Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Ca 12/2008 - 43Rozsudek MSPH ze dne 22.12.2010


přidejte vlastní popisek

8 Ca 12/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudců JUDr. Marcely Rouskové a Mgr. Jaromíra Sklenáře v právní věci žalobce: Občané za ochranu kvality bydlení v Brně – Kníničkách, Rozdvojovicích a Jinačovicích, občanské sdružení se sídlem U Luhu 23, Brno – Kníničky, zastoupen JUDr. Milošem Tuháčkem, advokátem se sídlem Převrátilská 330, Tábor, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č.j. 353/2007-040-STIZ/2 ze dne 20. 11. 2007,

takto:

I. Rozhodnutí Ministerstva dopravy č.j. 353/2007-040-STIZ/2 ze dne 20. 11.

2007, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 6800,- Kč

do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Miloše Tuháčka, advokáta.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí Ministerstva dopravy, odboru auditu, kontroly a dozoru ze dne 20. listopadu 2007, kterým bylo podle § 16a odst. 6 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, rozhodnuto tak, že postup povinného subjektu při vyřizování

žádosti o informace se potvrzuje. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že dne 6. 11. 2007 obdrželo Ministerstvo dopravy písemné podání žalobce, které bylo stížností podle ust. § 16a zákona o svobodném přístupu k informacím. Ministerstvo dopravy, odbor auditu, kontroly a dozoru přezkoumalo postup povinného subjektu, a z přezkumu nevyplynuly žádné skutečnosti, které by znamenaly pochybení na straně povinného subjektu.

Proti tomuto rozhodnutí směřovala žaloba, v níž žalobce namítl vážné vady v odůvodnění napadeného rozhodnutí (absenci vypořádání se s argumentací obsaženou ve stížnosti), dále nerespektování jeho práva vyjádřit se před vydáním rozhodnutí podle ust. § 36 odst. 3 správního řádu a konečně skutečnost, že o stížnosti nepříslušně

rozhodl jiný odbor Ministerstva dopravy místo ministra. Navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, případně aby vyslovil nicotnost napadeného rozhodnutí.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě odmítl, že by porušil právo žalobce na svobodný přístup k informacím, dále poukázal na to, že na vydání rozhodnutí o stížnosti se nevztahuje správní řád a uvedl, že o stížnosti rozhodl organizační útvar Ministerstva dopravy v souladu s Organizačním řádem a Podpisovým řádem Ministerstva dopravy. Navrhl proto, aby soud žalobu zamítl.

Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, v rozsahu uplatněných žalobních námitek, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

Žalobce především namítl, že rozhodnutí o stížnosti na postup při vyřizování žádosti o informace má mít formu správního rozhodnutí podle § 15 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím, tedy zejména musí obsahovat výrok s uvedením právních předpisů, podle nichž bylo rozhodováno, odůvodnění a poučení o opravném prostředku. Napadené rozhodnutí však vykazuje vážné vady v odůvodnění, neboť žalovaný se žádným relevantním způsobem nevypořádal s argumentací žalobce ve stížnosti podle § 16a zákona osvobodném přístupu k informacím, a pouze obecně konstatuje, že rozhodnutí povinného subjektu přezkoumal a neshledal pochybení. Takové odůvodnění nemůže obstát, neboť nelze přezkoumat důvody, které k vydání rozhodnutí vedly. Zde žalobce odkázal na závěry Nejvyššího správního soudu v rozsudku sp. zn. 4 Azs 55/2003 ze dne 22. 1. 2004.

Tuto námitku soud shledal důvodnou.

Podle ust. § 20 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím pokud tento zákon nestanoví jinak, použijí se při postupu podle tohoto zákona a) pro rozhodnutí o odmítnutí žádosti,

b) pro odvolací řízení a

c) v řízení o stížnosti pro počítání lhůt, doručování a náklady řízení ustanovení správního řádu; dále se při postupu podle tohoto zákona použijí ustanovení správního řádu o základních zásadách činnosti správních orgánů, ustanovení o ochraně před nečinností a ustanovení § 178; v ostatním se správní řád nepoužije.

Z citované normy vyplývá, že ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, se při rozhodování o stížnosti použijí výslovně jen pro počítání lhůt, doručování a náklady řízení, ovšem stejně tak se použijí ustanovení správního řádu o základních zásadách činnosti správních orgánů.

Obecně pro správní řízení platí, že rozhodnutí orgánů veřejné správy kromě výroku, jenž je rozhodnutím v užším slova smyslu, obsahují i odůvodnění, v němž správní orgán vyloží, z jakých skutečností při svém rozhodování vycházel, jaké právní normy na věc aplikoval a jakými úvahami dospěl ke svému závěru. Takové odůvodnění nemusí obsahovat pouze ta rozhodnutí orgánů veřejné správy, o nichž to výslovně zvláštní zákon stanoví. Zákon o svobodném přístupu k informacím v žádné ze svých norem neobsahuje právní úpravu, jež by výslovně stanovila, že rozhodnutí o stížnosti

nemusí obsahovat odůvodnění. Nadto není dán žádný rozumný důvod, aby toto rozhodnutí odůvodnění neobsahovalo; jedině s odůvodněním lze zajistit, aby rozhodnutí bylo přesvědčivé, aby bylo zřejmé, že je výsledkem veřejné správy jako služby veřejnosti, aby bylo ověřitelné, že je správní orgán vydal na základě zjištěného stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, že přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a že odpovídá okolnostem daného případu a konečně aby byl realizována zákonná zásada, že správní orgán umožní dotčeným osobám uplatňovat jejich práva a oprávněné zájmy.

Ostatně o tom, že rozhodnutí o stížnosti musí obsahovat i odůvodnění, nepochyboval ani žalovaný, jenž své rozhodnutí odůvodnil. V tomto smyslu je nesrozumitelná argumentace obsažená ve vyjádření žalovaného k žalobě ze dne 19. 5.

2008, zn. 353/2007-040-STIZ/4, podle níž žalovaný nemá zákonem uloženou povinnost rozhodnutí podle § 16a zákona o svobodném přístupu k informacím odůvodňovat: jestliže měl žalovaný za to, že napadené rozhodnutí nebyl povinen odůvodňovat, je nejasné, proč je i přesto odůvodnil. Následně pak je nesrozumitelné, proč tak učinil způsobem zcela formalistickým, bez uvedení jakýchkoliv relevantních a přezkoumatelných skutečností.

Dále žalobce namítl, že nebylo respektováno jeho procesní právo vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k jeho podkladům ve smyslu ust. § 36 odst. 3 správního řádu, když správní orgán před vydáním rozhodnutí ve věci neoznámil ukončení shromažďování podkladů rozhodnutí.

Tuto námitku soud neshledal důvodnou. Ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu se v řízení o stížnosti nepoužije, jak vyplývá z výše citovaného ust. § 20 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím, a není důvod ani k aplikaci základních zásad činnosti správních orgánů. Pro rozhodnutí o stížnosti v projednávané věci nadřízený orgán neshromažďoval podklady pro rozhodnutí o stížnosti, neboť ty již byly u povinného subjektu shromážděny v rámci řízení o žádosti o poskytnutí informací; v něm pak žalobce mohl využít práva být seznámen s podkladem pro rozhodnutí bez omezení.

Naproti tomu shledal soud důvodnou námitku vůčitomu, že o stížnosti rozhodoval jiný odbor Ministerstva dopravy. Jestliže o žádosti žalobce bylo rozhodnuto Ministerstvem dopravy, přičemžproti postupu při vyřizování žádosti byla podána

stížnost, není přípustné, aby o ní rozhodovalo opět Ministerstvo dopravy. Nadřízeným orgánem ministerstva je ministr. Postup žalovaného jako věcně nepříslušného orgánu má za následek nicotnost napadeného rozhodnutí a nečinnost příslušného ministra.

Zákona o svobodném přístupu k informacím v ust. § 20 odst. 4 stanoví, že nadřízený orgán se určí podle ust. § 178 správního řádu.

Podle ust. § 20 odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím nelze-li podle § 178 správního řádu nadřízený orgán určit, rozhoduje v odvolacím řízení a v řízení o stížnosti ten, kdo stojí v čele povinného subjektu.

Podle ust. § 178 odst. 2 věta pátá a šestá správního řádu nadřízeným správním orgánem ústředního správního úřadu se rozumí ministr, nebo vedoucí jiného ústředního správního úřadu. Nadřízeným správním orgánem ministra nebo vedoucího jiného ústředního správního úřadu se rozumí vedoucí příslušného ústředního správního úřadu.

Je-li v projednávané věci povinným subjektem Ministerstvo dopravy, pak není sporu o tom, že o stížnosti rozhoduje ministr dopravy, jak stanoví 178 odst. 2 správního řádu. Nadto pokud by tato norma na projednávanou věc nedopadala, použilo by se ust. § 20 odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím, podle něhož by nadřízeným

orgánem byl opět ministr dopravy, jsa tím, kdo stojí v čele povinného subjektu.

Aniž by soud jakkoliv zpochybňoval obecnou pravomoc ministra dopravy delegovat určité své pravomoci na jiné subjekty, jež jsou mu v rámci Ministerstva dopravy podřízeny, nelze pro účely zákona o svobodném přístupu k informacím

akceptovat takovou delegaci na podřízený útvar. Zákon v ust. § 178 odst. 2 správního řádu, resp. v ust. § 20odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacímsvěřuje pravomoc rozhodovat o stížnosti podle § 16a zákona o svobodném přístupu k informacím výslovně a výlučně ministrovi. Pak ovšem nemůže být tato pravomoc delegována na jiný organizační útvar v rámci ministerstva. Skutečnost, že v projednávané věci rozhodl o stížnosti proti postupuMinisterstva dopravy při

vyřizování žádosti o poskytnutí informací jiný organizační útvar téhož ministerstva, tedy znamená porušení ust. § 178 odst. 2 správního řádu, resp. § 20 odst. 5zákona o svobodném přístupu k informacím, a napadené rozhodnutí je proto nezákonné.

Naproti tomu soud neshledal nicotnost napadeného rozhodnutí, neboť ta by byla dána jen v případě, kdy by ve věci rozhodl orgán absolutně věcně nepříslušný; taková situace nenastala, když o věci bylo rozhodnuto v rámci věcně příslušného Ministerstva dopravy. Jestliže ve věci nesprávně rozhodl jiný subjekt, než ministr, jednalo se pouze o

,který však podle doktrínyi judikatury nicotnostnedostatek příslušnost funkčnínezpůsobuje.

Městský soud v Praze dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně, a proto napadené rozhodnutí zrušil podle ust. § 78 odst. 1 soudního řádu správního tak, jak je ve výroku tohoto rozsudku uvedeno. Současně podle ust. § 78 odst. 4 soudního řádu správního věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání podle ust. § 51 odst. 1 soudního řádu správního.

Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 soudního řádu správního, když žalobce měl ve věci úspěch a jeho náklady řízení sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku z podané žaloby ve výši 2000,- Kč a jednak z odměny advokátovi za dva úkony právní služby po 2100,- Kč, zvýšené o sazbu daně z přidané hodnoty, a ze související náhrady hotových výdajů po 300,- Kč podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění; náhradu v celkové výši 6800,- Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobci do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Miloše Tuháčka, advokáta.

Poučení: proti tomuto rozsudku je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat k Městskému soudu v Praze ve lhůtě dvou týdnů ode dne doručení rozsudku. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

V Praze dne 22. prosince 2010

JUDr. Slavomír Novák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru