Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

9 A 11/2011 - 25Rozsudek MSPH ze dne 16.03.2011


přidejte vlastní popisek

9A 11/2011 - 25

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudců Mgr. Martina Kříže a JUDr. Ing. Viery Horčicové v právní věci žalobce : C. A., proti žalovanému: Policie ČR, Služba cizinecké policie, Ředitelství služby cizinecké policie se sídlem Olšanská 2, Praha 3, P.O.BOX 78, o žalobě na přezkoumání rozhodnutí Policie ČR, Služby cizinecké policie, Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 31.12.2010, č.j. CPR-5619/ČJ-2010-9 CPR-V243,

takto:

I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání rozhodnutí Policie ČR-Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 31.12.2010, č.j. CPR-5619/ČJ-2010-9CPR-V243, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Policie ČR-Oblastního ředitelství služby cizinecké polici Ústí nad Labem, Inspektorátu cizinecké policie Chomutov ze dne 20.3.2010, č.j. CPUL-844-56/ČJ-2010-0461KP-HONS, jímž bylo žalobci podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 1 a § 119 odst.1 písm. c) bod 1.,2. zákona č.326/1999 Sb., uloženo správní vyhoštění a byla stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území České republiky.

V odůvodnění napadeného rozhodnutí vyšel žalovaný ze zjištění, že důvodem správního vyhoštění žalobce byla skutečnost, že se žalobce na území ČR prokazoval padělaným dokladem, že pobýval na území bez cestovního dokladu a víza, ač k tomu nebyl oprávněn.

Žalovaný se v napadeném rozhodnutí vypořádával s odvolacími námitkami žalobce, který namítal, že rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s § 119 odst. 2 zákona č.326/1999 Sb., neboť je ženatý s paní Z. M., která je státní příslušnicí České republiky. Protože na žalobce je třeba hledět jako na rodinného příslušníka, občana EU, bylo mu možné rozhodnutí o správním vyhoštění vydat jen podle § 119 odst. 2 citovaného zákona. Žádný z těchto důvodů však správní orgán I. stupně ve svém rozhodnutí neuvedl. Žalobce také nepovažoval za správný závěr správního orgánu, že nevycestoval v souladu s výjezdním příkazem s platností od 3.10.2007 do 17.10.2007, který mu byl vydán po odmítnutí jeho kasační stížnosti v řízení o azyl. Žalobce poukázal na to, že sám správní orgán vycházel ze zjištění, že žalobce přicestoval do ČR až dne 24.8.2008 na základě pozvání a pokud by byl osobou, které není umožněn vstup na území, jistě by mu krátkodobé vízum nebylo uděleno. Žalobce namítal, že doba 3 let, po kterou mu nebyl umožněn vstup na území na základě rozhodnutí č.j. SCPP-691/OV-III-2005 již uplynula 2.6.2008. Dále nesouhlasil se závěrem, že neexistuje důvod, který by mu znemožňoval vycestování dle § 179 citovaného zákona z území České republiky. Žalobce totiž v řízení o azylu dne 9.2.2010 uvedl, že je členem Falung Gong, což nebylo posuzováno v závazném stanovisku Ministerstva vnitra ze dne 25.2.2010.

K uvedeným námitkám žalovaný ze spisového materiálu zjistil, že žalobce se dne 26.1.2010 při cizinecké kontrole prokazoval občanským a řidičským průkazem Slovenské republiky, které jevily známky padělání, což bylo stvrzeno odborným posouzením. Dále bylo zjištěno, že rozhodnutím ze dne 1.6.2005, č.j. SCPP-691/OV-III-2005 bylo žalobci uloženo dle § 119 odst. 1 písm. c) bod 1,2 citovaného zákona správní vyhoštění s dobou platnosti na 3 roky, tj. do 1.6.2008 se stanovením doby k vycestování do 15 dnů, kdy žalobce pozbude postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany. Rozhodnutí nabylo právní moci 7.6.2005. Řízení ve věci žádosti o udělení mezinárodní ochrany bylo pravomocně ukončeno dne 19.9.2007 rozhodnutím Nejvyššího správního soudu. Po tomto řízení byl žalobci udělen výjezdní příkaz s platností od 3.10.2007 do 17.10.2007. Po uplynutí platnosti tohoto výjezdního příkazu si žalobce žádným způsobem svůj další pobyt na území ČR nezlegalizoval. K otázkám pobytu na území ČR se také žalobce v předmětném řízení do protokolu dne 27.1.2010 nevyjádřil. Uvedl že na území ČR má manželku, paní Z. M., se kterou se chce ale rozvést. Uvedl také, že žije ve společné domácnosti s přítelkyní, paní C.W.Y. a s dcerou C. X., které jsou občankami Čínské lidové republiky s uděleným povolením k pobytu na území ČR. V závěru uvedl, že neexistuje žádná překážka, která by mu bránila v návratu do Číny. Paní Z.M. po seznámení s podklady pro rozhodnutí uvedla, že nikdy se žalobcem nežila ve společné domácnosti a že se jednalo o účelový sňatek, který uzavřela pro peníze. Přítelkyně žalobce potvrdila, že od prosince 2007 žije se žalobcem ve společné domácnosti jako druh a družka a že žalobce je otcem jejího dítěte. Žalovaný si dále vyžádal závazné stanovisko Ministerstva vnitra ČR ze dne 25.2.2010, podle kterého nebyl shledán důvod znemožňující vycestování žalobce do země jeho státního občanství.

Po shromáždění uvedených zjištění žalovaný považoval za prokázané, že žalobce se prokazoval padělaným dokladem, který je dle § 116 písm. d) zákona č.326/1999 Sb. považován za neplatný, a proto byl dán důvod k vyhoštění podle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 1 citovaného zákona. Dále vzal žalovaný za prokázané, že žalobce pobýval na území České republiky v období od 18.10.2007 do 26.1.2010 bez cestovního dokladu a víza, ač k tomu nebyl oprávněn, čímž splnil podmínky pro uložení správního vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. c) bod 1 a 2 zákona. Poté si nezlegalizoval žádným způsobem svůj pobyt na území ČR a také v řízení neuvedl žádné skutečnosti k oprávněnosti jeho pobytu na území ČR. K uvedení data příjezdu žalobce do ČR dne 24.8.2008 žalovaný poukázal na administrativní chybu při vyhotovení prvostupňového rozhodnutí, když z celého spisového materiálu je zřejmé, že žalobce přijel na území ČR dne 24.8.2004. K námitce tvrzené aplikace § 119 odst. 2 citovaného zákona žalovaný uvedl, že žalobce byl skutečně manželem paní Z. M., následně však bylo v řízení z výpovědí paní Z. M. zjištěno a ověřeno, že jejich manželství se žalobcem bylo dne 8.7.2010 rozvedeno. Zanikl tedy důvod, aby byl žalobce posuzován v postavení rodinného příslušníka občana EU ve smyslu § 15a odst. 1 písm. a) zákona. K námitce důvodu znemožňujícího vycestování žalobce do země jeho státního občanství žalovaný uvedl, že stanovisko Ministerstva vnitra ČR ze dne 25.2.2010 vyžádané dle § 120a zákona č.326 vycházelo nejen z výpovědi žalobce, ale také z informací ohledně politické a ekonomické situace a stavu dodržování lidských práv v Číně a neshledalo žádný z důvodů znemožňujících vycestování žalobce, přičemž žalobce sám do protokolu o vyjádření v průběhu řízení uvedl, že mu nebrání žádná překážka k vycestování a teprve až v odvolání namítl, že je členem Falung Gong, což žalovaný považuje za účelové tvrzení s cílem zabránit vyhoštění žalobce z území České republiky. Z uvedených důvodů žalovaný rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku napadeného rozhodnutí.

Proti uvedenému rozhodnutí směřuje podaná žaloba.

Žalobce v podané žalobě namítl, že správní orgány obou stupňů nezjistily přesně a úplně skutkový stav věci a opominuly důkazy ohledně tvrzení žalobce, že je členem hnutí Falung Gong, i když žalobce tuto skutečnost, tj. své členství v hnutí Falung Gong sdělil přímo Ministerstvu vnitra již dne 9.2.2010 v řízení o udělení mezinárodní ochrany.

Žalobce namítl, že žalobci nebyla v průběhu řízení dána možnost vyjádřit se ke všem podkladům pro rozhodnutí, tj. i k výpovědi paní Z. M. ze dne 27.10.2010 a že žalovaný pominul aplikaci ust. § 119 odst. 2 zákona č.326/1999 Sb., neboť na žalobce mělo být nahlíženo jako na rodinného příslušníka, občana EU, neboť je ženatý se Z. M. Žalobce však nebyl vyhoštěn z území České republiky ze žádného z důvodů podle § 119 odst. 2 citovaného zákona.

Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Ve svém vyjádření k podané žalobě žalovaný odkázal na skutková zjištění, která byla podkladem pro vydání napadeného rozhodnutí. K námitce ohledně nemožnosti vyjádřit se ke všem podkladům pro rozhodnutí žalovaný uvedl, že paní Z. M. se do protokolu vyjadřovala dne 27.1.2010, nikoliv dne 27.10.2010 a s tímto podkladem pro rozhodnutí, jakož i s celým spisovým materiálem byl žalobce seznámen prostřednictvím právního zástupce dne 11.3.2010 a tím měl žalobce až do vydání rozhodnutí o správním vyhoštění dne 20.3.2010 dostatečný prostor vyjádřit se k podkladům před vydáním rozhodnutí. K namítané aplikaci ust. § 119 odst. 2 zákona č.326/1999 Sb. žalovaný uvedl, že v době vydání rozhodnutí o správním vyhoštění byl žalobce skutečně manželem občanky ČR, tudíž i rodinným příslušníkem občana EU ve smyslu § 15a odst. 1 písm. a) zákona č.326/1999 Sb., avšak vzhledem k tomu, že dne 8.7.2010 bylo manželství žalobce s paní Z. M. rozvedeno, pak v době rozhodování žalovaného již žalobce nebyl v postavení rodinného příslušníka občana EU a byl dán důvod pro uložení správního vyhoštění dle § 119 odst. 1 písm. b) bod 1 a § 119 odst.1 písm. c) bod 1.,2. citovaného zákona. Jiné řešení otázky by zjevně odporovalo zásadě hospodárnosti řízení.

Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání podle § 65 a násl. zákona č.150/2002 Sb. soudního řádu správního v mezích žalobních bodů a dospěl k závěru že žaloba není důvodná.

Žalobce v podané žalobě vytkl správním orgánům nepřesné a neúplné zjištění skutkového stavu věci, to však učinil obecnou námitkou, aniž uvedl, jaké skutečnosti zakládající důvod vyhoštění žalobce podle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 1. a § 119 odst. 1 písm. c) bod 1.,2. nebyly náležitě zjištěny a jsou v rozporu s provedenými důkazy. Toto pouhé obecné žalobní tvrzení nemá oporu v podkladech správního řízení, neboť z úředního záznamu o zajištění cizince ze dne 26.1.2010 a z úředního záznamu Policie ČR ze dne 26.1.2010 zcela zřejmě vyplývá, že žalobce byl ten den kontrolován hlídkou ICP Chomutov, přičemž předložil občanský průkaz, jakož i řidičský průkaz Slovenské republiky znějící na jméno D.S., které byly po bližším zkoumání specialistou na odhalování padělaných a pozměněných dokladů z ICP Chomutov a dále lustrací shledány jako padělané a pozměněné doklady. Žalobce pak do protokolu z 27.1.2010 výslovně uvedl, že se nebude vyjadřovat k otázkám jeho pobytu na území ČR a uvedl toliko, že na území ČR má manželku paní M., se kterou se chce rozvést a má přítelkyní, cizí státní příslušnici, s níž má dítě. Ohledně překážek k návratu do Číny neuvedl žádnou skutečnost, která by mu bránila k návratu, výslovně uvedl, že žádná překážka zde není. Paní Z. M. do protokolu ze dne 27.1.2010 uvedla, že se se žalobcem viděla asi dvakrát v roce 2005 a uzavřela s ním sňatek za peníze, když obdržela 10 000,- Kč. V současné době vyřizuje žalobce žádost o rozvod. Nikdy nežili spolu ve společné domácnosti, neplánovali společnou o budoucnost a jednalo se o účelový sňatek. Podle závazného stanoviska k možnosti vycestování Ministerstva vnitra ČR ze dne 25.2.2010 vydaného podle § 179 zákona o pobytu cizinců nebyl shledán žádný důvod vycestování žalobce do země jeho státního občanství, když toto stanovisko vycházelo i z protokolů o vyjádření žalobce ze dne 27.1.2010, z vyjádření paní Z. M. ze dne 27.1.2010, z vyjádření paní C.W.Y. ze dne 24.2.2010 a ministerstvem byl obsah výpovědí těchto osob náležitě posouzen z hlediska možnosti vycestování žalobce do Čínské lidové republiky. Přitom ministerstvo nemělo žádné poznatky ani z výpovědi samotného žalobce o tom, že by žalobce byl vystaven hrozbě nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 179 zákona č.326/1999 Sb. Žalobce teprve až v podaném odvolání odkázal na řízení o azylu, v němž dne 9.2.2010 uvedl, že je členem Falung Gong s tím, že toto v závazném stanovisku posuzováno nebylo.

Z obsahu správního spisu rivněž vyplývá a mezi účastníky řízení je nesporné, že žalobci nebylo po dvakráte vyhověno jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany, přičemž v pořadí z druhého rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany ze dne 23.3.2010, č.j. OAM – 26/LE-BBE02-P10-2010, je patrné, že žalobce v žádostech o udělení mezinárodní ochrany blíže neuvedl žádné své účasti na cvičení Falung Gong a v průběhu azylového řízení se ani při podrobném pohovoru k důvodu podání žádosti z hlediska svého členství ve Falung Gong nevyjadřoval. I výsledky řízení o nevyhovění žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany tedy zpochybňují věrohodnost tvrzení žalobce o jeho členství ve Falung Gong, a proto se toto jeho tvrzení ocitá pouze v rovině obecného konstatování podaného odvolání v předmětném řízení. Nelze tedy přistoupit na námitku žalobce, že správní orgány opominuly důkazy o jeho členství v hnutí Falung Gong, kdy žalobce žádné takové důkazy ani podrobný popis své činnosti neuvedl.

K obecné námitce nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci lze vztáhnout i námitku žalobce o tom, že v jeho případě nebyly posuzovány skutečnosti zakládající důvod správního vyhoštění dle § 119 odst. 2 zákona č.326/1999 Sb. Soud uvádí, že dle náležitě zjištěného skutkového stavu věci nebyly dány důvody pro to, aby zrušil rozhodnutí správního orgánu I. stupně jen proto, že tento správní orgán ještě v době, kdy existovalo manželství žalobce a paní Z. M., rozhodoval podle ust. § 119 odst. 1 zákona. Rozhodnutí správního orgánu I. stupně ve znění napadeného rozhodnutí tvoří co do skutkového a právního posouzení jeden celek, tzn., že jestliže v době rozhodování žalovaného již žalobce nebyl manželem paní Z. M., když jejich manželství bylo rozvedeno dne 8.7.2010, což žalobce nepopírá, pak v době napadeného rozhodnutí ve věci nebylo možné na žalobce pohlížet jako na rodinného příslušníka občana EU a podrobit jeho jednání skutkovému a právnímu posouzení dle ust. § 119 odst. 2 citovaného zákona. Skutečnost, že skutková okolnost, jíž je rozvod manželství, neexistovala v době vydání rozhodnutí o správním vyhoštění správním orgánem I. stupně, nemůže v dané věci vést k nezbytnému zrušení rozhodnutí o správním vyhoštění z důvodu jiné právní kvalifikace jednání žalobce, neboť takový postup žalovaného by byl ryze formální a zjevně by odporoval skutkovému stavu v době vydání napadeného rozhodnutí a zásadě hospodárnosti řízení. Bylo prokázáno, že žalobce se skutečně dopustil jednání, za které lze uložit správní vyhoštění dle ust. § 119 odst. 1 písm. a) bod 1. a § 119 odst. 1 písm. c) bod 1. a 2. zákona č.326/1999 Sb. a v době rozhodování žalovaného byly dány podmínky pro to, aby jednání žalobce bylo podřazeno pod kvalifikaci uvedených ustanovení § 119 odst. 1 zákona.

Soud následně neshledal ani důvodnou procesní námitku žalobce, že správní orgán I. stupně porušil ust. § 36 odst. 3 správního řádu, když nedal žalobci možnost vyjádřit se ke všem podkladům pro rozhodnutí, zejména k výpovědi paní Z. M. ze dne 27.10.2010.

V uvedené námitce přisvědčuje soud žalovanému v tom, že protokol o vyjádření paní Z. M. je datován dnem 27.1.2010, nikoliv dnem 27.10.2010 a že právní zástupce žalobce se s podklady pro vydání rozhodnutí o správní vyhoštění seznámil dne 11.3.2010, o čemž je k témuž datu učiněn záznam o nahlížení do spisu a o seznámení se se spisovým materiálem, tedy i s protokolem o vyjádření paní Z.M.

Soud vzal z podkladů správního rozhodnutí za prokázané, a to vyplývá i z rozhodování Krajského soudu v Ústí nad Labem ve věci zajištění žalobce (rozsudek ze dne 31.8.2010, č.j. 15A 11/2010-42), že skutečným datem vstupu žalobce na území ČR byl den 24.8.2004, nikoliv správním orgánem nesprávně uvedené chybné datum ke dni 24.8.2008, když toto datum bylo nesprávně uváděno v rozhodnutí o zajištění cizince a následně bylo opraveno opravným usnesením doručeným dne 31.3.2010 žalobci. Správní orgány i krajský soud v řízení o zajištění žalobce vycházely ze závěru, že datum příjezdu žalobce do ČR dne 24.8.2004 vyplývá i ze všech dokladů pořízených z evidence Policie ČR a rovněž z výpovědí paní Z. M. i přítelkyně žalobce, paní C.W.Y. vyplývá, že žalobce pobýval na území ČR trvale a nevycestoval z území ČR v souladu s výjezdním příkazem s platností od 3.10.2007 do 17.10.2007. Ten mu byl vydán poté, kdy Nejvyšší správní soud rozhodnutím ze dne 19.9.2007 odmítl jeho kasační stížnost ve věci mezinárodní ochrany.

Ze všech shora uvedených důvodů soud v mezích žalobních námitek neshledal důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí, a proto podle § 78 odst. 7 s.ř.s. podanou žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Soud v dané věci rozhodoval bez nařízení jednání, když k takovému postupu byly dány důvody dle § 51 s.ř.s., neboť žalobce ani žalovaný k výzvě soudu v zákonné lhůtě nevyjádřili svůj nesouhlas s projednáním žaloby při nařízeném jednání.

Výrok o nákladech řízení je dán ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., neboť žalobce neměl ve věci úspěch, ostatně náklady mu v souvislosti s řízením u soudu ani nevznikly.

Poučení :Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s., a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu.

V Praze dne 16. března 2011

JUDr. Naděžda Řeháková v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Aneta Petrlíková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru