Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

9 A 22/2011 - 127Rozsudek MSPH ze dne 23.09.2011

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
3 Ads 8/2012 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 9A 22/2011 - 127-134

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců JUDr. Naděždy Řehákové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobkyně: MUDr. J. V., zastoupena JUDr. Alešem Uhlířem, advokátem se sídlem Frýdek-Místek, K Hájku 122, proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví se sídlem Praha 2, Palackého nám. 4, o žalobě proti rozhodnutí ministra zdravotnictví ze dne 16.5.2008, č.j.: MZDR 10877/2008,

takto:

I. Rozhodnutí ministra zdravotnictví ze dne 16.5.2008, č.j.: MZDR 10877/2008 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 11 600,- Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Aleše Uhlíře, advokáta.

Odůvodnění:

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí ministra zdravotnictví (dále jen „žalovaného“), kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví z dne 12.3.2008, č.j. 38797/2006, o nepřiznání specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře v oboru psychiatrie podle § 44 odst. 1 věta 6. zákona č.95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“).

Žalobkyně v podané žalobě namítala, že splnila podmínky dané § 44 odst. 1 věta 6. zákona, neboť má osvědčení České lékařské komory k výkonu soukromé lékařské praxe a k datu podání žádosti v září 2006 nejméně 5 z posledních 6-ti let nepřetržitě vykonávala zdravotnické povolání lékaře. K tomu konkrétně poukázala na skutkové okolnosti, a sice, že žádostí ze dne 12.9.2006, podanou u Ministerstva zdravotnictví (dále jen „MZ“) dne 18.9.2006, požádala o vydání potvrzení o specializované způsobilosti dle § 42 a 44 odst. 8 zákona v oboru psychiatrie. Následně podáním z 12.10.2006, doručeném MZ 17.10.2006, upravila svou žádost tak, že vzala zpět žádost v části týkající se vydání potvrzení o specializované způsobilosti dle § 42 s tím, že nadále žádá toliko o vydání potvrzení o specializované způsobilosti dle § 44 odst. 1 věta 6. zákona. Atestační zkoušku vykonala 25.5.2005 a získala tak diplom MZ z 2.6.2005 – specializaci v oboru psychiatrie I. stupně. Na místo požadovaných 30-ti měsíců specifikované lékařské praxe měla 4 roky a 3 měsíce této praxe. Licenci České lékařské komory (dále jen „ČLK“) z 15.3.2006 k výkonu soukromé lékařské praxe v oboru psychiatrie získala žalobkyně na základě splnění stanovaných podmínek, tj. získání první atestace a 5 let započitatelné psychiatrické praxe, což splňovala, neboť její psychiatrická praxe k 15.3.2006 činila celkem 5 let a 1,5 měsíce. Při podání žádosti u MZ z 12.9.2006 činila její lékařská psychiatrická započitatelná praxe 5 let a 7,5 měsíců a celková lékařská praxe od 1.8.1998 celkem 7 let a 6,5 měsíců. V době podání žádosti z 12.9.2006 vykonávala žalobkyně psychiatrickou praxi v ordinace Víta Pávka do 7.4.2008, kdy odešla na mateřskou dovolenou. Žalobkyně měla za to, že žádosti o přiznání specializované způsobilosti mělo být po podání žádosti v září 2006 vyhověno, neboť splnila podmínky stanovené zákonem. K tomu poukázala na znění ust. § 44 odst. 1 věta 6. zákona s tím, že má-li lékař osvědčení ČLK k výkonu soukromé praxe v určitém oboru a splňuje další podmínku, tj. vykonával zdravotnické povolání lékaře nejméně 5 let z posledních 6 let, splňuje podmínky stanovené zákonem a má zákonný nárok na to, aby mu MZ získanou specializovanou způsobilost ve správním řízení přiznalo. Je nepřípustné měnit zákon výkladem nebo jeho změnu odůvodňovat jinými normami, které ve skutečnosti tento zákon nijak nemění. Dále žalobkyně poukázala na článek 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a tvrdila, že postup žalovaného nerespektuje podmínky stanovené § 44 odst. 1 věta 6. zákona, je nezákonný a protiústavní, neboť zde není žádný zákon, který by citované ustanovení zrušil. Argumentace žalovaného nijak nevysvětluje, proč by se na žalobkyni ust. § 44 odst. 1 věta 6 zákona nemělo vztahovat. Výklad žalovaného je svévolný a nemá oporu v zákonech. Dovozování časového limitu výkladem, jak se o to pokouší žalovaný, nemůže obstát. Na porušování zákona žalobkyně žalovaného upozornila dopisem ze dne 11.5.2007. Dále poukázala na to, že o jejím případu vyšel článek v Britských listech dne 17.5.2007.

Žalobkyně dále tvrdila, že jí žalovaný diskriminuje, neboť žalovaný osvědčení o specializované způsobilosti na základě splnění podmínek dle § 44 odst. 1 věta 6. zákona vydával, dokud tomu nebylo zabráněno příkazem ministra zdravotnictví ze dne 30.10.2006, č.40/2006 Sb. Tato osvědčení tehdy vydával na Ministerstvu zdravotnictví MUDr. Bc. M.H., který tuto skutečnost rovněž může dosvědčit. Jako příklad diskriminace poukázala na věc MUDr. Š., který získal atestaci ve stejnou dobu jako žalobkyně, tj. v rozmezí cca 1 měsíce v roce 2006. Praxe MUDr. Š. nebyla při získání specializované způsobilosti delší než praxe žalobkyně, přesto MUDr. Š. způsobilost na základě § 44 odst. 1 věta 6 zákona od žalovaného v roce 2006 získal a vlastní praxi v oboru psychiatrie zahájil k 1.4.2006. V případě žádosti MUDr. Š. se žalovaný zákonem řídil, v případě žádosti žalobkyně nikoli.

Žalobkyně navrhla, aby soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí ke vzneseným žalobním bodům vyplynulo, že žalobkyně obdobně jako v žalobě v rozkladu proti prvoinstančnímu rozhodnutí ze dne 12.3.2008, č.j. 38797/2006, o nepřiznání specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře v oboru psychiatrie podle § 44 odst. 1 věta 6. zákona pro nedostatek splnění podmínek tohoto ustanovení namítala, že podmínky stanovené zákonem pro přiznání splnila a k tomu rovněž i jako v žalobě poukazovala na článek 2 odst. 2 listiny. Dále v rozkladu žalobkyně citovala ust. § 44 odst. 1 věta 6. zákona a dovozovala, že pro splnění zákona postačuje, má-li lékař osvědčení ČLK a nejméně 5 z posledních 6-ti let nepřetržitě vykonával zdravotnické povolání lékaře. Konečně v rozkladu žalobkyně namítala délku řízení a antidatování korespondence. K tomu žalovaný poukázal na to, že zákon nahradil dosavadní právní úpravu obsaženou ve vyhlášce č.77/1981 Sb. a zavedl zcela nový způsob vzdělávání lékařů, který nahradil dosud existující systém atestací I. a II. stupně a nástavbových atestací. Dále poukázal na přechodné ust. § 44 odst. 1 zákona, z něhož vyplývá, že lékaři, kteří podle dosavadních právních předpisů získali specializaci I. stupně (tj. 1. atestaci) v základních oborech, získávají specializovanou způsobilost v obdobném oboru specializačního vzdělávání, pokud si doplní chybějící část odborné praxe stanovené vzdělávacím programem příslušného specializačního oboru do 5-ti let od nabytí účinnosti tohoto zákona. Zároveň z věty 6. tohoto ustanovení vyplývá, že bez doplnění odborné praxe podle věty 1. – 5. získávají specializovanou způsobilost ti, kteří získali osvědčení ČLK k výkonu soukromé lékařské praxe a nejméně 5 z posledních 6-ti let nepřetržitě vykonávali zdravotnické povolání lékaře. Podle žalovaného lze podle tohoto přechodného ustanovení však postupovat pouze tehdy, jestliže byla licence ČLK vydána nejpozději do doby změny podmínek na základě nové právní úpravy dané zákonem, který nabyl účinnosti dne 2.4.2004. Argumentaci správního orgánu I. stupně považoval žalovaný za přiléhavou a s jejím obsahem se ztotožnil. K tomu poukázal na skutečnost, že obecným poslání přechodných ustanovení je převést právní vztahy, které vznikly za účinnosti dřívějších právních předpisů, do režimu nové úpravy, jinak řečeno podřadit je novým právním normám. Účelem zákona je mj. stanovit podmínky získávání odborné a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře. Účelem přechodných ustanovení tohoto zákona je pak mj. stanovit, za jakých podmínek se specializace, získaná před jeho účinností, považuje za specializovanou způsobilost podle tohoto zákona. Zákonodárce se s tímto problémem vypořádal tak, že zákonem výslovně převedl specializaci podle dosavadních předpisů a specializovanou způsobilost podle nové právní úpravy, dále výslovně přiznal specializovanou způsobilost podle nové právní úpravy držitelům osvědčení ČLK k výkonu soukromé lékařské praxe za předpokladu, že nejméně 5 z posledních 6-ti let vykonávali zdravotnické povolání lékaře a konečně stanovil, že v ostatních případech je pro získání specializované způsobilosti podle nové právní úpravy nutno ke specializaci, získané podle dřívějších předpisů, splnit ve stanovené lhůtě podmínku doplnění chybějící části odborné praxe. Z dikce tohoto ustanovení je nade vší pochybnost zřejmé, že zatímco v posledním uvedeném případě se k získání specializované způsobilosti podle nové právní úpravy poskytuje lhůta, jejíž běh se odvíjí od účinnosti zákona, v prvních dvou případech se převádí, případně přiznává, specializovaná způsobilost na základě existence podmínek, k jejichž splnění došlo před účinností tohoto zákona. Žadatelka, respektive žalobkyně, předložila pouze atestační diplom I. stupně pro obor psychiatrie a licenci ČLK ze dne 15.3.2006 pro obor psychiatrie, z čehož je zřejmé, že nesplnila podmínky přechodného ust. § 44 odst. 1 věta 6. ke dni účinnosti zákona. Opačný výklad by znamenal obcházení zákona, protože by umožnil získání specializované způsobilosti toliko na základě licencí komor, která podle zákona č.220/1991 Sb., nejsou vydávána na základě nově stanovených podmínek v zákoně, ale podle podmínek stanovených komorou, tedy stavovským předpisem (licenčním řádem komory), který je pouze vnitřním předpisem komory. Žalovaný postupoval důsledně v souladu s článkem 2 odst. 2 listiny a potažmo se zásadou legality vyjádřenou v § 2 odst. 1 správního řádu ( Pozn. zák. č. 500/2004 Sb. ) a výtku žalobkyně, podle jejíhož názoru MZ výkladem překračuje obsah zákona, nepovažoval za důvodnou. K tomu poukázal na znění § 152 odst. 3 správního řádu s tím, že rozkladová komise je tvořena z většiny odborníky, kteří nejsou zaměstnanci zařazeni do ústředního správního orgánu, a její usnesení není a ani nemůže být podmíněno jakýmkoli příkazem ministra. Jiný výklad ust. § 44 odst. 1 věta 6. zákona není podle názoru žalovaného možný. Dále se žalovaný vyjádřil k otázce antidatování korespondence.

Podáním ze dne 9.7.2008, došlým soudu dne 14.7.2008, žalobkyně rozvedla své žalobní body s tím, že po podání žaloby s účinností od 1.8.2008 byl zákon novelizován zákonem č.189/2008 Sb. a podle jeho přechodných ustanovení bod 2: „Specializovanou způsobilost mají osoby, kterým ČLK vydala do 17. dubna 2004 osvědčení k výkonu soukromé lékařské praxe; na tyto osoby se nevztahuje povinnost doplnění odborné praxe ve smyslu § 44 odst. 1 věty 6. zákona č.95/2004 Sb., ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona“. Žalobkyně k tomu tvrdila, že získala osvědčení ČLK po uvedeném datu 17.4.2004, avšak žádost o přiznání specializované způsobilosti podala v roce 2006, tedy před účinností zákona č.189/2008 Sb., a před účinností této novely podala žalobu proti rozhodnutí správního orgánu. Její žádost a podmínky pro přiznání specializované způsobilosti se tedy posuzují podle úpravy, platné přede dnem 1.8.2008. Žalovaný se při posuzování její žádosti z roku 2006 dopustil nezákonnosti, neboť odmítl akceptovat osvědčení ČLK, vydané žalobkyní po 17.4.2004, přičemž takový jeho postup je možný teprve od 1.8.2008.

V písemném vyjádření k žalobě žalovaný argumentoval obdobně jako v odůvodnění svého rozhodnutí a tvrdil, že v souladu se zastávanou judikaturou nelze interpretaci a následnou aplikaci právní normy opírat bez dalšího o pouhý jazykový výklad bez přihlédnutí ke smyslu přechodných ustanovení a k účelu sledovanému novou úpravou s účinností zákona ke dni 2.4.2004. Podle namítaného ust. § 44 odst. 1 věta 6. zákona mohl žalovaný postupovat pouze tehdy, jestliže bylo osvědčení ČLK vydáno nejpozději do doby účinnosti zákona, tj. do 17.4.2004, neboť dne 18.4.2004 vstoupil v účinnost zákon č.121/2004 Sb., který novelizoval zákon č.160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zřízeních ve znění pozdějších předpisů, v tom smyslu, že se od tohoto data vyžaduje pro účely registrace nestátních zdravotnických zařízení namísto osvědčení ČLK doklad o vzdělání, o zdravotní způsobilosti a doklad o bezúhonnosti podle zákona. Nicméně současně s touto novelou nedošlo ke změně zákona č.220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č.220/1991 Sb.“), v němž i nadále zůstalo ust. § 2 odst. 2 písm. d) o možnosti komor vydávat osvědčení pro účely výkonu soukromé praxe. Podle žalovaného nejpozději po datu 17.4.2004 je nezbytné respektovat novou úpravu podmínek pro získání způsobilosti pro výkon povolání lékaře, tj. úpravu danou zákonem. Opačný výklad by fakticky znamenal obcházení zákona, protože by umožnil získání specializované způsobilosti na základě osvědčení komor, která podle zákona 220/1991 Sb., nejsou vydávána na základě nově stanovených podmínek v zákoně, nýbrž toliko dle podmínek stanovených stavovským předpisem komory, tj. licenčním řádem komory, který je pouze jejím vnitřním předpisem. Žalobkyně však předložila ve správním řízení pouze licenci ČLK udělenou teprve dne 15.3.2006. Podle žalovaného se nejedná o jeho svévolný výklad. Ryze formalistický a účelový výklad přechodných ustanovení nové právní úpravy provedený žalobkyní tíhne k nepřípustně extenzivní aplikaci ustanovení, jež mají z povahy věci sloužit jen pro účel přechodu dříve nabytých práv a vzniklých právních vztahů do režimu zákona. K námitce diskriminace uvedl, že taková případná rozhodnutí by sice bylo lze považovat za nezákonná, nicméně jejich zrušení pro nezákonnost není možné z ohledem na nutnost respektování zásady ochrany dobré víry dle § 2 odst. 3 správního řádu. K tomu poukázal na nález Ústavního soudu IV. ÚS 150/01. K zmiňovanému případu MUDr. B. Š. uvedl žalovaný, že mu byla přiznána specializovaná způsobilost lékaře v oboru psychiatrie na základě jiné části přechodného ustanovení zákona, konkrétně na základě ust. § 44 odst. 1 věta 1.-5., než o jaké žádala žalobkyně, a tedy na základě jiných podmínek. K podání žalobkyně, ve kterém po podání žaloby žalobkyně poukazovala na novelizaci zákona účinnou od 1.7.2008, žalovaný uvedl, že se naprosto ztotožňuje s tezí, že správní orgán postupuje podle úpravy platné a účinné v době podání žádosti žalobkyně, ovšem nesouhlasí s jejím výkladem, co do použitelnosti licencí ČLK bez ohledu na datum jejího udělení. Sama okolnost, že přechodné ustanovení novely č.189/2008 Sb., obsahuje explicitní úpravu, podle stanoviska žalovaného není v žádném rozporu s interpretací přechodného ust. § 44 odst. 1 věta 6. zákona, neboť absence explicitně uvedeného časového limitu použití přechodných ustanovení zákona nelze ab absurdum nepřípustně vykládat v rozporu s účelem přechodných ustanovení zákona, jak žalovaný uváděl. Žalovaný žádal, aby soud žalobu zamítl.

K vyjádření žalovaného podala žalobkyně dvě repliky. První je datována dnem 4.9.2008, druhá pak dnem 10.11.2008, v obou replikách žalobkyně setrvala na svých právních stanoviscích. Stejně tak učinila žalobkyně i ve třetí replice ze dne 14.11.2008.

K těmto replikám žalovaný uváděl obdobně jako v odůvodnění svého rozhodnutí a vyjádření k žalobě.

Při ústním jednání účastníci setrvali na svých stanoviscích. Soud neprovedl důkazy, které žalobkyně navrhovala, neboť považoval zjištěný skutkový stav za postačující k rozhodnutí ve věci, přičemž se jednalo o posouzení právní otázky.

Za tohoto stavu Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14.4.2010, č.j. 9Ca 199/2008-72, žalobou napadené rozhodnutí žalované zrušil, neboť dospěl k závěru, že argumentace žalovaného nijak nevysvětluje, proč by se na žalobkyni ustanovení § 46 odst. 1 věta šestá zákona nemělo vztahovat, když toto ustanovení nebylo žádným zákonem zrušeno. Soud považoval výklad žalovaného za svévolný, nemající oporu v zákonech s tím, že žádný zákon nestanovuje časové omezení pro jeho použití. Soud tak uzavřel, že rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, když o skutkovém stavu nebylo mezi účastníky řízení sporu.

Ke kasační stížnosti žalovaného Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 13.1.2011, č.j. 3Ads 157/2010-102 rozsudek Městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění Nejvyšší správní soud (dále jen NSS) uvedl, že v kasační stížnosti žalovaná důvodně namítala nesprávnost právního názoru Městského soudu, že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť jestliže Městský soud spatřoval nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů především v tom, že v napadeném rozhodnutí není vysvětleno proč se § 44 odst. 1 věta šestá zákona na žalobkyni nevztahuje, pak podle názoru NSS je v napadeném rozhodnutí srozumitelně vysvětleno, proč tomu tak je. Podstata sporu je v posouzení právní otázky, zda lze podle shora uvedeného ustanovení uplatnit osvědčení České lékařské komory, které bylo vydáno po datu 17.4.2004.

Městský soud v Praze, vázán právním názorem NSS, proto zabýval aplikací ustanovení § 44 odst. 1 věta šestá zákona, tak jak jí učinil žalovaný, a zkoumal, zda lze podle tohoto ustanovení uplatnit osvědčení České lékařské komory, které bylo vydáno po datu 17.4.2004. po provedeném přezkumu soud dospěl k závěru, že je možný dvojí výklad zákonného ustanovení § 44 odst. 1 věta šestá zákona. Je tomu tak proto, že výklad, který učinil žalovaný, tak jak byl shora popsán v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, je možný s přihlédnutí k textu věty šesté „bez doplnění odborné praxe podle věty prvé až páté a získávají specializovanou způsobilost, kteří získali osvědčení České lékařské komory k výkonu soukromé lékařské praxe a nejméně pět z posledních šesti let nepřetržitě vykonávali zdravotnické povolání lékaře“. Výklad žalovaného je odůvodněn i poukazem na ostatní argumenty, které žalovaný uplatnil, a sice s ohledem na účel zákona, kterým je mimo jiné stanovit podmínky získávání odborné a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, dále s ohledem na účel přechodných ustanovení citovaného zákona, kterým je mimo jiné stanovit, za jakých podmínek se specializace získaná před jeho účinností považuje za specializovanou způsobilost podle tohoto zákona s tím, že z dikce ustanovení nadevší pochybnost plyne, že zatímco v případě získání specializované způsobilosti podle nové právní úpravy je nutno ke specializaci získané podle dřívějších předpisů splnit ve stanovené lhůtě podmínky doplnění chybějící části odborné praxe, kdy se podle nové právní úpravy poskytuje lhůta, jejíž běh se odvíjí od účinnosti zákona, v případech přiznání specializované způsobilosti podle nové právní úpravy držitelům osvědčení ČLK s výkonu soukromé lékařské praxe za předpokladu, že nejméně pět z posledních šesti let vykonávali zdravotnické povolání lékaře, a dále přiznal specializovanou způsobilost podle nové právní úpravy, tak, že zákonem výslovně převedl specializaci získanou podle dosavadních předpisů. V těchto případech se tak převádí, případně přiznává, specializovaná způsobilost na základě existence podmínek, k jejich splnění došlo před účinností tohoto zákona. Žalovaný nad to poukázal na zákon č. 220/1991 Sb. s tím, že licence Komory (míněno České lékařské komory, zkráceně ČLK) nejsou vydávány na základě nově stanovených podmínek zákona č. 95/2004 Sb., ale podle podmínek stanovených Komorou, tedy stavovským předpisem, který je pouze vnitřním předpisem Komory. V případě žalobkyně, která předložila pouze atestační diplom I. stupně pro odbor psychiatrie a licenci ČLK z 15.3.2006 pro obor psychiatrie, by tak došlo k obcházení zákona. Podle žalovaného tak lze podle přechodného ustanovení § 44 odst. 1 věta šestá zákona postupovat pouze tehdy, jestliže byla licence ČLK vydána nejpozději do doby změny podmínek na základě nové právní úpravy dané zákonem, který nabyl účinnosti dne 2.4.2004. Žalobkyně však předložila licenci ČLK ze dne 15.3.2006 a na její straně tak nebyly splněny podmínky k získání specializované způsobilosti podle nové právní úpravy před účinnosti zákona, to je před 2.4.2004.

Naproti tomu argumentace žalobkyně v průběhu správního řízení i v podané žalobě, kdy tvrdila, že její žádosti o přiznání specializované způsobilosti mělo být po podání žádosti v září 2006 vyhověno, když splnila podmínky stanovené zákonem v § 44 odst. 1 věta šestá, neboť má-li lékař osvědčení ČLK k výkonu soukromé praxe v určitém oboru a splňuje další podmínku (vykonával zdravotnické povolání lékaře nejméně pět z posledních šesti let), splňuje podmínky stanovené zákonem a má zákonný nárok na to, aby mu ministerstvo zdravotnictví získanou specializovanou způsobilost ve správním řízení na základě žádosti podle zákona přiznalo. Podle žalobkyně je nepřípustné měnit zákon výkladem nebo jeho změnu odůvodňovat jinými normami, které ve skutečnosti tento zákon nijak nemění. Žalobkyně k tomu poukázala na článek 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterého lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanoveným zákonem a to způsobem, který zákon stanovení, a dále tvrdila, že podstup žalovaného, který nerespektuje podmínky stanovené zákonem pro vydání potvrzení o specializované způsobilosti dle ustanovení § 44 odst. 1 věta šestá zákona, je nezákonný a protiústavní, neboť žalovaný nemůže ignorování zákona odůvodňovat nepatřičnými výklady či poukazováním na normy, které se citovaného ustanovení netýkají a není zde žádný zákon, který by citované ustanovení zrušil. Podle stanoviska soudu je i toto stanovisko žalobkyně s ohledem na text věty šesté shora citovaného ustanovení § 44 odst. 1 zákona opodstatněné, neboť podle něj získávají specializovanou způsobilosti, kteří získali osvědčení ČLK.... Žalobkyně tak podle citovaného ustanovení mohla důvodně očekávat, že získá specializovanou způsobilost, neboť získala osvědčení ČLK, byť až téměř 2 roky poté, kdy zákon vstoupil v účinnost (účinnost zákona ode dne 2.4.2004, licence ČLK žalobkyně ze dne 15.3.2006). O splnění podmínky výkonu zdravotnického povolání lékaře nejméně pět z posledních šesti let žalobkyní nebylo mezi účastníky řízení sporu. Žalobkyně tedy mohla opodstatněně předpokládat, že když podá žádost v níž doloží, že získala specializaci I. stupně, nejméně pět z posledních šesti let nepřetržitě vykonávala zdravotnické povolání lékaře a získala osvědčení ČLK před podáním žádosti k ministerstvu, bude její žádosti vyhověno. Jejímu výkladu nasvědčuje i text věty první až páté ustanovení § 44 odst. 1 zákona, kde se stanoví lhůta pěti let ode dne nabytí účinnosti zákona. Tuto lhůtu pěti let lze tak chápat jako určité přechodné období pro aplikaci tohoto přechodného ustanovení. Navíc oprávnění ČLK vydávat osvědčení k výkonu soukromé lékařské praxe dané zákonem č. 220/1991 Sb. o České stomatologické a České lékárnické komoře nebylo změněno, byť se ode dne účinnosti zákona č. 121/2004 Sb., to je ode dne 18.4.2004, vyžaduje pro účely registrace nestátních zdravotnických zařízení na místo dosavadních osvědčeních ČLK o zdravotní způsobilosti a doklad o bezúhonnosti podle zákona č. 95/2004 Sb. Oprávnění ČLK vydávat osvědčení pro účely výkonu soukromé praxe ve smyslu § 2 odst. 2 písm. d) zákona č. 220/1991 Sb. tak zůstalo zachováno. K tomu soud zdůrazňuje, že až novelou zákona č. 95/2004 Sb., to je zákonem č. 189/2008 Sb., došlo s účinností od 1.7.2008 ke změně v textu přechodných ustanovení zachycených v § 44 odst. 1 věta šestá zákona (článek V. přechodná ustanovení zákona č. 189/2008 Sb.) tak, že „specializovanou způsobilost mají osoby, kterým Česká lékařská komora vydala do 17.4.2004 osvědčení k výkonu soukromé lékařské praxe; na tyto osoby se nevztahuje povinnost doplnění odborné praxe ve smyslu § 44 odst. 1 věta šestá zákona č. 95/2004 Sb. ve zněním účinném dnem nabytí účinnosti tohoto zákona“. Žalobkyně přitom podala žalobu předáním držiteli poštovní licence dne 22.5.2008, tedy před účinností této novely (1.7.2008) a měla tak důvodné očekávání, že její žádost a podmínky pro přiznání specializované způsobilosti budou posouzeny podle právní úpravy platné do 30.6.2008, která výslovně dobu vydání osvědčení ČLK ve vztahu k získání specializované způsobilosti k datu 17.4.2004 neupravovala..

Soud tak dospěl k závěru, že je třeba vyjít z již ustálené judikatury Ústavního soudu ( např. III.US319/07 ze dne 29.11.2007), podle které veřejná moc nemůže využívat nejasnost právní úpravy, kterou sama vyvolala. Za situace, kdy právo umožňuje dvojí výklad, nelze pominout, že na poli veřejného práva mohou státní orgány činit pouze to, co jim zákon výslovně umožňuje ve smyslu článku 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Orgány veřejné moci jsou povinny ve smyslu článku 4 odst. 4 Listiny šetřit podstatu a smysl základních práv a svobod a tedy v případě pochybností postupovat mírněji (in dubio pro mitius). Žalovaný se měl tímto stanoviskem Ústavního soudu v projednávané věci řídit, šetřit práva žalobkyně jako soukromého subjektu a postupovat mírněji, tedy do doby výslovné úpravy ustanovení § 44 odst. 1 věta šestá zákona tak, jak jí učinil zákon č. 189/2008 Sb. s účinností od 1.7.2008, postupovat s vědomí toho, že na poli veřejného práva může státní orgán činit pouze to, co mu zákon výslovně umožňuje.

Soud proto podle ustanovení § 78 odst. 1, 4 s.ř.s. žalobou napadené rozhodnutí pro nezákonnost zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Podle odst. 5 téhož zákonného ustanovení bude žalovaný v dalším řízení vázán právním názorem, který soud v tomto rozsudku vyslovil.

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobkyně měla ve věci úspěch, soud jí proto přiznal právo na náhradu nákladů řízení, které jsou v tomto případě tvořeny náklady na zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč a náklady právního zastoupení za 4 úkony právní služby po 2 100 Kč (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, účast u ústního jednání dne 14.4.2010, vyjádření ke kasační stížnosti, vše dle § 11 odst. 1 písm. a), d),. g) vyhlášky č. 177/2006 Sb.), dále 4 x režijní paušál pod 300 Kč, tedy celkem 11 600 Kč.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a násl. s. ř. s., a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu.

V Praze 23. září 2011

JUDr. Ivanka Havlíková, v.r.

Předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Matznerová, DiS.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru