Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Ca 66/2008 - 29Rozsudek MSPH ze dne 20.07.2011

Prejudikatura

1 Afs 55/2005


přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 8Ca 66/2008 - 29-32

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudců JUDr. Marcely Rouskové a JUDr. Hany Pipkové v právní věci žalobkyně: XX, bytem XX, zast. RNDr. Peterem Ferencem, daňovým poradcem, se sídlem Praha 7, U Průhonu 5, proti žalovanému: Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem Praha 1, Štěpánská 28, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12.12.2007, č.j.: 20079/07-1100-100525

takto:

I. Rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 12.12.2007, č.j.: 20079/07-1100-100525 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 7.760,- Kč a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně RNDr. Petera Ference, daňového poradce.

Odůvodnění:

Podanou žalobou se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 12.12. 2007 č.j. 20079/07-1100-100525, jímž byl změněn dodatečný platební výměr č. 1050000623 na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období r. 2003 vydaný Finančním úřadem pro Prahu - Jižní Město dne 6.5.2005 pod č.j. 81618/05/011913/5349 tak, že podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona o daních z příjmů") a podle § 46 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákona o správě daní a poplatků") byla žalobkyni vyměřena daň ve výši 30.060,- Kč.

Žalovaný v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí mimo jiné konstatoval, že žalobkyně provozovala prodejnu potravin na adrese XX, v přízemí panelového domu, a to v r. 2003 jako samostatná podnikatelka. Sortiment tvořily potraviny, zelenina a ovoce, tabák, tisk, lihoviny a drobná drogerie. Do protokolu č.j. 5996/05/011933/7235 ze dne 24.1.2005 žalobkyně uvedla, že od r. 2001 do r. 2003 se marže u zboží pohybovala od 25% do 30%. Přestože do protokolu č.j. 131854/04/011933/7235 ze dne 8.10.2004 žalobkyně uvedla, že inventarizace zásob zboží nebyla provedena za žádné kontrolované zdaňovací období (2000 — 2003), ve spise je založena kopie Inventurního soupisu zboží ke dni 15.12. 2003.

Kontrolou bylo zjištěno, že výdaje na nákup zboží dle peněžního deníku činily 837 591,60 Kč, a příjmy z prodeje zboží celkem činily 900 286,20 Kč. U tiskovin byla jednotná marže ve výši 17,6% plynoucí z pevně stanovené konečné ceny zboží. Bez tiskovin činily výdaje na nákup ostatního zboží 789 698,70 Kč a příjmy z prodeje ostatního zboží činily 843 964,15 Kč. Z těchto údajů vyplývala průměrná marže dosahovaná žalobkyní u ostatního zboží (bez tiskovin) 6,9 %, což bylo v rozporu s prohlášením žalobkyně do protokolu ze dne 24.1.2005, že marže se pohybovala od 25% do 30%. Na základě toho označil správce daně v účetnictví vykázanou výši tržeb, resp. vykázanou 6.9%ní marži, za zpochybněnou samotnou žalobkyní. V tomto okamžiku byly splněny podmínky pro stanovení daně podle pomůcek, neboť žalobkyně si sama zpochybnila jak základ daně vykázaný v jejím daňovém přiznání, tak předložené důkazní prostředky. Správce daně přistoupil k dodatečnému stanovení základu daně tak, aby odpovídal marži 27,5 % u ostatního zboží, což byl průměr žalobkyní uváděných údajů v protokole č.j. 5996/05/011933/7235 ze dne 24.1.2005 (u tiskovin správce daně použil závaznou marži 17,6 %). Správce daně přitom vycházel z údajů o nákupu zboží v daném období. Dále vycházel z údaje o stavu zásob zboží ke dni 1.1.2003 dle daňového přiznání (podíl tiskovin dle inventury k 1.1.2002). Dále správce daně vycházel ze stavu zásob zboží ke dni 15.12. 2003 dle inventurního soupisu zboží v prodejních cenách, který správce daně přepočítal na pořizovací ceny s použitím marže ve výši marže 27,5% (tiskoviny nebyly evidovány). Takto správce daně vypočet skutečně prodané zboží v pořizovacích cenách za dané období a za pomocí marže 27,5%, resp. 17,6% u tiskovin, vyčíslil výši tržeb za prodané zboží dosažených žalobkyní v r. 2003.

Žalovaný dále zrekapituloval námitky uvedené žalobkyní v odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu – Jižní Město a vyjádřil se k nim následovně. Námitce, že se jedná o stanovení daně podle pomůcek, přisvědčil. Přestože správce daně pracoval výhradně s údaji zjištěnými z účetnictví žalobkyně či při ústních jednání s žalobkyní, neopírá se jeho postup o důkazy. Za důkazy nelze považovat neprokázaná prohlášení žalobkyně do protokolu, byť jsou tato prohlášení (o výši marže) v porovnání s důkazními prostředky v její neprospěch. Ve Zprávě o kontrole není výslovně uvedeno, zda správce dané postupoval podle ust. § 31 odst. 1 - 4 nebo podle odst. 5, avšak závěr lze učinit z popsaného postupu, což žalobkyně učinila. Uvedl, že odvolání obsahově směřovalo proti dani stanovené podle pomůcek, když žalobkyně neobhajovala v účetnictví vykázanou marži ve výši 6,9%. Žalobkyně požadovala přihlédnout k jejímu prohlášení do jiného protokolu, že marže činila 20%. Dále žalobkyně požadovala zohlednit 8%ní marži u tabákových výrobků a také požadovala přihlédnout ke skutečnosti, že část stavu zboží činily vratné obaly, které nelze zohlednit do tržeb navýšené o marži. Žalobkyně tak podle žalovaného nenamítala, že daň bylo možno stanovit na základě předloženého účetnictví dokazováním, ale namítala, že při stanovení výše marže mělo být přihlédnuto k okolnostem pro ni výhodným, tj. namítala porušení ustanovení § 46 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků, který spadá do režimu pomůcek.

Žalovaný neakceptoval námitku ohledně vratných obalů, neboť tato skutečnost byla správcem daně zohledněna, jak plyne z výpočtu hodnoty nakoupeného zboží na straně 17 Zprávy o kontrole, kde je hodnota nákupu zboží dle peněžního deníku snížena o částku 10 380,- Kč, což je hodnota vratných obalů chybně zaúčtovaných do výdajů.

Žalovaný neakceptoval ani námitku ohledně tabákových výrobků. Uvedl, že chybí inventurní soupis k 1.1.2003 a v inventurním soupise k 15.12. 2003 žádné cigarety evidovány nejsou. Vzhledem k absenci průběžné evidence zásob tohoto zboží není prokázána skutečnost, že cigarety byly v r. 2003 jako sortiment prodávány.

Žalovaný akceptoval námitku, že prohlášení do protokolu jsou rovnocenná, a proto přihlédl i k údaji o výši marže 20%, jak požadovala žalobkyně. Současně v rámci ustanovení § 46 odst. 3 zákona o správě daní odvolací orgán přihlédl k výši marže vyplývající pro ostatní zboží z účetnictví, tj. 6,9%. Uvedl, že průměrná marže tak s přihlédnutím k ustanovení § 46 odst. 3 zákona o správě daní činí 20% (z hodnot 30%, 25%, 20%, 6,9%)

Žalovaný v neposlední řadě odkázal na usnesení Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 138/01.

Žalobkyně v podané žalobě mimo jiné uvedla, že podle ustanovení § 50 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků se odvolací orgán musí vypořádat se všemi důvody uvedenými v odvolání. Žalovaný souhlasil s interpretací žalobkyně v odvolání o tom, že základ daně byl stanoven pomůckami ve smyslu ust. § 31 odst.5 zákona o správě daní a poplatků, přestože to v dodatečném platebním výměru ani ve Zprávě z kontroly daně z příjmů fyzických osob za období 2000 - 2003, č.j.: 28509/05/0011933/7235 ze dne 29.4.2005 nebylo konkrétně uvedeno. Žalovaný se však zákonným způsobem nevypořádal s námitkou, že nikde v řízení nebylo zmíněno, kterou zákonnou povinnost při dokazování daňový subjekt nesplnil tak, že nebylo možno daňovou povinnost stanovit dokazováním podle odstavců 1 až 4 téhož § 31 zákona o správě daní a poplatků. Jedinou výzvou v daňovém řízení předcházejícím vydaní platebních výměrů byla výzva ze dne 24.1.2005, čj.: 5995/05/011933/7235 a v té správce daně pouze požadoval předložit doklady za měsíc červenec r. 2000. Ani ze žádného protokolu v průběhu daňové kontroly neplyne, že by správce daně po daňovém subjektu žádal prokázat jakékoliv skutečnosti, takže ze spisu není zjevné, kterou zákonnou povinnost při dokazování daňový subjekt nesplnil a to tak, že by nebylo možno daňovou povinnost stanovit dokazováním. V souvislosti s výše uvedeným žalobkyně poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 215/94.

Žalobkyně byla proto přesvědčena, že pro použití pomůcek nebyly splněny podmínky stanovené ustanovením § 31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků. Má za to, že pro tento způsob stanovení daňové povinnosti pomůckami nebyly splněny ani podmínky podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, neboť pokud správce daně považoval údaje v daňovém přiznání za nesprávné nebo neúplné, měl vyzvat žalobkyni k odstranění chyb, což neudělal.

Žalovaný se zákonným způsobem nevypořádal ani s námitkou, že v dodatečném platebním výměru 2003 chyběla základní náležitost podle ust. § 32 odst. 2 písm. d) zákona o správě daní a poplatků, neboť byl uveden pouze jeden předpis — zákon 586/92 Sb. o daních z příjmů, podle kterého bylo rozhodováno, když další předpokládaný procesní předpis tam uveden nebyl, mimo ust. § 46 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků., které je pouze ustanovením popisujícím činnost správce daně potom, co zjistí, že stanovená daňová povinnost je nesprávně nižší oproti zákonné daňové povinnosti. Žalobkyně znovu poukazovala na to, že z odkazu na ust. § 46 odst.7 zákona o správě daní a poplatků nelze soudit, že by se při rozhodování postupovalo podle celého předpisu - daňového řádu. Z citovaného ustanovení nelze odvodit, podle čeho bylo při vyměřování rozhodováno - zda byl základ daně a daň stanoven dokazováním podle § 31 odst. 1 - 4 zákona o správě daní a poplatků, nebo pomůckami podle § 31 odst. 5 cit zákona. Žalovaný odkazoval na usnesení IV. ÚS 138/01, kde podle žalovaného Ústavní soud konstatoval, že z ust. § 32 odst. 2 písm. d) zákona o správě daní a poplatků neplyne požadavek, aby byl ve výroku zmíněn způsob stanovení daně. Žalobkyně upozornila na skutečnost, že v kauze, které se předmětné usnesení Ústavního soudu týká, správce daně prokázal existenci skutečností vyvracející věrohodnost tvrzení daňového subjektu, což v žalovaném případě nenastalo, neboť správce daně ani žalovaný nevyzval žalobkyni k vysvětlení a doložení skutečností, o kterých měl správce pochybnosti.

Žalobkyně dále poukázala na to, že neuvedením způsobu vyměření daně byla žalovaným, resp. správcem daně 1.stupně, vmanévrována do situace, kdy musela namítat proti jednotlivým, správcem daně ve Zprávě konstatovaným porušením předpisů - za předpokladu, že by nakonec žalovaný tvrdil, že daňová povinnost byla stanovena dokazováním. Na druhé straně musela namítat proti nedodržení podmínek pro vyměření daně pomůckami, neboť stejně pravděpodobné bylo, že žalovaný by mohl postupovat pouze podle ust. § 50 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků, kdy posuzuje odvolací orgán pouze splnění podmínek pro použití tohoto způsobu stanovení daně. Žalobkyně je proto přesvědčena, že chybějící základní náležitosti rozhodnutí podle ust. § 32 odst. 2 písm.d) zákona o správě daní a poplatků bylo natolik závažné, že způsobilo neplatnost rozhodnutí ve smyslu § 32 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků. Neuvedením informace o způsobu rozhodování při stanovení základu daně a daně porušil správce daně i č1. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť mu tak bylo zabráněno, aby se vyjádřil ke všem důkazům.

Podle žalobkyně se žalovaný také nevyjádřil k její námitce, že zákon neumožňuje správci daně kombinaci obou hlavních postupů ke stanovení daňové povinnosti a to dokazování a pomůcky. To jednoznačně plyne z textu ust. § 31 odst. 5 „ ...takže zde není možno daňovou povinnost stanovit dokazováním podle odstavců 1-4...". V této souvislosti odkázala na judikáty Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 10/2004 ze dne 4.2.2006 a čj. 2 Afs 2/2003- 69 ze dne 28.8.2003.

Dále má za to, že z některých bodů textu Zprávy z kontroly daně z příjmů fyzických osob za období 2000-2003 lze usuzovat, že daň byla vyměřena dokazováním. Správce daně konkrétně vyjmenovává výdaje, které nelze uznat, dále příjmy, které byly chybně zařazeny mezi výdaje atd. Částky jsou uvedeny s přesností na haléře, což je v naprostém souladu s postupem podle § 31 odst.1-4 zákona o správě daní a poplatků. V jiných místech předmětné zprávy i v žalovaném rozhodnutí jsou již uvedeny přepočty příjmů z prokázaných výdajů tak, že žalovaný použil průměrnou výši marže z přibližných údajů. Zde jde již nepochybně o použití pomůcek, co v rozhodnutí i sám žalovaný potvrzuje. Zaručeně lze zpochybnit spolehlivost stanovení daňové povinnosti tímto způsobem, když správce daně použil k výpočtu tržeb hodnotu marže 27,5%, vycházejíc jenom ze sdělení, že se marže pohybovala mezi 25% a 30%. K této námitce žalobkyně, že použitým postupem správce daně nebylo možno daňovou povinnost stanovit dostatečně spolehlivě ani pomůckami, a proto měla být daňová povinnost sjednána podle ust. § 31 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků, se žalovaný nevyjádřil. Žalovaný tedy znovu porušil ustanovení § 50 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků. i č1. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.

Závěrem žalobkyně namítala, že žalovaný nepostupoval podle ustanovení § 50 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků, neboť vůbec nezkoumal, zda-li byly splněny zákonné podmínky pro stanovení daně pomůckami podle § 31 odst. 5 cit. zákona, zkoumal pouze, zda-li bylo přihlédnuto k některým okolnostem svědčícím ve prospěch žalobkyně podle § 46 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků. To, že podmínky k použití pomůcek byly splněny žalovaný konstatuje ve shodě se správcem daně tak, že správce daně zjistil z rozdílu mezi částkou za nákup ostatního zboží a za prodej ostatního zboží marži ve výši 6,9 % a žalobkyně sama zpochybnila takto „vykázanou marži" tím, že do protokolu dne 24.1.2005 uvedla, že marže se pohybovala mezi 25 % - 30 %. Podle žalovaného byly v tom okamžiku splněny podmínky pro stanovení daně podle pomůcek. Žalobkyně k tomu namítala, že zákon v ust. § 31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků, ani v žádném jiném ustanovení tohoto zákona, tento způsob splnění podmínek pro stanovení daňové povinnosti pomůckami neuvádí. Žalovaný tímto postupem porušil zásadu obecně povolovací, neboť správní orgán smí činit pouze to, co mu zákon dovoluje.

Podle žalobkyně výpočet marže pouze z hodnoty prodávaného a nakoupeného zboží je pouze orientační. Na vypočtenou výši má dle názoru žalobkyně vliv rovněž zůstatek zásob nebo i jiné faktory. To však správce daně nezkoumal. Podle žalobkyně ji měl vyzvat k vysvětlení jeho pochybností.

Ve vyjádření žalovaného k žalobě žalovaný mimo jiné konstatoval, že žalobou napadené rozhodnutí žalovaného ze dne 12.12.2007 bylo vydáno v souladu s právními předpisy a navrhl, aby žaloba byla zamítnuta.

V replice k vyjádření žalovaného k žalobě žalobkyně mimo jiné uvedla, že žalovaný postupoval v rozporu s ust. § 50 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků a trvala na petitu žaloby.

Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 věta prvá zák.č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s.ř.s.“), při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.) a po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

Ze správního spisu byly pro danou věc zjištěny tyto podstatné skutečnosti: Z protokolu Finančního úřadu pro Prahu-Jižní Město o ústním jednání ze dne 24.9.2004 č.j.: 128738/04/011933/7235 vyplývá, že předmětem jednání bylo zahájení daňové kontroly daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období r. 2000, 2001 a 2002 dle § 16 zákona č. 337/1992 Sb. V poučení byl subjekt seznámen s tím, že u něho byla zahájena daňová kontrola daně z příjmů fyzických osob dle zákona č. 586/1996 Sb. za zdaňovací období r. 2000, 2001, 2002 a 2003.

Ze Zprávy o daňové kontrole podle § 16 zákona č. 337/1992 Sb. ze dne 29.4.2005 č.j. 28509/05/011933/7235 vyplývá, že předmětem kontroly byla daň z příjmů fyzických osob dle zákona č. 586/1992 Sb. za zdaňovací období r. 2000, 2001, 2002 a 2003.

Finanční úřad pro Prahu-Jižní Město dne 6.5.2005 dodatečným platebním výměrem č. 1050000623 dodatečně vyměřil žalobkyni daň podle zákona č. 586/1992 Sb. a § 46 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb. a to za zdaňovací období r. 2003 ve výši 43 170,- Kč.

Proti dodatečnému platebnímu výměru podala žalobkyně odvolání ze dne 15.6.2005, doplněné podáním ze dne 17.8.2005 a podáním ze dne 19.9.2005. Žalobou napadeným rozhodnutím rozhodl pak žalovaný tak, jak výše uvedeno.

Soud posoudil předmětnou věc takto:

Žalobkyně v žalobě namítala, že se žalovaný nevypořádal s námitkou, že nikde v řízení nebylo zmíněno, kterou zákonnou povinnost při dokazování daňový subjekt nesplnil tak, že nebylo možno daňovou povinnost stanovit dokazování podle § 31 odst. 1 až 4 zákona o správě daní a poplatků. Žalobkyně je přesvědčena, že pro použití pomůcek nebyly splněny podmínky stanovené ust. § 31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků. Poukazovala na skutečnost, že z odkazu na ust. § 46 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků nelze odvodit, podle čeho bylo při vyměřování rozhodováno, zda byl základ daně stanoven dokazováním podle ust. § 31 odst. 1 až 4 zákona o správě daní a poplatků, či pomůckami podle ust. § 31 odst. 5 cit. zákona. Uvedla, že z některých bodů textu Zprávy o kontrole lze usuzovat, že daň byla vyměřena dokazováním.

Podle § 31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků nesplní-li daňový subjekt při dokazování jím uváděných skutečností některou ze svých zákonných povinností, takže zde není možno daňovou povinnost stanovit dokazováním podle odstavců 1 až 4, je správce daně oprávněn stanovit daňovou povinnost za použití pomůcek, které má k dispozici nebo které si obstará bez součinnosti s daňovým subjektem. Podle odst. 6 citovaného ustanovení mohou být pomůckami podle odstavce 5 zejména listinné doklady, výpisy z veřejných záznamů, daňové spisy jiných daňových subjektů, znalecké posudky a výpovědi svědků v jiných daňových věcech a osob přezvědných, zprávy a vyjádření jiných správců daně, státních orgánů a orgánů obcí, zájmových sdružení a vlastní poznatky správce daně, a to jak z průběhu zdaňování u dotčeného daňového subjektu, tak i u daňových subjektů obdobných.

Jak uvedl Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 3.9.2004 č.j. 7 Afs 24/2003-93 (dostupný na www.nssoud.cz) „Způsob stanovení daně podle pomůcek je náhradní způsob jak stanovit daň, pokud ji nelze stanovit dokazováním. Je to průlom do základní zásady daňového řízení vyjádřené v § 2 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků, která zaručuje daňovému subjektu právo spolupracovat se správcem daně při správném stanovení daně. Pomůcky jsou kvalifikovaným odhadem základu daně a daně samé správcem daně za situace, kdy daňový subjekt porušením své zákonné povinnosti znemožnil stanovit daň dokazováním. Z dikce § 31 odst. 5 citovaného zákona vyplývá, že předpokladem uplatnění tohoto způsobu stanovení daně je splnění dvou podmínek. Jednak porušení zákonné povinnosti daňovým subjektem a jednak že v důsledku této skutečnosti není možno daňovou povinnost stanovit dokazováním podle odstavců 1 až 4 citovaného ustanovení, přičemž obě tyto podmínky musí být splněny současně. Přitom zákon o správě daní a poplatků preferuje stanovení daně prostřednictvím dokazování. Upřednostnění stanovení daňové povinnosti dokazováním před stanovením daně pomůckami, popř. sjednáním daně, je logické, neboť první ze jmenovaných způsobů stanovení daně má největší předpoklad k tomu, aby odrážel skutečnou realitu příjmů a výdajů daňového subjektu.“

V souladu s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu čj. 1 Afs 55/2005-92 ze dne 23.9.2006 (dostupný na www.nssoud.cz) je třeba uvést, že „ze zprávy o daňové kontrole ( § 16 odst. 8 daňového řádu) musí být zřejmé, jaké důkazní prostředky byly v řízení předloženy, jak byly hodnoceny, popřípadě zda a proč považoval správce daně jejich množství za nedostatečné, a především pak bylo nutno zdůvodnit, proč případná absence důkazních prostředků vedla k nutnosti stanovit daň pomůckami.“, a dále, že „je-li daň stanovena za užití pomůcek, může daňový subjekt v podstatě účinně napadat pouze důvody, které vedly ke stanovení daně právě tímto způsobem, tedy jen podmínky pro užití tohoto způsobu stanovení daně. Již zcela mimo dosah obrany daňového subjektu tedy pak již stojí původně navržené důkazní prostředky. A právě proto je nutno nejdříve, jak jen to lze (zde např. ve zprávě z daňové kontroly), nabídnout daňovému subjektu hodnocení důkazů, které do řízení byly vneseny, a poté zdůvodnění, proč zrovna ten který důkaz neobstál, a je tedy dále nutno stanovit daň pomocí pomůcek. Kdyby totiž byl tento postup správce daně řádně zdůvodněn (jak popsáno), byla by podstatně širší možnost obrany daňového subjektu, a to ještě předtím, než mu byla daň náhradním způsobem stanovena.“ Nejvyšší správní soud současně konstatoval, že „Institut daňové kontroly (§ 16 daňového řádu) slouží k tomu, aby mohl správce daně zjistit a prověřit daňový základ (v daném případě, ověřit správnost daňové povinnosti přiznané daňovým subjektem), následující odstavce tohoto ustanovení vybavují jak správce daně, tak i osoby, u nichž je daňová kontrola prováděna, širokým okruhem zvláštních práva povinností. Podle odst. 4 tak například může podávat námitky proti postupu pracovníka správce daně, vyjádřit se před ukončením daňové kontroly k výsledku uvedenému ve zprávě, ke způsobu jeho zjištění, případně navrhnout jeho doplnění apod. O výsledku zjištění pak sepíše správce daně zprávu o daňové kontrole, kterou je povinen s daňovým subjektem projednat. Znamená to, že zpráva z daňové kontroly tak musí obsahovat výsledek zjištění, tedy správní úvahu správce daně, na základě níž dospěl k důvodům pro případné doměření daně a rovněž ke zvolenému způsobu stanovení základu daně a daně. To vše právě proto, že dodatečný platební výměr neobsahuje odůvodnění a daňový subjekt musí mít reálnou možnost seznat důvody, jež vedly správce daně k jejímu doměření pro případ jeho obrany v odvolacím řízení.“

V dané věci ani z dodatečného platebního výměru či Zprávy o daňové kontrole ze dne 29.4.2005 nevyplývá, jakým způsobem se správce daně vypořádal se stanovením daně podle pomůcek, jakým způsobem byly pomůcky stanoveny, jakými úvahami se řídil správce daně při jejich hodnocení, stejně tak k jakým okolnostem, z nichž vyplývají výhody pro daňový subjekt, přihlédl a jak je hodnotil. Ze zprávy o daňové kontrole musí jednoznačně vyplývat, zda byla dodatečně vyměřená daň stanovena podle pomůcek či dokazováním. Jestliže žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí tvrdil, že byla stanovena podle pomůcek, pak tato skutečnost z předmětné zprávy o daňové kontrole nevyplývá, jelikož tam není uvedeno, o které pomůcky se jednalo a jak při jejich stanovení správce daně postupoval. V případě, že by šlo o dokazování v rámci prvostupňového řízení, nelze připustit, aby daň v odvolacím řízení byla stanovena za použití pomůcek. V takovém případě by byl žalobkyni odňat jeden stupeň daňového řízení.

Soud rovněž shledal důvodnou námitku žalobkyně, že se žalovaný zákonným způsobem nevypořádal s její námitkou, že nikde v řízení nebylo zmíněno, kterou zákonnou povinnost při dokazování daňový subjekt nesplnil tak, že nebylo možno daňovou povinnost stanovit dokazováním podle odstavců 1 až 4 ust. § 31 zákona o správě daní a poplatků. V žalobou napadeném rozhodnutí, se žalovaný touto námitkou vůbec nezabývá.

Na základě výše uvedeného soud uplatnil postup podle ust. § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. a ust. § 78 odst. 1 s.ř.s. a zrušil rozhodnutí žalovaného pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů a pro vady řízení. V souladu s ust. § 78 odst. 4 s.ř.s. soud současně vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení. V dalším řízení je správní orgán vázán právním názorem vysloveným soudem v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s.ř.s.).

Výrok o nákladech je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., když žalobkyně měla ve věci úspěch a její náklady řízení sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku z podané žaloby ve výši 2.000,- Kč a jednak z odměny daňového poradce za dva úkony právní služby po 2.100,- Kč a ze související náhrady hotových výdajů po 300,- Kč podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění, a to včetně sazby daně z přidané hodnoty; náhradu nákladů řízení v celkové výši 7. 760,- Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně RNDr. Petera Ference, daňového poradce.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek
uvedených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s., a to ve lhůtě do dvou týdnů
po doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského
soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu.
Stěžovatel musí být zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel,
jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje,
vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů
vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Praze dne 20. července 2011

JUDr. Slavomír Novák, v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Beranová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru