Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Ca 325/2009 - 23Rozsudek MSPH ze dne 20.05.2011

Prejudikatura

2 Ans 3/2006 - 49


přidejte vlastní popisek

8 Ca 325/2009

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudců JUDr. Marcely Rouskové a JUDr. Hany Pipkové ve věci žalobce: DINESIA a.s. (dříve Leasing České spořitelny, a.s.), se sídlem Praha 8, Střelničná 8/1680, zastoupen Sofií Komrskovou, daňovou poradkyní, se sídlem Euro-Trend, s.r.o., Praha 1, Senovážné nám. 23, proti žalovanému: Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu, Praha 1, Štěpánská 28, v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného ve věci odvolání proti platebnímu výměru vydanému Finančním úřadem pro Prahu 8 dne 18.10.2005 pod č.j. 238698/05/008511/4833,

takto:

I. Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu je povinno vydat rozhodnutí o

odvolání proti platebnímu výměru vydanému Finančním úřadem pro

Prahu 8 dne 18.10.2005 pod č.j. 238698/05/008511/4833 a to do 30 dnů

od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 5.800,-

Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobce

Sofie Komrskové, daňové poradkyně.

Odůvodnění:

Žalobkyně, označená jako Leasing České spořitelny a.s., se domáhala ochrany proti nečinnosti způsobené nevydáním rozhodnutí o odvolání po zrušení původního rozhodnutí Městským soudem v Praze rozsudkem č.j. 9 Ca 174/2007-73 ze dne 30. 1. 2009. V žalobě uvedla, že označeným rozsudkem soud vyhověl její žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu č.j. 3692/07-1500-100146 ze dne 7. 3. 2007, a toto rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Další řízení, které by ukončilo odvolací proces, však dosud neproběhlo. Žalobkyně využila prostředku ochrany proti nečinnosti Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu, tedy podnět podle ust. § 34c zákona o správě daní a poplatků, poukázavši na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu 2 Ans 4/2007-53 ze dne 25. 7. 2007. Na tento podnět reagovalo Ministerstvo financí přípisem ze dne 13. 10. 2009, v němž s odkazem na neidentifikovanou judikaturu Nejvyššího správního soudu odpovědělo zcela irelevantně. Ze zmíněného judikátu Nejvyššího správního soudu je jednoznačné, že pokud se chtěl žalovaný vyhnout nečinnosti, byl povinen respektovat názor soudu, že samotné podání kasační stížnosti nemá v rámci daňových věcí vliv na plnění povinností, které žalovanému vyplynuly z rozsudku Městského soudu v Praze a pokus žalovaného o jeho změnu cestou kasační stížnosti nemá vliv na jeho povinnost vydat rozhodnutí o odvolání. Žalovaný svým nekonáním porušuje princip legitimního očekávání. Žalobce proto navrhl, aby soud rozhodl, že Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu je povinno vydat bezodkladně ve shodě s právními závěry rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 9 Ca 174/2007-73 ze dne 30. ledna 2009 rozhodnutí o odvolání.

Žalovaný se k žalobě vyjádřil s tím, že podle citovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu se v případě nerespektování pravomocného soudního rozsudku a nepokračování v řízení pouze může jednat o nečinnost, a to podle okolností. Nejvyšší správní soud si též byl vědom obtížnosti řešení situace, kdy zruší rozsudek krajského soudu, jímž bylo správní rozhodnutí zrušeno, přičemž v mezidobí bylo vydáno nové rozhodnutí o odvolání v téže věci. Žalovaný kromě toho uvedl, že v tomto konkrétním případě o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti nepožádal, učinil však tak u dalších obdobných rozhodnutí týkajících se žalobcova penále za jiná zdaňovací období. Navrhl, aby soud žalobu zamítl.

Městský soud v Praze přezkoumal postup žalovaného v rozsahu uplatněných žalobních námitek, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

Mezi stranami je nesporné, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2009, č.j. 9 Ca 174/2007-73, bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného ze dne 7.3.2007, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 8 ze dne 18. 10. 2005, č. j. 238698/05/008511/4833, kterým byl účastníkovi řízení sdělen předpis penále na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období červen 1998 ve výši 2 933 873 Kč.

V daném případě od právní moci rozsudku Městského soudu v Praze do podání kasační stížnosti žalovaným, přičemž návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti žalovaným podán nebyl (žalovaný uvedl, že Nejvyšší správní soud v obdobných věcech kasačním stížnostem odkladný účinek nepřiznal), začala běžet lhůta pro vydání nového rozhodnutí. Lhůta k vydání rozhodnutí o odvolání tedy žalovanému běžela od právní moci rozsudku Městského soudu v Praze a dále i po celou dobu po podání žalob na ochranu proti nečinnosti, neboť z podkladů předložených žalovaným, a to ani žalovaný nevyvrací, nebyl učiněn žádný úkon vůči žalobci ani žádný jiný úkon, který by dokládal činnost žalovaného v znovu probíhajícím odvolacím řízení. Lhůtu k vydání rozhodnutí o odvolání ust. § 50 daňového řádu ( zákona č. 337/1992 Sb. ve znění účinném do 1.1.2011, ani ust. § 109 a násl. zákona č.280/2009 Sb. účinného od 1.1.2011)) nestanovilo; podle pokynu č. D-308 čl. I, bod 1. písm.b) byla obecně stanovena lhůta 6 měsíců pro vydání rozhodnutí o odvolání. Tato lhůta do dne podání žaloby na ochranu proti nečinnosti (počínaje právní mocí rozsudku Městského soudu v Praze) uplynula. Obrana žalovaného nespočívá v tvrzení, že by tato lhůta se stavěla, že by se do jejího běhu tedy nezapočítávala určitá doba z důvodů jím prováděných úkonů relevantních a směřujících k správnému stanovení daňového penále, k nimž by byl zavázán uvedenými rozsudky; tím spíše nelze dovodit, že by zde byly relevantní důvody pro prodloužení této lhůty na dvojnásobek dle uvedeného pokynu D-308.

Spornou je v daném případě mezi stranami otázka, zda za daných okolností tohoto případu lze postup žalovaného, kdy nevydal znovu rozhodnutí o odvolání proti platebnímu výměru na penále, ale vyčkával rozhodnutí o jím podané kasační stížnosti, posoudit jako nečinnost žalovaného, nebo, zda může obstát názor žalovaného, že v takovémto případě nejde o nečinnost, neboť jsou zde okolnosti zvláštní.

Městský soud v Praze v prvé řadě neshledal důvodu se odchýlit od závěrů vyslovených rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu v usnesení č.j. 2 Ans 3/2006-49 ze dne 24.4.2007 ( jehož se i žalovaný dovolává), v němž je obecně konstatováno, že zruší-li krajský soud rozhodnutí správního orgánu, je povinností správního orgánu pokračovat v řízení a řídit se přitom závazným právním názorem vyjádřeným v pravomocném soudním rozhodnutí, bez ohledu na to, zda je ve věci podána kasační stížnost a že nerespektuje-li správní orgán pravomocné soudní rozhodnutí a nepokračuje řádně v řízení, může se dle okolností jednat o nečinnost, proti níž se lze bránit podáním žaloby dle ustanovení § 79 a násl. soudního řádu správního

Samotné podání kasační stížnosti žalovaným proti rozsudku krajského soudu není v intencích závěrů uvedeného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu tak možno shledat překážkou dalšího správního řízení, protože není součástí řádného postupu správního orgánu vylučujícího nové rozhodnutí ve věci. Je tomu tak proto, že „ Rozhodování soudů o žalobách proti správním rozhodnutím (§ 65 a násl. s. ř. s.) je podrobením rozhodovacích procesů ve veřejné správě soudní kontrole. Jde o zákonné naplnění ústavního práva na soudní ochranu vyjádřeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a umožňujícího každému, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, obrátit se na soud, aby ten přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí. Soud v takovém řízení váží zákonnost postupu a rozhodnutí správního orgánu, aniž by na správní řízení instančně navazoval. Nejde o pokračování ve správním řízení; soud rozhodující ve správním soudnictví není a ani nemůže být vázán skutkovým stavem zjištěným správním orgánem. Součástí žalobního a výjimečně i kasačního řízení může být i vlastní soudní dokazování (§§ 54, 77, 109 s. ř. s.). Toto dokazování totiž sleduje pouze ověření skutkového stavu, z něhož vycházel, nebo měl vycházet, správní orgán. Soudní přezkum rozhodovacích procesů ve veřejné správě je tak nutno i vnímat jako ústavní projev dělby moci, jehož neoddělitelnou součástí je systém vzájemných brzd a protivah či vztahů, zde mezi mocí výkonnou a soudní, v níž jsou soudy nadány pravomocí mj. rušit autoritativně akty moci výkonné a zavazovat jednotlivé správní orgány závazně vyslovovanými názory, jimž odpovídá povinnost těchto orgánů se jimi řídit a v jejich intencích postupovat dále v řízení a při rozhodování.

Pro soudní řízení ve správním soudnictví je charakteristické, že správní orgány mají postavení žalovaného, tedy účastníka řízení. Jejich vlastní úkon (zde podání kasační stížnosti) nelze chápat jako vlastní výkon pravomoci ve správním řízení, tedy aktivní činnost orgánu směřující k rozhodnutí o právech či povinnostech jeho účastníků, nýbrž jako uplatnění procesních práv účastníka v soudním řízení vůči soudu s předpokládanými účinky, stejně jako by takový úkon učinil kterýkoliv jiný účastník řízení. To vše v ústavním rámci daném čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, tedy v prostředí rovného postavení všech účastníků řízení bez rozdílu.

Ve správním soudnictví (§ 54 odst. 5 s. ř. s.) rozsudek krajského soudu nabývá právní moci doručením a podle odst. 6 téhož ustanovení je výrok pravomocného rozsudku závazný pro všechny účastníky, osoby na řízení zúčastněné, a pro orgány veřejné moci. Podle odst. 7 téhož ustanovení se stane rozsudek vykonatelným, jakmile uplyne lhůta k plnění, kterou soud ve výroku stanovil, a není-li vyslovena povinnost k plnění, nebo není-li stanovena lhůta k plnění, jeho právní mocí. Institut právní moci není vlastní jen soudnímu řízení správnímu, ale všem dalším oblastem, kde dochází k vydávání aktů státní moci, kterými je autoritativně rozhodováno o právech a povinnostech fyzických nebo právnických osob. Jde o důležitou vlastnost rozhodnutí znamenající jeho nezměnitelnost (formální právní moc) a závaznost (materiální právní moc). Na jedné straně vyjadřuje vůli státu vyřešit konečně určitou věc, vedle toho pak i zákaz dále jednat o téže věci v rámci téhož procesu. Jde o významnou záruku právní jistoty nejen pro účastníky řízení a jejich práva a svobody, ale i pro celou společnost. Musí být respektováno všemi státními orgány i osobami, věc je rozřešena konečně a závazně.

Rozhodnutí je zásadně nezměnitelné, pokud proti němu není připuštěn řádný opravný prostředek, jehož podání v teorii i praxi tradičně bývá spojeno s odkladem vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, zpravidla do doby, než je o opravném prostředku rozhodnuto. Nezměnitelnost neznamená nedotknutelnost jakéhokoliv rozhodnutí vůbec, nicméně průlom do pravomocného rozhodnutí je možný jen výjimečně cestou mimořádného opravného prostředku.

Je tomu tak stejně ve všech soudních procesních řádech, které upravují mimořádné opravné prostředky (srovnej např. úpravu dovolání v civilním i trestním soudním řízení, v tom nadto ještě stížnost pro porušení zákona), kde lze vysledovat velmi omezené zákonné důvody, přísné procesní náležitosti, krátké lhůty pro podání, soustředění k nejvyšším soudním instancím, apod. V praxi tak bývá změněn jen nepatrný zlomek pravomocných rozhodnutí.

Nejinak je tomu i u kasační stížnosti. Ta, ač její důvody nejsou vymezeny natolik úzce, nepřestává být opravným prostředkem mimořádným, majícím všechny atributy jak „příbuzné“ prostředky v ostatních procesních řádech. Mimořádnost tohoto prostředku je zde odůvodněna zvláštní povahou správního soudnictví, kde (na rozdíl od obecného soudnictví) věc před případným předložením soudu nejprve prochází zpravidla dvěma stupni správního řízení, v němž je dostatečný prostor pro vyřešení jak skutkových, tak i právních otázek případu. Posouzení, zda správní orgány učinily v tomto směru vše zákonným způsobem, je věcí soudního přezkumu, a to v jediné soudní instanci.

V řízení podle hlavy druhé dílu prvního soudního řádu správního rozhoduje-li soud o žalobě rozsudkem, přichází v úvahu rozhodnutí podle § 76 nebo 78, a to zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení žalovanému, vyslovení nicotnosti správního rozhodnutí (přičemž v těchto případech je v dalším řízení správní orgán vázán v rozsudku vysloveným právním názorem), nebo zamítnutí žaloby. Doručením rozsudku účastníkům tento nabývá právní moci a vzhledem k tomu, že ani v případě zrušení správního rozhodnutí nestanovuje soud výrokem rozsudku nějakou povinnost a lhůtu k plnění, stává se tím obvykle i vykonatelným“.

Městský soud v Praze ve shodě s uvedeným usnesením Nejvyššího správního soudu má za to, že obě strany sporu mají právo obrátit se v případě nesouhlasu s výsledky soudního přezkumu provedeného krajským soudem na Nejvyšší správní soud s kasační stížností, a to samo o sobě nemůže znamenat, že procesy navazující zpravidla na pravomocné rozhodnutí krajského soudu, tedy podle okolností buď výkon rozhodnutí správního orgánu (v případě zamítnutí žaloby) nebo pokračování ve správním řízení dle pokynů vyslovených v soudním rozhodnutí (v případě kasačního rozhodnutí), ustanou až do rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti. Kasační stížnost jako mimořádný opravný prostředek tedy nemá, až na výslovné zákonné výjimky (obdobně jako i jiné mimořádné opravné prostředky) účinek přiznaný zpravidla řádným opravným prostředkům (odvolání); rozsudek krajského soudu nelze ve správním soudnictví napadnout opravným prostředkem, který by byl ex lege spojen s odkladným účinkem, právě až na stanovené výjimky (např. ve věcech mezinárodní ochrany dříve azylu) a podání kasační stížnosti správním orgánem tedy nebrání samo o sobě správnímu orgánu v pokračování ve správním řízení, tak jako v případě podání kasační stížnosti žalobcem nejsou vyloučeny účinky právní moci a vykonatelnosti rozhodnutí.

V daném případě pak zamezit důsledkům zrušujícího rozsudku městského soudu po dobu kasačního řízení bylo možné podle soudního řádu správního cestou přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

Městský soud v Praze proto za konkrétního stavu nemohl přisvědčit žalovanému, že jsou zde okolnosti vylučující jeho nečinnost, pakliže v řízení nepokračoval a vyčkával rozhodnutí o kasačních stížnostech bez dalšího, když ani nepodal návrh, aby jím podané kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek, který by však Nejvyšším správním soudem přiznán nebyl.

Jak v uvedeném usnesení Nejvyšší správní soud uvedl, právě pro „individuálnost každého případu zákon nespojil (až na výše uvedenou výjimku ve věci neúspěšného žadatele o poskytnutí mezinárodní ochrany, u něhož by vyhoštění z území republiky do země původu po zamítnutí žaloby fakticky znemožnilo účinně se domoci poskytnutí ochrany) samo podání kasační stížnosti s odkladným účinkem, aby ve výjimečných případech mohlo být vydáno individuální soudní rozhodnutí respektující zvláštní okolnosti případu, které odůvodní jinak obvyklé vlastnosti právní moci soudního rozhodnutí, které je výsledkem provedeného přezkumu správního rozhodnutí, totiž závaznost a nezměnitelnost soudního rozhodnutí. Buďto nastanou účinky pravomocného a vykonatelného správního rozhodnutí nebo správní orgán bude řádně pokračovat v řízení zavázán důvody vyjádřenými v rozsudku soudu.“

V daném případě proto samotné podání kasační stížnosti nemůže být oporou pro to, aby žalovaný v řízení nepokračoval a nerozhodl. Takovou okolností pak nemůže být ani to, že právní otázka rozhodná pro posouzení merita věci byla předložena k rozhodnutí rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu. Soud neshledal v tomto okolnosti vylučující nečinnost žalovaného, takovými mohou být zvláštní skutečnosti konkrétního případu, nikoli zákonem nastavená procesní pravidla pro řízení o kasační stížnosti. Obecně lze tvrzeným důsledkům (účinkům respektování rozsudku městského soudu) zabránit přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti podané proti takovému rozsudku.

Městský soud v Praze za daného skutkového a právního stavu proto v konkrétním projednávaném případě při posuzování tvrzené nečinnosti žalovaného, shodně jak s právním názorem vyjádřeným v uvedeném usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu tak i se závěry uvedenými senátem 10 Ca zdejšího soudu, má za to, že žaloba je důvodná, a proto v souladu s ust. § 81 odst. 2 soudního řádu správního uložil žalovanému povinnost vydat rozhodnutí ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku. Není důvodu podle názoru soudu stanovit lhůtu delší, ale lhůta 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku se soudu jeví jako přiměřená.

O nákladech řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věta prvá soudního řádu správního. Žalobce měl ve věci plný úspěch, proto mu přísluší právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Náklady řízení představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 1.000,- Kč a náklady právního zastoupení žalobce daňovou poradkyní ve výši 4.800,- Kč, což tvoří 2 úkony právní služby po 2.100,- (převzetí zastoupení, sepsání žaloby) dle § 7, § 9 odst. 3 písm. f), § 11 odst. 1 písm. a), d), vyhlášky č. 177/1996 Sb. a 2 režijní paušály po 300,- Kč dle § 13 odst. 3 cit. vyhlášky. Náklady řízení tedy činí celkem 5.800,- Kč, jak je ve výroku rozsudku uvedeno.

Poučení: proti tomuto rozsudku je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat k Městskému soudu v Praze ve lhůtě dvou týdnů ode dne doručení rozsudku. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

V Praze dne 20. května 2011

JUDr. Slavomír Novák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru