Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

9 A 123/2019 - 230Rozsudek MSPH ze dne 25.02.2021

Prejudikatura

4 Ads 58/2011 - 72

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
7 As 62/2021

přidejte vlastní popisek

9 A 123/2019- 230

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudkyň JUDr. Naděždy Řehákové a Mgr. Ing. Silvie Svobodové ve věci

žalobce: MONETA Auto, s.r.o., IČO: 60112743

se sídlem Vyskočilova 1442/1b, 140 00 Praha 4

proti

žalovanému: Česká obchodní inspekce se sídlem Štěpánská 567/15, 120 00 Praha 2

o žalobě proti rozhodnutí ústředního inspektorátu České obchodní inspekce ze dne 15. 7. 2019, č. j.: ČOI 91390/19/O100/1000/15/19/Hl/Št, sp. zn.: ČOI 5800/15/1000,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Stručné vymezení věci

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí ústředního inspektorátu České obchodní inspekce (dále jen „žalovaný“), jímž žalovaný rozhodl o jeho odvolání proti rozhodnutí ředitele inspektorátu České obchodní inspekce Středočeského a Hl. města Prahy (dále též „prvostupňový orgán“) ze dne 21. 11. 2016, č. j. 10/1522/15/45, kterým byla žalobci uložena úhrnná pokuta ve výši 1 000 000 Kč za porušení § 5 odst. 1 ve spojení s přílohou č. 2, bod I. písm. e) a g), § 6 odst. 1 ve spojení s přílohou č. 3, odst. 1 písm. d), f), n), o) a § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“). Žalovaný o odvolání rozhodl způsobem, ve výroku uvedeným. Z výroku vyplynulo, že :

2. Podle § 90 odst. 1 písm. a) správního řádu

- ve vztahu ke správním deliktům podle § 20 odst. 1 písm. d) a § 20 odst. 2 písm. a) ZSÚ ve smlouvě, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, č. 33584164 ze dne 29. 2. 2012, prvostupňové rozhodnutí zrušil a řízení o těchto skutcích zastavil,

- ve vztahu ke správním deliktům podle § 20 odst. 1 písm. d) a § 20 odst. 2 písm. a) ZSU ve smlouvě, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, č. 33588807 ze dne 23. 5. 2012, prvostupňové rozhodnutí zrušil a řízení o těchto skutcích zastavil,

- ve vztahu ke zboží nebo službám a jejich ceně, i k určení zboží nebo služby a jejich cenu, která by byla placena bez využití spotřebitelského úvěru, prvostupňové rozhodnutí zrušil a řízení o těchto skutcích zastavil,

Podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu změnil prvostupňové rozhodnutí způsobem ve výroku uvedeným a úhrnnou pokutu snížil na částku 600 000

- ve zbytku prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

3. Z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí je zřejmé, že bylo vydáno poté, co zdejší soud rozsudkem ze dne 21. 5. 2019, č. j. 3 A 107/2017-114 zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 4. 2017, č. j. ČOI 2245/17/O100/1000/17/Hl/Št, jímž žalovaný rozhodl o témž prvostupňovém rozhodnutí. Soud v uvedeném rozsudku konstatoval, že správní orgány při ukládání pokuty rezignovaly na zohlednění absorpční zásady vzhledem k předcházejícím správním řízením, a zavázal žalovaného k opětovnému posouzení výše pokuty s ohledem na nutnost dodržet absorpční zásadu, tj. porovnat a zohlednit výše uložených pokut a počet spáchaných přestupků, přičemž úhrn pokut uložený sbíhajícími se rozhodnutími by se měl rovnat výši pokuty, která by byla uložena, byly-li by všechny skutky projednány společně. Žalovaný proto při stanovování výše sankce aplikoval absorpční zásadu i ve vztahu k souběžně spáchaným správním deliktům řešeným v řízeních vedených pod sp. zn. ČOI 62644/14/2700 a sp. zn. ČOI 126252/14/1000. Navíc přihlédl k tomu, že podle nové právní úpravy byla na polovinu snížena trestní sazby, pokud jde o poskytování předsmluvních informací, a že zastavil řízení v částech specifikovaných výše. Proto uložil sníženou pokutu ve výši 600 000 Kč, kterou považoval za přiměřenou, odpovídající okolnostem případu a splňující represivní i preventivní účinky.

II. Obsah žaloby

4. Žalobce žalobou brojil proti těm výrokům žalobou napadeného rozhodnutí, v nichž žalovaný nerušil prvostupňové rozhodnutí a nezastavoval řízení. Vzhledem k rozsahu žaloby a množství argumentů, které se často v textu žaloby opakují a překrývají, posuzoval soud žalobní námitky podle principu, že povinnost řádného odůvodnění rozhodnutí nelze mechanicky ztotožňovat s povinností poskytnout podrobnou odpověď na každý jednotlivý v žalobě uplatněný argument. Odpověď na základní námitky v sobě může konzumovat i odpověď na některé námitky dílčí a související (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 14. 2. 2013, č. j. 7 As 79/2012-54, ze dne 29. 8. 2013, č. j. 7 As 182/2012-58, ze dne 19. 2. 2014, č. j. 1 Afs 88/2013-66).

5. Soudu konstatuje, že většina žalobních námitek svou formou i obsahem odpovídala žalobním námitkám již obsaženým v žalobě řešené soudem pod sp. zn. 3 A 107-2017, soud je pro úplnost vypořádává znovu a pro přehlednost navazuje na členění žalobních námitek jednak podle žalobních bodů formulovaných žalobcem, jednak podle tematické souvislosti nebo logické návaznosti, jak bylo uvedeno v rozsudku č. j. 3 A 107/2017-114. Námitky lze shrnout do pěti hlavních okruhů, kterými jsou: A) nicotnost, B) nepřezkoumatelnost, C) vady řízení, D) nesprávné posouzení věci, E) nepřiměřenost pokuty a návrh moderace. Soud přistoupil k členění a vypořádání žalobních námitek v uvedeném pořadí, byť v tomto sledu nejsou v žalobě uvedeny, neboť byla-li by některá z námitek A) – C) shledána důvodnou, mohl by být věcný přezkum napadeného rozhodnutí znemožněn a soud by byl povinen napadené rozhodnutí zrušit či prohlásit za nicotné.

A. Nicotnost

6. V prvním žalobním bodu žalobce namítal nicotnost prvostupňového rozhodnutí. Z § 19 ZSÚ dovodil, že pravomoc ukládat pokuty za porušení tohoto zákona je svěřena České obchodní inspekci, nikoliv řediteli jednoho z jejích inspektorátů. Prvostupňový orgán tedy neměl pravomoc prvostupňové rozhodnutí vydat. Z daného ustanovení rovněž vyplývá, že prvostupňový orgán ani neměl pravomoc uložit žalobci pokutu. Nicotnost namítal v žalobě opakovaně, konkrétně též v souvislosti s námitkou týkající se nedodržení prekluzivních lhůt pro zahájení řízení a uložení pokuty.

B. Nepřezkoumatelnost

7. Ve druhém žalobním bodu namítal nepřezkoumatelnost prvostupňového rozhodnutí. Uvedl, že v průběhu kontrol, na nichž bylo založeno prvostupňové rozhodnutí (pozn. soudu: tj. kontroly pod č. j.: ČOI 5800/15/1000, ČOI 134890/14/1000, ČOI 46941/15/1000 a ČOI 26883/15/1000), uplatnil řadu procesních i věcných námitek a výhrad ke zjištěním prvostupňového orgánu. Zejména se jednalo o námitku, že za účelem posouzení schopnosti klientů splácet poskytnutý úvěr učinil řadu úkonů, dokládajících schopnost klientů splácet úvěr, že neprovedení jednoho konkrétního úkonu z jeho strany nemůže vést k závěru o pochybení, a že doložil prostřednictvím statistických údajů ohledně tzv. delikvencí v portfoliu poskytnutých úvěrů, že způsob posouzení schopnosti splácet je nastaven správně. Prvostupňový orgán se však s těmito námitkami nevypořádal a neodůvodnil, proč se s nimi neztotožňuje. Nadto prvostupňový orgán nevysvětlil, proč jím dříve uznávaný způsob posuzování schopnosti splácet nyní shledává v rozporu se ZSÚ a jakými úvahami se při tomto obratu v aplikaci ZSÚ řídil. K tomu žalobce poukázal na rozhodnutí NSS ze dne 16. 6. 2006, sp. zn. 4 As 58/2005, dle nějž „z odůvodnění rozhodnutí musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí…“ Prvostupňové rozhodnutí neobsahuje řádné odůvodnění, a je tak nepřezkoumatelné. Dodal, že odůvodnění námitek vytvořil až žalovaný, v důsledku čehož se o úvaze správního orgánu dozvěděl až z žalobou napadeného rozhodnutí. Tím byl porušen princip dvojinstančnosti řízení a jeho právo proti tvrzením správního orgánu brojit prostřednictvím řádného odvolání.

8. Ve třetím žalobním bodu namítal nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí. Stejně jako prvostupňový orgán, ani žalovaný se s celou řadou námitek v žalobou napadeném rozhodnutí nevypořádal, či vypořádal nedostatečně. Uvedený názor koresponduje s názorem vysloveným NSS v rozsudku ze dne 7. 9. 2011, č. j. 6 Ads 99/2011-43, dle nějž „nevypořádá-li se správní orgán v rozhodnutí o odvolání se všemi odvolacími námitkami, zatíží tím své rozhodnutí nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů.“ Nadto výroková část žalobou napadeného rozhodnutí nesplňuje požadavky § 68 odst. 2 zákonu č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“) a judikatury NSS (viz např. rozsudek NSS ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 10 As 180/2014). Výrok žalobou napadeného rozhodnutí je totiž neurčitý, neboť se v žalobou napadeném rozhodnutí uvádí, že smlouvy neobsahovaly „informaci o právu na odstoupení od smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, lhůtě, během níž může být toto právo vykonáno, a dalších podmínkách pro výkon tohoto práva, včetně informace o povinnosti spotřebitele zaplatit čerpanou jistinu a příslušný úrok podle § 11 odst. 3, jakož i o částce úroku splatné za den. Smlouvy o spotřebitelském úvěru neobsahují informaci o částce úroku splatné za den.“ Z této formulace není na první pohled seznatelné, v jakém rozsahu se měl žalobce dle žalovaného porušení informační povinnosti dle Přílohy č. 3 odst. 1 písm. n) k ZSÚ vlastně dopustit, tj. jaké konkrétní informace uváděné pod písm. n) příslušné přílohy smlouvy v rozporu se zákonem neobsahovaly. Žalovaný dále uvádí, že vyjmenované smlouvy „neobsahovaly informace“ dle Přílohy č. 3 odst. 1 písm. h), n) a o) k ZSÚ. Ve vztahu k písm. n) a o) ale rovněž uvádí, že informace ve smlouvách byly „nesprávné“. Není proto zřejmé a jednoznačné, zda je žalobci kladeno za vinu neuvedení informací, nebo uvedení nesprávných informací. Identifikace skutku, za nějž je žalobce sankcionován, přitom musí být zřetelným způsobem nevzbuzujícím jakékoli pochybnosti uvedena přímo ve výroku rozhodnutí, nikoli jen v odůvodnění. Některé výroky žalobou napadeného rozhodnutí navíc obsahují i odůvodnění a nevyplývá z nich, jak bylo rozhodnuto, ale proč tak bylo rozhodnuto, což však má obsahovat až odůvodnění. Žalobou napadené rozhodnutí je proto nesrozumitelné a zmatečné a způsobuje nejistotu, za co je vlastně žalobce sankcionován. K tomu zmínil komentářovou literaturu a rozsudek NSS ze dne 5. 9. 2009, č. j. 1 As 24/2007-33, v němž NSS označil za nepřípustné začlenění části odůvodnění do výroku rozsudku, neboť způsobuje nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost.

C. Vady řízení

9. Ve čtvrtém žalobním bodu brojil proti absenci dokazování ve správním řízení. Správní orgány byly ve správním řízení povinny si opatřit a provést důkazy, přesto však žádné dokazování neprováděly. Na podporu uvedeného odkázal na rozsudek NSS ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. 4 As 34/2014 a komentářovou literaturu. Dále namítal, že správní orgány svá tvrzení založily toliko na dokumentech opatřených v rámci předchozích kontrol (na kontrolních zjištěních České obchodní inspekce). Správní orgány však žádný z těchto dokumentů neučinily předmětem standardního dokazování v rámci správního řízení, tedy nenařídily ústní jednání, ani jej neinformovaly, že by k dokazování mělo dojít mimo ústní jednání dle § 51 odst. 2 správního řádu. Tato kontrolní zjištění mohou být sice podkladem pro zahájení správního řízení, nezbavují však správní orgán povinnosti podrobit je standardnímu dokazování a postupovat v řízení tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (viz rozsudek NSS ze dne 18. 6. 2015, č. j. 9 As 98/2015-32). Správní orgány měly povinnost předmětem dokazování učinit i důkazy předložené žalobcem, zejména v rámci odvolacího řízení, které byly potřebné ke zjištění stavu věci, což však neučinily. Rovněž namítal, že správní orgány jsou povinny opatřit si podklady pro vydání rozhodnutí v průběhu správního řízení, nikoliv však před jeho zahájením.

10. V pátém žalobním bodu označil za porušení povinnosti správních orgánů skutečnost, že za účelem prokazování nebylo nařízeno ústní jednání. Správní orgány měly ve smyslu § 49 odst. 1 a § 51 odst. 1 správního řádu povinnost nařídit ústní jednání a umožnit žalobci uplatnit procesní práva v plném rozsahu. Povinnost správních orgánů nařídit ústní jednání za účelem provedení dokazování byla dána již tím, že se jednalo o řízení sankční ve smyslu čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v jehož rámci je nutné respektovat zásady ústnosti, přímosti a bezprostřednosti, což nelze splnit bez nařízení ústního jednání. Dodal, že v průběhu správního řízení o nařízení ústního jednání žádal. K tomu na základě § 51 odst. 2 správního řádu dovodil povinnost správních orgánů umožnit mu být přítomen dokazování, přičemž zde není možné správní uvážení. I pokud by správní orgány prováděly dokazování mimo ústní jednání, bylo jejich povinností jej o tom dle § 51 odst. 2 správního řádu informovat a sepsat protokol dle § 18 odst. 1 správního řádu. K tomu odkázal na judikaturu NSS a Ústavního soudu (např. sp. zn. 9 As 139/2015 či I. ÚS 671/13). V důsledku uvedeného neměl ve správním řízení možnost vyjádřit se k jednotlivým důkazům a uplatnit své námitky, připomínky či doplnění.

11. V šestém žalobním bodu namítal porušení zásady zakotvené v § 9 odst. 4 zákona č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci účinného do 30. 5. 2017 (dále jen „zákon o ČOI“), dle něhož lze řízení o uložení pokuty zahájit do jednoho roku ode dne, kdy se správní orgán o porušení povinnosti dozvěděl, nejpozději však do dvou let ode dne, kdy k porušení povinnosti došlo. Pokutu nelze uložit, uplynuly-li od porušení tři roky. Správní řízení bylo zahájeno a pokuta uložena v rozporu se zákonem, neboť žalovaný při vydání žalobou napadeného rozhodnutí nerespektoval větu druhou zmíněného ustanovení a uložil pokutu až po uplynutí zákonných prekluzivních lhůt. Správní orgány se přitom o způsobu aplikace ZSÚ Českou obchodní inspekcí dozvěděly již 14. 5. 2014, tedy více než dva roky před zahájením správního řízení. Správní řízení tak bylo zahájeno po uplynutí prekluzivních lhůt.

12. V sedmém žalobním bodu namítal, že nebyla naplněna skutková podstata předmětného správního deliktu. Dle ZSÚ se předmětného deliktu může dopustit pouze „věřitel nebo zprostředkovatel“. Spojka „nebo“ naznačuje, že delikt může spáchat jen jeden z těchto subjektů. Jelikož však byly dané smlouvy uzavírány prostřednictvím zprostředkovatele, nedošlo tak k naplnění subjektivní stránky správního deliktu. Nebyla naplněna ani objektivní stránka správního deliktu, spočívající v tom, že spotřebiteli není poskytnuta informace či není poskytnuta písemně. V projednávaném případě však informace poskytnuty byly a skutková podstata správního deliktu dle § 20 ZSÚ tak nemohla být naplněna. Dále uvedl, že princip ochrany spotřebitele není nadřazen základním zásadám spravedlivého procesu v oblasti správního práva. V rámci správního práva trestního je nezbytné uplatňovat základní zásady trestního práva, jako jsou nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege či dodržovat princip ultima ratio. Těmto zásadám není princip ochrany spotřebitele nadřazen, neboť se nejedná ani o samostatné ústavní právo.

13. V osmém žalobním bodu namítal nejasnost hypotézy sankční normy a neuplatnění zásady in dubio pro reo. Uvedl, že při uzavírání spotřebitelských úvěrů postupoval vždy v dobré víře ve správnost výkladu ZSÚ. V rozporu se zásadou in dubio pro reo je skutečnost, že správní orgány ve svých rozhodnutích zvolily výklad zákona pro něj nepříznivý. Při nejasnosti zákonných ustanovení (nadto trestních) měly správní orgány naopak volit výklad zákona pro něj příznivější, na jehož základě je nutno dovodit, že z jeho strany ke spáchání žádného správního deliktu nedošlo.

D. Celková částka splatná spotřebitelem a výpočet RPSN

14. V devátém žalobním bodu namítal, že o správnosti výpočtu celkové částky splatné spotřebitelem a RPSN v jím uzavřených smlouvách již bylo soudy pravomocně rozhodnuto. Již dříve ve správním řízení namítal, že otázka způsobu výpočtu celkové částky a RPSN byla v minulosti předmětem soudního přezkumu a soudy pravomocně konstatovaly, že jeho postup je v souladu se ZSÚ a že se nejedná o protiprávní jednání. V této věci odkázal zejména na rozsudek zdejšího soudu ze dne 3. 11. 2015, č. j. 97 Cdo 227/2015-133 a doplnil, že smlouva, jež byla předmětem daného řízení, je co do způsobu výpočtu celkové částky splatné spotřebitelem a RPSN shodná s úvěrovými smlouvami, na nichž správní orgány založily svá rozhodnutí. Je tedy prokázané a pravomocně soudně judikované, že jím aplikovaný výpočet celkové části a RPSN je správný.

15. V desátém žalobním bodu hájil správnost výpočtu celkové částky splatné spotřebitelem. Názor žalovaného, že údaje o celkové částce obsažené ve smlouvách zohledňují pouze sumu všech splátek, ale nezohledňují poplatek za uzavření smlouvy uhrazený započtením, je nesprávný. Na počátku úvěrového vztahu totiž nedochází k žádné platbě mezi ním a klientem. Poplatek za sjednání úvěrové smlouvy se v celkové částce splatné spotřebitelem projevuje tak, že klient, který nemá dostatečnou hotovost na zaplacení poplatku, zažádá, aby mu ve vztahu k poplatku byl poskytnut úvěr. Dohoda mezi ním a klientem pak spočívá v tom, že klientovi je umožněno předmětný poplatek splatit v pravidelných splátkách spolu se splátkami části úvěru. Nedochází tak k žádnému počátečnímu započtení poplatku. Započtení je nadto právním úkonem, jenž vyžaduje písemnou formu, nepostačí tak pouhé prohlášení žalovaného, že na počátku smluvního vztahu musí mezi žalobcem a klienty k nějakému započtení docházet. Dále nesouhlasil s tvrzením žalovaného, že sice klientovi poskytne na poplatek úvěr, avšak částku ve výši poplatku mu reálně neposkytne. Lpění na tom, aby klient poplatek fyzicky obdržel, je nedůvodné, neboť jde o odloženou platbu, kdy úvěrovaný má za nějakou službu zaplatit, ale úvěrující tuto platbu odloží (za což inkasuje odměnu v podobě úroku) a rozloží do splátek. Logika žalovaného vychází z mylné úvahy, že výpočet celkové částky splatné spotřebitelem vychází z dvojitého dosazení poplatku za sjednání úvěrové smlouvy, tedy že mu spotřebitel zaplatí poplatek za poskytnutí úvěru dvakrát, přestože jej reálně platí pouze jednou, ve splátkách. K tomu na příkladech demonstroval, že není možné považovat poplatek za sjednání úvěrové smlouvy za náklad a zohlednit jej v celkové částce dvakrát (jednou jako část úvěru a podruhé jako náklad). Obdobná chyba je i ve výpočtu RPSN aplikovaném žalovaným.

16. Dále tvrdil, že výklad zastávaný žalovaným není ve prospěch spotřebitele. Spotřebitel by měl zaplatit pouze celkovou částku již zahrnující daný poplatek. Pokud by totiž celková částka splatná spotřebitelem obsahovala částku odpovídající poplatku dvakrát (jednou v jistině a jednou jako samostatný poplatek), znamenalo by to, že by byl spotřebitel povinen zaplatit vyšší částku, než na které se s ním skutečně dohodl. K prokázání správnosti shora uvedeného postupu při výpočtu celkové částky splatné spotřebitelem již v průběhu správního řízení navrhl také důkaz znaleckým posudkem ze dne 7. 10. 2015 nazvaným „Znalecký posudek ve věci ekonomického posouzení nákladů na spotřebitelské úvěry č. 12/2015 a č. 03/2015“.

17. V jedenáctém žalobním bodu namítal, že výpočet RPSN byl proveden správně. I zde rozporoval názor žalovaného, že by měl spotřebitel platit poplatek za sjednání úvěrové smlouvy dvakrát. Pravá část rovnice RPSN (obsažené v příloze č. 5 k ZSÚ) musí přesně odpovídat položkám obsaženým v celkové částce splatné spotřebitelem a žádné nové platby nad její rámec nevytváří. Částka odpovídající poplatku tak musí být na pravé straně rovnice obsažena pouze jednou. Ohledně levé strany rovnice není sporu, ta má být představována celkovou výší úvěru, tj. součtem částky odpovídající části kupní ceny a částky odpovídající poplatku za uzavření smlouvy. Tento logický postup při výpočtu RPSN byl jako správný dlouhodobě zastáván žalovaným. Odmítl proto odkazy na metodiku výpočtu RPSN uplatňovanou Finančním arbitrem, kterými se žalovaný snaží výsledky svých dříve provedených kontrol zlehčovat či rozporovat. Stejně tak odmítl i odkaz na komentář k ZSÚ, jehož autorem je zaměstnanec kanceláře Finančního arbitra a jeho závěry se s praxí Finančního arbitra shodují. Blíže se ke změně správní praxe vyjádřil v následujícím žalobním bodu. I zde způsob výpočtu RPSN opíral o již výše zmíněný znalecký posudek ze dne 7. 10. 2015.

E. Změna správní praxe

18. Ve dvanáctém žalobním bodu namítal, že správní orgány nepřípustným způsobem a k tíži žalobce změnily svou dosavadní dlouhodobou správní praxi ohledně výkladu a aplikace ZSÚ. Konstatoval, že správní orgány jsou vázány vlastní správní praxí a jsou povinny zajistit, aby jejich činnost byla s touto praxí v souladu, nemohou svou praxi překvapivě změnit bez dalšího žalobou napadeným rozhodnutím. K tomu odkázal na rozsudek NSS ze dne 17. 4. 2014, č. j. 9 As 6/2014-41. Žalovaný již od roku 2011 věděl, jakým způsobem je ZSÚ ze strany žalobce aplikován, přičemž nikdy nedospěl k názoru, že by tím mělo docházet k porušení ZSÚ. Žalovaný kontrolu, zahájenou na základě podnětu klienta žalobce ze dne 22. 5. 2013 ve věci dodržování ZSÚ a kontroly způsobu výpočtu RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem, uzavřel konstatováním, že „Porušení výše uvedeného zákona nebylo zjištěno. Kontrola byla ukončena téhož dne bez opatření.“ V přípisu žalovaného doručenému klientovi bylo uvedeno, že žalovaný provedl výpočet RPSN dle údajů uvedených ve smlouvě o úvěru a provedenou kontrolou nebyl zjištěn rozdíl u RPSN uvedené ve smlouvě a skutečné zjištěné výpočtem. Rovněž v něm bylo uvedeno, že byla provedena celková kontrola smlouvy, přičemž nebylo zjištěno porušení právních povinností. Žalovaný tak prokazatelně od května roku 2013 věděl o způsobu výpočtu RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem, tento způsob výpočtu podrobil kontrole, kterou uzavřel s tím, že způsob aplikace ZSÚ ze strany žalobce je správný. Žalobce tedy postupoval v dobré víře, že jeho postup je souladný se ZSÚ.

19. Dále namítal, že správní orgány překvapivě a bez odůvodnění změnily správní praxi, aniž by jej informovaly a tím mu umožnily tuto změnu odpovídajícím způsobem zohlednit ve své smluvní dokumentaci. Takový postup správních orgánů je projevem libovůle, jež je v rozporu s principem právní jistoty, legitimním očekáváním a dobrou vírou žalobce. O změně správní praxe měly správní orgány povinnost jej informovat (viz rozsudek NSS ze dne 16. 3. 2014, č. j. 1 Afs 50/2009-233). Nadto pro změnu neměly žádné relevantní důvody, jako např. změny v legislativě či změny ve způsobu aplikace ZSÚ ze strany jeho adresátů. Doplnil, že Česká leasingová a finanční asociace, jejímž je členem, se v minulosti snažila aktivně předejít nedorozuměním, jež by mohly při aplikaci ZSÚ vznikat. Žalovaný se však odmítl ke konzultaci sejít, a tak žalobci nezbylo, než se spolehnout na to, že jím aplikovaný způsob výpočtu celkové částky splatné spotřebitelem a RPSN je správný.

20. Závěrem tohoto žalobního bodu konstatoval, že ke změně správní praxe sice lze při zachování určitých podmínek přistoupit, avšak pouze s účinností do budoucna. V daném případě však žalovaný novou správní praxi uplatňuje retroaktivně ve vztahu k historickým smlouvám uzavřeným v období, které předcházelo okamžiku, kdy se mohl žalobce o změně správní praxe poprvé dozvědět. Žalovaný tak retroaktivní změnou správní praxe zasáhl do jeho základních, pročež je žalobou napadené rozhodnutí nezákonné.

F. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet

21. Ve třináctém žalobním bodu odmítl, že by neposoudil s odbornou péčí schopnost klientů splácet spotřebitelský úvěr. V předmětných případech učinil veškeré úkony spadající do posuzování schopnosti splácet ve fázích, jak podrobně v žalobě popsal. Zejména ověřil, že doklady totožnosti klientů jsou platné, že klienti nejsou, ani v minulosti nebyli v úpadku a není proti nim vedeno exekuční řízení. Ověřil také údaje o výši příjmu klientů. V procesu posuzování schopnosti splácet nebyly identifikovány žádné negativní skutečnosti. Dále upozornil, že při hodnocení je nutné vzít v potaz i konkrétní parametry daného úvěru, neboť požadavky na posuzování schopnosti splácet s odbornou péčí budou jiné v případě, kdy jistina úvěru bude v řádech stovek tisíc korun, a jiné v případě jistiny výrazně nižší. Proces posuzování schopnosti splácet je nutno posuzovat jako celek, nikoliv z něj účelově vytrhávat pouze jeden či více jednotlivých úkonů, ty hodnotit izolovaně a na základě takového hodnocení činit závěry.

22. Dále konstatoval, že dle statistických údajů míra tzv. delikvencí v portfoliu poskytnutých úvěrů (úvěry, u nichž dochází k prodlení s jejich splácením) má dlouhodobě sestupnou tendenci a je daleko nižší, než v případě jiných společností, které po spotřebitelích vyžadují potvrzení o příjmu. Žalobce jde totiž množstvím úkonů stran posuzování schopnosti splácet daleko nad rámec zákona. Tato statistická data dokazují, že vyžádání fyzického předložení potvrzení o příjmu či o výši starobního důvodu není nutné. Dodal, že na projednávaný případ není aplikovatelný rozsudek NSS ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, neboť v něm šlo o posuzování situace, kdy společnost neprovedla žádný aktivní úkon v rámci posouzení úvěruschopnosti žadatele. Žalobce však provedl celou řadu aktivních úkonů, proto na jeho postup nelze nahlížet tak, že povinnostem dle § 9 odst. 1 ZSÚ nedostál. Proces posuzování schopnosti splácet prováděl i za účelem ochrany sebe sama, nikoliv pouze spotřebitele, tudíž řádné posouzení schopnosti klienta splácet bylo i v jeho zájmu. V projednávaném případě klienti dosáhli vysokého kreditního skóre, a nebylo tak nutné po nich požadovat předložení dalších dokumentů. Shrnul, že jednoznačně prokázal vynaložení veškerého požadovatelného úsilí, aby porušení právní povinnosti zabránil.

23. Dále upozornil, že náhled na posuzování schopnosti splácet se postupně v rámci evropské legislativy mění a zaměřuje se na základní příjmovou kapacitu spotřebitele, tj. na jeho schopnost získat, udržet a znovu získat příjem. K tomu zdůraznil, že ZSÚ nestanoví výčet konkrétních úkonů, které musí věřitel při posuzování schopnosti splácet provést, ani výčet dokumentů které by měl po žadatelích vyžadovat. Je na věřiteli, jak proces posuzování schopnosti splácet nastaví a jaké úkony v jeho rámci provede tak, aby dostál zákonným povinnostem dle § 9 odst. 1 ZSÚ. Odmítl proto, že absence některého konkrétního úkonu automaticky vede k tomu, že věřitel schopnost spotřebitele splácet neposoudil. K tomu odkázal na komentářovou literaturu, dle níž věřitel může při hodnocení použít různé metody. Vždy je přitom třeba přihlédnout k okolnostem daného případu a nikoli formalisticky lpět na učinění konkrétních úkonů. K tomu též odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu Švédska ze dne 15. 11. 2017, č. j. 5868-16, který došel k závěru, že Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru nestanoví, na kterých konkrétních informacích má poskytovatel úvěru založit posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, ani zda je povinen tyto informace ověřovat, případně jakým způsobem.

24. Znovu upozornil, že mu správní orgány v období od účinnosti ZSÚ (roku 2011) až do roku 2015 nevytkly žádné nedostatky či pochybení při posuzování schopnosti splácet úvěr, z čehož dovodil, že žalovaný v projednávaném případě postupoval v rozporu s dlouhodobou správní praxí (ke změně správní praxe viz dvanáctý žalobní bod). K těmto závěrům dále odkázal na znalecký posudek ze dne 8. 6. 2016 nazvaný „Znalecký posudek ve věci ekonomického posouzení odborné péče při posuzování schopnosti splácet spotřebitelský úvěr č. 5/2016“.

G. Nepřiměřenost pokuty, povinnost konat společné řízení a uložit úhrnný (souhrnný) trest a
návrh na moderaci

25. Ve čtrnáctém žalobním bodu namítal, že v souladu s § 50 odst. 3 správního řádu byl žalovaný povinen přihlédnout nejen k okolnostem svědčícím v neprospěch žalobce, ale i k okolnostem svědčícím v jeho prospěch. Žalovaný však pravidla pro ukládání sankcí vůbec nezohlednil, resp. zohlednil nedostatečně a nesprávně. V důsledku toho uložil žalobci pokutu, která je s ohledem na skutkové okolnosti nepřiměřená. K tomu uvedl výčet okolností, svědčící v jeho prospěch, a to: (i) za účelem posouzení schopnosti klientů splácet spotřebitelský úvěr provedl celou řadu komplexních úkonů včetně kontroly a analýzy řady údajů, (ii) žalovaný mu nikdy v minulosti za dobu účinnosti ZSÚ nevytkl, že by jím uplatňovaný způsob posuzování schopnosti splácet byl v rozporu se ZSÚ, (iii) žalovaný již v minulosti tento způsob posuzování aproboval, (iv) svým jednáním nezpůsobil klientům žádnou škodu a jednání ani nebylo způsobilé způsobit jakýkoliv negativní následek. Žalovaný se však s těmito námitkami v žalobou napadeném rozhodnutí nevypořádal a zatížil tak rozhodnutí nepřezkoumatelností. Pokud by totiž tyto okolnosti zohlednil, nikdy by žalobci nemohla být uložena pokuta v dané výši. I zde namítal, že nemožnost udělit sankci je dána i nutností aplikace zásady ultima ratio.

26. V patnáctém žalobním bodu namítal, že správní orgány měly konat společné řízení a uložit úhrnný, případně souhrnný trest. Žalovaný s ním zahájil i další tři správní řízení: správní řízení vedené pod sp. zn. 62644/14/2700, v němž byla za totožný správní delikt uložena pokuta ve výši 4 000 000 Kč (pozn. soudu: proti němuž žalobce rovněž brojil žalobou, která byla dne 18. 8. 2017 zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, č. j. 30 A 84/2016-194, následně potvrzeným rozsudkem NSS ze dne 20. 12. 2018, č. j. 7 As 315/2017-94), správní řízení vedené pod č. j. 10/0373/15/45, v němž byla žalobci uložena pokuta ve výši 80 000 Kč za nesprávný postup při posuzování schopností klientů splácet spotřebitelský úvěr, a správní řízení pod č. j. 18611/15/O100 (pozn. soudu: proti němuž žalobce rovněž brojil žalobou podanou u zdejšího soudu, řešenou pod sp. zn. 15 A 140/2019), jehož předmětem bylo rovněž posuzování správnosti výpočtu RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem v žalobcem uzavíraných spotřebitelských smlouvách a v jehož rámci byla žalobci uložena pokuta ve výši 350 000 Kč. Předmět těchto řízení je stejný a věcně spolu souvisí. Pokud se dle žalované dopustil porušení ZSÚ ve více případech, pak měla být tato jednání posuzována ve vzájemném více činném souběhu a pro všechny tvrzené správní delikty mělo být zahájeno jedno společné správní řízení a v něm vydáno taktéž jedno rozhodnutí. Postup žalovaného, kdy s žalobcem postupně zahajoval několik oddělených správních řízení týkajících se porušení týchž povinností dle ZSÚ a v rámci těchto řízení uložil žalobci postupně několik oddělených sankcí a způsobil mu tak značné náklady, je v rozporu s principy správního trestání. Současný postup žalovaného vede mimo jiné k umělé kumulaci sankcí, což by mohlo v krajním případě vést k situaci, kdy by za jednotlivé spotřebitelské smlouvy mohly být žalobci uloženy pokuty, jež by v úhrnu převyšovaly maximální přípustnou výší pokuty dle ZSÚ. I pokud by nebylo možné vést společné řízení, správní orgány měly postupovat analogicky podle principů trestního práva a uložit žalobci pouze jeden souhrnný trest za všechny sbíhající se delikty. Zdůraznil, že mu bylo dne 17. 7. 2019 doručeno žalobou napadené rozhodnutí, místo aby jej žalovaný spojil s řízením vedeným pod č. j. 18611/15/O100, v němž doručil rozhodnutí jen krátce poté, dne 20. 8. 2019. Žalovanému nic nebránilo ve spojení obou řízení do jednoho společného a v udělení jedné sankce. Žalovaný sice v rozhodnutích argumentuje tím, že další řízení zohlednil a výše sankcí je stanovena tak, jako by šlo o společné řízení, to však nijak nevysvětluje, proč v souladu se zákonem nevedl společné řízení. Jedná se přitom nejen o výši sankce, ale i o neúměrnou administrativní zátěž pro kontrolovanou osobu a značné náklady na právní zastoupení ve víceru řízení.

27. Žalobce navrhoval, aby soud žalobou napadené, jakož i prvostupňové, rozhodnutí označil za nicotné, in eventum je zrušil pro nezákonnost. V případě, že soud neshledá důvod pro vyslovení nicotnosti či zrušení žalobou napadeného rozhodnutí, žádal žalobce, aby soud uplatnil své moderační právo a v souladu s § 78 odst. 2 s. ř. s. snížil pokutu udělenou žalobou napadeným rozhodnutím.

III. Vyjádření žalovaného

28. Žalovaný ve vyjádření k žalobě nejprve odkázal na rozsudek NSS ze dne 20. 12. 2018, č. j. 7 As 315/2017-94, jímž byla zamítnuta kasační stížnost žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 8. 2017, č. j. 30 A 84/2016-194, jímž byla zamítnuta žalobcova žaloba proti rozhodnutí o odvolání ze dne 14. 7. 2016, č. j. ČOI 125284/15/O100/14/15/Hy/Št, vydané ve správním řízení, na něž sám žalobce v nyní projednávané věci odkazuje. Jelikož některé argumenty žalobce v projednávaném případě již byly posouzeny v uvedeném rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové a potvrzeny uvedeným rozsudkem NSS, žalovaný na ně ve vyjádření odkazuje. Stejně tak odkazuje na rozsudek zdejšího soudu ze dne 21. 5. 2019, č. j. 3 A 107/2017-114.

29. K prvnímu žalobnímu bodu odkázal na bod 94 rozsudku NSS č. j. 7 As 315/2017-94, v němž byla posouzena vhodnost použití slovesa „ukládám“ v prvostupňovém rozhodnutí. Analogicky se tak dostatečně vyvrací i domnělá nicotnost rozhodnutí, proti nimž směřuje projednávaná žaloba.

30. Ke třetímu žalobnímu bodu uvedl, že jednotlivé části výroku prvostupňového rozhodnutí ve znění změn učiněných žalobou napadeným rozhodnutím jsou formulovány jinak, než uváděl žalobce. Identifikace všech skutků, které byly žalobci kladeny za vinu, byla dostatečná.

31. K šestému žalobnímu bodu uvedl, že lhůty pro projednání správních deliktů upravených ZSÚ se posuzovaly dle speciální úpravy obsažené v § 21 odst. 3 ZSÚ, dle nějž prekluzivní lhůta pro uložení pokuty činila pět let ode dne spáchání deliktu. Běh této lhůty zohlednil již v odvolacím řízení a odpovídajícím způsobem upravil příslušnou část výroku prvostupňového rozhodnutí, viz str. 13 žalobou napadeného rozhodnutí. Dodal, že obdobná námitka žalobce byla řešena i v bodech 84 a 85 rozsudku NSS č. j. 7 As 315/2017-94.

32. K sedmému žalobnímu bodu odkázal na bod 97 rozsudku NSS č. j. 7 As 315/2017-94, v němž byla argumentace žalobce ohledně subjektivní stránky správního deliktu přesvědčivě vyvrácena. Odmítl tvrzené nenaplnění objektivní stránky správního deliktu, neboť žalobce v tomto tvrzení vychází pouze z vlastních závěrů, s nimiž se žalovaný neztotožňuje.

33. K osmému žalobnímu bodu odkázal na bod 18 rozsudku NSS č. j. 7 As 315/2017-94.

34. K devátému a desátému žalobnímu bodu žalovaný odkázal na body 58 a násl. rozsudku NSS č. j. 7 As 315/2017-94, kde NSS mimo jiné posuzoval i argumentaci žalobce odkazující na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 3. 2015, č. j. 11 C 807/2013-100, na nějž se žalobce odvolává také v projednávané žalobě.

35. K třináctému žalobnímu bodu odkázal na str. 26 a násl. žalobou napadeného rozhodnutí, kde se s argumentací žalobce řádně vypořádal.

36. K patnáctému žalobnímu bodu odkázal na str. 34 a násl. žalobou napadeného rozhodnutí, Dodal, že na uložení sankce byla odpovídajícím způsobem aplikování absorpční zásada, což ostatně žalobce nezpochybňuje.

37. Uzavřel, že v projednávaném případě zjistil všechny rozhodné skutečnosti, shromáždil potřebné důkazy, správně vyhodnotil skutkový stav a přihlédl ke všem relevantním okolnostem, které bylo možno hodnotit jak ve prospěch, tak i k tíži žalobce. Zároveň v plném rozsahu zohlednil závazné právní závěry vyjádřené zdejším soudem v rozsudku č. j. 3 A 107/2017-114.

38. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl.

IV. Replika žalobce, další vyjádření účastníků

39. Žalobce v replice k vyjádření žalovaného setrval na žalobní argumentaci. Zejména zopakoval, že způsob, jakým posuzuje úvěruschopnost klientů, odpovídá zásadám odborné péče, což vyplývá i ze znaleckého posudku ze dne 8. 6. 2016, který zmiňoval v žalobě. Tyto postupy byly zkoumány také Českou národní bankou (dále jen „ČNB“), přičemž ani ta neměla jakékoli připomínky. Odkázal na konkrétní případ, kdy byla správnost procesu posuzování úvěruschopnosti zkoumána v rámci stížnosti jednoho z klientů žalobce, ČNB stížnost zamítla s tím, že neshledala žádné pochybení na straně žalobce. Shrnul, že řádně posoudil úvěruschopnost klientů, v návaznosti na což jim následně poskytl úvěry. Správné posouzení úvěruschopnosti dokládá též skutečnost, že úvěry byly klienty řádně doplaceny. Tvrzení žalovaného, že byla úvěruschopnost klientů posouzena vadně, je tak zcela absurdní. Dále uvedl, že žalovaná staví svou argumentaci na jiné judikatuře, avšak nebere v potaz, že ta vychází z výkladové praxe, která se v čase mění a vyvíjí. Nadto v době sjednání dotčených úvěrových smluv žalobce nemohl předpokládat, že se za několik let objeví praxe správního orgánu či judikatura, která bude vykládat úkon posouzení úvěruschopnosti spotřebitele jako toliko formální posouzení, kde klíčovým a nezaměnitelným důkazem úvěruschopnosti je písemný dokument třetí strany. Dodal, že postupoval v souladu s tehdy platnými právními předpisy i judikaturou. Zpětné nazírání na dříve platné poměry může být nežádoucím prolomením právní jistoty. Ad absurdum by totiž bylo možné uvažovat o aplikaci stávající judikatury až do minulého století. To je třeba odmítnout, stejně jako aplikaci aktuální judikatury k určitému institutu zpětně. Závěrem upozornil na European Banking Authority Guidelines č. EBA/GL/2020/6 ze dne 29. 5. 2020 (dále jen „guidelines“), které hovoří o principu přiměřenosti posuzování úvěruschopnosti, kladoucím důraz na schopnost příjem získat a udržet, nejen na aktuální příjem v době žádosti o úvěr. To žalobce progresivně činí, což je mu žalovaným kladeno k tíži.

40. Žalobce repliku následně doplnil o další vyjádření. V něm uvedl, že žalovaný nikdy nerozporoval, že by úvěr požadovaný spotřebiteli neodpovídal jejich majetkovým a osobním poměrům a nebyli by ho tak schopni splácet. Věcně správný úsudek žalobce o schopnosti spotřebitelů úvěr splatit v souladu s § 9 ZSÚ vylučuje, aby došlo k naplnění materiální stránky správního deliktu. Žalovaný soustavně dogmaticky a formalisticky lpí na provedení jím vybraných a dávno překonaných úkonů v rámci posuzování úvěruschopnosti. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 6. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1704/2019, který potvrdil, že § 9 ZSÚ nevymezuje, z jakých zdrojů je věřitel povinen vycházet při posuzování úvěruschopnosti dlužníka, a že postup věřitelů proto nelze paušalizovat. Dle Nejvyššího soudu věřitel, vycházející z prohlášení povinné a z informací dostupných ve veřejných evidencích, aniž by vyžadoval doložení potvrzení o příjmu či jiného dokumentu, postupoval s odbornou péčí a § 9 odst. 1 ZSÚ neporušil. I Nejvyšší soud tedy potvrdil, že postup žalobce v projednávaném případě byl v souladu se zákonem. Odkázal také na další rozsudek Nejvyššího soudu ČR, ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 238/019, v němž soud judikoval, že na úvěrových společnostech nelze považovat stoprocentní míra obezřetnosti, nýbrž míra přiměřená. Tyto závěry potvrdil také Ústavní soud. Závěrem uvedl, že na znalecký posudek, jenž uváděl již v žalobě, se vzhledem k doložce dle § 127a o. s. ř. pohlíží jako na posudek zadaný soudem, nikoli jako na pouhé vyjádření žalobce. Je proto relevantním důkazem o tom, že proces posuzování úvěruschopnosti žalobce nastavil správně.

41. Žalovaný reagoval duplikou, v níž uvedl, že ve tvrzeních žalobce uvedených v replikách neshledal relevantní argument, vyvracející skutková zjištění učiněná prvostupňovým orgánem. Zopakoval, že se s námitkami žalobce dostatečně vypořádal v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí.

V. Posouzení věci Městským soudem v Praze

42. Soud o věci samé rozhodl bez nařízení jednání, a to v souladu s ustanovením § 51 s. ř. s., neboť účastníci řízení takový postup akceptovali. Soud neprovedl navržené důkazy, neboť jsou z části součástí spisového materiálu žalovaného, z něhož při přezkumu zákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí vychází (oznámení o zahájení řízení, posuzované úvěrové smlouvy, napadená rozhodnutí, znalecké posudky). Ostatní důkazy (jako důkaz úvěrovou smlouvou ze dne 12. 12. 2011 č. 33581089, které byly podkladem pro rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 11 C 807/2013, spisy ČNB apod.) soud neprovedl pro nadbytečnost, neboť tyto doklady nemohly být rozhodnými podklady pro předmětné řízení a pro posouzení právní otázky, která(é) jsou předmětem žaloby.

43. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán, podle skutkového a právního stavu v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 a 2 věta první s. ř. s.), a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

44. Soud z prvostupňového rozhodnutí podává, že prvostupňový orgán shledal, že v souvislosti se smlouvou č. 33594348 žalobce porušil § 6 odst. 1 ZSÚ a dopustil se správního deliktu podle § 20 odst. 1 písm. d) ZSÚ ve znění účinném do 24. 2. 2013, dále porušil § 9 odst. 1 ZSÚ a dopustil se správního deliktu podle § 20 odst. 2 písm. a) ZSÚ ve znění účinném do 24. 2. 2013. V souvislosti se smlouvou č. 33604887 žalobce porušil § 6 odst. 1 ZSÚ a dopustil se správního deliktu podle § 20 odst. 1 písm. b) ZSÚ ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále porušil § 9 odst. 1 ZSÚ a dopustil se správního deliktu podle § 20 odst. 2 písm. e) ZSÚ ve znění účinném do 31. 12. 2013. V souvislosti se smlouvou č. 33619362 žalobce porušil § 5 odst. ZSÚ a dopustil správního deliktu podle § 20 odst. 2 písm. a) ZSÚ ve znění účinném do 30. 11. 2016, a dále porušil § 6 odst. 1 a dopustil se správního deliktu podle § 20 odst. 1 písm. b) ZSÚ ve znění účinném do 30. 11.2016. Jak již bylo uvedeno, žalobou napadeným rozhodnutím bylo prvostupňové rozhodnutí změněno mimo jiné tak, že u smlouvy č. 33619362 uvedl, že se žalobce dopustil správního deliktu nikoli podle § 20 odst. 2 písm. a) ZSÚ, ale podle § 153 odst. 1 písm. t) zákona č. 257/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, a nahrazena částka úhrnné pokuty tak, že byla snížena z 1.000.000,- Kč na 600.000,- Kč.

45. Soud při posouzení vyšel z následující právní úpravy:

46. Podle § 5 odst. 1 ZSÚ, v rozhodném znění věřitel poskytne spotřebiteli v listinné podobě nebo na jiném trvalém nosiči dat informace uvedené v příloze č. 2 k tomuto zákonu. Učiní tak s dostatečným předstihem před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, nebo před tím, než spotřebitel učiní závazný návrh na uzavření takové smlouvy. Všechny informace musí být stejně výrazné. Jiné informace než uvedené v příloze č. 2 k tomuto zákonu poskytne věřitel v samostatném dokumentu.

47. Podle § 6 odst. 1 ZSÚ, ve znění účinném do 31. 12. 2013 smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat informace stanovené v příloze č. 3 k tomuto zákonu uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této informační povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy. Jedno vyhotovení smlouvy musí obdržet spotřebitel v listinné podobě nebo na jiném trvalém nosiči dat.

48. Podle § 6 odst. 1 ZSÚ, ve znění účinném do 30. 11. 2016 smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat informace stanovené v příloze č. 3 k tomuto zákonu uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této informační povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy. Je-li část smlouvy určena odkazem na obecné podmínky, musí připojit věřitel ke smlouvě jen takovou část obchodních podmínek, která se týká uzavírané smlouvy. Použitá velikost písma nesmí být menší než ve smlouvě. Jedno vyhotovení smlouvy musí obdržet spotřebitel v listinné podobě nebo na jiném trvalém nosiči dat.

49. Podle § 9 odst. 1 ZSÚ, ve znění účinném do 24. 2. 2013 věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

50. Podle § 9 odst. 1 ZSÚ, ve znění účinném do 30. 11. 2016 věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

51. Podle § 20 odst. 2 písm. a) ZSÚ, ve znění účinném do 24. 2. 2013 věřitel nebo zprostředkovatel se dopustí správního deliktu tím, že poruší povinnost podle § 9 odst. 1 posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr.

52. Podle § 20 odst. 1 písm. d) ZSÚ, ve znění účinném do 24. 2. 2013 věřitel nebo zprostředkovatel se dopustí správního deliktu tím, že v rozporu s § 6 odst. 1 neposkytne spotřebiteli ve smlouvě, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, písemně informace podle přílohy č. 3 k tomuto zákonu.

53. Podle § 20 odst. 1 písm. b) ZSÚ, v rozhodných zněních se věřitel nebo zprostředkovatel dopustí správního deliktu tím, že nesplní některou z povinností podle § 6 odst. 1.

54. Podle § 20 odst. 2 písm. e) ZSÚ, v rozhodném znění se věřitel dopustí správního deliktu tím, že nesplní některou z povinností podle § 9 odst. 1.

55. Podle § 20 odst. 5 ZSÚ, ve znění účinném do 30. 11. 2016 se za správní delikt uloží pokuta do 20 000 000 Kč, jde-li o správní delikt podle odstavce 1, odstavce 2 písm. a), b), e), g), l) až s) nebo odstavce 3.

56. Podle § 20 odst. 5 písm. a) a b) ZSÚ, ve znění účinném do 24. 2. 2013 za správní delikt se uloží pokuta a) do 5 000 000 Kč, jde-li o správní delikt podle odstavce 1, odstavce 2 písm. b), c), d) a e); b) do 2 000 000 Kč, jde-li o správní delikt podle odstavce 2 písm. a),

57. Podle § 153 odst. 1 písm. t) zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ten, kdo je oprávněn poskytovat nebo zprostředkovávat spotřebitelský úvěr, se dopustí přestupku tím, že nesplní některou z povinností týkajících se poskytnutí nebo vysvětlení předsmluvních informací podle § 94 až 100. Podle odst. 2 písm. b) téhož ustanovení za přestupek podle odstavce 1 lze uložit pokutu do 10 000 000 Kč, jde-li o přestupek podle odstavce 1 písm. d), f), g), h), i), j), k), n), s), t).

58. Podle § 21 odst. 3 ZSÚ, v rozhodném znění odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže správní orgán o něm nezahájil řízení do 2 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 5 let ode dne, kdy byl spáchán.

59. Soud o věci uvážil takto:

60. Soud předně připomíná, že žalobou napadeného rozhodnutí bylo vydáno poté, co zdejší soud rozsudkem ze dne 21. 5. 2019, č. j. 3 A 107/2017-114 zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 4. 2017, č. j. ČOI 2245/17/O100/1000/17/Hl/Št, jímž žalovaný rozhodl o témže prvostupňovém rozhodnutí. Žalobní argumenty podané v řízení sp. zn. 3 A 107/2017 se v podstatné míře zcela shodovaly s žalobními argumenty předkládanými žalobcem v nyní projednávané věci a soud neshledává důvod se od dříve vysloveného názoru třetího senátu odklonit. Proto soud při vypořádání jednotlivých žalobních bodů, v nichž se argumentace žalobce shoduje s argumentací ve věci sp. zn. 3 A 107/2017, v podrobnostech odkazuje na rozsudek č. j. 3 A 107/2017-114. Soud dále uvádí, že v obdobném sporu mezi účastníky řízení o některých obdobných námitkách rozhodoval již i NSS, a to rozsudkem ze dne 20. 12. 2018, č. j. 7 As 315/2017-94. Proto soud u některých z žalobních bodů na tento rozsudek, od jehož závěrů nemá důvod se odchýlit, též odkazuje.

61. Soud dále shodně s uvedeným rozsudkem třetího senátu uvádí, že rozsah reakce soudu na konkrétní námitky je, co do šíře odůvodnění, spjat s otázkou hledání míry, proto zpravidla postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení (srov. např. rozsudek NSS ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008-13), případně i s akceptací odpovědi implicitní, což připouští i Ústavní soud (srov. např. usnesení ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09, usnesení ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 609/10, usnesení ze dne 7. 5. 2009, II. ÚS 515/09, či rozsudek NSS ze dne 21. 12. 2011, č. j. 4 Ads 58/2011-72). Ústavní soud v této souvislosti konstatoval: „není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68). Ostatně i Ústavní soud v případě, že námitky stěžovatelů nejsou způsobilé změnit výrok rozhodnutí, tyto nevypořádává (srov. např. bod 24. nálezu z 28. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 2029/08), neboť si je vědom toho, že požadavky kladené na orgány veřejné moci nesmí být přemrštěné. Takové přehnané požadavky by byly výrazem přepjatého formalismu, který by ohrožoval funkčnost těchto orgánů, především pak jejich schopnost efektivně (zejména v přiměřené době a v odpovídajícím rozsahu) plnit zákonem jim uložené úkoly. Soud dodává, dodat, že není smyslem soudního přezkumu podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto se může soud v případech shody mezi názorem soudu a odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí odkazovat na toto odůvodnění (srov. např. rozsudek NSS ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005-130).

62. Soud se nejprve zabýval námitkami nicotnosti a nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí, protože tyto vady by vylučovaly další věcný přezkum rozhodnutí.

63. K jednotlivým žalobním okruhům námitek soud uvádí:

A. Nicotnost

64. Soud nevešel na argumenty prvního žalobního bodu, týkající se nicotnosti prvostupňového rozhodnutí. Ze záhlaví prvostupňového rozhodnutí lze seznat, že je ukládáno s odkazem na § 19 a § 20 ZSÚ. Je tedy jednoznačné, že prvostupňový orgán si byl vědom, že se nejedná o rozhodnutí dle § 9 zákona o ČOI, ale o rozhodnutí dle ZSÚ. Tedy nikoliv o rozhodnutí ředitele inspektorátu, ale o rozhodnutí inspektorátu coby správního orgánu I. stupně dle § 19 ZSÚ. Jedinou formální vadou prvostupňového rozhodnutí je použití slovesa „ukládám“, jedná se však o drobnou formální vadu, nemající vliv na zákonnost prvostupňového rozhodnutí, natož způsobující jeho nicotnost. Z obsahu prvostupňového rozhodnutí je nepochybné, že bylo v souladu s § 19 ZSÚ vydáno inspektorátem Středočeského a Hl. m. Prahy, proto jej v souladu s § 15 odst. 2 správního řádu podepsal ředitel tohoto inspektorátu. Soud tedy prvostupňové rozhodnutí neshledal nicotným. V podrobnostech soud odkazuje na body 56. až 58. rozsudku č. j. 3 A 107/2017-114 a bod 94. rozsudku č. j. 7 As 315/2017-94.

B. Nepřezkoumatelnost

65. Soud shledal nedůvodným také druhý a třetí žalobní bod, v nichž žalobce namítal nepřezkoumatelnost prvostupňového a žalobou napadeného rozhodnutí.

66. Stran nepřezkoumatelnosti obou rozhodnutí pro nedostatek důvodů soud uvádí, že se typicky jedná o případy, kdy správní orgány opřely rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny. Takové pochybení soud v napadených rozhodnutích neshledal (pozn. soudu: k údajnému zjišťování skutečností v rozporu se zákonem se soud blíže vyjadřuje v žalobním bodu, který se týká dokazování v řízení). V odůvodnění napadených rozhodnutí správní orgány uvedly dostatečnou a vnitřně ucelenou argumentaci, jejímž prostřednictvím se snažily vyvrátit veškeré žalobcovy námitky zpochybňující jejich závěr o jí spáchaném správním deliktu. K námitce nepřezkoumatelnosti prvostupňového rozhodnutí způsobené tím, že se prvostupňový orgán nevyjádřil k některým námitkám, soud poukazuje na ustálenou judikaturu, podle které správní řízení tvoří jeden celek a postačí tak, že námitky byly vypořádány žalovaným, čímž není narušen princip dvojinstančnosti řízení (srov. např. rozsudek NSS ze dne 31. 10. 2014, č. j. 6 As 161/2013-25). Ostatně ani žalobcem namítaná skutečnost, že se žalovaný nevypořádal s veškerými námitkami, nezakládá nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí. Správní orgán se totiž nemusí vždy vypořádat jednotlivě s každou námitkou účastníka správního řízení, vytvoří-li vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná. Soud tak neshledal prvostupňové ani žalobou napadené rozhodnutí nepřezkoumatelnými pro nedostatek důvodů. V podrobnostech odkazuje na body 59. až 64. rozsudku č. j. 3 A 107/2017-114.

67. Soud neshledal žalobou napadené rozhodnutí (ani rozhodnutí prvostupňové) nepřezkoumatelným ani pro nesrozumitelnost. Nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost je zejména rozhodnutí, kterému chybí základní náležitosti, z nějž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jakým způsobem bylo rozhodnuto, jehož výrok je v rozporu s odůvodněním, které neobsahuje právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jehož důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a neshledal žádnou z výše uvedených vad. Předně soud uvádí ve shodě se žalovaným, že jednotlivé části výroku prvoinstančního rozhodnutí ve znění změn provedených v odvolacím řízení jsou formulovány jinak, než žalobce uvádí. Soud z obsahu spisového materiálu ověřil, že ohledně přesně identifikovaných správních deliktů bylo prvostupňové rozhodnutí zrušeno a řízení o nich zastavena. U opět přesně specifikovaného správního deliktu byla část výroku nahrazena novým zněním. Dále byla nahrazena slova o výši uložené úhrnné pokuty tak, že byla pokuta snížena na 600.000,- Kč. Ve zbytku bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. Dále bylo rozhodnuto o lhůtě splatnosti, místě plnění a nákladech řízení. Vlastní identifikaci všech skutků, které byly žalobci kladeny za vinu, soud považuje za dostatečně určitou a srozumitelnou, nevzbuzující pochybnosti o tom, za jaké skutky je žalobce trestán.

68. Není ani pravdou, že by výroky žalobou napadeného rozhodnutí obsahovaly odůvodnění, skutečnost, že výrok obsahuje citaci pasáže, jíž se nahrazuje pasáž obsažená v prvostupňovém rozhodnutí, neznamená spojení výroku a odůvodnění. Rozsudek NSS ze dne 5. 9. 2009, č. j. 1 As 24/2007-33 není na projednávaný případ přiléhavý, neboť NSS v něm zrušil rozsudek správního soudu pro nepřezkoumatelnost z důvodu nedostatku odůvodnění rozsudku. Měl-li žalobce na mysli předcházející rozsudek NSS v téže věci, tj. rozsudek NSS ze dne 12. 1. 2006, č. j. 1 As 3/2005-45, ani ten nelze na projednávaný případ vztáhnout. Uvedeným rozsudkem NSS rušil rozsudek správního soudu pro nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost, způsobenou vtělením části odůvodnění (uložení povinnosti žalovanému ohledně dalšího procesního postupu ve věci) do výroku rozsudku. Taková situace však v projednávaném případě nenastala.

C. Vady řízení

69. Také čtvrtý žalobní bod, týkající se absence dokazování ve správním řízení, je nedůvodný. Z obsahu správního spisu vyplývá, že prvostupňový orgán zahájil dne 15. 1. 2015 kontrolu ve věci smlouvy č. 33594348, uzavřené dne 14. 9. 2012 a dne 17. 3. 2015 vyhotovil protokol o kontrole, dne 30. 4. 2015 vyhotovil sdělení o vyřízení námitek. Následně dne 5. 6. 2015 vyhotovil Dodatek k protokolu o kontrole. Dále dne 22. 4. 2015 prvostupňový orgán zahájil kontrolu ve věci smlouvy č. 33604887, uzavřené dne 31. 5. 2013 a dne 15. 6. 2015 vyhotovil protokol o kontrole, dne 31. 7. 2015 vyhotovil sdělení o vyřízení námitek. Dále dne 10. 12. 2014 prvostupňový orgán zahájil kontrolu ve věci smlouvy č. 33619362, uzavřené dne 25. 5. 2014 a dne 30. 7. 2015 vyhotovil Protokol o kontrole, dne 23. 9. 2015 vyhotovil sdělení o vyřízení námitek.

70. Správní řízení o všech výše zmíněných správních deliktech zahájil prvostupňový orgán přípisem ze dne 29. 7. 2016, které bylo dne 1. 8. 2016 doručeno žalobci, a tedy zahájeno. Prvostupňový orgán dále v oznámení ze dne 16. 8. 2016, jež bylo žalobci doručeno dne 17. 8. 2016, poučil žalobce o tom, že mu stanoví lhůtu 10 dnů od doručení oznámení, v níž má možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Této možnosti žalobce využil, když dne 26. 8. 2016 zaslal vyjádření účastníka řízení ke sdělení o zahájení správního řízení. Prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno dne 21. 11. 2016. Z obsahu správního spisu plyne, že v mezidobí správní orgán nenařídil ústní jednání a neprovedl ani důkazy mimo jednání dle § 51 odst. 2 správního řádu. Z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí je zřejmé, že důkazy, na základě nichž prvostupňový orgán vydal rozhodnutí o uložení pokuty, byly výhradně důkazy opatřené v průběhu kontroly. Soud k tomu pouze doplňuje, že správní řízení bylo prvostupňovým orgánem zahájeno i vzhledem ke smlouvám č. 33584164 a č. 3358807. V této části však bylo žalovaným zastaveno, a soud jej tak neprojednával.

71. Žalobce se mýlí, tvrdí-li, že správní orgány mohou ve správním řízení vycházet pouze z důkazů obstaraných v daném správním řízení a nikoliv z důkazů obstaraných před jeho zahájením. Pro řadu správních řízení (ať už v oblasti daňové nebo právě v řízení o správních deliktech) je typické, že jejich případnému zahájení předchází kontrola ze strany k tomu příslušných správních orgánů. Právě podklady získané v rámci těchto kontrol tvoří podstatu důkazů, na základě nichž poté správní orgány rozhodují. Nelze tedy připustit, že by tyto důkazy opatřené před zahájením řízení nemohly být použity v následném správním řízení. K neprovedení důkazů se soud vyjadřuje v následujícím žalobním bodu.

72. Soud shledal nedůvodným také pátý žalobní bod, v němž žalobce brojil proti nenařízení ústního jednání ve smyslu ustanovení § 49 odst. 1 věty prvé správního řádu za účelem projednání správního deliktu. Dle tohoto ustanovení ústní jednání správní orgán nařídí v případech, kdy to stanoví zákon, a dále tehdy, jestliže je to ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků nezbytné. K této otázce se vyjádřil NSS např. v rozsudku ze dne 16. 3. 2016, č. j. 1 As 166/2015-29, v němž uvedl, že na řízení o správním deliktu sice dopadá čl. 6 Úmluvy v jeho trestní větvi, avšak judikatura Evropského soudu pro lidská práva setrvale stojí na základním principu, že řízení o trestním obvinění musí být spravedlivé jako celek, a dovodil, že správním orgánům projednávajícím obvinění ze správního deliktu neplyne jednoznačná povinnost nařídit vždy ústní jednání. Otázkou, zda povinnost nařídit ústní jednání v řízení o správním deliktu vyplývá z vnitrostátní právní úpravy, se NSS zabýval v rozsudku ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015-46. V něm judikoval, že je-li to ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků nezbytné, musí se ústní jednání ve správním řízení o správním deliktu nařídit, není-li tomu tak, ústní jednání nařízeno být nemusí. Neplatí tedy, že by v řízení o správním deliktu muselo být ústní jednání nařizováno vždy. Soud konstatuje, že jsou-li všechny podklady potřebné pro posouzení věci v písemné podobě shromážděny v rámci kontroly, není třeba nařizovat ústní jednání. Všechny podklady byly žalobci známy a měla možnost se k nim před vydáním napadených rozhodnutí vyjádřit, což také učinil. Z výzvy dle § 36 odst. 3 správního řádu muselo být žalobci zřejmé, že správní orgán považuje podklady pro vydání rozhodnutí za dostatečné a má v úmyslu ve věci rozhodnout. Za této situace správní orgány nepovažovaly nařízení ústního jednání za potřebné a nutné.

73. Ač žalobce v žalobě uvedl, že žádal o nařízení ústního jednání, součástí správního spisu však tato žádost není. K tomu lze dodat, že z výše zmíněného rozsudku NSS vyplývá, že ani žádosti o nařízení ústního jednání nemusí být vyhověno, má-li správní orgán za to, že shromáždil dostatek podkladů pro vydání rozhodnutí. Pokud v daném případě správní orgán nenařídil ve věci ústní jednání, postupoval plně v souladu s § 49 odst. 1 správního řádu.

74. K námitce ohledně neprovedení důkazů mimo jednání dle § 51 odst. 2 správního řádu soud poukazuje na rozsudek NSS ze dne 3. 12. 2015, č. j. 2 As 187/2015-35, v němž se rovněž jednalo o přezkum řízení o správním deliktu, jemuž předcházela kontrola ze strany příslušného správního orgánu, dotčený subjekt byl seznámen s podklady pro rozhodnutí správního orgánu a poučen o možnosti se k těmto podkladům vyjádřit, v mezidobí mezi seznámením se s podklady a vydáním rozhodnutí nedošlo k doplnění správního spisu o další podklady. Správní orgán protokoly o kontrole jako důkaz neprovedl, dotčený subjekt však s nimi byl seznámen již v průběhu kontroly s možností podat námitky, které prvostupňový orgán řádně vyřídil. NSS dospěl k závěru, že formální neprovedení protokolů o kontrole sice představuje procesní pochybení, nicméně tato procesní vada neznamená ztížení možnosti účinné obrany účastníka řízení a neměla a nemohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Tento závěr je plně aplikovatelný i na projednávanou věc, neboť také žalobce byl bezpochyby s protokoly o kontrolách řádně seznámen. Žalobní námitka o neprovedení důkazů mimo ústní jednání tak nemůže být úspěšná, neboť měla ve správním řízení možnost vyjádřit se k jednotlivým důkazům a uplatnit své námitky, připomínky či doplnění, což také učinila. Nenařízení ústního jednání a neprovedení důkazů mimo ústní jednání nejsou vadami, pro něž by bylo nezbytné napadené rozhodnutí rušit. Také k tomuto bodu soud v podrobnostech odkazuje na body 69. až 74. rozsudku č. j. 3 A 107/2017-114.

75. Nedůvodným je rovněž šestý žalobní bod, jímž žalobce brojil proti porušení zásady, že řízení o uložení pokuty lze zahájit do jednoho roku ode dne, kdy se správní orgán o porušení povinnosti dozvěděl, nejpozději však do dvou let ode dne, kdy k porušení povinnosti došlo a pokutu nelze uložit, uplynuly-li od porušení 3 roky. Žalobce se nesprávně dovolává porušení § 9 odst. 4 zákona o ČOI. Na daný případ je třeba aplikovat zvláštní právní úpravu stanovenou v ZSÚ, která má před úpravou obsaženou v zákoně o ČOI přednost. ZSÚ v § 21 odst. 3 stanoví, že odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, nezahájil-li správní orgán řízení do dvou let od doby, kdy se o něm dozvěděl, resp. do pěti let od jeho spáchání. Zjištění porušení zákona jako okamžik počátku běhu subjektivní prekluzivní lhůty pro uložení sankce za správní delikt přitom musí být dle rozsudku NSS ze dne 29. 10. 2008, č. j. 9 As 42/2008-98, založeno na objektivní skutečnosti, tj. např. dni, kdy příslušný správní orgán rozhodl o zahájení správního řízení, či dni, kdy jiným dostatečným způsobem zachyceným ve správním spise vyjádřil své důvodné podezření, že došlo k porušení zákona. Určením počátku běhu subjektivní lhůty se NSS zabýval též v rozsudku ze dne 19. 9. 2013, č. j. 7 As 95/2011-108 či usnesení ze dne 18. 9. 2012, č. j. 7 Afs 14/2011-115. Pro doplnění soud poukazuje i na rozsudek NSS ze dne 20. 12. 2018, č. j. 7 As 315/2017-94, odstavec 85: „Krajský soud uvážil relativně stručně o případné konkurenci obou lhůt a pozornost věnoval především tomu, kdy se správní orgán dozvěděl o možném porušení zákona a kdy počala plynout subjektivní lhůta k uložení sankce (strana 35 a 36 rozsudku). Ve výsledku však o věci rozhodl správně, pokud dospěl k závěru o aplikační přednosti příslušného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru. Jak § 21 odst. 3 zákona, tak § 9 odst. 4 zákona o ČOI svazují lhůty pro vedení řízení o uložení pokuty, resp. lhůty zániku odpovědnosti za správní delikt se specifikovaným porušení zákona, které tyto předpisy samy předpokládají. Zákon o České obchodní inspekci předpokládá porušení ostatních podmínek stanovených zvláštními právními předpisy pro činnosti uvedené v § 2 odst. 1 a 2 zákona o České obchodní inspekci, kam patří též oprávnění ČOI kontrolovat, zda jsou dodržovány povinnosti stanovené právním předpisem upravujícím sjednávání spotřebitelského úvěru (tímto předpisem je zákon o spotřebitelském úvěru). Zákon o spotřebitelském úvěru pak spojuje § 21 odst. 4 s konkrétními skutkovými podstatami správních deliktů, jak je vymezuje v § 20. Právě s konkrétním zákonem předpokládaným porušením právních povinností je třeba spojovat úvahu, která právní úprava má aplikační přednost.

76. Z obsahu správního spisu vyplynulo, že prvostupňový orgán zahájil kontrolu i správní řízení v daných věcech ve stejném roce – 2015, konkrétně ze správního spisu vyplývá, že

- ve věci smlouvy č. 33594348, uzavřené dne 14. 9. 2012 prvostupňový orgán zahájil dne 15. 1. 2015 kontrolu (protokol o kontrole ze dne 17. 3. 2015). Tomuto úkonu předcházela stížnost doručená správnímu orgánu dne 12. 12. 2014;

- ve věci smlouvy č. 33604887, uzavřené dne 31. 5. 2013 prvostupňový orgán zahájil kontrolu dne 22. 4. 2015 (oznámení o zahájení kontroly ze dne 22. 4. 2015). Tomuto úkonu předcházela stížnost doručená správnímu orgánu dne 11. 3. 2015;

- ve věci smlouvy č. 33619362, uzavřené dne 25. 5. 2014 prvostupňový orgán zahájil kontrolu dne 10. 12. 2014 (oznámení o zahájení kontroly ze dne 10. 12. 2014). Tomuto úkonu předcházela stížnost doručená správnímu orgánu dne 18. 9. 2014.

77. Soud předně uvádí, že pro počátek běhu subjektivních lhůt není podstatné datum zahájení kontroly (ta mohla být zahájena i bez podezření za spáchání správního deliktu), zásadním pro určení počátku běhu subjektivní lhůty je v tomto případě doručení stížnosti správnímu orgánu na postup žalobce, neboť v tom okamžiku se žalovaný dozvěděl indicie o jejím nesprávném postupu. Subjektivní a objektivní lhůty pro zahájení správního řízení byly tedy zjevně zachovány, neboť po doručení stížností, obsahujících indicie ohledně výše označených smluv prvostupňový orgán neprodleně (v rozmezí několika měsíců) zahájil s žalobcem kontroly, aby obsah stížností ověřil. Správní řízení pak bylo zahájeno 1. 8. 2016, tedy ve lhůtě dvou let od první doručené stížnosti (ze dne 18. 9. 2014). Subjektivní lhůta tak byla zachována, neboť končila nejdříve dnem 18. 9. 2016, nejpozději pak dnem 11. 3. 2017. Vzhledem ke skutečnosti, že se ustanovení § 9 odst. 4 zákona o ČOI v daném případě neaplikuje, nedošlo ani k zmeškání prekluzivní lhůty pro uložení pokuty do tří let od porušení (v kombinaci se lhůtami pro zahájení řízení v délce 2, potažmo 5 let by aplikace této věty byla zcela nelogická).

78. Soud nevešel ani na argumentaci obsaženou v sedmém žalobním bodu, jímž žalobce namítal, že nebyla naplněna skutková podstata předmětného správního deliktu, neboť se jej může dopustit pouze „věřitel nebo zprostředkovatel“. Spojka „nebo“ dle žalobce znamená, že delikt může spáchat jen jeden z těchto dvou subjektů. Soud k tomu odkazuje na § 5 odst. 1 a § 6 ZSÚ, z nichž vyplývá, že za poskytnutí jak předsmluvních informací, tak za obsah smlouvy o spotřebitelském úvěru, která je uzavírána na jeho účet, je vždy primárně odpovědný věřitel. Povinnost zprostředkovatele je povinností pouze podpůrnou, nevylučující primární odpovědnost věřitele. K absenci objektivní odpovědnosti soud uvádí, že výklad uváděný žalobcem by byl v naprostém rozporu s účelem uvedené povinnosti daným ZSÚ, jímž je informovat zájemce o spotřebitelský úvěr pravdivě jak o výši RPSN nabízeného produktu, tak o výši celkové částky věřitelem zaplacené. Tento názor se shoduje jak s rozsudkem NSS č. j. 7 As 315/2017-94 (bod 97.), tak i s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2016, č. j. 32 Cdo 4838/2015. V něm soud konstatoval, že informační povinnost stanovenou v § 6 odst. 1 ZSÚ věřitel splní pouze úplným a správným uvedením všech údajů vyžadovaných zákonem. Uvede-li věřitel některý ze zákonem vyžadovaných údajů nesprávně, nesplní povinnost stanovenou v § 6 odst. 1 ZSÚ: „Jedině v takovém případě bude naplněn shora uvedený účel právní úpravy, kterým je včasné a úplné informování spotřebitele jako nezbytný předpoklad pro to, aby spotřebitel mohl činit kvalifikovaná rozhodnutí a byl schopen správně posoudit, zda nabídka odpovídá jeho potřebám a aktuální finanční situaci. Uvede-li proto věřitel některý ze zákonem vyžadovaných údajů nesprávně, ať už tak učiní z jakéhokoliv důvodu (např. omylem, v důsledku početní chyby apod.), nesplní povinnost stanovenou v § 6 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. a konkretizovanou v příloze č. 3 k tomuto zákonu.“ Stejné závěry je nutno učinit i ve vztahu k ustanovení § 5 odst. 1 ZSÚ.

79. S výše uvedeným souvisí i uplatňování základních zásad trestního práva - nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege - které byly v řízení dodrženy, neboť ZSÚ jednání žalobce označuje za nezákonné a sankcionuje je jej. K dodržování principu ultima ratio soud konstatuje, že v projednávaném případě je uplatnění správní sankce za spáchaný delikt jediným vhodným a účinným nástrojem ochrany společenských hodnot. Potrestání žalobce za správní delikt tak není s tímto principem v rozporu. Sedmý žalobní bod je tedy nedůvodný.

80. Soud nevešel ani na námitky osmého žalobního bodu, v němž žalobce namítal nejasnou hypotézu trestní normy a neuplatnění zásady in dubio pro reo. Dle judikatury NSS může nejasnost ustanovení právního předpisu rozhodného pro posouzení, zda je jednání určité osoby správním deliktem, zásadním způsobem ovlivnit míru odpovědnosti dotyčné osoby za tento správní delikt (viz např. rozsudek ze dne 28. 8. 2008, č. j. 2 As 43/2005-79). Nemůže se však jednat o jakoukoliv nejasnost spojenou s výkladem právní normy, ale o situace, kdy se s ohledem na různé druhy výkladu normy nabízí dva či více jejích rovnocenných výkladů. V takovém případě je nutno zvolit ten z výkladů, který vůbec, resp. co nejméně, zasahuje do toho kterého základního práva či svobody účastníka (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. III. ÚS 741/06). O takový případ se však v projednávaném případě nejedná. V projednávaném případě vznikly nejasnosti v souvislosti s aplikací vzorce pro výpočet RPSN, který je obsažen v příloze č. 5 ZSÚ. Žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí zdůvodnil (a s těmito důvody se soud ztotožňuje – více k metodě výpočtu RPSN k žalobním bodům 10 až 12), proč považuje výpočet RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem tak, jak jej prováděl žalobce v předmětných smlouvách, za nezákonný. V daném případě však proti sobě nestojí dva rovnocenné výklady ustanovení uvedeného v příloze č. 5 ZSÚ, jež by byly v souladu se zákonem, ale pouze jeden výklad, který je v souladu se zákonem a druhý výklad, který v souladu se zákonem není. Soud dále uvádí, že žalobce nemohl být v dobré víře, že jeho výklad ZSÚ je správný. Nejednalo se o nový institut a žalobce měl možnost čerpat jak z příkladů obsažených v komunitárním právu, tak z praktik ostatních subjektů poskytujících spotřebitelské úvěry, jež výpočet RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem provedly jiným způsobem, jenž je v souladu se zákonem.

81. Jelikož v daném případě nebyla možnost volby mezi dvěma či více rovnocennými výklady, neboť předmětné ustanovení nebylo nejasné, je v souladu s výše zmíněným rozsudkem NSS žalobce plně odpovědný za zvolení způsobu výpočtu RPSN a v případě nezákonnosti takového postupu též odpovědný za spáchání správního deliktu. Z důvodu absence výkladu pro žalobce příznivějšího nemohlo dojít k porušení zásady in dubio pro reo, neboť o nezákonnosti postupu žalobce nebylo pochyb. Osmý žalobní bod je tak nedůvodný.

D. Celková částka splatná spotřebitelem a výpočet RPSN

82. Soud se neztotožnil ani s argumentem, že o správnosti výpočtu celkové částky splatné spotřebitelem a RPSN ve smlouvách žalobce již bylo soudy pravomocně rozhodnuto, uvedeným v devátém žalobním bodu. Zájem, který je chráněn v nyní projednávané věci, je založen na nezkreslené a jednoznačné představě spotřebitelů o skutečné nákladnosti spotřebitelských úvěrů a na jejich relativně snadné porovnatelnosti s jinými úvěrovými produkty. Správní orgány ani soud, na jehož rozsudek žalobce odkazoval, nehodnotily přípustnost poskytnutí úvěru na úhradu poplatku, či zahrnutí splátek tohoto úvěru do celkové splátky, ani možnost smluvních stran si takto sjednat plnění. Proto ani skutečnost, že civilní soud (následně i zdejší soud rozsudkem ze dne 3. 11. 2015, č. j. 97 Co 227/2015 - 133) přiznaly žalobci právo na úhradu žalované částky z titulu uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru, nemá za následek zánik trestnosti deliktního jednání, za něž byl žalobce postižen. V nyní projednávaném případě není předmětem posouzení otázka, jaké jsou konkrétní povinnosti jednotlivých spotřebitelů z konkrétních smluv o úvěru, ale to, zda žalobce postupoval správně při stanovení parametrů spotřebitelských úvěrů. Argumentace částmi odůvodnění rozsudku zdejšího soudu ze dne 3. 11. 2015, č. j. 97 Co 227/2015 - 133, nemůže být důvodná. Ani dílčí tvrzení v civilní věci, zda měl či neměl spotřebitel vedle celkové splatné částky vyčíslené věřitelem zaplatit ještě částku odpovídající poplatku, nemění nic na tom, že žalobcův postup nevedl k poskytnutí relevantních informací spotřebitelům k vzájemné porovnatelnosti úvěrových produktů. Uvedené lze vztáhnout i na žalobcem uváděný rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2015, č. j. 28 Co 192/2015-391. V něm Krajský soud řešil platnost předmětné úvěrové smlouvy a dospěl k závěru, že pro posouzení platnosti smlouvy i z hlediska ochrany spotřebitele je podstatné, zda ve smlouvě je uveden údaj o výši RPSN, předpoklady pro výpočet a celková částka splatná spotřebitelem. Otázkami výpočtu RPSN se však blíže nezabýval.

83. Nadto soud poznamenává, že povinností správních orgánů je při zohlednění všech specifik daného případu individuálně rozhodnout v konkrétní věci. K tomu blíže ve třináctém žalobním bodu zabývajícím se změnou správní praxe. I devátý žalobní bod je tak nedůvodný, neboť nedošlo k vydání žádného pravomocného rozhodnutí o výpočtu RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem v projednávané věci.

84. V desátém žalobním bodu žalobce namítal správnost jeho způsobu výpočtu celkové částky splatné spotřebitelem. Tento žalobní bod úzce souvisí s bodem následujícím, tedy se způsobem výpočtu RPSN. Nesprávné stanovení RPSN má totiž vliv na správné určení výše celkové částky splatné spotřebitelem. Jádrem problému je zde nesprávné nakládání s částkou poplatku za uzavření spotřebitelské smlouvy, v důsledku čehož vznikla možnost zkreslení ukazatelů, pomocí nichž si může spotřebitel učinit vlastní závěr o případné výhodnosti či nevýhodnosti nabídky. Žalobce namítal, že žalovaný vyžaduje zohlednit poplatek dvakrát a tím nutí spotřebitele k uhrazení vyšší částky, než která byla uvedena jako částka splatná spotřebitelem.

85. V daném případě došlo k uhrazení poplatku spotřebitelem prostřednictvím spotřebitelského úvěru, nikoliv v hotovosti. Tak došlo jednak k navýšení jistiny, jednak k navýšení nákladů spojených s čerpáním úvěru. Uvedený poplatek nepostačuje zohlednit pouze na pravé straně rovnice v rámci splátek, ale je nutné započítat samotnou úhradu tohoto poplatku, neboť ten je nákladem úvěru. Do nákladové části vzorce pro výpočet RPSN v rámci celkových nákladů spotřebitelského úvěru proto nepostačuje zahrnout pouze úroky z úvěru, který byl na úhradu poplatku poskytnut (jak učinil žalobce), ale též samotný poplatek. Nezohlednění výše samotného poplatku pak mělo za následek nezvýšení celkové částky splatné spotřebitelem.

86. V jedenáctém žalobním bodu žalobce namítal správnost jeho výpočtu RPSN. Soud předně považuje za nezbytné zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3481/2013, jehož právní věta zní: „RPSN je číslo, které má umožnit spotřebiteli lépe vyhodnotit výhodnost nebo nevýhodnost poskytovaného úvěru, udává procentuální podíl z dlužné částky, který musí spotřebitel zaplatit za období jednoho roku v souvislosti se splátkami, správou a dalšími výdaji spojenými s čerpáním úvěru.“ Žalobce se s žalovaným rozchází v názoru, jakým způsobem započítat poplatek za uzavření smlouvy za situace, kdy zájemce o spotřebitelský úvěr nemá hotovost na zaplacení tohoto poplatku k dispozici a ze strany žalobce je mu tak poskytnut nejenom úvěr na úhradu na zaplacení kupní ceny požadovaného produktu, ale současně také úvěr na zaplacení poplatku. Jedná se zde o situaci, kdy jistina spotřebitelského úvěru vzniká spojením dvou dílčích úvěrů - úvěru na zaplacení kupní ceny a úvěru na zaplacení poplatku za uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru. Úvěr poskytnutý na zaplacení poplatku tedy představuje částka, která však ze strany žalobce, coby poskytovatele úvěru, není spotřebiteli nikdy poskytnuta.

87. Z obsahu kontrolovaných smluv vyplývá, že úvěr měl být poskytnut formou doplacení kupní ceny ponížené o poplatek za uzavření smlouvy poukázáním částky na účet prodejce vozu, z čehož plyne, že si žalobce, coby poskytovatel úvěru, částku ponechal a spotřebitel ji k dispozici nikdy nedostal. Není přitom podstatné, zda si žalobce, jakožto poskytovatel úvěru, ponechal tuto částku na úhradu vlastních nákladů spojených s poskytnutím úvěru nebo zda tuto částku následně převedl na prodávajícího jako odměnu za zprostředkování smlouvy. Vždy se totiž bude jednat o náklady spotřebitelského úvěru. Poplatek je zaplacen v okamžiku, kdy si jej poskytoval úvěru místo jeho vyplacení odečetl od celkové výše úvěru. Uvedený poplatek byl splatný jednorázově již při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, spotřebitel jej přitom hradí v rámci splátek. Vedle toho však při výpočtu RPSN nelze opomenout započítání samotné úhrady tohoto poplatku.

88. Soud se neztotožnil s názorem žalobce, že poplatek nebyl splatný na počátku, ale byl splácen postupně v pravidelných splátkách spolu se splátkami úvěru. Toto ujednání o postupné splatnosti poplatku ze smluv o poskytnutí úvěru není patrné. V takovém případě by postrádalo smysl výši poplatku zahrnout do jistiny úvěru. Jelikož z předmětných smluv neplyne, že úhrada poplatku byla provedena prostřednictvím odložení platby, soud souhlasí se žalovaným, že splatnost poplatku nastala v okamžiku čerpání úvěru, nikoliv v jeho postupných splátkách.

89. Jak je uvedeno v žalobou napadeném rozhodnutí, existují dva způsoby, jimiž se při výpočtu RPSN lze dobrat totožné (a též správné) částky. První metodou je postup finančního arbitra, jež použil i žalovaný v předmětných smlouvách. Jedná se o situaci, kdy se výše úvěru na zaplacení poplatku za uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru musí objevit jak na levé straně rovnice pro výpočet RPSN uvedené v příloze č. 5 ZSÚ, jako součást jistiny spotřebitelského úvěru, tak na pravé straně jako součást nákladů úvěru placených spotřebitelem s tím, že současně budou na pravé straně rovnice i všechny řádně splacené splátky. Druhý způsob výpočtu (preferovaný Soudním dvorem Evropské unie) je popsán v metodické příručce ke směrnici Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. V ní je uvedeno, že celková výše spotřebitelského úvěru nezahrnuje platby poplatků. V příkladu je pak uvedeno, že poskytne-li věřitel spotřebiteli 5 000 EUR s tím, že z této částky budou financovány i náklady úvěru ve výši 100 EUR (způsob, který žalobce použil v předmětných smlouvách), celkovou výší spotřebitelského úvěru pak bude pouze 4 900 EUR, neboť spotřebitel nemohl skutečně využít částku rovnající se nákladům. Na toto rozlišení, resp. krácení celkové výše spotřebitelského úvěru o poplatek na uzavření smlouvy, však již žalobce rezignoval. O nesprávnosti způsobu výpočtu zvoleného žalobcem svědčí i skutečnost, že by výše RPSN byla stejná bez ohledu na to, zda spotřebitel poplatek za uzavření smlouvy platil, případně v jaké výši. Výše RPSN totiž při tomto způsobu výpočtu vůbec není závislá na existenci, případně výši poplatku za uzavření smlouvy, ale v zásadě jen na sjednané výpůjční úrokové sazbě a počtu a četnosti splátek.

90. Závěrem tohoto bodu soud odkazuje na rozsudek NSS ze dne 20. 12. 2018, č. j. 7 As 315/2017-94, bod 66.: „Pro účely vypovídajícího vyjádření parametrů úvěru je tedy třeba odlišovat splatnost poplatku jako takového a splatnost splátek úvěru poskytnutého na úhradu tohoto poplatku. To stěžovatel důsledně nečiní. To je zřejmé z úvah, kterými žalovanému podsouvá nepřípustné dvojí zohlednění poplatku při výpočtu RPSN a následně podrobně rozvíjí, proč k dvojímu uhrazení poplatku nedochází a docházet nemá. Krajský soud ani žalovaný však nic takového po stěžovateli nepožadují. Měli však oprávněné výhrady k tomu, že splátky poplatku byly při stanovení parametrů zohledněny úplně stejně jako splátky úvěru na pořízení věci. Nebylo zohledněno, že šlo o splácení nákladů spotřebitelského úvěru. Tedy něčeho, k čemu byl spotřebitel na rozdíl od úvěru na pořízení věci jinak motivován. Zatímco z poskytnutého úvěru je hrazena cena pořizované věci, a proto si spotřebitel spotřebitelský úvěr bere, zmíněný poplatek představuje pro spotřebitele nezbytnost k tomu, aby byl úvěr poskytnut. Proto je třeba od celkové výše poskytnutého úvěru odlišovat celkové náklady úvěru pro spotřebitele [čl. 3 písm. h) směrnice 2008/48/ES, resp. § 3 písm. f) zákona o spotřebitelském úvěru]. Je rovněž nerozhodné, že příjemcem poplatku a současně poskytovatelem úvěru na jeho úhradu byl tentýž subjekt. To na právní podstatě vzájemných vztahů ani na podstatě poplatku za uzavření smlouvy nic nemění.“ Je tedy nezbytné odlišovat celkovou výši poskytnutého úvěru a jeho celkové náklady pro spotřebitele.

91. S ohledem na výše uvedené je tento žalobní bod nedůvodný. Jelikož na správnosti výpočtu RPSN je závislá i celková částka splatná spotřebitelem, je nedůvodný i desátý žalobní bod, neboť nezohledněním poplatku za uzavření smlouvy nedošlo k navýšení celkové částky splatné spotřebitelem a tedy celkové částky, jež měl věřitel spotřebiteli poskytnout.

E. Změna správní praxe

92. Soud neshledal důvodným ani dvanáctý žalobní bod, v němž žalobce namítal nepřípustnou změnu dosavadní dlouhodobé správní praxe žalovaného ohledně výkladu a aplikace ZSÚ. K tomu soud uvádí, že z usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006-132 vyplývá, že správní praxe zakládající legitimní očekávání, je ustálená, jednotná a dlouhodobá činnost orgánů veřejné správy, která opakovaně potvrzuje určitý výklad a použití právních předpisů. Takovou praxí je správní orgán vázán. Lze ji měnit, pokud je změna činěna do budoucna, dotčené subjekty mají možnost se s ní seznámit a je řádně odůvodněna závažnými okolnostmi. Podobně na tuto problematiku nahlíží i Ústavní soud.

93. Jak již bylo uvedeno v úvodu tohoto rozsudku, žalobce odkazoval na kontrolu provedenou v roce 2013, kdy jeden ze spotřebitelů, který uzavřel smlouvu o spotřebitelském úvěru, podal ČOI podnět, že výše RPSN v jeho smlouvě byla ze strany žalobce vypočtena chybně. Prvostupňový orgán provedl u žalobce ohledně dané smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru dne 4. 7. 2013 kontrolu. Žalobci následně v přípise ze dne 4. 7. 2013 oznámil, že: „Porušení výše uvedeného zákona (zákona o spotřebitelském úvěru) nebylo zjištěno. Kontrola byla ukončena téhož dne bez opatření.“ Spotřebiteli pak v přípise ze dne 11. 7. 2013 sdělil, že: „Pracovníky České obchodní inspekce byl proveden výpočet RPSN dle údajů uvedených ve smlouvě o úvěru č. 33581089 uzavřené mezi Vámi a společností GE Money Auto, s. r. o. a provedenou kontrolou nebyl zjištěn rozdíl u RPSN uvedené ve smlouvě a skutečně zjištěné výpočtem. Zároveň byla provedena celková kontrola smlouvy o úvěru č. 33581089, přičemž nebylo zjištěno porušení právních povinností v dozorové pravomoci České obchodní inspekce.“

94. Soud se neztotožňuje s tvrzením žalobce, že výše popsaný případ založil ustálenou jednotnou správní praxi. Žalobce totiž odkazuje na jednu jedinou kontrolu. Soud nezpochybňuje, že se jednalo o smlouvu obsahově shodnou se smlouvami, které byly předmětem přezkoumávané kontroly, a uvádí, že kontrolní pracovníci žalovaného tehdy shledali způsob výpočtu RPSN provedený žalobcem správným, což je v rozporu se současným názorem ohledně správnosti výpočtu RPSN. Nelze se však ztotožnit s žalobcem, že by v něm toto sdělení mohlo vyvolat legitimní očekávání, že se jedná o ustálenou praxi správního orgánu. Není zde totiž dána ustálenost, jednotnost, ani opakovanost, aby tento výklad mohl být považován za ustálený a nezměnitelný. Jednalo se o izolovaný výstup kontrolního orgánu, který vyjádřil svůj názor na danou problematiku ohledně jedné smlouvy. Nadto se jednalo pouze o kontrolní činnost, nikoliv o samotné rozhodnutí správního orgánu. Nelze přisvědčit ani žalobcovu tvrzení, že žalovaný vzhledem k výše uvedenému prokazatelně věděl o žalobcovu způsobu výpočtu RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem. Jak již bylo uvedeno, jednalo se pouze o kontrolu jediné smlouvy, z čehož nelze obecně presumovat, že žalobce prováděl výpočet RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem stejným způsobem. Bylo-li by tomu tak, musel by být žalobce nezbytně shledán odpovědným za mnohem vyšší počet těchto přestupků. Lze dodat, že ZSÚ nabyl účinnosti dne 1. 1. 2011. Součástí správního spisu jsou kontrolované smlouvy, které byly uzavírány v roce 2012, v květnu 2013, s jedinou výjimkou, kdy smlouva byla uzavřena 24. 5. 2014. I proto nelze přijmout argument, že závěr žalovaného z kontroly v roce 2013 (z července 2013) „v dobré víře vztáhl (a) ke všem dalším smlouvám, u kterých uplatňoval stejný způsob výpočtu RPSN“. Vzhledem ke skutečnosti, že k ustálení správní praxe nedošlo, nemohlo dojít ani k její změně v neprospěch žalobce.

F. Posouzení spotřebitelovy schopnosti splácet

95. Soud nevešel ani na argumentaci třináctého žalobního bodu, jímž žalobce odmítal, že neposoudil s odbornou péčí schopnost klientů splácet spotřebitelský úvěr. Soud ze správního spisu ověřil, že v posuzovaném případě žalobce ve třech případech nedostatečně posoudil úvěruschopnost spotřebitelů, neboť neprokázal, potažmo nepředložil důkaz, že prověřil výdaje spotřebitele, přičemž vycházel především ze statistických údajů. Z uvedeného vyplývá, že se nezabýval konkrétními skutečnostmi vztahujícími se k jednotlivým spotřebitelům. Statistické ověření přitom nemůže nahradit ověřování individualizovaných informací o spotřebiteli, může je toliko podpořit. Žalobce při ověřování výdajů vycházel pouze z tvrzení spotřebitelů a nepožadoval ani doložení dokladů o jejich majetkové situaci. V jednom případě pak žalobce této povinnosti dostál (součástí spisu je kopie výpisu z účtu).

96. Uvedené skutečnosti posoudil soud v souladu s rozsudkem NSS ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, kde je uvedeno: „součástí odborné péče poskytovatele úvěru podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření, resp. požadavku na doložení, těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele, apod.) (…). Je však třeba si uvědomit, že zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele – zde poskytovatele spotřebitelského úvěru.

97. S ohledem na výše uvedené soud proto uzavírá, že žalobce ohledně smluv č. 33604887 a č. 33594348 porušil povinnost danou § 9 odst. 1 ZSÚ. Soud se ztotožňuje s žalovaným, že není nutné požadovat například potvrzení zaměstnavatele o příjmu, ale postačí vyžádání předložení výpisů z účtů spotřebitelů či daňových přiznání, jak žalobce ostatně učinil v případě smlouvy č. 33619362, za kterou nebyl sankcionován pro porušení uvedeného ustanovení. Stejně tak soud dává za pravdu žalobci, že ZSÚ nestanoví výčet konkrétních úkonů, které musí věřitel při posuzování schopnosti splácet provést, ani výčet dokumentů které by měl po žadatelích vyžadovat a že je třeba přihlédnout k okolnostem daného případu. To však nic nemění na závěru, že žalobce porušil povinnost danou § 9 odst. 1 ZSÚ, když nedostatečně posoudil stránku výdajů spotřebitelů, vycházel pouze z jejich tvrzení a nepožadoval doložení jakýchkoliv dokladů prokazujících jejich majetkovou situaci. Nic na tom nemění ani žalobcova argumentace konkrétním případem posuzovaným ČNB, v němž údajně ČNB potvrdila správnost jeho postupu při posuzování úvěruschopnosti. Při posuzování správnosti procesu posuzování úvěruschopnosti je třeba vycházet z konkrétního případu a jeho specifik, to žalovaný v projednávaném případě činil. Případné dílčí závěry ČNB v jiném případě tak nemají na projednávanou věc vliv.

98. K argumentaci žalobce rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1704/2019 soud uvádí následující. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. července 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu ZSÚ, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, tzn., vyjde-li toliko z informací od spotřebitele, neboť odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Je přitom klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace a porovnávat je se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. V projednávaném případě žalobce u smlouvy č. 33594348 vycházel z údajů poskytnutých spotřebitelem v žádosti o úvěr (údaj o rodinném stavu, o případných vyživovacích povinnostech a o výši příjmu) a z kontroly platnosti dokladů, aktuální a historické dlužnosti spotřebitele, případného osobního bankrotu a kontroly závazků oproti registrům. Tvrzený příjem nebyl žalobcem nikterak ověřen, ani nebyla jinak zkoumána finanční situace spotřebitele. U smlouvy č. 33604887 vycházel z údajů poskytnutých spotřebitelem v žádosti o úvěr (údaj o rodinném stavu, bydlišti, o hospodářském výsledku, z něhož vypočítal žalobce měsíční příjem) a z kontroly platnosti dokladů, aktuální a historické dlužnosti spotřebitele a případného osobního bankrotu. Ani zde nebyl tvrzený příjem žalobcem nikterak ověřen, ani nebyla jinak zkoumána finanční situace spotřebitele. V žalobcem uváděném rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1704/2019 se jednalo o situaci, kdy nebylo sporu o tom, že spotřebitel v době poskytnutí úvěru disponoval dostatečnými prostředky k jeho pravidelné a řádné úhradě, navíc v něm poskytovatel úvěru prověřoval údaje o majetkové situaci spotřebitele v katastru nemovitostí. V projednávaném případě byla však situace odlišná. Nelze přijmout ani argumentaci řádným splacením úvěrů spotřebiteli, to totiž o řádném posouzení úvěruschopnosti nevypovídá, neboť majetková situace spotřebitelů se mohla v průběhu splácení úvěru měnit. Soud nevešel ani na argument vývoje výkladové praxe, neboť povinnosti dané § 9 odst. 1 ZSÚ se v průběhu jeho platnosti téměř neměnily, nemění se ani judikatorní výklad (srov. např. rozsudek NSS ze dne 1. 4. 2018, č. j. 1 As 30/2015-39). Závěrem soud konstatuje, že žalobcem uváděný princip přiměřenosti, akcentovaný v guidelines, není s výkladem žalovaného nikterak v rozporu.

G. Nepřiměřenost pokuty, povinnost konat společné řízení a uložit úhrnný (souhrnný) trest a
návrh na moderaci

99. Soud neshledal důvodným ani čtrnáctý žalobní bod, v němž žalobce namítal, že žalovaný měl v souladu s § 50 odst. 3 správního řádu přihlédnout nejen k okolnostem svědčícím v neprospěch žalobce, ale i k okolnostem svědčícím v jeho prospěch. Podle § 21 odst. 2 ZSÚ se při určení výměry pokuty přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán. Přiměřeností uložené pokuty se prvostupňový orgán zabýval na str. 30 až 32 prvostupňového rozhodnutí, žalovaný se touto otázkou zabýval na str. 32 až 34 napadeného rozhodnutí. Námitku, že správní orgány vzaly v potaz pouze okolnosti svědčící v neprospěch žalobce, vyvrací právě obsah těchto částí rozhodnutí, na něž soud pro stručnost odkazuje. Příkladmo lze uvést, že za polehčující okolnost vzaly správní orgány skutečnost, že žalobce uznal některá svá pochybení a dobrovolně sjednala nápravu a že věnovala pozornost posuzování úvěruschopnosti spotřebitelů. Naopak za přitěžující okolnost správní orgány vyhodnotily výši rozdílů mezi žalobcem uváděnou a skutečnou výší RPSN, kdy rozdíl činil až 9,5 %, což správní orgány nepovažovaly za zanedbatelné. Stejně tak správní orgány hodnotily skutečnost, že ze strany žalobce došlo ve všech smlouvách k uvedení nesprávné částky splatné spotřebitelem, kdy se rozdíly mezi skutečnou a žalobcem tvrzenou výší činily až 20 000 Kč. Po zvážení všech skutečností přistoupily správní orgány k uložení pokuty při spodní hranici zákonné sazby (maximální hranice sazby za nejpřísněji postižitelný delikt činila 20 000 000 Kč), s tím, že takto uložená sankce splňuje svou preventivní a represivní úlohu.

100. Soud nevešel ani na argumentaci obsaženou v patnáctém žalobním bodu, že správní orgány měly konat společné řízení a uložit úhrnný, případně souhrnný trest, neboť žalovaný zahájil se žalobcem i další tři správní řízení. Přestupkové věci, které spolu souvisejí, mají být projednány ve společném řízení a má o nich být rozhodnuto jedním rozhodnutím. Důvodem pro vedení společného řízení je procesní ekonomie, účelnost a šetření nákladů. Smyslem je rovněž posoudit závažnost sbíhajících se přestupků a uložení úhrnného správního trestu. Společným řízením se zabýval i NSS v rozsudku ze dne 12. 4. 2018, č. j. 2 As 426/2017-62, z nějž vyplývá: „Jestliže nedošlo ke spojení jednotlivých správních řízení o obdobných správních deliktech spáchaných v souběhu a týkajících se bezpečnosti jedné konkrétní potraviny (stejného druhu a výrobce) do společného řízení dle § 140 s. ř., ačkoli pro to existovala procesní možnost a jevilo se to jako vhodné z pohledu zásady procesní ekonomie, nejedná se o procesní pochybení. Trvá však povinnost správního orgánu aplikovat při ukládání pokuty absorpční zásadu a zohlednit pokuty dříve uložené sbíhajícími se s rozhodnutími, byť byla vydána jinými správními orgány (v rámci jejich vlastní územní působnosti).“

101. Ve vztahu k řízení vedenému pod sp. zn. 62644/14/2700 Inspektorátem Královéhradeckým a Pardubickým, kdy byla žalobci uložena pokuta 4 000 000 Kč, soud konstatuje, že z důvodu místní nepříslušnosti správního orgánu zde nebyly splněny podmínky pro vedení společného řízení. Na druhou stranu je třeba připustit, že cesta ke společnému řízení nebyla procesně úplně uzavřená, neboť nadřízený správní orgán (tj. ústřední inspektorát ČOI, tedy žalovaný) mohl v souladu s § 131 odst. 2 písm. b) správního řádu delegovat projednání a rozhodnutí věci na jeden z věcně příslušných inspektorátů za účelem spojení jednotlivých řízení ve společné řízení, aby byla zajištěna potřebná provázanost rozhodnutí. Stran druhého řízení, vedeného pod č. j. 10/0373/15/45 Inspektorátem Středočeský a Hl. m. Praha, v němž byla žalobci uložena pokuta ve výši 80 000 Kč, soud poznamenává, že zde místní příslušnost dána byla. Soud konstatuje, že žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí (str. 34 an.) řádně zohlednil závazný právní názor zdejšího soudu vyslovený v rozsudku č. j. 3 A 107/2017-114, když v souladu s ním aplikoval absorpční zásadu. Ostatně porušení absorpční zásady žalobce v projednávaném případě ani nenamítal.

102. Jak vyplývá z rozsudku NSS ze dne 12. 4. 2018, č. j. 2 As 426/2017-62, není povinností správního orgánu (respektive nebylo s ohledem na tehdejší právní úpravu) vést v obdobných věcech společné řízení. Tento názor NSS vyslovil již v rozsudku ze dne 18. 6. 2009, č. j. 1 As 28/2009-62, dle nějž: „je zřejmé, že pro trestání souběhu není bezpodmínečně nutné vedení společného řízení, ale naopak je zcela nezbytné použití absorpční zásady, tedy vzájemné posouzení veškerých souvisejících trestních sazeb. Z výše uvedeného vyplývá, že nevedení společného řízení o přestupcích žalobce by nemuselo prima facie způsobovat vadu řízení dopadající na zákonnost rozhodnutí, pokud by z těchto navazujících rozhodnutí bylo patrné uplatnění zásad stanovených pro ukládání trestu za souběh přestupků.“

103. V řízení se sp. zn. ČOI 126252/14/1000 byla ve druhém stupni uložena žalobci pokuta ve výši 80 000 Kč za spáchání jednoho správního deliktu (porušení § 9 odst. 1 ZSÚ) v rámci jedné smlouvy. V řízení se sp. zn. ČOI 62644/14/2700 byla ve druhém stupni žalobci uložena pokuta ve výši 4 000 000 Kč za spáchání dvou správních deliktů (porušení § 5 odst. 1 a 6 odst. 1 ZSÚ) v rámci 39 smluv. V projednávaném případě byla ve druhém stupni žalobkyni uložena pokuta ve výši 600 000 Kč za spáchání tří správních deliktů (porušení § 5 odst. 1, § 6 odst. 1 a § 9 odst. 1 ZSÚ) v rámci 3 smluv.

104. Ohledně správního řízení vedeného Inspektorátem Středočeský a Hl. m. Praha pod sp. zn. 18611/15/O100, na nějž žalobce odkazoval a brojil proti jeho samostatnému vedení a nespojení s projednávaným řízením soud opakuje, že není povinností správního orgánu vést společné řízení. Je tak na správním orgánu, zda řízení spojí či nikoli. Rozhodnou je otázka, zda žalovaný řádně dodržel absorpční zásadu. Jelikož žalovaný v uvedeném řízení vydával rozhodnutí po vydání žalobou napadeného rozhodnutí, tudíž ukládal/měnil výši uložené sankce až po změně výše sankce uložené v projednávaném případě, je na místě případné porušení absorpční zásady namítat v řízení vedeném soudem ohledně uvedeného řízení. Soud opakuje, že v projednávaném případě porušení absorpční zásady nenamítal.

105. Závěrem soud konstatuje, že z žalobou napadeného rozhodnutí (str. 34 až 36) vyplývá, že žalovaný respektoval závazný právní názor soudu, vyslovený v předchozím rozsudku ze dne 21.5.2019, č.j. 3 A 107/2017-114, vzal v potaz dříve uložené pokuty, řádně zohlednil výše pokut, které bylo možné uložit za spáchané správní delikty, přihlédl k nové právní úpravě (§ 153 odst. 1 písm. t) zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru), snižující trestní sazbu u jednoho ze spáchaných správních deliktů, a na základě absorpční zásady uložil přiměřenou pokutu. Soud postup žalovaného shledal souladný se zákonem, judikaturou i závazným právním názorem vysloveným ve výše uvedeném rozsudku č. j. 3 A 107/2017-114. Ze stejných důvodů (bod 99 a násl.) soud neshledal důvod pro moderaci trestu.

VI. Závěr a náklady řízení

106. S ohledem na shora uvedené soud žalobu jako nedůvodnou podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

107. Výrok o nákladech řízení je dán ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nebyl ve věci procesně úspěšný, a proto mu nenáleží náhrada nákladů řízení; žalovanému správnímu orgánu, který měl úspěch, však důvodně vynaložené náklady řízení nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Praha 25. února 2021

JUDr. Ivanka Havlíková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru