Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

9 A 219/2016 - 111Rozsudek MSPH ze dne 31.03.2021

Prejudikatura

8 As 25/2019 - 71

2 As 45/2008 - 60


přidejte vlastní popisek

9A 219/2016 - 111

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudkyň JUDr. Naděždy Řehákové a JUDr. Ing. Silvie Svobodové ve věci

žalobkyně: Centrum Praha Jih-Chodov, s. r. o., IČO: 25131885,

se sídlem Na Příkopě 388/1, 110 00 Praha 1, zastoupena Mgr. Lukášem Srbeckým, advokátem se sídlem Týn 639/1, 110 00 Praha 1,

proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem nám. Svobody 4, 602 00 Brno,

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 10. 2016, č. j. 1043/500/15 31413/ENV/15,

takto:

I. Rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 17. 10. 2016, č. j. 1043/500/15 31413/ENV/15, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 20 342 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Lukáše Srbeckého, advokáta.

Odůvodnění:

I. Stručné vymezení věci

1. Žalobkyně se podanou žalobou (původně pod sp. zn. 9 A 220/2016) domáhala přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým změnil rozhodnutí České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu Praha (dále jen „správní orgán I. stupně“ nebo „inspekce") ze dne 31. 3. 2015, č. j.: ČIŽP/41/OOH/SR01/ 1407743.005/15/PMT, tak, že snížil sankci ve výroku I. ze 150 000 Kč na 120 000 Kč uloženou podle § 66 odst. 5 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech (dále jen „zákon o odpadech“), za dva správní delikty, a ve zbytku napadené rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil.

2. Správní orgán I. stupně ve výroku I. A. uznal žalobkyni vinnou ze spáchání správního deliktu podle § 66 odst. 5 zákona o odpadech, kterého se dopustila porušením povinnosti podle § 16 odst. 1 písm. e) uvedeného zákona, tj. povinnosti shromažďovat odpady utříděné podle jednotlivých kategorií a druhů, dále ve výroku I. B. uznal žalobkyni vinnou ze spáchání správního deliktu podle § 66 odst. 2 písm. a) zákona o odpadech, kterého se dopustila porušením povinnosti podle § 39 odst. 2 uvedeného zákona, tj. povinnosti zasílat pravdivé a úplné hlášení o druzích, množství odpadů a způsobech nakládání s nimi obecnímu úřadu obce s rozšířenou působnosti příslušnému podle místa provozovny, dále za výše uvedené delikty uložil podle § 66 odst. 5 zákona o odpadech, vztahujícího se na správní delikt, který byl vyhodnocen jako delikt závažnější, pokutu ve výši 150 000 Kč. Ve výroku II. uložil správní orgán I. stupně žalobkyni povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1 000 Kč.

3. Původně bylo rozhodnutí žalovaného samostatně napadeno obsahově stejnou žalobou (původně pod sp. zn. 9 A 219/2016) i společností CENTRUM CHODOV, a.s., IČO 242 063 77. Soud spojil řízení o obou žalobách ke společnému projednání a rozhodnutí pod sp. zn. 9 A 219/2016, jak bude uvedeno níže.

II. Žalobní argumentace (tehdy ještě obou žalobkyň)

4. V první žalobní námitce žalobkyně nesouhlasily s tím, že žalovaný pokračoval v řízení se společností Centrum Praha Jih – Chodov, s. r. o. [původní žalobkyně b)], přestože část jmění a závazků přešla v průběhu řízení na společnost CENTRUM CHODOV, a. s. [původní žalobkyně a)], na základě projektu rozdělení žalobkyně b) formou odštěpení sloučením se žalobkyní a) zapsaném v notářském zápisu NZ 266/2015. V tomto notářském zápisu se mimo jiné uvádí, že „v důsledku odštěpení přecházejí na [společnost CENTRUM CHODOV, a.s.] práva a povinnosti z veškerých veřejnoprávních povolení, sdělení, rozhodnutí, stanovisek, souhlasů, závěrů zjišťovacího a jiného řízení apod. (vyjma těch, která uvádí výslovně tato příloha v části A)“, viz str. 59. Žalovaný tedy uložil pokutu nesprávnému subjektu, neboť žalobkyně b) již není nositelem práv a povinností z dotčeného veřejnoprávního rozhodnutí. K tomu měl žalovaný přihlédnout z úřední povinnosti. Napadené rozhodnutí je tak zmatečné a nezákonné. Přesto z procesní opatrnosti podala žalobu proti rozhodnutí žalovaného též žalobkyně a).

5. Ve druhé námitce namítly, že je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné ve smyslu ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“), na kterou současně odkázaly, neboť žalovaný se nevypořádal se všemi námitkami uvedenými v odvolání. Konkrétně se žalovaný nevypořádal s námitkami týkajícími se způsobu nakládání s papírovými účtenkami, etiketami, plastovými kelímky od kávy a ovocných šťáv obsahujících i zbytky dužin. Všechen tento odpad dle žalobkyň patří do směsného komunálního odpadu, a k tomu odkázaly na vyjádření autorizované obalové společnosti EKO-KOM, a.s., zveřejněné na stránkách www.iaktridit.cz. Tento názor potvrdil i Městský úřad Beroun ve svém rozhodnutí č. j. MBE 14362/2012/ŽP-HaL. Žalovaný se přitom nevypořádal s touto zjevně odlišnou rozhodovací praxí správních orgánů. Tento postup zároveň porušuje legitimní očekávání žalobkyň, že v jejich obdobné věci bude rozhodnuto obdobným způsobem, čili předvídatelně.

6. V souvislosti se třetí námitkou týkající se porušení povinnosti podle § 16 odst. 1 písm. e) zákona o odpadech žalobkyně odmítly názor žalovaného, že zákazníkům neumožňují dostatečné třídění odpadu. V obchodním centru Chodov (dále jen „OC Chodov“) je umístěno dostatečné množství shromažďovacích nádob na využitelné složky odpadu. Představa správních orgánů, že zákazníci by spořádaně vyhodili papír či plast vždy do správného odpadkového koše, se rozchází s názorem a zkušenostmi žalobkyň s provozem obchodního centra. Tato domněnka žalovaného a inspekce není založena na žádné zkušenosti, výzkumu či jiném faktu. Navíc ji inspekce sama vyvrátila v protokolu o kontrole ze dne 15. 9. 2014 na str. 7, kde uvedla, že po provedené kontrole nádob na recyklovatelný odpad bylo zjištěno, že zákazníci OC Chodov netřídí odpad ani tam, kde k tomu mají možnost.

7. Pokud jde o samotný počet shromažďovacích nádob na využitelné složky odpadu, ty jsou rozmístěny strategicky tak, aby to co nejvíce odpovídalo nákupnímu chování zákazníků. Požadavek na rozmístěný vyššího počtu odpadových nádob (nebo na způsob jejich rozmístění, či na poměr mezi nádobami na recyklovatelný a směsný odpad) lze dle názoru žalobkyň hodnotit jako nezákonný, neboť zákon o odpadech, ani jiný předpis, žádnou takovou povinnost nestanoví. K tomu odkázaly na judikaturu Ústavního soudu (nález I. ÚS 33 7/99, I. ÚS 229/98, a Pl. ÚS 36/06).

8. Ve čtvrté námitce nesouhlasily s názorem žalovaného, že nedostatečně motivují své zákazníky k třídění odpadů. Žalobkyně rozdávají zákazníkům zdarma a na mnoha místech tiskový materiál, ze kterého je jasně patrné, na kterých místech se mohou zbavit recyklovatelného odpadu, což je patrné i ze samotného protokolu o kontrole ze dne 15. 9. 2014 – str. 6. Dále ve spolupráci se společností FCC Česká republika, s.r.o., („FCC ČR“) pořádají např. dny životního prostředí, kdy prostřednictvím zábavné formy informují své zákazníky zejména z řad dětí, o možnosti recyklace, a další akce pro veřejnost, např. Ekomanie, či semináře s ekologickou tématikou. Žalobkyně jsou rovněž součástí mezinárodního koncernu Unibail-Rodamco, který má vlastní strategii udržitelného rozvoje, stejně jako samotné OC Chodov, která je dostupná na http://centrumchodov.cz/udrzitelny-rozvoj. Žalobkyně dodaly, že veškeré své kroky v oblasti odpadového hospodářství a recyklace konzultují s odborníky FCC ČR, kteří mají v tomto oboru více jak 20 let dlouhou zkušenost a k tomu má také OC Chodov vypracovanou vlastní provozní příručku odpadového hospodářství. K prokázání svých tvrzení předložily soudu uvedenou příručku platnou ode dne 1. 2. 2016 (jde však o jiné znění provozní příručky, kterou předkládaly ve správním řízení, tam platnou od 12. 8. 2013- pozn. soudu), a dále pozvánku na ekologický seminář, prezentaci akce Ekománie a objednávku č. 8/2010 ze dne 11. 5. 2010, jejíž obsahem byly 3 ks odpadkových košů na tříděný odpad (sběrový papír, plast a sklo).

9. V páté námitce žalobkyně namítly, že OC Chodov je nepochybně veřejným prostorem a přirovnaly jej k veřejným parkům nebo náměstím. Přesto inspekce netrestá obce za to, že osoby pohybující se na náměstí odhodily odpad do špatné odpadové nádoby. OC Chodov bezprostředně navazuje na výstup ze stanice metra Chodov a mnoho pasažérů dopravního podniku využívá právě OC Chodov pouze k průchodu, například na přilehlé autobusové zastávky. Z toho vyplývá, že žalobkyně si své zákazníky nevybírají a ani tak činit nemůžou, ve skutečnosti je tomu přesně naopak. V takovém případě žalobkyně jen těžko můžou převzít kontrolu nad chováním všech těchto osob. Dle názoru žalobkyň je proto trestání za něco, nad čím nemají kontrolu, nepřiměřené a nezákonné.

10. V šesté námitce žalobkyně tvrdily, že v ČR neexistuje žádná firma, která by poskytovala službu třídění komunálního odpadu, což potvrdil i žalovaný na str. 5 napadeného rozhodnutí. K tomu žalobkyně předložily sdělení Hygienické stanice hlavního města Prahy ze dne 20. 4. 2016. V okamžiku, kdy se zákazník rozhodne vhodit recyklovatelný odpad do nádoby na směsný odpad, nemají žalobkyně jinou možnost, než s takovým odpadem zacházet jako se směsným.

11. V sedmé námitce žalobkyně namítly, že prostory „food court" jsou primárně určené ke stravování zákazníků OC Chodov. Pro tyto účely dostanou k dispozici jednorázově použitelné příbory, talíře, obaly atd., které jsou v průběhu konzumace znečištěny. Žalobkyně zopakovaly, že takto použité odpady nepatří do sběrných nádob na tříděný odpad a opět odkázaly na doporučení autorizované obalové společnosti EKO-KOM, a.s., uveřejněné na její webové stránce, dle kterého „do modrého kontejneru (pozn. tedy nádoby na sběr papíru) nepatři celé svazky knih (vhazovat pouze bez vazby, ve větším počtu patři na sběrný dvůr), uhlový, mastný nebo jakkoliv znečištěný papír. Tyto materiály nelze už nadále recyklovat.“ a dále, do nádoby na sběr plastu „nepatři mastné obaly se zbytky potravin“. Obecný závěr inspekce o možnosti recyklace těchto odpadů považují žalobkyně za mylný a v rozporu s jakoukoliv zavedenou praxí, a navíc, jak již uvedly, za nepřezkoumatelný. Inspekcí tvrzenou možnost energetické využitelnosti těchto odpadů není možné brát vážně, neboť pro takové odpady by musel být vytvořen úplně nový druh nádoby, se kterým není veřejnost obeznámena, a tak by byl tento postup dle žalobkyň kontraproduktivní.

12. V osmé námitce žalobkyně brojily proti závěru žalovaného o společenské škodlivosti porušení povinnosti § 16 odst. 1 písm. e) zákona o odpadech, neboť se domnívají, že materiální stránka deliktu nebyla naplněna, a to ani částečně, jak tvrdil žalovaný. K tomu odkázaly na rozsudek NSS sp. zn. 8 As 17/2007, a rozsudek Krajského soudu v Brně, sp. zn. 31 Af 23/2012. Vzhledem k absenci společenské škodlivosti „jednání“ proto mají žalobkyně za to, že je není možné za správní delikt trestat.

13. V deváté námitce ve vztahu k porušení povinnosti podle § 39 odst. 2 zákona o odpadech žalobkyně uplatnily, že v případě hlášení o produkci a nakládání s odpady za rok 2012 již uběhla prekluzivní lhůta 3 let k uložení sankce podle § 67 odst. 1 zákona o odpadech. Nesouhlasily přitom s názorem žalovaného, že společně s podáním nepravdivého hlášení za rok 2013 jde o tzv. pokračující správní delikt. Žalobkyně na rozdíl od žalovaného zastávají názor, že v daném případě není splněna podmínka blízké časové souvislosti jednání (zde jeden rok) a jednotný záměr dílčích útoků ve smyslu § 116 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákon. Dále žalobkyně s odkazem na rozsudek NSS čj. 1 As 27/2008-67, uvedly, že byť je analogie trestního práva ve správním trestání na základě rozhodovací praxe dovolená, dle příslušné judikatury je analogické použití trestněprávních norem podmíněno jejich aplikací ve prospěch obviněného.

14. Žalobkyně navrhly, aby soud zrušil napadené rozhodnutí žalovaného i inspekce a věc vrátil inspekci k dalšímu řízení.

III. Argumentace žalovaného

15. Žalovaný ve vyjádření k žalobě nesouhlasil s námitkou, že pokuta byla uložena nesprávnému subjektu, neboť to byla právě společnost Centrum Praha Jih-Chodov s.r.o., která nezajistila utříděné shromažďování odpadů, a která zaslala nepravdivá hlášení o druzích, množství odpadů a způsobech nakládání s nimi za roky 2012 a 2013. Žalovaný nesouhlasil ani s názorem, že v každý okamžik vedeného řízení musí z úřední povinnosti zjišťovat, zda obchodní společnost neprošla nějakou dílčí přeměnou apod. Správní orgán musí v průběhu řízení na základě § 66 odst. 2 zjišťovat, např. zda účastník řízení nezanikl, nicméně pokud společnost účastníka řízení trvá dál a pouze odštěpila výkon části svých práv a povinností na jinou společnost, je dle žalovaného zjišťování takového stavu nad rámec úřední povinnosti správního orgánu. Bylo by zcela nereálné požadovat, aby se správní orgán zabýval sbírkou listin do takové míry, že by musel prostudovat každý dokument v ní obsažený pro případ, že by mohl ovlivnit procesní postavení účastníka řízení. Žalovaný je toho názoru, že jakmile se společnost žalobkyně b) dozvěděla o udávané změně nositele svých práv a povinností, měla takovou skutečnost oznámit správním orgánům, před kterými byla vedena řízení, v níž žalobkyně b) figurovala. Správní orgány by tak mohly posoudit, zda v konkrétním případě došlo k procesnímu nástupnictví či nikoliv. Z těchto důvodů je žalovaný toho názoru, že žalobkyně a) není aktivně legitimována pro podání správní žaloby, neboť nebyla účastníkem řízení a napadené rozhodnutí jí nebylo adresováno. Přesto z procesní opatrnosti podal žalovaný vyjádření k žalobám obou žalobkyň, jejichž námitky jsou totožné.

16. Své rozhodnutí nepovažoval za nepřezkoumatelné a odkázal na str. 8 svého rozhodnutí. Určitý postoj Městského úřadu Beroun nezakládá legitimní očekávání v případě rozhodovací praxe inspekce, která je ve svém přístupu k využitelným složkám odpadu v rámci svých správních řízení konzistentní.

17. Pokud jde o věcnou stránku námitky, žalovaný dodal, že žalobkyně problematiku tříděných odpadů vykládají poměrně účelově. Nelze celou věc zjednodušit tak, že např. jakkoliv znečištěný papír či plast patří do příslušné nádoby na tříděný odpad, ani že do takových nádob lze odkládat pouze papírové či plastové věci bez jakékoliv známky znečištění. Plastové kelímky od nápojů, vyprázdněné PET lahve, nepoužité papírové ubrousky, plastové výrobky bez zbytků jídel apod. jsou bez větších problémů recyklovatelné složky směsného odpadu, jiné složky odpadu jsou využitelné dalšími způsoby. K otázce produkce odpadů ve „food courtu“ žalovaný upozornil, že naprostým standardem např. v řetězcích rychlého občerstvení je odevzdávání např. celých táců či talířů a následné vytřizování využitelných složek odpadu příslušnými zaměstnanci v neveřejných částech provozovny. Žalobkyně mohly takovým či jakýmkoliv jiným způsobem zamezit nadměrné produkci směsného odpadu i v části OC „food court“, kde jistě v koších nekončily pouze nevyužitelné či absolutně znečištěné složky odpadu.

18. K námitce dostatečného počtu shromažďovacích nádob žalovaný shodně uvedl, že právní předpisy přímo nestanoví jejich počet či rozmístění. Správní řízení však směřovalo k jednoznačně stanovené povinnosti dle § 16 odst. 1 písm. e) zákona o odpadech spočívající ve shromažďování odpadů utříděně podle jednotlivých druhů a kategorií. Postup, který k tomu žalobkyně zvolí, je zcela v jejich rukách. Správní orgány přitom rozhodovaly o tom, zda způsob plnění uvedené povinnosti zvolený žalobkyněmi dostatečně naplňoval dikci zákona či nikoliv, což v žádném případě nepřekračuje mantinely správního uvážení. Dotčené ustanovení se dá vyložit zcela striktně i tak, že původce odpadu musí zajistit absolutní třídění jakéhokoliv odpadu vzniklého při jeho činnosti, byť i vyhozený návštěvníky obchodního centra. Žalovaný se však neuchyloval k formalismu, a to zejména z důvodu, že obchodní centrum nemá reálnou možnost takový provoz zajistit. Ačkoliv je čistě na provozovateli obchodního centra, jakým způsobem naplní tuto svou povinnost ve vztahu ke všem odpadům vznikajícím při jeho činnosti, je jedním rozumně proveditelným způsobem motivovat návštěvníky k tomu, aby jimi vyhazovaný odpad sami třídili.

19. Žalobkyně ovšem nevytvořily zákazníkům dostatečné podmínky pro třídění odpadu, neboť nádoby na komunální odpad a na odpad tříděný byly ve výrazném nepoměru. Návštěvníci měli v případě potřeby vyhodit odpad velmi malou pravděpodobnost, že narazí právě na jeden z mála „košů“ na tříděný odpad, a je velmi utopická představa, že návštěvníci v touze třídit odpad budou obcházet celé rozsáhlé obchodní centrum, dokud nenarazí na příslušnou nádobu. Na věci dle žalovaného nic nemění ani nikterak doložené rozdávání tiskopisů o umístění několika nádob na tříděný odpad, údajná osvěta či konzultace s odborníky na poli odpadového hospodářství, neboť žádná z uvedených aktivit významnějším způsobem nemohla přispět k plnění předmětné povinnosti. Skutečnost, že žalobkyně nemůžou zajistit stoprocentní vytřídění využitelných složek odpadu, byla důvodem pro snížení pokuty uložené inspekcí.

20. V další námitce žalovaný souhlasil se žalobkyněmi potud, že ve veřejně přístupném prostoru si své zákazníky nevybírají. Ani tato skutečnost je však - coby původce odpadů dle § 4 odst. 1 písm. x) zákona o odpadech - nezbavuje povinnosti dle § 16 odst. 1 písm. e) téhož zákona. K tomu žalovaný uvedl pár příkladů, kdy by k nevytřídění nemuselo docházet vůbec (např. neumístění žádných veřejných odpadových nádob, přebírání odpadu přímo příslušnými zaměstnanci apod.), anebo s co nejmenším rizikem nevytřídění, kdy jako příklad uvedl umístění dostatečného množství nádob na využitelné složky odpadu.

21. Srovnání s náměstími obcí však žalovaný považoval za účelové a naprosto nepřiléhavé. V případě odpadu odloženého fyzickými osobami do veřejných odpadkových košů se pouze právní fikcí stává obec vlastníkem a původcem směsného komunálního odpadu s vlastním specifickým režimem. Podotkl, že žalobkyně se rozhodně nemůžou zbavit své deliktní odpovědnosti poukazem na obdobné protiprávní jednání jiné osoby, se kterou v danou chvíli není vedeno řízení o tzv. jiném správním deliktu. Vzhledem k objektivnímu charakteru deliktní odpovědnosti nehraje roli, zda v konkrétní situaci provozovatel mohl a měl důsledky jím vybraného systému odpadového hospodaření ovlivňovat, či nikoliv.

22. K námitce neexistence společnosti poskytující službu třídění komunálního odpadu žalovaný opravil tvrzení žalobkyň, že by kdy tvrdil, že třídění komunálního odpadu není vůbec možné. Žalovaný pouze dříve uvedl, že se jedná z hygienického hlediska o silně problematickou záležitost. Jádro celého sporu však tkví v tom, že správní orgány neshledaly jako nedostatečné následné nakládání se směsným odpadem, ale absolutně nedostatečné předcházení samotného vzniku takto složitě vytřiditelného směsného odpadu v rámci provozu jejich zařízení.

23. K námitce absence společenské škodlivosti žalovaný připomněl, že sám v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že hodnocení inspekce bylo příliš přísné, což následně vedlo ke snížení uložené sankce. Nemohl se ale ztotožnit s názorem, že jednoznačné porušení povinnosti dle § 16 odst. 1 písm. e) zákona o odpadech vůbec nenaplňuje materiální stránku deliktu uvedeného v § 66 odst. 5 zákona o odpadech.

24. S námitkou směřující proti hodnocení deliktního jednání žalobkyň jako pokračujícího správního deliktu se žalovaný zásadně neztotožnil. Problematiku trvajících a pokračujících správních deliktů řešil NSS v minulosti již několikrát, např. v rozsudku ze dne 8. 11. 2007, čj. 9 As 40/2007-61, kde vyslovil, že trvalost (dle názoru žalovaného stejně jako pokračování) je jednoduše znakem určité skutkové podstaty a nejedná se tak o nepřípustnou analogii trestního práva v neprospěch účastníka řízení. K tomu dodal, že časovou souvislost je nutné spatřovat v tom, že byla odeslána dvě nepravdivá hlášení po sobě. Žalobkyně vytýkanou povinnost nesplnily a ani časově dříve splnit nemohly. Jednotný záměr a způsob spáchání pokračujícího deliktu byl popsán i v napadeném rozhodnutí tak, že žalobkyně dva roky po sobě zanedbaly kontrolu vedení evidence a odesílání hlášení společností .A.S.A. (nyní FCC ČR).

25. Žalovaný navrhl, aby soud žaloby zamítl jako nedůvodné.

IV. Replika žalobkyň

26. Obě žalobkyně zaslaly soudu repliku, v níž v podstatě setrvaly na svých námitkách. Nad rámec žalobních bodů uvedly, že ani dnes vlastně není jasné, co přesně mají učinit, aby vyhověly nárokům žalovaného.

V. První posouzení věci Městským soudem v Praze

V.A. Posouzení žaloby žalobkyně a)

27. Soud se nejprve zabýval otázkou aktivní legitimace žalobkyň. V posuzovaném případě totiž došlo k situaci, kdy účastník řízení – právnická osoba, s níž inspekce zahájila správní řízení o vytýkaných správních deliktech – částečně fúzovala s jinou právnickou osobou formou odštěpení před vydáním meritorního rozhodnutí. Bylo tedy na zvážení, kterému subjektu měla být pokuta uložena.

28. V dané věci není mezi stranami sporu o tom, že správního deliktu se dopustila žalobkyně b), tedy společnost Centrum Praha Jih – Chodov, s. r. o., a to i přesto, že žalobkyně namítly, že nešlo o správní delikty z důvodu absence společenské škodlivosti. K tomuto tvrzení se soud vyjádří níže.

29. Podle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. nestanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh, jestliže návrh byl podán osobou k tomu zjevně neoprávněnou.

30. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně a) – CENTRUM CHODOV, a.s. je osobou neoprávněnou k podání žaloby proti napadenému rozhodnutí. Z dosavadní rozhodovací praxe NSS vyplývá, že povinnost zaplatit pokutu uloženou za správní delikt nemůže v případě (byť i jen částečného) zániku právnické osoby bez likvidace přejít na nástupnickou společnost [žalobkyně a)]. To je zřejmé jednak z obecné zásady, že za protiprávní jednání má být postižen ten, kdo se jej dopustil, a dále též ze závěrů Ústavního soudu, který dovodil, že takovou povinnost nelze na jiný subjekt převést soukromoprávním úkonem - zde v rámci projektu rozdělení [viz usnesení ze dne 15. 1. 1999, sp. zn. IV. ÚS 499/98 (U 4/13 SbNU 387); dále též rozsudky NSS ze dne 29. 5. 209, čj. 5 Afs 17/2008-298, ze dne 30. 12. 2009, čj. 8 Afs 56/2007-479, jakož i rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2015, C-343/13].

31. Soud neshledal důvodu se od těchto závěrů jakkoliv odchýlit ani v nyní posuzované věci. Žalobkyně a) - CENTRUM CHODOV, a.s., se uvedených deliktů nemohla dopustit, neboť vznikla až po zahájení správního řízení. Proto je souladné se zákonem, pokud žalovaný uložil pokutu společnosti, která nezanikla (jen z části) a je tedy odpovědna za své dřívější protiprávní jednání.

32. Z těchto důvodů soud žalobu tehdejší žalobkyně a) - CENTRUM CHODOV, a.s. podle shora zmíněného ust. § 46 odst. 1 písm. c) s.ř.s. odmítl.

V.B. Posouzení žaloby (tehdejší) žalobkyně b) – Centrum Praha Jih – Chodov, s.r.o.

33. V logice uplatněných žalobních námitek se soud nejdříve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť bylo-li by nepřezkoumatelné, soud by se nemohl zabývat jeho obsahem. Současně by se jednalo o takovou vadu, pro kterou by bylo v zásadě nutno rozhodnutí zrušit. K takovému závěru však tento soud nedospěl.

34. Žalobkyně b) tvrdila, že žalovaný se nevypořádal odvolací námitkou, podle které papírové účtenky, etikety, plastové kelímky od kávy a ovocných šťáv obsahujících i zbytky dužin patří do směsného odpadu. Žalobkyně b) svůj názor podepřela odkazem na stránky autorizované obalové společnosti EKO-KOM, a.s., a dále rozhodnutím Městského úřadu Beroun č. j. MBE 14362/2012/ŽP-HaL.

35. K tomu soud poukázal na str. 4 žalobou napadeného rozhodnutí, kde se uvádí „fyzická kontrola obsahu shromažďovacích nádob („odpadkové koše“), s jejichž obsahem společnost dále nakládala jako s odpadem kat. č. 200301 Směsný komunální odpad, ukázala, že tyto odpadkové koše obsahují využitelné složky komunálního odpadu, jako např. plastové kelímky, PET lahve, plastové tašky, novinový papír, papírové obaly nebo reklamní letáky.“ Uvedený závěr je ve spisu doložen početnou fotodokumentací, přiloženou k dílčímu protokolu o průběhu kontroly ze dne 9. 6. 2014. Tuto skutečnost žalobkyně b) ani nikdy nezpochybnila. Žalovaný dále na str. 8 v bodě 4. uvedl, že tzv. využitelné složky odpadu nepatří do směsného odpadu. Tyto složky lze využít různými způsoby (recyklací, materiálově, energeticky), přičemž u některých z nich znečistění nevadí. Tyto úvahy vztáhl přímo k plastovým kelímkům od nápojů, potravinami znečištěnému papíru atd. Dodal, že pro věc není podstatné, zda k znečištění došlo primárně, anebo až sekundárně. Žalovaný též v předchozím bodě 3. s odkazem na § 6 odst. 1 vyhlášky č. 93/2016 Sb., Katalog odpadů (resp. § 2 odst. 4 dříve platné vyhlášky č. 381/2001 Sb.) uvedl, že odpadky odložené do odpadkových košů nelze považovat za odpad kat 200301 Směsný komunální odpad do té doby, než jsou z nich vytříděny využitelné a případně nebezpečné složky. Žalovaný v napadeném rozhodnutí rovněž připomněl, že žalobkyně b) neměla v době kontroly povolení, na základě kterého by směla od třídění upustit (str. 5 druhý odstavec).

36. Z uvedených úvah žalovaného je zřejmé, že předmětné složky odpadu byly dle jeho názoru vytříditelné a měly být vytříděny. Žalovaný přesvědčivě odůvodnil, že byl odpad v prostorách OC Chodov prakticky tříděn nedostatečně primárně v důsledku nedostatku košů na tříděný odpad. Ve svém stanovisku vyšel z výsledků provedené kontroly – protokolu o kontrole a fotodokumentace. Nebylo proto nutné, aby žalovaný konkrétně a podrobně reagoval na názor žalobkyně b), že plastové kelímky od kávy a dalších nápojů, papírové obaly od potravin, či papírové účtenky a etikety patří do směsného odpadu, když v odůvodnění svého rozhodnutí současně uvedl, že tyto konkrétně uvedené složky odpadu jsou obvykle vytříditelné, a někdy dokonce i v případě jejich znečištění. Podle žalovaného ale počet a rozmístěný odpadkových nádob neumožňoval důsledné třídění těchto složek odpadu a návštěvníci OC Chodov proto vyhazovali tento odpad i do nádob směsného odpadu, neboť jednoduše řečeno „neměli na výběr“. Takto vyjádřený závěr žalovaného představuje ucelený argumentační systém, kterým logicky a rozumně vyložil, v čem shledal pochybení žalobkyně b) v souvislosti s povinností podle § 16 odst. 1 písm. e) zákona o odpadech. Ostatně, žalobkyně b) s tímto závěrem žalovaného dále v žalobě, a předtím v odvolání, podrobně polemizovala i v dalších svých námitkách, a to by bylo jen stěží možné, kdyby byly závěry žalovaného nepřezkoumatelné.

37. Všechny tyto úvahy v kontextu s dalšími úvahami žalovaného v napadeném rozhodnutí, zejména o počtech odpadkových košů na směsný a třídění odpad, resp. o jejich ne/poměru, odpovídají žalobkyni na podstatu její námitky, a sice že tím, že nezajistila dostatečný počet odpadkových košů na tříděný odpad a v obchodním centru velmi výrazně převyšovaly nádoby na směsný odpad, končily i vytříditelné složky odpadu ve směsném odpadu. Soud tedy neshledal, že by napadené rozhodnutí bylo v tomto ohledu nepřezkoumatelné, tak jak nepřezkoumatelnost definuje ustálená judikatura NSS (srov. např. rozsudky NSS ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003-75, či ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Azs 47/2003-130).

38. Dále soud odkázal na závěry NSS v rozsudku ze dne 30. 8. 2017, čj. 2 Azs 179/2017-38, a tam citovanou judikaturu NSS a Ústavního soudu, kde NSS konstatoval, že „na rozsah reakce soudu na konkrétní námitky je, co do šíře odůvodnění, spjat s otázkou hledání míry. Povinnost orgánů veřejné moci (včetně orgánů moci soudní) svá rozhodnutí řádně odůvodnit nelze interpretovat jako požadavek na detailní odpověď na každou námitku. Proto zpravidla postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení, srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 – 13, případně, za podmínek tomu přiměřeného kontextu, i s akceptací odpovědi implicitní, což připouští i Ústavní soud – srov. např. usnesení ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09…

39. Tyto závěry dopadají i na nyní posuzovanou věc. Pokud žalobkyně b) poukazuje na stanoviska zveřejněné na stránkách autorizované obalové společnosti EKO-KOM, a.s., které údajně podporují její názor, je předně nutno říct, že správní orgány nejsou vázány závěry a názory soukromoprávních subjektů, jakými jsou korporace. Jejich stanoviska a názory můžou mít jistě doporučující charakter, avšak jejich nedodržování není spojeno s žádným donucovacím prostředkem státní moci. Avšak pro věc je podstatné, že žalovaný žádné z předkládaných stanovisek této korporace ani nikdy nezpochybnil. Podstatou argumentace žalovaného, jakož i inspekce, v jejich rozhodnutích bylo, že žalobkyně b) svým přístupem k odpadovému hospodářství v rámci OC Chodov neumožnila eliminovat množství nevytřízeného, ale vytřiditelného odpadu (včetně plastových kelímků od kávy, ovocných šťáv, papírových obalů od jídla atd., k nimž předestřela vlastní argumentaci o možnosti jejich recyklaci, či dalšího využití) zejména tím, že neumístila více odpadkových nádob na tříděný odpad. Žalovaný to ostatně výstižně shrnul na str. 6 ve třetím odstavci, kde uvedl, že „v ideálním případě by se vůbec neměla vyskytnout shromažďovací nádoba na směsný odpad, v jejíž těsné blízkosti by se nenacházely shromažďovací nádoby na využitelné složky odpadu.“ Proto soud považuje námitku nepřezkoumatelnosti ve vztahu k jednotlivým dílčím složkám odpadu za nedůvodnou.

40. Dále soud nevešel na námitku nepřezkoumatelnosti v bodě 9 žaloby, ve které žalobkyně b) vytkla žalovanému, že se nevypořádal s rozhodnutím Městského úřadu Beroun (dále jen „městský úřad“) ze dne 24. 4. 2012, č. j. MBE 14362/2012/ŽP-HaL, a ani na související námitku porušení jejího legitimního očekávání, že v její věci bude rozhodnuto obdobným způsobem.

41. Z uvedeného rozhodnutí, které žalobkyně b) předložila v rámci řízení o odvolání dne 21. 4. 2015, a je tedy součástí správního spisu, vyplývá, že městský úřad vedl řízení o žádosti společnosti OBI Česká republika, s. r. o., o udělení souhlasu podle § 16 odst. 2 zákona o odpadech o upuštění od třídění nebo odděleného shromažďování odpadů. V něm městský úřad zastavil řízení o žádosti podle § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu, neboť žádost se stala bezpředmětnou. Městský úřad na základě předložené průběžné evidence odpadů za provozovnu konstatoval, že tato společnost odpady dostatečně třídí a odpady, kterých se žádost týkala, jsou odpady, z kterých již jsou vytříděné využitelné složky komunálního odpadu.

42. Je pravda, že žalovaný se v odůvodnění napadeného rozhodnutí k tomuto rozhodnutí výslovně nevyjádřil a učinil tak stručně až ve vyjádření k žalobě konstatováním, že rozhodnutí Městského úřadu v Berouně nezakládá legitimní očekávání v případě rozhodovací praxe inspekce; ta je ve svém přístupu k využitelným složkám odpadu v rámci svých správních řízení konzistentní. Soud jeho stanovisku plně přisvědčil a uzavřel, že toto dílčí pochybení žalovaného nemohlo nijak ovlivnit zákonnost jeho celkových závěrů v žalobou napadeném rozhodnutí, ani u žalobkyně b) se o legitimní očekávání nejedná.

43. Soud k tomu pro úplnost poukázal na rozsudek NSS ze dne 19. 4. 2017, čj. 6 As 98/2016-54, kde v souvislosti s otázkou legitimního očekávání s odkazem nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 12/14, N 109/77 SbNU 577; 177/2015 Sb. (bod 37), uvedl, že „v nejtypičtější podobě se ochrana legitimního očekávání, ve vazbě na ochranu právní jistoty, v oboru správního práva upíná k vázanosti správy vlastní ustálenou správní praxí, ustáleným výkladem procesních i hmotných právních pravidel, veřejně deklarovanou politikou v mezích správního uvážení, interní výkladovou či aplikační směrnicí, anebo k závaznosti konkrétního a kvalifikovaného ujištění o právu či procesním postupu, poskytnutého orgánem veřejné moci adresátu jeho správy (tzv. representation). V českých právních předpisech se výslovně o ochraně legitimního očekávání sice nehovoří, tento princip je však základem některých specifických forem činnosti veřejné správy, např. v podobě institutu závazného posouzení podle § 132 a násl. daňového řádu, a promítá se též do základních zásad činnosti správních orgánů (např. povinnost šetřit práva nabytá v dobré víře a oprávněné zájmy adresátů veřejné správy v § 2 odst. 3 správního řádu, povinnost dbát o to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly neodůvodněné rozdíly v § 2 odst. 4 správního řádu […], a takto je v soudní judikatuře nalézán a uplatňován.“ (podtržení doplnil městský soud). Tím NSS jen navázal na své již dříve vyslovené závěry v usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006-132, č. 1915/2009 Sb. NSS (věc L’OREAL), v němž NSS opřen o řadu dalších rozhodnutí Ústavního soudu uznal vynutitelnou vázanost správního orgánu správní praxí, která spočívá v ustálené, jednotné a dlouhodobé činnosti (příp. i nečinnosti) orgánů veřejné správy, opakovaně potvrzující určitý výklad a použití právních předpisů, neboť taková praxe na straně adresátů veřejné správy zakládá legitimní očekávání, že v ní správní orgány budou pokračovat. Stručně řečeno, každý navrhovatel ve správním řízení může legitimně očekávat, že bude-li se řídit zákonem, příslušný správní orgán v jeho věci tento zákon vyloží a rozhodne obdobně, jako rozhodl v obdobných případech v minulosti.

44. Žalobkyně b) své tvrzení o porušení legitimního očekávání založila pouze na jediném usnesení odlišného správního orgánu. Věc posuzovaná městským úřadem se především týkala jiné věci (tj. nešlo o tzv. obdobnou věc), než kterou posuzovaly správní orgány v případě žalobkyně b). Jednak v tam posuzované věci šlo o jiné řízení – o žádosti o udělení souhlasu s upuštěním od třídění, dále bylo zjištěno, že materiál, který byl předmětem žádosti, již nebylo možno dál třídit, a dále žadatel předložil perfektní průběžnou evidenci odpadů jako důkaz. Řízení vedené s žalobkyní b) se však týkalo správního trestání. Městský úřad tak řešil jinou právní otázku, než kterou řešili žalovaný a inspekce v případě žalobkyně b). V průběhu správního řízení s žalobkyní b) správní orgány ověřily, že žalobkyně b) nedisponuje souhlasem podle § 16 odst. 2 zákona o odpadech, a ani o něj nepožádala. Dále došly správní orgány k závěru, že žalobkyně b) jako původce odpadu odpad dostatečně ani netřídí, a toto tvrzení je podloženo fotodokumentaci, na které je zachyceno např. i to, že v koších na směsný odpad se nacházely PET lahve atd.

45. Soudu tak nebylo zřejmé, z čeho žalobkyně b) dovodila obdobnost její věci s věcí, kterou řešil městský úřad. Pokud snad žalobkyně b) míří na větu v usnesení: „Využitelné složky komunálního odpadu, které již nejdou roztřídit nebo jsou nevhodné ke třídění (znečištěné, obsahují příměsi jiných materiálů, atd.) vhazují do kontejnerů na směsný komunální odpad.“, nezbývá, než uzavřít, že není součástí odůvodnění, tj. právního hodnocení usnesení, ale sdělení obsahu žádosti o udělení souhlasu s upuštěním od třídění.

46. Žalobkyně ani nijak netvrdila či nedoložila, že by inspekce, resp. žalovaný, vybočili ze své dosavadní rozhodovací praxe v obdobných případech. Předložené usnesení vydal správní orgán odlišný od žalovaného, resp. inspekce, proto se nemohlo jednat o vlastní rozhodovací praxi, kterou by porušili, byť nelze popřít, že nežádoucí jsou i rozdíly v rozhodovací praxi správních orgánů se stejnou věcnou příslušností v různých částech ČR. Jak však již bylo vysvětleno, případ žalobkyně b) a případ projednaný městský úřadem nejsou tzv. „obdobnými věcmi“, v nichž dle výše popsané judikatury vzniká adresátovi správního rozhodnutí právo na legitimní očekávání.

47. I druhá námitka nepřezkoumatelnosti je proto nedůvodná a nemohla vést ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí soudem

48. Pokud jde o posouzení dalších žalobních námitek, soud při posuzování věci vycházel z následující právní úpravy:

49. Podle § 16 odst. 1 písm. e) zákona o odpadech ve znění účinném do 31. 12. 2016, které je pro tuto věc rozhodné, původce odpadu je povinen shromažďovat odpady utříděné podle jednotlivých druhů a kategorií.

50. Podle § 39 odst. 1 věty první téhož zákona původci odpadů a oprávněné osoby, které nakládají s odpady, jsou povinni vést průběžnou evidenci o odpadech a způsobech nakládání s odpady.

51. Podle § 39 odst. 2 zákona o odpadech původci odpadu jsou povinni v případě, že produkují nebo nakládají s více než 100 kg nebezpečných odpadů za kalendářní rok nebo s více než 100 tunami ostatních odpadů za kalendářní rok, nebo v daném kalendářním roce produkují nebo nakládají s odpady stanovenými prováděcím právním předpisem bez ohledu na množství těchto odpadů, zasílat každoročně do 15. února následujícího roku pravdivé a úplné hlášení o druzích, množství odpadů a způsobech nakládání s nimi obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností příslušnému podle místa provozovny. Oprávněné osoby jsou povinny v případě, že nakládají v kalendářním roce s odpadem, zasílat každoročně do 15. února následujícího roku pravdivé a úplné hlášení o druzích, množství odpadů a způsobech nakládání s nimi a o původcích odpadů obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností příslušnému podle místa provozovny.

52. Podle § 66 odst. 5 zákona o odpadech pokutu do výše 1 000 000 Kč uloží příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností nebo inspekce fyzické osobě oprávněné k podnikání nebo právnické osobě, která poruší jinou povinnost stanovenou tímto zákonem nebo povinnost uloženou rozhodnutím na základě tohoto zákona.

53. Z předloženého správního spisu vyplynulo, že dne 9. 6. 2014 byla u žalobkyně b) provedena kontrola plnění povinností stanovených jí zákonem o odpadech a prováděcími předpisy o nakládání s odpady v provozovně Centrum Chodov na adrese Roztylská 2321/19, Praha 4. Kontrola se týkala období let 2012, 2013 a uplynulou část roku 2014 (do doby kontroly).

54. Z protokolu o kontrole ze dne 9. 6. 2014 vyplynulo, že kontrolou bylo zjištěno, že na plochách pro návštěvníky byly v OC Chodov v převážné většině umístěny shromažďovací nádoby určené pro odpad kategorie 200301 Směsný komunální odpad. Vestavěné nádoby na tříděný odpad byly umístěny v prvním patře – 1x papír, plasty, ostatní a 1x plasty, ostatní, dále v prvním patře a patře 0 vždy 1x stojan na plastové pytle s označením papír a ostatní, v prostoru u vstupu z garáží 4x ECO-POINT s nádobami na sběrový papír, plast a sklo. Ve volně přístupné části střešního parkoviště (druhé patro) nebyly umístěny žádné shromažďovací nádoby na tříděný odpad, pouze nádoby na směsný odpad.

55. Dle uvedeného protokolu bylo dále zjištěno, že v odpadkových koších se nacházely zejména využitelné složky komunálního odpadu, např. plastové kelímky od kávy a ovocných šťáv, PET lahve, odnosné plastové tašky, novinový papír (časopisy), papírové obaly (sáčky, krabičky) od potravin z prodejen „rychlého občerstvení“, papírové účtenky, reklamní letáky, etikety, obaly TETRAPAK, apod. Ojediněle tyto nádoby obsahovaly plechovky od nápojů nebo skleněné obaly. Tuto směs odpadů by bylo možné v případě jejich odděleného shromažďování zařadit pod kategorie č. 200101 Papír a lepenka, příp. 150101 Papírové a lepenkové obaly, č. 200102 Sklo, příp. 150107 Skleněné obaly, č. 200139 Plasty, příp. 150102 Plastové obaly, č. 200140 Kovy, příp. 150104 Kovové obaly. Ve třídících nádobách inspekce ve 2 případech košů na sběrový papír kontrolou zjistila, že obsahuje směs plastových a papírových odpadů (papírové krabice, papírové sáčky, balící papír, voskované kelímky, plastová víčka od kelímků, plastový sáček) a v jednom případě koše na plast, že obsahuje směs papírových letáků, plastového sáčku a několika kusů brček.

56. Dále inspekce kontrolou zjistila, že v prostoru nazvaném „food court“ bylo umístěno 12 boxů shromažďovacích nádob s výstelkou černého pytle, které slouží k ukládání odpadů vznikajících při spotřebování jídel a nápojů návštěvníky. V tomto prostoru nebyly umístěny žádné koše na tříděný odpad. Náhledem do boxů kontrola zjistila, že obsahovaly směs odpadů ve formě papírových krabiček, kelímků, plastových talířů a příborů, PET lahví, zbytků jídel, papírových ubrousků a letáků, apod., přičemž tato směs neobsahovala převážně obaly znečištěné zbytky potravin nebo nápojů.

57. Soud s odkazem na závěry ohledně nezbytného rozsahu vypořádání uplatněných námitek v již cit. rozsudku NSS čj. 2 Azs 179/2017-38, resp. nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 989/08, posoudil věc takto:

58. Předně zopakoval, že žalobkyně b) nikdy nezpochybnila skutečnosti popsané v protokolu o kontrole, tj. zjištěný obsah odpadkových košů ani jejich rozmístěný a počet. Po celou dobu správního a soudního řízení se snažila pouze zpochybňovat skutečnost, že neměla lepší možnosti, kterými by mohla dosáhnout pečlivějšího shromažďování odpadů dle druhů a kategorií, než které již využila. Proto není pro tuto věc ani podstatné, pokud se žalobkyně b) pře o to, která konkrétní složka využitelného odpadu (plastové kelímky od kávy a šťáv, etikety, účtenky) je vytříditelná do které z nádob na tříděný, příp. komunální odpad. Z provedeného šetření je nepochybně zjištěno, že nádoby na směsný odpad v převážné většině obsahovaly i složky, které jsou běžně vytřiditelné a v jiných provozovnách tříděny jsou, v každém případě však minimálně ve vztahu k PET lahvím, které se nacházely ve všech inkriminovaných nádobách, nebylo v průběhu řízení sporu, že žalobkyně b) nezajistila jejich dostatečné třídění.

59. Těmto námitkám však soud nepřisvědčil. Správní orgány jednoznačně a prokazatelně zjistily, že v rámci celého OC Chodov byl počet rozmístěných nádob na směsný komunální odpad a tříděný odpad byl ve výrazném nepoměru (82 košů na směsný odpad a 8 nádob na různé druhy tříděného odpadu). To vyhodnotily jako primární příčinu, proč se následně kontrolou zjistilo, že v nádobách na směsný odpad se nacházely i využitelné složky odpadu. Rovněž ve food courtu se v kontrolovaných nádobách zjistilo, že vyhozené odpadky obsahovaly směs odpadu včetně dále vytřiditelného odpadu. Přitom dle zjištění zaznamenaných v protokolu o kontrole v převážné většině případů nešlo jen o odpad znečištěný zbytky jídly, jak tvrdila žalobkyně b) v žalobě. Nedostatečný počet košů na tříděný odpad lze mít proto oprávněně za příčinu, proč nedochází k dostatečnému roztřizování odpadu v OC Chodov. Žalobkyně b) se však v zásadě snaží přesvědčit správní orgány i soud o tom, že bez ohledu na to, kolik nádob na tříděný odpad by v prostoru umístila, zákazníci OC Chodov by odpadky nikdy netřídili, resp. netřídili správně. Tato úvaha je však právě opačná a soud vešel na názor žalovaného. Pokud by totiž zákazníci měli přístup k většímu počtu nádob na tříděný odpad, je mnohem vyšší pravděpodobnost, že odpadky vyhodí do příslušného koše. Jak důvodně uvádí žalovaný ve svém rozhodnutí, v dnešní době by se již neměly v obdobných prostorech vyskytovat osamocené nádoby na směsný komunální odpad, ale vždy v blízkosti nádob na odpad tříděný, neboť je tím zákazník výrazně více motivován vyhodit odpadky do „správné“ nádoby. Nelze se totiž spoléhat jen na svědomí toho kterého zákazníka, že pro účely vyhození příslušné složky využitelného odpadu bude hledat jeden z mála vhodných košů umístěných v počtu jednotek kusů. Uvedené již vůbec nebude platit o osobách, které centrem pouze (a často ve spěchu) prochází z důvodu vyústění stanice metra do OC Chodov. Na těchto závěrech nemůže změnit ničeho ani skutečnost, že žalobkyně b) pořádala ekologický seminář a akci Ekomania. Tato činnost žalobkyně b) byla jistě záslužná a napomáhá k osvětě veřejnosti ohledně nakládání s odpady, sama žalobkyně b) však v praxi svým povinnostem nedostála, neboť existovala mnohem účinnější opatření, kterými mohla dosáhnout cíle chráněného právní úpravou.

60. Žalovaný netvrdil, že by tímto způsobem byla naplněna povinnosti daná ust. § 16 odst. 1 písm. e) zákona o odpadech beze zbytku. V této souvislosti lze zčásti přisvědčit žalobkyni b), že nemá a ani nemůže mít absolutní kontrolu nad tím, jak budou zákazníci centra v třídění odpadu svědomití. Tato skutečnost ale byla důvodem ke snížení původní výše sankce žalovaným v odvolacím řízení. Nelze totiž přehlédnout, jak vyplynulo ze správního spisu, že se žalobkyně b) ani nepokusila zefektivnit shromažďování odpadů ve své provozovně dostupnými prostředky takovým způsobem, aby co nejvíc minimalizovala vznik nežádoucích směsí komunálního odpadu s využitelnými složkami odpadu. To je ostatně jeden z cílů ochrany životního prostředí a zakotvení odpadového hospodářství a povinností vyplývajících pro původce odpadů do zákona o odpadech a jeho prováděcích předpisů. Proto nemůže být pro danou věc ani relevantní námitka, že zákon ani jiný právní předpis nestanoví počet umístěných košů na tříděný odpad a jejich rozmístěný v situaci, kdy je evidentní, že jich v daném případě bylo málo. Tento výklad by ad absurdum vedl k závěru, že ke splnění povinnosti podle § 16 odst. 1 písm. e) zákona o odpadech postačí, když původce odpadů umístí alespoň jednu nádobu na tříděný odpad. To však zjevně nebyl úmysl zákonodárce. Je logické, že má jít právě o tolik nádob na tříděný odpad, aby byl zajištěn cíl právní úpravy, tj. aby dokázaly pojmout objem vznikajícího odpadu v OC Chodov. Jinými slovy, žalobkyně b) měla zavést příslušná nezbytná opatření, aby k porušování zákona v tomto ohledu nedocházelo. Žalobkyně b) tak však neučinila, naopak se po celou dobu snaží svou odpovědnost bagatelizovat, případně ji převést na jiného.

61. Pokud jde o související námitky ve vztahu k food courtu, soud opět nemohl přisvědčit žalobkyni b). Jak vyplynulo z prokázaných skutečností zdokumentovaných ve správním spisu, tady žalobkyně b) shromažďovala odpad nevhodně a nedostatečně. Pokud zákazníkům pouze umožnila, aby vyhazovali veškerý odpad do jediného druhu nádoby, nelze mluvit o tom, že neměla možnosti, jak zákazníky ovlivňovat v jejich rozhodování při zbavování se odpadků a lépe je tak motivovat ke třídění využitelných složek odpadu. Není přitom pravdivé její tvrzení, že šlo pouze o znečištěný odpad od jídla. Z protokolu o kontrole totiž plyne pravý opak. I na základě toho dospěla inspekce k závěru, že směs takto nalezeného odpadu bylo dále ještě možno třídit. V tomto ohledu je nutno taktéž reagovat na námitku žalobkyně b) o tom, že službu dotřiďování komunálního odpadu v ČR žádná společnost neposkytuje. Tuto námitku považuje soud za irelevantní a do určité míry též za účelovou, neboť žalobkyně b) tento závěr inspekce vytrhává z kontextu. Správní orgány totiž nenaznačovaly, že žalobkyně b) měla odpad, který skončil v koších na komunální odpad, ještě dále třídit. Pouze správně konstatovaly, že tento odpad měl být vytříděn ještě předtím, než v těchto nádobách skončil, a k tomu uvedly několik praktických příkladů z praxe v obdobných obchodních centrech (např. odkládání odpadů s celým tácem, který dotřídí vyškolený zaměstnanec sám mimo veřejně přístupné prostory). Pokuta tak byla žalobkyni uložena za to, že nezajistila shromažďování odpadů dle příslušných kategorií a druhů, ne za to, že si nesjednala službu třídění komunálního odpadu, nebo snad za to, že jej sama následně nedotřídila. V této souvislosti proto soud nepovažoval za relevantní ani předložené stanovisko Hygienické stanice hl. města Prahy ze dne 20. 4. 2016, neboť tato otázka nebyla ve správním řízení sporná.

62. Soud proto vyhodnocení skutkového stavu a jeho právnímu posouzení žalovaným plně přisvědčil. Skutečnost, že žalobkyně b) setrvale odmítá nést za zjištěný skutkový stav odpovědnost, nemůže mít na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí vliv.

63. Za dané situace tak nelze ani mluvit o neexistenci společenské škodlivosti porušení povinnosti podle § 16 odst. 1 písm. e) zákona o odpadech, neboť pokud by tato povinnost nebyla důsledně vymáhána, původci odpadů by nebyli motivováni ji dodržovat a byl by tak zcela zmařen cíl zákonodárce. Nedodržení této povinnosti přitom správní orgány vyhodnotily právě i s ohledem na uvedené jako závažnější správní delikt ve vztahu ke druhému z postihovaných deliktů, přesto, že horní hranice sankce u obou správních deliktů je stejná (až do výše 1 mil. Kč). Jejich posouzení soud neměl co vytknout, ztotožnil se s ním a pro stručnost na něj odkázal (odůvodnění rozhodnutí inspekce str. 19, poslední odstavec).

64. Z uvedených důvodů soud považoval všechny námitky brojící proti prvnímu z pokutovaných správních deliktů za neopodstatněné.

65. Nebylo tomu však u jediné námitky, uplatněné ve vztahu k druhému správnímu deliktu, tj. námitky prekluze odpovědnosti za delikt podle § 66 odst. 2 písm. a) za porušení § 39 odst. 2 zákona o odpadech zasílat každoročně pravdivé a úplné hlášení o druzích, množství a způsobech nakládání s odpady za rok 2012. K tomu soudu uvedl:

66. Právní úprava správních deliktů ve znění rozhodném pro nyní posuzovanou věc neobsahovala konkrétní ustanovení, které by definovalo pokračující správní delikt, či přestupek. Proto soudy ve své rozhodovací praxi vycházely z analogie trestněprávních předpisů. Trestněprávní předpisy definují pokračující trestný čin jako jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku (srov. § 116 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník; tomu s drobnou odlišností odpovídá i definice v aktuální právní úpravě přestupků v zákoně č. 250/2016 Sb., která nabyla účinnosti 1. 7. 2017, a která již nezná tzv. jiné správní delikty). Pokračování v přestupku je běžně aplikovaným pojmem též v judikatuře NSS (srov. např. rozsudky ze dne 24. 6. 2009, čj. 1 As 35/2009-69, či ze dne 1. 3. 2012, čj. 8 As 66/2011-74).

67. Rozhodujícím znakem těchto dlouhodobých deliktů z hlediska subjektivní stránky deliktu je nutnost existence tzv. jednotného záměru, kterým jsou jednotlivé dílčí útoky vedeny. Pachatel tak již od počátku (u prvního dílčího útoku) zamýšlí aspoň v nejhrubších rysech i další útoky, a po objektivní stránce se tyto jednotlivé útoky jeví jako postupné realizování tohoto jediného záměru. NSS přitom v rozsudku ze dne 15. 8. 2012, čj. 1 As 49/2012-33 s odkazem na komentářovou literaturu (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C.H. Beck, 2012, str. 1290) konstatoval, že „jednotný záměr je třeba v trestním řízení dokazovat.“, a není důvodu postupovat jinak ani v řízení o správním trestání.

68. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí, z rozhodnutí inspekce, ani z předložených správních spisů však nevyplývá, že by správní orgány ve správním řízení jakkoliv prokazovaly jednotný záměr žalobkyně b) v souvislosti se správním deliktem podle § 66 odst. 2 písm. a) zákona o odpadech. Žalovaný se k otázce pokračujícího správního deliktu stručně vyjádřil pouze na str. 5 svého rozhodnutí, kde zdůvodnil, že „o pokračující delikt se jedná proto, že nelze ve způsobu spáchání jednotlivých dílčích útoků (zaslání chybných hlášení) proti zájmu chráněnému zákonem o odpadech naplňujících skutkovou podstatu deliktu dle § 66 odst. 2 písm. a) nalézt podstatné rozdíly a obě dílčí jednání spolu časově souvisí.

69. Z dalšího obsahu napadeného rozhodnutí, jakož i z rozhodnutí inspekce ovšem lze dovodit, že správní orgány vycházely ze závěru o zavinění ve formě nedbalosti a jednotný záměr v případě podání obou hlášení o produkci a nakládání s odpady spatřovaly v nedůslednosti žalobkyně b) při vedení průběžné evidence s nakládání s odpady, na základě které vypracovávala hlášení (srov. rozhodnutí inspekce, str. 16 v posledním odstavci: „Nic z výše uvedeného nelze považovat za zásah vyšší moci, ale toliko za projev nedbalosti či selhání při zpracování dat o produkci a předávání odpadů mezi účastníkem řízení a oprávněnou osobou.”, nebo str. 19 v posledním odstavci „Ačkoliv je možno připustit, že deliktní jednání účastníka řízení sankcionované v bodě I.B) výroku tohoto rozhodnutí je především nedostatkem administrativního charakteru, …“; či rozhodnutí žalovaného, str. 5 v předposledním odstavci: „Společnost v obou případech zanedbala svou povinnost zaslat pravdivá hlášení za dva roky jdoucí po sobě, která nedopatřením obsahovala chybné údaje v různých kategoriích odpadů, resp. společnost zanedbala případnou kontrolu vedení evidence a odesílání hlášení společnosti .A.S.A.“ – podtržení doplnil městský soud).

70. Ačkoliv soud nevyloučil, že žalobkyně b) mohla tento správní delikt opravdu spáchat formou nedbalosti, ve spisu o tom není založen žádný důkaz, ani z něj nevyplývá, že by tato otázka byla ve správním řízení předmětem dokazování. Na první pohled by nebylo tomuto postupu správních orgánů co vytknout, neboť správní delikt podle § 66 odst. 2 písm. a) zákona o odpadech je založen na objektivní odpovědnosti. Správní orgány v případě takových správních deliktů obvykle nezjišťují zavinění (nedbalost, úmysl) pachatele, neboť není znakem skutkové podstaty. Ke vzniku odpovědnosti postačí vznik protiprávního stavu. Osoba pachatele je jednoduše odpovědna za vzniklý stav bez ohledu na své zavinění.

71. Z výše citované judikatury a doktríny však lze dovodit, že pokud chtěly správní orgány analogií trestněprávními předpisy kvalifikovat uvedený správní delikt jako pokračující, byly i přes objektivní povahu deliktní odpovědnosti povinny prokazovat a prokázat existenci jednotného záměru žalobkyně b). Z logiky věci pak plyne, že obecný význam pojmu záměr je úzce svázán s úmyslem (vůlí) pachatele v budoucnu s protiprávní činností pokračovat a docílit tak předpokládaného protiprávního výsledku, nikoliv pouze s nedbalostí pachatele, který nepřiměřeným způsobem spoléhá na to, že v důsledku jeho jednání k protiprávnímu výsledku nedojde, anebo že je s takovým výsledkem srozuměn pro případ, že nastane. Stejným způsobem se k této otázce staví též trestněprávní nauka i rozhodovací činnost trestních soudů, která konstantně dovozuje, že o jednotný záměr se může jednat pouze v případě zavinění ve formě úmyslu – srov. např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2013, čj. 44 To 141/2013, který svůj závěr výslovně vyjádřil i ve II. právní větě („Nedbalostní trestný čin nelze spáchat v pokračování, neboť chybí základní zákonný znak, totiž jednotný záměr ve smyslu § 116 TrZ.“). To se však v daném případě nestalo.

72. Závěr o tom, zda jde o pokračující delikt, má přitom rozhodující vliv na určení počátku plynutí prekluzivní lhůty k zániku odpovědnosti za správní delikt (v dnešní terminologii výše cit. zákona č. 250/2016 Sb., označován jednotně jako lhůta promlčecí – pozn. soudu).

73. Podle § 67 odst. 1 zákona o odpadech řízení o uložení pokuty lze zahájit nejpozději do 1 roku ode dne, kdy se o porušení povinnosti příslušný správní úřad dozvěděl; pokutu však lze uložit nejdéle do 3 let ode dne, kdy k porušení došlo. V případě pokračujících správních deliktů je nutno za den, kdy došlo k porušení povinnosti, považovat den, kdy došlo k poslednímu dílčímu útoku. Tady soud upozorňuje na drobnou formulační nepřesnost žalovaného v napadeném rozhodnutí (viz čtvrtý odstavec na str. 5), že jde o den ukončení protiprávní činnosti. Takto vymezený okamžik je však relevantní ve vztahu k trvajícím správním deliktům, nikoliv deliktům pokračujícím. Hned vzápětí však žalovaný „opravil“ a konkretizoval, že je to den podání hlášení za rok 2013 (tj. 15. 2. 2014), což ve skutečnosti odpovídá správnému vymezení počátku běhu prekluzivní lhůty u pokračujících správních deliktech, tj. dnem posledního dílčího útoku. Jinak řečeno, v případě pokračujících správních deliktů plyne prekluzivní lhůta až od posledního dílčího útoku, zatímco v případě, kdyby tyto dílčí útoky byly považovány za samostatné správní delikty, plyne tato lhůta u každého zvlášť. Žalovaný však neměl dostatečnou oporu ve spisu, aby mohl učinit závěr o pokračujícím správním deliktu podle § 66 odst. 2 písm. a) zákona o odpadech, neboť nezjišťoval a neprokázal jednotný záměr žalobkyně b) v podobě úmyslu páchat tento delikt i do budoucna. Toto pochybení přitom mělo vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.

74. Pro úplnost soud dodal, že se žalovaný nedopustil nepřípustné analogie trestněprávních předpisů v neprospěch žalobkyně b), jak se sama žalobkyně b) snaží tvrdit, ale nesprávného posouzení jednotlivých znaků pokračujícího správního deliktu. Z analogicky použité definice pokračujícího trestného činu sice vyplývají i další znaky, kterými se však nebylo potřeba v této věci zabývat, jelikož všechny znaky musí být splněny kumulativně a soud dospěl k závěru, že závěr o existenci jednotného záměru jakožto jednoho z těchto znaků nebyl prokázán. Nad rámec nezbytně nutného soud dále uvedl, že nijak nezpochybňuje závěry žalovaného o tom, že v daném případě se žalobkyně b) ohlášením nepravdivých údajů v hlášení o produkci a nakládání s odpady za roky 2012 a 2013 nepochybně dopustila vždy stejného správního deliktu (ostatně, o tom nebylo mezi stranami nikdy sporu), stejným způsobem i v časově navazujícím období (k otázce blízké časové souvislosti v délce jednoho roku srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, čj. 6 Tdo 1314/2003, nebo ze dne 23. 6. 2004, čj. 11 Tdo 640/2004), a že tyto další znaky byly v posuzovaném případě splněny.

75. Soud shrnul, že inspekce, resp. žalovaný, založili svá rozhodnutí v otázce pokračování správního deliktu jednak na v řízení nijak neprokázaném tvrzení, že porušení ohlašovací povinnosti stanovené v § 39 odst. 2 zákona o odpadech se žalobkyně b) dopustila zaviněně formou nedbalosti. V této části tak nemá napadené rozhodnutí oporu ve spisu. Současně však žalovaný na tomto neprokázaném závěru vystavěl další závěr o tom, že žalobkyně b) se podáním chybných hlášení o produkci a nakládání s odpady za rok 2012 a 2013 dopustila pokračujícího správního deliktu.

76. Soud k tomu zdůraznil, že neshledal porušení žalovaného ani inspekce, pokud jde o posouzení prvního správního deliktu podle § 66 odst. 5 zákona o odpadech (výrok I.A. rozhodnutí správního orgánu I. stupně). Protože však vzhledem k formulaci výroku napadeného rozhodnutí žalovaného nebylo možno přistoupit ke zrušení části, která se týkala pouze druhého správního deliktu (žalovaný výrokem v napadeném rozhodnutí pouze změnil výši uložené sankce), soud (poznámka soudu – v původním rozsudku) dále přistoupil též k částečnému zrušení rozhodnutí správního orgánu I. stupně v části, která se týkala správního deliktu podle § 66 odst. 2 písm. a) zákona o odpadech (výrok I.B. rozhodnutí správního orgánu I. stupně), včetně navazujícího výroku o pokutě a souvisejícího výroku II. o nákladech řízení.

77. Dále soud konstatoval, že žalovaný, resp. inspekce bude povinna vydat nové rozhodnutí, v němž posoudí, zda podání chybného hlášení o produkci a nakládání s odpady za rok 2012 a za rok 2013 bude považovat za pokračující správní delikt. Pokud ano, bude na ní, aby v řízení ve zbývající části prekluzivní lhůty, která v průběhu řízení o žalobě neběžela (§ 41 s. ř. s.), prokázala a přezkoumatelným způsobem odůvodnila splnění znaků pokračujícího správního deliktu, především však existenci jednotného záměru žalobkyně b) ve světle výše naznačených doktrinálních a judikaturních závěrů. Pakliže ne, posoudí okolnosti spáchání správního deliktu podle § 66 odst. 2 písm. a) zákona o odpadech ve vztahu ke každé z ohlašovacích povinností zvlášť, včetně otázky existence deliktní odpovědnosti, resp. jejího zániku v důsledku uplynutí prekluzivní lhůty.

78. Pokud by byl ve správním řízení prokázán jednotný záměr žalobkyně b) (jednoduše řečeno její úmyslné jednání), pak by platily úvahy žalovaného o tom, že žalobkyně b) byla trestně odpovědná a postižitelná za podání chybného hlášení o odpadech za oba zmiňované roky jako za pokračující správní delikt. V daném případě by za těchto okolností bylo nutno zohlednit den posledního dílčího útoku - 15. 2. 2014 (den podání hlášení za rok 2013) a prekluzivní lhůta by uplynula dnem 15. 2. 2017. V souladu s judikaturou NSS (viz rozsudek NSS ze dne 30. 9. 2010, čj. 7 As 61/2010-89) tak byla žalobkyni b) uložena sankce před uplynutím prekluzivní lhůty, neboť napadené rozhodnutí nabylo právní moci již dnem 18. 10. 2016, tj. téměř čtyři měsíce před uplynutím prekluzivní lhůty.

79. Avšak pokud by jednotný záměr prokázán nebyl, anebo by správní orgány dospěly k závěru, že v případě chybných hlášení podaných žalobkyní b) za roky 2012 a 2013 se nejedná o pokračující správní delikt, musely by se přezkoumatelným způsobem vypořádat s posouzením splnění zákonných povinností u každého z těchto hlášení zvlášť, včetně otázky zániku deliktní odpovědnosti žalobkyně b). Je přitom zjevné, že v případě správního deliktu podání chybného hlášení o odpadech za rok 2012 (podané 13. 2. 2013) nabylo rozhodnutí žalovaného právní moci o osm měsíců po uplynutí prekluzivní lhůty (tj. již 13. 2. 2016). V závislosti na výsledku inspekce znovu vyměří žalobkyni b) sankci v přiměřené výši a uloží povinnost uhradit náklady řízení.

80. Za tohoto stavu Městský soud v Praze (poznámka soudu – původním rozsudkem) rozsudkem ze dne 20. 12. 2018, č. j. 9 A 219/2016-65 řízení o obou žalobách spojil a nadále je vedl pod sp. zn. 9 A 219/2016 (výrok I.). Žalobu žalobkyně a) – CENTRUM CHODOV, a.s. odmítl (výrok II.). Rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobkyni a) – CENTRUM CHODOV, a.s. (výrok III.). Rozhodl o nákladech řízení mezi žalobkyní a) – CENTRUM CHODOV, a.s. a žalovaným (výrok IV.). S ohledem na výše uvedené skutečnosti soud pro vady řízení podle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s., neboť skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, nemá oporu ve spisu, zrušil rozhodnutí žalovaného v rozsahu, kterým bylo rozhodnuto o odvolání žalobkyně b) - Centrum Praha Jih-Chodov s.r.o. proti prvostupňovému rozhodnutí inspekce v části výroku I. B), v navazující části o uložení pokuty a ve výroku II. (výrok V.). Konečně soud rozhodl i o nákladech řízení mezi žalobkyní b) - Centrum Praha Jih –Chodov s.r.o. a žalovaným (výrok VI.).

VI. Posouzení Nejvyšším správním soudem

81. Tento původní rozsudek zrušil Nejvyšší správní soud (dále též „NSS“) ke kasační stížnosti původní žalobkyně b) – Centrum Praha Jih-Chodov, s.r.o. (dále již jen „žalobkyně“) rozsudkem ze dne 21. 1. 2021, č. j. 8 As 25/2019-71, a vrátil věc zdejšímu soudu k dalšímu řízení, neboť zjistil zjevný rozpor mezi výrokem V. a odůvodněním rozsudku městského soudu, jež způsobuje vadu nepřezkoumatelnosti. Konkrétně NSS původní rozsudek zdejšího soudu zrušil ve výroku V. a souvisejícím výroku VI. a zavázal městský soud v dalším řízení svými právními závěry (bod 12 až 17 zrušujícího rozsudku NSS) s tím, aby městský soud buď upravil výrok V. tak, aby odpovídal bodu 80. (poznámka soudu –původního rozsudku) odůvodnění rozsudku. Nebo naopak, aby městský soud upravil bod 80. (poznámka soudu – původního rozsudku) odůvodnění rozsudku, aby odpovídal výroku V. a zároveň doplnil výrok, kterým se zamítá žaloba ve zbývajícím rozsahu. V obou případech si měl městský soud nejprve ujasnit, zda je takový postup vůbec možný. K tomu NSS odkázal na své rozsudky ze dne 30. 7. 2008, čj. 2 As 45/2008-60, ze dne 12. 3. 2020, čj. 2 As 175/2018-36, bod 12, nebo ze dne 30. 1. 2019, čj. 2 Ads 30/2018-39, bod 15. Jinými slovy uložil městskému soudu upravit výrok a odůvodnění tak, aby bylo zřejmé, zda ruší celé rozhodnutí žalovaného či (pokud je to možné) pouze jeho část (popř. i část rozhodnutí prvostupňového správního orgánu). NSS uzavřel, že i když žalobkyně napadla kasační stížností pouze výrok V. rozsudku městského soudu, zrušil i výrok VI., kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení mezi žalobkyní a žalovaným, jelikož tento výrok na výroku V. závisí. Poznamenal, že tímto rozsudkem NSS nebyly zrušeny výroky I. – IV. rozsudku městského soudu, jelikož ty nebyly napadeny kasační stížností, nejsou závislé na zrušených výrocích a rovněž se týkají jiného účastníka řízení (poznámka soudu – původní žalobkyně a) – CENTRUM CHODOV, a.s.).

82. Pro úplnost soud opětovně uvádí, že původní rozsudek městského soudu zůstal ve vztahu k žalobkyni a) – CENTRUM CHODOV, a.s. kasační stížností, jakož i zrušujícím rozsudkem NSS nedotčen. Soud proto nadále jednal již jen s původní žalobkyní b) – Centrum Praha Jih – Chodov, s.r.o.

VII. Druhé posouzení věci Městským soudem v Praze

83. Vázán právním názorem zrušujícího rozsudku NSS městský soud o věci znovu uvážil. Respektoval přitom judikaturu NSS, na níž kasační soud ve zrušujícím rozsudku poukázal, a řídil se též shrnujícím závěrem jeho rozsudku v bodu 18, podle kterého měl upravit výrok a odůvodnění tak, aby bylo zřejmé, zda ruší celé rozhodnutí žalovaného či (pokud je to možné) pouze jeho část (popř. i část rozhodnutí prvostupňového správního orgánu). Za nosné pro další procesní postup za skutkového stavu v nyní projednávané věci, kdy není zřejmé, jaká část pokuty odpovídá jakému porušení zákona o odpadech, městský soud shledal závěry NSS v rozsudku ze dne 30. 7. 2008, č. j. 2 As 45/2008-60, kde se na str. 63 a 64 mj. uvádí „Nejvyšší správní soud v dané věci dospěl k závěru, že rozhodnutím žalovaného je sice žalobce postihován za pět samostatných správních deliktů spočívajících v porušení různých ustanovení zákona o odpadech, avšak je mu za těchto pět porušení ukládána jedna pokuta „v celkové výši 30 000 Kč“ (uvedené nepochybně plyne hned z první části výrokové věty rozhodnutí). Je sice pravdou, že dále je tato pokuta rozepsána tak, aby bylo zřejmé, jaká část pokuty odpovídá jakému porušení zákona o odpadech (každá odrážka obsahuje popis skutku, který měl žalobce spáchat, uvedení ustanovení zákona o odpadech, které tím měl porušit, a rovněž výši pokuty za toto porušení). Tyto odrážky však v daném případě nelze považovat za samostatné nezávislé výroky, nýbrž za specifikaci uložené celkové pokuty. Tak, jak žalovaný výrok rozhodnutí naformuloval, totiž nelze zrušit pouze část výroku (příslušnou odrážku) odpovídající určitému porušení, neboť by pak zbytek výroku rozhodnutí nebyl logický. Žalobce by totiž podle něho stále byl povinen zaplatit pokutu 30 000 Kč, přestože by určitá část pokuty byla zrušena. Krajský soud (Městský soud v Praze) totiž může správní rozhodnutí, event. jeho jednotlivé samostatné výroky, pouze zrušit (§ 78 odst. 1 s. ř. s.). Výši uložené pokuty může změnit toliko v případě, že není důvod pro zrušení rozhodnutí, navíc za situace, že je uložena 2 As 45/2008 - 64 ve zjevně nepřiměřené výši (odst. 2 citovaného ustanovení). Pokud by tedy v daném případě zrušil městský soud pouze část výroku rozhodnutí vztahující se k porušení § 16 odst. 1 písm. g), § 18 odst. 3 a § 14 odst. 1 zákona o odpadech, jak požadoval stěžovatel, zůstala by v rozhodnutí první část výrokové věty, kterou se žalobci ukládá pokuta v celkové výši 30 000 Kč, avšak její podrobnější rozepsání by s touto výší již nekorespondovalo. Městský soud by totiž nemohl svým rozsudkem úvodní část výrokové věty žádným způsobem změnit. Při shledání důvodnosti žaloby tak mohl městský soud zrušit pouze celé rozhodnutí žalovaného a nikoli jen jeho část. Jiná situace by nastala, pokud by rozhodnutí žalovaného bylo skutečně složeno z pěti samostatných, na sobě nezávislých, rozhodnutí v materiálním smyslu (výroků). Tak by tomu bylo např. tehdy, pokud by rozhodnutí neobsahovalo povinnost žalobce zaplatit pokutu v celkové výši 30 000 Kč, nýbrž by obsahovalo pouze popis jednotlivých žalobcových deliktů a pokut za ně mu uložených. V takovém případě by městský soud mohl zrušit pouze jednotlivý výrok, event. výroky, aniž by takový krok způsobil nelogičnost zbývající (nezrušené) části rozhodnutí. V daném případě však byla situace jiná a městský soud nepochybil, pokud zrušil rozhodnutí žalovaného jako celek. Nelze souhlasit se stěžovatelem ani v tom, že by rozsudek městského soudu byl nepřezkoumatelný proto, že ve vztahu k ostatním částem výroku nezavázal žalovaného žádným právním názorem. V takové situaci je totiž nanejvýš logické, že žalovaný postupuje v souladu s rozsudkem městského soudu a ty části výroku zrušeného rozhodnutí, k nimž městský soud neměl připomínek, ponechá v novém rozhodnutí beze změn.”

84. S ohledem na to, že žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím snížil výši pokuty uloženou prvostupňovým rozhodnutím inspekce společně za oba správní delikty, aniž by bylo jednoznačně zřejmé, v jakém rozsahu dopadá snížení pokuty na každý z deliktů, přičemž pochybení bylo městským soudem shledáno pouze u jednoho z nich, dospěl městský soud k závěru, že shora citované závěry NSS v rozsudku ve věci sp. zn. 2 As 45/2008 lze přiměřeně použít v nyní projednávané věci a je třeba zrušit rozhodnutí žalovaného jako celek. Jen tak může být dle stanoviska městského soudu naplněn požadavek na logičnost, stručnost, určitost a srozumitelnost výroku rozhodnutí soudu v dané věci. Ve shodě se stejnými závěry NSS městský soud i v nynější věci žalobkyně zdůrazňuje, že žalobu shledal opodstatněnou jen ve vztahu k deliktu dle § 66 odst. 2 písm. a) za porušení § 39 odst. 2 zákona o odpadech zasílat každoročně pravdivé a úplné hlášení o druzích, množství a způsobech nakládání s odpady. Ve zbytku na odůvodnění svých právních závěrů při posouzení věci v původním rozsudku tak, jak byly shora uvedeny, trvá a pro stručnost na ně odkazuje.

85. Soud proto žalobou napadené rozhodnutí podle ust. § 78 odst. 1, 4 ve spojení s § 76 odst. 1 písm. b) s.ř.s. zrušil pro vady řízení, neboť skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, nemá oporu ve spisu. V dalším řízení bude žalovaný vázán právním názorem, který soud již v odůvodnění původního rozsudku vyslovil a nyní jej jen s ohledem na závazný právní názor NSS ve zrušujícím rozsudku ve shora uvedeném rozsahu korigoval.

86. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobkyně byla ve sporu úspěšná, soud jí proto přiznal náhradu nákladů řízení, včetně řízení o kasační stížnosti, kterou u NSS podal, a sice za soudní poplatek ve výši 3 000 Kč za podanou žalobu, za soudní poplatek ve výši 5 000 Kč za kasační stížnost, dále náklady právního zastoupení za 3 hlavní úkony po 3 100 Kč (převzetí a příprava věci, sepis žaloby, sepis kasační stížnosti), 3 režijní paušály po 300 Kč (§ 9 odst. 4 písm. a), § 11 odst. 1 a), d), a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb- advokátní tarif), tedy 18 200 Kč, a DPH ve výši 2 142 Kč, celkem 20 342 Kč.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Praha 31. března 2021

JUDr. Ivanka Havlíková v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru