Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Af 1/2019 - 47Rozsudek MSPH ze dne 22.02.2021

Prejudikatura

9 Afs 75/2012 - 32

9 Afs 34/2012 - 40

9 Afs 11/2011 - 68

9 Afs 204/2007 - 72

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
8 Afs 92/2021

přidejte vlastní popisek

8 Af 1/2019- 47

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Lachmanna a soudců Mgr. Jana Ferfeckého a Mgr. Aleše Sabola ve věci

žalobkyně: GREX CZ, s.r.o., IČO: 29037972

sídlem Nechvílova 1825/24, Praha 4 zastoupené advokátem JUDr. Jaromírem Štůskem, LL. M. sídlem Školní 646/20, Teplice

proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, Brno

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 10. 2018, č. j. 47401/18/5300-21442-809464

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, územní pracoviště pro Prahu – Jižní Město (dále jen „správce daně“), ze dne 26. 10. 2017, č. j. 7801020/17/2011-52521-111048 (dále jen „platební výměr“).

2. Platebním výměrem správce daně stanovil podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDPH“), podle § 147, § 139 odst. 1 a § 90 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), a na základě výsledků daňové kontroly dle zprávy o daňové kontrole ze dne 19. 10. 2017, č. j. 7421893/17/2011-60563-110652 (dále jen „zpráva o daňové kontrole“) nadměrný odpočet za zdaňovací období srpen 2014 ve výši 1 555 Kč. Správce daně žalobkyni neuznal uplatněný nárok na odpočet DPH ve výši 153 625 Kč z přijatých plnění podle § 72 a § 73 ZDPH, neboť podle něj žalobkyně neprokázala, že se přijatá plnění uskutečnila.

II. Rozhodnutí žalovaného (napadené rozhodnutí)

3. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí nejprve zrekapituloval předchozí průběh řízení a shrnul odvolací námitky žalobkyně.

4. Žalovaný uvedl, že správce daně vyloučil nárok žalobkyně na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění od společnosti DIVERTIDA ART s.r.o., od 8. 11. 2011 do 2. 4. 2015 ALDOSIA s.r.o., (dále jen „ALDOSIA“) dle faktur č. 201417 a č. 2014018 a JR-Store s.r.o. (dále jen „JR“) dle faktur č. 801/2014, č. 802/2014, č. 803/2014. Předmětem plnění uvedeným na fakturách od dodavatele ALDOSIA je alobal (celkem 15 palet) a plněním od dodavatele JR je doprava (1x cesta Praha-Galanta ve Slovenské republice a 2x cesta Praha-Martin ve Slovenské republice). Alobal měl být dodán slovenským odběratelům, 10 palet společnosti RONEX WORLD s.r.o. (dále jen „RONEX“) a 5 palet fyzické osobě P. D.-PE MAX (dále jen „P. D.“). Dopravcem alobalu měla být společnost JR a organizátorem přepravy žalobkyně, která dopravu hradila. Alobal měl být dopravován po pěti europaletách vozem Iveco, RZ: X v období od 20. 8. 2014 do 25. 8. 2014. Správce daně neuznal nárok na odpočet daně uplatněný z uvedených daňových dokladů od dodavatelů ALDOSIA a JR, jelikož žalobkyně neprokázala, že plnění deklarovaná na fakturách uskutečnila. Žalovaný dále uvedl, že správce daně vyloučil rovněž uplatněný nárok na odpočet daně na základě faktury č. 6144800117 přijaté od dodavatele Auto Palace s.r.o. (dále jen „Auto Palace“). Předmětem plnění byl ojetý vůz Škoda Superb 3,6 FSI V6 4x4 AP, RZ: 4AF 5425. Nadměrný odpočet nebyl žalobkyni správcem daně uznán z důvodu neprokázání využití vozu k výkonu ekonomické činnosti.

5. Žalovaný uvedl, že správce daně měl nejprve pochybnosti o skutečném předmětu ekonomické činnosti žalobkyně, jelikož nebylo jasné, zda vykonává zejména autoopravárenství (dle předložené evidence za zdaňovací období 8/2014 a přiložených faktur), nebo výrobu elektrických rozvodných a kontrolních zařízení (uvedeno jako hlavní ekonomická činnost v přiznání DPH za zdaňovací období 8/2014), či výrobu papírových dutin, alobalu a pečícího papíru (jak uvedl pan J., původní jednatel žalobkyně, při zahájení daňové kontroly dne 10. 11. 2014).

6. Správce daně měl rovněž pochybnosti ohledně faktického uskutečnění nákupu a prodeje alobalu. Na CMR listu č. CZ 6942826 předloženého žalobkyní absentovala přesná adresa místa vykládky alobalu a podpis osoby, která zboží převzala; žalobkyně měla alobal skladovat po dobu tří měsíců, než byl prodán. Na prodeji žalobkyně získala profit pouze 9 565,40 Kč a přitom nesla rizika spojená s dopravou, manipulací, skladováním zboží, nikdy neobchodovala přeshraničně, navíc s takto dle žalovaného specifickou komoditou. Platby měly probíhat v hotovosti a komunikace telefonicky.

7. Dle žalovaného nebyly pochybnosti rozptýleny, nýbrž byly reakcemi žalobkyně na výzvy k prokázání skutečností dále prohlubovány. Dodání alobalu a poskytnutí dopravní služby nebylo potvrzeno ani ze strany obou dodavatelů, společností ALDOSIA a JR, které na výzvy správce daně nereagovaly. Pochybnosti nebyly dle žalovaného rozptýleny ani ze strany odběratelů žalobkyně uvedených na daňových dokladech, jelikož ti uvedli, že jednali s jinými osobami než s panem J. Pan I. za společnost RONEX uvedl, že objednávku zajišťoval telefonicky s panem M.. Pan D. uvedl, že se s jednatelem svého dodavatele zná osobně a tato spolupráce trvá už asi 15 let. Žalobkyně naopak tvrdila, že navázání kontaktů s odběrateli mělo dojít na začátku roku 2014 na veletrhu SALIMA. Ten se dle správce daně kontakt od 25. do 28. 2. 2014 a tvrzení žalobkyně také nekorespondovalo s tím, co sdělili její odběratelé. Své tvrzení žalobkyně navíc

pozměnila a uvedla, že kontakty na pana D. a společnost RONEX získala doporučením. K odstranění pochybností dle žalovaného nedošlo ani na základě svědecké výpovědi pana P. H., který měl být u žalobkyně v budoucnu zaměstnán jako výkonný ředitel, pokud by došlo k uskutečnění podnikatelského záměru žalobkyně. Pan H. nepotvrdil, že kontakty na slovenské a polské odběratele byly získány doporučením. Žalovaný dále uvedl, že žalobkyně neprokázala faktické plnění od dodavatelů ALDOSIA a JR ani předloženou fotografií stroje na výrobu papírových dutin ani fotografií vysokozdvižného vozíku. Žalovaný měl za to, že fyzickou kontrolou stroje ve skladu žalobkyně, kterou žalobkyně navrhovala, nemohlo být prokázáno, zda skutečně přijala plnění od společnosti ALDOSIA (alobal) a JR (doprava alobalu na Slovensko).

8. Dále žalovaný konstatoval, že správce daně svými důvodnými pochybnostmi unesl důkazní břemeno, resp. že došlo k jeho přenosu zpět na žalobkyni. Důkazní břemeno nicméně žalobkyně následně neunesla. Žalobkyně nezajistila auditní stopu, která by její tvrzení byla schopna prokázat, neboť platby za alobal provedla i obdržela v hotovosti. Tvrzení žalobkyně, že jí byla v červenci 2014 společností RONEX zaplacena záloha ve výši téměř 7000 EUR, je dle žalovaného v rozporu s jejím předchozím tvrzením a předloženými příjmovými doklady, ze kterých je patrná úhrada celých částek (2 x 4 449,60 EUR od společnosti RONEX a 1x 4 449,60 EUR od pana D.). Ani tvrzení žalobkyně, že jí byla záloha zaplacena na účet společnosti UNO Club,s.r.o. (dále jen „UNO“), jelikož sama neměla vedený účet v měně EUR, pak není pravdivé, neboť bylo zjištěno, že žalobkyně měla účet vedený přinejmenším od 21. 5. 2014 u Fio banky. Žalovaný proto dospěl k závěru, že důkazy předložené žalobkyní nejsou věrohodné a průkazné.

9. Žalovaný se dále vyjádřil k plnění na faktuře č. 6144800117 přijaté od dodavatele Auto Palace, jímž byl ojetý vůz Škoda Superb 3,6 FSI V6 4x4 AP, RZ: X. Především zdůraznil, že žalobkyní předložená kniha jízd neobsahovala náležitosti, dle nichž by bylo možné údaje v ní zachycené zpětně ověřit (časový údaj o začátku a konci cesty, cíl cesty, účel cesty, počet ujetých kilometrů). Žalobkyně navíc v knize jízd jako první záznam uvádí cestu z Průhonic na Prahu 4, přičemž výchozí stav tachometru se shoduje se stavem, který je jako výchozí uveden na faktuře, tj. 47143 km. Jelikož má společnost Auto Palace sídlo i provozovnu na adrese Na Chodovci 2457/1, 141 00 Praha 4, není dle žalovaného možné, aby žalobkyně započala jízdu dne 26. 8. 2014 v Průhonicích se stavem tachometru 47143 km. Předloženou knihu jízd považoval žalovaný za neprůkaznou. Používání vozu pro ekonomickou činnost nebylo dle žalovaného prokázáno ani zakoupenou dálniční známkou pro Maďarsko platnou od 17. 9. 2014 do 26. 9. 2014, stejně jako účtenkou za pohonné hmoty z čerpací stanice na Slovensku. Žalovaný nicméně uvedl, že doložené důkazní prostředky stran pronajímání vozu v období od ledna 2016 do prosince 2017 mohou svědčit o ekonomické činnosti žalobkyně. Ze svědecké výpovědi pana H. sice vyplynulo, že s panem J. jeli do Maďarska kvůli koupi stroje, neuvedl nicméně, jakým dopravním prostředkem jeli a případně jakým vozem. Od května 2014 používala žalobkyně ještě další vůz, Audi A6. Dle žalovaného tak žalobkyně neprokázala svá tvrzení v tom smyslu, že vůz Škoda Superb od dodavatele Auto Palace byl pořízen a v bezprostřední době po jeho koupi využíván výhradně pro ekonomickou činnost žalobkyně. Žalovaný uznal používání vozu od ledna 2016 do prosince 2017, proto odkázal na § 78 odst. 4 písm. c) ZDPH, který upravuje situaci, kdy je pořízen dlouhodobý majetek bez nároku na odpočet daně a následně je tento majetek pro ekonomickou činnost používán.

10. Žalovaný se rovněž vyjádřil k odvolacím námitkám žalobkyně. Uvedl, že žalobkyně navrhovala provedení místního šetření v jejím skladu v Mirošovicích, nicméně neuvedla, co má být tímto šetřením ve vztahu k nákupu a následnému prodeji alobalu prokázáno. Odvolací námitku, dle níž je vůz Škoda Superb, RZ: X využíván pro ekonomickou činnost, žalovaný neshledal jako důvodnou s opětovným odkazem na neprůkaznou knihu jízd.

11. K obecné námitce žalobkyně, že nesouhlasí s výsledkem daňové kontroly, žalovaný uvedl, že žalobkyně nekonkretizovala, v čem spatřuje nesprávnost či nezákonnost v postupu správce daně. Dle žalovaného postupoval správce daně v souladu se zákonem a unesl své důkazní břemeno stran pochybností o nároku na odpočet daně. Žalovaný dodal, že nesplnění podmínek pro nárok na odpočet daně není dvojím zdaněním, jak namítala žalobkyně.

III. Žaloba

12. Žalobkyně v podané žalobě namítala, že napadené rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy. Dle žalobkyně nebyl platební výměr vydán v souladu se zákonem a její důkazy byly zlehčovány. Důkazy, které předložila správci daně, nebyly pro vydání platebního výměru využity. Dle žalobkyně tak nebyl správcem daně zjištěn skutkový stav věci a nebyly využity všechny možnosti k odstranění pochybností, které byly žalobkyní uváděny a žádány. Konkrétně nebyla provedena kontrola ve skladu za účelem zjištění, že se tam skutečně nachází stroj na výrobu papírových dutin.

13. Žalobkyně dále namítala, že jí doložené doklady jasně prokazují, že vůz Škoda Superb od dodavatele Auto Palace je používán pouze k ekonomickým účelům. To prokázala předloženou knihou jízd a dalšími důkazními prostředky.

14. Žalobkyně byla toho názoru, že své důkazní břemeno unesla. Žalovaný podle ní pochybil, jelikož pochybnosti vyjádřené správcem daně nepředstavovaly důvodné pochybnosti o věrohodnosti, úplnosti, průkaznosti či správnosti nároku na odpočet daně. Žalobkyně k tomu odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 8. 2017, č. j. 4 Afs 58/2017 - 78.

15. S ohledem na uvedené žalobkyně navrhla zrušení napadeného rozhodnutí i platebního výměru a vrácení věci k dalšímu řízení.

IV. Vyjádření žalovaného

16. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě odkázal v podrobnostech na odůvodnění napadeného rozhodnutí, neboť žalobní námitky jsou v zásadě totožné s námitkami odvolacími, ke kterým se již vyjádřil.

17. Žalovaný uvedl, že se on i správce daně vypořádali se všemi navrženými důkazními návrhy žalobkyně, což ovšem neznamená, že byli povinni provést každý důkaz, který žalobkyně navrhla. V případě neprovedení důkazního návrhu dostatečně zdůvodnili, proč k němu nepřistoupili. Místní šetření ve skladu v Mirošovicích nebylo provedeno, neboť nemohlo jinak prokázat, že žalobkyně přijala alobal od společnosti ALDOSIA a JR.

18. Žalovaný dále konstatoval, že otázkou používání vozu Škoda Superb se dostatečně podrobně zabýval v napadeném rozhodnutí. Zopakoval, že předložená kniha jízd je neprůkazná, jelikož nesplňuje základní náležitosti a údaje v ní proto nelze zpětně ověřit. Hned první jízda uvedená žalobkyní se nemohla uskutečnit tak, jak žalobkyně deklaruje ohledně místa a počátku stavu tachometru. Žalobkyně rovněž nesdělila, kde vůz parkuje, uvedla pouze, že „stálo u firmy“. Žalobkyně ale nemá žádné budovy, provozovny či kanceláře. Žalovaný rovněž upozornil na to, že žalobkyně na výzvu správce daně neuvedla, kdo přesně vůz používá a kde je přesně parkován. Kniha jízd obsahovala pouze údaje za měsíc srpen 2014. Dálniční známka pro Maďarsko a účtenka za pohonné hmoty ze Slovenska neprokázaly, že byla tato konkrétní cesta uskutečněna s cílem obchodního jednání.

19. Žalobkyně byla dle žalovaného opakovaně vyzývána k prokázání jí tvrzených skutečností. Všechny důkazní prostředky byly hodnoceny v souladu s § 8 odst. 1 daňového řádu. Nesouhlas žalobkyně se samotnými výsledky hodnocení důkazů není ekvivalentem pro závěr o tom, že dokazování nebylo učiněno řádně a správě.

20. Žalovaný dále dodal, že předložením formálně bezvadných daňových dokladů unesla žalobkyně v první fázi daňového řízení své důkazní břemeno. To však není dostačující, neboť doklady musí být fakticky podloženy existujícím zdanitelným plněním. Žalovaný je přesvědčen, že pochybnosti správce daně v dané věci vedly k přenosu důkazního břemene na žalobkyni. Tyto pochybnosti byly specifikovány v napadeném rozhodnutí. Žalobkyně se vlastní neuvážeností dostala do důkazní tísně, neboť nezajistila dostatek důkazních prostředků k prokázání nároku na odpočet daně.

21. Žalobkyně dle žalovaného nedoložila žádnou smlouvu nebo objednávku ve vztahu k plnění od společností ALDOSIA a JR, nikdy neobchodovala přeshraničně, navíc s takto specifickou komoditou. Veškeré platby probíhaly v hotovosti, aniž by zanechaly auditní stopu, přestože bylo zjištěno, že měla žalobkyně v rozporu s vlastním tvrzení eurový účet vedený u Fio banky. Správce daně rovněž zjistil rozpory ohledně navázání kontaktů se slovenskými odběrateli alobalu. Výslech svědka také neprokázal faktické přijetí plnění od dodavatelů ALDOSIA a JR.

22. Žalovaný uzavřel, že jednoznačně a srozumitelně uvedl, na základě jakých důvodů dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala splnění podmínek pro uplatnění nároku na odpočet daně dle § 72 odst. 1 a § 73 odst. 1 ZDPH, a proto jí byl uplatněný nárok odepřen. Žalovaný proto navrhnul, aby soud žalobu zamítl.

V. Ústní jednání před soudem

23. Na jednání konaném dne 22. 2. 2021 setrvali účastníci na svých procesních stanoviscích a na argumentaci uvedené v jejich písemných podáních, přičemž žalobkyně opakovaně zdůraznila význam řádného vyhodnocení důkazu předložených v daňovém řízení. Žalovaný jen odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a své vyjádření k žalobě.

24. Účastníci zároveň při jednání nevznesli žádné důkazní návrhy nad rámec správního spisu. Žalobkyně toliko poukázala, že již v daňovém řízení navrhoval místní šetření za účelem ověření jejího tvrzení, že skutečně pořídila stroj na výrobu dutinek.

VI. Posouzení věci Městským soudem v Praze

25. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán, přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.). Vady napadeného rozhodnutí, ke kterým by byl povinen přihlédnout z moci úřední, soud u napadeného rozhodnutí neshledal. Na základě prokázaného skutkového stavu věci dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

26. Z § 72 odst. 1 ZDPH vyplývá, že plátce je oprávněn k odpočtu daně na vstupu u přijatého zdanitelného plnění, které v rámci svých ekonomických činností použije pro účely uskutečňování plnění vymezených v tomto ustanovení. Odstavec 5 citovaného ustanovení k tomu dodává, že „(p)látce má nárok na odpočet daně v plné výši u přijatého zdanitelného plnění, které použije výhradně pro uskutečňování plnění uvedených v odstavci 1.“

27. Podle § 73 odst. 1 písm. a) ZDPH je plátce povinen mít pro uplatnění nároku na odpočet daně při odpočtu daně, kterou vůči němu uplatnil jiný plátce, daňový doklad.

28. Právní úprava DPH tedy rozlišuje jednak hmotněprávní, jednak formální podmínky vzniku a uplatnění nároku na odpočet, přičemž pokud dojde k naplnění těchto podmínek, nelze nárok na odpočet odmítnout, neboť tvoří nedílnou součást mechanismu DPH a jako takový nemůže být v zásadě omezen (srov. např. rozsudky Soudního dvora EU ze dne 6. 7. 1995, BP Soupergaz, C‑62/93, bod 18, a ze dne 21. 3. 2000, Gabalfrisa a další, C‑110/98 až C‑147/98, bod 43).

29. Prokazování přijetí zdanitelného plnění je samozřejmě prvotně záležitostí dokladovou (formální), současně je však třeba respektovat soulad skutečného stavu se stavem formálně právním (splnění hmotněprávních podmínek). To znamená, že ani daňový doklad se všemi požadovanými náležitostmi nemůže být použit jako důkaz o uskutečnění obchodního případu v něm deklarovaného, pokud není prokázáno, že k jeho uskutečnění fakticky došlo.

30. Jestliže není prokázáno, že ke zdanitelnému plnění došlo tak, jak je plátcem deklarováno na dokladu, nemůže být důkazní povinnost naplněna pouhým předložením, byť formálně správného, daňového dokladu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2001, sp. zn. IV. ÚS 402/99, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1. 2014, č. j. 8 Afs 55/2013 - 45, či rozsudek ze dne 11. 12. 2013, č. j. 9 Afs 75/2012 - 32).

31. Pokud tak správci daně vzniknou pochybnosti ohledně správnosti určitého daňového dokladu, resp. pochybnosti o uskutečnění zdanitelného plnění, daňový doklad důkazní hodnotu ztrácí a nárok na odpočet daně je třeba prokázat jinými způsoby předvídanými daňovým řádem (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2012, č. j. 8 Afs 14/2012 - 61). Podle názoru, který vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 5. 2013, č. j. 9 Afs 34/2012 - 40, pak platí, že: „(p)rokázání uskutečnění zdanitelného plnění na vstupu a na výstupu je vždy předmětem samostatného posuzování. Stěžejním přitom je, aby byly prokázány zákonné předpoklady pro jejich uznání.“

32. Daňový subjekt primárně plní své důkazní břemeno předložením formálně bezvadných daňových dokladů. Následně je to správce daně, na kterém leží důkazní břemeno ohledně skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost nebo úplnost účetnictví a jiných záznamů [§ 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu]. K opětovnému přesunu důkazního břemene na daňový subjekt přitom dojde tehdy, vyjádří-li správce daně relevantní pochybnosti o tvrzeních daňového subjektu. Je zároveň třeba zdůraznit, že „správce daně nemá povinnost prokázat, že údaje o určitém účetním případu jsou v účetnictví daňového subjektu zaznamenány v rozporu se skutečností, je však povinen prokázat, že o souladu se skutečností existují natolik vážné a důvodné pochyby, že činí tyto doklady nevěrohodnými, neúplnými, neprůkaznými nebo nesprávnými“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 7. 2011, č. j. 9 Afs 11/2011 - 68). Správce daně tedy musí identifikovat konkrétní skutečnosti, na základě kterých hodnotí předložené účetnictví, či v něm obsažené doklady jako nevěrohodné, neúplné, neprůkazné či nesprávné. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 13. 8. 2008, č. j. 9 Afs 204/2007 - 72, „ke zpochybnění daňového dokladu přitom může dojít různými způsoby, např. tak, že neexistuje ten, kdo jej vystavil, popřípadě že vystavitel dokladu za dané období zdanitelné plnění nevykázal, na což lze usuzovat zejména z toho, že nepodal daňové přiznání k dani z přidané hodnoty. Pokud vystavitel daňového dokladu o něm neúčtoval, případně tuto skutečnost nelze ověřit proto, že je vystavitel nekontaktní a jeho účetnictví (případně jiná povinná evidence) vůbec není k dispozici, pak jsou pochybnosti na straně správce daně více než odůvodněné. I za této situace však daňový subjekt může pochybnost správce daně vyvrátit tím, že existenci zdanitelného plnění prokáže jinými důkazními prostředky“. Pozdější judikatura považuje např. nekontaktnost dodavatelů (a nemožnost ověřit jejich účetnictví) za důvodný základ pochybností správce daně, kdy nekontaktnost dodavatele může „hrát tu roli, že se stane podkladem pochybností, které vedly správce daně k vydání výzvy daňovému subjektu k prokázání jím tvrzených skutečností“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2015, č. j. 9 Afs 181/2014 - 34).

33. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda opravdu existovaly důvodné pochybnosti o věrohodnosti, úplnosti, průkaznosti či správnosti nároku na odpočet daně, který žalobkyně uplatnila, konkrétně o plnění od společností ALDOSIA a JR a používání vozidla Škoda Superb k ekonomickým účelům. Jinými slovy, zda správce daně unesl své důkazní břemeno stran pochybností o daňových dokladech doložených žalobkyní.

34. Dle výzvy k odstranění pochybností ze dne 17. 10. 2014, č. j. 5911982/14/2011-24902-100997, měl správce daně pochybnosti o uskutečněných zdanitelných plnění žalobkyně za srpen 2014, neboť přestože žalobkyně pořídila hmotný investiční majetek, jeho výše činila necelých 48 % vykázaných přijatých plnění, jejichž hodnota i ve zbytku přesahovala hodnotu zdanitelných plnění v předchozím zdaňovacím období. Oproti minulým zdaňovacím obdobím došlo navíc k dodání zboží do jiného členského státu EU.

35. Žalobkyně následně předložila formálně bezvadné daňové doklady. Stran plnění od společnosti ALDOSIA předložila fakturu č. 2014018 a fakturu č. 2014017 a od společnosti JR faktury č. 801/2014, 802/2014, 803/2014. Tím žalobkyně své důkazní břemeno ohledně předložení daňových dokladů unesla.

36. Správce daně proto tížilo důkazní břemeno ohledně skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost nebo úplnost zmíněných daňových dokladů.

37. Dle správce daně tyto pochybnosti vyplynuly, návazně na výše uvedené, ze skutečnosti, že platby za nákup a prodej alobalu měly probíhat pouze v hotovosti (dle příjmových dokladů od společnosti ALDOSIA a dokladů vystavených žalobkyní slovenským odběratelům, které žalobkyně doložila dne 14. 11. 2014). Na fakturách vystavených společností ALDOSIA č. 2014018 a č. 2014017 je přitom jako forma úhrady uveden převodní příkaz. Žalobkyně neuzavřela se společnostmi ALDOSIA a JR žádnou písemnou smlouvu (domluva měla probíhat pouze telefonicky). Profit žalobkyně z nákupu a prodeje alobalu se měl pohybovat pouze v částce 9 565,40 Kč. Navíc společnosti ALDOSIA a JR na výzvu správce daně nereagovaly (výzva ze dne 16. 4. 2015, č. j. 1637545/15/2011-60563-109102 a výzva ze dne 2. 11. 2015, č. j. 6325483/15/2011-60563-110652). CMR listy týkající se přepravy zboží k odběrateli P. D. neobsahovaly veškeré údaje, konkrétně u místa vykládky nebyla uvedena přesná adresa a v jednom případě chyběl podpis pana D.

38. V daňovém řízení správce daně rovněž zjistil, že nebylo zcela zřejmé, jak byly navázány kontakty žalobkyně se slovenskými odběrateli alobalu, společností RONEX a panem D. Dle žalobkyně měly být kontakty navázány začátkem roku 2014 na veletrhu SALIMA. Tento veletrh se skutečně konal. Prostřednictvím mezinárodního dožádání správce daně zjistil, že alobal měl být dne 20. 8. 2014 panu D. dodán a platba měla být učiněna v hotovosti, nicméně pan D. uvedl, že zná svého výrobce a distributora alobalu osobně a spolupráce trvá již asi 15 let (výměna informací ze dne 7. 7. 2015, č. j. 4922433/15). Uvedené tvrzení je v rozporu s tím, co sdělila žalobkyně, tedy že kontakt byl navázán na veletrhu začátkem roku 2014. Co se týče společnosti RONEX, objednávku měl domlouvat pan R. I. telefonicky s panem M., ten ale není zaměstnancem žalobkyně (výměna informaci ze dne 4. 5. 2015, č. j. 3566953/15); k tomu správce daně v průběhu řízení ještě podpůrně uvedl, že podle jeho zjištění pan M. dříve naopak vystupoval u společnosti ALDOSIA, dodavatele žalobkyně.

39. Dle správce daně se vyskytly rovněž pochybnosti stran tvrzení žalobkyně ohledně plateb od slovenského odběratele společnosti RONEX, neboť žalobkyně prvotně uvedla, že platby probíhaly pouze v hotovosti, ale následně své tvrzení pozměnila tak, že jí byly zaslány zálohy na účet vedený v měně euro u společnosti UNO, jelikož žalobkyně takový účet ještě neměla zřízený. Nicméně žalobkyně měla již od 21. 5. 2014 zřízený účet u Fio banky, který byl veden v měně euro (odpověď Fio banky ze dne 31. 8. 2016 na výzvu správce daně ze dne 25. 8. 2016). Navíc z příjmových dokladů č. 006/2014, č. 005/2014, č. 004/2014 vystavených žalobkyní společnosti RONEX vyplývá, že byla uhrazena celá částka, a to v hotovosti. Rovněž dle výměny informací ze dne 4. 5. 2015, č. j. 3566953/15 měly platby probíhat v hotovosti.

40. S ohledem na výše uvedené musí soud přisvědčit žalovanému, že důvodné pochybnosti stran nákupu, přepravy a prodeje alobalu skutečně existovaly. Předložené faktury vedly k důvodným pochybnostem o tom, zda dodavatelé žalobkyni skutečně plnění poskytli, neboť bylo zjištěno, že nebyl respektován způsob úhrady uvedený na faktuře, když namísto bezhotovostní platby za nákup alobalu byly realizovány platby v hotovosti, přičemž částky byly navíc takto uhrazeny již v květnu 2014, přestože datum splatnosti na fakturách bylo stanoveno na 30. 8. 2014 a v pokladní knize předložené žalobkyní byly předmětné platby zaúčtovány také v srpnu 2014. Jasně tedy existoval rozpor se skutečností uvedený na předložených dokladech s reálným stavem. Důvodné pochybnosti plynuly rovněž ze skutečnosti, že oba dodavatelé nereagovali na výzvu správce daně, aby poskytnutá plnění potvrdili (byli nekontaktní). Pochybnosti pak panovaly nejen ohledně nákupu alobalu, ale i jeho prodeje na Slovensku. Nebylo zřejmé, zda byly platby za odkup alobalu společností RONEX uskutečněny hotově či částečně převodem a jakým způsobem došlo k navázání kontaktů žalobkyně se slovenskými odběrateli. Stejně tak žalovaný správně poukázal na fakt, že se jednalo o první obchodní činnost žalobkyně realizovanou s tímto druhem zboží, navíc mimo Českou republiku, přičemž všechny dohody probíhaly pouze ústně.

41. Správce daně a potažmo žalovaný identifikovali konkrétní výše uvedené skutečnosti, na základě kterých zhodnotili předložené účetní doklady jako neprůkazné. V důsledku toho došlo k přesunu důkazního břemene na žalobkyni, pročež ta byla povinna prokázat, že k deklarovanému plnění skutečně došlo. Soud nicméně musel přisvědčit žalovanému, že žalobkyně své důkazní břemeno neunesla. Svými reakcemi na výzvy správce daně jeho pochybnosti nijak nerozptýlila, ba naopak (viz výše).

42. Žalobkyni se nepodařilo prokázat, že skutečně došlo k plnění od společnosti ALDOSIA. Jak bylo uvedeno, žalobkyně doložila příjmové doklady od společnosti ALDOSIA, a to doklad č. 44 ze dne 30. 5. 2014 znějící na částku 283 550 Kč a doklad č. 45 ze dne 31. 5. 2014 znějící na částku 141 775 Kč, ty ale samy o sobě nemohly prokázat okolnosti rozhodné pro uplatnění odpočtu daně. Příjmové doklady mohou ze své podstaty osvědčit pouze transfer peněz, nikoliv reálnou povahu či rozsah zdanitelného plnění (obdobně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2018, č. j. 7 Afs 238/2017 - 25). Dodání alobalu a poskytnutí přepravy nebylo potvrzeno ani ze strany obou dodavatelů, kteří byli nekontaktní. Žalobkyně rovněž nijak neprokázala, proč byla platba za alobal uhrazena nakonec v hotovosti a nikoliv bezhotovostním převodem, jak bylo deklarováno na faktuře.

43. Pochybnosti přetrvávaly rovněž v případě dodání alobalu na Slovensko. Žalobkyně sice doložila příjmový dokad vystavený společnosti RONEX č. 006/2014 ze dne 25. 8. 2014 znějící na částku 4 449, 60 EUR, doklad č. 005/2014 ze dne 22. 8. 2014 znějící na částku 4 449, 60 EUR a dále příjmový doklad pro P. D. č. 004/2014 ze dne 20. 8. 2014 znějící na částku 4 449, 60 EUR, jak bylo ale výše uvedeno, tyto doklady nemohly být dostatečným podkladem pro uznání odpočtu daně.

44. V rámci řízení žalobkyně konkretizovala místo vykládky zboží, které odpovídá informacím zjištěným prostřednictvím mezinárodního dožádání. Rovněž bylo prostřednictvím mezinárodního dožádání zjištěno, že společnost RONEX potvrdila převzetí alobalu v srpnu 2014, přičemž za něj měla zaplatit 2 x 4 449,60 EUR v hotovosti. Peníze měla odevzdat zaměstnankyně společnosti RONEX v místě dodání. Platba byla provedena dle příjmových dokladů č. 006/2014 ze dne 25. 8. 2014 a č. 005/2014 ze dne 22. 8. 2014. Přijetí plnění a platbu v hotovosti ze dne 20. 8. 2014 potvrdil i odběratel P. D. Nicméně, žalobkyně neosvětila, proč změnila svá tvrzení ohledně formy obdržené platby za alobal od společnosti RONEX. Prvotně uváděla, že platbu přijala v hotovosti, což odpovídá informacím zjištěným v rámci mezinárodního dožádání. Ve svém vyjádření ze dne 14. 9. 2017 nicméně uvedla, že společnost RONEX jí poslala v červenci 2014 zálohu na zboží, a to prostřednictvím bezhotovostního převodu na eurový účet společnosti UNO, jelikož sama žalobkyně ještě neměla účet v měně euro zřízený. Jak ale vyplynulo z odpovědi Fio banky ze dne 31. 8. 2016, žalobkyně měla již od 21. 5. 2014 takovýto účet vedený. Žalobkyně tak sama založila další pochybnosti ohledně toho, zda společnost RONEX uhradila celou platbu v hotovosti, či částečně bezhotovostním převodem.

45. Stejně tak nadále existují nejasnosti stran navázání kontaktů se slovenskými odběrateli. Nejprve žalobkyně tvrdila, že k navázání kontaktů došlo na veletrhu SALIMA začátkem roku 2014. Následně ve vyjádření ze dne 5. 5. 2017 uvedla, že kontakt na odběratele získala doporučením. Ani žalobkyní navržený svědek pak H. tyto rozpory neobjasnil. Uvedl, že si nevzpomíná, zda za jeho účasti existovali na projektu odběratelé ze Slovenska a Polska. Odběratel P. D. navíc uvedl, že svého dodavatele alobalu zná již 15 let. Podle soudu zde proto existují také zřejmé pochybnosti o tom, zda alobal na Slovensko opravdu dodávala žalobkyně.

46. Co se týče plnění spočívajících v dopravě alobalu na Slovensko, ani v tomto případě nebyly pochybnosti plně rozptýleny. Z výpisu z účtu žalobkyně č. 2800593721 sice vyplývá, že doprava byla společnosti JR zaplacena bezhotovostním převodem dne 3. 9. 2014 na základě faktur č. 141100014, č. 141100017 a č. 141100016, mimo samotnou platbu (k ní srov. výše uvedené) však v průběhu řízení nevyplynuly najevo žádné skutečnosti dosvědčující uskutečnění přepravy společnosti JR v podobě dodávky alobalu žalobkyně na Slovensko. Pokud ostatně přetrvávají pochybnosti o samotné dodávce alobalu od společnosti ALDOSIA, tím spíše nemohou být tyto výpisy z účtu samy o sobě dostatečně průkazné. Žalovaný navíc správně zdůraznil, že společnost JR na výzvu správce daně nijak nereagovala, aby uskutečnění přepravy potvrdila. Žalobkyně samozřejmě neodpovídá za kontaktnost svých dodavatelů, ale to neznamená, že uskutečnění zdanitelného plnění nemusí prokázat jiným způsobem. V tomto případě lze nadto podpůrně poukázat na zjištění správce daně v průběhu daňové kontroly, v rámci níž identifikoval personální propojení mezi žalobkyní a společností JR v podobě osoby M. J., jemuž byla udělena plná moc k zápisu společnosti JR do obchodního rejstříku a složení základního kapitálu; přesto nebyla žalobkyně schopna předložit žádné důkazní prostředky ani ze strany společnosti JR.

47. S ohledem na výše uvedené je tak zcela zjevné, že se žalobkyni nepodařilo prokázat uskutečnění zdanitelného plnění od společností ALDOSIA a JR. Žalobkyně nepředložila žádný konkrétní důkaz, který by svědčil bez pochyby o tom, že došlo k nákupu, přepravě a prodeji alobalu. Pochybnosti správce daně nebyly odstraněny, naopak některá tvrzení žalobkyně vedla k dalším nejasnostem. Žalobkyně tedy neprokázala, že jí skutečně vzniknul nárok na odpočet DPH.

48. Co se týče odkazu žalobkyně na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 8. 2017, č. j. 4 Afs 58/2017 - 78, ten nepokládá soud za příhodný, neboť Nejvyšší správní soud se v uvedeném rozhodnutí zabýval situací, kdy správce daně ani žalovaný v daňovém řízení nezpochybnili, že dotčená plnění spočívající v poskytnutí služeb byla dodána a zaplacena. V projednávané věci nicméně tato pochybnost vyslovena byla, důkazní břemeno ohledně toho, zda bylo plnění od společnosti ALDOSIA a JR uskutečněno proto přešlo na žalobkyni, která jej ale neunesla. Na okraj k tomu soud dodává, že pro věc je tak zcela irelevantní řízení vedené před rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu na podkladě usnesení ze dne 23. 8. 2018, č. j. 1 Afs 334/2017 - 35, kterým byl právní názor čtvrtého senátu zaujatý v citovaném rozsudku napaden.

49. Soud neshledal ani další žalobní námitky jako důvodné. Žalobkyně v řízení navrhovala provedení místního šetření ve skladu v Mirošovicích. Jak ale uvedl již žalovaný, místním šetřením by nemohl být nákup a následný prodej alobalu prokázán. Podnikatelský záměr žalobkyně nebyl v konečném důsledku zpochybněn, na rozdíl od nákupu a prodeje alobalu. Nebylo tedy třeba prokazovat, zda žalobkyně skutečně koupila stroj na výrobu dutinek či jiné vybavení, přičemž fyzickou kontrolou stroje, kterou žalobkyně navrhovala, nemohlo být nijak prokázáno, zda skutečně přijala plnění od společnosti ALDOSIA (alobal) a JR (doprava alobalu na Slovensko). Předmětná plnění totiž s pořízením stroje nijak přímo nesouvisela.

50. Žalobkyně v poslední řadě namítala, že předloženou knihou jízd a dalšími důkazními prostředky prokázala ekonomické využití vozu Škoda Superb, RZ: X od dodavatele Auto Palace.

51. Žalovaný v napadeném rozhodnutí vyjádřil pochybnosti ohledně toho, zda je plnění přijaté od společnosti Auto Palace, tj. vůz Škoda Superb, využíváno v rámci ekonomické činnosti žalobkyně. Jak bylo uvedeno výše, žalovaný měl zpočátku pochybnosti o tom, co je skutečně předmětem ekonomické činnosti žalobkyně. Kromě toho měl informaci, že žalobkyně nemá žádné zaměstnance, ale má v majetku dvě motorová vozidla. V daném případě proto panovaly pochybnosti ohledně splnění podmínek pro uplatnění odpočtu daně, a to zda žalobkyně používá plnění (vůz) v rámci svých ekonomických činností. Důkazní břemeno týkající se využití vozu pro ekonomické účely tak přešlo na žalobkyni. Žalovaný proto po žalobkyni požadoval předložení knihy jízd a informaci o tom, kdo vozidlo využívá a kde je parkováno.

52. Soud ze správního spisu ověřil, že kniha jízd, kterou žalobkyně doložila za období srpen 2014, skutečně neobsahovala veškeré náležitosti, dle nichž by bylo možné zpětně ověřit vykonané jízdy. V knize jízd nebyla uvedena přesná adresa začátku a konce uskutečněných cest, nebyl uveden účel cest, či jejich doba trvání. V tomto kontextu lze pak rozumět i dílčí pochybnosti žalovaného založené na tom, že první záznam v knize jízd uvádí cestu z Průhonic na Prahu 4, přičemž výchozí stav tachometru se shoduje se stavem, který je jako výchozí uveden na faktuře, tj. 47143 km (není proto možné, aby žalobkyně započala jízdu dne 26. 8. 2014 v Průhonicích se stavem tachometru 47143 km). Žalobkyně rovněž nesdělila, kde přesně bylo vozidlo parkováno, neboť jednatel žalobkyně pouze uvedl, že stálo u firmy. Sídlo žalobkyně ale bylo nejprve zapsáno na adrese jejího jednatele, pana J. (panelový dům na sídlišti X). Předloženou knihou jízd, jejíž průkaznost byla zpochybněna, ani tvrzením jednatele žalobkyně tak nebylo ekonomické využití vozu bez pochyb prokázáno. K prokázání ekonomického využití vozidla nepostačovalo samo o sobě ani předložení zakoupené dálniční známky pro Maďarsko platné od 17. 9. 2014 do 26. 9. 2014 a účtenky za pohonné hmoty z čerpací stanice na Slovensku. Tyto doklady potvrzují pouze to, že zmíněným vozidlem někdo jel do Maďarska.

53. Jednatel žalobkyně sice uvedl, že jel daným vozidlem do Maďarska za účelem nákupu stroje na výrobu papírových dutin, což správci daně sdělil rovněž svědek H., tato skutečnost ale neprokazuje, že se jednalo právě o tuto cestu a už vůbec ne, že vůz sloužil výhradně k ekonomické činnosti žalobkyně. Svědek H. ostatně ve své zcela vágní odpovědi neuvedl, jakým dopravním prostředkem do Maďarska jeli a případně jakým konkrétním vozem. Žalobkyně také k tvrzené cestě do Maďarska nepředložila knihu jízd se všemi potřebnými údaji jako je datum cesty, doba jejího trvání, přesná adresa začátku a konce cesty, účel cesty, počet ujetých kilometrů, stav tachometru apod.

54. Jak již také konstatoval správně žalovaný, „každý subjekt vstupující do obchodních vztahů musí zachovávat náležitou míru obezřetnosti, především vzhledem k povaze poskytovaných služeb, a zajišťovat si potřebné podklady pro splnění podmínek pro uplatnění nároku na odpočet daně. V zájmu daňového subjektu tedy je, aby nad rámec svých běžných obchodních potřeb shromažďoval důkazy, které mohou prokázat, že k uskutečnění předmětné služby skutečně došlo, neboť důkazní břemeno ohledně faktické realizace služeb je na jeho straně“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 5. 2007, č. j. 2 Afs 177/2006 - 61) Žalobkyně bohužel nejednala obezřetně tak, aby měla dostatek průkazných a věrohodných důkazních prostředků, které by svědčily o tom, že podmínky pro odpočet daně byly naplněny.

55. Žalobkyně prokázala ekonomické využití vozu až od ledna 2016 do prosince 2017, kdy bylo pronajímáno společnosti A&T. Žalobkyně proto mohla využít možnosti úpravy odpočtu daně podle § 78 ZDPH, jak uváděl žalovaný.

56. S ohledem na výše uvedené soud přisvědčil žalovanému, že žalobkyně neprokázala splnění podmínek pro nárok na odpočet daně. Soud neshledal žádnou účelovost v postupu správce daně ani žalovaného. Správce daně žalobkyni poskytl mnoho příležitostí, aby prokázala, že podmínky pro odpočet daně splnila.

VII. Závěr a náklady řízení

57. Na základě všech shora uvedených skutečností soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

58. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch, proto jí právo na náhradu nákladů řízení nenáleží. Žalovanému pak žádné náklady v souvislosti s vedením předmětného řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly, a proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Praha 22. února 2021

Mgr. Martin Lachmann v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru