Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

9 A 206/2010 - 48Usnesení MSPH ze dne 21.02.2011

Prejudikatura

11 A 179/2010 - 133


přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 9A 206/2010 - 48-49

USNESENÍ

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudců JUDr. Ivanky Havlíkové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobce: G. G., zast. Organizací pro pomoc uprchlíkům, se sídlem Praha 9, Kovářská 4, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Praha 7, pošt. schránka 21/OAM, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11.11.2009, č.j.: MV-83800-3/OAM-2009,

takto:

I. Žaloba se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání rozhodnutí označeného v záhlaví tohoto usnesení, jímž mu bylo sděleno, že podle ust. § 3a odst. 4 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), není oprávněn žádat o udělení mezinárodní ochrany v České republice. Žalovaný dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že žalobce je v Zařízení pro zajištění cizinců v Bělé-Jezové zajištěn podle ust. § 129 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), nelze považovat žalobcem zaslanou písemnost za prohlášení o úmyslu požádat o mezinárodní ochranu. Žalobci bylo sděleno, že jeho pobyt na území České republiky se i nadále řídí zákonem o pobytu cizinců. Za platný úmysl o mezinárodní ochraně, nepovažoval žalovaný ani písemnost, která mu byla doručena dne 11.11.2009, neboť podle § 3a písm. b) zákona o azylu, lze úmysl o mezinárodní ochraně adresovat žalovanému jen v případech, kdy je cizinec hospitalizován ve zdravotnickém zařízení nebo vykonává zabezpečovací detenci, vazbu anebo trest odnětí svobody. Na případ žalobce nelze toto ustanovení vztáhnout.

V podané žalobě žalobce předně namítal, že byl napadeným rozhodnutím zkrácen na svých právech, neboť napadené rozhodnutí je v rozporu s čl. 1 odst. 2 a čl. 10 Ústavy České republiky a dále s čl. 3 odst. 1 a čl. 43 Listiny základních práv a svobod ve spojení s Úmluvou o právním postavení uprchlíků a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tvrdil, že napadené rozhodnutí mu upřelo právo na vstup do řízení o udělení mezinárodní ochrany. Žalobce byl v době podání žaloby zajištěn podle ustanovení § 129 zákona o pobytu cizinců. Podle ustanovení § 3a písm. a) bod 4 zákona o azylu není cizinec, zajištěný za účelem jeho předání nebo průvozu podle mezinárodní smlouvy, oprávněn učinit prohlášení o mezinárodní ochraně. Namítl, že se chtěl ucházet o udělení statusu uprchlíka a tento svůj úmysl projevil vůči Ministerstvu vnitra. V zemi původu se obává vážné újmy (k tomu odkázal na listinu přiloženou k žalobě a psanou azbukou). Rusko dle názoru žalobce není demokratickou zemí a spravedlnosti a ochrany ze strany státních orgánů se mu nedostane. Kavkaz je po formálním ukončení vojenského konfliktu částí, kde se ruské úřady dopouštějí porušení lidských práv. Rusko rovněž ignoruje veškeré rozsudky Evropského soudu pro lidská práva, týkající se Čečenska a osoby, které se snaží medializovat postupy ruských úřadů na Kavkaze, jsou vražděny. V roce 2008 se situace v Dagestánu a Ingušsku nijak nezlepšila a beztrestně zde dochází k nezákonnému zatýkání, mizení osob i mimosoudnímu zabíjení. Z uvedených důvodů se žalobce nemůže vrátit do Ruska. Poukázal na to, že pouze v řízení o udělení mezinárodní ochrany je možno skutečně zjistit, zda je žalobce uprchlíkem a zda by eventuelně jeho předáním do státu původu nedošlo k porušení zejména čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, čl.3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod či čl. 43 Listiny základních práv a svobod. Tvrdil, že žalovaný byl povinen aplikovat Úmluvu o právním postavení uprchlíků přednostně před ustanovením § 3a zákona o azylu, který je s touto úmluvou v rozporu, neboť Úmluva předpokládá, že o přiznání (deklaraci) statutu uprchlíka bude probíhat alespoň nějaké řízení. Úmluva zároveň nepřipouští, aby právo žádat deklaraci statutu uprchlíka bylo některým kategoriím cizinců upíráno. Dle žalobce se žalovaný napadeným rozhodnutím dopustil diskriminace z důvodu státní příslušnosti a národního původu, čímž porušil ustanovení čl. 3 odstavec 1 Listiny, neboť žalobci pouze z toho důvodu, že je občan Ruska, nebylo umožněno požádat v Zařízení pro zajištění cizinců o jednu z forem mezinárodní ochrany, respektive o deklaraci statutu uprchlíka.

Žalobce také navrhl, aby městský soud přerušil řízení a předložil věc Ústavnímu soudu, neboť lze důvodně pochybovat o souladu ustanovení § 3a písm. a) bod 4 zákona o azylu s ústavním pořádkem.

Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě navrhl, aby soud žalobu zamítl. Tvrdil, že postupoval v intencích zákona o azylu, respektive ve smyslu ust. § 3a písm. a) bod 4 zákona o azylu. V případě žalobce se jednalo o zajištěného cizince, určeného k předání podle mezinárodní smlouvy na základě rozhodnutí Policie České republiky ze dne 4.11.2009, č.j. CPPH-23219/ČJ-2009-004003. Ve správním řízení bylo nepochybně prokázáno, že žalobce přicestoval do České republiky již 9.3.2005, poté neoprávněně vstoupil na území SRN a po jeho zadržení nerespektoval příkaz k vycestování a zdržoval se zde přes vydané správní vyhoštění nelegálně. V azylovém řízení byl neúspěšný. Nerespektoval mj. trest soudního vyhoštění, když nakonec byl trestním příkazem odsouzen k trestu vyhoštění na dobu 3 let. Opětovně byl v ČR nelegálně, naposledy dne 9.4.2008, a to až do jeho zadržení dne 4.11.2009. Cizinec měl úmysl požádat o mezinárodní ochranu před pronásledováním učinit v prvním státě Evropské Unie, na hraničním přechodu, v přijímacím středisku a podobě, a to za podmínky, že se dostavil dobrovolně a nikoli až byl zajištěn. V daném případě je tedy jeho žádost vyloučena z možnosti žádat o udělení mezinárodní ochrany v České republice. Současnou opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany považoval žalovaný za naprosto účelovou, podanou teprve po zajištění cizince s cílem odvrátit či zvrátit předání do Ruska. Poté, kdy žalobce využil institutu mezinárodní ochrany, mu byl poskytnut na dostatečně dlouhou dobu legální pobyt a s tím spojené sociální a zdravotní zabezpečení a bylo výhradně na něm, zda využije příslušného jiného právního institutu pobytu podle zákona o pobytu cizinců, což však nikdy nevyužil a namísto toho se na území České republiky pohyboval dlouhodobě nelegálně a zákaz pobytu nikdy nerespektoval.

Soud se nejprve zabýval návrhem žalobce na přerušení řízení:

Uvedený návrh soud zamítl, neboť neshledal splněné předpoklady ustanovení § 48 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“). Soud vycházel z odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22.7.2010, č.j.: 9 As 5/2010 – 74, dostupného na www.nssoud.cz, s jehož závěry se zcela ztotožnil. Otázkou, nakolik je předmětná právní úprava v České republice v souladu s žalobcem namítanými mezinárodními závazky, zejména principem non-refoulement, se městský soud nemohl blíže zabývat a obrátit se případně na Ústavní soud s návrhem na zrušení daného ustanovení zákona o azylu rvámci tzv. konkrétní kontroly norem. Tato forma přezkumu norem totiž na rozdíl od tzv. abstraktní kontroly norem předpokládá existenci úzké vazby mezi napadeným rozhodnutím a ustanovením právního předpisu navrženého ke zrušení; ta však v daném případě nebyla shledána, neboť nebyla splněna podmínka uplatnění citovaného ustanovení zákona o azylu v daném případě – viz odůvodnění níže.

Městský soud v Praze se dále zabýval otázkou, zda jsou v daném případě splněny podmínky řízení.

V daném případě žalobce zaslal žalovanému podání ze dne 6.11.2009, kterým výslovně projevil úmysl v České republice požádat o postavení uprchlíka dle Úmluvy o právním postavení uprchlíků. Uvedené podání obdržel žalovaný dne 10.11.2009. Dne 11.11.2009 pak žalovaný obdržel podání s názvem „Prohlášení o úmyslu požádat o mezinárodní ochranu“, ve kterém žalobce mj. uvedl, že situace v Dagestánu je velmi vážná, žalobci hrozí vážné nebezpečí ze strany wahhábitů, navíc nadále pokračují teroristické útoky. Vzhledem k výše uvedenému žalobce žádal opakovaně o mezinárodní ochranu. Uvedenými podáními se žalovaný zabýval a žalobci odpověděl sdělením ze dne 11.11.2009, č.j. MV-89800-3/OAM-2009.

Sdělení žalovaného k prohlášení o úmyslu požádat o mezinárodní ochranu ze dne 11.11.2009, č.j.: MV-83800-3/OAM-2009 nelze považovat za rozhodnutí v materiálním slova smyslu, které by bylo přezkoumatelné soudem. Předmětným sdělením byl žalobce informován, že jeho podání nelze považovat za prohlášení o úmyslu požádat o mezinárodní ochranu z důvodu, že je zajištěn v Zařízení pro zajištění cizinců za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy. Tím vlatně vyjádřil, že žádosti žalobce nepovažuje za návrh, kterým by bylo zahájeno správní řízení a že se jimi zabývat nebude, tedy nebude vůbec posuzovat oprávněnost či důvodnost této žádosti. Žalovaný tak dal najevo, že o žádostech nebude rozhodovat a že zůstane nečinný. Svým obsahem tedy žalobou napadený úkon žalovaného správního úřadu není rozhodnutím ve smyslu ustanovení § 65 odstavec 1 s.ř.s., podle něhož ten kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, (dále jen "rozhodnutí"), může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak. V daném případě tak chybí jedna ze základních podmínek řízení, za nichž může soud ve správním soudnictví podrobit přezkumu úkon správního úřadu, tj. existence správního rozhodnutí. Absence této podmínky řízení je neodstranitelnou překážkou řízení.

Podle ustanovení § 46 odstavec 1 písmeno a/ s.ř.s. nestanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh, jestliže nejsou splněny jiné podmínky řízení a tento nedostatek je neodstranitelný nebo přes výzvu soudu nebyl odstraněn, a nelze proto v řízení pokračovat,

Na základě výše uvedených důvodů Městský soud v Praze podle ustanovení § 46 odstavec 1 s.ř.s. a návrh odmítl, neboť sdělení žalovaného správního úřadu není rozhodnutím, tedy úkonem, zakládajícím, měnícím, rušícím nebo závazně určujícím práva nebo povinnosti a jde tak o úkon vyloučený ze soudního přezkumu podle ustanovení § 70 písmene a/ s.ř.s.

O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 60 odst.3 věta první s.ř.s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno či žaloba odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení lze podat kasační stížnost za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s. u Městského soudu v Praze ve lhůtě do dvou týdnů po doručení rozsudku. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem, to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 21. února 2011

JUDr. Naděžda Řeháková, v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Václav Koláček

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru