Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Ca 61/2008 - 53Rozsudek MSPH ze dne 31.01.2011

Prejudikatura
7 A 133/2002 - 33

přidejte vlastní popisek

8 Ca 61/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň JUDr. HanyPipkové a JUDr. Marcely Rouskové v právní věci žalobkyně: A. M., bytem XXX, zastoupena Mgr. Petrem Vysoudilem, advokátem se sídlem Matiční 730/3, Ostrava, proti žalovanému: Český báňský úřad, Kozí 4, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 1. 2008, č.j. 2887/07,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 1. 2008, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Obvodního báňského úřadu v Ostravě č.j. S 0187/2007 ze dne 25. 7. 2007 o povolení hornické činnosti – dobývání porubu č. 132558 včetně ražby rozšíření dorubu č. 132558 I ve 25. sloji, 13. a 14. kře v důlním poli Doubrava v dobývacím prostoru Dolu ČSA v Karviné. V odůvodnění napadeného rozhodnutí se žalovaný zabýval námitkami žalobkyně týkajícími se interpretace a aplikace ust. § 33 odst. 5 horního zákona a nesouladem mezi údajem dobývaná mocnost podle žádosti o povolení hornické činnosti a údajem předpokládaná dobývaná mocnost podle posouzení vlivu hornické činnosti na životní prostředí, přičemž obě námitky zamítl.

V žalobě žalobkyně uvedla, že je spoluvlastnicí pozemků parc. č. 996, 1064, 2507, 3503/4, 3509/8, 3503/3, 3509/1, 3514, 3517, vše k.ú. Doubrava u Orlové. Ze znaleckého posudku č. 184 zpracovaného znalcem prof. Černým vyplývá, že vlivem plánované těžby dojde k poklesu pozemků o 50 cm. Vzhledem k velikosti a charakteru poklesu žalovaný i obvodní báňský úřad dovodily, že předmětné pozemky budou těžbou pouze dotčeny a nikoliv ohroženy, a tak žadatel – OKD, a.s., není povinen k žádosti o povolení hornické činnosti předložit dohody o střetu s vlastníky předmětných pozemků. Žalobkyně přitom svůj nesouhlas s povolením těžby vyjádřila již přípisem obvodnímu báňskému úřadu ze dne 11. 6. 2007. Obvodní báňský úřad i přes to vydal rozhodnutí o povolení hornické činnosti, když v rozporu s ustálenou judikaturou dovodil, že se žalobkyní není nutno uzavřít dohodu o střetu zájmů, když žadatel a) sdělil žalobkyni, že její pozemky „vykoupí, když o to požádá“, b) pozemky nebudou ohroženy a c) žalobkyně je vlastníkem pouze „pozemku“, nikoliv „objektu“. Žalobkyně v této souvislosti odkázala na a) právní větu z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu publikovanou pod č. 646 ve Sbírce rozhodnutí NSS ČR z roku 2005 (č.j. 7 A 133/2002-33 ze dne 27. 10. 2004), která přímo a výslovně stanovuje povinnost vyřešení střetu zájmu se všemi dotčenými pozemky (nikoli pouze ohroženými) před povolením otvírky, a b) rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 9 Ca 110/2004-140, který věc řeší shodně. Žalovaný, ač účastníkem obou řízení, nerespektoval právní závěry z nich vyplývající s tím, že rozsudky se vztahují na konkrétní kauzy, a naopak vlastním výkladem dospěl k závěru, že dohodu o střetu zájmu musí žadatel předložit pouze v případě, že využitím výhradního ložiska budou dané objekty ohroženy. Žalobkyně proto považuje napadené rozhodnutí žalovaného za nezákonné, vydané v rozporu s ust. § 33 odst. 5 horního zákona a porušující základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod v čl. 11 odst. 1 odst. 4 a čl. 4. Nad rámec uvedené ještě žalobkyně namítla, že žalovaný nezákonně vykládá pojem „ohroženosti“ užitý v § 33 horního zákona jako kvalifikovanou formu „dotčení“. Podmínky pro posouzení abstraktního pojmu ohrožení nejsou v právním řádu upraveny a žalovaný v rámci výkladu ohrožení použil argumentaci přesahující i meze extenzivního výkladu, když dovozuje, že pokles o 50 cm není ohrožením, ale pouze dotčením. Tím vlastníkům nemovitostí, jejichž pozemky poklesnou, upřel zákonnou ochranu jejich vlastnického práva. Žalovaný ignoroval při výkladu zákonných omezení vlastnického práva podle horního zákona povinnost vykládat tato omezení tak, aby byla zásadně šetřena jejich podstat a smysl. Je přitom široce respektovanou zásadou, že při výkladu zákonných omezení základních práv je třeba postupovat velmi obezřetně, spíše restriktivně, zásadně bez použití extenzivního výkladu. Výklad žalovaného, že pozemky žalobkyně jsou „pouze“ dotčeny, je nezákonný, nekonformní s Listinou základních práv a svobod a žalovaný překročil i meze správního uvážení. Žalobkyně proto navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě odmítl žalobní námitky, když poukázal na to, že předpokládaný pokles pozemků bude pouze měřitelný, nikoliv pozorovatelný, a s odkazem na argumentaci v odůvodnění napadeného rozhodnutí navrhl zamítnutí žaloby.

Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, v rozsahu uplatněných žalobních námitek, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Ve věci je zřejmé, že podstatou sporu je odlišný náhled účastníků na výklad pojmů ust. § 33 odst. 5 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů.

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalobkyně obsahově stejnou námitku uplatnila právě v odvolání proti rozhodnutí Obvodního báňského úřadu v Ostravě č.j. S 0187/2007 ze dne 25. 7. 2007 a žalovaný se s ní vypořádal pod bodem I) na straně 4 až 9 napadeného rozhodnutí. Žalovaný ohledně ní dospěl k závěru, že ust. § 33 horního zákona „se vztahuje pouze na objekty a zájmy, chráněné podle zvláštních předpisů a objekty a zájmy fyzických nebo právnických osob, které mohou být využitím výhradního ložiska ohroženy. Osoby jejichž práva a právem chráněné zájmy nebo povinnosti mohou být hornickou činností dotčeny jsou chráněny zcela odlišným institutem a to tím, že jsou účastníky řízení o povolení hornické činnosti. Lze tedy vyvodit, žepovinnost žadatel uzavřít dohodu o vyřešení střetu zájmů zákon vyžaduje pouze s účastníky řízení, jejichž objekty nebo zájmy mohou být plánovanou hornickou činností ohroženy(viz str. 6 napadeného rozhodnutí).

Pokud jde o rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 7 A 133/2002-33 ze dne 27. 10. 2004, soud konstatoval, že z publikované právní věty by sice vyplýval závěr, jehož se domáhá žalobkyně, avšak že je nutno vzít v úvahu skutečnost, že právní věta byla vyňata z obsáhlejší argumentace, takže k jejímu pochopení je nutno zabývat se celým kontextem případu, v němž byl tento rozsudek vydán. Nejvyšší správní soud rozhodoval ve věci skutkově zcela odlišné, od věci nyní projednávané. To je zřejmé z jeho konstatování, že „Ze všech shora uvedených ustanovení je zřejmé, že právní úprava povolení hornické činnosti předpokládá před vlastním povolením hornické činnosti vyřešení střetu zájmů. Vyřešení střetu zájmů se pak děje buď dohodou a nepodaří-li se takto střet zájmů vyřešit, autoritativním rozhodnutím podle § 33 odst. 3 horního zákona, resp. v daném případě podle § 31 odst. 4 tohoto zákona. Vyřešení střetu zájmů se však netýká jen pozemků a nemovitostí, na kterých bude hornická činnost prováděna, ale i těch, které mohou být touto činností ohroženy nebo dotčeny. Vyřešení střetu zájmů má totiž za cíl odstranění právních překážek výkonu hornické činnosti tak, aby mohla být z hlediska právních vztahů prováděna nadále bezrozporně. Jestliže již zmíněné ust. § 8 odst. 1 písm. b) vyhlášky ukládá správnímu orgánu přezkoumání vyřešení střetu zájmů chráněných zvláštním předpisem, nelze tuto povinnost ve světle citované úpravy pokládat za splněnou tím, že se hornická činnost na těchto nemovitostech jednoduše nepovolí, ačkoliv je zřejmo, že tyto nemovitosti jsou pro vlastní hornickou činnost nezbytné a tedy jí budou dotčeny. V posuzované věci na jedné nemovitosti žalobce je umístěna přístupová cesta k etážím, na druhém pozemku se nachází čistička odpadních vod, jež má sloužit k potřebám organizace provádějící těžbu, a na třetím pozemku deponie této organizace. Konečně sám žalovaný v napadeném rozhodnutí uvádí, že předmětný pozemek s přístupovou cestou bude organizací provádějící těžbu používán.“

Jak je z uvedené citace zřejmě, ve věci rozhodované Nejvyšším správním soudem šlo o to, že pozemky byly dotčeny hornickou činností tím, že pro ni byly nezbytné, tedy že na nich probíhala přímo tato činnost, případně činnosti s ní související. To je nesporné ze zjištění, že na jedné nemovitosti žalobce je umístěna přístupová cesta k etážím, na druhém pozemku se nachází čistička odpadních vod,jež má sloužit kpotřebám organizace provádějící těžbu, a na třetím pozemku deponie této organizace.

V nyní projednávané věci se však o takový případ dotčení naprosto nejedná. Ani žalovaný, ani žadatel a ostatně ani sama žalobkyně neuvedli nic o tom, že by snad některé z pozemků ve vlastnictví žalobkyně měly přímo sloužit k hornické činnosti nebo k činnostem s ní souvisejícím (obslužným). Právní závěr Nejvyššího správního soudu tedy na nyní projednávanou věc vůbec nedopadá a žalovanému nelze proto vytknout, že nerespektoval právní závěry Nejvyššího správního soudu.

Nadto Městský soud v Praze konstatuje, že výraz „dotčených“, použitý v ust. § 33 odst. 4 horního zákona má vlastní a jen pro tuto normu omezený význam; to je zřejmé ze systematiky ust. § 33 horního zákona.

Podle ust. § 33 odst. 1 horního zákona jestliže jsou využitím výhradního ložiska ohroženy objekty a zájmy chráněné podle zvláštních předpisů, objekty a zájmy fyzických nebo právnických osob, jsou organizace, orgány a fyzické a právnické osoby, jimž přísluší ochrana těchto objektů a zájmů, povinny ve vzájemné součinnosti řešit tyto střety zájmů a navrhnout postup, který umožní využití výhradního ložiska přizabezpečení nezbytné ochrany uvedených objektů a zájmů.

Podle ust. § 33 odst. 4 horního zákona nedojde-li k dohodě mezi organizací a fyzickými nebo právnickými osobami, které jsou vlastníky dotčených pozemků a nemovitostí a převažuje-li veřejný zájem na využití výhradního ložiska nad oprávněným zájmem vlastníka pozemků a jiných nemovitostí, postupuje se podle § 31 odst. 4.

Podle ust. § 33 odst. 5 horního zákona organizace, která žádá o povolení otvírky, přípravy a dobývání výhradního ložiska, je povinna doložit obvodnímu báňskému úřadu, že střety zájmů byly vyřešeny.

Ustanovení § 33 odst. 1 cit. zákona upravuje postup pro případ, kdy využitím výhradního ložiska jsou určité objekty a zájmy chráněné podle zvláštních předpisů a objekty a zájmy fyzických nebo právnických osob ohroženy, a je nutno takový stav vypořádat (dohodou či rozhodnutím Ministerstva průmyslu a obchodu). Ustanovení § 33 odst. 4 cit. zákona pak stanoví postup v situaci, kdy nedojde k dohodě mezi organizací a fyzickými nebo právnickými osobami, které jsou vlastníky dotčených pozemků a nemovitostí, čímž je ovšem míněno dotčených ohrožením podle odst. 1. Nejedná se tedy o dotčení jakékoliv, ale právě jen ve smyslu § 33 odst. 1 cit. zákona. Nelze proto žalovanému vytýkat, že by pojem „dotčení“ nesprávně vykládal. Ustanovení § 33 odst. 5 horního zákona se pak týká právě a pouze střetu zájmů, souvisejících s ohrožením dotčených pozemků a nemovitostí. Šlo-li o posouzení věci v rámci ust. § 33 horního zákona, jiný výklad možný nebyl.

Oporu pro tento svůj názor shledal Městský soud v Praze rovněž v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. prosince 2008, č. j. 7 As 21/2007 – 191, www.nssoud.cz, v němž jmenovaný soud uvedl, že „stěžovatel právem vytýká městskému soudu nesprávnost závěru, že dohody o střetu zájmů lze uzavírat nejen na nemovitosti a objekty ohrožené a že městský soud nesprávně vyložil pojmy dotčený a ohrožený. Stěžovatel opodstatněně dovozuje, že dotčenost je atributem odvození okruhu účastníků řízení podle § 18 odst. 1 zákona o hornické činnosti, kdežto ohroženost je atributem aplikace ustanovení § 33 horního zákona o řešení střetu zájmů. U ohroženosti proto musí existovat reálná, důkazy podložená, hrozba vzniku nějaké újmy. Městský soud však v tomto směru vyšel i z ustanovení § 33 odst. 4 horního zákona, který se týká vyvlastňování, v němž se hovoří o dotčených pozemcích a nemovitostech a neuvědomil si, že dotčené není totéž, co ohrožené.“

Městský soud v Praze tedy po přezkoumání věci dospěl k záběru, že žalobní námitky nejsou důvodné, a proto mu nezbylo, než žalobu zamítnout podle ust. § 78 odst. 7 soudního řádu správního tak, jak je ve výroku tohoto rozsudku uvedeno.

Soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání podle ust. § 51 odst. 1 soudního řádu správního.

Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 soudního řádu správního, když žalobkyně ve věci úspěch neměl a žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.

Poučení: proti tomuto rozsudku je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat

k Městskému soudu v Praze ve lhůtě dvou týdnů ode dne doručení rozsudku. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

V Praze dne 31. ledna 2011

JUDr. Slavomír Novák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru