Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Ca 159/2008 - 38Rozsudek MSPH ze dne 31.08.2011

Prejudikatura

3 As 37/2005


přidejte vlastní popisek

8 Ca 159/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň JUDr. Hany Pipkové a JUDr. Marcely Rouskové v právní věci žalobce: LIKIDIS TRAVEL, s.r.o., se sídlem Brno, Josefská 3, proti žalované: Česká obchodní inspekce, Štěpánská 15, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí generální ředitelky České obchodní inspekce ze dne 22. 1. 2008, č.j. ČOI:7009/2007/2008/0100/ 3000/2007/2008/Vo/Št,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí ústřední ředitelky České obchodní inspekce ze dne 22. 1. 2008, č.j. ČOI:7009/2007/2008/0100/3000/2007/2008/Vo/Št, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí České obchodní inspekce, inspektorátu Jihomoravský a Zlínský č.j. ČOI 2725/2007/3000/V/SŘ/M ze dne 31. 10. 2007, kterým byla žalobci uložena pokuta ve výši 20 000,- Kč pro porušení ust. § 12 odst. 2 písm. a) zákona č. 634/1992 Sb.. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že správní orgán I. stupně vinil žalobce z porušení citované normy proto, že před sepsáním cestovní smlouvy na zájezd Řecko – Nei Pori nebyl spotřebitel seznámen s cenou zájezdu v souladu s cenovými předpisy. Informace o ceně je neúplná, zejména vzbuzuje zdání, že cena zájezdu je nižší, než jaká je ve skutečnosti tím, že v nabídkovém listu „SUPER LAST MINUTE Řecko Paralia nebo Nei Pori letecky z Brna na 12 dní“ je uvedena cena zájezdu 8990,- Kč, avšak v dolní části letáku je uvedena další cena za příplatky – letištní taxy, bezpečnostní taxy a palivový příplatek, bez kterých nelze zájezd zakoupit. Spotřebitel tedy musí činit další kroky, aby zjistil konečnou cenu zájezdu. Žalovaný uvedl, že nezohlednil důvody uvedené v podaném odvolání a ztotožnil se s orgánem I. stupně, přičemž v podrobnostech odkázal na odůvodnění jeho rozhodnutí.

Proti tomuto rozhodnutí směřovala žaloba, v níž žalobce namítl, že jeho jednáním nebyla naplněna skutková podstata porušení § 12 odst. 2 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele, dále že náležitostí skutkové podstaty porušení této normy není skutečnost, že spotřebitel musí činit další kroky, aby zjistil konečnou cenu zájezdu, dále že v rozhodnutí správního orgánu I. stupně je uvedeno, že spotřebitel nebyl seznámen s cenou v souladu s cenovými předpisy, aniž by bylo dostatečně vysvětleno, v čem tento rozpor spočívá. Žalobce dále namítl, že správní orgány neustály v dokazování a ve výroku rozhodnutí naplnění skutkové podstaty správního deliktu a rovněž neustály předmět řízení, dále že se žalovaná nevypořádala s řadou námitek týkajících se samotné zákonnosti prvostupňového rozhodnutí a konečně že součástí žaloby činí všechny námitky, které uplatnil v odvolání. Navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k žalobě odmítla žalobní námitky, odkázala na judikaturu Městského soudu v Praze a navrhla, aby soud žalobu zamítl.

Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, v rozsahu uplatněných žalobních námitek, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Z obsahu správního spisu je zřejmé, že při kontrole provedené dne 23. 8. 2007 v provozovně žalobce byla provedena simulovaná objednávka zájezdu Řecko – Nei Pori z letáku Super last minute Řecko – letecky z Brna. Ve spise je založen rovněž předmětný leták, v němž je graficky výrazně uvedena informace o ceně zájezdu 8 990,- Kč, a v dolní části pak údaje jednak o tom, co tato cena zahrnuje a jednak o tom, co nezahrnuje (letištní taxy, cenu za dítě do 4 let, bezpečnostní taxu, palivový příplatek, stravování, transfer na letiště, pojištění léčebných výloh).

Správní orgán I. stupně ve svém rozhodnutí ze dne 31. 10. 2007 konstatoval, že do souhrnné ceny zájezdu (tj. za dopravu a ubytování) není započtena cena povinných letištních tax a palivových příplatků, které nejsou samy o sobě jednou ze služeb, ale jsou nezanedbatelnou součástí služeb. Správní orgán měl za to, že v situaci, kdy spotřebitel získává zvlášť informaci o ceně za ubytování a dopravu a zvlášť informaci o ceně povinných příplatků, která je zobrazena odděleně v jiné části letáku, vytváří pro spotřebitele představu, že cena prodávaných služeb je nižší. Tyto příplatky jsou nezbytnou součástí zájezdu a jsou zahrnuty do skutečně účtované celkové ceny. Zjištěný postup sdělení informace o ceně zájezdu vyvolává dojem, že cena je nižší, ačkoliv tomu tak není a pro konečné zjištění ceny je spotřebitel nucen nejprve správně vyhodnotit všechny zobrazené číslice a popisy k ceně služby, nalézt pravděpodobně správný postup výpočtu a nakonec provést správně součet vybraných peněžních částek. Vzhledem k celkovému charakteru a způsobu uvádění cen žalobcem nabyl dojmu, že uváděná zvýrazněná cena je cenou skutečnou a nikoliv pouhou částí skutečné účtované ceny.

Podle ust. § 2 odst. 2 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele, podle něhož informace o ceně nebo okolnost, že informace je neúplná anebo chybí, nesmí zejména vzbuzovat zdání, že cena je nižší, než jaká je ve skutečnosti.

Při rozhodování o žalobě musel Městský soud v Praze vzít ohled na skutečnost, že návod k výkladu této normy poskytl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 9. prosince 2010, č.j. 1 As 101/2010 – 82, (www.nssoud.cz), v němž konstatoval, že „předmětný katalog stěžovatele představoval porušení § 12 odst. 2 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele, neboť informace o ceně v něm uvedená vzbuzovala zdání, že cena je nižší, než jaká je ve skutečnosti. Stěžovatel v katalogu Egypt 2007, na straně 52 uváděl v tabulce cenu, která však nezahrnovala letištní a bezpečnostní taxy včetně pozemních služeb (2190 Kč na osobu), vízum (15 USD na osobu), cestovní pojištění BlueComfort a palivový příplatek dle aktuální situace. Informace o tom, že k deklarovaným cenám je nutno připočíst ještě uvedené poplatky, byla uvedena pod tabulkou. Spotřebitel tuto poznámku v mnoha případech vůbec nemusel zaregistrovat, případně by byl nucen provádět další výpočty, kterými by se teprve dobral konečné ceny zájezdu. Některé z těchto položek je přitom nezbytně nutné uhradit, bez jejich uhrazení se zájezdu nelze zúčastnit. Nejedná se tak o žádný nadstandard, u nějž by se zákazník mohl rozhodnout, zda si jej zaplatí, či ne. Zároveň je výše těchto položek dopředu vyčíslitelná (to zřejmě neplatí pro palivový příplatek, pro ostatní příplatky však ano). Není tak žádný rozumný důvod k tomu, aby uvedené položky byly uváděny odděleně od ceny zájezdu, tedy v rozporu se závěry výše citované judikatury.

Ve světle tohoto právního názoru Nejvyššího správního soud, jenž byl učiněn ve věci skutkově a právně obdobné , pak musel Městský soud v Praze žalobní námitky žalobce odmítnout.

Soud především neakceptoval námitku, že v nabídkovém letáku není neúplná cena a že tam žádná její složka nechybí, dále že způsob informování žalobce o ceně není způsobilý vytvořit u spotřebitele zdání, že cena je nižší, než jaká je ve skutečnosti. Jak je zřejmé z předmětného nabídkového letáku, cena zájezdu 8990,- Kč není cenou konečnou, neboť sám žalobce v další části letáku výslovně uvádí, že některé další nutné platby tato cena nezahrnuje, ačkoliv mu byla jejich výše známa. Tyto povinné platby (letištní taxy, bezpečnostní taxy, palivový příplatek) jsou uvedeny v další části letáku, byť na téže stránce, odděleně od výrazně uvedené ceny zájezdu a nadto písmem, resp. číslicemi, několikrát menším (3 mm vysokým), než je údaj 8990,- Kč (20 mm vysoký).

Navíc je pro spotřebitele matoucí i skutečnost, že v položce „Cena nezahrnuje“ jsou uvedeny jak platby nutné, bez kterých nelze zájezd realizovat (letištní taxy, bezpečnostní taxy, palivový příplatek) tak ale i platby volitelné, které spotřebitel platit může a nemusí (stravování, transfer na letiště v tuzemsku, pojištění). Méně zkušený spotřebitel tedy nemusí být schopen poznat a určit, co z těchto plateb je k uvedené ceně zájezdu ještě nutno připočítat a zaplatit, a co nikoliv. Cena zájezdu tak není v tomto nabídkovém letáku uvedena v souladu s § 12 odst. 2 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele, jak zcela správně konstatoval správní orgán I. stupně.

Soud tedy konstatuje, že prezentovaná cena zájezdu 8990,- Kč není cenou konečnou, neboť potenciální spotřebitel musí k této ceně připočítat další nutné a povinné platby, o jejichž existenci a výši je informován odděleně od ceny zájezdu, a to v takové grafické podobě, ve které mohou být zákazníkem přehlédnuty. Zákazník tedy musí provést vlastní početní operace, má-li se dobrat skutečné ceny zájezdu. Rovněž tak není sporu, že výrazným způsobem je mu prezentována cena, která skutečnou cenou zájezdu není. Závěr správního orgánu I. stupně, s nímž se žalovaná ztotožnila, je tak dostatečně prokázán a je odůvodněn provedenými důkazy, a to zejména nabídkovým letákem. Argument žalobce, že o existenci dalších plateb se zákazník doví z formuláře cestovní smlouvy (přihlášky), zde nemůže obstát: tyto údaje se zákazník dozví až v případě, kdy se rozhodne konkrétní zájezd koupit, nikoliv však před tím. Jeho rozhodování je tedy ovlivněno tím, co se dočte v nabídkovém letáku – a v něm kompletní cena uvedena není. Smyslem a účelem zákona přitom je, aby všechny potřebné informace o ceně měl zákazník k dispozici ještě před tím, než se k zakoupení zájezdu rozhodne.

Soud rovněž neshledal důvodnou námitku žalobce, že není náležitostí skutkové podstaty porušení § 12 odst. 2 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele skutečnost, tvrzená správním orgánem, totiž že „spotřebitel musí činit další kroky, aby zjistil konečnou cenu zájezdu“. Žalobce již ve správním řízení poukazoval na to, že spotřebitel vždy musí provést určitý výpočet ceny zájezdu, a to podle počtu osob, jejich věku apod. Žádný zákon přitom takový propočet nezakazuje; podnikatelům není žádným zákonem stanovena povinnost informovat o ceně služby tak, aby si je spotřebitel nemusel sečítat.

Podstata porušení zákona, jež je kladeno žalobci za vinu, spočívá v tom, že neuvedením souhrnné ceny za zájezd, resp. její rozdělení na několik položek, z nichž je výrazněji prezentována jen jediná, dosáhl toho, že jím nabízená cena se jeví nižší, než ve skutečnosti je. Pokud by žalobce splnil svou zákonnou povinnost, pak by byl spotřebitel informován o tom, že cena nabízeného zájezdu nečiní pro dospělou osobu 8990,- Kč, ale 11340,- Kč (včetně letištní taxy, bezpečností taxy a palivového příplatku). Tím, že žalobce nabízenou cenu uvedl bez těchto nutných plateb, mohl vzbuzovat zdání, že cena je nižší, než jaká je ve skutečnosti. Tvrzení správního orgánu o tom, že spotřebitel je nucen provádět součet dalších plateb, aby získal konečnou cenu, je tak konstatováním faktu, z něhož je vyvozen závěr o porušení ust. § 12 odst. 2 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele. Argument žalobce, že spotřebitel vždy musí provést určitý výpočet ceny zájezdu, a to podle počtu osob, jejich věku apod., je tu mimoběžný: je zřejmé, že zde se jedná o jiný výpočet, než který má na mysli správní orgán. Spotřebitel samozřejmě musí provést výpočet celkové ceny zájezdu za všechny osoby, eventuelně s přihlédnutím k jejich věku, ke svému požadavku na stravování, pojištění apod., ale to vše jsou z jeho strany volitelné položky, tedy takové, které platit může a nemusí (to závisí jen na jeho výběru a solventnosti). Naproti tomu letištní taxy, bezpečností taxy a palivový příplatek zákazník zaplatit musí, a proto musí být tyto platby součástí nabízené ceny.

Rovněž tak je nedůvodná námitka žalobce, že v napadeném rozhodnutí není dostatečně vysvětleno, v čem spočívá rozpor s cenovými předpisy. Soud má za to, že to je zcela jednoznačně a srozumitelně vyloženo v rozhodnutí správního orgánu I. stupně, s nímž se žalovaný ztotožnil. Soudu zde nezbývá, než odkázat na výše uvedenou citaci z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně, z níž je zřejmé, že tento rozpor spočívá v tom, že žalobce inzeroval konkrétní zájezd za cenu, jež nebyla cenou konečnou, neboť nezahrnovala další nutné platby, bez nichž nelze zájezd realizovat, tedy letištní taxy, bezpečností taxy a palivový příplatek . Údaj o těchto dalších nutných platbách a o jejich výši byl uveden mimo údaj o ceně zájezdu, navíc graficky podstatně méně výrazným způsobem, než cena zájezdu.

Nelze tedy souhlasit s další žalobní námitkou, že správní orgány neustály v dokazování a ve výroku rozhodnutí naplnění skutkové podstaty správního deliktu: naopak, z provedeného dokazování je jednoznačně zřejmé, že k porušení ust. § 12 odst. 2 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele došlo, jak soud vyložil výše.

Není důvodná ani námitka, že správní orgány neustály předmět řízení. V oznámení o zahájení správního řízení ze dne 24. 9. 2007 je předmět řízení vymezen zcela shodně s tím, jak bylo posléze rozhodnuto v rozhodnutí správního orgánu I. stupně, tedy že před sepsáním cestovní smlouvy nebyl žalobce seznámen s cenou zájezdu v souladu s cenovými předpisy, když v nabídkovém letáku je informace o ceně neúplná, zejména vzbuzuje zdání, že nižší, než ve skutečnosti je, a že spotřebitel musí pro zjištění konečné ceny činit další kroky, tedy připočítat cenu za letištní taxy, bezpečností taxy a palivový příplatek. Rozpor mezi zahájením řízení a rozhodnutím tedy soud neshledává.

Žalobce dále namítl, že v odvolání vznesl řadu námitek týkající se samotné zákonnosti prvostupňového rozhodnutí, ale žalovaná je sice konstatovala, avšak v napadeném rozhodnutí se s nimi nevypořádala. Námitky žalobce paušálně odmítla jako účelové a právně bezvýznamné, aniž by uvedla, v čem jejich účelovost spatřuje či proč je považuje za bezvýznamné. Přitom podle judikatury Nejvyššího správního soudu, která by se měla aplikovat i na rozhodování správních orgánů, nestačí, pokud soud pouze konstatuje, že argumentace účastníka je nesprávná, ale neuvede, v čem její nesprávnost spočívá.

Z obsahu správního spisu je zřejmé, že žalobce podal dne 19. 11. 2007 u správního orgánu I. stupně odvolání proti jeho rozhodnutí ze dne 31. října 2007. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaná konstatovala námitky obsažené v tomto odvolání a odmítl je, aniž by se však s každou jednotlivě vypořádala. Bez ohledu na to soud zastává názor, že napadené rozhodnutí není v tomto směru nepřezkoumatelné. Žalovaná k odvolacím námitkám uvedla, že je názoru, že „cena za služby pro spotřebitele má být konečná, tedy včetně všech různých poplatků ze kterých se konečná cena skládá, tj. tedy stejně taková, jako je tomu v předmětném letáku, kde je uvedeno, že cena zahrnuje ubytování, leteckou dopravu, transfer, služby delegáta, zákonné pojištění. Spotřebitel hradí předmětné náklady jmenované společnosti stejně tak,jako je tomu v případě ubytování, letecké dopravy a dalších shora uvedených služeb, které jsou do ceny zahrnuty, proto není důvod, aby různé poplatky byly v ceníku pro spotřebitele uvedeny zvlášť, a to zvláště, když poplatky jsou společnosti známy již v době vydání ceníku, stejně tak jako jí jsou známi letečtí přepravci a letiště ze kterých budou služby poskytnuty.“

Jakkoliv se tato argumentace nevyjadřuje jmenovitě ke každé jednotlivé námitce uvedené v odvolání, představuje koncentrát důvodů, pro které musela žalovaná odvolání žalobce zamítnout. Nadto je třeba napadené rozhodnutí, vydané v odvolacím řízení, interpretovat v souvislosti s rozhodnutím správního orgánu I. stupně, kde je uvedena podrobná argumentace ke zjištěnému porušení zákona. Žalobcovy námitky v odvolání jsou pouze polemikou s právním hodnocením zjištěných skutečností, jak je provedl správní orgán I. stupně, a žalovaná na tom neměla důvod cokoliv měnit. Jak je uvedeno shora, vzhledem k judikatuře Nejvyššího správního soudu Nejvyšší správní soud (rozsudek ze dne 9. prosince 2010, č.j. 1 As 101/2010 – 82), ani k jinému právnímu závěru dospět nemohla. Nemohl k němu ovšem dospět ani Městský soud v Praze.

Konečně soud konstatuje, že při přezkoumávání napadeného rozhodnutí byl vázán pouze těmi žalobními body, jež byly uvedeny v podané žalobě; k tvrzením uvedeným v jiných podáních žalobce, zejména v jeho odvolání, tedy přihlížet nemohl, a proto se jimi nezabýval.

Městský soud v Praze dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně, a proto ji podle ust. § 78 odst. 7 soudního řádu správního zamítl.

Soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání podle ust. § 51 odst. 1 soudního řádu správního.

Poučení: proti tomuto rozsudku je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat k Městskému soudu v Praze ve lhůtě dvou týdnů ode dne doručení rozsudku. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

V Praze dne 31. srpna 2011

JUDr. Slavomír Novák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru