Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Ca 206/2009 - 36Rozsudek MSPH ze dne 12.09.2013


přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 8Ca 206/2009 - 36-40

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň JUDr. Hany Pipkové a JUDr. Marcely Rouskové v právní věci žalobkyň: a) J. Š., b) E. P., obě zastoupeny JUDr. Olenou Cvetlerovou, advokátkou se sídlem Strážovská 78/5, Praha 16, proti žalovanému: Ministerstvo kultury, Maltézské náměstí 1, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 5. 20096, č.j. 2663/2009,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se podanou žalobou domáhaly zrušení rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 25. 2. 2009, kterým bylo zamítnuto jejich odvolání proti rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 29. 1. 2009, č.j. KUOK 10256/2009, jímž bylo v přezkumném řízení změněno rozhodnutí Magistrátu města Olomouce ze dne 29. 1. 208, č.j. SmOI/OKRT/20/3050/2007/Za, a to tak, že se nepovoluje výjimka z rozhodnutí referátu kultury Okresního úřadu Olomouc ze dne 21. 9. 1995 zn. Kult. 2973/95/G o ochranném pásmu kolem kulturních památek areálu Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku a areálu bývalého premonstrátského kláštera Hradisko pro výstavbu bytových domů.

V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že v řízení jde o výstavbu rodinných domů v ochranném pásmu kolem uvedených kulturních památek, a to v lokalitě č. 6 ochranného pásma, v němž je dle rozhodnutí tehdejšího Okresního úřadu Olomouc ze dne 21.9.1995 možné uskutečnit novostavby, nástavby a přístavby pouze se sedlovou střechou a maximálně o dvou nadzemních podlažích. Územní studie z června 2007, kterou si daly zhotovit účastnice řízení, přitom počítá ve všech svých variantách se třemi až čtyřmi nadzemními podlažími a plochou střechou. K tomuto záměru vydal Magistrát města Olomouce dne 29. 1. 2008 pod č.j. SmOI/OKRT/20/3050/207/Za rozhodnutí, kterým povolil výjimku z podmínek ochranného pásma pro konkrétně specifikované pozemky, nesprávně v rozhodnutí zařazené do lokality č. 4 ochranného pásma. Toto rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy, protože výstavba obytných domů není jednorázovou činností, pro kterou by bylo možné povolit výjimku ve smyslu ustanovení § 94 odst. 2 věta druhá zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu. Povolení výjimky je jednoznačně možné pouze pro časově ohraničenou jednorázovou činnost, která trvale podobu a vlastnosti ochranného pásma nenaruší. Uvedenou výjimkou nelze řešit trvalou výstavbu nemovitostí, bylo by to v rozporu se smyslem a účelem ochranného pásma. Rozhodnutí Magistrátu města Olomouce je nezákonné a mělo by být bez náhrady zrušeno. Odvolací orgán dále konstatoval, že po vydání tohoto rozhodnutí si žalobkyně zadaly zhotovení projektové dokumentace potřebné k vydání územního rozhodnutí doloženou vyjádřením dotčených orgánů a správců inženýrských sítí a že za to zaplatily zálohu ve výši 100 000,- Kč. Při sjednávání smlouvy na zhotovení dokumentace jednaly žalobkyně v dobré víře, když měly pravomocné rozhodnutí o udělení výjimky z ochranného pásma a v té době již byla schválena i změna územního plánu, která u ploch původně určených pro sport a rekreaci změnila funkční využití na plochy městského bydlení. Žalovaný při svém rozhodování musel ve smyslu § 94 odst. 4 a 5 správního řádu vážit újmu, která vznikla účastnicím řízení vynaložením peněz na projektovou dokumentaci, v poměru k újmě, která vznikla veřejnému zájmu vydáním rozhodnutí, jež není v souladu s právními předpisy, především však narušením ochrany národní kulturní památky. Ministerstvo kultury dospělo k závěru, že veřejný zájem na změně nezákonného rozhodnutí v daném případě převyšuje finanční újmu, která účastnicím řízení vznikla, když konstatoval, že eminentní je veřejný zájem nejen na zachování památky jako takové, ale rovněž na jejím začlenění do okolí, na kontextu okolní krajiny i její zástavby, zájem na jejím vizuálním působení z blízkých i dálkových pohledů a také na pohledu z místa kulturních památek na městskou památkovou rezervaci. Tento zájem vedl k prohlášení ochranného pásma obou kulturních památek.

Proti tomuto rozhodnutí směřovala žaloba, v níž žalobkyně namítly, že ve svém odvolání k Ministerstvu kultury ČR odkazovaly především na ustanovení § 94 odst. 4 a 5 správního řádu, když dokazovaly svou dobrou víru ve správnost rozhodnutí správního orgánu I. stupně o udělení citované výjimky. Dále dokazovaly, že újma jim způsobená je ve zjevném nepoměru k újmě, která by vznikla veřejnému zájmu. Ministerstvo kultury dobrou víru žalobkyň ve svém rozhodnutí uznalo. Ve věci posouzení míry újmy na zájmu žalobkyň oproti újmě na veřejném zájmu žalovaný nadřadil zájem celku nad zájem fyzické osoby, bez konkrétního prokázání faktické újmy na tomto veřejném zájmu. Ačkoliv své rozhodnutí zdůvodňuje eminentním zájmem nejen na zachování památky jako takové, ale rovněž jejím začlenění do okolí v kontextu okolní krajiny i její zástavby, neuvádí, jak konkrétně by žalobkyněmi plánovaná bytová výstavba v rámci uvedené výjimky tento veřejný zájem poškodila. Žalobkyně ve všech svých předchozích vyjádřeních dokazovaly, že k žádnému poškození nebo ohrožení v tomto smyslu nedojde. Žalovaný dává nesprávně do protikladu tyto dva zájmy, které však jsou ve vzájemném souladu. Žalobkyně v řízení stále prokazovaly, že jimi plánovaná bytová výstavba svým charakterem přispěje ke zhodnocení této výjimečné lokality a tím i k veřejnému zájmu, naopak výstavba omezená regulemi ochranného památkového pásma bude svou fádností architektonicky podprůměrná, na hranici ekonomické rentability a jako taková nebude prospěšná lokalitě jako celku. Žalovaný ve svém rozhodnutí též nebere v potaz skutečné místní terénní podmínky, a to že výškové uspořádání nemůže narušit „vizuální působení kulturní památky z blízkých i dálkových pohledů a také na pohledu z místa kulturních památek na městskou památkovou rezervaci“. Podle názoru názoru žalobkyň je rozhodnutí jak Ministerstva kultury, tak i krajského úřadu ovlivněno přílišným formalismem, který vychází ze stavu ochrany národní kulturní památky, a proto nepřipouští žádnou diskusi o tom, zda by byla vůbec tato národní kulturní památka nějakým způsobem ohrožena, kdyby bylo žalobkyním vyhověno. Žalovaný dále uvádí existenci veřejného zájmu na tom, aby vydávaná rozhodnutí správního orgánu byla v souladu s právními předpisy a dodatečné zhojení nezákonného rozhodnutí je vždy třeba bedlivě vážit, už s ohledem na špatný příklad. S tímto argumentem žalobkyně nesouhlasí, protože zde byla porušena rovnost stran v řízení a před zákonem tím, že Ministerstvo kultury upřednostnilo ještě neexistující zájem nad zájmem a dobrou vírou žalobkyň.

Pro úplnost žalobkyně poukázaly na to, že předmětné pozemky byly jejich rodině vyvlastněny v 50. letech, restituřní řízení trvalo 17 let od roku 1991 a navráceny nám byly pozemky v menší výměře. Od roku 2005 žalobkyně usilovaly o změnu územního plánu do původního stavu (pro účely bydlení). V loňském roce se jim podařilo dosáhnout částečné změny, ale jen na cca 2/3 našich pozemků. Během restitučního řízení vznikla v těsné blízkosti jejich pozemků neestetická stavba nadzemních garáží a přímo přes jejich pozemek byla vystavěna cyklistická stezka, bez toho, aby měly možnost se k těmto stavbám vyjádřit. Mnohaleté restituční řízení jim též odepřelo možnost vyjádřit se k výměře ochranného památkového pásma, které se přímo dotýká jejich vlastnických práv.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě zrekapituloval průběh správních řízení a poukázal na to, že žalobkyně v žalobě zopakovaly námitky, které uplatnily již dříve v odvolání. Odkázal proto na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

Při jednání soudu dne 12. září 2013 setrvali účastníci na svých skutkových i právních stanoviscích. Žalobkyně navrhly, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, žalovaný navrhl zamítnutí žaloby.

Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dopěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Z obsahu správního spisu je zřejmé, že Magistrát města Olomouce vadl dne 29. 1. 2008 rozhodnutí, kterým pro účely realizace územní studie na výstavbu bytových domů pozemek parc.č. 109/4, 106/2, 427, 257, k.ú. Lazce, obec Olomouc, povolil udělení výjimky z podmínek lokality č. 4 památkového ochranného pásma kolem kulturních maátek areálu chrámu Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku a raeálu bývalého premonsterátského kláštera Hradisko, které bylo vyhlášeno rozhoidnutím referátu kultury Okresního úřadu Olomouc zn. Kult.2973/95/G ze dne 21. 9. 1995.

Krajský úřad Olomouckého kraje zahájil dne 2. 6. 2008 podle ust. § 95 odst. 1 správního řádu přezkumné řízení k tomuto rozhodnutí Magistrátu města Olomouce, s tím, že bylo vydáno v rozporu s právními předpisy. V tomto řízení pak krajský úřad vydal dne 29. 1. 2009 rozhodnutí č.j. KUOK 10256/2009, jímž změnil výrok přezkoumávaného rozhodnutí Magistrátu města Olomouce tak, že se výjimka nepovoluje. Odvolání žalobkyň proti tomuto rozhodnutí pak žalovaný zamítl svým rozhodnutím ze dne 25. 5. 2009, jež je napadeno žalobou.

Městský soud se po přezkoumání věci zcela ztotožnil se závěrem žalovaného i správního orgánu I. stupně, že totiž rozhodnutí Magistrátu města Olomouce je v rozporu s právními předpisy, protože výstavba obytných domů není jednorázovou činností, pro kterou by bylo možno výjimku podle ust. § 94 odst. 2 věta druhá stavebního zákona povolit.

Podle citované normy z rozhodnutí o ochranném pásmu může stavební úřad na žádost toho, komu z něj vyplývá povinnost, povolit časově omezenou výjimku za účelem uskutečnění jednorázové činnosti.

Již z této dikce je zřejmé, že institut výjimky podle ust. § 94 odst. 2 věta druhá stavebního zákona naprosto nelze použít tehdy, měla-li by být na jejím základě v ochranném pásmu pořízena trvalá stavba (například bytový dům). Pořízení stavby takového druhu zjevně není jednorázovou činností a rozhodně ji nelze považovat za časově omezenou, neboť bytový dům se zpravidla pořizuje na dobu předem nestanovenou. Předm,ětnou výjimku by bylo možno použít jen v případě stavby dočasné, jejíž trvání by bylo omezeno zpravidla na dny, týdny či nejvýš měsíce, a jež by byla pořízena výjimečně, ojediněle, pro realizaci jednorázového účelu. Tomuto pojetí však bytový dům neodpovídá, a postup podle ust. § 94 odst. 2 věta druhá stavebního zákona tedy nebylo možno v projednávané věci použít. Soud se proto zcela ztotožnil se závěrem žalovaného o tom, že rozhodnutí Magistrátu města Olomouce ze dne 29. 1. 2008 pod č.j. SmOI/OKRT/20/3050/207/Za bylo vydáno v rozporu se zákonem.

Dále soud neakceptoval námitku žalobkyň vůči tomu, jak se žalovaný vypořádal s tím, zda újma, která by zrušením nebo změnou přezkoumávaného rozhodnutí vznikla žalobkyním, které nabyly práva z rozhodnutí v dobré víře, byla ve zjevném nepoměru k újmě, která vznikla jinému účastníkovi nebo veřejnému zájmu.

Zde soud konstatoval, že žalovaný vzal v úvahu skutečnost, že žalobkyně na základě přezkoumávaného rozhodnutí Magistrátu města Olomouce zadaly vypracování projektové dokumentace k zamýšlené stavbě a že za to zaplatily zálohu ve výši 100 000,- Kč. Vznikla jim tak újma, o níž žalovaný rozhodl, že nepřevyšuje újmu, která by vznikla veřejnému zájmu. Skutečnost, že v projednávané věci existuje veřejný zájem na ochraně areálu Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku a areálu bývalého premonstrátského kláštera Hradisko je zřejmá z toho, že oba objekty byly vyhlášeny národními kulturními památkami, a tedy požívají náležité ochrany podle zákona. V konkrétním případě je součástí této ochrany i péče o kontext jejich začlenění do okolní krajiny i její zástavby, jak konstatoval žalovaný, a to včetně začlenění vizuálního. V tomto smyslu soud shledal napadené rozhodnutí přezkoumatelným a věcně správným, neboť žalovaný nemohl vlastní úvahou změnit nebo ignorovat podmínky, jež z řádně vyhlášeného ochranného pásma vyplývají.

Pro úplnost soud konstatoval, že měly-li žalobkyně za to, že jimi zamýšlené stavby by nemohly nijak narušit vizuální působení předmětných kulturních památek, resp. pohled na ně, pak bylo na místě uvážit postup podle ust. § 94 odst. 2 věta první stavebního zákona, podle něhož rozhodnutí o ochranném pásmu lze změnit nebo zrušit i na žádost toho, komu z něj vyplývá povinnost. V takovém řízení by žalobkyně mohly uplatnit své věcné argumenty a dokazovat, že jimi zamýšlená výstavba by do ochrany obou památek nijak rušivě nezasáhla, neboť by pohledový kontaxt jejich začlenění do krajiny a okolní výstavby nijak negativně neovlivnila. Jimi zvolený postup, tedy žádost o povolení výjimky podle ust. § 94 odst. 2 věta druhá stavebního zákona, nemohl být úspěšný, neboť – jak vyloženo výše – stavba bytových domů není ani jednorázovou činností, ani nemá časově omezenou platnost.

Městský soud v Praze tedy dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně a proto ji podle ust. § 78 odst. 4 soudního řádu správního zamítl.

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 soudního řádu správního, když žalobkyně ve věci úspěch neměly a žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 12. září 2013

JUDr. Slavomír Novák,v.r.

předseda senátu

za správnost vyhotovení: Simona Štěpinová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru