Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Ca 78/2008 - 40Rozsudek MSPH ze dne 28.01.2011

Prejudikatura

1 Afs 60/2009 - 119


přidejte vlastní popisek

8 Ca 78/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň JUDr. Hany Pipkové a JUDr. Marcely Rouskové v právní věci žalobce: EURO TAXI PRAHA, s.r.o., se sídlem W. Churchilla 1800/2, Praha 3, zastoupen JUDr. Koljou Kubíčkem, advokátem se sídlem Praha 4, Urbánkova 3360, proti žalovanému: Ministerstvo financí, Letenská 15, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 11. 1. 2008, č.j. 16/104607/2007/1577,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného, kterým bylo dne 11. ledna 2008 zamítnuto odvolání žalobce protirozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, vydanému pod č.j. MHMP 433474/2007/DOP-T/Ho/TAXI dne 24. 10. 2007 o uložení pokuty za porušení cenových předpisů podle ust. § 5 odst. 2, § 13

odst. 2 a § 15 odst. 1 písm. a) a f) zákona o cenách v celkové výši 493 000,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí směřovala žaloba, v níž žalobce namítl, že mu nebylo prokázáno porušení ust. § 15 odst. 1 písm. a) zákona o cenách, dále že jím účtovaná částka byla plně v souladu s právním řádem České republiky, dále namítl neoprávněnost regulace cen v taxislužbě a nesprávnost závěru správních orgánů o neplatnosti ceny vyšší než maximální, dále že z jeho strany nemohlo dojít k porušení ust. § 15 odst. 1

písm. f) zákona o cenách, že povinnost uhradit náklady správního řízení mu byla uložena v rozporu se zákonem a že správní orgány nedostatečně odůvodnily výši vyměřené pokuty. Navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, případně aby moderoval výši uložené pokuty.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě odmítl žalobní námitky a navrhl, aby soud žalobu zamítl.

Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, v rozsahu uplatněných žalobních námitek, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

O jednotlivých žalobních námitkách uvážil soud takto:

Žalobce především namítl, že v řízení nebylo ve smyslu správního řádu prokázáno, že by se dopustil porušení ust. § 15 odst. 1 písm. a) zákona o cenách tím, že by „prodával za cenu vyšší než maximální“ a napadené rozhodnutí tedy nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu. Správní orgán sepsal dne 16. 5. 2007 se žalobcem protokol o cenové kontrole, v němž se konstatuje, že panem Š. byla dne 18. 2. 2007 poskytnuta přeprava, přičemž za jízdu bylo řádně zaplaceno. Žalobce zde namítá, že správní orgány se nevypořádaly s jeho námitkou, že k úhradě jízdného nedošlo; tuto námitku opakovaně vznášel a v této souvislosti navrhoval výslech cestující i kontrolního pracovníka Magistrátu hlavního města Prahy. Správní orgány obou stupňů ve svých rozhodnutích dospěly k závěru, že není podstatné, zda cena byla skutečně zaplacena, ale zda ji účastník řízení jako poskytovatel služby účtoval. Žalobce má za to, že jeho důkazní návrh byl nedůvodně zamítnut a je toho názoru, že právě skutečnost, zda došlo k zaplacení jízdy, je ve věci podstatná. Žalobci tak nebylo umožněn procesní obrana, když se správní orgány nevypořádaly s jeho návrhy na doplnění dokazování výslechem svědků. Stejně tak žalobce namítal, že nemá k dispozici úřední záznam, který mu nebyl ze strany správních orgánů poskytnut.

Tuto námitku soud shledal nedůvodnou.

Především je třeba uvést, že se žalobcem bylo vedeno řízení pro porušení ust. § 15 odst. 1 písm. a) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož prodávající poruší cenové předpisy, jestliže prodává za cenu vyšší než maximální nebo pevnou úředně stanovenou cenu podle § 5, nejde-li o prodej ve lhůtě uvedené v § 7 odst. 1. Přitom není významné, zda cena účtovaná žalobcem za provedenou jízdu byla skutečně zákazníkem uhrazena nebo nikoliv. Pro posouzení jeho odpovědnosti je podstatné to, že cenu odporující cenové regulaci jednak obecně nabízel, a jednak v konkrétním případě skutečně účtoval, což v průběhu správního řízení nevyvrátil ani nezpochybnil. Naopak, již ve vyjádření k protokolu ze dne 24. 5. 2007 uvedl, že zákazníky vezl na pražské letiště podle ceníku, a to jak na předních dveřích, tak na uvnitř vozu, zákazníka dovezl za cenu uvedenou kontrolním orgánem Magistrátu hlavního města Prahy, vytiskl účtenku a předal ji cestujícímu s tím, že ten si jde do bankomatu pro peníze. Výslovně pak uvedl, že cena uvedená na ceníku respektuje vyhlášku č. 20/2006 Sb. hl. m. Prahy, avšak je navýšena v souladu s ust. § 2 vyhlášky č. 580/199 Sb. Tyto skutečnosti žalobce potvrdil i ve vyjádření ze dne 18. 9. 2007 k oznámení o zahájení správního řízení a účtování předmětné ceny nerozporoval ani v odvolání proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy zedne 24. 10. 2007, č.j. MHMP

433474/2007/DOP-T/Ho/TAXI (tam argumentoval pouze tím, že účtovaná cena nebyla ze strany cestující uhrazena). Nepochybným důkazem je rovněž stvrzenka z taxametru č. 0113 ze dne 18. 2. 2007.

Soud má tedy za to, žepřeprava cestující při jízdě dne 18. 2. 2007 byla realizována za cenu, jež podle názoru správních orgánů nerespektuje cenovou regulaci, a tato cena byla cestující rovněž účtována a bylo požadováno její zaplacení. To vyplývá nejen z podkladů, soustředěných ve spise, které pocházejí z činnosti Policie České republiky, ale rovněž z vyjádření samotného žalobce. Není tedy pochyb o tom, že

žalobce provozoval na území hlavního města Prahy taxislužbu, za niž účtoval ceny, odporující cenové regulaci; na tom nic nemění skutečnost, že v předmětném případě nebyla účtovaná a požadovaná cena zaplacena.

Pokud pak jde o námitku, že nebyly vypořádány žalobcovy důkazní návrhy, týkající se právě prokázání toho, zda účtovaná cena byla skutečně zaplacena nebo nikoliv, soud konstatuje, že je nutno rozlišovat mezi činností správního orgánu před zahájením správního řízení a po jeho zahájení. Správní řízení bylo zahájeno nikoliv cenovou kontrolou dne 16. 5. 2007, ale ažoznámením ze dne 4. 9. 2007. přitom dokazování se provádí právě v rámci správního řízení, tedy až po jeho zahájení. Chtěl-li tedy žalobce, aby ve správním řízení byly provedeny určité důkazy, měl to navrhnout právě po jeho zahájení, což však neučinil. Ve vyjádření ze dne 18. 9. 2007 k tomuto zahájení žalobce provedení žádného důkazu nepožadoval, a proto nelze klást správnímu orgánu I. stupně k tíži, že se s takovým návrhem nevypořádal. Teprve v odvolání proti rozhodnutí Magistrátu hlavníhoměsta Prahy o uložení pokuty žalobce zmínil, že

požadoval předvolat svědky za účelem prokázání, zda skutečně došlo k zaplacení jízdného (aniž by však žalobce konkrétně označil osoby, které chtěl jako svědky vyslechnout). Žalovaný na tento návrh reagoval v odůvodnění napadeného rozhodnutí (viz strana 16, bod ad 3/), kdy vyložil, že skutečnosti týkající se porušení cenových

předpisů jsou doloženy podklady ve spise a výslech policistů již není nutný, ato

výslovně uvedl, že i kdyby cestující požadovanou cenu neuhradila, podstatné pro zjištění porušení cenových předpisů je pouze to, jaká částka byla za předmětnou jízdu požadována. S návrhem na doplnění dokazování se tedy žalovaný vypořádal, a to dostatečně, když vyložil, proč považuje výslech svědků za nadbytečný.

Námitku vůči tomu, že žalobce neměl k dispozici zmíněný úřední záznam, pak soud zamítl s tím, že úřední záznam Policie ČR byl předmětem cenové kontroly dne 16. 5. 2007, přičemž ve vyjádření k ní ze dne 24. 5. 2007 žalobce nevznesl žádnou námitku v tom smyslu, že by mu nebylo umožněno se s úředním záznamem seznámit. Takovou námitku pak neuplatnil ani ve správním řízení, ač tento záznam je založen ve spise jako podklad pro rozhodnutí a žalobce byl poučen o svém právu kdykoliv nahlížet do spisu a před vydáním rozhodnutí se seznámit s veškerými podklady.

Dále žalobce namítl, že nemůže být postižen za porušení ust. § 15 odst. 1 písm. a) zákona o cenách proto, že účtovaná částka je plně v souladu s právním řádem České republiky. Sazba je podložena cenovou kalkulací na provoz vozidla pana Š. Byť tedy existuje cenová regulace, platí i ust. § 2 vyhlášky č. 580/1990 Sb., které připouští

sjednání vyšší ceny v závislosti na ekonomicky oprávněných nákladech odpovídajících odlišným určeným podmínkám a v přiměřeném zisku. Jedním z podstatných kritérií „odlišných určených podmínek“ jsou mimo jiné náklady na pořízení vozidla a údržbu, náhradní díly, přičemž tyto položky podstatně ovlivňují „jakost“ poskytované služby. Nadto je v cenovém předpise nesprávně použita veličina „obsah válců“, která neexistuje, neboť se používá veličina „zdvihový objem“. Provozovatel taxislužby, který má zájem na poskytování kvalitní služby, a tím i vylepšování dobrého jména hlavního města Prahy, má značně zvýšené „ekonomicky oprávněné náklady“, neboť značnou část zákazníků v hlavním městě tvoří turisté a podnikatelé s vysokými nároky na komfort přepravy. Tyto skutečnosti zároveň značně ovlivňují vytíženost vozidel taxi, přičemž stanovené maximální ceny vycházejí z nereálně stanovené kalkulace vytíženosti vozidel taxi, dále nereálné ceny nafty a pořizovací ceny vozidel. Nákladnost takového vozidla, kterým je služba poskytovatelem poskytována, je také přímo úměrná nákladnost údržby a náhradních dílů tohoto vozidla. Tímto má tedy žalobce značně zvýšené „ekonomicky oprávněné náklady“. Podle žalobce právě tyto ekonomicky oprávněné náklady zahrnuté v nařízení hlavního města Prahy č. 20/2006 nekryjí ekonomicky oprávněné náklady a přiměřený zisk při provozu taxislužby. Stanovená výše ceny neodráží reálnou situaci na trhu. Dále žalobce považuje cenovou regulaci v taxislužbě za protiústavní, neboť není splněna podmínka „ohrožení trhu účinky omezení hospodářské soutěže“. Žalobce proto navrhl doplnit dokazování vyhotovením znaleckého posudku ohledně toho, zda v době kontroly účinné stanovené ceny odpovídají ekonomicky oprávněným nákladů.

Tuto námitku shledal soud nedůvodnou, vycházeje přitom ze závěrů Nejvyššího správního soudu, vyjádřených v jeho rozsudku ze dne 05.11.2009, čj. 1 Afs 60/2009 - 119, www.nssoud.cz. V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud konstatoval, že žalobce zcela pomíjí základní fakt, totiž že jím nabízené služby – tedy provoz taxislužby – se v žádné z určených podmínek neodlišují od služeb jiných provozovatelů. On sám za tyto odlišné určené podmínky považuje mj. náklady na pořízení vozidla, údržbu a náhradní díly, přičemž z nich dovozuje vyšší kvalitu jím nabízených služeb. Je ovšem zcela nepředstavitelné, aby bylo možné provozovat taxislužbu bez vynaložení nákladů na pořízení vozidla, jeho údržbu a náhradní díly. Právě podaná úvaha je potvrzena též článkem 3 odst. 1 v rozhodné době účinné vyhlášky č. 24/2000 Sb. hl. m. Prahy, o maximálních cenách osobní taxislužby, podle něhož platí maximální ceny podle této vyhlášky pro jízdy na území hlavního města Prahy uskutečněné veškerými vozidly

taxislužby bez ohledu na obsah válců a počet přepravovaných osob. Volba značky a typu vozidla a od toho se odvíjejících nákladů na jeho provoz a údržbu je na provozovateli taxislužby, v souladu s cit. čl. 3 odst. 1 ale nemá vliv na maximální cenu, jíž je

provozovatel oprávněn účtovat. Nelze-li se odchýlit od úředně stanovené maximální ceny, pak není v řízení o uložení pokuty za porušení cenových předpisů nezbytné ani účelné provádět důkaz znaleckým posudkem o tom, zda stanovené ceny odpovídají ekonomicky oprávněným nákladům. Ani případné znalecké zjištění, že v žalobcově případě (s jeho vytížeností, pracovní dobou atp.) jsou stanovené ceny na hranici rentability, by na závěr o porušení cenových předpisů nemělo vliv.

Městský soud v Praze tedy uzavřel s tím, že byla-li v době žalobcova jednání a uložení pokuty účinná cenová regulace, pak musel správní orgán tuto skutečnost respektovat . Rovněž tak ani soud neměl důvod vyhovět návrhu žalobce na doplnění dokazování znaleckým posudkem, neboť tím by nemohla být změněna základní skutečnost, tedy že ceny taxislužby byly regulovány a žalobce byl povinen se jimi řídit.

Pokud jde o používaný termín „obsah válců“, lze se žalobcem souhlasit v tom, že je z hlediska odborné terminologie nesprávný, přičemž by bylo na místě používat náležitý pojem „zdvihový objem“. Tato terminologická nesprávnost však nezpůsobuje ani nezákonnost předmětného cenového předpisu, ani nezákonnost rozhodnutí o sankcích za jeho porušení. Ač terminologicky nevhodný, je veřejností běžně užíván, a tedy není pro ni nesrozumitelný.

S odkazem na stejný rozsudek Nejvyššího správního soudu odmítl Městský soud v Praze i námitku neústavnosti cenové regulace cen taxislužby. Nejvyšší správní soud konstatoval, že taxislužba je na rozdíl od běžného tržního prostředí trhem

postiženým celkovou informační asymetrií. V takovémto prostředí běžný zákazník (a tím spíše cizinec nebo jiný návštěvník Prahy) není s to předem získat relevantní informace o poskytované službě, o její kvalitě, často není s to ani určit přiměřenost nabízené ceny a nemá rozumnou šanci srovnat tuto cenu s cenami nabízenými jinými poskytovateli taxislužby. Lukrativní místa (letiště, centrální náměstí ve velkých městech s velkým výskytem turistů atp.) navíc pojmou jen limitovaný počet vozů taxi, což dále snižuje

jakoukoliv rozumnou úvahu o efektivní soutěži na trhu taxi. Taxislužba je trhem ve své podstatě atomizovaným, ovšem trhem, který se způsobem nabídky služeb zásadně liší od jiných svou povahou rovněž atomizovaných trhů. Na rozdíl od typického tržního prostředí vozidla taxi nenabízejí své služby v jednom fixovaném místě. Zatímco nabídka služeb ve fixované lokalitě zvyšuje možnost racionálního a informovaného rozhodnutí spotřebitele, vozidla taxi obvykle křižují v rámci městské aglomerace a jsou náhodně zastavována náhodnými zákazníky. Jak již Nejvyšší správní soud uvedl, „[j]e všeobecně známo, že předražování, kterého se provozovatelé taxislužby zejména v Praze jako významném centru turistického ruchu dopouštějí, bývá často zaměřeno proti cizincům, neboť tito jsou vzhledem k jejich omezeným znalostem cenových poměrů taxislužby v České republice a vzdáleností mezi jednotlivými destinacemi v Praze snadným terčem takových nekalých praktik“ (rozsudek NSS ze dne 2. 11. 2005, čj. 2 Afs 104/2005 - 81, publ. též pod č. 1083/2007 Sb. NSS, cit. text na s. 221). Dále Nejvyšší správní soud odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/03 ze dne 19. 3. 2003 ve věci Regulované nájemné III (N 41/29 SbNU 371; 84/2003 Sb.), jehož právní závěry jsou přiměřeně použitelné též pro jiné formy cenové regulace než v tomto nálezu analyzovaného cenového moratoria. Posouzení, zda tržní stav vyžaduje aplikaci úředně stanovených cen (§ 5 zákona o cenách), jakož i volba následných ekonomických opatření, proto v zásadě patří mezi tzv. political questions, jež soudní moci až na výjimky nepřísluší posuzovat.

Pokud pak jde o tvrzení ohledně přístupu provozovatelů taxislužby na stanoviště taxislužby na území Prahy, nelze než konstatovat, že žalobce nikdy v průběhu správního řízení touto skutečností neargumentoval a nadto z ní nijak nevyplývá, jak by jej tato skutečnost mohla zbavit odpovědnosti za prokázané porušení cenových předpisů.

Dále žalobce vyjádřil nesouhlas s názorem správních orgánů, že cena vyšší než maximální je neplatná. Podle žalobce z překročení maximální ceny není možné dovodit neplatnost vyšší ceny. Z formulace ust. § 5 odst. 2 zákona o cenách plyne povinnost

takovou cenu nepřekročit, když nepřípustností je stanoven zákaz takového jednání, tedy je stanovena povinnost se tak nechovat. Při překročení maximální ceny se tedy může jednat pouze o porušení povinnosti maximální cenu nepřekročit, nikoliv o neplatnost ceny Ze zákona v případě porušení povinnosti nestanovit vyšší cenu než cenu maximální neplyne sankce v podobě neplatnosti této vyšší ceny.

Tuto žalobní námitku nemohl soud vypořádat, neboť je nesrozumitelná. Ani ve výroku, ani v odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný neuvedl nic o tom, že by cena stanovená žalobcem byla „neplatná“ a nebo že by ze zákona o cenách měly plynout sankce neplatnosti ceny vyšší, než je cena maximální. Argumentace použitá v této žalobní námitce se tedy s obsahem napadeného rozhodnutí míjí.

V další žalobní námitce žalobce uvedl, že z jeho strany nemohlo dojít k porušení ust. § 15 odst. 1 písm. f) zákona o cenách ve spojení s ust. § 13 odst. 2 cit. zákona, tím, že by bylo nesprávně označeno vozidlo reg. zn. 3A4 0392 ve smyslu zákona o cenách tak, že by informace na dveřích vozidla taxi obsahovala ceník s údaji nástupní sazba 80,- Kč, cena za 1 km 91,- Kč a čekání za 1 min 7,- Kč. Žalobce má za to, že povinnosti stanovené v ust. § 15 odst. 1 písm. f) a ust. § 13 odst. 2 zákona o cenách jsou na jeho vozidlech

řádně splněny, neboť informace o ceně služby je viditelně umístěna na dveřích vozidla a na vnitřním ceníku. Žalobce má za to, že smyslem tohoto ustanovení je informovat zákazníka o nabízených cenách, tedy splnit informační povinnost, a nikoliv, jak uvedl žalovaný i správní orgán I. stupně , takovou informaci porovnávat s nařízením č. 20/2006 Sb. hl. m. Prahy. Zákazníci se mohou s cenou řádně seznámit, a sazby odpovídají cenám zaneseným do taxametru. Rozhodnutí žalovaného tedy nevychází z dostatečně zjištěného stavu věci, přičemž správní orgán, dostane-li se do důkazní nouze, měl by rozhodnout ve prospěch účastníka řízení, vycházeje z presumpce neviny.

Tuto námitku soud neakceptoval. Především její podstatou není nedostatečně zjištěný stav věci, ale rozpor mezi žalobcem a žalovaným ohledně právní kvalifikace, neboť jde o to, zda označení vozidla ceníkem, v němž jsou uvedeny ceny odporující cenové regulaci, znamená porušení ust. § 15 odst. 1 písm. f) a ust. § 13 odst. 2 zákona o cenách nebo nikoliv.

Podle ust. § 15 odst. 1 písm. f) zákona o cenách, v platném znění, prodávající poruší cenové předpisy, jestliže nesplní své evidenční nebo informační povinnosti nebo povinnosti v označování zboží cenami podle § 11 až 13 nebo předá cenovému orgánu

nepravdivé údaje.

Podle ust. § 13 odst. 2 zákona o cenách prodávající je při prodeji spotřebního zboží konečnému spotřebiteli povinen označit je cenou platnou v okamžiku nabídky a vztaženou k prodávanému jednotkovému množství zboží a určeným podmínkám, nebo je povinen zpřístupnit na viditelném místě informaci o této ceně formou ceníků, vývěsky nebo jiným přiměřeným způsobem.

Žalovaný v napadeném rozhodnutí dovodil, že nesplnění povinnosti označit cenu služby se žalobce dopustil tím, že označil své vozidlo cenami, které byly v rozporu se stanovenými maximálními cenami osobní taxislužby, platnými na území hlavního města Prahy.

Soud dospěl k závěru, že výklad aplikace citovaných norem, kterou použil žalovaný, je v souladu se zákonem. Smyslem a účelem ust. § 13 odst. 2 zákona o cenách je vyrozumět zákazníka o ceně služby, v době, kdy je nabízena a kdy se zákazník rozhoduje, zda ji využije. Ačkoliv je v naprosté většině případů výše ceny otázkou nabídky a poptávky, platný právní řád připouští i úřední stanovení ceny, a to buď ceny maximální, nebo pevné anebo minimální (viz ust. § 5 zákona o cenách). V všech případech regulované ceny platí, že požadovaná cena musí tuto regulaci respektovat (jinak se prodávající dopouští deliktu), a tedy i označení ceny musí být s regulací v souladu. Za řádné označení cenou pak nelze považovat případ, kdy je požadována, a rovněž oznámena, cena, jež cenovou regulaci nerespektuje. Z formálního hlediska tedy žalobce své vozidlo taxi cenou sice označil, avšak z hlediska materiálního nikoliv: jím požadovaná cena byla stanovena v rozporu s cenovou regulací, a žalobce nebyl oprávněn ji nejen účtovat, ale ani prezentovat v ceníku, a údaje v ceníku tedy nebyly údaji o ceně.

Dále žalobce vytkl, že povinnost uhradit náklady správního řízení ve výši 1000,- Kč mu byla uložena v rozporu se zákonem, protože žalobce nesouhlasí s tím, že by svým jednáním správní řízení vyvolal.

Podle ust. § 79 odst. 5 věta první správního řádu povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou uloží správní orgán účastníkovi, který řízení vyvolal porušením své právní povinnosti.

Tuto námitku soud odmítl, neboť shledal, že v rámci správního řízení bylo dostatečně prokázáno, že žalobce se porušení své právní povinnosti dopustil, a tedy bylo v pravomoci správního orgánu uložit mu povinnost nahradit náklady řízení.

Konečně žalobce namítl, že správní orgány nedostatečně odůvodnily výši vyměřené pokuty 493 000,- Kč. Za dostatečné odůvodnění nelze považovat obecná konstatování a odvolávání se na podklady pro rozhodnutí a na tvrzení o údajném neoprávněném prospěchu. Podle žalobce není smyslem ukládání pokut striktně vycházet z plného zákonného rozpětí. Pokud by tomu tak bylo, jednalo by se o likvidační opatření. Zároveň žalobce poukázal na závažnější správní delikty, které jsou sankcionovány ve srovnání s pokutami vyměřovanými taxikářům směšnými pokutami, navíc takto nepřiměřená výše pokuty v oblasti taxislužby nebyla v jiném kraji dosud uložena. Pokuta ve výši 493 000,- Kč je pro žalobce likvidační. Nadto žalobce poukázal na závěry, vyjádřené Ústavním soudem v nálezu Pl. ÚS 3/02. Závěrem pak navrhl, aby soud zvážil případně upuštění od uložené sankce nebo její přiměřené snížení.

Tuto námitku soud rovněž odmítl. Podle ust. § 17 odst. 1 písm. b) zákona o cenách pokud cenové kontrolní orgány zjistí, že došlo k porušení cenových předpisů podle § 15, uloží prodávajícímu nebo kupujícímu pokutu do výše 1 000 000 Kč, a to v případě, nedosáhne-li výše neoprávněně získaného majetkového prospěchu 1 000 000 Kč, nebo nelze-li neoprávněně získaný majetkový prospěch vyčíslit, nebo jestliže neoprávněně získaný majetkový prospěch nevznikl.

Podle ust. § 17 odst. 2 zákona o cenách při stanovení výše pokuty podle odstavce 1 písm. b) přihlédnou cenové kontrolní orgány zejména k době trvání protiprávního jednání, míře zavinění a rozsahu poškození kupujících nebo prodávajících.

Ve věci je především zřejmé, že pokuta byla uložena v mezích stanovených zákonem. Pokud jde o její přiměřenost, správní orgán I. stupně přihlédl výslovně k rozsahu poškození kupujících, dále k tomu, že žalobce se porušení cenových předpisů dopustil poprvé. Rovněž byla zvážena skutečnost, že jednání žalobce bylo vědomé a že jím žalobce poškodil nejen dobré jméno hlavního města Prahy, ale i profesní skupiny provozovatelů silniční dopravy.

Soud tedy konstatuje, že o výši pokuty rozhodl Magistrát hlavního města Prahy na základě konkrétních a jmenovitě uvedených skutečností, jež podřadil pod kritéria podle ust. § 17 odst. 2 zákona o cenách, takže nelze souhlasit se žalobcem v tom, že by se omezil považovat jen na obecná konstatování a odvolávání se na zákonná ustanovení.

Argument srovnávající výše sankce za jiné, podle názoru žalobce závažnější delikty, resp. výše sankce udělované v jiných krajích, je nedůvodný. Výše sankcí za různé správní delikty je stanovena příslušnými zákony, jež odrážení názor zákonodárce na závažnost těchto jednotlivých správních deliktů a na nutnost represivně a preventivně působit na jejich skutečné i potenciální pachatele. Pokud pak jde o možnou rozdílnou praxi v různých krajích, je zřejmé, že správní orgány v rámci správního uvážení mohou v závislosti na odlišných regionálních podmínkách, udělovat pokuty odlišně vysoké. Nic z toho tedy není primárně důvodem ke konstatování nepřiměřenosti pokuty uložené žalobci.

Pokud pak jde o tvrzení žalobce, že pokuta jemu uložená je pro něj likvidační, nezbývá než konstatovat, že tato námitka je nedůvodná pro svou nekonkrétnost. Soud konstatuje, že žalobce v žalobě neuvedl nic o tom, jaké konkrétně jsou jeho hospodářské a majetkové poměry a zejména jak konkrétně by měly být uložením pokuty ve výši 493 000,- Kč dotčeny. Jakkoliv nutno respektovat názor Ústavního soudu o tom, že sankce nemá znamenat likvidaci majetkové základy pro další podnikatelskou činnost, není ze žaloby zřejmé, že by právě aktuálně uložená pokuta měla či alespoň mohla mít pro žalobce právě takový následek. Z těchto důvodů soud neshledal ani důvod k postupu podle ust. § 78 odst. 2 soudního řádu správního, tedy snížit výši uložené sankce nebo od ní upustit.

Městský soud v Praze tedy dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně, a proto ji podle ust. § 78 odst. 7 soudního řádu správního zamítl tak, jak je ve výroku tohoto rozsudku uvedeno.

Soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání podle ust. § 51 odst. 1 soudního řádu správního.

Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 soudního řádu správního, když žalobce ve věci úspěch neměl a žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.

Poučení: proti tomuto rozsudku je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat k Městskému soudu v Praze ve lhůtě dvou týdnů ode dne doručení rozsudku. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

V Praze dne 28. ledna 2011

JUDr. Slavomír Novák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru