Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

9 A 17/2013 - 35Rozsudek MSPH ze dne 31.08.2016


přidejte vlastní popisek

9A 17/2013 - 35

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců Mgr. Martina Kříže a JUDr. Naděždy Řehákové v právní věci žalobce: DPÚK a.s., se sídlem Praha 5, Lumiérů 181/41, IČO: 25497961, zast. JUDr. Ilonou Vaněčkovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Na Pankráci 404/30a, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, za účasti této osoby zúčastněné na řízení: Ústecký kraj, se sídlem Ústí nad Labem, Velká Hradební 3118/48, zast. JUDr. Karlem Muzikářem, LL.M., advokátem se sídlem Praha 1, Křižovnické nám. 193/2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 19. 10. 2012, č. j.: MV-97037-4/VS-2012

takto:

I. Rozhodnutí ministra vnitra ze dne 19. 10. 2012 č. j. MV-97037-4/VS-2012 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 11.228,- Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobce advokátky JUDr. Ilony Vaněčkové.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým ministra vnitra zamítl rozklad žalobce proti výroku č. I rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 18. 7. 2012 č. j. MV-75-23/ODK-2012 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž bylo zastaveno řízení o návrhu žalobce, aby Ústeckému kraji byla uložena povinnost zaplatit žalobci jako vyrovnání prokazatelné ztráty, která mu vznikla provozováním veřejné linkové dopravy na území Ústeckého kraje ve dnech 8. 8. 2006 až 8. 9. 2006, částku 28.283.373,67 Kč s úrokem z prodlení z částky 11.830.373,37 Kč od 14. 12. 2006 do zaplacení a z částky 16.453.000,- Kč od 4. 11. 2010 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozhodnutí.

Orgán rozhodující o rozkladu v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že návrhem ze dne 30. 12. 2011 se žalobce domáhal, aby žalovaný v řízení o sporu z veřejnoprávní smlouvy uložil Ústeckému kraji povinnost zaplatit žalobci částku 123.215.913,- Kč s příslušenstvím, případně částku 57.402.033,08 Kč s příslušenstvím, spolu s náklady řízení. První uplatněný nárok byl dán součtem dílčích nároků, jejichž základ žalobce odvozoval od povinnosti Ústeckého kraje hradit žalobci ztrátu, která mu vznikla v souvislosti se zajišťováním veřejné linkové dopravy na území Ústeckého kraje. Žalobce především uplatnil požadavek na vyrovnání prokazatelné ztráty ve výši 28.283.373,67 Kč s příslušenstvím, která mu měla vzniknout v období od 8. 8. 2006 do 8. 9. 2006, kdy na základě rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje vydaného podle čl. 1 odst. 5 nařízení Rady (EHS) č. 1191/69 ze dne 26. 6. 1969 o postupu členských států ohledně závazků vyplývajících z pojmu veřejné služby v dopravě po železnici, silnici a vnitrozemských vodních cestách, ve znění nařízení Rady (EHS) č. 1893/91 ze dne 20. 6. 1991 (dále jen „nařízení EHS č. 1191/69“) plnil závazek veřejné služby provozováním veřejné linkové dopravy na linkách a spojích vymezených v tomto rozhodnutí, za což mu však nebyla Krajským úřadem Ústeckého kraje přiznána žádná náhrada. Žalobce dále uplatnil také požadavek na úhradu částky 50.343.294,- Kč s příslušenstvím, která představuje nárok na vyrovnání prokazatelné ztráty vzniklé zajišťováním základní dopravní obslužnosti Ústeckého kraje v roce 2008, dále částky 23.955.512,- Kč s příslušenstvím, která představuje nárok na vyrovnání prokazatelné ztráty vzniklé zajišťováním základní dopravní obslužnosti Ústeckého kraje v roce 2009, a částky 20.633.512,- Kč příslušenstvím, která představuje nárok na vyrovnání prokazatelné ztráty vzniklé zajišťováním základní dopravní obslužnosti Ústeckého kraje v roce 2010. Pro případ, že by správní orgán shledal, že smlouva o závazku veřejné služby, uzavřená mezi právním předchůdcem žalobce a Krajským úřadem Ústeckého kraje dne 30. 12. 2003, byla výpovědí ze dne 31. 1. 2006 platně a účinně vypovězena a touto výpovědí došlo k zániku závazku veřejné služby, uplatnil žalobce nárok na úhradu prokazatelné ztráty z důvodu plnění tarifního závazku ve smyslu čl. 11 nařízení EHS č. 1191/69 v letech 2008 až 2010 v celkové výši 57.402.033,08 Kč (za rok 2008 ve výši 28.637.272,52 Kč, za rok 2009 ve výši 15.654.593,88 Kč a za rok 2010 ve výši 13.110.166,68 Kč).

Orgán rozhodující o rozkladu následně shrnul průběh řízení před orgánem I. stupně. Konstatoval, že správní orgán I. stupně výrokem č. I prvostupňového rozhodnutí zastavil podle § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu (dále též jen „s.ř.“) ve spojení s § 48 odst. 2 s.ř. řízení v části, v níž se žalobce domáhal přiznání částky 28.283.373,67 Kč s příslušenstvím jako nároku na vyrovnání prokazatelné ztráty vzniklé provozováním veřejné linkové dopravy v období od 8. 8. 2006 do 8. 9. 2006. Správní orgán I. stupně dospěl k závěru, že uvedený nárok byl již žalobcem uplatněn v řízení vedeném pod č. j. MV-88784/ODK-2008 a bylo o něm již rozhodnuto výrokem č. II rozhodnutí ze dne 2. 4. 2012, č. j. MV-88784-62/ODK-2008 (dále jen „rozhodnutí ze dne 2. 4. 2012“). Tím byla dána překážka věci pravomocně rozhodnuté podle § 48 odst. 2 s.ř. a jediným do úvahy připadajícím způsobem rozhodnutí proto bylo částečné zastavení řízení podle § 66 odst. 2 písm. b/ s.ř. (správně § 66 odst. 1 písm. b/ s.ř.), neboť návrh se v této části stal po právní moci rozhodnutí ze dne 2. 4. 2014 zjevně nepřípustným.

V rozkladu proti prvostupňovému rozhodnutí žalobce namítl, že výrok č. II rozhodnutí ze dne 2. 4. 2012 nelze považovat za rozhodnutí o téže věci ve smyslu § 48 odst. 2 s.ř., neboť v tomto výroku vůbec nebylo o požadavku na vyrovnání prokazatelné ztráty za období od 8. 8. 2006 do 8. 9. 2006 ve výši 28.283.373,67 Kč rozhodnuto. V době vydání prvostupňového rozhodnutí tedy překážka věci rozhodnuté neexistovala, což má za následek nezákonnost jeho výroku č. I. Tento výrok je dle mínění žalobce nezákonný také proto, že v řízení vedeném pod č. j. MV-88784/ODK-2008 bylo sice žalobcem uplatněno plnění ve výši 28.283.373,67 Kč, avšak bez příslušenství. I kdyby tak bylo možné považovat výrok č. II rozhodnutí ze dne 2. 4. 2012 za rozhodnutí o tomto nároku, nebyla splněna podmínka pro uplatnění překážky věci rozhodnuté spočívající v totožnosti předmětu řízení.

K námitce, že výrokem č. II rozhodnutí ze dne 2. 4. 2012 nebylo rozhodnuto o nároku, na který se vztahuje výrok č. I prvostupňového rozhodnutí, orgán rozhodující o rozkladu uvedl, že žalobce v průběhu řízení vedeného pod sp. zn. MV-88784/ODK-2008 podáním ze dne 8. 11. 2010 rozšířil předmět řízení o nárok na vyrovnání prokazatelné ztráty, která mu měla vzniknout v období od 8. 8. 2006 do 8. 9. 2006 provozováním veřejné linkové dopravy a kterou vyčíslil částkou 28.283.373,67 Kč. Předmět tohoto řízení tedy zahrnoval i uvedený nárok, a správní orgán I. stupně proto o tomto nároku také rozhodl v rozhodnutí ze dne 2. 4. 2012. V této souvislosti orgán rozhodující o rozkladu poukázal na bod 8 uvedeného rozhodnutí a návětí jeho výroku č. II, které výslovně hovoří o době „od června 2006 do prosince 2007.“ Částka 28.283.373,67 Kč nebyla ve výroku samostatně uvedena, protože žalobce vůči tomuto nároku neuplatnil požadavek na přiznání jeho příslušenství, a požadované plnění bylo tudíž zahrnuto jako součást celkové částky 153.798.332,73 Kč, o níž bylo správním orgánem I. stupně ve výroku rozhodnuto. Výrok č. II. rozhodnutí ze dne 2. 4. 2012 sice celkovou částku, kterou žalobce v tomto řízení uplatňoval, neuvedl přesně (k nepřesnostem došlo vlivem ne zcela jednoznačně formulovaných požadavků žalobce), tato skutečnost však neměla žádný vliv na to, že výrokem č. II rozhodnutí ze dne 2. 4. 2012 správní orgán rozhodl pravomocně také o nároku za období od 8. 8. 2006 do 8. 9. 2006. Správní orgán poté provedl v souladu s ustanovením § 70 s.ř. opravu této zřejmé nesprávnosti v písemném vyhotovení rozhodnutí, o čemž vydal dne 3. 8. 2012 pod č. j. MV-88784-100/ODK-2008 opravné rozhodnutí, které bylo žalobci doručeno dne 8. 8. 2012 a právní moci nabylo dne 23. 8. 2012. Oprava výroku č. II rozhodnutí ze dne 2. 4. 2012 se nijak netýkala nároku ve výši 28.283.373,67 Kč, který byl zahrnut v celkové požadované částce i původní formulaci výroku č. II uvedeného rozhodnutí.

Orgán rozhodující o rozkladu dále uvedl, že žalobce skutečně v řízení vedeném pod sp. zn. MV-88784/ODK-2008 uplatnil nárok na zaplacení částky 28.283.373,67 Kč bez příslušenství, zatímco v řízení vedeném pod sp. zn. MV-75/ODK-2012 požadoval tuto částku s příslušenstvím. Žalobce se však dle názoru orgánu rozhodujícího o rozkladu mýlí, pokud v tom spatřuje nesplnění podmínky „totožnosti práva“ ve smyslu § 48 odst. 2 s.ř. Je nesporné, že žalobce požadoval v obou výše uvedených řízeních identickou částku ze shodného důvodu. Dále je nesporné, že o tomto nároku již správní orgán I. stupně pravomocně rozhodl rozhodnutím ze dne 2. 4. 2012, jímž návrh na přiznání uvedené částky jako nedůvodný zamítl. Uvedený nárok se tak stal nárokem, o němž bylo pravomocně rozhodnuto, přičemž dle orgánu rozhodujícího o rozkladu je z povahy věci nutné zamítavý výrok vztáhnout také na jakákoliv na něm závislá plnění, tedy typicky i na jeho příslušenství, která by si žalobce mohl nárokovat, avšak nenárokoval. Příslušenství nemá samostatnou právní povahu, ale sleduje osud rozhodnutí o základu nároku, takže zamítavý výrok o základu nároku se nutně vztahuje i na další s ním bezprostředně spojená plnění.

V žalobě proti napadenému rozhodnutí žalobce namítl, že ze znění výroku č. II rozhodnutí ze dne 2. 4. 2012 (ve znění opravného rozhodnutí ze dne 3. 8. 2012 č. j. MV-88784-100/ODK-2008) je zřejmé, že jím nebylo rozhodnuto o zamítnutí částky 28.283.373,67 Kč s úrokem z prodlení z částky 11.830.373,67 Kč od 14. 12. 2006 do zaplacení a z částky 16.453.000,- Kč od 4. 11. 2010 do zaplacení, která by představovala nárok na úhradu prokazatelné ztráty za období od 8. 8. 2006 do 8. 9. 2006, kterou žalobce uplatnil (avšak bez jakéhokoliv příslušenství) v řízení vedeném pod sp. zn. MV-88784/ODK-2008 podáním ze dne 8. 11. 2010. Proto nemohla nastat překážka věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu § 48 odst. 2 správního řádu, a to pokud jde o nárok na příslušenství částky 28.283.373,67 Kč, neboť správní orgán o tomto příslušenství představovaném úrokem z prodlení z částky 11.830.373,67 Kč od 14. 12. 2006 do zaplacení a úrokem z prodlení z částky 16.453.000,- Kč od 4. 11. 2010 do zaplacení nerozhodl, a uvedený nárok ani nebyl předmětem řízení vedeného pod sp. zn. MV-88784/ODK-2008. Nárok na částku 28.283.373,67 Kč s výše zmíněným příslušenstvím žalobce uplatnil poprvé až v řízení vedeném pod sp. zn. MV-75/ODK-2012.

Podle žalobce z teorie i praxe vyplývá, že účinky právní moci lze vztáhnout toliko na předmět řízení, o němž bylo rozhodnuto. Nebyla-li tedy určitá část předmětem řízení (či nebyl-li celý předmět řízení rozhodnutím vyčerpán), nemohla být v takovém případě ve vztahu k takové části řízení dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, a nic by tedy žalobci nebránilo v tom, aby takový nárok učinil předmětem jiného řízení. Příslušenství částky 28.283.373,67 Kč nebylo předmětem řízení vedeného žalovaným pod sp. zn. MV-88784/ODK-2008, a rozhodnutí o něm proto nemohlo být součástí žádného výroku rozhodnutí vydaného v tomto řízení. Rozhodnutí vydané v řízení vedeném pod sp. zn. MV-88784/ODK-2008 z tohoto důvodu nemůže představovat překážku věci rozhodnuté ve vztahu k předmětnému příslušenství, neboť v tomto řízení nebylo (a ani nemohlo být) o příslušenství meritorně rozhodnuto.

Žalobce dále uvedl, že příslušenství je samo o sobě věcí v právním smyslu, příslušenstvím je pouze z hlediska svého funkčního určení. Příslušenství se běžně stává samostatným předmětem smluvních vztahů. Příslušenstvím pohledávky jsou podle § 121 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku úroky, úroky z prodlení, poplatek z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním. Příslušenství je tak možno učinit samostatným předmětem řízení. Je na žalobci, zda příslušenství předmětem řízení učiní či nikoliv a zda je učiní předmětem řízení spolu s jistinou či samostatně. V této souvislosti žalobce odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/08.

Pokud žalobce učinil předmětem řízení příslušenství (celé či jeho část), bylo povinností správního orgánu o takovém příslušenství meritorně rozhodnout. K tomu však nedošlo, neboť rozhodnutí o zastavení řízení ve vztahu k příslušenství nelze za meritorní rozhodnutí považovat a žádné jiné rozhodnutí dosud o příslušenství meritorně nerozhodlo. Žalobce považuje s ohledem na samostatnou povahu příslušenství za nesprávný závěr žalovaného, že zamítavý výrok o základu nároku se nutně vztahuje i na další s ním bezprostředně spojená plnění. Tento závěr podle něj vede k absurdnímu závěru, neboť v situaci, kdy by nárok nebyl zamítán, ale naopak přiznáván, by nebylo zřejmé, jaké příslušenství se k nároku vztahuje.

Žalobce uzavřel, že žalovaný v daném případě nesprávně posoudil existenci překážky věci rozhodnuté a současně nesprávně posoudil povahu příslušenství, když dospěl k závěru, že příslušenství nemá samostatnou právní povahu a že zamítavý výrok o „základu“ nároku je třeba bez dalšího vztáhnout i na s ním spojená plnění.

Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ve vyjádření k žalobě setrval na právním názoru, který zaujal v napadeném rozhodnutí, a plně na něj odkázal.

Osoba zúčastněná na řízení ve svém vyjádření k věci samé uvedla, že dle jejího názoru by měl soud žalobu jako nedůvodnou zamítnout, neboť výrok prvostupňového rozhodnutí i napadené rozhodnutí jsou po věcné i právní stránce správné. V souladu s ustálenou rozhodovací praxí je úrokový vztah vztahem akcesorickým, jehož vznik je podmíněn platným závazkovým vztahem hlavním. V této souvislosti osoba zúčastněná na řízení odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2004 sp. zn. 35 Odo 101/2002. Z uvedeného principu vyplývá, že pokud příslušný orgán zamítne nárok na plnění z hlavního závazkového vztahu, dopadá takové rozhodnutí rovněž na veškerá akcesorická plnění, včetně zejména příslušenství, neboť tato akcesorická plnění nemohou bez hlavního závazkového vztahu vůbec existovat. Žalovaný proto dospěl ke správnému závěru, že zamítavý výrok ohledně domnělého nároku žalobce je nutné vztáhnout také na jakákoliv na něm závislá plnění, tedy i na jeho příslušenství, a že příslušenství sleduje osud rozhodnutí o základu nároku. Pravomocné rozhodnutí ze dne 2. 4. 2012 zamítající nárok žalobce na úhradu částky 28.283.373,67 Kč tak bez dalšího zakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté ve vztahu k příslušenství závislém na existenci tohoto nároku.

Tvrzení žalobce, že závěr žalovaného by ad absurdum vedl k tomu, že byl-li by základ nároku přiznáván a nikoliv zamítán, tak by nebylo zřejmé, jaké příslušenství se k takovému nároku vztahuje, osoba zúčastněná na řízení označila za zcela liché. Žalobce totiž pomíjí skutečnost, že mezi účinky zamítavého rozhodnutí a účinky rozhodnutí o přiznání základu nároku je diametrální rozdíl. Zatímco v případě rozhodnutí o zamítnutí základu nároku je ze shora uvedených důvodů existence nároku na jakákoliv akcesorická plnění bez dalšího vyloučena, rozhodnutí o přiznání základu nároku neznamená, že by jím byl automaticky potvrzen i nárok na příslušenství vyplývající z takového základu nároku. Případná existence nároku na příslušenství by totiž kromě platného hlavního závazkového vztahu vždy závisela na mnoha dalších skutkových a právních okolnostech, které by bylo nutno tvrdit a dokázat. Podle osoby zúčastněné na řízení se nárok žalobce na příslušenství ve správním řízení vedeném pod sp. zn. MV-75/ODK-2012 nestal samostatným předmětem řízení, jak žalobce mylně dovozuje. Aby se příslušenství mohlo stát v procesním slova smyslu samostatným předmětem řízení, nesměl by žalobce v souladu s ustálenou judikaturou současně učinit předmětem řízení údajný hlavní nárok na úhradu částky 28.283.373,67 Kč, od nějž se tvrzený nárok na příslušenství odvíjí. V této souvislosti osoba zúčastněná na řízení poukázala na usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 10. 2003 sp. zn. 22 Co 2053/2003 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2005 sp. zn. 33 Odo 984/2004. Jelikož se však žalobce v řízení vedeném pod sp. zn. MV-75/ODK-2012 domáhal nároku na zaplacení příslušenství spolu s údajným hlavním nárokem, je evidentní, že domnělý nárok žalobce na příslušenství nelze z procesního hlediska posuzovat odlišně od nároku hlavního.

Skutečnost, že žalobce svůj nárok na příslušenství uplatnil až v řízení vedeném pod sp. zn. MV-75/ODK-2012, nemá dle osoby zúčastněné na řízení žádný vliv na správnost závěru, že z věcného hlediska (tj. z hlediska totožnosti právních i skutkových důvodů) byl předmětem řízení sp. zn. MV-75/ODK-2012 tentýž nárok jako v případě správního řízení vedeného dříve pod sp. zn. MV-88784/ODK-2008, neboť příslušenství se nestalo samostatným předmětem řízení sp. zn. MV-75/ODK-2012. I proto žalovaný postupoval správně, když z důvodu existence překážky věci pravomocně rozhodnuté zastavil předmětné řízení v části týkající se údajného nároku žalobce na úhradu částky 28.283.373,67 Kč včetně příslušenství.

Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů. V posuzované věci vyšel z následně uvedené právní úpravy:

Podle § 48 odst. 2 s.ř. přiznat totéž právo nebo uložit tutéž povinnost lze z téhož důvodu téže osobě pouze jednou.

Podle § 66 odst. 1 písm. b/ s.ř. řízení o žádosti správní orgán usnesením zastaví, jestliže byla podána žádost zjevně právně nepřípustná.

Soud o věci uvážil takto:

Žaloba je důvodná. Žalobce právem vytýká žalovanému nesprávnost jeho závěru o existenci překážky věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata), pro kterou bylo řízení o návrhu žalobce na zaplacení částky 28.283.373,67 Kč s úrokem z prodlení z částky 11.830.373,37 Kč od 14. 12. 2006 do zaplacení a z částky 16.453.000,- Kč od 4. 11. 2010 do zaplacení výrokem č. I prvostupňového rozhodnutí zastaveno.

Mezi stranami není sporu o tom, že žalobce v předchozím řízení vedeném pod sp. zn. MV-88784/ODK-2008 uplatnil nárok na zaplacení částky 28.283.373,67 Kč bez příslušenství, zatímco v řízení vedeném pod sp. zn. MV-75/ODK-2012 požadoval zaplatit tuto částku s výše uvedeným příslušenstvím. Mezi stranami je rovněž nesporné, že o návrhu na zaplacení částky 28.283.373,67 Kč (bez příslušenství) uplatněném v řízení vedeném pod sp. zn. MV-88784/ODK-2008 již bylo správním orgánem pravomocně rozhodnuto, a to rozhodnutím ze dne 2. 4. 2012, jímž byl jako nedůvodný zamítnut (též) návrh na přiznání uvedené částky. Z odůvodnění rozhodnutí ze dne 2. 4. 2012 (str. 4) vyplývá, že původně uplatněný nárok žalobce podáním ze dne 8. 11. 2010 rozšířil o požadavek na zaplacení úhrady prokazatelné ztráty za období od 8. 8. 2006 do 8. 9. 2006 ve výši 28.283.373,67 Kč (bez příslušenství). Zamítavý výrok č. II. rozhodnutí ze dne 2. 4. 2012 se tedy nutně vztahuje i na tuto žalobcem požadovanou částku.

Jak uvedl v rozsudku ze dne 20. 7. 2005 č. j. 33 Odo 754/2004 Nejvyšší soud, „překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae) nastává především v případě, má-li být v novém řízení projednávána stejná věc. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn.“

Překážka věci rozhodnuté je procesní překážkou řízení, jejímž smyslem je zabránit neúčelnému vedení dalších řízení o stejné věci, o které již bylo dříve pravomocně rozhodnuto. Podle výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu totožnost věci závisí (mimo jiné) na předmětu řízení, který je určen (vymezen) žalobním petitem. Pouze domáhá-li se navrhovatel na základě shodných skutkových tvrzení téhož nároku, je dána shodnost předmětu řízení. Tak tomu ale v projednávané věci nebylo. Předmět řízení vedeného žalovaným pod sp. zn. MV-88784/ODK-2008 se od předmětu řízení vedeného pod sp. zn. MV-75/ODK-2012 liší v tom, že v prvním řízení žalobce nenárokoval zaplacení příslušenství z částky 28.283.373,67 Kč, zatímco v druhém řízení tento nárok uplatnil. Tato rozdílnost obou věcí, spočívající v rozdílnosti předmětu obou řízení, vylučuje, aby rozhodnutí vydané v prvním řízení představovalo překážku věci rozhodnuté pro druhé řízení. Tato překážka je dána pouze v rozsahu „základu“ nároku, tj. pokud jde o částku 28.283.373,67 Kč, o které skutečně bylo již dříve žalovaným pravomocně rozhodnuto. Pouze v této části mohl a měl žalovaný řízení vedené pod sp. zn. MV-75/ODK-2012 zastavit. Žalobci je však nutno přisvědčit v tom, že o jeho nově uplatněném nároku na zaplacení příslušenství dosud pravomocně rozhodnuto nebylo, resp. nebylo o něm rozhodnuto vůbec, a řízení vedené pod sp. zn. MV-75/ODK-2012 proto nemohlo být v této části zastaveno pro překážku věci pravomocně rozhodnuté.

Úvaha žalovaného, jakož i osoby zúčastněné na řízení, že příslušenství nutně sleduje osud „základu“ nároku, k němuž se upíná, je nepochybně správná z pohledu práva hmotného. Byl-li základ žalobcova nároku, tj. jeho návrh na zaplacení částky 28.283.373,67 Kč z titulu úhrady prokazatelné ztráty za období od 8. 8. 2006 do 8. 9. 2006 ve výši 28.283.373,67 Kč žalovaným pravomocně zamítnut jako nedůvodný, je zřejmé, že stejný osud bude sdílet i žalobcem nově vznesený nárok na zaplacení příslušenství z této částky. To však nic nemění na povinnosti žalovaného o žalobcem požadovaném příslušenství meritorně rozhodnout poté, co žalobce tento nárok uplatnil, k čemuž však nedošlo. Žalobce právem poukazuje na absenci pravomocného meritorního rozhodnutí o jím uplatněném příslušenství, které jedině by bylo s to do budoucna založit překážku rei iudicatae.

Z výše uvedeného je zřejmé, že soud nesdílí názor žalovaného a osoby zúčastněné na řízení, že zamítavý výrok o „základu“ nároku nutně dopadá i na veškeré příslušenství, které by si žalobce mohl nárokovat, avšak dosud nenárokoval. Příslušenství nároku může být nepochybně samostatným předmětem řízení, avšak i v případě, že je v řízení uplatněno spolu s pohledávkou, k níž se vztahuje, je třeba o něm rozhodnout. Pokud v určitém řízení příslušenství uplatněno není, logicky netvoří předmět takového řízení, a proto nelze dovozovat, že rozhodnutí vydané v takovém řízení se vztahuje i na (jakékoliv) příslušenství, které by tentýž subjekt mohl nárokovat v budoucnu. Tomuto závěru ostatně nasvědčuje i shora citovaný rozsudek ze dne 20. 7. 2005 č. j. 33 Odo 754/2004, v němž Nejvyšší soud dovodil, že rozhodnutí o pohledávce a jejím příslušenství netvoří překážku věci rozhodnuté pro nové rozhodnutí o příslušenství, které se upíná k témuž základu, ovšem je požadováno v jiné výši.

Odkaz osoby zúčastněné na řízení na usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 10. 2003 sp. zn. 22 Co 2053/2003 a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2005 sp. zn. 33 Odo 984/2004 je pro posouzení dané věci irelevantní. První judikát se týká určení základu pro vyměření soudního poplatku, nikoliv problematiky překážky věci rozhodnuté, v druhém pak Nejvyšší soud dovodil nutnost posuzovat otázku přípustnosti dovolání samostatně u každého z více uplatněných nároků. Zmínka Nejvyššího soudu o tom, že příslušenství nájemného (v podobě poplatku z prodlení) by bylo samostatným předmětem řízení, jestliže by (v řízení) nebyl uplatněn nárok samotný, je zcela logická – je-li v řízení uplatněn nárok spolu s příslušenstvím, netvoří příslušenství samostatný předmět řízení. Ať již je však příslušenství samostatným předmětem řízení či nikoliv, vždy je o něm nutno rozhodnout.

Lze uzavřít, že žalovaný pochybil, jestliže zamítl rozklad žalobce a prvostupňové rozhodnutí potvrdil, neboť předmětem řízení vedeného pod sp. zn. MV-75/ODK-2012 není stejná věc, jako tomu bylo v řízení vedeném pod sp. zn. MV-88784/ODK-2008. Rozdílnost předmětu obou řízení spočívá v nově uplatněném nároku žalobce na zaplacení příslušenství z částky 28.283.373,67 Kč, a v tomto rozsahu nemůže rozhodnutí ze dne 2. 4. 2012 tvořit překážku věci pravomocně rozhodnuté pro vydání rozhodnutí o žalobcem požadovaném příslušenství. Napadené rozhodnutí, které je zbudováno na opačném závěru, je tak nezákonné, a soud ho pro tuto nezákonnost podle § 78 odst. 1 s.ř.s. zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V něm bude správní orgán podle § 78 odst. 5 s.ř.s. vázán právním názorem, který soud ve zrušujícím rozsudku vyslovil.

Ve druhém výroku tohoto rozsudku přiznal soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 věta prvá s.ř.s. žalobci, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení. Náklady, které žalobci v řízení vznikly, spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 3.000,- Kč a v nákladech souvisejících s právním zastoupením žalobce advokátem. Tyto jsou tvořeny jednak odměnou za právní zastoupení žalobce advokátem, a to za dva úkony právní služby (převzetí zastoupení a sepsání žaloby), přičemž sazba odměny za každý z těchto úkonů činí 3.100,- Kč (§ 7, § 9 odst. 4 písm. d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2013). Náklady právního zastoupení žalobce jsou dále tvořeny dvěma paušálními částkami ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 9. 2006) a částkou 1.428,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 57 odst. 2 s.ř.s.). Celková výše nákladů, které žalobci v tomto řízení vznikly, tedy činí 11.228,- Kč.

V projednávané věci soud neuložil osobě zúčastněné na řízení žádnou povinnost a neshledal ani důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by jí mohl přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení. Proto ve třetím výroku tohoto rozsudku v souladu s § 60 odst. 5 s.ř.s. rozhodl, že osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách www.nssoud.cz.

V Praze dne 31. srpna 2016

JUDr. Ivanka Havlíková, v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Veronika Brunhoferová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru