řízení.

Z výše uvedených důvodů má soud za to, že rozhodnutí žalovaného, jímž bylo rozhodnuto o zápisu společnosti ASEKOL jako provozovatele kolektivního systému zajišťujícího financování nakládání s historickými elektrozařízeními ve skupině 5., se přímo dotýkalo práv žalobce, který usiloval o to, aby jako provozovatel kolektivního systému byl zapsán právě on. V důsledku zápisu společnosti ASEKOL právní postavení žalobce nepochybně doznalo změny, aniž by měl žalobce možnost uplatnit případné námitky k výši podílu společnosti ASEKOL na trhu a žádat, aby bylo rozhodnuto v jeho prospěch.

Není tedy pravdou, že rozhodnutí žalovaného o zápisu společnosti ASEKOL jako provozovatele kolektivního systému zajišťujícího financování nakládání s historickými elektrozařízeními ve skupině 3,4 a 7. se netýkalo žalobce.

Přímé dotčení na právech a povinnostech všech subjektů, kteří souběžně usilují o to, aby byli zapsáni jako provozovatel kolektivního systému pro shodnou skupinu historických elektrozařízení, jakož i výrobců elektrozařízení zastoupených těmito provozovateli, dovozuje i nejnovější judikatura Nejvyššího správního soudu. V rozsudcích ze dne 26.8.2010 č.j. 1 As 17/2010 - 294 a ze dne 27.10.2010 č.j. 5 As 56/2010 - 128, které byly vydány ve věci přezkumu zápisů kolektivních systémů do Seznamu na základě rozkladů podaných společnostmi REMA systém, a.s., eD systém CZECH, a.s., a ASEKOL, s.r.o., Nejvyšší správní soud dospěl při posouzení otázky okruhu účastníků řízení a vedení společného řízení k závěru, že zápis provozovatelů kolektivních systémů do Seznamu má konstitutivní charakter a že přinejmenším provozovatelé kolektivních systémů, kteří podali žádost o zápis do Seznamu pro zajištění financování nakládání s historickými elektrozařízeními pro určitou skupinu elektrozařízení, a výrobci elektrozařízení, kteří jsou zastoupeni těmito provozovateli, musí být účastníky (společného) správního řízení o takovém zápisu do Seznamu. Jelikož žalovaný nevedl společné řízení o všech žádostech o zápis určitého kolektivního systému do Seznamu pro zajištění financování nakládání s historickými elektrozařízeními pro určitou skupinu historických elektrozařízení, dopustil se dle Nejvyššího správního soudu těžké vady řízení, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.

Z výše uvedeného je zřejmé, že žalobce byl rozhodnutím žalovaného o zápisu společnosti ASEKOL jako provozovatele kolektivního systému zajišťujícího financování nakládání s historickými elektrozařízeními ve skupině 3,4 a 7 přímo dotčen na svých právech a povinnostech. Ministerstvo proto postupovalo v rozporu se zákonem, když se žalobcem v řízení, v němž bylo toto rozhodnutí vydáno, nejednalo jako s účastníkem řízení, a pochybil též orgán rozhodující o rozkladu, když žalobcův rozklad jako nepřípustný zamítl s odůvodněním, že žalobce nebyl oprávněn podat rozklad proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně, protože nebyl účastníkem předmětného řízení. Soud vzhledem k vytčenému pochybení správního orgánu napadené rozhodnutí zrušil pro nezákonnost podle § 78 odst. 1 s.ř.s. a v souladu s ust. § 78 odst. 4 s.ř.s. současně vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení. Za splnění podmínek zakotvených v ust. § 51 odst. 1 s.ř.s. soud o věci samé rozhodl bez nařízení jednání, neboť účastníci tento postup soudu akceptovali.

V dalším řízení bude žalovaný vázán právním názorem soudu odvíjejícím se od výše zmíněné judikatury Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu řešící otázku okruhu účastníků řízení a vedení společného řízení. Jeho úkolem však bude i opětovné posouzení toho, zda rozklad proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně byl žalobcem podán včas. Otázka včasnosti podaného rozkladu nebyla orgánem rozhodujícím o rozkladu v napadeném rozhodnutí podrobně řešena, neboť žalovaný pouze v obecné poloze uvedl, že opožděnost podání rozkladu žalobcem „ je možné dovodit z celé řady podání a aktivit činěných ze strany odvolatele jak vůči ministerstvu, tak vůči jiným subjektům veřejného i soukromého práva„. Žalovaný tak zcela nekonkrétně argumentoval opožděností rozkladu žalobce a soudu nepřísluší, aby v přezkumném řízení, jehož předmětem je posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí z podnětu podané žaloby, tuto otázku řešil za správní orgán, neboť by tak nepřípustným způsobem zasahoval do jeho činnosti. Půjde o posouzení toho, zda podání opravného prostředku představuje dovolený výkon práva. Úkolem žalovaného bude, aby posoudil nejen dopad judikatury Nejvyššího správního soudu na běh lhůty pro podání opravného prostředku žalobce, ale aby konkrétně posoudil veškeré skutkové okolnosti, které nevedly žalobce k hájení jeho práv v původním řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí o návrhu společnosti ASEKOL.

Ve druhém výroku tohoto rozsudku přiznal soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 věta prvá s.ř.s. žalobci, který měl ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů řízení. Náklady, které žalobci v řízení vznikly, spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 2.000,- Kč a v nákladech souvisejících s právním zastoupením žalobce advokátem. Tyto jsou tvořeny jednak odměnou za právní zastoupení žalobce advokátem, a to za čtyři úkony právní služby (převzetí zastoupení, sepsání žaloby, replika, podání ve věci samé ze dne 12.8.2011), přičemž sazba odměny za jeden úkon právní služby činí dle advokátního tarifu - vyhlášky č. 177/1996 Sb., 2.100,- Kč (§ 7, § 9 odst. 3 písm. f/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1.9.2006). Náklady právního zastoupení žalobce jsou dále tvořeny čtyřmi paušálními částkami ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1.9.2006) a částkou 1.920,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 57 odst. 2 s.ř.s.). Celková výše nákladů, které žalobci v tomto řízení vznikly, tedy činí 13.520,- Kč.

Podle ust. § 60 odst. 5 s.ř.s. má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil; z důvodů zvláštního zřetele hodných jí může soud na návrh přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení. V daném případě soud osobám zúčastněným na řízení žádnou povinnost neuložil a neshledal ani důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by jim mohl přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení. Proto ve třetím výroku tohoto rozsudku rozhodl, že osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s., a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 27. září 2011

JUDr. Ivanka Havlíková v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Matznerová, DiS.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru