Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

9 A 168/2016 - 7Usnesení MSPH ze dne 25.10.2016

Prejudikatura

8 Ao 7/2010 - 65


přidejte vlastní popisek

9A 168/2016 - 7

USNESENÍ

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudců JUDr. Ivanky Havlíkové a Mgr. Martina Kříže v právní věci navrhovatele: A. Ž., bytem H., P., proti odpůrci: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, o návrhu navrhovatele na zrušení § 23 odst. 6 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb.,

takto:

I. Návrh se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Navrhovatel dne 16. 9. 2016 doručil Městskému soudu v Praze podání nadepsané jako „Žaloba – návrh dle ust. § 101a odst. 1 – s. ř. s.; Zrušení ust. § 23 odst. 6 vyhlášky č. 345/1999 Sb.“.

Navrhovatel v odůvodnění návrhu konstatuje, že znění § 23 odst. 6 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 345/1999 Sb.“), je v rozporu se zákonem č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 379/2005 Sb.“), jakož i v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy. V § 81 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o VTOS“), chybí absence zmocnění k tomuto typu úpravy problému. Navrhovatel uvedl, že je „vězeň – nekuřák“ a od roku 2001 je držen v českých věznicích, v nichž však v rozporu s § 8 a § 9 zákona č. 379/2005 Sb. neexistují žádné stavebně-technicky oddělené prostory ke kouření. Navrhovatel je tak držen v cele s nápisem „Zákaz kouření“, ačkoli kouř z cigaret je přítomen prakticky všude. Ustanovení § 23 odst. 6 vyhlášky č. 345/1999 Sb. představuje personifikaci problému (skrze kterou jsou de facto nekuřáci „victimizováni“), obchází zákon č. 379/2005 Sb. a popírá jeho platnost v budovách pod správou odpůrce. Ve věznicích přitom nejsou pouze vězni, ale i zaměstnanci vězeňské služby, kteří v důsledku faktu globálního zamoření věznic kouřem z tabákových výrobků nepožívají žádné ochrany. Navrhovatel má za to, že je již déle než 15 let ohrožován na zdraví vědomou alibistickou činností odpůrce, kdy státní orgány do faktické implementace zákona č. 379/2005 Sb. neinvestovaly ani korunu (kromě nalepení cedulí a nápisů a nakreslení čar na podlaze). Navrhovatel tedy navrhl, aby Městský

soud v Praze rozsudkem § 23 odst. 6 vyhlášky č. 345/1999 Sb. zrušil.

Městský soud v Praze se nejprve zabýval otázkou, zda je návrh přípustný, konkrétně tím, zda je vůbec dána pravomoc správních soudů rozhodnout o daném návrhu.

Podle § 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), ve správním soudnictví poskytují soudy ochranu veřejným subjektivním pokračování
2

právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem a za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem a rozhodují v dalších věcech, v nichž tak stanoví tento zákon.

Podle § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. soudy ve správním soudnictví rozhodují o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobou nebo jiným orgánem, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy (pozn. soudu: takové orgány označil zákonodárce legislativní zkratkou „správní orgán“).

Podstatné pro konstatování pravomoci správních soudů v dané věci je obsah tvrzení navrhovatele i povaha předpisu, jehož zrušení se navrhovatel domáhá .

Navrhovatel v posuzovaném případě netvrdí, že správním orgánem bylo zasaženo do jeho veřejného subjektivního práva. Navrhovatel ve vztahu ke své osobě konstatuje pouze to, že je jako nekuřák držen v cele, kde je přítomen „kouř z cigaret“ (pronikající sem z jiných prostor). Navrhovatelem napadené ustanovení § 23 odst. 6 vyhlášky č. 345/1999 Sb. (soud jen pro úplnost podotýká, že od 1. 3. 2015 tomuto ustanovení obsahově odpovídá § 23 odst. 7 citované vyhlášky) však zní: Odsouzený nekuřák se na vlastní žádost umístí vždy odděleně od odsouzených kuřáků. Nedodržení tohoto ustanovení tak není navrhovatelem tvrzeno a pro podstatu tvrzení navrhovatele, spočívající v nadbytečnosti vyhlášky, není z hlediska nezbytnosti dotčení jeho veřejných subjektivních práv, relevantní. Je tedy zřejmé, že napadené ustanovení nemá na navrhovatelem popisovaný skutkový stav žádný přím ývliv a naopak směřuje k ochraně před negativním vlivem tabákových výrobků (a to i přesto, že navrhovatel zřejmě pokládá toto opatření za neúčinné). Navrhovatel tedy v podstatě svým návrhem ani netvrdí, že se napadené ustanovení vyhlášky č. 345/1999 Sb. jakkoli negativně dotklo jeho právní sféry a snáší proti němu spíše argumenty abstraktní povahy, konkrétně např. že napadené ustanovení je v rozporu se zákonem, že v praxi není naplňován jeho účel atp.

Soud tedy má za to, že v dané věci absentují materiální podmínky pro konstatování pravomoci Městského soudu v Praze rozhodnout o daném návrhu. Tato podmínka spočívá v tom, aby navrhovatel tvrdil, že byl konkrétním postupem veřejné správy zkrácen na svém veřejném subjektivním právu. Výše uvedené platí pro všechny typy relevantních řízení ve správním soudnictví, tedy i např. pro řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgán dle § 65 a násl. s. ř. s. a řízení o ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu dle § 82 a násl. s. ř. s.

Podmínky pro rozhodovací pravomoc soudu nejsou dány ani v povaze napadeného předpisu. Pokud navrhovatel v záhlaví svého návrhu odkazuje na § 101a odst. 1 s. ř. s., pak se patrně domnívá, že napadené ustanovení vyhlášky č. 345/1999 Sb., resp. vyhláška celá, je opatřením obecné povahy. S tímto názorem však soud nesouhlasí. K vymezení znaků opatření obecné povahy soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2005, č. j. 1 Ao 1/2005 – 98, publ. pod č. 740/2006 Sb. NSS, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že opatření obecné povahy představuje správní akt s konkrétně určeným předmětem a s obecně vymezeným okruhem adresátů, tedy úkon správního orgánu v určité věci, který se přímo dotýká práv, povinností nebo zájmů blíže neurčeného okruhu osob. Z hlediska posouzení toho, zda se jedná či nejedná o opatření obecné povahy nelze pominout ani § 171 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, který obsahuje pokračování
3

negativní vymezení opatření obecné povahy: Podle této části (tj. části šesté, ustanovení §§ 171 až 174 správního řádu) postupují správní orgány v případech, kdy jim zvláštní zákon ukládá vydat závazné opatření obecné povahy, které není právním předpisem ani rozhodnutím.

V dané věci je tak rozhodující, že napadená vyhláška ministerstva spravedlnosti není opatřením obecné povahy. Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 21. 1. 2011, č. j. 8 Ao 7/2010 - 65, publ. pod č. 2321/2011 Sb. NSS uvedl, že úvahy soudu o tom, zda napadený akt je opatřením obecné povahy či nikoliv, jsou namístě, pokud zákonné pojmenování takového aktu zcela chybí, či pokud došlo k zásadní změně právní úpravy, přičemž chybějí výslovná přechodná ustanovení. Pokud zákon výslovně stanoví formu příslušného právního aktu, a tato forma je dodržena, není tu zpravidla prostor pro jiné soudní hodnocení povahy takového aktu. Projeví-li zákonodárce jednoznačně vůli, aby právní akt byl vydán v určité formě, a při této vůli setrvá, nemůže soud ve správním soudnictví tuto formu zvrátit. Podle § 81 zákona o VTOS Ministerstvo spravedlnosti stanoví vyhláškou řád výkonu trestu odnětí svobody. Podle těchto ustanovení odpůrce postupoval a vydal vyhlášku, jejíž ustanovení § 23 odst. 6 navrhovatel napadl. Z dikce § 81 zákona o VTOS je patrné, že zákonodárce jednoznačně projevil vůli, aby odpůrce rozhodoval o dané problematice formou vyhlášky, tedy formou obecně závazného právního předpisu, vydaného na podkladě zákona. Zákon o VTOS byl přitom za dobu účinnosti správního řádu, který do českého právního řádu výslovně zakotvil institut opatření obecné povahy, několikrát novelizován, zákonodárce přesto ponechal stávající úpravu, podle níž odpůrce stanoví řád výkonu trestu vyhláškou. Soud jen pro úplnost podotýká, že vyhláška č. 345/1999 Sb., a potažmo její § 23 odst. 6, postrádá i jeden ze základních znaků pozitivního vymezení opatření obecné povahy, a to konkrétnost předmětu právní regulace. Napadené ustanovení v podstatě ukládá Vězeňské službě povinnost umístit odsouzené kuřáky odděleně od odsouzených nekuřáků, přičemž tato norma se uplatní ve všech věznicích a dopadá na všechny zaměstnance vězeňské služby a na všechny odsouzené. Nejedná se tedy o pravidlo, které by např. řešilo nějakou konkrétní situaci, resp. které by se

uplatnilo v jednoznačně vymezeném konkrétním místě.

Soud tedy shrnuje, že napadená vyhláška č. 345/1999 Sb., potažmo její § 23 odst. 6 (resp. § 23 odst. 7 ve znění účinném od 1. 3. 2015), není opatřením obecné povahy, ale právním předpisem (resp. částí právního předpisu). Ke zrušení vyhlášky ministerstva jako jiného právního předpisu nebo jeho jednotlivých ustanovení je příslušný Ústavní soud na základě článku 87 odst. 1 písm. b) Ústavy České republiky a podle § 64 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

Podle § 46 odst. 1 písm. a) s.ř.s. nestanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh, jestliže soud o téže věci již rozhodl nebo o téže věci již řízení u soudu probíhá nebo nejsou-li splněny jiné podmínky řízení a tento nedostatek je neodstranitelný nebo přes výzvu soudu nebyl odstraněn, a nelze proto v řízení pokračovat.

Protože návrh navrhovatele nesměřuje proti opatření obecné povahy a navrhovatel se jím domáhá zrušení jiného právního předpisu, resp. jeho určitého ustanovení, není tak splněna podmínka řízení dle § 101a a násl s. ř. s., a to konkrétně existence opatření obecné povahy a městský soud ve správním soudnictví nemá věcnou pravomoc rozhodovat o zrušení obecně závazné vyhlášky Ministerstva spravedlnosti. Tento nedostatek pravomoci soudu je neodstranitelný, a proto soud rozhodl podle § 46 odst. 1 písm. a) s.ř.s. tak, že návrh odmítl.

pokračování
4

O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 3 s. ř. s., podle kterého žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li žaloba odmítnuta. Citované ustanovení lze přiměřeně aplikovat i na daný případ, v němž se nejednalo o žalobu, ale o návrh na zrušení opatření obecné povahy.

Poučení:Proti tomuto usnesení lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud.

V Praze dne 25. října 2016

JUDr. Naděžda Řeháková, v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Veronika Brunhoferová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru