Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

9 A 300/2011 - 17Rozsudek MSPH ze dne 24.10.2011

Prejudikatura

2 As 22/2006 - 135


přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 9A 300/2011 - 17-20

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudců Mgr. Martina Kříže a JUDr. Ivanky Havlíkové v právní věci žalobce: B. U., proti žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, se sídlem Praha 8, Křižíkova 12, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 9. 2011 č.j. KRPA-44417/ČJ-2011-000022

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalovaný rozhodl podle § 124 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) o prodloužení doby zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění, stanovené rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort ze dne 16.7.2011 č.j. KRPA-44417/ČJ-2011-000022, a to o 90 dnů.

V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný nejprve konstatoval, že dne 16.7.2011 bylo vydáno rozhodnutí o zajištění žalobce podle § 124 odst. 1 písm. b/, c/ zákona o pobytu cizinců, kterým byla stanovena doba zajištění na 60 dnů od omezení osobní svobody, a to s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění. Správní vyhoštění nemohlo být doposud realizováno z důvodu objektivní překážky, kterou je skutečnost, že doposud nebylo ukončeno řízení o mezinárodní ochraně. V období, kdy je na cizince pohlíženo jako na žadatele o mezinárodní ochranu, není správní orgán v souladu se zákonem o pobytu cizinců oprávněn realizovat správní vyhoštění. Řízení o udělení mezinárodní ochrany bylo v daném případě zahájeno dne 4.8.2011 a ve věci dosud nebylo rozhodnuto, takže na žalobce je nahlíženo jako na žadatele o azyl. Žalovaný konstatoval, že tato překážka vzešla z jednání žalobce, jež bylo činěno s úmyslem legalizace neoprávněného pobytu v době, kdy již bylo vedeno řízení o správním vyhoštění. Žalobce proto musí být srozuměn s tím, že správní orgán přistupuje k prodloužení doby zajištění, když předchozí lhůta zajištění nebyla pro realizaci (správního vyhoštění) dostatečná. Žalovaný dále uvedl, že se nemůže ztotožnit s případným propuštěním žalobce ze zajištění, neboť z jeho předchozího jednání je zřejmé, že v jeho případě existuje nebezpečí skrývání. Tento závěr dle správního orgánu koresponduje s odůvodněním rozhodnutí o zajištění žalobce ze dne 16.7.2011. Na žalobcovo předchozí jednání správní orgán pohlíží jako na jednání, které hrubým způsobem narušuje veřejný pořádek České republiky, a proto správní orgán nepřistoupil k uložení mírnějších opatření, neboť je při své činnosti povinen předcházet trestné činnosti nebo činnosti, která není v souladu se zákonem. Ze spisového materiálu je patrné, že nebezpečí skrývání je u osoby žalobce opodstatněné, přičemž v průběhu žalobcova zajištění nenastaly nové skutečnosti, které by pozměnily poměry natolik, aby došlo k aplikaci § 123b zákona o pobytu cizinců. Na základě výše uvedených skutečností žalovaný podle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců rozhodl o prodloužení doby zajištění žalobce. Závěrem konstatoval, že prodloužení doby zajištění o 90 dnů je zcela přiměřené důvodům zajištění.

Žalobou ze dne 24.9.2011 podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. V žalobě namítl, že žalovaný vydáním napadeného rozhodnutí porušil § 2 odst. 2, § 3 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“), § 124 odst. 1 a 3 zákona o pobytu cizinců a čl. 5 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť v napadeném rozhodnutí řádně a spolehlivě neodůvodnil prodloužení zajištění. Zákonné podmínky pro prodloužení zajištění splněny nebyly a napadeným rozhodnutím je neoprávněně zasahováno do žalobcova práva na osobní svobodu a do jeho rodinného života. V odůvodnění napadeného rozhodnutí dle názoru žalobce absentuje jednak úvaha o tom, zda správní vyhoštění, za jehož účelem byl žalobce zajištěn, bude vůbec realizovatelné, a dále odůvodnění délky pokračujícího zajištění. Posouzení otázky realizovatelnosti správního vyhoštění považuje žalobce za klíčové jednak z toho důvodu, že učinil prohlášení o mezinárodní ochraně. Přestože žádost o udělení mezinárodní ochrany není automatickým důvodem k propuštění ze zajištění, nelze na ní a priori nahlížet jen jako na účelově podanou, a tudíž v krátkém horizontu překonatelnou překážku. Posouzení otázky realizovatelnosti správního vyhoštění žalobce dále považuje za klíčové z důvodu jeho rodinných a soukromých vazeb na území ČR. Žalobce v této souvislosti uvedl, že na území ČR pobývá od roku 1999, tj. od svých šesti let. Absolvoval zde povinnou školní docházku, prožil zde své dětství a dospívání a vybudoval si zde silné sociální vazby. Vazby k zemi svého původu již žádné nemá. Žil u své sestry T. M., která v průběhu řízení o správním vyhoštění uvedla, že se o žalobce stará spolu se svým manželem, českým státním občanem. Žalobce na tomto místě poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 12/2009, podle kterého by měl správní orgán při rozhodování o zajištění cizince zvážit, zda výkon vyhoštění je alespoň potencionálně možný. Pokud by správní vyhoštění nepřipadalo v úvahu, postrádalo by zajištění zákonem aprobovaný smysl.

Co se týče chybějícího odůvodnění délky pokračujícího zajištění, žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl pouze to, že rozhodnutí o prodloužení doby zajištění o 90 dnů je zcela přiměřené uvedeným důvodům zajištění. Dle názoru žalobce tedy nevyložil, v čem spočívá předpokládaná složitost přípravy výkonu správního vyhoštění.

Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ve vyjádření k žalobě uvedl, že o prodloužení zajištění žalobce rozhodl na základ zjištěného stavu věci, o kterém nebylo důvodných pochybností. Prodloužení zajištění bylo nezbytné pro realizaci správního vyhoštění. Důvody, proč přistoupil k prodloužení doby zajištění, vyjádřil žalovaný konkrétně v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Přestože správní orgán činil veškeré kroky směřující k realizaci správního vyhoštění, vyvstala objektivní překážka, kterou je vedené řízení o mezinárodní ochraně. Žalobce následně ve vyjádření citoval § 119 odst. 6 zákona o pobytu cizinců a uvedl, že řízení o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany nebylo ke dni vydání napadeného rozhodnutí skončeno, což znamená, že rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce nebylo vykonatelné.

Žalovaný dále konstatoval, že na opakovanou žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany nahlíží jako na účelovou. Jestliže totiž cizinec dlouhodobě pobývá na území ČR a již v roce 2006 mu byla žádost o azyl zamítnuta, nelze na novou žádost o udělení mezinárodní ochrany nahlížet jako na projev, kterým se cizinec domáhá ochrany před pronásledováním nebo před hrozící vážnou újmou v zemi jeho původu. Žalovaný poznamenal, že žalobce se nedostavil k příslušnému orgánu se žádostí o azyl dobrovolně, ale byl zajištěn, resp. vypátrán policisty. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9.2.2006 sp. zn. 8 Azs 137/2005 je přitom nutno žádost o azyl podat bezprostředně poté, co k tomu má žadatel příležitost, a to nejen z hlediska zeměpisného, ale i z hlediska časového. Z okolností daného případu je však zřejmé, že žalobci žádné závažné okolnosti nebránily v podání žádosti o azyl. Žalobce se však na území ČR po dlouhou dobu skrýval, neboť si byl vědom uloženého správního vyhoštění. Prohlášení o úmyslu požádat o azyl, učiněné žalobcem až po vydání rozhodnutí o zajištění za účelem správního vyhoštění, správní orgán nutně vnímá jako účelový krok, jímž je sledováno prozatímní pozastavení výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě dále uvedl, že nemůže přisvědčit argumentaci žalobce, že v případě jeho osoby nebude vyhoštění realizovatelné. Ochrana rodinných a soukromých vazeb je systémově zaručena ustanovením § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. K témuž závěru dospěl i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 13.8.2009 č.j. 2 As 22/2006 – 135, podle něhož v případě splnění zákonných podmínek (§ 124 zákona o pobytu cizinců) bude o zajištění cizince rozhodnuto bez ohledu na případný zásah do jeho soukromého nebo rodinného života; ten je předmětem případného posuzování v rozhodnutí o správním vyhoštění.

Žalovaný nesouhlasí s tím, že napadené rozhodnutí není řádně odůvodněno. Má za to, že správní orgán v rozhodnutí konkrétně a logicky vyjádřil, proč přistoupil k prodloužení doby zajištění o 90 dnů, když zejména poukázal na vedené azylové řízení, u něhož nelze předpokládat, že bude ukončeno v řádu týdnů, ale spíše v řádu měsíců. Azylové řízení pozastavuje výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, a správní orgán proto může přistoupit ke konkrétním krokům (např. opatření letenek) až po pravomocném ukončení tohoto řízení.

Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s.ř.s.).

Ze správního spisu předloženého soudu žalovaným vyplynuly tyto skutečnosti významné pro posouzení věci:

Rozhodnutím Policie ČR, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, odboru cizinecké policie ze dne 15.3.2011 č.j. CPPH-17686/ČJ-2010-004003, které nabylo právní moci dne 24.3.2011, bylo žalobci podle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců uloženo správní vyhoštění. Doba, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území, byla stanovena na 6 měsíců a doba k vycestování z území ČR byla stanovena na 15 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Důvodem uložení správního vyhoštění byla skutečnost, že žalobce na území ČR od 23.11.2009 až do svého zajištění policií dne 26.8.2010 pobýval bez platného víza, ač k tomu nebyl oprávněn.

Rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort ze dne 16.7.2011 č.j. KRPA-44417/ČJ-2011-000022 byl žalobce podle § 124 odst. 1 písm. b) a c) zákona o pobytu cizinců zajištěn za účelem správního vyhoštění, přičemž doba zajištění byla stanovena na 60 dnů ode dne omezení osobní svobody. Správní orgán v odůvodnění tohoto rozhodnutí dospěl k závěru, že uložení zvláštních opatření za účelem vycestování podle § 123b zákona o pobytu cizinců je vzhledem k jednání žalobce nedostačující a není zde záruka, že by žalobce z území ČR skutečně vycestoval. Žalobce v řízení o uložení správního vyhoštění opakovaně nespolupracoval se správním orgánem, nedostavoval se na předvolání a nejsou známy ani údaje o místu hlášeného pobytu žalobce. Lze se tudíž domnívat, že žalobce by ztěžoval výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Proto bylo přistoupeno k jeho zajištění. Doba zajištění byla stanovena s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění tak, aby bylo uskutečnitelné v době trvání zajištění.

Podle úředního záznamu cizinecké policie ze dne 13.10.2011 žalobce dne 4.8.2011 učinil prohlášení o mezinárodní ochraně.

Napadeným rozhodnutím žalovaný podle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců rozhodl o prodloužení doby zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění o 90 dnů s odůvodněním, jak bylo popsáno shora.

V posuzované věci vyšel soud z následně uvedené právní úpravy:

Podle § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je policie oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud

a) je nebezpečí, že by cizinec mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek, b) je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, c) cizinec nevycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění, d) cizinec závažným způsobem porušil povinnost uloženou mu rozhodnutím o uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, nebo e) je cizinec evidován v informačním systému smluvních států.

Podle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců policie v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy výkonu správního vyhoštění. Při stanovení doby trvání zajištění je policie povinna zohlednit případy nezletilých cizinců bez doprovodu a rodin či jiných osob s dětmi. Je-li to nezbytné k pokračování přípravy výkonu správního vyhoštění, je policie oprávněna dobu trvání zajištění prodloužit, a to i opakovaně. V řízení o prodloužení doby trvání zajištění cizince za účelem správního vyhoštění je vydání rozhodnutí prvním úkonem v řízení. Odvolání, obnova řízení ani přezkumné řízení nejsou přípustné.

Podle § 119 odst. 6 zákona o pobytu cizinců rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který požádal Českou republiku o mezinárodní ochranu, je vykonatelné po nabytí právní moci rozhodnutí, jímž se

a) mezinárodní ochrana neuděluje, b) žádost o udělení mezinárodní ochrany zamítá jako zjevně nedůvodná, c) řízení o udělení mezinárodní ochrany zastavuje, nebo

d) azyl nebo doplňková ochrana odnímá,

jestliže marně uplynula lhůta pro podání žaloby proti rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany nebo jestliže podle zvláštního právního předpisu podání žaloby proti rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany nemá odkladný účinek. Rozhodnutí o správním vyhoštění není vykonatelné, přizná-li soud na žádost cizince jeho žalobě odkladný účinek.

Podle § 127 odst. 2 zákona o pobytu cizinců podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany v průběhu zajištění není důvodem pro ukončení zajištění.

Podle § 2 odst. 2 správního řádu správní orgán uplatňuje svou pravomoc pouze k těm účelům, k nimž mu byla zákonem nebo na základě zákona svěřena, a v rozsahu, v jakém mu byla svěřena.

Podle § 3 správního řádu nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2.

Podle § 68 odst. 3 správního řádu v odůvodnění se uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí.

Žaloba není důvodná.

Žalovaný při vydání napadeného rozhodnutí neporušil § 2 odst. 2 správního řádu, neboť jednal v rozsahu své pravomoci, která mu byla svěřena zákonem, konkrétně ustanovením § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Zákonem přiznanou pravomoc žalovaný v daném případě nepochybně uplatnil proto, aby bylo dosaženo účelu sledovaného zákonem, to jest realizace žalobcova správního vyhoštění. Žalovaný v souzené věci dospěl k závěru, že prodloužení doby stávajícího zajištění žalobce se jeví jako nezbytné k pokračování přípravy výkonu jeho správního vyhoštění, a soud tomuto závěru plně přisvědčuje.

Námitka vytýkající žalovanému porušení § 3 správního řádu je naprosto nekonkrétní. Má-li žalobce za to, že v řízení byl správním orgánem nedostatečně zjištěn skutkový stav věci, bylo na místě, aby zároveň specifikoval, jaké skutečnosti relevantní pro rozhodnutí ve věci samé nebyly žalovaným zjištěny. Nic takového však žalobce neučinil. Nekonkrétnost uvedené námitky brání tomu, aby soud na jejím základě posuzoval zákonnost napadeného rozhodnutí. Soud v této souvislosti považuje dále za potřebné zdůraznit, že podle § 124 odst. 3 věta čtvrtá zákona o pobytu cizinců je v řízení o prodloužení doby trvání zajištění cizince za účelem správního vyhoštění vydání rozhodnutí prvním úkonem v řízení. Z toho vyplývá, že správní orgán nečiní procesní úkony, které jsou jinak pro správní řízení typické (zahájení řízení, provádění důkazů, seznámení účastníka řízení s podklady pro rozhodnutí aj.), ale pouze autoritativně posuzuje to, zda je prodloužení doby stávajícího zajištění cizince nezbytné k pokračování přípravy výkonu jeho správního vyhoštění.

Námitka, že žalovaný prodloužení doby trvání zajištění řádně a srozumitelně neodůvodnil, a porušil tak § 68 odst. 3 správního řádu, není opodstatněná, protože z odůvodnění napadeného rozhodnutí zřetelně vyplývají důvody, na jejichž základě žalovaný rozhodl o prodloužení doby žalobcova zajištění. Správní orgán za skutečnost, která znemožnila realizaci správního vyhoštění žalobce během 60-denní doby zajištění stanovené rozhodnutím ze dne 16.7.2011 č.j. KRPA-44417/ČJ-2011-000022, právem označil žalobcem iniciované a dosud neskončené řízení o mezinárodní ochraně. Vzhledem k tomu, že podání žádosti o mezinárodní ochranu je podle § 119 odst. 6 zákona o pobytu cizinců překážkou bránící výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění, považuje soud odkaz na probíhající řízení o mezinárodní ochraně za dostatečné odůvodnění nemožnosti vykonat dříve uložené správní vyhoštění. K rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu je příslušný jiný správní orgán (o případně podané žalobě či kasační stížnosti rozhodují věcně a místně příslušné soudy), a proto na žalovaném nelze požadovat, aby v této fázi činil jakékoliv kroky směřující k realizaci žalobcova vyhoštění a aby těmito kroky zdůvodňoval prodloužení lhůty zajištění. Dostatečným důvodem prodloužení doby trvání zajištění, který obstojí sám o sobě, je neskončené řízení o žádosti žalobce o mezinárodní ochranu.

Žadatel o mezinárodní ochranu, o jehož žádosti nebylo dosud rozhodnuto, má jistotu, že nebude nucen opustit území dříve, než o jeho žádosti bude rozhodnuto, a to bez ohledu na to, zda právě je či není zajištěn v Zařízení pro zajištění cizinců. Podání žádosti o mezinárodní ochranu však v žádném případě nemá za následek, že zajištěný cizinec musí být propuštěn, resp. že jeho zajištění nemůže být prodlouženo. To by mířilo zcela proti smyslu zajištění jako posledního možného prostředku, který má znemožnit porušování zákona o pobytu cizinců těm jedincům, kteří jej nejsou schopni či ochotni dodržovat z vlastní vůle. Ustanovení § 127 odst. 2 zákona o pobytu cizinců proto také výslovně stanoví, že podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany v průběhu zajištění není důvodem pro ukončení zajištění.

Žalobce se zřejmě domnívá, že žalovaný k prodloužení doby trvání jeho zajištění přistoupil jen proto, že se dosud nepodařilo realizovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění z důvodu objektivní překážky spočívající ve skutečnosti, že dosud nebylo ukončeno řízení o mezinárodní ochraně. Tak tomu ale není. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí lze seznat, že k prodloužení doby trvání žalobcova zajištění bylo přistoupeno i proto, že nadále trvají důvody zajištění žalobce uvedené v prvotním rozhodnutí o jeho zajištění ze dne 16.7.2011. Jinak řečeno, jednání a chování žalobce v době před jeho zajištěním podle správního orgánu i nadále zakládá důvodnou obavu, že by se v případě propuštění ze zajištění mohl skrývat, a mařit tak výkon uloženého správního vyhoštění. Závěr žalovaného o trvání těchto důvodů zajištění přitom nebyl žalobními námitkami nikterak zpochybněn.

Žalovanému nelze vytýkat, že se výslovně nezabýval tím, zda je v žalobcově případě výkon správního vyhoštění skutečně možný. Nejvyšší správní soud sice v rozsudku ze dne 15.4.2009, č. j. 1 As 12/2009-61, jehož se žalobce dovolává, konstatoval, že je třeba trvat na tom, aby správní orgány při rozhodování o zajištění cizince (a obdobně to platí i pro rozhodování o prodloužení zajištění cizince) zvážily, zda je výkon správního vyhoštění alespoň potenciálně možný, z toho však nelze dovozovat, jak to v podstatě činí žalobce, že je vždy nutné postavit najisto, že vyhoštění cizince bude skutečně provedeno (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2011, č. j. 1 As 72/2011-75). Výsledek řízení o mezinárodní ochraně sice nelze předjímat, na druhé straně určitým vodítkem pro žalovaného může být i to, že žalobce v minulosti již jedno řízení ve věci mezinárodní ochrany neúspěšně absolvoval.

Ve fázi, kdy správní orgán rozhoduje o zajištění cizince či o prodloužení doby jeho zajištění, jsou tedy úvahy o možnosti správního vyhoštění cizince na místě jen v tom smyslu, zda tu již v okamžiku rozhodování o zajištění (či o prodloužení doby zajištění) není dána zjevná překážka trvalejší povahy, která bude i do budoucna bránit vyhoštění. To ale není žalobcův případ. Se žalobcem je pouze vedeno řízení ve věci mezinárodní ochrany, přičemž tato překážka vyhoštění je toliko dočasné a procesní povahy. Žádná jiná překážka bránící realizaci žalobcova vyhoštění ze správního spisu nevyplývá.

Aniž by soud jakkoliv předjímal výsledek řízení o žádosti žalobce o poskytnutí mezinárodní ochrany, jako obiter dictum uvádí, že přisvědčuje závěru žalovaného o účelovosti této žádosti. Skutečnost, že žalobce již v minulosti o azyl neúspěšně žádal, jakož i to, že novou žádost o mezinárodní ochranu podal až poté, co byl zajištěn za účelem realizace uloženého správního vyhoštění, zjevně nasvědčují tomu, že cílem, který žalobce podáním této žádosti sleduje, je nikoliv ochrana před pronásledováním v zemi svého původu, ale odvrácení či alespoň pozastavení výkonu správního vyhoštění.

Nedůvodná je rovněž námitka, v níž žalobce poukazuje na existenci rodinných a soukromých vazeb, které má na území ČR. Soudu nezbývá než přisvědčit argumentaci žalovaného obsažené v jeho vyjádření k žalobě, že ochrana rodinných a soukromých vazeb cizince je kritériem významným pro rozhodování o uložení správního vyhoštění cizinci, kdy podle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců platí, že rozhodnutí o správním vyhoštění (podle § 119 téhož zákona) nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince. V rámci řízení o zajištění cizince za účelem realizace jeho správního vyhoštění podle § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, a stejně tak i při rozhodování správního orgánu o prodloužení doby trvání zajištění podle § 124 odst. 3 téhož zákona, již ale toto kritérium není pro vydání rozhodnutí relevantní. Žalovaný v tomto směru přiléhavě poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13.8.2009 č.j. 2 As 22/2006 – 135, podle kterého „účelem institutu zajištění cizince podle ust. § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je do doby, než bude vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění, případně než bude toto rozhodnutí vykonáno, zabránit cizinci v jednáních v tomto ustanovení specifikovaných. Z toho důvodu nemohou být důvodné stížní námitky týkající se rodinných poměrů stěžovatele. V případě splnění zákonných podmínek (§ 124 zákona o pobytu cizinců) bude o zajištění cizince, tedy v podstatě o omezení jeho osobní svobody, rozhodnuto bez ohledu na případný zásah do jeho soukromého nebo rodinného života, který je předmětem případného posuzování v rozhodnutí o správním vyhoštění.“

Není pravdou, že žalovaný v napadeném rozhodnutí neuvedl, v čem spočívá předpokládaná složitost přípravy výkonu žalobcova správního vyhoštění. V tomto směru je dle náhledu soudu plně postačující konstatování žalovaného o dosud neukončeném řízení o žádosti žalobce o poskytnutí mezinárodní ochrany, jehož průběh nemůže žalovaný nijak ovlivnit ani urychlit. Vzhledem k tomu, že k rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu je příslušný jiný správní orgán, nelze na žalovaném požadovat, aby v této fázi činil jakékoliv kroky směřující k realizaci žalobcova vyhoštění a aby těmito kroky výslovně zdůvodňoval složitost přípravy výkonu žalobcova zajištění. Žalovaný nemůže s určitostí předvídat, v jaké době bude řízení o žádosti žalobce o poskytnutí mezinárodní ochrany ukončeno, proto může pouze předpokládat, že se tak stane během prodloužené doby trvání zajištění. Soud nemá žádný důvod k tomu, aby tento předpoklad žalovaného, který je evidentně kvalifikovaným odhadem vycházejícím ze zkušeností správního orgánu nabytých při řešení obdobných případů, jakkoliv zpochybňoval.

Lze uzavřít, že žalovaný při vydání napadeného rozhodnutí postupoval plně v souladu s § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, jakož i v souladu s § 68 odst. 3 správního řádu a jím vydané rozhodnutí není nepřezkoumatelné.

Soud závěrem uvádí, že zajištění žalobce je jedním z případů, které článek 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod považuje za přípustné omezení osobní svobody. Jedná se totiž o zákonné zbavení svobody osoby, proti níž probíhá řízení o vyhoštění (písm. f/ citovaného ustanovení), o němž je rozhodováno v řízení stanoveném zákonem. Je přitom zřejmé, že takové omezení osobní svobody je vždy zásahem do práva jednotlivce na soukromý a rodinný život, které je garantováno článkem 8 odst. 1 téže Úmluvy.

Soud tedy neshledal žalobu důvodnou, a proto jí podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. O věci samé rozhodl soud bez nařízení jednání (žalobce ve lhůtě stanovené v § 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců nenavrhl, aby soud nařídil k projednání věci jednání a žalovaný s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání, výslovně souhlasil).

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., neboť žalobce nebyl ve sporu úspěšný a žalovanému žádné náklady v řízení nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s., a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 24. října 2011

JUDr. Naděžda Řeháková v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: M.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru