Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Ca 403/2007 - 22Rozsudek MSPH ze dne 30.11.2010

Prejudikatura

1 As 46/2010 - 79

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
7 As 61/2011 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek

8 Ca 403/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň JUDr. Hany Pipkové a JUDr. Marcely Rouskové v právní věci žalobce: INEX-cestovní kancelář s.r.o., se sídlem Divadelní 6, Plzeň, zastoupena Mgr. Marianem Francem, advokátem se sídlem Solní 4, Plzeň, proti žalovanému: Česká obchodní inspekce, Štěpánská 15, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí ústřední ředitelky České obchodní inspekce ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. ČOI 2328/2007/0100/1000/2007/Kr/Št,

takto:

I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zrušení rozhodnutí ústřední ředitelky České obchodní inspekce, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí České obchodní inspekce, inspektorátu Středočeského a hl. m. Prahy ze dne 29. 6. 2007, č.j. 3407-10-07, jímž byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 10 000,- Kč pro porušení ust. § 13 zákona č. 634/1992 Sb., ochraně spotřebitele, kterého se žalobkyně dopustila tím, že řádně neinformovala spotřebitele o podmínkách a způsobu uplatnění odpovědnosti za vady poskytovaných služeb, neboť jak bylo kontrolou dne 17. 5. 2007 zjištěno, ve Všeobecných smluvních podmínkách pod bodem VI. REKLAMACE uvádí, že: Reklamaci vždy provádí zákazník a nikoli spolucestující osoba, vyjma případu, kdy je jasně stanoveno, že taková osoba zákazníka zastupuje. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný konstatoval porušení ust. § 13 zákona o ochraně spotřebitele tím, že omezení podmínek reklamace jen na zákazníka odporuje obecně platnému právnímu předpisu – občanskému zákoníku. Spolucestující je osobou, v jejíž prospěch byla smlouva uzavřena, tedy osoba, které vznikla práva a povinnosti z cestovní smlouvy vyplývající. Odvolací orgán se tedy zcela ztotožnil jak s právní kvalifikací jednání žalobce, tak i s výší uložené pokuty.

Proti tomuto rozhodnutí směřovala žaloba, v ní žalobkyně namítla, že úprava cestovní smlouvy v občanském zákoníku je nedokonalá a pojem zákazník tam není definován. Pro jeho vymezení je nutno vyjít z ust. § 4 zákona č. 159/19990 Sb., o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož „Zákazníkem je osoba, která uzavře s cestovní kanceláří cestovní smlouvu, nebo osoba, v jejíž prospěch byla tato smlouva uzavřena. Zákazníkem je i osoba, na kterou byl zájezd převeden za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem.“ Zákazníkem je proto jen osoba, která uzavírá s cestovní kanceláří smlouvu, a nikoliv ostatní spolucestující osoby, neboť vzhledem k tomu, že smluvní vztah vzniká pouze mezi žalobkyní a osobou, která smlouvu uzavřela, tj. zákazníkem, není možné aby nároky ze smlouvy uplatňovala třetí osoba, není-li k tomu zmocněna. Pokud by byla taková možnost připuštěna, měla by žalobkyně analogicky například možnost po této osobě vymáhat zaplacení ceny zájezdu či splnění dalších podmínek, což je nepochybně v rozporu s právní úpravou (spolucestující se ani nemusí dovědět, že byla taková smlouva uzavřena, a tedy není možné, aby mu vznikla práva a povinnosti jen proto, že jej někdo uvedl jako spolucestujícího do smlouvy). Vzhledem k obligatorní písemné podobě cestovní smlouvy není ani možné., aby se třetí osoba stala smluvní stranou konkludentně. Z pohledu žalobkyně je tedy smluvní stranou pouze ten, kdo se žalobkyní uzavřel smlouvu, a ten má povinnost uhradit cenu zájezdu a rovněž právo domáhat se v rámci reklamace odpovědnosti za vady. Spolucestující osoba se stává ve smyslu ust. § 4 cit. zákona zákazníkem až v okamžiku, kdy smlouvu spolupodepíše či okamžikem, kdy na ní byla smlouva převedena. Pokud by se připustilo, že toto právo mají i spolucestující osoby, vznikla by celá řada situací, které jsou obtížně řešitelné ( například odstoupení spolucestujícího od smlouvy apod.). V případě spolucestujícího je rovněž otázkou, jaké služby by tato osoba měla reklamovat, neboť cestovní kancelář není s touto osobu v žádném smluvním vztahu a neměla ani možnost seznámit ji s podmínkami zájezdu. Žalobkyně uzavřela s tím, že vždy s maximální možnou péčí dbá o spokojenost svých zákazníků i osob, které s nimi cestují, a nesetkala se nikdy s tím, že by předmětné ustanovení smluvních podmínek působilo v praxi problémy. Reklamace je prováděna zákazníkem jako osobou, která uzavřela smlouvu a má tudíž aktivní legitimaci k uplatnění případných vad, a v případě reklamace na místě je akceptována reklamace spolucestující osoby, neboť je zřejmé, že zastupuje zákazníka. Žalobkyně proto navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení a aby přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení.

Žalovaná ve vyjádření k žalobě odmítla žalobní námitky, odkázala na argumentaci v napadeném rozhodnutí a navrhla zamítnutí žaloby.

Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, v rozsahu uplatněných žalobních námitek, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Předmětem sporu mezi účastníky je výklad pojmu „zákazník“ a z toho vyplývající závěr, zda právo reklamovat služby z cestovní smlouvy může jen ten, kdo takovou cestovní smlouvu uzavřel anebo zda má toto právo i osoba spolucestující.

Městský soud v Praze konstatoval, že právně shodnou záležitostí se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 19.8.2010, čj. 1 As 46/2010 - 79, www.nssoud.cz, v němž dospěl k závěru, že [14] pro výklad sporného pojmu zákazník je tak zásadní definice obsažená v § 4 zákona č. 159/1999 Sb., podle níž je zákazníkem „osoba, která uzavře s cestovní kanceláří cestovní smlouvu, nebo osoba, v jejíž prospěch byla tato smlouva uzavřena. Zákazníkem je i osoba, na kterou byl zájezd převeden za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem.“ Dále je nutno poukázat na ustanovení čl. 2 odst. 4 směrnice Rady 90/314/EHS, podle nějž se pro účely této směrnice rozumí „spotřebitelem“ (směrnice pracuje s tímto obecnějším pojmem, nikoli s termínem zákazník) „osoba, která si koupí nebo se zaváže, že si koupí, soubor služeb („hlavní smluvní strana“) nebo jakákoli osoba, jejímž jménem se hlavní smluvní strana zavazuje ke koupi souboru služeb („ostatní příjemci“) nebo jakákoli osoba, na kterou hlavní smluvní strana nebo ostatní příjemci převedou soubor služeb („příjemce“).“ Směrnice ostatně již ve své preambuli (v bodě 10) stanoví: „vzhledem k tomu, že spotřebitel musí využívat ochrany zaváděné touto směrnicí bez ohledu na to, zda je smluvní stranou, příjemcem nebo členem skupiny, na jejíž účet uzavřela smlouvu na souborné služby jiná osoba“. Nutno dodat, že citovaná směrnice ve svém čl. 5 výslovně reguluje (terminologií směrnice) odpovědnost organizátora nebo prodejce spotřebiteli za řádné plnění závazků vyplývajících ze smlouvy. Ustanovení § 852i občanského zákoníku (upravující odpovědnost cestovní kanceláře zákazníkovi za porušení závazků vyplývajících z uzavřené cestovní smlouvy) tak je nutno pojímat jako transpozici čl. 5 odst. 1 a odst. 4 uvedené směrnice.

[15] Z uvedených definic je patrné, že omezovat výklad pojmu zákazník pouze na osobu, která podepsala cestovní smlouvu s provozovatelem cestovní kanceláře, nelze. Takový výklad by nadto byl v mnoha případech absurdní - např. v situaci, kdy je cestovní kancelář dle § 852k odst. 1 občanského zákoníku povinna poskytnout zákazníkovi v nesnázích rychlou pomoc, nebo v případě, že by se cestovní kancelář domáhala zproštění odpovědnosti za škodu způsobenou porušením právní povinnosti s tím, že tuto škodu nezavinila ona ani jiní dodavatelé služeb cestovního ruchu poskytovaných v rámci zájezdu a škoda byla způsobena zákazníkem, dle § 852j odst. 2 písm. a). Ve druhém z uvedených případů by jistě i sám stěžovatel považoval za krajně nelogické, kdyby mu nebylo umožněno zprostit se odpovědnosti s odůvodněním, že škoda byla způsobena toliko spolucestujícím. Poukázat lze rovněž na § 852i odst. 2 občanského zákoníku, podle nějž „[n]esplní-li cestovní kancelář své povinnosti vyplývající z cestovní smlouvy nebo tohoto zákona řádně a včas, musí zákazník uplatnit své právo u cestovní kanceláře bez zbytečného odkladu (…)“. Lze si přitom představit situace, kdy je zájezd určitou osobou zakoupen ve prospěch osob jiných, tato osoba (která podepsala cestovní smlouvu) se jej však sama neúčastní. Při akceptaci výkladu pojmu zákazník, jak je prosazován stěžovatelem, by mohlo být za určitých okolností velice obtížné dostát uvedenému požadavku.

[16] …

[17] Lze tak uzavřít, že stěžovatel porušil své povinnosti plynoucí z § 13 zákona o ochraně spotřebitele, jestliže ve svých Všeobecných smluvních podmínkách omezil právo reklamovat porušení závazků vyplývajících z cestovní smlouvy toliko na osoby, které cestovní smlouvu podepsaly. Pojem zákazník dle §§ 852 an. občanského zákoníku je nutno, ve shodě s patřičnými ustanoveními zákona č. 159/1999 Sb. a směrnice Rady 90/314/EHS, vykládat tak, že zahrnuje rovněž osoby, v jejichž prospěch byla cestovní smlouva uzavřena (tedy slovníkem stěžovatele spolucestující).

Městský soud v Praze tedy konstatoval, že i projednávaném případě je nutno uzavřít s tím, že pojem zákazník zahrnuje rovněž osobu, v jejíž prospěch byla cestovní smlouva uzavřena, tedy spolucestující, a proto nelze tuto osobu omezit v jejím právu reklamovat porušení závazků vyplývajících z cestovní smlouvy. Jelikož se žalobkyně takového omezení dopustila, porušila tím zákon v ust. § 13 zákona o ochraně spotřebitele, a žalovaná nepochybila, jestliže jí za toto porušení uložila sankci.

Soud tedy dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně, a proto ji podle ust. § 78 odst. 7 soudního řádu správního zamítl tak, jak je ve výroku tohoto rozsudku uvedeno.

Soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání podle ust. § 51 odst. 1 soudního řádu správního.

Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 soudního řádu správního, když žalobkyně ve věci úspěch neměla a žalované žádné náklady řízení nevznikly.

Poučení: proti tomuto rozsudku je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat

k Městskému soudu v Praze ve lhůtě dvou týdnů ode dne doručení rozsudku. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

V Praze dne 30. listopadu 2010

JUDr. Slavomír Novák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru