Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

9 A 132/2016 - 69Rozsudek MSPH ze dne 19.12.2016

Prejudikatura

4 Aps 3/2011 - 58

2 Ans 14/2012 - 41

7 As 180/2015 - 33


přidejte vlastní popisek

9A 132/2016 - 69

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudců JUDr. Ivanky Havlíkové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobce: pprap. P. D., bytem P., K., zastoupen Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem, se sídlem Přátelství 1960, Písek, proti žalovanému: Policie České republiky, Ochranná služba Policie České republiky, ředitel Ochranné služby Policie České republiky, se sídlem Strojnická 27, Praha 7, o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu,

takto:

I. Žalovanému se ukládá povinnost vydat rozhodnutí o žádosti žalobce o převedení na jiné služební místo ve stejné služební hodnosti ze dne 25. 5. 2016, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 12 200 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Václava Strouhala, advokáta.

Odůvodnění:

I. Předmět řízení a žalobní tvrzení

Žalobce se žalobou ze dne 22. 7. 2016 domáhá ochrany proti nečinnosti žalovaného. Uvedl, že dne 25. 5. 2016 zaslal žalovanému žádost, kterou se domáhal převedení na jiné služební místo ve stejné služební hodnosti (dále jen „žádost ze dne 25. 5. 2016“) v rámci útvaru v souvislosti s diskriminačním jednáním svého přímého nadřízeného. Poukázal na o, že podle § 178 odst. 2 písm. a) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o služebním poměru“), je řízení zahájeno dnem, kdy je žádost doručena věcně příslušnému služebnímu funkcionáři. V daném případě byla žádost doručena dne 25. 5. 2016 na centrální elektronickou adresu podatelny a tímto dnem bylo zahájeno řízení. Žalobce nebyl vyrozuměn o zahájeném řízení a byl pouze informován o tom, že žádost o přeložení musí být podána na formuláři útvaru, ač toto zákon výslovně nestanoví. Proti tomuto jednání se žalobce ohradil dopisem ze dne 5. 6. 2016 a vyzval správní orgán k odstranění nečinnosti. Na to žalobce obdržel dopis žalovaného ze dne 13. 6. 2016, kterým mu bylo sděleno, že je v řízení povinen respektovat požadavky správního orgánu. Ty však žalobce považuje za nezákonné. Proti tomuto se žalobce ohradil dopisem ze dne 26. 6. 2016, na nějž však správní orgán již nereagoval.

Žalobce namítá, že správní orgán zcela opomíjí svou zákonnou povinnost uvedenou v § 180 odst. 1 zákona o služebním poměru, tj. opatřit si potřebné podklady pro rozhodnutí. Žalobce konstatoval, že si dopisem ze dne 15. 6. 2016 stěžoval na průtahy v řízení a žádal, aby nadřízení služební funkcionáři přijali opatření proti nečinnosti. Žalobce však obdržel pouze usnesení ze dne 15. 7. 2016, č. j. PPR-17303-6/ČJ-2016-990760 , jímž první náměstek policejního prezidenta rozhodl tak, že neshledal důvody pro přijetí opatření proti nečinnosti žalovaného. Za daného stavu byl žalobce přesvědčen, že bezvýsledně vyčerpal všechny prostředky k odstranění nečinnosti žalovaného a že se nadřízení služební funkcionáři odmítli celou věcí zabývat, neučinili opatření k nápravě průtahů a podílejí se na diskriminaci žalobce.

Žalobce v závěru žaloby uvádí, že žalovaný pokračuje v protiprávním jednání a způsobuje průtahy v řízení. Žalobce tedy navrhl Městskému soudu v Praze, aby žalovanému uložil povinnost rozhodnout o žádosti ze dne 25. 5. 2016, ve lhůtě třiceti dnů od právní moci rozsudku.

II. Vyjádření žalovaného

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že se neztotožňuje se žalobními tvrzeními, a to s ohledem na to, že sled žalobcem uváděných událostí neodpovídá obsahu písemností ani jednotlivým ustanovením zákona o služebním poměru. Z žádosti ze dne 25. 5. 2016 vyplývá neurčitost a značná dávka nerozhodnosti, na jaké systematizované místo požaduje žalobce převést. Vzhledem k tomu byl žalobci zaslán dne 31. 5. 2016 dopis, v němž byl žalobce upozorněn na skutečnost, že jeho žádost neobsahuje požadované náležitosti, které by služebnímu funkcionáři umožnily posoudit možnosti zařazení žalobce na jiné služební místo. Současně byl žalobce vyzván, aby vyplnil příslušný tiskopis vedený na útvaru pro uvedený účel. Žalobce na tento dopis reagoval dne 5. 6. 2016 podáním, v němž komentoval jeho jednotlivé pasáže a ve vztahu k příslušnému tiskopisu odkazoval na čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Žalovaný vyjádřil své stanovisko dopisem ze dne 13. 6. 2016, v němž uvedl, že žalobce je příslušníkem ve služebním poměru a je povinen řídit se pokyny vedoucího příslušníka. Požadavek na vyplnění příslušné žádosti není akt samoúčelný ani nepředstavuje porušení jeho práv a svobod.

K poukazu žalobce na údajné obstrukce žalovaný uvedl, že dne 14. 6. 2016 se žalobce dostavil na pracoviště po měsíci neschopnosti k výkonu služby, vyžádal si od vedoucího skupiny tiskopis žádosti a následně opět onemocněl. Žalobce je od 18. 6. 2016 neustále v neschopnosti k výkonu služby a od 1. 1. 2016 čerpal dovolenou, ozdravný pobyt, volno pro obecné překážky a v převážné části této doby byly neschopen výkonu služby na základě různých lékařských diagnóz. Průtahy při řešení žádosti žalobce tedy nejsou na straně služebního funkcionáře. Žalovaný pro dokreslení uvedl, že žádost ze dne 25. 5. 2016 nelze realizovat, neboť od 1. 2. 2016 je příslušná skupina naplněna na 100 %. Žalovaný považoval informace uváděné žalobcem za nepřesné a zavádějící. Nadřízený služební funkcionář si vyžádal podklady a příslušná stanoviska, na základě nichž vydal usnesení ze dne 15. 7. 2016. Z tohoto pohledu není rozhodné, jakou formou prošetřování ukončil, ale to, že upozornění ze strany žalobce prošetřil a zaslal mu své vyjádření. V případě údajné šikany žalobce probíhá šetření, které vede odbor vnitřní kontroly policejního prezidenta. Po vyšetření uvedené záležitosti bude žalobce vyrozuměn. Vzhledem k tomu již nebylo reagováno na opětovný dopis žalobce ze dne 27. 6. 2016, neboť žalovaný oprávněně očekával a očekává předložení žádosti, kterou si žalobce dne 14. 6. 2016 vyžádal od svého přímého nadřízeného.

Žalovaný konstatoval, že z § 178 zákona o služebním poměru je zřejmé, že pokud je řízení zahajováno z podnětu účastníka, musí se účastník domáhat určitého práva či povinnosti. Z dikce § 25 a § 26 zákona o služebním poměru však nelze dovodit, že by podáním žádosti

příslušníka vznikla služebnímu funkcionáři povinnost převést jej na jiné služební místo a stejně tak ani příslušníkovi nevzniká právo nebo nárok se převedení domáhat. Je tedy zřejmé, že podáním žádosti příslušníka o převedení na jiné služební místo není zahájeno řízení ve smyslu § 170 zákona o služebním poměru. Žalovaný nezpochybnil doručení žádosti žalobce, avšak byl přesvědčen, že žalobce postupoval nestandardně, neboť přesně nespecifikoval systematizované služební místo, na které požadoval převést, a odmítl vyplnit tiskopis žádosti. Z § 20 zákona o služebním poměru vyplývá, že služební funkcionář musí mít přesné informace vztahující se k určitému systematizovanému služebnímu místu, o které příslušník žádá, a jednoznačný doklad, že byly splněny podmínky pro ustanovení na volné služební místo. Na základě předložené žádosti služební funkcionář dále zkoumá, zda má příslušník požadované vzdělání, zda je zdravotně způsobilý atp. Vedoucí příslušníci se v žádosti vyjadřují ke stavu obsazenosti jejich úseků, resp. zda je ještě možné na volné systematizované služební místo někoho ustanovit. Na základě všech uvedených informací posoudí služební funkcionář žádost příslušníka se závěrem, zda mu vyhoví či nevyhoví. Převedení na systematizované služební místo není nárokové a nelze jej jednostranně prosadit. Do samotného procesu převedení příslušníka může vstupovat i další služební funkcionář za situace, kdy se požadované služební místo vyskytuje například na odlišném útvaru. I to je důvodem, proč je ze strany žalovaného vyžadována „kvalifikovaná“ forma žádosti.

Dle žalovaného pouhý akt podání žádosti o převedení na jiné systematizované služební místo není zahájením řízení ve věci, jak uvádí žalobce. Příslušník nemá právní nárok na to, aby jeho žádost byla kladně vyřízena (nemá postavení účastníka řízení). Proti nepřevedení na jiné služební místo nelze podat odvolání. Tento závěr zcela koresponduje se samotným principem obsazování služebních míst jako procesu ex officio. Příslušníkovi se v případě neúspěchu u výběrového řízení oznámí, že není vhodným kandidátem, případně jeho pořadí vhodnosti mezi zúčastněnými kandidáty. Tato argumentace je též podpořena zněním § 170 zákona o služebním poměru, v němž je uvedeno, že řízení ve věcech služebního poměru se rozhoduje o právech nebo povinnostech účastníků a jak již bylo uvedeno, příslušník nemá právo být ustanoven na jiné služební místo na základě své žádosti. Pokud žalobce cituje § 175 zákona o služebním poměru, pak dle názoru žalovaného pomíjí, že řešení žádosti o převedení na jiné služební v rámci daného útvaru má odlišný postup. Služební funkcionář vždy uvedl, že k řešení jeho žádosti je nutno spolupracovat a dodat potřebné informace, což žalobce neučinil. V tomto případě je nutno oddělit tři fáze řešení žádosti o převedení v rámci útvaru. Do prvních dvou fází, v nichž dochází ke shromažďování informací, služební funkcionář nezasahuje a vedoucí příslušníci konkretizují požadavky pro systematické služební místo a finanční záležitosti s tím spojené. V případě souhlasného vyjádření služebního funkcionáře nastává třetí fáze, která směřuje k vydání rozhodnutí ve věcech služebního poměru, kterým se realizuje převedení.

Žalovaný má za to, že nedopouštěl průtahů v jednání a usiloval o to, aby žádost ze dne 25. 5. 2016 byla v co nejkratší době řešena. Průtahy při projednávání nejsou zapříčiněny liknavostí žalovaného, ale vědomými průtahy na straně žalobce. Pokud by žalobce služebnímu funkcionáři poskytl dostatečné informace, bylo by o jeho žádosti rozhodnuto do jednoho měsíce, jak se děje u ostatních žádostí příslušníků. Přístup žalobce se jeví jako zcela účelový, neboť mu musí být zřejmé, že pokud by žádost ze dne 25. 5. 2016 předložil v požadované formě, nemá služební funkcionář důvod k ní nezaujmout stanovisko. Vzhledem k uvedené skutečnosti se jeví vyžádání tiskopisu žádosti žalobcem dne 14. 6. 2016 jako další krok k průtahům z jeho strany, neboť tím bylo ze strany žalovaného možné očekávat i doručení žádosti.

Žalovaný tedy navrhl Městskému soudu v Praze, aby žalobu jako nedůvodnou zamítl.

III. Replika žalobce

Na vyjádření žalovaného reagoval žalobce replikou, v níž s poukazem na § 178 zákona o služebním poměru uvedl, že v daném případě došlo k zahájení řízení na základě žádosti příslušníka. Žalovaný tedy měl rozhodnout o žádosti ze dne 25. 5. 2016, k čemuž však nedošlo. Z podání žalovaného dle názoru žalobce vyplývá, že žalovaný rozhodoval o tom, jak řízení dopadne, a podle toho „rozhoduje“, zda řízení zahájí či nikoli. V takovém případě mělo dojít ke shromáždění podkladů pro vydání rozhodnutí (srov. § 180 zákona o služebním poměru). Žalovaný však předem vyjadřuje svůj postoj k věci (nezahajuje řízení, když neexistuje nárok). Pokyny policejního prezidenta nesmí být v rozporu se zákonem. Pokud zákon nestanoví, že je nutné podat žádost na předepsaném formuláři, pak taková žádost může být učiněna jakýmkoli způsobem. Onemocnění příslušníka nemělo v dané věci vliv, neboť žalovaný je povinen komunikovat s právním zástupcem žalobce, což však nečiní a vyhýbá se tomuto kontaktu. Pokud žalovaný dospěl k závěru, že tu není nárok, který žalobce dovozuje (žádá o změnu ve služebním poměru), pak musí žádost vždy posoudit a rozhodnout, a to jak

v případě nároku, tak i v případě, že příslušník nárok nemá. Žalobce nesouhlasil s tvrzením žalovaného, že pouhý akt podání žádosti o převedení na jiné služební místo v rámci útvaru není zahájením řízení ve věci. Správní řízení se nevede pouze v taxativně vyjmenovaných případech uvedených v § 171 zákona o služebním poměru, kde však převedení na jiné služební místo jmenováno není. Převedení, byť v rámci útvaru, je rozhodnutím o právech a povinnostech příslušníka. Pokud žalobce žádost v tomto směru podal, avšak nedošlo k vydání rozhodnutí ve lhůtě uvedené v § 175 odst. 5 zákona o služebním poměru, pak došlo k nečinnosti, která nebyla odstraněna ani nadřízeným orgánem.

IV. Posouzení věci Městským soudem v Praze

Městský soud v Praze přistoupil k projednání žaloby podle § 79 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správná, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), přičemž rozhodoval bez jednání, za podmínek daných § 51 odst. 1 s. ř. s.

Žaloba je důvodná.

Na základě shora uvedené dokumentace o skutkovém stavu rozhodování žalovaného správního orgánu soud věc posoudil takto:

Podle § 79 odst. 1, věty prvé zákona č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního (s.ř.s.) ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení.

Podle § 79 odst. 2 s.ř.s. žalovaným je správní orgán, který podle žalobního tvrzení má povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení.

Podle § 81 odst. 2 s.ř.s. je-li návrh důvodný, soud uloží rozsudkem správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení a stanoví k tomu přiměřenou lhůtu, ne však delší, než kterou určuje zvláštní zákon.

Z uvedené právní úpravy vyplývá, že žalobce se s úspěchem může domáhat ochrany proti nečinnosti za splnění podmínek ust. § 79 a násl. s.ř.s. Soudní ochrana proti nečinnosti podle uvedené právní úpravy spočívá v tom, že soud uloží správnímu orgánu vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. Rozhodnutím, které má správní orgán vydat, se rozumí úkon správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva osoby v konkrétním případě, tzn., že ochrana proti nečinnosti musí směřovat k vydání individuálního správního aktu. Správní orgán je nečinný ve smyslu uvedené ochrany dané soudním řádem správním, pokud nekoná, přestože mu toto zákon ukládá, tedy pokud je ze zákona dána jeho pravomoc a povinnost vydat určité rozhodnutí v určité věci a správní orgán toto nečiní. Z tohoto pohledu tedy bylo namístě posoudit důvodnost nebo nedůvodnost podané žaloby a soud přitom vycházel jak z tvrzení žalobce a jím předložených listin, tak i z obsahu správního spisu žalovaného.

K procesním aspektům věci soud uvádí, že v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu je žalovaným správní orgán, který má podle žalobního tvrzení povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení (§ 79 odst. 2 s. ř. s.).

Žalobce v žalobě označil žalovaný správní orgán takto: „Policie České republiky, Útvar pro ochranu ústavních činitelů ochranné služby, ředitel Útvaru pro ochranu ústavních činitelů ochranné služby“. Soud zjistil, že v průběhu soudního řízení (dne 1. 9. 2016) došlo k přejmenování Útvaru pro ochranu ústavních činitelů ochranné služby na „Ochranná služba Policie České republiky“. Soud je toho názoru, že i v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu lze analogicky aplikovat § 69 s. ř. s. a dovodit, že žalovaným je přímo ze zákona také správní orgán, na nějž přešla působnost správního orgánu, který je podle žalobního tvrzení nečinný (k tomu přiměřeně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 4. 2011, č. j. 4 Aps 3/2011 – 58, publ. pod č. 2540/2012 Sb. NSS). Tyto závěry se uplatní tím spíše, že v nyní posuzované věci působnost správního orgánu nepřešla na jiný orgán, ale došlo pouze k přejmenování správního orgánu. Soud tedy nevydával žádné usnesení o případném procesním nástupnictví ani nevyzýval žalobce k úpravě jeho označení žalovaného správního orgánu a změnu názvu žalovaného správního orgánu pouze zohlednil v záhlaví tohoto rozsudku.

Soud se dále zabýval tím, zda má žalovaný zákonnou povinnost rozhodnout o žádosti příslušníka o převedení na jiné služební místo ve stejné služební hodnosti. Soud přitom vycházel z § 169 a násl. zákona o služebním poměru, kde je upraveno řízení ve věcech služebního poměru. Podle § 170 citovaného zákona platí, že v řízení ve věcech služebního poměru se rozhoduje o právech nebo povinnostech účastníků. Podmínky převedení na jiné služební místo ve stejné služební hodnosti upravuje § 25 citovaného zákona, přičemž podle § 25 odst. 4 citovaného zákona lze příslušníka odvolat z dosavadního služebního místa a ustanovit na jiné služební místo, jestliže o to požádá. Sám zákon o služebním poměru tedy výslovně zmiňuje oprávnění příslušníka požádat o převedení na jiné služební místo ve stejné služební hodnosti; rozhodování o tomto právu přitom nespadá do některé z vyjmenovaných zákonných výluk z řízení ve věcech služebního poměru ve smyslu § 171 zákona o služebním poměru. K argumentaci žalovaného, že služební funkcionář není povinen převést příslušníka na jiné služební místo, soud konstatuje, že posouzení toho, zda určité právo (nárok) či povinnost existuje nebo neexistuje, není předpokladem pro zahájení nebo nezahájení řízení, ale samotným předmětem rozhodování ve správním řízení, resp. konečným výsledkem řízení, který má být vyjádřen v (meritorním) správním rozhodnutí.

S ohledem na shora uvedené se soud dále věnoval tomu, zda v nyní posuzované věci bylo řízení ve věcech služebního poměru řádně zahájeno, a to s ohledem na argumentaci žalovaného ohledně „kvalifikované“ formy žádosti. Podle § 178 odst. 1 zákona o služebním poměru se řízení zahajuje na žádost účastníka nebo z podnětu bezpečnostního sboru, přičemž dle odst. 2 písm. a) řízení je zahájeno dnem, kdy je žádost účastníka doručena věcně příslušnému služebnímu funkcionáři. Podání ze dne 25. 5. 2016 obsahuje jednoznačný projev vůle žalobce směřující k převedení na jiné služební místo ve stejné služební hodnosti (v rámci stejného útvaru). K poukazu žalovaného na požadavek „kvalifikované“ formy žádosti soud uvádí, že zákon o služebním poměru nevylučuje použití zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů; ten se tedy použije k řešení otázek, jež zde nejsou výslovně upraveny. Ze zákona o služebním poměru ani ze správního řádu nelze dovodit, že by žalobce byl povinen k zahájení řízení využít „kvalifikovanou“ formu žádosti; postačí proto, že podání žalobce ze dne 25. 5. 2016 bylo dle jeho obsahu možné považovat za žádost ve smyslu zákona o služebním poměru (k tomu srov. § 45 odst. 1 ve spojení s § 37 odst. 2 správního řádu, či § 175 odst. 2 zákona o služebním poměru). K tomu soud podotýká, že Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 14. 8. 2014, č. j. 10 As 126/2014 – 59, posuzoval obdobnou žádost příslušníka (podanou dle § 26 odst. 3 zákona o služebním poměru) a řízení o ní výslovně připodobnil k řízení vedenému na žádost ve smyslu § 44 a násl. správního řádu. Řízení o žádosti ze dne 25. 5. 2016 tedy bylo řádně zahájeno doručením (dodáním) této žádosti žalovanému, což se stalo dne 25. 5. 2016. K tomu soud doplňuje, že na žádosti ze dne 25. 5. 2016 založené ve správním spise jsou razítka s daty 26. 5. 2016 a 30. 5. 2016, lze se však domnívat, že tyto časové údaje označují pouze pohyb žádosti mezi různými útvary, resp. organizačními složkami policie, neboť sám žalovaný např. v přípisu ze dne 31. 5. 2016 konstatuje, že žádost žalobce mu byla doručena dne 25. 5. 2016. Soud nicméně pro úplnost podotýká, že v dané věci nebylo přesné určení okamžiku zahájení řízení podstatné (k tomu podrobněji viz dále).

Soud následně přistoupil k hodnocení, zda byl žalovaný v tomto řádně zahájeném řízení nečinný ve smyslu § 79 odst. 1 s. ř. s.

Podle § 175 odst. 5 zákona o služebním poměru služební funkcionář je povinen rozhodnout o podání do 30 dnů a ve složitějších případech do 60 dnů od jeho doručení. K tomu soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2012, č. j. 2 Ans 14/2012 – 41, publ. pod č. 2785/2013 Sb. NSS, podle něhož je nečinnost objektivně existující stav, kdy v zákonem předepsaných lhůtách nedošlo k provedení příslušných procesních úkonů. Ne každá nečinnost je však přičitatelná správnímu orgánu, materiální hledisko posouzení takového stavu představuje § 71 odst. 5 správního řádu. Má-li zjištěná nečinnost svůj původ ve způsobu, jakým vystupuje v řízení jeho účastník, nejde o nečinnost správního orgánu ve smyslu § 79 odst. 1 s. ř. s. a nelze se proti ní dovolávat ochrany.

Soud v dané konstatuje, že žalovaný rozhodnutí o žádosti ze dne 25. 5. 2016 ve stanovených lhůtách ani později (do dne vydání tohoto rozsudku) nevydal a je tedy objektivně nečinný. Soud se však věnoval tomu, zda nečinnost žalovaného nebyla přičitatelná způsobu, jakým ve správním řízení vystupoval žalobce. Soud ze správního spisu podává, že na žádost ze dne 25. 5. 2016 reagoval žalovaný přípisem z 31. 5. 2016, v němž žalobci sdělil, že je nutné, aby vyplnil příslušný tiskopis, který obdrží u nadřízeného nebo na personálním odboru útvaru. Žalovaný dodal, že po předložení písemného podkladu s vyjádřením příslušných vedoucích žádost posoudí v tom smyslu, zda ji lze realizovat na základě potřeb jednotlivých organizačních celků. Soud doplňuje, že tiskopis „Žádost o převedení na jiné služební místo ve stejné služební hodnosti podle § 25 odst. 4 zákona o služebním poměru“ je rovněž založen ve správním spisu. Pro řádné vyplnění tohoto tiskopisu je třeba uvést kromě identifikačních údajů příslušníka také údaje související se současným a požadovaným zařazením (např. druh služby, stupeň vzdělání, stupeň utajení). Součástí tohoto tiskopisu má být i stanovisko vedoucího příslušníka. Žalobce na přípis žalovaného ze dne 31. 5. 2016 reagoval podáním ze dne 5. 6. 2016, v němž přípis žalovaného označil za projev diskriminace. Konstatoval, že je v pracovní neschopnosti a navíc z K., vyzvednutí tiskopisu by bylo spojeno se značnými a zbytečnými náklady a že k podání žádosti na formuláři (tiskopisu) nesmí být nucen. Dodal, že je na správním orgánu, jakým způsobem si opatří vyjádření vedoucích a že správní orgán by měl postupovat ve smyslu podané žádosti. Žalovaný žalobci odpověděl přípisem dne 13. 6. 2016, v němž konstatoval, že žalobce je jako příslušník policie obeznámen, jaké požadavky musí být před ustanovením na jinou funkci v rámci útvaru naplněny. Vzhledem k tomu je nutná osobní přítomnost žalobce na pracovišti při vyplnění žádosti o převedení. Pokud je na žalobci požadováno, aby vyplnil příslušnou žádost, není to akt samoúčelný. Pokud nebudou shromážděny veškeré informace a vyjádření příslušných vedoucích odborů nutné k žádosti o převedení, není možno žádost posoudit a zvážit. Žalovaný dodal, že touto odpovědí považuje korespondenci za ukončenou, neboť bez přítomnosti žalobce na pracovišti a upřesnění požadovaných informací nelze ustanovení na novou funkci zvážit.

Ve správním spisu je dále založen úřední záznam ze dne 12. 8. 2016, vyhotovený Mgr. R. Ch., který v něm konstatoval, že se žalobce dne 14. 6. 2016 dostavil do jeho kanceláře a požadoval formulář žádosti o převedení na jiné služební místo ve stejné služební hodnosti. Tento formulář byl žalobci osobně předán. Dne 15. 6. 2016 podal žalobce nadřízenému služebnímu funkcionáři žádost o uplatnění o opatření proti nečinnosti. Dne 26. 6. 2016 zaslal žalobce žalovanému vyjádření k přípisu ze dne 13. 6. 2016, v němž namítal, že všechny požadované podklady má shromáždit služební funkcionář, že nemůže být nucen k podání žádosti a k dalším procesním úkonům a že není v řízení vázán pokyny vedoucího. V postupu žalovaného spatřoval žalobce diskriminační jednání. Dne 15. 7. 2016 vydal nadřízený služební funkcionář (první náměstek policejního prezidenta) usnesení, jímž rozhodl tak, že neshledal důvody pro učinění opatření proti nečinnosti žalovaného. Nadřízený služební funkcionář konstatoval, že § 25 zákona o služebním poměru neukládá služebnímu funkcionáři povinnost konat a převést příslušníka na jiné služební místo a ani příslušníkovi nedává právo nebo nárok se převedení domáhat. Je tedy zřejmé, že v případě podání žádosti příslušníka o převedení na jiné služební místo není zahájeno řízení ve smyslu § 170 zákona o služebním poměru. V případě žádosti o převedení na jiné služební místo se s příslušníkem nevede řízení, potažmo rozhodnutí se vydává pouze v případě pozitivních stanovisek všech zainteresovaných služebních funkcionářů, kdy se převedení na nové služební místo realizuje. Dne 22. 7. 2016 doručil žalobce soudu nyní posuzovanou žalobu.

Soud uvádí, že z kontextu přípisů žalovaného je patrné, že žalovaný trval na vyplěnní předepsaného tiskopisu žádosti o převedení na jiné služební místo proto, aby žalobce uvedl v tomto tiskopise předpokládané informace (náležitosti), které žalovaný považoval za klíčové pro své rozhodování o žádosti ze dne 25. 5. 2016. K tomu soud uvádí, že tento náhled žalovaného není pro věc relevatní a nevylučuje, aby žalovaný postupoval v souladu se zákonnými procesními pravidly pro vedení správního řízení. Žádost ze dne 25. 5. 2016, jak již bylo uvedeno výše, byla obsahově způsobilá zahájit správní řízení a žalovaný měl považovat absenci uvedení potřebných informací (náležitostí) za vadu žádosti, žalobce vyzvat k odstranění vad žádosti ve stanovené lhůtě, poučit jej o následcích neodstranění těchto nedostatků, případně současně z tohoto důvodu řízení přerušit (srov. § 175 odst. 2 věta poslední zákona o služebním poměru; analogicky k postupu podle správního řádu srov. např. závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2013, č. j. 5 Ans 4/2012 – 20, publ. pod č. 2871/2013 Sb. NSS). Jakkoli se určité kroky žalobce mohou jevit jako obstrukční a neúčelné (např. nesouhlas žalobce s vyplněním předepsaného tiskopisu, následné vyzvednutí tiskopisu a vzápětí na to navazující podání žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti apod.), nelze pominout, že odpovědnost za vedení správního řízení leží především na správních orgánech. Žalovaný však v dané věci nevyužíval zákonných institutů sloužících ke včasnému skončení správního řízení (stanovení lhůt k provedení procesního úkonu, přerušení řízení atp.) a posléze přestal vést jakoukoli procesní aktivitu (což sám deklaroval v přípisu ze dne 13. 6. 2016). V daném případě tedy nelze nečinnost žalovaného přičítat žalobci.

Závěrem soud považuje za nutné vyjádřit se ke splnění procesních podmínek pro věcné projednání žaloby, konkrétně k tomu, zda žalobce bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu. Tyto procesní prostředky jsou v daném případě upraveny v § 80 správního řádu.

Podle § 80 odst. 1 až 3 správního řádu nevydá-li správní orgán rozhodnutí ve věci v zákonné lhůtě, nadřízený správní orgán učiní z moci úřední opatření proti nečinnosti, jakmile se o tom dozví. Opatření proti nečinnosti učiní nadřízený správní orgán i tehdy, nezahájí-li příslušný správní orgán řízení ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy se dozvěděl o skutečnostech odůvodňujících zahájení řízení z moci úřední. Opatření proti nečinnosti může nadřízený správní orgán učinit i v případě, kdy je z okolností zjevné, že věcně a místně příslušný správní orgán nedodrží lhůtu stanovenou pro vydání rozhodnutí o žádosti nebo zahájit řízení z moci úřední anebo v řízení řádně pokračovat. Po uplynutí lhůt pro vydání rozhodnutí může žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti podat účastník.

Soud nepřehlédl, že žalobce podal žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti dne 15. 6. 2016, tedy nikoli až po uplynutí lhůty pro vydání rozhodnutí ve smyslu § 80 odst. 3 věta poslední správního řádu. V daném případě je však třeba vycházet ze smyslu institutu opatření proti nečinnosti. To je třeba chápat jako projev dozorové funkce nadřízeného orgánu. Jedná se o prostředek nápravy správního řízení, jehož účelem je autoritativní zásah spočívající ve vrchnostenském příkazu podřízenému nečinnému orgánu odstranit nečinnost a rozhodnout, nebo věc odejmout nečinnému orgánu a sám o ní rozhodnout. Smyslem těchto kompetencí je tedy odstranění průtahů v řízení vedeném podřízeným orgánem. Není opodstatněné trvat na využití postupu podle § 80 správního řádu (a až na tento postup vázat soudní ochranu), pokud jde o zjevně neúčinný prostředek nápravy, tedy procesní postup, který nemá žádné, nebo jen zanedbatelné, vyhlídky na úspěch. Podstatou uplatnění opatření proti nečinnosti je tedy náprava z pozice institucionálně i personálně oddělené autority. Předpokladem této nápravy je zjištění nadřízeného správního orgánu, jestli řízení před podřízeným orgánem probíhá v zákonných lhůtách, zda se v něm vyskytují průtahy či dokonce dochází k nečinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 7 As 180/2015 – 33, publ. pod č. 3346/2016 Sb. NSS).

Soud je s ohledem na účel a smysl opatření proti nečinnosti toho názoru, že pokud zákon váže možnost účastníka podat žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti až po uplynutí lhůt pro vydání rozhodnutí (§ 80 odst. 3 věta poslední správního řádu), je tomu tak proto, že zákonodárce vycházel z obecného předpokladu, že před uplynutím této lhůty nemá nadřízený správní orgán dostatečné možnosti posoudit, zda se v řízení vyskytují průtahy či v něm dochází v nečinnosti. V dané věci však tento předpoklad naplněn nebyl. V době podání žádosti žalobce o uplatnění opatření proti nečinnosti (tj. dne 15. 6. 2016) bylo zřejmé, že žalovaný při vyřizování žádosti ze dne 25. 5. 2016 postupuje bez využití procesních prostředků sloužících k zamezení průtahů (žalovaný žalobci ani jednou nestanovil lhůtu k provedení procesního úkonu) a navíc deklaroval, že pokud žalobce nevyhoví jeho požadavku (na vyplnění předepsaného tiskopisu), pak již nebude při vyřizování žádosti činit žádné další úkony (srov. poslední věta přípisu žalovaného ze dne 13. 6. 2016). Žádost žalobce o uplatnění opatření proti nečinnosti byla podána pouze několik dní před uplynutím lhůty pro vydání rozhodnutí a žalobce v ní vyjádřil názor, že v jeho věci „dojde k průtahům“ (žalobce tedy nenamítal nečinnost žalovaného s ohledem na uplynutí zákonných lhůt). K tomu je možné doplnit, že ač § 175 odst. 5 zákona o služebním poměru nestanoví žalovanému povinnost rozhodnout o žádosti žalobce „bezodkladně“, nelze pominout, že podle základních zásad činnosti správních orgánů byl žalovaný povinen vyřídit žádost ze dne 25. 5. 2016 bez zbytečných průtahů (§ 6 odst. 1 věta první správního řádu). Soud v této souvislosti poukazuje i na § 71 odst. 1 správního řádu, dle něhož je správní orgán povinen vydat rozhodnutí bez zbytečného odkladu. S ohledem na to tedy není nutně vyloučeno, aby žalovaný byl nečinný již před uplynutím lhůty v § 175 odst. 5 zákona o služebním poměru (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2012, č. j. 2 Ans 14/2012 – 41, publ. pod č. 2785/2013 Sb. NSS).

Nadřízenému správnímu orgánu tak muselo být z těchto okolností již ke dni podání žalobce o uplatnění opatření proti nečinnosti (15. 6. 2016) zřejmé, že žalovaný je nečinný, resp. že v řízení o žádosti ze dne 25. 5. 2016 nepokračuje bez zbytečných průtahů a nedodrží stanovenou lhůtu pro vydání rozhodnutí o žádosti (srov. § 80 odst. 3 věta první správního řádu). Nadřízený služební funkcionář přesto opatření proti nečinnosti neučinil, neboť zastával nesprávný názor, že žalovaný nebyl vůbec povinen vést o žádosti ze dne 25. 5. 2016 formalizované řízení. Z toho je patrné, že samotný běh lhůty pro vydání rozhodnutí nijak nesouvisel s rozhodovacím důvodem usnesení ze dne 15. 7. 2016 a předčasné podání žádosti žalobce o uplatnění opatření proti nečinnosti nemělo v dané věci žádný vliv na možnost nápravy nečinnosti nadřízeným správním orgánem. Po podání žádosti o uplatnění proti nečinnosti přitom nenastala žádná okolnost, která by mohla mít vliv na rozhodování nadřízeného služebního funkcionáře o uplatnění opatření proti nečinnosti. Soud tedy shrnuje, že nadřízený služební funkcionář zjistil, že k nečinnosti žalovaného dochází, avšak přesto na základě nesprávného právního názoru odmítl proti této nečinnosti zasáhnout. Za takové situace by bylo trvání na podání (další) žádosti žalobce o uplatnění opatření proti nečinnosti (až po uplynutí zákonných lhůt ve smyslu § 175 zákona o služebním poměru) pouhým formalismem. Soud tak má s ohledem na shora uvedené za to, že procesní podmínky pro věcné projednání žaloby byly splněny, neboť podání žalobce ze dne 15. 6. 2016 lze považovat za bezvýsledně vyčerpaný prostředek, který byl ve správním řízení určen k ochraně žalobce proti nečinnosti správního orgánu.

V. Závěr

Městský soud v Praze ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že žaloba je důvodná a podle § 81 odst. 2 s. ř. s. uložil žalovanému povinnost rozhodnout o žádosti ze dne 25. 5. 2016. K tomu v souladu s § 175 odst. 5 zákona o služebním poměru stanovil lhůtu 30 dnů.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce měl ve věci úspěch, proto mu soud přiznal náhradu nákladů řízení. Tyto náklady jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatek ve výši 2 000 Kč za žalobu a náklady na zastoupení advokátem. Zástupce žalobce učinil tři úkony právní služby po 3 100 Kč [příprava a převzetí zastoupení, podání žaloby, podání repliky k vyjádření žalovaného podle § 11 odst. 1 písm. a) a d), § 7 bod 5 ve vazbě na § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v rozhodném znění] a za každý tento úkon mu náleží režijní paušál ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Celkem tak náklady řízení činí 12 200 Kč.

Poučení:Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud.

V Praze dne 19. prosince 2016

JUDr. Naděžda Řeháková, v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Veronika Brunhoferová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru