Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

9 A 14/2011 - 19Rozsudek MSPH ze dne 02.02.2011

Prejudikatura

2 As 22/2006 - 135


přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 9A 14/2011 – 19-21

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců JUDr. Naděždy Řehákové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobce : Y. D., proti žalovanému : Policie ČR, Krajské ředitelství policie hl.m. Prahy, odbor cizinecké policie, se sídlem Praha 8, Křižíkova 12, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20.12.2010, č.j.: CPPH-26569/ČJ-2010-004003,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo podle ustanovení § 129 odst. 1 ve spojení s § 129 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o pobytu cizinců), rozhodnuto o zajištění žalobce za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy na základě Dohody mezi Evropským společenstvím a Ukrajinou o zpětném přebírání osob, uveřejněnou v úředním věstníku EU dne 18. 12. 2007 pod číslem L332 ( dále jen Dohoda ).

Žalobce v podané žalobě namítal nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí s tím, že žalovaný nezkoumal existenci případné hrozby ohrožení života nebo svobody při vrácení žalobce jako uprchlíka na území domovského státu a tvrdil, že vzhledem k existující hrozbě je vyloučeno použití ust. § 129 zákona o pobytu cizinců. a potažmo i Dohody.

Dále namítal, že žalovaný při vydání napadeného rozhodnutí nehodnotil existenci soukromého života žalobce, který pobývá na území ČR od r. 2006 a má zde proto rozvětvené sociální vazby a mnoho přátel a známých. Případné předání dle Dohody by tak bylo v rozporu s čl. 8 Evropské úmluvy pro lidská práva ( dále jen Úmluva ), neboť by tím došlo k zásahu do práva žalobce na soukromý život.

Žalobce tvrdil, že se žalovaný nezabýval skutečností, z jakého důvodu si žalobce opakovaně neprodloužil vízum, ačkoli tak v minulosti činil, a nezohlednil, že se žalobce dostal do tíživé sociální situace a neměl dostatek finančních prostředků ani k případnému vycestování. Žalovaný měl tyto okolnosti zvážit zejmén s ohledem na hospodářskou krizi. Rozhodnutí žalovaného je tak v rozporu se zásadou materiální pravdy, neboť řádně nezjistil stav v projednávané věci.

Žalobce žádal, aby soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

V písemném vyjádření k žalobě žalovaný argumentoval obdobně jako v odůvodnění svého rozhodnutí. Poukázal na příslušná ustanovení zákona o pobytu cizinců s tím, že podmínky pro předání cizince podle Dohody mohou nastat až v rámci zajištění účastníka podle § 129. Vlastní realizace předávání je vykonána až na základě splnění všech podmínek Dohody a protokolu k provádění této Dohody. Ustanovení § 129 zákona o pobytu cizinců řeší zajištění cizince a uvedená Dohoda podmínky pro faktické předání. Dále uvedl, že si vyžádal v daném řízení od Ministerstva vnitra ČR, odboru azylové a migrační politiky ( dále jen MV ), závazné stanovisko k možnosti vycestování cizince a upozornil, že ochrana práva na soukromý a rodinný život je dostatečně systémově zaručena v ustanovení § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. V tom poukázal na rozsudek NSS ze dne 13. 08. 2009 č.j. 2As 22/2006-135. Konstatoval, že žalobce jako účastník řízení není v postavení rodinného příslušníka občana EU a vztah, na který žalobce v žalobě poukazoval, nemůže být ani v nejširším slova smyslu vztahem, který zákon o pobytu cizinců považuje za relevantní při posuzování intenzity zásahů do soukromého a rodinného života cizince, nadto nikoli v řízení o jeho zajištění, ale až v řízení o správním vyhoštění dle § 119 zákona o pobytu cizinců. V průběhu řízení o zajištění žalobce ani neuváděl skutečnosti, u kterých by správní orgán shledal, že v řízení o správním vyhoštění bude dotčen soukromý a rodinný život žalobce. Tuto skutečnost potvrdil žalobce v protokolu o vyjádření účastníka psrávního řízení v den, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí. Správní spis tak obsahuje dostatek podkladů pro vydání napadeného rozhodnutí, aniž by bylo třeba jej doplňovat. Pokud sám žalobce nepředkládal nebo nenavrhoval provedení důkazních prostředků, se kterými by správní orgán byl povinen se vypořádat, nemůže se úspěšně domáhat námitky, že byl napadeným rozhodnutím zkrácen na osobní svobodě, neboť správní orgán bez absentujících tvrzení či návrhu nemohl vést v této otázce důkazní řízení. V žalobě pak napadá rozhodnutí pouze v obecné rovině a tedy nepoukazuje na konkrétní kroky, které správní orgán nezohlednil při vydání svého rozhodnutí. Sám žalobce je povinen hlásit změny bydliště či pracovního poměru, toto však žalobce v rozporu se zákonem nečinil. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby.

Soud o věci jednal bez nařízení ústního jednání ve smyslu ustanovení § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť účastníci takový postup soudu akceptovali.

Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí,jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, v rozsahu žalobou tvrzených bodů nezákonnosti, kterými je vázán, podle skutkového a právního stavu ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí, a dospěl k závěru, že žaloba není opodstatněná.

Při posouzení soud vyšel z následující právní úpravy:

Podle ustanovení § 129 odst. 1, 3 zákona o pobytu cizinců v rozhodném znění Policie zajistí na dobu nezbytně nutnou cizince, který neoprávněně vstoupil nebo pobýval na území, za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy nebo přímo použitelného právního předpisu Evropských společenství17a); policie na dobu nezbytně nutnou zajistí i prováženého cizince v případě, že jeho průvoz nelze z objektivních důvodů dokončit bez nutné přestávky ( odst. 1 ). V případech, kdy předání cizince nebo dokončení jeho průvozu nelze uskutečnit ve lhůtě do 48 hodin, a jde-li o průvoz leteckou cestou podle § 152 ve lhůtě do 72 hodin, policie vydá rozhodnutí o jeho zajištění a cizince umístí do zařízení. Rozhodnutí nabývá právní moci doručením nebo odmítnutím cizince rozhodnutí převzít. Doba zajištění nesmí překročit 180 dnů a počítá se od okamžiku omezení osobní svobody (odst. 3 ).

Podle ustanovení § 168 zákona o pobytu cizinců se ustanovení správního řádu o správním řízení nevztahují na řízení podle § 9 (s výjimkou řízení podle § 9 odst. 4), § 19 odst. 1, § 22, 24, 26, 29, 29a odst. 1 a 3, § 29b odst. 2, 30, 33, 36, § 37 odst. 1 písm. c), § 38 odst. 1, § 40, 41, 42g, 49, 50, § 53 odst. 2, § 56 odst. 5 a 6, § 61, 92, 98a, 115a, § 122 odst. 1 a 2, § 123a, § 124 (s výjimkou řízení podle § 124 odst. 4), § 124b, § 126a, § 129, § 135 odst. 3 až 5, § 148, § 154 odst. 2, § 155 odst. 1, § 180, 180b, 180d, 180e a 180h.

Podle ustanovení § 179 odst. 1,2 zákona o pobytu cizinců vycestování cizince není možné v případě důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště ( odst. 1 ). Za vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky ( odst. 2 ).

Podle preambule Dohody mezi evropským společenstvím a Ukrajinou o zpětném přebírání osob publikována v úředním věstníku EU pod písmenem L 332/48 dne 18. 12. 2007 vyslovily Evropské společenství a Ukrajina jako smluvní strany odhodlání posilovat svou spolupráci k účinnějšímu boji proti nedovoleném přistěhovalectví a znepokojeny významným nárůstem činnosti organizovaných zločinných spolčení při pašování přistěhovalců, přejíce si zavést prostřednictvím této dohody a na základě vzájemnosti rychlé a účinné postupy pro identifikaci a bezpečné a řádné navracení osob, které nesplňují nebo přestali splňovat podmínky pro vstup a pobyt na území Ukrajiny nebo některého členského státu EU a s cílem usnadnit průvoz těchto osob v duchu spolupráce, se dohodli tak, že mimo jiné v oddílu 1 „závazky týkající se zpětného přebírání“ článku 2 „zpětné přebírání vlastních státních příslušníků“ bodu 1. dožádaný stát na žádost žádajícího státu a bez dalších formalit kromě těch jež jsou uvedeny v této dohodě převezme zpět na své území všechny osoby, jež nesplňují nebo přestali splňovat platné podmínky pro vstup nebo pobyt na území žádajícího členského státu, je-li v souladu s článkem 6 této dohody prokázáno, že tyto osoby jsou státními příslušníky žádajícího státu.

Podle čl. 14 téže Dohody nejsou Dohodou dotčena práva, povinnosti a odpovědnost Společenství, členských států a Ukrajiny vyplývající z mezinárodního práva, a zejména z jakékoli použitelné mezinárodní úmluvy nebo smlouvy, jichž jsou stranami, včetně úmluv a smluv uvedených v preambuli.

Žalobce v podané žalobě namítal, že se žalovaný nezabýval existencí hrozby ohrožení života v případě vycestování žalobce do země původu, dále, že žalovaný nehodnotil dopad rozhodnutí do soukromého života žalobce, který má v ČR rozvětvené sociální vazby, má zde mnoho přátel a známých a konečně, že žalovaný nevzal v úvahu okolnosti tíživých sociálních podmínek žalobce, jeho nedostatek finančních prostředků a a nezabýval se otázkou, proč žalobce nepožádal o vízum, ačkoli tak v minulosti činil, tím je rozhodnutí žalovaného v rozporu s materiání pravdou.

K tomu je třeba na úvod uvést, že z obsahu spisového materiálu a žalobou napadeného rozhodnutí vyplynulo, že žalobce naposled přicestoval do ČR v r. 2006 autobusem z Polska s pracovním vízem platným od 15.7.2006 do 14.5.2007, délka pobytu 273 dní, vydaným na zastupitelském úřadě ČR ve Lvově. Následně byla pracovní víza na žádost žalobce v zákonné lhůtě prodlužována až do doby skončení platnosti posledního víza, tj. do 30.4.2010. O další prodloužení žalobce nepožádal, po skončení platnosti víza z ČR neodcestoval a od 1.5.2010 se na území ČR zdržoval neoprávněně, v rozporu se zákonem o pobytu cizinců.

Podle protokolu ze dne 20.12.2010 žalobce do ČR přicestoval za prací – nebyl nikým pozván, peněžní jistotu nesložil, cestu domů by si hradil z finančních prostředků, které má. Po skončení platnosti víza z ČR neodcestoval, neboť spoléhal, že mu „ klient“ ( osoba, která mu zajiťovala vízum a práci ) další potřebné vízum obstará, což se nestalo, pobýval v poslední době většinou v Praze, za ubytování platil různě, ponejvíce asi 3.000,- Kč, práci si posléze zajišťoval sám, průměrně vydělával 15.000,- měsíčně, daňovou povinnost a zdravotní pojištění si zajišťoval v době platnosti víza, k zaplacení zdravotní péče či k vycestování momentálně peníze nemá, nemá v ČR příbuzné, nikoho z rodiny, nemá zde vyživovací povinnost, nepožaduje nikoho uvědomit o svém zajištění, nemá zde závazky či pohledávky, není osobou dle § 15a odst. 4 zákona o pobytu cizinců, je si vědom nelegálního pobytu na území ČR a není mu známa překážka vycestování nebo jiný důvod bránící jeho návratu zpět do vlasti. Nemá cestovní pas.

Dne 20.12.2010, č.j. CPPH-25569/ČJ-2010-004003 zahájil žalovaný řízení o správním vyhoštění žalobce podle ust. § 119 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, k tomu si vyžádal Závazné stanovisko MV ČR k možnosti vycestování cizince, které bylo vydáno dne 21.12.2010 s tím, že jeho vycestování je možné. Téhož dne bylo vydáno pod č.j. CPPH-26569/ČJ-2010-0304003 rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce, které nabylo právní moci dne 28.12.2010.

Jak vyplývá z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí žalovaný všechny shora uvedené skutečnosti zvážil, v odůvodnění stručně, ale výstižně a přesvědčivě tyto skutečnosti posoudil a učinil z nich závěr, který je v souladu se zákonem. Žalovaný na podkladě shora uvedených zjištění uzavřel, že se žalobce na území ČR zdržuje od 1.5.2010 neoprávněně bez cestovního dokladu a pasu a platného povolení k pobytu, prováděl výdělečnou činnost bez povolení a byl a je si této skutečnosti vědom, a nemá na území ČR sjednáno zdravotní pojištění. Je proto na místě zajištění žalobce podle ust. § 129 odst. 1,3 zákona o pobytu cizinců za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy na základě Dohody mezi Evropským společenstvím a Ukrajinou o zpětném přebírání osob uveřejněnou v Úředním věstníku EU dne 18.12.2007 pod č. L332.

Z obsahu spisového materiálu je dále zřejmé, že se žalovaný správní orgán zabýval i otázkou ohrožení života žalobce v případě návratu do vlasti, neboť se žalobce na tento aspekt výslovně ptal při ústním jednání ( viz shora citovaný protokol o ú.j. ze dne 20.12.2010 ) a sám žalobce k tomu uvedl, že takové překážky nejsou. Tento závěr ostatně potvrdilo Závazné stanovisko MV vydané v souvislosti s řízením o jeho správním vyhoštění. Vyloučení aplikace ust. § 129 zákona o pobytu cizinců, jak žalobce v žalobě tvrdil, tedy není dána.

Dále soud uvádí, že se žalovaný ani nemusel v řízení o zajištění cizince vypořádat s otázkou dopadu rozhodnutí o zajištění do soukromého života žalobce, neboť zkoumání této okolnosti má podle zákona o pobytu cizinců místo až v řízení o správním vyhoštění žalobce ( rozsudky KS v Plzni ze dne 30.6.2010, č.j. 30 A 20/2010 a NSS 2 As 22/2006 ze dne 13.8.2009). K tomu soud připomíná, že sám žalobce ani takové okolnosti netvrdil a činí tak až v podané žalobě. Pro úplnost je třeba uvést, že o vytvořených sociálních vazbách nesvědčí množství známých a přátel žalobce na území ČR, neboť na tyto osoby nelze hledět jako na rodinné příslušníky ve smyslu zákona o pobytu cizinců. K porušení čl. 8 EÚLP nedošlo. K žalobci tvrzenému soukromému životu na území ČR soud rovněž poukazuje na Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES, resp. čl. 3, kde je vymezen „partnerský vztah“, když slovo partner Směrnice užívá pro vztah „rodinný“, a dále soud poukazuje na judikaturu NSS k postavení rodinného příslušníka občana EU ve smyslu § 15a odst. 4 písm. a) zákona o pobytu cizinců ( rozhodnutí ze dne 16.4.2010 č.j. 5As 6/2010-63), kde NSS činí závěr, že pod pojem partner je třeba dovodit občana Unie, který má řádně doložený vztah a že pod tento pojem nelze podřadit jakoukoli osobu, resp. jakýkoli vztah, ale pouze takový, který má znaky „partnerského soužití“ a tyto naplňuje. Podle stanoviska NSS je tak třeba zabývat se tím, zda cizinec žije s občanem EU ve vztahu obdobném vztahu rodinném a dále, zda s ním žije ve společné domácnosti, přičemž obě podmínky musí být splněny současně. Je tedy nutno zabývat se nejen tím, zda cizinec žije ve společné domácnosti s občanem EU, ale také tím, zda lze vztah mezi nimi považovat za vztah obdobný vztahu rodinnému, přičemž vztah rodinný je třeba definovat velmi úzce. Musí se jednat o vztahy analogické, vztahu mezi rodinnými příslušníky, jímž je beze sporu vztah rodiče-děti, prarodiče-děti a že je třeba, aby mezi určitými osobami existovala po určitou dlouhou dobu úzká citová a jiná vazba. Na to NSS uzavírá, že za rodinného příslušníka, tudíž ani za vztah rodinný nemůže být považován vztah bratr-sestra, tím méně vztah bratranec-sestřenice. V projednávané věci žalobce tvrdí dotčení soukromého a rodinného život z důvodu svých vztahů se zámými a přáteli. Takové vztahy však nemohou být ani v nejširším měřítku vztahy, které zákon o pobytu cizinců považuje za relevantní při posuzování intenzity zásahů do soukromého a rodinného života cizince, nadto nikoli v řízení o jeho zajištění podle § 129 tohoto zákona, ale v řízení o správním vyhoštění. Rozhodnutí žalovaného není ani v rozporu se zásadou materiální pravdy a soud nemůže přisvědčit žalobci v jeho tvrzení, že by si žalovaný řádně nezjistil skutkový stav. Obsah spisového materiálu svědčí o opaku. Žalovaný si pro své rozhodnutí opatřil dostatečné podklady, zjištěné skutečnosti řádně vyhodnotil a v odůvodnění své závěry dostatečně a konkrétně odůvodnil. Podle zákona o pobytu cizinců se žalovaný v řízení podle § 129 ani nemusel zabývat okolnostmi, proč si žalobce vízum neprodloužil, jaké jsou jeho finanční poměry a sociální situace. Účel tohoto zákonného ustanovení je zajištění cizince při splnění zákonných podmínek zde uvedených a tyto podmínky, tj. 1/ jedná se o cizince, který neoprávněně pobývá na území ČR a 2/ existence mezinárodní smlouvy, která upravuje jeho předání, byly splněny. Soud v tomto ohledu dále připomíná, že je třeba vzít v úvahu časovou tíseň správního orgánu v jaké rozhodnutí o zajištění cizince vyhotovuje a že lze připustit určité zestručnění odůvodnění takového rozhodnutí, přičemž je nutno trvat na tom, aby skutečnosti a důvody, opravňující k zajištění ,v něm byly řádně a konkrétně zdůvodněny. Ve věci žalobce však žalovaný těmto kritériím a požadavkům dostál a z výrokové části i odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, jakými úvahami se správní orgán řídil, jaké právní předpisy použil, a proč je za daných konkrétních skutečností odůvodněn závěr správního orgánu o zajištění žalobce. Žalovaný totiž uvedl, že žalobce pobýval na území neoprávněně, přičemž Dohoda a podmínky v ní stanovené byly naplněny, neboť žalobce neoprávněně pobýval na území ČR a mezinárodní smlouva upravující vzájemné předávání a přebírání občanů existuje. Další podmínky Dohoda neobsahuje a proto splnění dalších podmínek nebylo třeba zkoumat. Soud v této souvislosti poukazuje na rozsudek Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 6Ca 352/20009 ze dne 19. 01. 2010, podle kterého rozhodnutí o zajištění musí odkazovat na konkrétní mezinárodní smlouvu nebo přímo použitelný předpis, podle kterého má k předání dojít a bylo na správním orgánu, aby smlouvu konkrétně uvedl včetně závěru o tom, že při jednání žalobce dle smlouvy je možné“. V nyní projednávané věci žalovaný těmto kritériím dostál, jeho rozhodnutí odkazuje na konkrétní mezinárodní smlouvu jakož i příslušné ustanovení zákona o pobytu cizinců a žalovaný v rámci správního uvážení logickým, byť stručným, ale přezkoumatelným způsobem uvedl skutečnosti, ze kterých lze uzavřít, že předání žalobce podle smlouvy je možné, jakož i důvody , které podle ustanovení § 129 odst. 1 a 3 zákona o pobytu cizinců shledal relevantními pro rozhodování o zajištění žalobce. Lze tak uzavřít, že podmínky zákona o pobytu cizinců jakož i Dohody a ustanovení správního řádu byly splněny a rozhodnutí žalovaného bylo vydáno v souladu se zákonem.

Soud proto žalobní námitky nepovažoval za důvodné a žalobu podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

Výrok o nákladech řízení odůvodněn ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nebyl ve věci úspěšný. Žalovanému správnímu orgánu však důvodně vynaložené náklady řízení nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek uvedených v ust. § 102 a násl. s.ř.s. u Městského soudu v Praze ve lhůtě do dvou týdnů po doručení rozsudku.O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem, to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 2. února 2011

JUDr. Ivanka Havlíková, v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Václav Koláček

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru