Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

9 A 121/2011 - 15Rozsudek MSPH ze dne 10.06.2011

Prejudikatura

15 A 31/2011 - 23


přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 9A 121/2011 - 15-17

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Naděždy Řehákové a soudců Mgr. Martina Kříže a JUDr. Ivanky Havlíkové v právní věci žalobkyně : N.M., proti žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl.m. Prahy, Odbor cizinecké policie se sídlem Křižíkova 12, Praha 8, o žalobě na přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 29.4.2011, č.j. KRPA-14612/ČJ-2011-000022,

takto:

I. Rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl.m. Prahy,Odboru cizinecké policie ze dne 29.4.2011, č.j. KRPA-14612/ČJ- 2011-000022, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení .

Odůvodnění:

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala přezkoumání rozhodnutí rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl.m. Prahy, Odboru cizinecké policie ze dne 29.4.2011, č.j. KRPA-14612/ČJ-2011-000022, jímž bylo rozhodnuto tak, že žalobkyni se dle ust. § 124 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb. prodlužuje doba zajištění za účelem správního vyhoštění stanovená rozhodnutím žalovaného ze dne 6.3.2011, č.j. KRPA-14612/ČJ-2011-000022 o 60 dnů.

V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný vyšel ze zjištění, že žalobkyni bylo vydáno rozhodnutí o zajištění podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb. na dobu 60 dnů od omezení osobní svobody z toho důvodu, že žalobkyně pobývala na území ČR bez platného cestovního dokladu a je s ní vedeno řízení o správním vyhoštění.

Žalovaný napadeným rozhodnutím prodloužil dobu zajištění žalobkyně o dalších 60 dnů s odůvodněním, že se doposud i přes předpokládanou složitost přípravy výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění nepodařilo realizovat vyhoštění žalobkyně.Vyhoštění žalobkyně předpokládá pravomocné ukončení řízení o správním vyhoštění, k němuž doposud nedošlo z důvodu opravného prostředku podaného proti uložení správního vyhoštění. Jsou prováděny nezbytné procesní úkony správního řízení a zajišťovány záležitosti potřebné k realizaci vyhoštění do domovského státu žalobkyně. V tomto případě je nutná spolupráce s orgány domovského státu, avšak z této strany se jedná o dlouhodobý proces.. Rozhodnutí o prodloužení doby zajištění o 60 dnů je tedy přiměřené uváděným důvodům.

Proti uvedenému rozhodnutí směřuje podaná žaloba.

Žalobkyně v podané žalobě namítala nezákonnost napadeného rozhodnutí :

1) pro porušení ust. § 124 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb. ve spojení s § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, které spatřovala v tom, že žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí neuvedl důvody výroku, podklady pro jeho vydání, jakož i úvahy, kterými se řídil. Vytkla, že žalovaný v obecné rovině pouze konstatoval, že rozhodnutí o správním vyhoštění dosud nenabylo právní moci vzhledem k odvolání žalobkyně a že zjišťování náležitostí k vyhoštění je dlouhodobý proces. Dále nespecifikoval, jaké kroky již učinil a na základě jakých informací předpokládá, že bude možné správní vyhoštění realizovat v prodloužené době zajištění.

2) pro porušení ust. § 124 odst. 1. ve spojení s § 123b odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb. které spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí postrádá úvahu žalovaného, zda v daném případě nebylo postačující pouhé uložení zvláštního opatření za účelem vycestování ve smyslu § 123b odst. 1 písm. a) zákona. V tomto směru poukázala na rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn.. 3 A 25/2011, z něhož dle jejího názoru neplyne, že by žalovaný měl povinnost zkoumat možnost uložení zvláštního opatření pouze v případě vydání prvního rozhodnutí o zajištění a nikoliv již v případě dalších rozhodnutí o prodloužení doby zajištění. Naopak, dle § 126 písm. a) zákona je policie povinna zkoumat, zda důvody zajištění trvají po celou dobu pobytu cizince v zajišťovacím zařízení. Nemožnost užití mírnějších donucovacích prostředků jako zvláštních opatření je přitom předpokladem , bez něhož není zajištění cizince možné. Namítla, že situace cizince se může v průběhu zajištění změnit, a to I zásadním způsobem.

Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti. Současně požádala o osvobození od soudních poplatků vzhledem k tomu, že je omezena na svobodě a nedisponuje žádnými finančními prostředky, nemá pracovní povolení ani není příjemkyní sociálních dávek. Ve věci nežádala nařízení ústního jednání před soudem.

Ve svém vyjádření k podané žalobě žalovaný uvedl, že ve svém rozhodnutí jasně poukázal na skutečnosti, které vedou k prodloužení doby zajištění o 60 dnů s tím, že v postupu realizace správního vyhoštění je limitován součinností třetích subjektů z domovského státu žalobkyně Poukázal na to, že jednotlivé úkony jsou podloženy spisovým materiálem. Žalovaný nesouhlasil s námitkami žalobkyně ohledně uplatnění zvláštních opatření dle § 123b zákona č. 326/1999 Sb., neboť z logiky věci není možné, aby v následujícíc době nastaly takové skutečnosti, které by vedly k uložení zvláštního opatření za účelem vycestování. Správní orgán přistupuje k otázce zvláštních opatření z důvodů , které jsou uvedeny ve Směrnici Evropského paralamentu a Rady 2008/115/ES. Tato směrnice odůvodňuje případy, kdy je možné osobu cizince bezprostředně zajistit, aniž jsou využita zvláštní opatření za účelem vycestování . Těmito případy je hrozba nebzpečí skrývání nebo

že se dotčený státní příslušník třetí země vyhýbá přípravě návratu či uskutečňování vyhoštění nebo je jinak ztěžuje. Ohnisko tohoto článku bylo přeneseno do ust. § 124 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., v němž zákonodárce ponechal policii oprávnění zajistit cizince, aniž by užila zvláštních opatření při zachování mantinelů směrnice. Demonstrativní výčet uvedených případů nemůže měnit závěr správního orgánu, neboť povaha uvedeného jednání je konstantní. Ust. § 126 cit. zákona pak stanoví povinnost policie toliko zkoumat, zda důvody zajištění cizince trvají.

Z uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby soud podanou žalobu zamítl.

Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního ( dále jen s.ř.s.) a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

Městský soud v Praze posoudil věc takto:

Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že napadené rozhodnutí bylo žalobkyni vydáno podle § 124 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., které umožňuje prodloužení doby zajištění, je-li to nezbytné k pokračování přípravy výkonu správního vyhoštění. Výkon správního vyhoštění je možný pouze při splnění právního předpokladu, že je vydáno pravomocné rozhodnutí o správním vyhoštění. Pro prodloužení doby zajištění je tedy legitimním důvodem skutečnost, že rozhodnutí o správním vyhoštění v době zajištění cizince dosud nenabylo právní moci, což může být způsobeno i např. délkou odvolacího řízení z důvodu podání odvolání proti správnímu vyhoštění. Jinou otázkou ke zkoumání však je, zda přípravě výkonu správního vyhoštění, ať již jde o dosud nedokončené řízení o správním vyhoštění či jinou překážku ( např. jednání s domovským státem cizince ) brání překážky opodstatněné, tj. takové, které jsou patrny ze správního spisu a z nichž je zřejmý postup správního orgánu při provádění navazujících úkonů v přípravě výkonu správního vyhoštění. Toto je vždy na posouzení toho konkrétního případu zajištění cizince a úkonů policie.

V dané věci z přehledu správního spisu ( provedených úkonů) i z jednotlivých listin správního spisu a jejich obsahu vyplývá, že žalobkyně byla omezena na osobní svobodě a zajištěna rozhodnutím žalovaného ze dne 6.3.2011. č.j. KRPA-14612/ČJ-2011-000022, přičemž dne 7.3.2011 jí bylo pod č.j. KRPA-14612/ČJ-2011-000022 vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění, které převzala téhož dne. Veškeré úkony žalovaného ke zjišťování totožnosti žalobkyně a k jejímu pobytu na území ČR včetně opatření rozhodnutí o jí dříve uloženém správního vyhoštění ze dne 16.9.2009, č.j. CPUL-07144-16/Čj-2009-0464/PC byly činěny s datem 6.3. 2011 a 7.3.2011. Žalobkyně podala odvolání proti správnímu vyhoštění dne 14.3.2011 a příslušnému orgánu cizinecké policie bylo odvolání postoupeno dne 28.3.2011. Následně bylo dne 29.4.2011 žalovaným vydáno napadené rozhodnutí o prodloužení doby zajištění.

Žalovaný k překážkám, které brání ukončení zajištění žalobkyně, sice v odůvodnění napadeného rozhodnutí zmínil nedokončené řízení o správním vyhoštění žalobkyně, toto však jako důvod pro prodloužení doby zajištění obstojí dle úkonů doložených do 28.3. 2011, kdy bylo odvolání předloženo příslušnému orgánu cizinecké policie. Ze spisu není patrné, proč nebylo o odvolání rozhodnuto do data vydání napadeného rozhodnutí, tj. do 29.4.2011 nebo jaké skutečnosti bránily rozhodnutí o odvolání ve lhůtách stanovených v § 71 správního řádu k vydání rozhodnutí. Oporu ve spisovém materiálu nemá ani důvod prodloužení zajištění spočívající ve spolupráci s domovským státem žalobkyně. Ze spisu nelze zjistit, jaké úkony v rámci spolupráce s domovským státem byly činěny a z čeho žalovaný vycházel při své úvaze o dlouhodobém procesu vyřizování vyhoštění ze strany domovského státu. Žalovaný v tomto směru neuvedl žádné úkony, které byly učiněny ve spolupráci s domovským státem, neuvedl či neosvětlil ani případné praktické poznatky o délce vyjednávání a tyto postupy nejsou ani patrné ze správního spisu. Z uvedených důvodů soud přisvědčil žalobní námitce, že napadené rozhodnutí je co do důvodů prodloužení doby zajištění nepřezkoumatelné, neboť obsahuje toliko obecné konstatování překážek k realizaci správního vyhoštění, aniž by analyzovalo daný případ z hlediska úkonů a opatření, které jsou pro realizaci správního vyhoštění žalobkyně nezbytné. Individualizace toho, jak je u žalobkyně postupováno při přípravě realizace správního vyhoštění je nezbytná i z hlediska čl. 15 bodu 1. Směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/ 115/ES , který stanoví, že jakékoli zajištění musí trvat co nejkratší dobu a pouze dokud jsou s náležitou pečlivostí činěny úkony směřující k vyhoštění.

Námitka, že žalovaný správní orgán měl před prodloužením doby zajištění zvažovat uložení zvláštního opatření za účelem vycestování a teprve, pokud by tato opatření nepostačovala, přistoupit k prodloužení zajištění vyhošťované osoby, tedy až po selhání těchto jiných opatření, by mohla být důvodná jen, pokud by u žalobkyně došlo ke změnám odůvodňujícím uložení zvláštních opatření.

Nezbytnost úvahy správního orgánu, zda lze cizinci uložit zvláštní opatření za účelem vycestování je sice v ust. § 124 odst. 1 zákona spojena se zajištěním cizince, nikoliv s prodloužením doby zajištění cizince, nicméně jde o podmínku, která je ve spojení s definicí zvláštního opatření obsažené v ust. § 123b odst. 1 zákona garancí, že cizinec bude k dispozici pro realizaci správního vyhoštění. Je mírnějším prostředkem vedoucím k realizaci správního vyhoštění před zajištěním , které je spojeno omezením osobní svobody. Dle § 124 odst. 1 zákona je úvaha o uložení zvláštních opatření spojena s institutem „ zajištění cizince“. I prodloužení doby zajištění neznamená nic jiného než dále trvající zajištění cizince na základě nového právního titulu – rozhodnutí o prodloužení doby zajištění.. Protože jde o omezení osobní svobody cizince, není důvod pro to, aby jen z důvodu, že nejde o rozhodnutí podle § 124 odst. 1, nýbrž o rozhodnutí podle odst. 3 zákona, nebylo možné zvažovat uložení zvláštního opatření, jestliže jde o stejný smysl a účinek obou rozhodnutí – totiž zajištění cizince. Pokud zákon stanoví, a to i ve smyslu žalovaným zmíněné Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES, jejíž doporučující ustanovení o podmínkách zajištění cizince žalovaný shledává jako promítnutá do ust. § 124 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., že zajistit cizince omezením na jeho osobní svobodě lze v případech , kdy nepostačuje uložit mírnější – zvláštní opatření za účelem vycestování, pak úvaha o tom, zda postačují zvláštní opatření musí být vždy předpokladem pro rozhodnutí o zajištění cizince. Tento názor již Městský soud v Praze judikoval v některých svých rozsudcích ( např. sp. zn. 3 A 25/2011, sp. zn. 9 A 35/2011, že je na správním uvážení orgánu policie, aby vždy v každém konkrétní případě zvolil adekvátní prostředek, jímž zajistí realizaci správního vyhoštění cizince. Uvedl, že zákonodárce vymezil pravomoc policie tak, aby dle konkrétních okolností každého případu formou správního uvážení rozhodla, zda zvolí nejprve zvláštní opatření za účelem vycestování cizince z území (tak jak jsou uvedena v ust. § 123b zákona o pobytu cizinců), tedy mírnější prostředek nebo přímo přistoupí k aplikaci ust. § 124 zákona o pobytu cizinců. Soud požadoval, aby správní orgán takovou úvahu o důvodech, pro které přistoupil přímo k aplikaci ust. § 124 odst. 1, aniž by předtím uložil cizinci zvláštní opatření za účelem vycestování, uvédl v rozhodnutí o zajištění cizince.

Z ust. z ustanovení § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců vyplývá, že zvláštními opatřeními za účelem vycestování cizince z území je

a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a pravidelně se osobně hlásit policii ve lhůtě stanovené policií, nebo

b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo; peněžní prostředky za cizince může složit státní občan ČR nebo cizinec s povoleným dlouhodobým nebo trvalým pobytem na území.

Soud považuje za nesrozumitelné vyjádření žalovaného k podané žalobě v části, v níž žalovaný uvádí, že povaha jednání cizince ( v demonstrativním výčtu případů ) nemůže po čase změnit závěr správního orgánu v rozhodnutí. Demonstrativní výčet důvodů zajištění cizince je uveden v čl. 15 bodu 1.cit. Směrnice 2008/115/ES logicky pro to, že jde o předpis EU doporučujícího charakteru a tento demonstrativní výčet se týká důvodů zajištění, nikoliv zvláštních opatření. V ust. § 124 odst. 1 zákona pak vnitrostátní úprava již obsahuje taxativní výčet případů, pro které lze cizince zajistit v případech, kdy nepostačuje zvláštní opatření k vycestování, a v ust. § 123b je pod písm a) a b) uvedeno rovněž taxativně, jaké skutečnosti se považují za zvláštní opatření za účelem vycestování. Nelze vyloučit, že skutečnosti tvořící zvláštní opatření nemohou během zajištění nastat, tedy, že se nemohou změnit poměry cizince, neboť si lze představit, že zajištěný cizinec může mít určité adresné místo pobytu na území ČR, na kterém by se mohl zdržovat a z něho se osobně policii hlásit a může také od někoho nabýt peněžní prostředky ve výši nákladů spojených se správním vyhoštěním. V takové situaci by ve smyslu úvahy nezbytné dle ust. § 124 odst. 1 zákona bylo na správním orgánu vyhodnotit, zda vzhledem k dosavadnímu chování cizince na území ČR by případná zvláštní opatření byla postačující či nikoliv, což, jak bylo uvedeno, je povinen v rozhodnutí uvést.

Vzhledem k tomu, že i v řízení o prodloužení doby zajištění cizince dle § 124 odst. 3 cit. zákona jde o další zajištění ( prodloužení zajištění), pak i v okamžiku rozhodování o prodloužení doby zajištění není vyloučeno posouzení, zda dle poměrů cizince přichází v úvahu uložení zvláštního opatření, zejména, zda by takové opatření bylo postačující. Takový postup správního orgánu však nemůže být formálně a automaticky praktikován u každého prodloužení zajištění, nýbrž tam, kde může vycházet z konkrétních okolností případu ( cizinec tvrdí určité skutečnosti ohledně místa pobytu i ohledně jeho finančních možností či

tyto okolnosti, změna poměrů jsou patrny ze spisu). Při posuzování toho, zda u žalobkyně v okamžiku rozhodování o prodloužení doby zajištění bylo možné vzít v úvahu uložení některého ze zákonem stanovených zvláštních opatření, bylo dle názoru soudu relevantní, zda žalobkyně uplatňovala změnu poměrů oproti poměrům při vydání rozhodnutí o jejím zajištění ze dne 6.3.2011 či zda taková změna poměrů či jejího chování byla správnímu orgánu známa a mohla mít vliv na novou úvahu o uložení některého ze zvláštních opatření. Protože žalovaný v souzené věci nepřipustil v řízení dle § 124 odst. 3 zákona možnost uložení zvláštního opatření a touto možností se tak vůbec nezabýval, nebyly dány ani žádné podklady k posouzení poměrů žalobkyně a případného přezkumu náhledu správního orgánu na možnost uložení zvláštního opatření. Protože žalobkyně ani v podané žalobě netvrdí, že má v současné době možnost složení peněžních prostředků ve výši předpokládaných nákladů správního vyhoštění a neuvádí ani nic ke stálosti místa svého pobytu na území ČR, lze její námitku vzít za spíše účelovou, nicméně ověřitelnou v dalším řízení správním orgánem.

. Na základě uvedených skutečností Městský soud v Praze shledal, že napadené rozhodnutí je stiženo vadami řízení, spočívající v nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pro nedostatek konkrétních a podložených důvodů pro prodloužení doby zajištění žalobkyně.

V dalším řízení žalovaný správní orgán, pokud bude opětovně prodlužovat dobu zajištění žalobkyně, své rozhodnutí náležitě odůvodní a z podnětu druhé žalobní námitky v součinnosti se žalobkyní prověří, zda u žalobkyně vůbec přichází v úvahu uložení zvláštního opatření za účelem vycestování.

Z uvedených důvodů soud napadené rozhodnutí dle § 78 odst. 1 s.ř.s. a § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. zrušil bez jednání a dle § 78 odst. 4 vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.

Soud nerozhodoval o žádosti žalobkyně o osvobození od soudních poplatků, neboť žalobkyně je v tomto řízení osvobozena od soudních poplatků ze zákona ( § 11 odst. 2 písm. ch) zákona č. 549/1991 Sb.).

Výrok o nákladech řízení je dán ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobkyně měla ve věci úspěch, avšak žádné náklady jí v souvislosti s řízením u soudu nevznikly, Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s., a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu.

V Praze dne 10. června 2011
JUDr. Naděžda Řeháková, v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost: Matznerová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru