Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Ca 364/2009 - 52Rozsudek MSPH ze dne 02.02.2011


přidejte vlastní popisek

8 Ca 364/2009

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň JUDr. HanyPipkové a JUDr. Marcely Rouskové v právní věci žalobkyně: FTV Prima spol. s r. o., se sídlem Praha 8, Na Žertvách 24/132, zastoupena

Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou se sídlem Praha 8, Sokolovská 49/5, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, Praha 4, Škrétova 44/6, o žalobě proti rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 20. 10. 2009, č.j. vos/7158/09,

takto:

I. Rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 20. 10. 2009, č.j.

vos/7158/09, se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 7 760,-

Kč k rukám Mgr. Ludmily Kutějové, advokátky, a to do 30 dnů od právní moci tohoto

rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zrušení rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 20. 10. 2009, kterým jí byla uložena pokuta ve výši 200 000,- Kč za porušení ust. § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., kterého se dopustila tím, že dne 22. února 2008 od 15:45 hodin na programu Prima televize odvysílala pořad Sběratelé kostí (15), který obsahuje naturalisticky působící detailní záběry krvavých zbytků lidského těla a záběry zprostředkovávající zoufalost a strach ženy z blížící se bolesti a smrti, které jsou způsobilé ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých, čímž došlo k porušení povinnosti nezařazovat v době od 6:00 hodin do 22:00 hodin pořady nebo upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých.

Proti tomuto rozhodnutí směřovala žaloba, v níž žalobkyně namítla, že žalovaná postupovala v rozporu s ust. § 78 odst. 5 soudního řádu správního, neboťnerespektovala právní názor vyslovený soudem ve zrušujícím rozsudku, dále žepostupovala v rozporu s ust. 59 odst. 1 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání, že napadené rozhodnutí je v části týkající se odůvodnění výše pokuty nepřezkoumatelné, že žalovaná postupovala v rozporu s ust. § 36 odst. 3 správního

řádu,neboť nedala žalobkyni možnost vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí a konečně že žalovaná postupovala v rozporu se zásadami správního trestání. Žalobkyně navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k žalobě odmítla žalobní námitky a navrhla zamítnutí žaloby.

Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, v rozsahu uplatněných žalobních námitek, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

Žalobkyně především namítla, že žalovaná postupovala v rozporu s ust. § 78 odst. 5 soudního řádu správního, neboť nerespektovala právní názor vyslovený soudem ve zrušujícím rozsudku. Pochybila v tom, když v posuzované věci rozhodovala o skutcích, jež jsou ve výroku napadeného rozhodnutí popsány takto (a) naturalisticky působící detailní záběry krvavých zbytků lidského těla, (b) záběry zprostředkovávající zoufalost a strach ženy z blížící se bolesti a smrti, přičemž o skutku uvedeném pod písm. (b) nebylo zahájeno řízení a žalobkyně se tak k tomuto skutku v rámci správního řízení nijak nevyjádřila. Žalovaná v této věci nerespektovala právní názor vyslovený soudem ve zrušujícím rozsudku, který konstatoval, že řízení ohledně druhého skutku žalovaná nezahájila. Protože žalovaná ani po zrušení původního rozhodnutí předmět řízení žádným svým úkonem nerozšířila na jednání popsané pod písm. (b) a žalobkyně nebylo umožněno se k tomuto skutku vyjádřit, je napadené rozhodnutí nezákonné.

Soud konstatoval, že původní rozhodnutí v této věci, vydané žalovanou dne ze dne 4. 2. 2009 pod č.j. vos/1173/09, bylo zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze č.j. 7 Ca 103/2009-49 ze dne 2. září 2009. V tomto rozsudku soud mimo jiné dospěl k závěru, že „…sankce byla uložena částečně za jiný skutek, než který byl popsán ve výroku. Jednání naplňující skutkovou podstatu správního deliktu, za které byla žalobkyni uložena pokuta, žalovaná blíže určila jako odvysílání záběrů na zkrvavené ostatky lidského těla. Tomu odpovídá část odůvodnění týkající se scény na záznamu 3:31-5:53. Právě v této sekvenci byly zobrazeny ostatky lidského těla. S výrokem rozhodnutí však již nemá nic

společného sekvence záznamu 46:07-46:38. Tuto scénu popsala žalovaná jako vrcholnou, v níž se schyluje k vraždě představitelky ženské role (Kůstky), která má ruce spoutané nad hlavou a v puse roubík. V obličeji má výraz hrůzy, v očích slzy. Vraždě je však zabráněno zásahem dalšího policisty. O ostatcích lidského těla není v popisu scény zmínka. V této scéně nepochybně ostatky lidského těla zobrazeny nebyly. Žalovaná této scéně vytknula maximální zprostředkování zoufalosti a strachu ženy z blížící se bolesti a mrti („Vrah působí zcela chladnokrevně, žena prožívá okamžiky hrůzy.“). Působení této scény na diváka tedy může být velmi negativní. (…) Z výše uvedených skutečností vyplývá, že žalovaná výrokem uložila sankci za jednání v sekvenci pořadu 3:31 – 5:53, avšak pod tento výrok podřadila i jednání (odvysílání scény v sekvenci 46:07-46:38), které popisu skutku ve výroku neodpovídá. I za toto jednání výrokem rozhodnutí nepostižené však uložila pokutu. Jak je uvedeno výše, pro výrok rozhodnutí jsou relevantní pouze důvody týkající se první

z výše uvedených sekvencí pořadu, ostatní důvody nikoliv. S ohledem na skutečnost, že odůvodnění rozhodnutí je koncipováno jako společné pro obě výše popsaná jednání, přitom za ně byla uložena jedna pokuta,je rozhodnutí jakocelek nesrozumitelné. Závěr o

nesrozumitelnosti žalovaného rozhodnutí je podpořen i obsahem správního spisu. Správní řízení bylo zahájeno za odvysílání té části pořadu, v níž byly zobrazeny ostatky lidského těla. K tomu se také vyjadřovala žalobkyně svým podáním ze dne 18.6.2008. Řízení ohledně druhého skutku žalovaná nezahájila, uvědomila pouze žalobkyni o doplnění podkladů pro rozhodnutí ve věci. Pokud byla do správního spisu založena analýza pořadu, podle které bylo závadné i další v oznámení o zahájení řízení neuvedené jednání, měl být zvolen takový procesní postup, z kterého by žalobkyni bylo zřejmé, že je jí i toto jednání kladeno za vinu. Tak se tomu však v daném případě nestalo a správní řízení ohledně druhého žalobkynina jednání de facto vedeno nebylo. I z obsahu správního spisu se tedy podává, že odůvodnění rozhodnutí vychází ze skutečností, které nejsou pro jeho výrok relevantní, resp. je nelze pod podpis skutku ve výroku rozhodnutí ani pojmově podřadit.“

Jak je zřejmé z obsahu správního spisu, žalobkyně ani po zrušení svého původního rozhodnutí tuto vadu neodstranila. Do spisu byl pouze doplněn protokol o provedení důkazu obrazově-zvukovým záznamem pořadu dne 20. 10. 2009 a návrh na usnesení Rady.

Soudu proto nezbylo, než znovu poukázat na to, že rozhodnutí správního orgánu, jímž se končí správní řízení, musí co do předmětu být v souladu s předmětem tohoto řízení. Jinak vyjádřeno: správním rozhodnutím může být rozhodnuto pouze a právě v té věci, o níž bylo správní řízení vedeno. Předmět řízení, tedy to, o čem se řízení vede, je vymezen buď návrhem účastníka řízení (jde-li o řízení zahájené na žádost účastníka), anebo je při zahájení řízení vymezuje správní orgán (jedná-li se o řízení zahájené z moci úřední). Rozhodnutí v obou případech pak musí pojednávat právě o takto vymezeném předmětu řízení.

Z obsahu správního spisu je zřejmé, že správní řízení ve věci bylo zahájeno z moci úřední oznámením č.j. vos/3990/08 ze dne 17. 6. 2008, a to pro možné porušení ust. § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., neboť odvysíláním pořadu Sběratelé kostí I (15) dne 22. února 2008 od 15:45 hodin na programu Prima televize se mohla dopustit porušení povinnosti nezařazovat v době od 6:00 hodin do 22:00 hodin pořady nebo upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Soud konstatuje, že takto obecné a nekonkrétní vymezení předmětu řízení by znamenalo podstatnou vadu řízení, protože neobsahuje to nejpodstatnější, totiž popis skutku, jímž mělo k porušení zákona, a tedy k deliktu dojít (samotné „odvysílání pořadu Sběratelé kostí I (15) dne 22. února 2008 od 15:45 hodin na programu Prima televize“ bez uvedení konkrétních závadných skutečností porušením zákona není). Tuto vadu však bylo považovat za odstraněnou tím, že v dalším textu „oznámení o zahájení správního řízení“ byly ony konkrétních závadných skutečností uvedeny, a to popisem: „Ve shora uvedeném pořadu Sběratelé kostí byla ukázka z ohledávání místa, kde došlo k brutální vraždě. K železné konstrukci jsou přivázány zbytky kostí a tkáně, které zůstaly po hodování psů. Součástí je detailní záběr zakrvavené hlavy bez očí, které pachatel předtím vydloubl. Tyto až naturalisticky působící záběry krvavých zbytků těla mohou nepochybně traumatizovat dětské diváky.“ Právě a pouze takto byl vymezen předmět řízení, tedy skutek, v jeho spáchání spatřovala žalovaná delikt. K takto vymezenému předmětu řízení se také žalobkyně vyjádřila ve svém podání ze dne 18. 7. 2008 a

v souladu s takto vymezeným předmětem řízení byl koncipován i výrok rozhodnutí žalované č.j. vos/1173/09 ze dne 4. 2. 2009. Jak ovšem konstatoval Městský soud v Praze v citovaném rozsudku č.j. 7 Ca 103/2009-49, je tento výrok v rozporu s odůvodněním tohoto rozhodnutí, neboť tam žalovaná pod něj podřadila i jednání, spočívající v odvysílání scény v sekvenci 46:07-46:38, které popisu skutku ve výroku

neodpovídá, a i za toto jednání výrokem rozhodnutí nepostižené však uložila pokutu. V nyní projednávané věci pak žalovaná učinila jen jedinou změnu, a sice že i jednání popsané jako „záběry zprostředkovávající zoufalost a strach ženy z blížící se bolesti a smrti“ doplnila do výroku rozhodnutí. Tím sice odstranila druhotnou vadu rozhodnutí, spočívající v nesrovnalosti mezi obsahem výroku a obsahem odůvodnění, ale nijak se nevypořádala s prvotní vadou svého postupu, která spočívá v tom, že pro takto označený skutek vůbec nebylo zahájeno správní řízení.

S pokynem soudu, vyplývajícím z rozsudku č.j. 7 Ca 103/2009-49 ze dne 2. září 2009, se však žalovaná vůbec nevypořádala. V odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela absentuje jakákoliv argumentace, z níž by bylo zřejmé, že Rada vzala tuto výtku soudu

na vědomí a že by se s ní jakkoliv vypořádala. Až ve vyjádření k žalobě ze dne 26. 2. 2010 žalovaná vyjádřila názor, že se neztotožňuje se stanoviskem soudu, „…že správní řízení ohledně druhého skutku nezahájila. Rada totiž zahájila řízení pro možné porušení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., kterého se účastník řízení mohl dopustit odvysíláním posuzovaného pořadu a nikoli jednotlivých sekvencí. Pokud by se správní

řízení mělo vést vždy za každou jednotlivou sekvenci toho kterého pořadu, muselo by nutně jít o souběh, přičemž však k porušení povinnosti došlo odvysíláním pořadu jako celku, tedy nikoli odvysíláním jeho jednotlivých sekvencí. Rada shledala porušení jedné zákonné povinnosti, a to odvysíláním pořadu, přičemž pořad obsahoval více závadných sekvencí.

rada má za to, že teprvev případě, že by bylo shledáno porušení i jiné povinnosti provozovatele vysílání, bylo by na místě zahájit správní řízení i pro jiný možný správní delikt. „

Tuto argumentaci soud neakceptoval. Především nutno konstatovat, že vyjadřuje-li názor žalované vůči stanovisku soudu ve zrušujícím rozsudku, pak bylo na místě, aby se tato nesouhlasná argumentace objevila v odůvodnění nového rozhodnutí žalované. Podstatnější ovšem je, že toto stanovisko žalované je nesprávné. Porušení zákona se žalovaná dopustila odvysíláním předmětného pořadu, ale jen z toho důvodu, že pořad obsahoval konkrétní scény, jež byly závadné z hlediska ust. § 32 odst. 1 písm. g) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Tyto scény přitom tvořily jen část z celého pořadu, a v jeho rámci byly odlišitelné od scén jiných. Předmětný pořad tedy byl závadný nikoliv jako celek, ale právě jen vzhledem ke scénám, označeným ve výroku napadeného rozhodnutí. Skutkem, jímž byly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty správního deliktu, tedy bylo odvysílání právě konkrétní závadné části, přičemž o tom nepochybovala ani sama žalovaná, protože v oznámení o zahájení správního řízení konkrétně vymezila ty záběry, jež považovala za problematické z hlediska ust. § 32 odst. 1 písm. g) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Jak vyloženo výše, část pořadu, popsaná jako „záběry zprostředkovávající zoufalost a strach ženy z blížící se bolesti a smrti“ v oznámení o zahájení správního řízení označena nebyla a žalobkyně tedy nebyla zpravena o tom, že řízení o deliktu je sní vedeno i kvůli těmto záběrům a nemohla se k této skutečnosti vyjádřit a uplatnit svá procesní práva.

Právě z hlediska uplatnění práv žalobkyně jako účastníka řízení je pak konec konců nevýznamné, zda by Rada považovala obě popsané scény za dva skutky anebo jen za skutek jeden, a zda by tedy měla zahájit správní řízení pro další skutek (a patrně obě řízení spojit) anebo předmět již probíhajícího řízení rozšířit. V každém případě měla žalobkyni sdělit, že předmětem řízení je i další, konkrétně popsaná scéna, a umožnit žalobkyni uplatnění jejích procesních práv. Jestliže tak žalovaná neučinila, zatížila svůj postup v řízení vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.

Žalobkyně dále namítla, že žalovaná postupovala v rozporu s ust. § 59 odst. 1 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání, když ve vztahu k pořadu Sběratelé kostí odvysílanému dne 22. 2. 2008 od 15:45 hodin nevydala, a nikdy

žalobkyni neposkytla lhůtu k nápravě tvrzeného porušení povinností. Pokud žalovaná uvedla, že již dříve upozornila žalobkyni na takové porušení, a to upozorněními sp. zn. 2006/361/kov/FTV, 2006/365/kov/FTV a 2006/894/jan/FTV a rozhodnutími sp. zn. 2006/893/jan/FTV, 2006/921/dzu/FTV a 2006/323/dzu/FTV, pak tato upozornění a rozhodnutí se týkají typově odlišných skutků, takže žádným z opatření nebyla žalobkyně upozorněna na porušení § 32 odst. 1 písm. g) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání odvysíláním pořadu s typově shodnými ani obdobnými skutky. Žádné upozornění předcházející posuzovanému pořadu nebylo žalobkyni do 22. února 2008 doručeno. Absence předchozího upozornění je vadou, která nemůže být dodatečně odstraněna.

V této věci soud vyšel ze své dosavadní judikatury (např. rozsudek ve věci sp. zn. 8 Ca 360/2007), v níž dospěl k závěru, že za předchozí upozornění je třeba považovat i předchozí rozhodnutí o uložení sankce za dřívější porušení zákona (jinak by ust. § 59 odst. 1 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání v případě jednorázového porušení tohoto zákona ztratilo jakýkoliv význam). Soud zaujal názor, že „tímto dřívějším stejným porušením zákona je jednání, kterým je porušeno ust. § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., lhostejno jakým pořadem (zpravodajství, publicistika, televizní soutěže, talk show, reality show, film či inscenace, apod.). Toto porušení se však

musí shodovat svou podstatou, tedy tím, co typově závadného je vysíláno. Pokud tedy bylo porušení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. shledáno v tom, že provozovatel odvysílal pořad nevhodný explicitním předváděním brutálního krvavého násilí, zabíjení lidí apod., pak za předchozí upozornění nelze považovat sankci za pořad nevhodný z důvodu prezentace požívání alkoholu, kouření, vulgární mluvy nebo erotiky. Byť pořady obou druhů porušují ust. § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., činí tak zcela odlišným

způsobem. Byla-li tedy žalobkyně sankcionována nebo upozorněna na to, že porušuje zákon vysíláním erotiky, prezentací alkoholu, kouření či vulgární mluvy apod., nelze to brát za upozornění na to, aby nevysílala scény obsahující brutální krvavé násilí. Jelikož nebyla

žalobkyně žalovanou na takové scény zobrazující brutální krvavé násilí upozorněna, resp. žalovaná takové upozornění žalobkyni nezaslala, porušila žalovaná zákon v ust. § 59 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb.

V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaná odkázala na konkrétní svá dřívější upozornění, resp. rozhodnutí, adresovaná žalobkyni, jimiž byla žalobkyně upozorněna na porušení ust. § 32 odst. 1 písm. g) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Z popisu skutků, k nimž se jednotlivá upozornění, resp. rozhodnutí vztahovala, je však obecný a nekonkrétní, a nelze tedy nijak posoudit, zda žalobní námitka (založená na tvrzení o odlišné podstatě skutků) je anebo není důvodná. V tomto směru je tedy napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Soud pro úplnost poukazuje na to, že povinnosti vydat předchozí upozornění by se žalovaná zhostila beze zbytku tím, kdyby do odůvodnění uvedla byť jen jedno dřívější upozornění, resp. rozhodnutí, ovšem současně by do správního spisu založila jeho kopii, takže by časová a věcná souvislost mezi aktuálním uložením pokuty a dřívějším upozorněním byla okamžitě zjevná a prokazatelná.

Dále žalobkyně namítla, že rozhodnutí je v části týkající se výše pokuty nepřezkoumatelné, a to pokud jde o posouzení kritéria závažnost věci. Pokud žalovaná spatřovala tuto závažnost v tom, že pořad je způsobilý negativně působit i na fyzický vývoje dětí a mladistvých, není z rozhodnutí zřejmé, jakým způsobem tak pořad může působit. Současně žalobkyně poukázala na to, že nerozlišením mezi tím, které z chráněných statků byly ohroženy, trpí i výrok napadeného rozhodnutí, když uvádí „… které jsou způsobilé ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých.“

Rovněž tato námitka je důvodná. Žalovaná se v této věci vyjádřila na šesté straně uprostřed svého rozhodnutí, kde uvedla: „Dětský divák může takové setkání s násilnou smrtí považovat za běžnou záležitost a pod vlivem psychického působení pořadu se může pokoušet napodobit filmové scény i v reálném životě, čímž může dojít i k ohrožení fyzického vývoje.“ Tento závěr se však vztahuje k hodnocení vlivu scény, popsané jako „záběry zprostředkovávající zoufalost a strach ženy z blížící se bolesti a smrti“, protože jen obtížně si lze představit, že by se dětský divák se mohl pokusit napodobit první z vytýkaných scén. Jak je však vyloženo výše, popsaná scéna nebyla předmětem správního řízení, neboť nebyla vymezena ani v oznámení o jeho zahájení, ani v jiném úkonu žalované před vydáním rozhodnutí, a argumentace k ní je tedy bezpodstatná.

Se žalobkyní lze souhlasit v tom, že již ve výroku rozhodnutí o deliktu, spáchaného porušením ust. § 32 odst. 1 písm. g) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání je třeba jmenovitě uvést, který z chráněných zájmů byl ohrožen. Je ovšem možné, že v konkrétním případě budou ohroženy všechny tři zájmy, uvedené v citované normě. Pak je ovšem nutné, aby v odůvodnění rozhodnutí bylo náležitě argumentováno ohledně každého z těchto zájmů. V projednávané věci sice taková argumentace je, takže žalovaná vyložila, proč má za to, že odvysíláním předmětného pořadu byl ohrožen psychický, mravní i fyzický vývoj dětí a mladistvých, ovšem i zde je vadou skutečnost, že argumentace týkající se ohrožení fyzického vývoje se vztahuje ke skutku, pro který nebylo vedeno správní řízení.

Žalobkyně dále namítla, že při hodnocení kritéria povahy vysílaného programu a postavení provozovatele vysílání a provozovatele převzatého vysílání na mediálním trhu se zřetelem k jeho odpovědnosti vůči divácké veřejnosti v oblasti informací, výchovy, kultury a zábavy, žalovaná pouze popsala povahu programu Prima televize, aniž by uvedla úvahu o významu povahy programu pro výši sankce. Komerčnost programu žalobkyně nemůže být k tíži žalobkyně. Na rozdíl od České televize žalobkyně nemá žádné zvláštní povinnosti ohledně divácké veřejnosti v oblasti informací, výchovy, kultury a vzdělávání. Údaje o postavení žalobkyně na mediálním trhu nejsou dostatečnou analýzou postavení žalobkyně se zřetelem k její odpovědnosti vůči divácké veřejnosti v oblasti informací, výchovy, kultury a zábavy. Stejně vysoká pokuta udělená provozovatelům s různým postavením na trhu má na ně odlišný dopad.

Tuto námitku soud neakceptoval. Žalovaná zhodnotila povahu vysílaného programu a postavení žalobkyně jako provozovatele celoplošného vysílání, přičemž pod tato kritéria podřadila skutečnosti, uvedené na straně deváté svého rozhodnutí. Soud má za to, že je v zásadě předmětem správního uvážení Rady, které skutečnosti pod konkrétní kritéria podřadí a proč. Skutečnost, že žalobkyně by pod taková kritéria podřadila jiné skutečnosti, neznamená nesprávnost či nezákonnost úvah žalované. Pokud se žalobkyně domáhala „ucelené analýzy postavení žalobkyně na mediálním trhu“, považuje soud tuto námitku za nekonkrétní. Žalobkyně nevyložila, co by za takovou analýzu považovala, jaké údaje by měly být analyzovány a proč. Srovnání s postavením České televize pak je zcela bezpodstatné, protože žalobkyně sice žádné zvláštní povinnosti vůči divácké veřejnosti v oblasti informací, výchovy, kultury a vzdělávání nemá, ale žalovaná v rozhodnutí nic takového ani netvrdila.

V žalobě žalobkyně rovněž uvedla, že žalovaná postupovala v rozporu s ust. § 36 odst. 3 správního řádu, neboť nedala žalobkyni možnost vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí, čímž porušila jedno ze základních procesních práv. Učinila tak přesto, že zástupce žalobkyně do protokolu o provedení důkazu shlédnutím pořadu dne 20. 10.

2009 výslovně uvedl, že se žalobkyně nevzdává práva vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí.

Tuto námitku soud shledal důvodnou.

Podle ust. § 36 odst. 3 správního řádu nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal.

Povinnost správního orgánu umožnit účastníkovi vyjádření k podkladům rozhodnutí je stanovena naprosto jasně a jednoznačně, a podle vlastních poznatků soudu nemají správní orgány s jejím plněním vesměs problém, když poté, co jsou ve

spise soustředěny podklady pro rozhodnutí, vyrozumí účastníka (účastníky) o této skutečnosti a stanoví mu přiměřenou lhůtu k tomu, aby se s těmito podklady mohl seznámit a případně se k nim vyjádřit. Žalovaná zvolila ve své převažující praxi jiný postup, kdy na tuto zákonnou možnost upozorňuje účastníka řízení jen při jeho zahájení, nikoliv před jeho skončením. Městský soud v Praze tento postup, jenž není zcela v souladu s textem ust. § 36 odst. 3 správního řádu, akceptoval v případech, kdy podkladem pro rozhodnutí Rady byl záznam pořadu a vyjádření provozovatele vysílání jako účastníka řízení, vycházeje z toho, že oba tyto materiály jsou účastníkovi známy, a že účastník proti tomu nic nenamítal. Nezbývá však než konstatovat, že takový postup Rady není v souladu se zákonem a lze-li jej s přihlédnutím k požadavku rychlosti a hospodárnosti řízení ve výjimečných případech akceptovat, nemůže se stát trvalým standardem. V projednávané věci tedy soud dospěl k závěru, že žalovaná porušila ust. § 36 odst. 3 správního řádu, jestliže před vydáním napadeného rozhodnutí neumožnila žalobkyni vyjádřit se k podkladům rozhodnutí.

Konečně žalobkyně namítla, že žalovaná postupovala v rozporu se zásadami správního trestání, když neprodleně po odvysílání posuzovaného pořadu neupozornila žalobkyni na možné porušování zákona a nestanovila jí lhůtu k nápravě, čímž trestu upřela jeho preventivní funkci.

Tuto námitku soud neakceptoval, neboť žalobkyně tu vytýká žalované nedodržení postupu, jenž však žalované není žádným obecně závazným právním předpisem uložen. Jakkoliv lze obecně souhlasit s tím, že trest má být uložen co nejrychleji po deliktu, zákon Radě v tomto směru stanoví pouze jedinou povinnost, resp. omezení, a to v ust. § 61odst. 1 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání; postup Rady pak této normě vyhověl.

Námitka ohledně práva na spravedlivý proces pak je důvodná. Jak soud vyložil výše, žalovaná pochybila, jestliže uložila žalobkyni sankci za porušení povinnosti podle ust. § 32 odst. 1 písm. g) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání i

jednáním, které nebylo uvedeno v původním oznámení o zahájení řízení a o které nebylo ani později řízení rozšířeno. Stejně tak soud shledal důvodným požadavek, aby již v oznámení o zahájení správního řízení bylo vyloženo, jakým konkrétním způsobem mohly určité záběry nebo pořad ohrozit vývoj dítěte nebo mladistvého. Jde-li o řízení o deliktu, musí být účastník řízení od počátku poučen nejen o tom, jaké jeho jednání je předmětem zkoumání správního orgánu, a podle jaké normy správní orgán toto jednání kvalifikuje jako delikt, ale též o tom, proč správní orgán toto určité jednání účastníka považuje za delikt. V projednávané věci takto žalovaná nepostupovala, protože v oznámení o zahájení řízení není taková věcná úvaha obsažena. To ovšem se významně dotklo práv žalobkyně, neboť ta se ve svém vyjádření nemohla nijak vypořádat se vzneseným obviněním, jestliže se sice dověděla, jaké konkrétní scény či záběry má žalovaná za vadné ve smyslu ust. § 32 odst. 1 písm. g) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ale nebyla nijak vyrozuměna o tom, proč má žalovaná za to, že předmětný pořad může ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých čili z jakých vlastností pořadu možnost onoho ohrožení vyplývá.

Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Městský soud v Praze k závěru, že žaloba byla podána důvodně, a proto podle ust. § 78 odst. 1 soudního řádu správního napadené rozhodnutí zrušil a věc podle ust. § 78 odst. 4 soudního řádu správního vrátil žalované k dalšímu řízení. Návrhem na moderaci uložené sankce se proto soud nezabýval.

Výrok o nákladech je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 soudního řádu správního, když žalobkyně měla ve věci úspěch a jeho náklady řízení sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku z podané žaloby ve výši 2000,- Kč a jednak z odměny advokátce za dva úkony právní služby po 2100,- Kč a ze související náhrady hotových výdajů po 300,- Kč podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění; náhradu včetně sazby daně z přidané hodnoty v celkové výši 7 760,- Kč je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně Mgr. Ludmily Kutějové, advokátky.

Soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání podle ust. § 76 od51 odst. 1 písm. a) a c) soudního řádu správního.

Poučení: proti tomuto rozsudku je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat k Městskému soudu v Praze ve lhůtě dvou týdnů ode dne doručení rozsudku. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

V Praze dne 2. února 2011

JUDr. Slavomír Novák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru