Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Ca 39/2008 - 94Rozsudek MSPH ze dne 01.03.2011


přidejte vlastní popisek

8 Ca 39/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň JUDr. Hany Pipkové a JUDr. Marcely Rouskové v právní věci žalobce: ATLANTIK finanční trhy, a.s. se sídlem Praha 10, Vinohradská 230, zastoupen Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem Karolíny Světlé 301/8, Praha 1, proti žalované: Česká národní banka, Na Příkopě 28, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí

Bankovní rady České národní banky č.j. 2007/3907/110 ze dne 22. 11. 2007,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí Bankovní rady České národní banky ze dne 22. 11. 2007, kterým byl zamítnut rozklad žalobce proti rozhodnutí České národní banky ze dne 16. 8. 2007, č.j. 2007/13300/540, jímž bylo rozhodnuto, že žalobce porušil povinnost poskytovat investiční služby s odbornou péčí, když neplnil pokyny na účet zákazníka za nejlepších podmínek ve smyslu § 15 odst. 1

písm. g) zákona o podnikání na kapitálovém trhu, dále nejpozději k datu 13. 6. 2006 porušil povinnost zavést administrativní postupy upravující činnost obchodníka ve vztahu k poskytování investičních služeb obchodníkem ve smyslu § 12 odst. 1 písm. a) zákona o podnikání na kapitálovém trhu ve spojení s § 2 odst. 1 písm. c) vyhlášky č.

258/2004 Sb. a porušil povinnost evidovat v deníku obchodníka s cennými papíry přijaté pokyny k obstarání koupě, prodeje nebo jiného převodu investičního nástroje podle § 13 odst. 2 písm. a) zákona o podnikání na kapitálovém trhu, čímž se dopustil jednak správního deliktu podle § 157 odst. 1 písm. k)zákona o podnikání na

kapitálovém trhu a jednak správního deliktu podle § 157 odst. 1 písm. j) zákona o podnikání na kapitálovém trhu. Za to byla žalobci uložena pokuta podle ust. § 157 odst. 2 písm. b) zákona o podnikání na kapitálovém trhu ve výši 300 000,- Kč a dále povinnost podle § 136 odst. 1 zákona o podnikání na kapitálovém trhu bez zbytečného odkladu, nejpozději do dvou měsíců ode dne nabytí právní moci tohotorozhodnutí, zavést průkazné a jednotné postupy při uzavírání pozic zákazníků obchodujících s využitím úvěru.

Proti tomuto rozhodnutí směřovala žaloba, v níž žalobce především namítl, že žalovaná se v rozhodnutí o rozkladu nevypořádala se všemi námitkami v rozkladu, dále že chybně stanovila čas výprodeje portfolia zákazníka J. O.st. a nesprávně dovodila okamžik, ke kterému měla být stanovena „spravedlivá cena“ výprodeje, že několikrát uvedla, že nepovažuje za protiprávní nabytí akcií od dvou různých zákazníků za rozdílné jednotkové ceny ve stejném čase, že žalobci jsou vytýkány nedostatky v předpisech, ač ty byly dne 14. 2. 2007 ze strany ČNB shledány jako dostačující, že podle § 136 odst. 1 zákona o podnikání na kapitálovém trhu je podmínkou pro uložení opatření k nápravě předpoklad, že došlo k porušení zákona, a konečně že výše uložené pokuty byla stanovena v rozporu s ust. § 192 odst. 2 zákona o podnikání na kapitálovém trhu.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě odmítl žalobní námitky jako neodůvodněné.

Při jednání soudu dne 1. března 2011 setrvali oba účastníci na svých skutkových i právních stanoviscích. Zástupce žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení, zástupce žalované navrhl zamítnutí žaloby.

Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, v rozsahu uplatněných žalobních námitek, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Žalobce především namítl, že žalovaný se v rozhodnutí o rozkladu zcela nedostatečným způsobem vypořádal s námitkou žalobce, který nesouhlasil s tím, že žalovaný ztotožňuje okamžik uzavření pozice s časem realizace výprodeje, přičemž podle názoru žalobce se jedná o dva odlišné okamžiky, kdy okamžik uzavření pozice časově předchází okamžiku realizace výprodeje. Žalobce v doplnění rozkladu uvedl celkem sedm skutečností, na kterých délka časového úseku mezi oběma událostmi závisí, jež v žalobě označil pod body i) až vii). Žalovaný se s nimi v rozkladu vypořádal naprosto nedostatečně.

Nesporné je, že žalobce v doplnění rozkladu ze dne 1. 10. 2007 vznesl námitku nesprávně stanoveného času výprodeje, s tím, že ČNB nesprávně ztotožňuje okamžik uzavření pozice s časem realizace výprodeje. Na podporu této námitky pak uvedl, že délka časového úseku mezi oběma událostmi závisí na sedmi konkrétních skutečnostech, které v rozkladu jmenovitě popsal pod body i) až vii). Bankovní rada k tomuto problému uvedla tolik, že ČNB svůj závěr, že žalobce dne 13. 6. 2006 nuceně vyprodal portfolio zákazníka J. O.st. v časovém rozmezí od 9:30:00 do 9:30:59 hod, opírá o zjištění, že podle záznamu telefonického hovoru mezi makléřem žalobce a zástupcem J. O.st. makléř výslovně uvedl, že pan O. je už uzavřený a že úplně všechno je vyprodané, a dále že podle záznamu v žalobcově deníku obchodníka byly veškeré cenné papíry zákazníka J. O.st. vyprodány dne 13. 6. 2006 v čase 9:30 hodin. Makléř žalobce tedy v čase 9:30 explicitně uvedl, že již byly vyprodány veškeré cenné papíry, které byly součástí portfolia tohoto zákazníka. Podle Bankovní rady je vzhledem k těmto skutkovým zjištěním zřejmé, že žalobcův makléř kladně odpověděl na otázku, zda je již celé portfolio zákazníka J. O.st. vyprodáno proto, že tomu tak skutečně bylo. Bankovní rada proto odmítla námitku žalobce, že čas rozhovoru makléře S. nelze považovat za okamžik, kdy musel být ukončen nucený výprodej všech cenných papírů z klientova portfolia. Bankovní rada nesouhlasila ani s žalobcovou námitkou, že uzavření pozice a čas realizace výprodeje jsou dva časově odlišné okamžiky. Skutečný výprodej zákazníkova portfolia je i okamžikem uzavření pozice, neboť do doby výprodeje zákazníkových cenných papírů jsou tyto investiční nástroje majetkem zákazníka a jeho pozice je tak otevřená. Nadto žalobce nikdy neuvedl žádný argument, jímž by vysvětlil, proč by jeho makléř měl v situaci, kdy nebylo zákazníkovo portfolio vyprodáno, potvrdit, že je všechno vyprodáno, ani argument vysvětlující zápis v deníku o výprodeji v čase 9:30, měla-li by být poslední část portfolia podle žalobce vyprodána až v 10:05 téhož dne. Konečně Bankovní rada uvedla, že jednání makléřů žalobce, kteří by realizovali pokyn k nucenému výprodeji proti vlastnímu účtu žalobce, po částech a po dobu delší než půl hodiny, nelze považovat ani za racionální, ani za obvyklé. K takovému postupu neměli makléři žalobce jediný rozumný důvod – obchod s investičními nástroji proti vlastnímu účtu obchodníci s cennými papíry realizují v celých blocích, jejich makléři totiž nemusejí čekat na poptávku na trhu. Není tak důvod, aby realizace pokynu k nucenému výprodeji zákaznického portfolia proti vlastnímu účtu obchodníka trvala déle než půl hodiny.

Soud tedy konstatoval, že Bankovní rada se v této části odůvodnění napadeného rozhodnutí vypořádala s otázkou, zda okamžik uzavření pozice a čas realizace výprodeje jsou dva časově odlišné okamžiky nebo nikoliv, přičemž dospěla k závěru, že se o odlišné okamžiky nejedná, a že tak učinila jasně, jednoznačně a srozumitelně, vycházejíc z konkrétně uvedených skutkových zjištění. Současně je zřejmé, že se Bankovní rada nevyjádřila k žalobcem namítaným sedmi skutečnostem, které podle něj ovlivňují délku časového úseku mezi okamžikem uzavření pozice a okamžikem, kdy makléř realizuje výprodeje. Tato skutečnost ovšem nemá podle názoru soudu žádnou relevanci, neboť podstatné je to, že Bankovní rada dospěla k výslovnému závěru, že obě události spadají časově v jeden okamžik, a že tedy žádný časový rozdíl mezi nimi neexistuje. Pak ovšem bylo nadbytečné zabývat se úvahami o tom, zda určitá skutečnost má anebo nemá vliv na délku tohoto rozdílu – pokud žádný rozdíl neexistuje, pak jej nelze ani kvantifikovat. Absence výslovného vypořádání se žalobcovými sedmi faktory tedy neznamená ani nezákonnost, ani nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.

Žalobce dále namítl, že v souvislosti s chybně stanoveným časem výprodeje portfolia zákazníka J. O.st. žalovaný nesprávně dovodil okamžik, ke kterému byla stanovena „spravedlivá cena“ výprodeje, aby pak dále dovodil uskutečnění nevýhodného prodeje za ceny nižší, než kterých bylo možno dosáhnout v daném okamžiku na oficiálním trhu. Jeho tvrzení však neodpovídá faktickému stavu. Z přehledu uvedeném žalobcem v doplnění rozkladu vyplývá, že jednotlivé stop loss pokyny byly realizovány v rozmezí od 9:30 do 10:05 hodin. Nelze tedy výprodej jednotlivých titulů koncentrovat do jednoho časového okamžiku. Nadto žalobce poukázal na rozpor v tvrzeních žalovaného, který na jedné straně polemizoval s tím, že by makléři žalobce realizovali nucený výprodej po dobu delší než půl hodiny, na druhé straně ale uvedl, že k nucenému uzavírání zákaznických pozic dochází zejména v případech silných poklesů akciových trhů, kdy velikost nabídky akciových titulů na regulovaných trzích převyšuje poptávku a nucený prodej je tak v krátkém časovém rozpětí většinou neproveditelný. Sám žalovaný tudíž připustil, že realizace pokynu k nucenému výprodeji nemusí probíhat a obvykle ani neprobíhá v jeden časový okamžik, tudíž nepřímo potvrzuje argument žalobce, že není možné ztotožňovat okamžik uzavření pozice s časem realizace výprodeje. Tímto postupem žalovaný porušil zásadu materiální pravdy podle § 3 správního řádu a rovněž ust. § 50 odst. 3 správního řádu, a zásadu legality vycházející z ústavy ČR a z Listiny základních práv a svobod.

Rovněž tuto námitku neshledal soud důvodnou, neboť nebere ohled na skutkový stav. Jak je zřejmé z obsahu správního spisu, k výprodeji portfolia zákazníka J. O.st. došlo nikoliv na regulovaném trhu, ale proti vlastnímu účtu žalobce. V okamžiku, kdy se žalobce k výprodeji rozhodl, nebránilo mu tedy nic v jeho realizaci, a nebyl tak závislý na vývoji situace na trhu, tedy nemusel čekat na poptávku, protože akcie zákazníka J. O.st. kupoval sám. Nelze tedy se žalobcem souhlasit ani v tom, že výprodej jednotlivých titulů nelze koncentrovat do jednoho časového okamžiku, ani s tím, že v argumentaci žalovaného je rozpor, neboť jeho tvrzení o neproveditelnosti nuceného prodeje v krátkém časovém rozpětí se netýká situace, kdy je výprodej realizován proti vlastnímu účtu obchodníka s cennými papíry.

Dále žalobce uvedl, že žalovaný v napadeném rozhodnutí několikrát uvádí, že nepovažuje jednání žalobce, v důsledku kterého došlo k nabytí akcií od zákazníků – společnosti O. s.r.o. a od J. O.st. - za rozdílné jednotkové ceny ve stejném čase, za protiprávní. Na tomto žalobcově postupu neshledal žalovaný nic v rozporu se zákonem, ani nic, co by mohlo ohrozit průhlednost a průkaznost poskytování investičních služeb a vést tak k narušení důvěry v jejich poskytovatele. Na základě takového odůvodnění pak není zřejmé, jak měl žalobcem uvedeným jednáním porušit povinnost zavést administrativní postupy upravující výkon činnosti obchodníka s cennými papíry ve vztahu k poskytování investičních služeb obchodníkem s cennými papíry ve smyslu ust. § 12 odst. 1 písm. a) zákona o podnikání na kapitálovém trhu ve spojení s § 2 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 520/2005 Sb. Rozhodnutí je tak v této části nepřezkoumatelné.

Ani tuto námitku soud neakceptoval. Žalobce sice citoval žalovaného v tom, že ten za porušení zákona nepovažoval samotný fakt výprodeje pozic dvou zákazníků vůči žalobcově účtu za různé ceny v situaci, kde se jeden ze zákazníků nacházel vůči žalobci v čistě dlužnické pozici, zatímco zajištění druhého ze zákazníků mělo k okamžiku uzavření jeho pozice kladnou hodnotu, avšak ignoroval skutečnost, že tím argumentace žalovaného nekončila, ale že na ni navazovaly další argumenty, z nichž byla příčina porušení zákona zřejmá. Tak je tomu na str. 4 dole, kde žalovaný uvedl, že „Pokud se obchodník v této situaci rozhodne svou pohledávku uspokojit výlučně prodejem zákazníkova portfolia proti vlastnímu účtu a odkoupí zákazníkovy investiční nástroje za vyšší cenu, než je jejich aktuální tržní cena, nepostupuje v rozporu se zákonem. Avšak takovýto odlišný postup vůči zákazníkovi v čistě dlužnické pozici musí mít jasná pravidla stanovená ve vnitřních předpisech účastníka řízení, která vyloučí možnost libovůle na straně obchodníka a zvýhodňování některých klientů. Vnitřní předpisy účastníka řízení přitom nijak neřeší situaci, kdy se zákazník obchodující na úvěr ocitne v čisté dlužnické pozici vůči účastníku a za jakých podmínek lze od něj odkoupit investiční nástroje za cenu vyšší, než je jejich aktuální tržní cena. V posuzovaném případě tak nelze určit, na základě jakých pravidel stanovil účastník řízení příznivější ceny pro zákazníka – společnost O. s.r.o. Účastník řízení se v průběhu celého správního řízení k tomuto postupu nevyjádřil, nevyjadřuje se k němu ani v rozkladu ani v jeho doplnění.“ Jasnou a jednoznačnou argumentaci soud nachází rovněž na str. 5 rozhodnutí dole a str. 6 nahoře). Tam žalovaný výslovně uvedl, že „ČNB účastníku řízení vytýkala absenci transparentních a jednoznačných pravidel, na základě kterých účastník rozdíl v ceně stanovil. Vzhledem k tomu, že účastníkovy vnitřní předpisy neupravovaly postup při nuceném výprodeji portfolia zákazníka obchodujícího na úvěr, který se ocitl vůči účastníku v čistě dlužnické pozici, ČNB tento nedostatek správně kvalifikovala jako porušení povinnosti podle § 12 odst. 1 písm. a) zákona o podnikání na kapitálovém trhu ve spojení s § 2 odst. 1 vyhlášky č. 258/2004 Sb.

Soudu proto nezbývá než konstatovat, že žalobní námitka tu byla založena na citacích z odůvodnění napadeného rozhodnutí, jež však byly evidentně vytrženy z kontextu a především bylo zcela opomenuto, že argumentace žalovaného pokračuje a že žalovaný v ní zcela jasně a srozumitelně vysvětluje, jaké skutečnost jej vedly k závěru o porušení zákona o podnikání na kapitálovém trhu: nikoliv samotná skutečnost odkoupení investičních nástrojů od dvou zákazníků v tomtéž čase za různé ceny, ale absence vnitřních předpisů, které by stanovovaly pravidla postupu žalobce v takových situacích.

Soud se neztotožnil ani s námitkou, že vnitřní předpisy, jejichž nedostatky jsou žalobci vytýkány, byly Českou národní bankou shledány jako dostačující, a to dne 14. 2. 2007, kdy bylo žalobci rozšířeno povolení k poskytování investičních služeb zahrnující rovněž poskytování úvěru nebo půjčky zákazníkovi za účelem umožnění obchodu s investičním nástrojem, na němž se poskytovatel podílí. Žalobce proto nevidí důvod, proč jsou mu ze strany žalovaného vytýkány nedostatky těchto předpisů, které byly samotným žalovaným schváleny. V metodice vydané Komisí pro cenné papíry se konkrétně uvádí, co musí vnitřní předpisy obchodníka obsahovat, a z toho vyplývá, jakým způsobem orgán dohledu hodnotí vnitřní předpisy v případě žádosti o povolení k činnosti obchodníka s cennými papíry a na základě jakých hledisek to hodnotí. Není tedy zřejmé, proč by ČNB postupovala u žalobce jinak a schválila vnitřní předpisy neplnící svou funkci. Žalobce považuje za irelevantní tvrzení žalovaného, že při posuzování žádosti o rozšíření povolení nemohla ČNB předpokládat, že žalobce se hodlá od těchto postupů odklánět; nebylo totiž prokázáno, že by se žalobce dopustil porušení

povinností a postupů a že by se tak hodlal odklánět, natož aby se od nich skutečně odklonil. Žalovaný v napadeném rozhodnutí opakovaně zaměňuje povinnost zavést administrativní postupy s jednáním, které by mohlo být považováno za porušení těchto postupů, případně za porušení povinností vyplývajících z jiných vnitřních předpisů žalobce. Tím se žalovaný dopouští chyby v právní kvalifikaci jednání, které je žalobci kladeno za vinu, když uvedená ustanovení směřují výhradně k zavedení či přijetí administrativních předpisů. Na případné jednání v rozporu s vnitřními předpisy a porušení povinností v nich zakotvených dopadají jiná ustanovení zákona.

V této věci soud konstatoval, že podle výroku II) rozhodnutí ČNB ze dne 16. 8. 2007 žalobce nejpozději k datu 13. 6. 2006 porušil povinnost zavést administrativní postupy upravující činnost obchodníka ve vztahu k poskytování investičních služeb obchodníkem ve smyslu § 12 odst. 1 písm. a) zákona o podnikání na kapitálovém trhu

ve spojení s § 2 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 258/2004 Sb.

Podle ust. § 12 odst. 1 písm. a) zákona o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů, k zajištění obezřetného poskytování investičních služeb obchodník s cennými papíry zavede a udržuje řídicí a kontrolní systém.

Podle ust. § 2odst. 1 písm. c)vyhlášky č. 258/2004 Sb., v platném znění, obchodník svým vnitřním předpisem upraví administrativní postupy v rámci vnitřního provozu obchodníka, zejména výkon činností zaměstnanci obchodníka ve vztahu k poskytování investičních služeb obchodníkem.

V odůvodnění napadeného rozhodnutí k této záležitosti žalovaný uvedl, že vnitřní předpisy žalobce „pouze stručně a obecně vymezují odpovědnost jednotlivých pracovníků v rámci organizační struktury účastníka řízení při poskytování úvěrů a uzavírání zákaznických pozic, avšak žádným způsobem nevymezuje konkrétní kroky, které jsou tyto osoby povinny činit. Vnitřní předpis účastníka řízení tak například nestanoví, komu je risk-manager povinen pokyn k nucenému výprodeji předat, jak je vybrán makléř pro realizaci prodeje pozice konkrétního zákazníka, jakým způsobem jsou informováni ostatní makléři o postupu uzavírání pozic konkrétného zákazníka, jakým způsobem je informován zákazník , jemuž bylo portfolio vyprodáno, kdy bude aktivovaný pokyn k nucenému výprodeji realizován (když např. v případě zákazníka J. O.st. účastník tvrdí, že realizace trvala déle než půl hodiny) atd.“ (str. 9 odůvodnění). K námitce, že ČNB shledala v rámci řízení o rozšíření povolení účastníkovy vnitřní předpisy jako dostatečné, bankovní rada uvedla, že „ČNB při posuzování žádosti o rozšíření povolení posoudila věc s ohledem na účastníkem řízení deklarované postupy a nemohla tak předpokládat, že se účastník řízení

hodlá od těchto postupů odklánět a že bude při nuceném uzavírání zákaznických pozic docházet k nedostatkům, které ČNB zjistila v tomto i předchozím již pravomocně skončeném správním řízení (vedeném pod sp. zn. 51/So/221/2006). Ze žádosti účastníka řízení o rozšíření povolení k činnosti obchodníka s cennými papíry tak např. nijak nevyplývalo, že účastník hodlá postupovat při nuceném výprodeji pozic odlišně vůči zákazníkům, kteří se vůči němu nacházejí v čistě dlužnické pozici, a jinak vůči zákazníkům, hodnota jejichž zajištění v okamžiku výprodeje postačuje k uspokojen í účastníkovy pohledávky v plné výši.“ (str. 9).

Z uvedené argumentace je zřejmé, co měla Bankovní rada na mysli, pokud konstatovala odklánění se žalobce od deklarovaných postupů: ze žalobcových vnitřních předpisů nijak nevyplývalo, že by žalobce měl postupovat odlišně vůči zákazníkům v odlišných dlužnických pozicích. Pokud takto odlišně postupovat chtěl, mohl tak učinit, ovšem nezbytné bylo, aby pro takové situace měl podrobně, jasně a určitě stanovené administrativní postupy. Jelikož v době rozhodování o žalobcově žádosti o rozšíření povolení k činnosti nebylo zřejmé, že by měl v úmyslu (tj. hodlal) postupovat odlišně vůči zákazníkům v závislosti na tom, v jakých dlužnických pozicích vůči němu jsou, neměla ČNB důvod shledat žalobcovy vnitřní předpisy nedostatečnými a nevyhovujícími. Tato nedostatečnost vyšla najevo právě při projednávání nyní rozhodované věci, a teprve pak měla ČNB, resp. Bankovní rada, důvod učinit závěr, že žalobce nemá zavedeny administrativní postupy upravující činnost obchodníka ve vztahu k poskytování investičních služeb obchodníkem, a že tedy tím porušil zákonem uloženou povinnost. Pak ovšem nepochybil ani v tom, jestliže tyto vady kvalifikoval jako porušení ust. § 12 odst. 1 písm. a) zákona o podnikání na kapitálovém trhu ve spojení

s ust. § 2 odst. 1 písm. c) vyhlášky, a nikoliv jako porušení jiných norem zákona o podnikání na kapitálovém trhu.

Z týchž důvodů pak soud neakceptoval ani námitku, že komplexnost předpisů byla posuzována právě v rámci řízení o rozšíření povolení k činnosti obchodníka s cennými papíry, a to na základě kritérií, která jsou stanovena v materiálu vydaném samotným žalovaným. Především pak postup žalovaného nenachází oporu v zákoně, když v ust. § 136 odst. 1 zákona o podnikání na kapitálovém trhu je jako podmínka pro uložení opatření k nápravě stanoven předpoklad, že došlo k porušení zákona. Žalobce doložil, že z jeho strany k porušení povinností podle ust. § 12 odst. 1 písm. a) zákona o

podnikání na kapitálovém trhu ve spojení s ust. § 2 odst. 1 písm. c) vyhlášky nedošlo.

Podle ust. § 136 odst. 1 zákona o podnikání na kapitálovém trhu Česká národní banka může uložit osobě podléhající dohledu, která porušila tento zákon nebo rozhodnutí vydané podle tohoto zákona, opatření k nápravě zjištěného nedostatku odpovídající povaze porušení a jeho závažnosti.

Jak vyloženo výše, ČNB, resp. Bankovní rada, dospěla k závěru, že žalovaný porušil zákon o podnikání na kapitálovém trhu v ust. § 12 odst. 1 písm. a) tím, že nesplnil povinnost zavést administrativní postupy upravující činnost obchodníka ve vztahu k poskytování investičních služeb obchodníkem. Za tohoto stavu byl splněn

jediný zákonný předpoklad pro to, aby banka, resp. Bankovní rada uložila žalobci opatření k nápravě, tedy povinnost bez zbytečného odkladu, nejpozději do dvou měsíců ode dne nabytí právní moci svého rozhodnutí, zavést průkazné a jednotné postupy při uzavírání pozic zákazníků obchodujících s využitím úvěru. Soudu nezbylo než konstatovat, že o uložení opatření k nápravě bylo rozhodnuto v souladu se zákonem o podnikání na kapitálovém trhu a v jeho mezích.

Konečně žalobce namítl, že za spáchané správní delikty mu byla uložena pokuta ve výši 300 000,- Kč, přičemž žalobce napadá způsob uložení a výši této pokuty, která

ust. § 192 odst. 2 zákona o podnikání na kapitálovém trhu. byla uložena v rozporu s Z dikce této normy vyplývá, že ČNB vychází při ukládání sankcí ze závažnosti správního deliktu, zejména ze způsobu jeho spáchání a jeho následků a z okolností, za kterých byl spáchán. Žalobce odmítá tvrzení žalovaného, že se zde jedná o taxativní výčet, kdy jediným kritériem při určení výměry pokuty je pouze závažnost správního deliktu. V případě, že by závažnost správního deliktu měla být jediným kritériem, byla by následující část ust. § 192 odst. 2 nadbytečná a bez významu. Smyslem tohoto ustanovení je naopak zdůraznění významu těchto hledisek, kterými jsou způsob jeho spáchání a okolnosti spáchání deliktu. Způsob stanovení druhu a výše pokuty je tedy

výsledkem správního uvážení, při němž musí být všechna demonstrativně uvedená kritéria výslovně zmíněna a odůvodněna. Stejně tak musí být zřejmé, která další kritéria musí být vzata v úvahu. Pokud tedy žalovaný odůvodnil, a navíc nedostatečně, jen některá kritéria a v odůvodnění rozhodnutí je neuvedl, jedná se o vadu rozhodnutí. Skutečnosti uvedené v odůvodnění rozhodnutí však nic nevypovídají o závažnosti správních deliktů, ale neodpovídají ani požadavkům podle ust. § 192 odst. 2 zákona o podnikání na kapitálovém trhu. Žalobce rovněž odmítl tvrzení žalovaného, že okolností zvyšující závažnost údajného porušení povinnosti plnit pokyny zákazníků za nejlepších podmínek je skutečnost, že žalobce byl jedinou osobou rozhodující o ukončení investice zákazníka. Toto oprávnění však žalobci plyne z platně uzavřených smluv, které stanoví, že v případě poklesu zajištění pozice zákazníka pod stanovenou mez ztrácí zákazník možnost disponovat se svou investicí. Tvrzení žalovaného o tom, že žalobce nebyl oprávněn nuceně vyprodat proti vlastnímu účtu pozici zákazníka J. O.st. ze ceny nižší než aktuální ceny je irelevantní. Toto tvrzení neodpovídá faktickému stavu.

Soud souhlasí s názorem žalobce v tom směru, že stanoví-li zákonná norma kritéria pro stanovení výše sankce, musí se správní orgán v odůvodnění svého rozhodnutí s těmito kritérii vypořádat. Pokud norma obsahuje demonstrativní výčet hledisek, je nutno vypořádat se s každým , jež je výslovně uvedeno a nadto je možno přihlédnout i k jiným, v zákoně neuvedeným. Jestliže však norma obsahuje taxativní výčet hledisek, musí se správní orgán vypořádat s každým z nich, avšak nesmí žádné další hledisko přidat.

Podle ust. § 192 odst. 2 zákona o podnikání na kapitálovém trhu při určení výměry pokuty právnické osobě se přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán.

Soud dospěl k závěru, že citovaná norma obsahuje jediné taxativně stanovené kritérium, jehož naplnění je nutno posuzovat na základě tří demonstrativně uvedených skutečností. ČNB, resp. Bankovní rada tedy byla povinna vyhodnotit závažnosti jednání žalobce, v rámci čehož byla povinna zvážit způsob jeho spáchání, jeho následky a okolnosti , za nichž se jej žalobce dopustil.

Z obsahu rozhodnutí ČNB ze dne 16. 8. 2007 je zřejmé, že ČNB se zabývala způsobem provedení deliktního skutku, kdy konstatovala, že porušení povinnosti plnit pokyny zákazníků ze nejlepších podmínek představuje závažný zásah do pravidel jednání se zákazníky obchodníka s cennými papíry, jehož závažnost zvyšuje okolnost, že žalobce byl v daný okamžik jedinou osobou rozhodující o ukončení investice zákazníka. Ohledně následku ČNB konstatovala, že následek jednání žalobce spočívá nejen v ohrožení důvěry investora v kapitálový trh a v poskytovatele investičních služeb, ale i v nižším zůstatku z obchodování nejméně o 426 350,- Kč. Za okolnost přitěžující pak ČNB považovala deliktní minulost žalobce (s odkazem na čtyři případy uložení pokuty za porušení zákona), neboť představuje opakující se porušení profesionálních pravidel na kapitálovém trhu.

Soud proto konstatoval, že ČNB, resp. Bankovní rada, při úvaze o výši pokuty vyhodnotila předepsané kritérium závažnosti správního deliktu, vycházejíc přitom z hodnocení způsobu spáchání, následku a okolností deliktního jednání.

Pro úplnost soud konstatuje, že žalobní námitce by nebylo možno vyhovět ani tehdy, měl-li by soud shodně se žalobcem za to, že zákon o podnikání na kapitálovém trhu stanoví nikoliv jedno, ale tři kritéria – i tak je zřejmé, že ČNB se jejich vyhodnocením zabývala.

Soud neakceptoval ani námitku ohledně toho, zda žalobci přitěžovala skutečnost, že byl v daný okamžik jedinou osobou rozhodující o ukončení investice zákazníka, ačkoliv podle svého názoru jednal oprávněně na základě uzavřených smluv se zákazníky. Zde nelze než poukázat na závěry ČNB, resp. Bankovní rady, podle nichž žalobce porušil své povinnosti nikoliv tím, že přistoupil k nucenému výprodeji portfolia svého zákazníka, ale tím, že tento výprodej realizoval z hlediska časového způsobem, který zákazníka poškodil.

Městský soud v Praze tedy po přezkoumání věci dospěl k závěru, že žádná žalobních námitek nebyla důvodná, a proto soud žalobu podle ust. § 78 odst. 7z soudního řádu správního zamítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 soudního řádu správního, když žalobce ve věci úspěch neměl a žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.

Poučení: proti tomuto rozsudku je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat k Městskému soudu v Praze ve lhůtě dvou týdnů ode dne doručení rozsudku. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

V Praze dne 1. března 2011

JUDr. Slavomír Novák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru