Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Af 4/2011 - 95Rozsudek MSPH ze dne 31.08.2011

Prejudikatura

1 As 9/2008 - 133


přidejte vlastní popisek

8 Af 4/2011

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň JUDr. Hany Pipkové a JUDr. Marcely Rouskové v právní věci žalobce: L. P., bytem XXX, zastoupen JUDr. Koljou Kubíčkem, advokátem se sídlem Praha 4, Urbánkova 3360, proti žalovanému: Ministerstvo financí, Letenská 15, Praha 1, zastoupen JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem Náměstí 14. října 3, Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 25. 10. 2006, č.j. 16/97428/2006/1448,

takto:

I. Rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 25. 10. 2006, č.j. 16/97428/2006/1448,

se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 17 000,-

Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Kolji Kubíčka,

advokáta.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 10. 2006, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 22. 8. 2006, č.j. MHMP-98432/2006/DOP-T/Ho, a toto prvostupňové rozhodnutí bylo potvrzeno. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že na základě kontrolní jízdy dne 19. 3. 2006, kdy si žalobce jako řidič taxislužby za jízdu trase Staroměstské náměstí – ulice Drtinova účtoval částku 392,- Kč, bylo konstatováno porušení cenových předpisů, protože podle nařízení hlavního města Prahy č. 13/2004 Sbírky právních předpisů hlavního města Prahy, o maximálních cenách taxislužby, byl žalobce oprávněn účtovat za jízdu cenu v maximální výši 272,- Kč. Rozhodnutí správního orgánu I. stupně o uložení pokuty ze dne 12. 6. 2006 odvolací orgán zrušil z důvodu nedostatečného odůvodnění, proto Magistrát hlavního města Prahy rozhodl dne 22. 8. 2006 ve věci znova a opět uložil žalobci pokutu ve výši 100 000,- Kč. Žalovaný v novém odvolacím řízení odmítl námitky žalobce a uzavřel s tím, že žalobce svým jednáním porušil cenové předpisy a že výše uložené pokuty je řádně zdůvodněna.

Proti tomuto rozhodnutí směřovala žaloba, v níž žalobce namítl, že se nedopustil porušení ust. § 15 odst. 1 písm. a) zákona o cenách, když postupoval podle ust. § 2 vyhlášky č. 580/1990 Sb., a vytkl nereálnost úředně stanovených cen taxislužby. Namítl dále porušení procesních norem, porušení ust. § 6 odst. 1 zákona o cenách a též nedostatečné odůvodnění výše uložené pokuty.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě odmítl všechny žalobní námitky jako nedůvodné.

Při jednání dne 20. října 2009 setrvali účastníci na svých stanoviscích. Zástupkyně žalobce navrhla provedení výslechu svědků ohledně výše úředně stanovených cen. S odkazem na obsah žaloby navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Zástupce žalovaného navrhl zamítnutí žaloby.

Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí a žalobu jako nedůvodnou rozsudkem č.j. 8 Ca 357/2006-53 ze dne 20. 10. 2009 zamítl.

Na základě kasační stížnosti podané žalobcem ve věci rozhodoval Nejvyšší správní soud, který rozsudkem č.j. 5 Afs 17/2010-78 ze dne 15. 12. 2010 výše označený rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší správní soud vyhověl kasační námitce žalobce, že se městský soud dostatečně nezabýval žalobní námitkou, že sankce uložená za tvrzené porušení cenových předpisů – pokuta vyměřená ve výši 100 000 Kč je nepřiměřeně vysoká a uložení pokuty v této výši nebylo správními orgány ani správním soudem dostatečně odůvodněno.

Soud s poukazem na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008 – 133 uvedl, že správní orgán je „povinen přihlížet k osobním a majetkovým poměrům delikventa tehdy, pokud je zřejmé, že by výše ukládané pokuty mohla mít s ohledem na osobu pachatele likvidační charakter. Likvidační pokutou přitom rozšířený senát rozumí sankci, která je nepřiměřená osobním a majetkovým poměrům pachatele deliktu do té míry, že je způsobilá mu sama o sobě přivodit platební neschopnost či ho donutit ukončit podnikatelskou činnost, nebo se v důsledku takové pokuty může stát na dlouhou dobu v podstatě jediným smyslem jeho podnikatelské činnosti splácení této pokuty a zároveň je zde reálné riziko, že se pachatel, případně i jeho rodina (jde li o podnikající fyzickou osobu) na základě této pokuty dostanou do existenčních potíží (bod 27 citovaného usnesení). „Tam, kde zákon s poměry pachatele jako se zvláštním hlediskem pro určení výše pokuty nepočítá, měla by informace o majetkové situaci pachatele působit jako „záchranná brzda“, tedy zmíněný korektiv, který vstupuje do hry spíše výjimečně, a to až ve chvíli, kdy hrozí natolik vysoká pokuta, že by mohla mít pro pachatele správního deliktu z ústavního hlediska nepřípustný likvidační charakter“ (tamtéž, bod 30).

Dále pak Nejvyšší správní soud konstatoval, že „V projednávané věci stěžovatel nepřiměřenou výši pokuty namítal již ve správním řízení a poukazoval na své rodinné a majetkové poměry, které ovšem blíže neuvedl. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že správní orgán při uložení pokuty zohlednil míru zavinění, tj. povědomost o deliktnosti předmětného jednání (jednání stěžovatele nebylo možné považovat za nevědomé, neboť vědomě použil vyšší sazby, než dovoluje vyhláška) i poškození dobrého jména hlavního města Prahy. Z odůvodnění výše pokuty je také zřejmé, že správní orgán neposuzoval osobní ani majetkové poměry stěžovatele. V daném případě však s ohledem na výši pokuty a skutečnosti uváděné stěžovatelem nebylo možné likvidační účinek pokuty na osobu pachatele bez dalšího vyloučit. Kritérii osobních a majetkových poměrů se žalovaný vůbec nezabýval, jakkoliv byla v daném případě ze shora uvedených důvodů aplikace těchto kritérií na místě, zvlášť když žalovaného na údajně „zdrcující“ účinek pokuty upozornil i sám stěžovatel v odvolání.“

Městský soud v Praze byl v dalším řízení tímto právním názorem Nejvyššího správního soudu vázán, a tedy musel konstatovat, že žalobce již ve svém odvolání ze dne 11. 9. 2006 proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy namítl, že „uložená pokuta ve výši 100 000,- Kč by znamenala zdrcující zásah do jeho života, neboť je otcem rodiny s jedním dítětem, o kterou zodpovědně pečuje. Účelem uložené pouty správním orgánem jistě není likvidace výdělečné činnosti odvolatele. Pokud tyto pokuty znamenají konec činnosti, konec možnosti jednat na straně taxikáře, pak už se nejedná o pokuty, ale o likvidační opatření a rodina odvolatele pak nemůže řádně plnit společenskou funkci.“ (viz předposlední odstavec na 4. straně žaloby).

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný se s touto námitkou odvolatele nijak nevypořádal. Je-li ve smyslu výše uvedených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nutné, aby správní orgány přihlížely k osobním a majetkovým poměrům delikventa tehdy, pokud je zřejmé, že by výše ukládané pokuty mohla mít s ohledem na osobu pachatele likvidační charakter, pak tím žalovaný zatížil své rozhodnutí vadou, která způsobuje nepřezkoumatelnost tohoto rozhodnutí pro nedostatek důvodů, byť jen v části, týkající se stanovení výše ukládané sankce. Městský soud v Praze pak dospěl k závěru, že vzhledem ke své toliko přezkumné pravomoci nemůže toto pochybení žalované odstranit v řízení o žalobě, ale že tak musí učinit žalovaný správní orgán v rámci odvolacího řízení.

Pokud jde o další žalobní námitky, soud o nich uvážil takto:

Žalobce především namítl, že se svým jednáním nedopustil porušení ust. § 15 odst. 1 písm. a) zákona o cenách tím, že by účtoval za cenu vyšší než maximální; podle jeho názoru rozhodnutí žalovaného nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu ve smyslu ust. § 3 správního řádu. Částka účtovaná cestujícím s použitím nástupní sazby 90,- Kč, sazby jízdného za 1 km 99,- Kč a sazby čekání za 1 minutu 6,50 Kč odpovídá vydanému dokladu o zaplacení jízdného č. 15347 a je plně v souladu s platným právním řádem České republiky.

Tuto námitku soud neshledal důvodnou, neboť žalobce zde zaměnil otázku spolehlivě zjištěného skutkového stavu a právního hodnocení. Jak je zřejmé z obsahu správního spisu. mezi žalobcem a správními orgány nebylo sporu o tom, že žalobce dne 19. 3. 2006 provedl jízdu na trase Staroměstské náměstí – Drtinova ulice v délce nejvýše 3 km, s dobou čekání nejvýše 2 minuty. Za tuto jízdu účtoval cenu 392,- Kč, přičemž ta vyplývá z nástupní sazby 90,- Kč, ceny za 1 km 99,- Kč a ceny za 1 minutu čekání 6,50 Kč. Toto představuje zjištěný skutkový stav, přičemž není zřejmé, v jakém směru by neměl být zjištěn spolehlivě. Mezi žalobcem a správními orgány byl spor o právní hodnocení tohoto skutkového stavu, tedy o to, zda žalobce účtováním uvedené ceny za poskytnutou službu porušil zákon o cenách nebo nikoliv.

Dále žalobce poukázal na ust. § 5 odst. 2 zákona o cenách a namítl, že ust. § 2 vyhlášky č. 580/1990 Sb., která tento zákon provádí, umožňuje navýšit i maximální úředně stanovenou cenu o ekonomicky oprávněné náklady. Vyjádřil názor, že při nabízení nebo vykonávání přepravních služeb taxi existují „některé určené podmínky“, které podle žalobce opravňují provozovatele navýšit cenu za poskytovanou službu proti maximální stanovené ceně v souladu s prováděcí vyhláškou. Taxislužba je provozována na různých místech, různými vozidly, s čímž také souvisí jiné ekonomické předpoklady pro její výkon. S poukazem na ust. 2 odst. 3 cit. vyhlášky odkázal na kalkulaci pro provoz vozidla, která je součástí spisového materiálu. Jedním z podstatných kritérií „odlišných určených podmínek“ jsou náklady na pořízení vozidla a jeho údržbu, náhradní díly, které podstatně ovlivňují „jakost“ poskytované služby, takže provozovatel taxislužby, který má zájem na poskytování kvalitní služby zákazníkovi, má značně zvýšené „ekonomicky oprávněné náklady“. Přitom značnou část zákazníků v hlavním městě Praze tvoří turisté. Toto kriterium zároveň značně ovlivňuje vytíženost vozidle taxi, přičemž stanovené maximální ceny vycházejí z nereálně stanovené kalkulace vytíženosti vozidel taxi, nereálné ceny nafty a pořizovací ceny vozidel. Maximální ceny stanovené vyhláškou hlavního města Prahy č. 24/2000 Sb. hl. m. Prahy neodrážejí a ani odrážet nemohou současnou situaci na trhu. Žalovaný se k tomu v napadeném rozhodnutí vyjádřil s tím, že provozovatel poskytuje službu …, která je shodná a totožná se službou (zbožím), u které je úředně stanovena maximální cena a neliší se žádnými určujícími podmínkami , jak je uvedeno v ust. § 2 odst. 1 a odst. 3 vyhlášky MF ČR č. 580/1990 Sb., kterou se provádí zákon č. 526/1990 Sb., o cenách. V čl. 3 Všeobecných podmínek vyhlášky č. 20/2000 Sb. hl. m. Prahy upravené nařízením č. 13/2004 je jednoznačně uvedeno, že maximální ceny podle této vyhlášky platí pro jízdy uskutečněné veškerými vozidly taxislužby bez ohledu na počet válců a počet přepravovaných osob. Tím byla jednoznačně určena podmínka vztahující se k výši ceny, a proto maximální cena platí pro všechny provozovatele této služby a nemůže být vyšší.

S tímto výkladem žalovaného žalobce nesouhlasil, protože pak by zmíněná ustanovení vyhlášky ztratila jakýkoliv smysl, neboť při stanovení maximálních cen je téměř nemožné stanovit takovou „optimální“ cenu, která by odpovídala tomu, aby provozovatel taxislužby měl možnost vykonávat své právo podnikat, jakož i získávat prostředky pro své životní potřeby ve smyslu čl. 26 Listiny základních práv a svobod. Podle žalobce z citované vyhlášky vyplývá, že takové navýšení ceny je možné i nad rámec stanovené maximální ceny. Kdyby tomu tak nebylo, zmíněné ustanovení vyhlášky č. 580/1900 Sb. by ztratilo smysl a bylo by v praxi neaplikovatelné. Žalobce měl za to, že právě v jeho případě je dána řada odlišných podmínek, jako jsou náklady na pořízení vozidla a jeho údržbu, náhradní díly, které podstatně ovlivňují „jakost“ poskytované služby zákazníkům, přičemž žalobcovi zákazníci jsou zejména podnikatelé, s vysokými požadavky na nabízenou službu a zahraniční klientela. V této souvislosti žalobce odkázal na kalkulaci založenou ve spise. Tyto skutečnosti také značně ovlivňují vytíženost vozidel, přičemž žalobce opakovaně uvádí, že stanovené maximální ceny na území hlavního města Prahy podle něj vycházejí z nereálně stanovené kalkulace vytíženosti vozidel taxi. Současně žalobce předložil na podporu svých tvrzení měsíční výpisy z taxametru vozidla žalobce; ze záznamů je zřejmé, že po uhrazení veškerých nákladů s podnikatelskou činností žalobce spojených lze je stěží dosahovat přiměřeného zisku.

Soud tuto námitku neakceptoval. Poukazuje na to, že se skutkově a právně zcela shodnou námitkou se zabýval v rozsudku č.j. 9 Ca 197/2007-39 ze dne 25. března 2009 a neshledal důvod odchýlit se od názoru tam zaujatého.

Soud tedy nesouhlasil s názorem žalobce, že v jeho případě existují odlišné určené podmínky, takže byl v souladu s ust. § 2 vyhlášky č. 580/1990 Sb., oprávněn navýšit úředně stanovenou maximální cenu taxislužby o ekonomicky oprávněné náklady. Soud je ve shodě se žalovaným toho názoru, že zmíněné ustanovení vyhlášky č. 580/1990 Sb., na žalobce vůbec nedopadá. Předmětem podnikatelské činnosti žalobce je taxislužba, kterou ust. § 2 odst. 8 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě definuje jako veřejnou silniční dopravu, kterou se zajišťuje přeprava osob a jejich zavazadel osobními vozidly s obsaditelností nejvýše devíti osob včetně řidiče; přepravní služby taxislužbou se nabízejí a objednávky k přepravě se přijímají prostřednictvím řidiče na stanovištích taxislužby, na veřejně přístupných pozemních komunikacích a jiných veřejných prostranstvích nebo prostřednictvím dispečinku taxislužby. Maximální cena osobní taxislužby stanovená vyhláškou č. 24/2000 Sb. hl. m. Prahy je stanovena pro takto definovanou službu, přičemž služba poskytovaná žalobcem se od shora uvedené definice taxislužby ničím neliší. Jinými slovy řečeno žalobce provozuje přímo tu službu, jejíž cena je na území hl. m. Prahy regulována prostřednictvím úředně stanovené maximální ceny, a nikoliv jiný druh služby stejného užití, který by se od taxislužby lišil některými určenými podmínkami. Proto v jeho případě nepřichází v úvahu sjednání vyšší ceny za poskytovanou službu, v níž by byl zohledněn rozdíl v ekonomicky oprávněných nákladech odpovídající těmto odlišným určeným podmínkám a rozdíl v přiměřeném zisku vztaženém k této změně podmínek. Soud k tomu dodává, že podle § 5 odst. 5 zákona o cenách mohou cenové orgány nebo místní orgány uplatnění maximálních cen omezit dalšími věcnými, případně časovými podmínkami. K tomu ovšem v případě regulace cen taxislužby na území hl. m. Prahy nedošlo, neboť podle článku 3 bodu 1 vyhlášky č. 24/2000 Sb. hl.m. Prahy platí maximální ceny podle této vyhlášky pro jízdy na území hl.m. Prahy uskutečněné veškerými vozidly taxislužby bez ohledu na obsah válců a počet přepravovaných osob. Maximální ceny taxislužby tak byly stanoveny pro celé území hl. m. Prahy a pro všechna vozidla taxislužby jednotně, z čehož mj. vyplývá též nepřípustnost zohlednění vybavení konkrétního vozidla za účelem stanovení vyšší než úředně stanovené maximální ceny taxislužby.

Povinnost žalobce respektovat úředně stanovenou maximální cenu při provozování taxislužby na území hl. m. Prahy jednoznačně vyplývá z ust. § 5 odst. 2 zákona o cenách, které stanoví, že maximální cena je cena, kterou není přípustné překročit, jakož i z ust. § 5 odst. 5 věta prvá téhož zákona, podle něhož maximální, pevné nebo minimální ceny platí pro všechny prodávající a kupující určeného druhu zboží. Žalobce tuto povinnost porušil, neboť cena, kterou bylo jeho vozidlo označeno, úředně stanovenou maximální cenu taxislužby značně převyšovala. Tvrzení žalobce, že jím uváděná cena byla v souladu s platným právním řádem České republiky, je vzhledem k výše uvedenému nepravdivé.

Namítá-li žalobce, že stanovené maximální ceny taxislužby vychází z nereálné kalkulace vytíženosti vozidel taxi a dále z nereálné pořizovací ceny vozidel a že nekryjí ekonomicky oprávněné náklady a přiměřený zisk provozovatelů taxislužby, soud k tomu uvádí, že mu nepřísluší výši úředně stanovené maximální ceny taxislužby na území Prahy v rozhodném období přezkoumávat. Stanovení těchto cen spadá do výlučné pravomoci cenových orgánů. Rozhodnutí cenového orgánu o zařazení zboží (služeb) do seznamu zboží s regulovanými cenami podle § 10 zákona o cenách je pramenem práva (shodně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9.10.2003 č.j. 7 A 6/2002 – 50 publikovaný pod č. 783/2006 Sb. NSS). Pramenem práva a nikoliv správním rozhodnutím, jež by podléhalo soudnímu přezkumu, je rovněž obecně závazná vyhláška č. 24/2000 Sb. hl. m. Prahy. Soud na okraj dodává, že žalobce nic nenutilo vykonávat právě taxislužbu, byl-li přesvědčen o tom, že provozováním tohoto druhu podnikatelské činnosti nelze při respektování regulovaných cen dosáhnout přiměřeného zisku.

Dále žalobce namítal, že postup správního orgánu je stižen procesní vadou, neboť v rozporu s ust. § 6 odst. 3 vyhlášky č. 580/1990 Sb. Magistrát hlavního města Prahy až po uplynutí tam stanovené 15-ti denní lhůty reagoval dodatkem k protokolu č. 190306/Ho na vyjádření žalobce k tomuto protokolu. Pokud tedy bylo rozhodnuto o zahájení správního řízení na základě dodatku správního orgánu, který byl vydán opožděně, pak nemohl způsobit žádné právní důsledky, protože je nicotné. Správní řízení bylo zahájeno v rozporu se zákonem, je zatíženo nezhojitelnou vadou a rozhodnutí z něho vzešlá jsou nezákonná.

Tuto námitku soud rovněž shledal nedůvodnou. Z obsahu správního spisu je zřejmé, že kontrolní protokol č. 190306/Ho byl vyhotoven dne 19. 3. 2006 a žalobce byl doručen poštou dne 22. 3. 2006. Dne 5. 4. 2006 bylo Magistrátu hlavního města Prahy doručeno vyjádření žalobce k protokolu a správní orgán I. stupně na něj reagoval 1. dodatkem k protokolu, vyhotoveným dne 19. 4. 2006.

Podle ust. § 6 odst. 3 vyhlášky č. 580/1990 Sb. oprávněná osoba je povinna podat k protokolu písemné vyjádření, v němž vyznačí, zda s obsahem protokolu souhlasí, a nesouhlasí-li, uvede věcné důvody nesouhlasu. V případě nesouhlasu oprávněné osoby vypracuje kontrolní pracovník do 15 dnů ode dne doručení písemného vyjádření dodatek k protokolu, v němž uvede své stanovisko. Odmítne-li oprávněná osoba převzít protokol nebo dodatek k protokolu (dále jen " protokol"), zašle jí jej kontrolní pracovník do vlastních rukou s výzvou k písemnému vyjádření.

Bylo-li vyjádření žalobce k protokolu č. 190306/Ho doručeno Magistrátu hlavního města Prahy dne 5. 4. 2006, pak byl správní orgán I. stupně povinen vypracovat dodatek k tomuto protokolu nejpozději dne 20. 4. 2006, neboť to byl patnáctý den od doručení žalobcova vyjádření. Magistrát hlavního města Prahy reagoval dne 19. 4. 2006, tedy včas, ve stanovené lhůtě. Na tom nic nemění ani skutečnost, že žalobci byl 1. dodatek k protokolu doručen až dne 25. 4. 2006. Pro úplnost soud konstatuje, že ani nedodržení lhůty 15-ti dnů by nemohlo mít takové následky, o jakých uvažuje žalobce: uvedená lhůta je lhůtou pouze pořádkovou a její překročení nemá podle právního předpisu za následek nemožnost zahájit správní řízení, a tedy neznamená ani nezákonnost či nicotnost v něm vydaných rozhodnutí.

Žalobce dále namítal, že uložená povinnost uhradit náklady správního řízení není žalovaným řádně odůvodněna, maje za to, že za takové řádné odůvodnění nelze považovat pouhý odkaz na zákonné ustanovení.

Též s touto námitkou se soud neztotožnil.

Podle § 79 odst. 5 správního řádu povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou uloží správní orgán účastníkovi, který řízení vyvolal porušením své právní povinnosti. V projednávané věci není pochyb o tom, že správní řízení vyvolal sám žalobce, a to porušením právní povinnosti, za které byl výrokem rozhodnutí správního orgánu I. stupně sankcionován uložením pokuty. Správní orgán byl tudíž povinen postupovat v souladu s citovaným ustanovením správního řádu a neměl jinou možnost než rozhodnout též o uložení povinnosti žalobci k náhradě nákladů řízení, což také učinil. Odůvodnění tohoto výroku poukazem na příslušné ustanovení zákona, které správnímu orgánu ukládá takto postupovat, s uvedením ustanovení vyhlášky, které pro daný případ stanoví výši paušální částky náhrady nákladů řízení (proti nesprávnosti výše této částky žalobce nic konkrétního nenamítl), považuje soud v takovém případě za plně postačující.

Dále žalobce vyjádřil nesouhlas s oprávněností regulace cen v taxislužbě,, kterou považuje za protiústavní. Podle jeho názoru není na území hlavního města Prahy splněna podmínka pro takovou regulaci, stanovení v ust. § 1 odst. 6 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, tedy ohrožení trhu účinky omezení hospodářské soutěže.

Soud rovněž ve shodě se svou dřívější judikaturou, citovanou výše, konstatoval, že regulaci cen taxislužby na území hl.m. Prahy neshledal soud nezákonnou či dokonce protiústavní. Zmocnění k regulaci cen obsahuje ustanovení § 1 odst. 6 zákona o cenách, podle kterého mohou k tomu příslušné orgány usměrnit tvorbu cen mj. v případech, kdy to vyžaduje mimořádná tržní situace. Soud má za to, že regulace cen taxislužby na území hl. m. Prahy je plně odůvodněná právě mimořádnou situací na trhu, neboť v době před regulací cen docházelo v důsledku neexistence skutečně tržního prostředí k neúměrnému předražování služeb.

Městský soud v Praze tedy po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že žaloba byla podána zčásti důvodně, protože napadené rozhodnutí je v části, v níž se zabývá odůvodněním výše uložené sankce, nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Soud proto napadené rozhodnutí zrušil bez nařízení jednání podle ust. § 76 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního, a podle ust. § 78 odst. 4 soudního řádu správního věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Návrhem žalobce na moderaci uložené sankce se soud nezabýval, neboť to shledal bezpředmětným, je-li napadené rozhodnutí rušeno s tím, že právě o výši uložené pokuty musí být ve správním řízení znovu jednáno a rozhodnuto.

Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 soudního řádu správního, když žalobce měl ve věci úspěch a jeho náklady řízení sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku z podané žaloby ve výši 2000,- Kč a z podané kasační stížnosti ve výši 3000,- Kč, a jednak z odměny advokátovi za pět úkonů právní služby po 2100,- Kč, a ze související náhrady hotových výdajů po 300,- Kč podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění; náhradu v celkové výši 17 000,- Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobci do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce JUDr. Kolji Kubíčka, advokáta.

Poučení: proti tomuto rozsudku je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat k Městskému soudu v Praze ve lhůtě dvou týdnů ode dne doručení rozsudku. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

V Praze dne 31. srpna 2011

JUDr. Slavomír Novák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru