Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Ca 282/2007 - 35Rozsudek MSPH ze dne 30.09.2010

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
4 As 9/2011 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek

8 Ca 282/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň JUDr. Hany Pipkové a JUDr. Marcely Rouskové v právní věci žalobce: A. S., státní příslušnost Ukrajina, bytem Ústí nad Labem, Sociální péče 7, zastoupen JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 4, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, poštovní schránka 21, Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 13. 6. 2007, č.j. VS-12/RK/3-2007,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal zrušení rozhodnutí ministra vnitra ze dne 13. 6. 2007, kterým byl zamítnut jeho rozklad proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 30. 10. 2006, č.j. VS-467/53/2-2005, jímž nebylo podle ust. § 7 odst. 1 zákona č. 40/1933 Sb., o nabývání a

pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů, vyhověno jeho žádosti o udělení státního občanství České republiky. Žalovaný konstatoval, že žalobce má na území České republiky povolen dlouhodobý pobyt od roku 1997 za účelem podnikání, jeho manželka rovněž (od roku 1998), nikoliv však pobyt trvalý. Dále vzal v úvahu absenci povolení trvalého pobytu a dosud neukončené řízení o udělení azylu žalobci a konstatoval nemožnost prominout podmínku stanovenou v ust. § 7 odst. 1 písm. a) zákona o státním

občanství.

Proti tomuto rozhodnutí směřovala žaloba, v níž žalobce uvedl, že žalovaný dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, z nichž dovodil nesprávné právní závěry. Dále namítl, že žalovaný nesprávně nevyhověl žádosti žalobce o přerušení řízení o udělení státního občanství až do pravomocného vyřešení žádosti o udělení azylu. Vytkl rovněž, že posuzování toho, zda žalobce skutečně trvale žije na území České republiky je otázkou skutkovou, kterou je nutno zodpovědět dokazováním. Navrhl proto, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě odmítl žalobní námitky, poukázav na podmínku nejméně pěti let povoleného trvalého pobytu žadatele na území České republiky a na to, že řízení o udělení azylu není předběžnou otázkou ve vztahu k udělení státního občanství.

Při jednání dne 30. září 2010, k němuž se žalobce ani jeho zástupce nedostavili, setrval žalovaný na svém skutkovém i právním stanovisku a navrhl, aby soud žalobu zamítl.

Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, v rozsahu uplatněných žalobních námitek, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Žalobce v žalobě především uvedl, že žalovaný dospěl na podkladě důkazů provedených v řízení k nesprávným skutkovým zjištěním, z nichž následně dovodil nesprávné právní závěry, protože se vůbec nezabýval splněním podmínek pro udělení státního občanství uvedených v ust. § 7 odst. 1 písm. b) až e) zákona o nabývání a pozbývání státního občanství.Zejména žalovaný nevyčerpal všechny možnosti, jak náležitě skutkový stav zjistit, a dále nedostatečně hodnotil shromážděné podklady, čímž překročil meze správního uvážení. Žalovaný se žádným způsobem nevypořádal s tvrzeními a důkazními návrhy předloženými žalobcem, neměl vůči nim námitek a v podstatě jen obecně konstatoval, že dlouhodobý pobyt není pobytem trvalým, a vůbec se nezabýval konkrétní situací žalobce .

Tuto žalobní námitku shledal soud nedůvodnou.

Podle ust. § 7 odst. 1 zákona o nabývání a pozbývání státního občanství, ve znění pozdějších předpisů, státní občanství České republiky lze na žádost udělit fyzické osobě, která splňuje současně tyto podmínky:

a) má na území České republiky ke dni podání žádosti po dobu nejméně pěti let povolen trvalý pobyt a po tuto dobu se zde převážně zdržuje,

b) prokáže, že nabytím státního občanství České republiky pozbude dosavadní státní občanství, nebo prokáže, že pozbyla dosavadní státní občanství, nejde-li o bezdomovce nebo osobu s přiznaným postavením uprchlíka na území České republiky,

c) nebyla v posledních pěti letech pravomocně odsouzena pro úmyslný trestný čin, d) prokáže znalost českého jazyka a

e) plní povinnosti vyplývající z ustanovení zvláštního právního předpisu upravujícího pobyt a vstup cizinců na území České republiky, povinnosti vyplývající ze zvláštních předpisů upravujících veřejné zdravotní pojištění, sociální zabezpečení, důchodové pojištění, daně, odvody a poplatky.

Tyto podmínky jsou stanoveny kumulativně, což znamená, že musí být u každého žadatele splněny všechny současně, aby bylo možno udělit mu státní občanství České republiky. Pokud by jen jediná z podmínek nebyla splněna, nelze občanství udělit.

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalobce měl v České republice povolený dlouhodobý pobyt od roku 1997 za účelem podnikání, avšak trvalý pobyt na území České republiky povolený neměl (viz strana 2 odůvodnění). Je tedy zřejmé, že žalobce nesplňoval již v pořadí první podmínku pro udělení státního občanství, uvedenou v ust. § 7 odst. 1 písm. a) zákona o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, a již jen pro tuto skutečnost nebylo možno mu toto státní občanství udělit. Nebyl tedy žádný důvod k tomu, aby se Ministerstvo vnitra zabývalo zkoumáním a hodnocením splnění dalších podmínek podle ust. § 7 odst. 1 písm. b) až e) cit. zákona, neboť i kdyby byly tyto další

podmínky splněny, absence oné první (trvalý pobyt) znemožňovala žalobcově žádosti vyhovět. Námitka, že žalovaný v tomto směru nevyčerpal všechny možnosti, jak náležitě skutkový stav zjistit, a dále nedostatečně hodnotil shromážděné podklady, čímž překročil meze správního uvážení, je proto zcela bezpodstatná. Rovněž tak je nutno odmítnout tvrzení žalobce, že žalovaný se žádným způsobem nevypořádal s tvrzeními a důkazními návrhy předloženými žalobcem a neměl vůči nim námitek. Zde není zřejmé, co má žalobce tímto zcela obecným a nekonkrétním tvrzením na mysli, neboť ze správního spisu nelze zjistit, že by žalobce v průběhu správního řízení uplatnil jakákoliv tvrzení či důkazní návrhy, relevantní z hlediska ust. § 7 odst. 1 zákona o nabývání a pozbývání státního občanství.

Dále žalobce namítl, že žádal, aby bylo řízení o udělení českého státního občanství přerušeno do pravomocného vyřešení žádosti žalobce o udělení azylu jako předběžné otázky. Ministerstvo vnitra i ministr vnitra však dospěli k názoru, že se o předběžnou otázku nejedná a k řízení o udělení azylu ve svém rozhodování přihlížet nebudou. Na druhé straně však žalovaný ve svém rozhodnutí se opírá o stanoviska Policie ČR a Krajského úřadu Ústeckého kraje, která právě neukončené řízení o udělení azylu shodně uvádějí jako důvod pro neudělení státního občanství. Žalovaný tedy postupoval nesprávně, když probíhající řízení o udělení azylu jako předběžnou otázku neuznal, avšak na druhou stranu jím argumentoval v neprospěch žalobce.

Předběžnou otázkou se podle ust. § 57 odst. 1 správního řádu rozumí otázka, již nepřísluší správnímu orgánu rozhodnout a o které nebylo dosud pravomocně rozhodnuto, přičemž vydání rozhodnutí na jejím řešení závisí.

Žalobní námitka by tedy byla důvodná, jestliže by bylo zřejmé, že rozhodnutí o udělení státního občanství žalobci záviselo na rozhodnutí o žádosti žalobce o azyl, přičemž žalovanému nepříslušelo rozhodnout, a současně v této věci dosud pravomocně rozhodnuto nebylo.

Ze správního spisu je zřejmé, že žalobce při jednání u Ministerstva vnitra dne 21. 9. 2006 uvedl, že je od 19. 1. 2006 žadatele o udělení azylu v České republice, a že požádal, aby správní orgán řízení o udělení státního občanství přerušil do pravomocného vyřešení předběžné otázky, která spočívá v řízení o žádosti o udělení azylu. V případě kladného rozhodnutí o udělení azylu by totiž mohla být ze strany žalobce splněna podmínka podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona o nabývání a pozbývání státního občanství.

Ministerstvo vnitra v rozhodnutí ze dne 30. 10. 2006 této žádosti nevyhovělo, s tím, že se nejedná o předběžnou otázku; tentýž závěr pak konstatoval i ministr vnitra.

Soud zde dospěl k názoru, že správní orgány postupovaly v předmětné věci správně. Jak je uvedeno výše, za předběžnou považuje zákona jen takovou otázku, na jejímž vyřešení záviselo rozhodnutí v přezkoumávané věci. V normách zákona o nabývání a pozbývání státního občanství však není uvedeno nic, z čeho by vyplývalo, že rozhodnutí o udělení státního občanství České republiky závisí na tom, zda cizinci je udělen azyl či nikoliv. Mezi těmito dvěma instituty není žádný přímý ani nepřímý vztah a ostatně ani sám žalobce, a to ani ve správním řízení, ani v podané žalobě, nijak nevyložil, v čem by měl takový vztah spočívat a z čeho jej dovozuje. Ze zákona o nabývání a pozbývání státního občanství je sice zřejmé, že podmínku pětiletého trvání trvalého pobytu lze prominout (viz ust. § 11 odst. 1 cit. zákona), avšak důvodem tohoto prominutí není udělení azylu. Nezbývá proto než uzavřít, že i kdyby byl žalobci azyl udělen, nic by to neměnilo na tom, že by musel prokázat splnění podmínky existence trvalého pobytu na území České republiky (což neprokázal). Skutečností je, že jako součást podkladu pro rozhodnutí jsou žalovaným zmíněna vyjádření Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 15. 5. 2006 a Policie ČR – oddělení cizinecké police Ústí nad Labem ze dne 17. 7. 2006, v nichž není udělení státního občanství žalobci doporučeno s přihlédnutím k tomu, že žalobce nemá na území České republiky povolený trvalý pobyt a rovněž dosud není ukončeno řízení o azylu. Žalovaný však obě vyjádření toliko cituje, aniž by z výroků o neukončeném azylovém řízení vyvozoval cokoliv relevantního; rozhodně pak nelze tvrdit, že probíhajícím řízením o azylu žalovaný argumentoval v neprospěch žalobce.

Konečně žalobce namítl, že podmínku existence trvalého pobytu možno vykládat různě, jelikož v předmětné věci se jedná jen o ustálenou judikaturu. Každý případ je potřeba posuzovat jednotlivě. Zda žalobce skutečně trvale žije na území České republiky, je otázka skutková, která se prokazuje nikoliv jen potvrzením o povolení k pobytu, ale především obvyklými důkazními prostředky, tedy svědky a listinami. Žalovaný však k okolnostem pobytu žalobce v ČR nezaujal žádné stanovisko, vyjma toho, že se nejedná o pobyt trvalý. Opomenul tak skutečnosti, se kterými se vypořádat mohl a měl, a dále podle názoru žalobce se rovněž v rozporu se zákonem nevypořádal náležitě s otázkou, zda u žalobce není dán důvod prominutí podmínky trvalého pobytu na území České republiky, shledal-li, že žalobce tuto podmínku nesplňuje.

Rovněž tuto argumentaci soud neakceptoval. Především je nutno odmítnout názor žalobce, že otázka trvalého pobytu je otázkou skutkovou. Především totiž jde o záležitost právní, neboť „trvalý pobyt“ je právní termín, upravený v ust. § 65 a násl. zákona o pobytu cizinců. Trvalým pobytem tedy není jakékoliv časově dlouhé pobývání cizince na území České republiky, ale jen takové, které se realizuje na základě povolení k trvalému pobytu, jež vydává příslušný orgán státní správy po provedeném řízení. Jak je vyloženo v napadeném rozhodnutí, žalobci povolení k trvalému pobytu nebylo uděleno, a proto jeho pobyt na území České republiky bez ohledu na jeho délku nemá podobu trvalého pobytu podle zákona o pobytu cizinců. Tato skutečnost byla žalovaným zjištěna bez jakýchkoliv pochybností. V návaznosti na tom je pak zcela irelevantní žalobcův požadavek na dokazování jeho skutečného pobytu na území České republiky, neboť i kdyby bylo prokázáno, že žalobce zde skutečně žije (což není předmětem sporu), nebylo by to z hlediska rozhodování o udělení státního občanství podstatné.

Pokud pak jde o možné prominutí podmínky trvalého pobytu, nezbývá než poukázat na zákonnou úpravu.

Podle ust. § 11 odst. 1 zákona o nabývání a pozbývání státního občanstvíM inisterstvo vnitra může prominout podmínku stanovenou v § 7 odst. 1 písm. a), a to za podmínek stanovených pod písm. a) až h), avšak jen tehdy, má-li žadatel na území České republiky povolen trvalý pobyt. Výjimka podle ust. § 11 odst. 1 cit. zákona se tedy zjevně týká pouze

délky tohoto trvalého pobytu, takže za splnění podmínek stanovených pod písm. a) až h) by nebylo nutné, aby tento pobyt trval nejméně pět let. Tuto výjimku však zákon výslovně připouští u žadatele, který na území České republiky má povolen trvalý pobyt. Vzhledem k tomu, že žalobce na území České republiky trvalý pobyt povolen neměl, bylo zcela neúčelné a konec konců nemožné, aby se správní orgán zabýval možnou aplikací výjimky podle ust. § 11 odst. 1 zákona o nabývání a pozbývání státního občanství .Jeho rozhodnutí tedy v tomto směru netrpí žádnou vadou a žalobní námitka je proto nedůvodná.

Městský soud v Praze tedy dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně, a proto ji podle ust. § 78 odst. 7 soudního řádu správního zamítl tak, jak je ve výroku tohoto rozsudku uvedeno.

Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 soudního řádu správního, když žalobce ve věci úspěch neměl a žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.

Poučení: proti tomuto rozsudku je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat

k Městskému soudu v Praze ve lhůtě dvou týdnů ode dne doručení rozsudku. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

V Praze dne 30. září 2010

JUDr. Slavomír Novák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru