Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

9 A 35/2011 - 19Rozsudek MSPH ze dne 01.03.2011

Prejudikatura

1 As 12/2009 - 61


přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 9A 35/2011 - 19-21

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Naděždy Řehákové a soudců Mgr. Martina Kříže a JUDr. Ivanky Havlíkové v právní věci žalobkyně : N. Z., proti žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl.m. Prahy, Odbor cizinecké policie se sídlem Křižíkova 12, Praha 8, o žalobě na přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 26.1.2011 č.j. KRPA-5451/ČJ-2011-000022,

takto:

I. Rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl.m. Prahy, Odboru cizinecké policie ze dne 26.1.2011 č.j. KRPA-5451/ČJ-2011-000022 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízen.í

Odůvodnění:

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala přezkoumání rozhodnutí Rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl.m. Prahy, Odboru cizinecké policie ze dne 26.1.2011 č.j. KRPA-5451/ČJ-2011-000022, jímž bylo rozhodnuto tak, že žalobkyně se dle ust. § 124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb. zajišťuje za účelem správního vyhoštění.

Napadené rozhodnutí žalovaný odůvodnil tím, že žalobkyni bylo dne 26.1.2011 doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění a že skutkové okolnosti pobytu žalobkyně na území ČR nasvědčují takovému protiprávnímu jednání žalobkyně, že je opodstatněná domněnka, že by žalobkyně nadále pokračovala v protiprávním jednání, které spočívalo v dlouhodobém pobytu žalobkyně na území ČR bez platného povolení k pobytu a bez platného cestovního dokladu. Žalovaný vyšel ze zjištění, že žalobkyně se zdržovala na území ČR od 1.6.2003 na základě dlouhodobého povolení k pobytu, jehož prodloužení na základě další podané žádosti bylo zamítnuto. Ode dne 15.11.2004, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o zamítnutí odvolání žalobkyně ve věci žádosti o prodloužení dlouhodobého pobytu, se tak žalobkyně zdržuje na území ČR bez platného povolení k pobytu a po skončení platnosti cestovního pasu i bez platného cestovního pasu. Žalovaný spatřuje v jednání žalobkyně nebezpečí v tom, že by žalobkyně mohla mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Dovozuje tak z toho, že žalobkyně nevycestovala z území ČR poté, kdy jí skončilo platné povolení k pobytu, neprojevila žádnou snahu opatřit si náhradní cestovní doklad, nemá potřební zdravotní pojištění a nadále by prováděla výdělečnou činnost, k níž nemá povolení.. Celou situaci neřešila vycestováním či vyřízením si záležitostí k vycestování až do dne 25.1.2011, kdy byla zajištěna.

Z uvedených důvodů žalovaný rozhodl o zajištění žalobkyně.

Proti uvedenému rozhodnutí směřuje podaná žaloba.

Žalobkyně v žalobě namítala porušení ust. § 2 odst. 2 a 3, § 3,§ 68 odst. 3 správního řádu, § 124 zákona č. 326/1999 Sb. a čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod s odkazem na nesplnění všech kumulativních podmínek ust. § 124 zákona č. 325/1999 Sb. platných od 1.1.2011. Poukázala na to, že novela zákona o pobytu cizinců učiněná zákonem č. 427/2010 vnesla do ust. § 124 další, kumulativní podmínku, že oprávnění Policie zajistit cizince je podmíněn také tím, že nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování. Namítala, že napadené rozhodnutí rekapituluje pobyt žalobkyně na území ČR a že se žalobkyní bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění, avšak k podmínce zvláštního opatření za účelem vycestování se vůbec nevyjádřil. Žalobkyně je toho názoru, že zvláštní opatření za účelem vycestování musí být uplatněna před zajištěním cizince a sama obava, že cizinec z území nevycestuje, není dostatečná k odůvodnění jeho zajištění, ale má vést k uložení opatření. Až následně, pokud cizinec poruší povinnost uloženou mu zvláštním opatřením za účelem vycestování nebo v době k vycestování stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění nevycestuje, lze přistoupit k zajištění. To vyplývá z gramatického znění a uspořádání ust. § 123b zákona i z čl. 15 Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/115/ES.

Žalobkyně namítala, že v jejím případě k uplatnění zvláštních opatření nedošlo. V době vydání zajištění nebylo rozhodnuto ani o jejím správním vyhoštění.Tím nemohlo dojít k porušení povinnosti nevycestováním.

Žalobkyně rovněž namítala, že k podmínce dané ust. § 124 odst. 1 písm. b) se žalovaný vyjádřil pouze kuse. Žalobkyně má zato, že samotný neoprávněný pobyt nelze považovat za důvod, že je dáno nebezpečí, že by žalobkyně mohla mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Takový důvod zajištění již odmítl i ve své judikatuře Nejvyšší správní soud.

Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Ve svém vyjádření k žalobě žalovaný správní orgán uvedl, že žalobkyně opakovaně narušovala veřejný pořádek a vzhledem k jejímu jednání by mísnější donucovací opatření nebyla účinná. Správní orgán by nemohl aplikovat ustanovení § 123b zákona, neboť ze samotného vyjádření žalobkyně plyne, že sama účastnice nedisponuje finančními prostředky a nemá hlášené místo pobytu. Poukázal na rozsudek Městského soudu v Praze sp.zn.. 3 A 19/2011, podle kterého je na správním uvážení policie, zda zvolí či nezvolí nejprve zvláštní opatření za účelem vycestování cizince nebo přistoupí přímo k aplikaci zajištění. Rovněž Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/115/ES odůvodňuje případy, kdy lze cizince bezprostředně zajistit, aniž je využito zvláštních opatření za účelem vycestování. Jedná se o případy nebezpečí skrývání , vyhýbání se návratu či uskutečňování vyhoštění nebo jiného ztěžování. Žalobkyně pobývala neoprávněně na území ČR více než 6 let a z tohoto jednání plyne, že vědomě porušovala platné předpisy České republiky. Žalovaný odmítl žalobní námitku, že napadené rozhodnutí není řádně odůvodněno, neboť výstižně shrnul podstatné skutkové okolnosti a uvedl, o jaké listinné důkazy toto rozhodnutí opírá.

Z uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby soud podanou žalobu zamítl.

Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního ( dále jen s.ř.s.) a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

Městský soud v Praze posoudil věc takto:

Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalobkyně byla zajištěna dle §124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb.

Podle ust. § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je policie oprávněna zajistit cizince staršího 15ti let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění.

Soud především konstatuje, že zajištění cizince je zásahem do práva na osobní svobodu každého jednotlivce zaručeného čl. 8 Listiny základních práv a svobod jakož i mezinárodními smlouvami o lidských právech, jimiž je Česká republika vázána a jež jsou součástí jejího ústavního pořádku.

Zahájení řízení o správním vyhoštění cizince je nutnou, nikoli však postačující podmínkou pro zajištění cizince. Nezbytnou podmínkou zajištění je dle ust. § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců také nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Je zřejmé, že zákonodárce měl na mysli závažné jednání, jehož se cizinec v minulosti dopustil a v jehož pokračování má být zajištěním zabráněno.

V daném případě není mezi účastníky řízení sporu a oporu v podkladech řízení má hodnocení žalovaného, že žalobkyně se takového závažného jednání dopustila, neboť pobývala na území České republiky dlouhodobě od 15.11.2004 bez platného povolení k pobytu a nadto bez platného cestovního pasu a neučinila žádné kroky k vycestování a k vyřízení si záležitostí spojených s vycestováním. Z její výpovědi uvedené do protokolu ze dne 26.1.2011 vyplývá, že nemá ani zdravotní pojištění a finanční prostředky si obstarávala prací na černo – úklidovými pracemi v Praze – Tróji. Uvedené skutečnosti žalobkyně v podané žalobě nevyvracela a soud považuje za dostatečně prokázané a nesporné, že žalobkyně si musela být vědoma, že pobývá na území ČR dlouhodobě neoprávněně a nečiní nic, co by vedlo k jejímu vycestování z území ČR. Uvedené svědčí o dlouhodobém úmyslném jednání žalobkyně, tedy v míře, která je závažnější povahy než by byl pouhý jednorázový či krátkodobý neoprávněný pobyt na území ČR bez platného víza, který je sám o sobě zvažován jako nedostatečný důvod pro zajištění cizince v judikátuře Nejvyššího správního soudu. Soud proto považuje za dostatečně podloženou domněnku žalovaného, že žalobkyně by mohla mařit a ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění.

K námitce, že žalovaný správní orgán měl v rámci správního řízení přistoupit nejprve k uložení zvláštního opatření za účelem vycestování a teprve, pokud by tato opatření nepostačovala, přistoupit k zajištění vyhošťované osoby, tedy až po selhání těchto jiných opatření, soud uvádí, že z ustanovení § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců vyplývá, že zvláštními opatřeními za účelem vycestování cizince z území je

a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a pravidelně se osobně hlásit policii ve lhůtě stanovené policií, nebo

b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo; peněžní prostředky za cizince může složit státní občan ČR nebo cizinec s povoleným dlouhodobým nebo trvalým pobytem na území.

Podle § 123b odst. 2 zákona zvláštní opatření za účelem vycestování lze uložit, je-li důvodné nebezpečí, že cizinec v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění k vycestování z území nevycestuje.

Soud je toho názoru, že v daném případě se jedná o dispozitivní normu, jenž orgánům policie umožňuje uložit zákonem stanovená zvláštní opatření za účelem vycestování. Z citované právní úpravy vyplývá, že je na správním uvážení orgánu policie, aby konkrétní věc posoudil tak, aby zvolil adekvátní prostředek, jímž zajistí realizaci správního vyhoštění cizince. Soud má za to, že zákonodárce zde vymezil pravomoc policie tak, aby dle konkrétních okolností každého případu formou správního uvážení rozhodla, zda zvolí nejprve zvláštní opatření za účelem vycestování cizince z území (tak jak jsou uvedena v ust. § 123b zákona o pobytu cizinců), tedy mírnější prostředek nebo přímo přistoupila k aplikaci ust. § 124 zákona o pobytu cizinců. Současně je však soud toho názoru, že správní orgán je povinen takovou úvahu o důvodech, pro které přistoupil přímo k aplikaci ust. § 124 odst. 1, aniž by předtím uložil cizinci zvláštní opatření za účelem vycestování, uvést v rozhodnutí o zajištění cizince.

Soud přisvědčuje žalobkyni v její námitce, že žalovaný správní uvážení o potřebnosti či nepotřebnosti uložení zvláštního opatření za účelem vycestování žalobkyně v napadeném rozhodnutí vůbec neučinil. Rezignoval tak na posouzení podmínky, která v ust. § 124 odst. 1 novely zákona č. 326/1999 Sb. učiněné zákonem č. 427/2010 přistoupila k dosavadním podmínkám zajištění cizince. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé, jaké okolnosti a poměry žalobkyně vedly správní orgán k tomu, že žalobkyni nebylo zvláštní opatření uloženo. Správní orgán sice, jak uvádí ve svém vyjádření k podané žalobě, výstižně shrnul skutkový stav spočívající v protiprávním jednání žalobkyně a uvedl, z jakých listinných důkazů tento skutkový stav vyplývá, neuvedl však, jaké skutkové poměry vedly k přímém zajištění žalobkyně bez úvahy o možném uložení zvláštního opatření. Uvedený nedostatek žalovaný odstraňoval až ve vyjádření k žalobě, avšak ani vysvětlení, že v tomto případě nemohlo být uvažováno o žádném zvláštním opatření uvedeným v zákoně, není přesvědčivé. Je tomu tak proto, že žalovaný ve svém vyjádření vychází z výpovědi žalobkyně, že žalobkyně nemá finanční prostředky k vycestování a nemá hlášené místo pobytu. Z protokolu ze dne 26.1.2011 sice vyplývá, že žalobkyně po ukončení platnosti víza neměla finanční prostředky, ale také z něj vyplývá, že při pobytu na území České republiky pracovala a že bydlí v bytě na ul. B., P. Žalovaný tedy nejenže neuvedl v napadeném rozhodnutí žádnou úvahu o tom, jak tato zjištění odůvodňují marnost uložení zvláštního opatření, ale ani ve svém vyjádření k žalobě neučinil přezkoumatelnou úvahu, která by mohla přispět k závěru, že jde sice o vadu řízení ( nedostatek správní úvahy v rozhodnutí) nicméně, že ve vztahu ke zjištěným skutkovým okolnostem jde o vadu, která případně nemá vliv na zákonnost závěru žalovaného.

Na základě uvedených skutečností Městský soud v Praze shledal, že napadené rozhodnutí je stiženo vadou řízení,, spočívající v nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pro nedostatek odůvodnění správní úvahy žalovaného o tom, zda v případě žalobkyně postačuje či nepostačuje uložení některého ze zvláštních opatření za účelem vycestování stanovených v § 123b cit. zákona.

Z uvedených důvodů soud napadené rozhodnutí dle § 78 odst. 1 s.ř.s. a § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. zrušil bez jednání a dle § 78 odst. 4 vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.

Výrok o nákladech řízení je dán ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobkyně měla ve věci úspěch, avšak žádné náklady jí v souvislosti s řízením u soudu nevznikly, Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s., a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu.

V Praze dne 1. března 2011
JUDr. Naděžda Řeháková, v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Václav Koláček

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru