Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

9 A 117/2013 - 34Rozsudek MSPH ze dne 27.09.2016Právo na informace: k pojmu „informace“ a „dokument“

Publikováno3622/2017 Sb. NSS
Prejudikatura

1 As 17/2008 - 67

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
7 As 289/2016

přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 9A 117/2013 - 34

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců Mgr. Martina Kříže a JUDr. Naděždy Řehákové v právní věci žalobce: PLEAS, a.s., se sídlem Havlíčkův Brod, Havířská 144, IČO: 60916265, zast. JUDr. Lubomírem Málkem, advokátem se sídlem Havlíčkův Brod, Horní 6, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 1, Nad Štolou 3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13.5.2013, č.j. MV-26833-6/KM-2013

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Policejního prezidia České republiky ze dne 26.3.2013 č.j. PPR-6182-4/ČJ-2013-990640 o odmítnutí žalobcovy žádosti ze dne 19.9.2011 o poskytnutí informace ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 106/1999 Sb.“).

V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný konstatoval, že žalobce v žádosti ze dne 19.9.2011 požadoval poskytnutí kompletních, přesných a jednoznačných informací o parametrech a jakosti dodávek polokošil na základě smlouvy, která vzešla z výběrového řízení na polokošile PČR KR žlutá, modrá a bílá. Vzhledem k tomu, že nosičem požadovaných informací jsou přímo dodávané polokošile, žalobce požadoval, aby bylo jeho žádosti vyhověno tím způsobem, že mu budou zaslány 2 kusy od každé barvy těchto polokošil. Dodal, že počítá s úhradou jejich ceny a poštovného. Policejní prezidium České republiky jakožto povinný subjekt sdělil žalobci dopisem ze dne 3.10.2011, že jeho žádosti na prodej dvou kusů polokošil nelze vyhovět a že tuto žádost nevypořádal postupem podle zákona č. 106/1999 Sb., z toho důvodu, že nespadá do jeho působnosti. Povinný subjekt dále odkázal na § 3 odst. 3 a § 5 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb., s tím, že informaci podanou poskytnutím výrobku nelze zveřejnit způsobem umožňujícím dálkový přístup, příp. zveřejnit doprovodnou informaci vyjadřující její obsah. Argumentoval rovněž tím, že požadavek žalobce na prodej dvou kusů polokošil odporuje zákonu č. 219/2000 Sb., o majetku České Republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 219/2000 Sb.“). Na uvedený dopis reagoval žalobce podáním ze dne 26.10.2011, v němž uvedl, že s výkladem právních předpisů provedeným povinným subjektem nesouhlasí. Dle mínění žalobce je zákon č. 106/1999 Sb., postaven na principu povinnosti poskytnout vše, co není výslovně zakázáno, přičemž poskytnutí polokošil nespadá pod žádnou z výjimek. Žalobce vyslovil nesouhlas i s procesním postupem povinného subjektu a domáhal se vydání rozhodnutí o jeho žádosti.

Na základě žalobcem podané žaloby na ochranu proti nečinnosti žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19.2.2013 č.j. 11 A 174/2012 – 39 žalovanému uložil vydat rozhodnutí o stížnosti žalobce ze dne 26.10.2011 ve věci jeho žádosti o poskytnutí informace ze dne 19.9.2011. Žalovaný následně o předmětné stížnosti rozhodl rozhodnutím ze dne 15.3.2013 č.j. MV-26833-3/KM-2013 tak, že přikázal povinnému subjektu, aby žádost žalobce o poskytnutí informace vyřídil ve lhůtě do 15 dnů od doručení rozhodnutí. Povinný subjekt žádost vyřídil tak, že vydal dne 26.3.2013 pod č.j. PPR-6182-4/ČJ-2013-990640 rozhodnutí, kterým žalobcovu žádost podle § 15 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., odmítl. V odvolání proti tomuto rozhodnutí žalobce namítl, že nesouhlasí s výkladem, že zaslání vzorků polokošil není žádostí o poskytnutí informací dle zákona č. 106/1999 Sb., neboť polokošile jsou dle přesvědčení žalobce nosičem informace dle § 3 odst. 3 uvedeného zákona, kterou by žalobce rád získal. Žalobce se neztotožňuje s výkladem, že jeho žádost je možné posuzovat jako návrh na prodej polokošil. Jestliže v žádosti uvedl, že uhradí jejich cenu, měl tím na mysli, že počítá s povinností k úhradě nákladů ve smyslu § 17 zákona č. 106/1999 Sb. Polokošile mu tak měly být vydány.

Žalovaný v rámci vypořádání odvolacích námitek v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že za zásadní pro posouzení správnosti rozhodnutí povinného subjektu považuje především určení, zda je polokošile nosičem informací ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb. Žalovaný je v souladu se stanoviskem povinného subjektu toho názoru, že polokošile nosičem informace ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb., není. Povinný subjekt se v této souvislosti odvolal na Směrnici ES, která byla co do vymezení pojmu informace do zákona č. 106/1999 Sb., transponována. Informací se pro účely zákona rozumí jakýkoliv obsah nebo jeho část v jakékoliv podobě, zaznamenaný na jakémkoliv nosiči, zejména obsah písemného záznamu na listině, záznamu uloženého v elektronické podobě nebo záznamu zvukového, obrazového nebo audiovizuálního. Žalovaný nesdílí názor žalobce, že polokošile je nepochybně nosičem informace o jejích parametrech a kvalitě. Zákon č. 106/1999 Sb., podle žalovaného vychází z předpokladu, že se poskytuje informace, tedy že žadatel vymezuje svůj požadavek identifikací informace, nikoliv jejího nosiče; v praxi tomu pak bývá i opačně. Zákonem č. 61/2006 Sb., byla do zákona č. 106/1999 Sb., vtělena definice pojmu informace jako výraz transpozice tohoto pojmu ze Směrnice č. 2003/98/ES ze dne 17.11.2003 o opakovaném použití informací veřejného sektoru (dále jen „Směrnice č. 2003/98/ES“). Ta hovoří o nosiči informace jako o dokumentu „v držení veřejného sektoru.“ Zákonné vymezení pak definuje informaci jako „jakýkoliv obsah nebo jeho část v jakékoliv podobě, zaznamenaný na jakémkoliv nosiči, zejména obsah písemného záznamu na listině, záznamu uloženého v elektronické podobě nebo záznamu zvukového, obrazového nebo audiovizuálního.“ Na požadovaných polokošilích není v tomto smyslu zaznamenáno ze strany jejich výrobce ani povinného subjektu ničeho. Na základě výše uvedených skutečností dospěl žalovaný k závěru, že požadované polokošile nejsou nosičem informací ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb., a rozhodnutí povinného subjektu proto označil za správné.

V žalobě žalobce nejprve uvedl, že je obchodní společností, jejímž předmětem podnikání je mj. textilní výroba. Žalobce se účastnil výběrového řízení na dodávku polokošil, které bylo u Policie ČR vedeno pod č.j. PPR-7397-48/ČJ-2010-0099EC, avšak neuspěl v něm. Důvodem jeho neúspěchu byla skutečnost, že společnost, která ve výběrovém řízení uspěla, nabídla nesrovnatelně výhodnější nabídku. Rozdíl mezi nabídkou vítězné společnosti a vlastní nabídkou vede žalobce k pochybnostem o průběhu výběrového řízení. Žalobce má pochybnosti o tom, zda výběrové řízení proběhlo v souladu se zákonem, konkrétně zda kvalita dodaného zboží odpovídá specifikaci uvedené v zadávací dokumentaci. Z těchto důvodů požádal povinný subjekt o poskytnutí vzorků polokošil dle zákona č. 106/1999. Definice informace je v tomto zákoně velmi široká a žalobce se domnívá, že je možné tímto způsobem požádat i o polokošili, která je nosičem informace o jejích vlastnostech v souladu s ustanovením § 3 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb. Odmítnutím žádosti byl žalobce zkrácen na svých právech.

Je pravdou, že zákon výslovně neupravuje otázku poskytování hmotných vzorků, dle žalobce je ale nepochybné, že se na ně může vztahovat. Podle § 3 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb., se informací myslí jakýkoliv obsah nebo jeho část v jakékoliv podobě zaznamenaný na jakémkoliv nosiči informací. Samotná polokošile je nepochybně nosičem informace o jejích parametrech a kvalitě. Z judikatury soudů, která se vztahuje k § 3 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb., je zřejmé, že výklad tohoto ustanovení je velmi široký a soudy pod něj zahrnují v podstatě cokoliv.

Argumentace ustanovením § 5 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb., kterou použil povinný subjekt, není dle žalobce vhodná, neboť vyznívá naopak v jeho prospěch. Toto ustanovení totiž výslovně počítá se situací, že by informace poskytnutá na žádost mohla být v jiné než elektronické podobě.

Žalovaný sice argumentoval tím, že v daném případě není splněna podmínka, aby byla informace zaznamenána na nosiči, žalobce je však přesvědčen, že tato je také podmínka splněna. Ačkoliv zákon č. 106/1999 Sb., nenabízí přesnější definici, lze uvést analogii s tiskem na papír, což záznam informace na nosič určitě je. Polokošile jsou ve svém základu nějakým způsobem uspořádaná textilní vlákna, v případě papíru se jedná o uspořádaná papírová vlákna. Barvení a další úpravy polokošile jsou pak obdobou tisku na papír.

Žalobce má za to, že při výkladu zákona nelze v pochybnostech vycházet jen ze samotného textu zákona, nýbrž je třeba ho vyložit tak, aby výklad byl v souladu s nadřazenými právními předpisy a s principy, na nichž je postavena veřejná správa. V této souvislosti se žalobce dovolává toho, že právo na informace je zaručeno Listinou základních práv a svobod, přičemž podrobnosti tohoto práva jsou upraveny v předpisech na úrovni zákonů. Tyto zákony je však nutno vnímat jako omezení ústavního práva v tom smyslu, že je nutné poskytnout vše, co zákony nezakazují. Smyslem těchto ustanovení je, aby fyzické a právnické osoby mohly účinně provádět kontrolu dodržování povinností orgánů veřejné moci, a proto je nutné zákon vykládat co nejšířeji. Samotný zákon č. 106/1999 Sb., je postaven na principu, že je nutné poskytnout vše, co není výslovně zakázáno. Poskytnutí polokošil přitom nespadá pod žádnou z výjimek. Žalobce dodal, že žádá o poskytnutí vzorku něčeho, co bylo dodáno ve velkých množstvích. Vzorek (polokošil) je zcela zastupitelnou věcí a zároveň se nejedná o nic, čím by mohl být ohrožen veřejný pořádek nebo veřejná bezpečnost. Závěrem žalobce uvedl, že je nepochybné, že zákon umožňuje získávání informací, které se veřejný zadavatel dozvěděl postupem podle zákona o veřejných zakázkách.

Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ve vyjádření k žalobě nejprve shrnul průběh řízení a následně se vyjádřil k jednotlivým žalobním námitkám. Výsledky rozhodovací činnosti soudů v oblasti práva na informace dle žalovaného rozhodně nelze shrnout do závěru, že podle ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb., lze subsumovat pod pojem informace v podstatě cokoliv. Zákon č. 106/1999 Sb., vychází z předpokladu, že se poskytuje informace, tedy že žadatel vymezí svůj požadavek identifikací informace, nikoliv jejího nosiče. Definice pojmu informace byla do zákona č. 106/1999 Sb., vtělena jeho novelou provedenou zákonem č. 61/2006 Sb., jako výraz transpozice tohoto pojmu ze Směrnice č. 2003/98/ES. Tato směrnice hovoří o nosiči informace jako o dokumentu v držení veřejného sektoru. Zákonné vymezení pak definuje informaci jako jakýkoliv obsah nebo jeho část v jakékoliv podobě, zaznamenaný na jakémkoliv nosiči, zejména obsah písemného záznamu uloženého v elektronické podobě nebo záznamu zvukového, obrazového nebo audiovizuálního. Na žalobcem požadovaných polokošilích však není v uvedeném smyslu ze strany jejich výrobce ani povinného subjektu zaznamenáno způsobem obvyklým, dostupným pro každého a zveřejnitelným podle § 5 zákona č. 106/1999 Sb., ničeho. Z tohoto důvodu nemohou být polokošile považovány za informaci, ani za její nosič.

V posuzované věci vyšel soud z následně uvedené právní úpravy:

Podle § 3 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb., informací se pro účely tohoto zákona rozumí jakýkoliv obsah nebo jeho část v jakékoliv podobě, zaznamenaný na jakémkoliv nosiči, zejména obsah písemného záznamu na listině, záznamu uloženého v elektronické podobě nebo záznamu zvukového, obrazového nebo audiovizuálního.

Podle § 5 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb., do 15 dnů od poskytnutí informací na žádost povinný subjekt tyto informace zveřejní způsobem umožňujícím dálkový přístup. O informacích poskytnutých způsobem podle § 4a odst. 2 písm. e) a f), informacích poskytnutých v jiné než elektronické podobě, nebo mimořádně rozsáhlých elektronicky poskytnutých informacích postačí zveřejnit doprovodnou informaci vyjadřující jejich obsah.

Podle § 15 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., pokud povinný subjekt žádosti, byť i jen z části, nevyhoví, vydá ve lhůtě pro vyřízení žádosti rozhodnutí o odmítnutí žádosti, popřípadě o odmítnutí části žádosti (dále jen "rozhodnutí o odmítnutí žádosti"), s výjimkou případů, kdy se žádost odloží.

Podle § 16 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb., při soudním přezkumu rozhodnutí o odvolání na základě žaloby podle zvláštního právního předpisu soud přezkoumá, zda jsou dány důvody pro odmítnutí žádosti. Nejsou-li žádné důvody pro odmítnutí žádosti, soud zruší rozhodnutí o odvolání a rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí žádosti a povinnému subjektu nařídí požadované informace poskytnout.

Podle čl. 2 odst. 3 Směrnice č. 2003/98/ES se „dokumentem“ rozumí:

a) obsah na jakémkoliv nosiči (psaný či tištěný na papíře či uložený v elektronické formě nebo jako zvuková, vizuální nebo audiovizuální nahrávka); b) jakákoliv část takového obsahu.

Po posouzení věci soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Není pravdou, že podle § 3 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb., může být za informaci v souladu s judikaturou soudů a odbornou literaturou považováno v podstatě cokoliv, a tedy i žalobcem požadované polokošile. Zmíněné ustanovení obsahuje zákonnou definici pojmu informace, kterou se pro účely tohoto zákona rozumí jakýkoliv obsah nebo jeho část v jakékoliv podobě, zaznamenaný na jakémkoliv nosiči, zejména obsah písemného záznamu na listině, záznamu uloženého v elektronické podobě nebo záznamu zvukového, obrazového nebo audiovizuálního. Žalovanému je nutno přisvědčit v tom, že tato definice pojmu informace byla do zákona č. 106/1999 Sb., vtělena při jeho novelizaci provedené zákonem č. 61/2006 Sb., kterým byla do českého právního řádu transponována Směrnice č. 2003/98/ES. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 7.5.2008 č.j. 1 As 17/2008 – 67 dovodil, „že záměrem zákonodárce jednoznačně bylo, aby „informace” v pojetí zákona o svobodném přístupu k informacím byla totožná s pojmem „dokument” v transponované směrnici (srov. k tomu shodně zvláštní část důvodové zprávy k bodu 6 prvé části zákona). Dokument je v čl. 2 odst. 3 směrnice 2003/98/ES definován jako a) obsah na jakémkoli nosiči (psaný či tištěný na papíře či uložený v elektronické formě nebo jako zvuková, vizuální nebo audiovizuální nahrávka); b) jakákoli část takového obsahu.

Dle bodu 11 preambule Směrnice 2003/98/ES „tato směrnice stanoví obecnou definici pojmu "dokument" v souladu s vývojem informační společnosti. Vztahuje se na veškeré záznamy jednání, skutečností nebo informací - a všechny soubory takových jednání, skutečností nebo informací - bez ohledu na formu nosiče (psaný či tištěný na papíře či uložený v elektronické formě nebo jako zvuková, vizuální nebo audiovizuální nahrávka), které mají subjekty veřejného sektoru v držení. Dokument v držení subjektu veřejného sektoru je dokument, u něhož má subjekt veřejného sektoru právo povolit opakované použití.“

To, že úmyslem zákonodárce bylo definovat v zákoně pojem informace souladně s pojmem dokument vymezeným Směrnicí č. 2003/98/ES, tedy ve smyslu určitého obsahu, který je uložen na nějakém nosiči, ať již ve formě písemného či elektronického dokumentu, nebo ve formě vizuální, zvukové či audiovizuální nahrávky, jednoznačně dokládá i důvodová zpráva k zákonu č. 61/2006 Sb. (Sněmovní tisk č. 991/0), která mj. uvádí, že „do zákona se zavádí výkladové ustanovení k pojmu "informace", které dosud zcela chybělo. Definice byla převzata z transponované Směrnice, jejím účelem je především ujasnit vztah mezi "informací" ve smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím a "dokumentem", jak ho definuje Směrnice. Vyjasnění tohoto vztahu je klíčové pro bezvadnou transpozici Směrnice.

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že pojem „informace“ ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb., musí mít stejný význam jako pojem „dokument“ ve smyslu Směrnice 2003/98/ES, která tento pojem definuje s použitím uzavřeného výčtu jako:

- obsah psaný či tištěný na papíře či uložený v elektronické formě; - obsah uložený jako zvuková, vizuální či audiovizuální nahrávka; - případně jakákoliv část takového obsahu.

Toto vymezení má souvislost také s následným poskytnutím informace, neboť, jak uvedl Nejvyšší správní soud v již citovaném rozsudku ze dne 7.5.2008 č.j. 1 As 17/2008 – 67, „poskytováním informací se pak rozumí především poskytování jejich obsahu, tedy zpravidla textu“. Nejvyšší správní soud zde užil slovo „zpravidla“ proto, že informace může mít také formu obsahu zaznamenaného nikoliv v textové podobě, ale ve formě zvukové nahrávky, videonahrávky či audiovizuální nahrávky. V každém případě však i taková informace, stejně jako informace zaznamenaná přímo slovy, musí mít vždy určitý obsah, který je její podstatou a který lze slovně reprodukovat. V případě polokošile tomu tak ale není, protože se jedná toliko o hmotný předmět, který žádný konkrétní slovy vyjádřitelný obsah nemá. Jinak řečeno, polokošili nelze považovat za dokument ve smyslu čl. 2 odst. 3 Směrnice 2003/98/ES, a tedy ani za informaci podle § 3 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb., kterou by bylo možné žadateli v režimu tohoto zákona poskytnout, neboť sama o sobě nemá žádný obsah, který by bylo možné vyjádřit slovy, ani na ní není takový obsah zaznamenán (není ani nosičem informace).

Podstatou každé informace je právě její slovně vyjádřitelný obsah. Ten umožňuje konkrétní informaci reprodukovat, šířit, poskytnout jí žadateli, a umožňuje rovněž povinnému subjektu, aby splnil povinnost uloženou mu ustanovením § 5 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb., tj. aby poskytnutou informaci ve stanovené lhůtě zveřejnil způsobem umožňujícím dálkový přístup, popř. aby zveřejnil doprovodnou informaci vyjadřující obsah poskytnutých informací. V případě hmotných předmětů je splnění této povinnosti nemožné, neboť tyto žádný slovy reprodukovatelný „obsah“, který by bylo možné zveřejnit, nemají.

Je nepochybné, že odbornou analýzou jakéhokoliv hmotného předmětu lze získat celou škálu údajů (informací) o jeho složení, chemických a fyzikálních vlastnostech apod. Tyto údaje se však stanou informacemi ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb., teprve tehdy, až jimi bude povinný subjekt reálně disponovat v podobě dokumentu majícího určitý obsah. K tomu dojde, jestliže povinný subjekt analýzu hmotného předmětu sám provede a poté písemně vyhodnotí, nebo když obdrží výsledky takové analýzy zpracované třetí osobou. To, že povinný subjekt má ve svém držení samotný hmotný předmět, existenci takových (dosud neexistujících) informací neprokazuje.

Žalobcův poukaz na analogii mezi tiskem (textu) na papír a barvením či jinými úpravami polokošile nemůže obstát. Mezi oběma postupy je zásadní rozdíl spočívající v tom, že při barvení či jiných úpravách polokošile není na textilní vlákna, z nichž polokošile sestává, zaznamenáván žádný slovně vyjádřitelný obsah, jako je tomu v případě tisku určitého textu na papír. Jak bylo soudem konstatováno shora, právě tento slovně vyjádřitelný obsah je podstatou každé informace. Pro úplnost soud uvádí, že i na polokošili může být barvou, výšivkou či jinou technikou znázorněn určitý slovní prvek. U policejní polokošile si jistě lze představit, že na ní bude nápis „POLICIE“. O takovou informaci však žalobce v souzené věci nežádal; jeho cílem bylo domoci se poskytnutí vzorku celé polokošile.

Soud si je vědom toho, že právo na poskytování informací o činnosti orgánů státní správy je garantováno Listinou základních práv a svobod. Toto právo však není bezbřehé. Podle článku 17 odst. 5 Listiny podmínky a provedení tohoto práva stanoví zákon, jímž je v daném případě zákon č. 106/1999 Sb. Protože polokošile jakožto hmotný předmět nelze považovat za informaci ve smyslu tohoto zákona (a už vůbec ne za informaci, jež by vypovídala o činnosti povinného subjektu), povinný subjekt postupoval v souladu se zákonem, jestliže žalobcovu žádost o poskytnutí takové „informace“ odmítl, a nepochybil ani žalovaný, který tento postup povinného subjektu stvrdil napadeným rozhodnutím.

Soud na okraj dodává, že opačný názor, jenž zastává žalobce, by ve svém důsledku vedl k absurdnímu závěru, že žadatelé jsou oprávněni po policii jakožto povinném subjektu požadovat, aby jim „jako informaci“ podle zákona č. 106/1999 Sb., poskytla v podstatě kterýkoliv hmotný předmět, který má ve svém držení, např. plně vybavený služební automobil, policejní vysílačku či dokonce služební zbraň. Stejně jako je tomu v případě žalobcem požadovaných polokošil, rovněž detailním rozborem a zkoumáním těchto předmětů by pak žadatel jistě mohl získat řadu informací o jejich kvalitativních vlastnostech, které by následně bylo možné porovnat s jinými „konkurenčními“ výrobky. Takový závěr dle náhledu soudu nelze akceptovat.

Soud tedy neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

Za splnění podmínek zakotvených v § 51 odst. 1 s.ř.s. soud o věci samé rozhodl bez nařízení jednání (žalobce s tímto postupem výslovně souhlasil, žalovaný nevyjádřil do dvou týdnů od doručení výzvy soudu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci).

Protože žalobce nebyl ve sporu úspěšný a žalovanému žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, soud ve druhém výroku rozsudku v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou
týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou
vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské
náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní
soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103
odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat
označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu
a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo
rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být
stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho
zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje,
vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů
vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační
stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro
zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu
lze získat na jeho internetových stránkách www.nssoud.cz.

V Praze dne 27. září 2016

JUDr. Ivanka Havlíková, v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Lucie Horáková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru