Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Ad 23/2013 - 64Rozsudek MSPH ze dne 21.07.2016

Prejudikatura

5 A 61/2002

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
7 As 249/2016

přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 8Ad 23/2013 - 64-82

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudců JUDr. Hany Pipkové a JUDr. Marcely Rouskové v právní věci žalobkyně: J. S., nar. X., bytem Ch., M. n. 7, zastoupena JUDr. Janem Vydrou, advokátem v Praze 6, Hošťálkova 1b, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Praha 4, Budějovická 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí generálního ředitele ze dne 31. 10. 2013, č. j. 36044-5/2013-900000-302,

Takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se včas podanou žalobou dne 27. 12. 2013 domáhala u Městského soudu v Praze zrušení rozhodnutí generálního ředitele ze dne 31. 10. 2013, č. j. 36044-5/2013-900000-302, kterým bylo změněno rozhodnutí ředitele Odboru 40 Generálního ředitelství cel - Řízení lidských zdrojů, ze dne 18. 6. 2013 č. j. 21345-8/2013-900000-401 o stanovení náležitostí služebního poměru, a to tak, že s napadeným rozhodnutím rovněž:

1. S odkazem na § 12 zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, ve znění účinném do 31. 12. 2006 a na § 7 nařízení vlády č. 79/1994 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ozbrojených sil, bezpečnostních sborů a služeb, orgánů celní správy, příslušníků Sboru požární ochrany a zaměstnanců některých dalších organizací (služební platový řád), ve znění účinném do 31. 12. 2003, za období od 1. 7. 1997 do 31. 12. 2003, s odkazem na § 7 nařízení vlády č. 330/2003 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě, ve znění účinném do 31. 12. 2006, za období od 1. 1. 2004 do 31. 12. 2006 as odkazem na § 122 zákona o služebním poměru za období od 1.1,2007 do vydání napadeného rozhodnutí nevyhovuje žádosti odvolatelky o přiznání osobního příplatku po dobu jejího služebního poměru a tato její žádost se zamítá.

2. S odkazem na § 13 zákona č. 143/1992 Sb. a na § 11 písm. a) nařízení vlády č. 79/1994 Sb. za období od 1. 7. 1997 do 31. 12. 2003, s odkazem na § 10 písm. a) nařízení vlády č. 330/2003 Sb. za období od 1. 1. 2004 do 31. 12. 2006 a s odkazem na § 123 písm. a) a b) zákona o služebním poměru za období od 1. 1. 2007 do vydání napadeného rozhodnutí nevyhovuje žádosti odvolatelky o přiznání (mimořádných) obrněn po dobu jejího služebního poměru a tato její žádost se zamítá.

3. S odkazem na § 13 zákona č. 143/1992 Sb., na § 11 písm. b) nařízení vlády č. 79/1994 Sb. a podle čl. V odst. 21 písm. b) a odst. 23 služebního předpisu č, 24/2000 – Platové poměry celníků a občanských zaměstnanců celní správy, v tehdy účinném znění, se odvolatelce poskytuje odměna při dovršení padesáti let věku dne 8. 8. 2003 ve výši 5.000 Kč.

4. S přihlédnutím k § 155 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění účinném do 31. 12. 2006, a § 256 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31. 12. 2006, za období od 1. 7. 1997 do 31. 12. 2006 a k § 170 a 180 zákona o služebním poměru nevyhovuje žádosti odvolatelky o přiznání úroků z prodlení při výplatě služebního přijmu, a tato žádost se zamítá.

5. S odkazem na § 134 odst. 5 zákona o služebním poměru (a s přihlédnutím k § 55 odst. 1 písm. c) a odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. a § 30 vyhlášky č. 259/1997 Sb., kterou se upravují některé podrobnosti služebního poměru celníků, v tehdy účinném znění, pro dobu od 1. 7. 1997 do 31. 12. 2006) nevyhovuje žádosti žadatelky o poskytnutí náhrady za neposkytnutí výstroje a výstrojních součástek za dobu jejího služebního poměru a tato žádost se zamítá.

Jinak napadené rozhodnutí zůstává beze změn.

Žalobkyně se svým podáním domáhala zrušení napadeného rozhodnutí z důvodu nezákonnosti.

Žalobkyně uváděla, že pracovala v pracovním poměru k tehdejšímu Ministerstvu financí - Generálnímu ředitelství cel, v pozici příslušník celní správy – celník. Dostala od zaměstnavatele výpověď z důvodu hrubého porušení pracovní kázně. Konec pracovního poměru nastal uplynutím výpovědní doby dne 31. 12. 1996. Žalobkyně napadla výpověď žalobou a sdělila zaměstnavateli, že trvá na tom, aby byla dále u něho zaměstnávána. Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 25. července 2005, č. j. 9 C 132/2003-217, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 14. prosince 2005, sp. zn. 15 Co 513/2005, který nabyl právní moci dne 18. 1. 2006, byla výpověď určena za neplatnou. Pracovní poměr žalobkyně výpovědí ke dni 31. 12. 1996 nezanikl.

Dnem 1. 7. 1997 nabyl účinnosti zákon č. 113/1997 Sb. a příslušníci celní správy ke dni účinnosti tohoto zákona (1. 7. 1997) v pracovním poměru k celní správě se stali celníky ve služebním poměru. Žalobkyni náleží všechna práva vyplývající ze služebního poměru k celní správě i nárok na ustanovení do funkce, aby jí byla přiznána služební hodnost, přiznány a poskytnuty peněžní a naturální náležitosti jejího služebního poměru, zejména služební příjem, a aby jí byla přiznána veškerá další práva ze služebního poměru vyplývající, vše zpětně od 1. 7. 1997 do současnosti.

Žalobkyně podala formální žádost o vydání těchto rozhodnutí ze dne 13. 3. 2006, kterou pro uplynutí času doplňovala. Na základě příslušných soudních rozhodnutí ředitelka Celního ředitelství Plzeň vydala dne 22. 1. 2009 rozhodnutí čj. 707/09-PP a žádost žalobkyně ze dne 13. 3. 2006 zamítla. Žalovaný rozhodnutím ze dne 11. 6. 2009, čj. 6015-5/2009-900000-30, zamítl odvolání žalobkyně a rozhodnutí ředitelky Celního ředitelství Plzeň potvrdil.

Žalobkyně napadla rozhodnutí obou služebních funkcionářů správní žalobou, která byla zamítnuta rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. prosince 2010, č. j. 9 Ca 234/2009-39, potvrzeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 4. dubna 2012, č. j. 3 Ads 72/2011-88, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 5. 2012, č. j. 3 Ads 72/2011-102.

Posléze nálezem Ústavního soudu ze dne 1. února 2013, sp. zn. IV. ÚS 2427/2012, bylo zrušeno rozhodnutí ředitelky Celního ředitelství Plzeň ze dne 22. 1. 2009 č. j. 707/09-PP, rozhodnutí generálního ředitele Generálního ředitelství cel ze dne 11. 6. 2009 č. j. 6015-5/2009-900000-30, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2010 č. j. 9 Ca 234/2009-39 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 4. 2012 č. j. 3 Ads 72/2011-88 ve znění opravného usnesení ze dne 17. 5. 2012 č. j. 3 Ads 72/2011-102.

Podle žalobkyně platí, že od 1. 7. 1997 byla ve služebním poměru k celní správě až do odchodu do starobního důchodu ke dni 30. 6. 2013.

Ředitel Odboru 40 Řízení lidských zdrojů GŘ cel prvostupňovým rozhodnutím ze dne 18. 6. 2013, č. j. 21345-8/2013-900000-401, žalobkyni přiznal zpětně: k 1. 7. 1997 - celní inspektor v 7. platové třídě + hodnost vrchní celní kontrolor k 1. 1. 2004 - celní rada v 9. platové třídě + hodnost vrchní celní kontrolor

k 1. 1. 2007 - inspektor v 5. tarifní třídě + hodnostní označení praporčík (nejprve v útvaru CŘ Plzeň a od 1. 1. 2013 v útvaru CÚ pro Karlovarský kraj) Současně rozhodl jednotlivými výroky zpětně o služebním příjmu žalobkyně od 1. 7. 1997 do 1. 1. 2013 (s trváním do skončení služebního poměru žalobkyně dne 30. 6. 2013)

Před vydáním prvostupňového rozhodnutí žalobkyně opakovaně se vyjadřovala k předkládaným podkladům ve snaze dosáhnout ustanovení k 1. 7. 1997 do hodnosti celní inspektor, a aby rozhodnutí obsahovalo výroky, jimiž jí budou přiznány též osobní příplatky, odměny a úroky z prodlení za pozdní vyplacení služebního příjmu.

Žalobkyně v podaném odvolání poukázala na to, že o jednotlivých žádostech mělo být rozhodnuto výrokem. Domáhala se, aby jejím žádostem bylo vyhověno, aby výrok prvostupňového rozhodnutí, kterým byla ke dni 1. 7. 1997 ustanovena do hodnosti vrchní celní kontrolor, byl změněn tak, že bude ustanovena do hodnosti celní inspektor, včetně odpovídající změny výroků napadeného rozhodnutí od tohoto výroku odvozených.

O odvolání rozhodl žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím a potvrdil výrok prvostupňového rozhodnutí o zařazení žalobkyně do hodnosti vrchní celní kontrolor k 1. 7. 1997 a výroky prvostupňového rozhodnutí od tohoto výroku odvozené částečnému odvolání žalobkyně vyhověl. O dalších žádostech, které uplatnila žalobkyně ve formě námitek v odvolacím řízení, sám rozhodl ve výrokové části napadeného rozhodnutí ve věci samé - obsahově veškeré výše uvedené námitky a nároky žalobkyně zamítl.

Žalobkyně se svým podáním u Městského soudu v Praze domáhala zrušení napadeného rozhodnutí generálního ředitele ze dne 31. 10. 2013, č. j. 36044-5/2013-900000-302, z důvodu nezákonnosti. Tvrdila, že není pravda, že ke dni 1. 7. 1997 nedosáhla na hodnost celní inspektor s odkazem na vyhlášku č. 258/1997 Sb., účinné teprve ode dne 17. 10.1997 ale ke dni 1. 7. 1997. Mělo být při ustanovování žalobkyně do hodnosti postupováno podle hodnostního řádu obsaženého ve vnitřním předpise celní správy jako u všech ostatních příslušníků. (vnitřní předpis - tzv. SPČ č. 226 vydaný 25. 6. 1997 s účinností k 1. 7. 1997), v odstavci (23) v části V se stanoví, že hodnosti (příslušníků), dosažené podle dosavadních předpisů zůstávaly celníkům zachovány.

Žalobkyně se domáhala zpětného přiznání základního tarifu a jiných složek služebního příjmu, osobních příplatků a odměn, za období od 1. 7. 1997 do 30. 6. 2013, alespoň ve výši odpovídající průměrné výši odměn příslušníků celní správy se stejnou kvalifikací a funkčním zařazením a se stejnou dobou praxe v celní správě za dobu služebního poměru. Namítala, že prvostupňové rozhodnutí o tom nerozhodlo a žalovaný zamítnul s tím, že žalobkyně byla k 6. 11. 1995 odvolána z funkce, nově byla zařazena na Celním úřadu Cheb, kde však pro nemoc „nikdy žádnou práci neodvedla”, a nelze proto dovodit, že by na novém pracovišti pracovala s nadprůměrnými výsledky.

Žalobkyně nebrojila proti tomu, že v době, kdy byla dlouhodobě nemocná, nebyl jí přiznán osobní příplatek, a stejně nikdy nebrojila proti tomu, že v tomto období neobdržela žádné odměny. Uváděla, že období její pracovní neschopnosti skončilo dnem 31. 12. 1996.

Žalobkyně namítala, že byla diskriminována tím, že jí nebylo umožněno tak jako ostatním celníkům vykonávat její práci a je nyní dále diskriminována tím, že žalovaný jí jako přímý důsledek této předcházející diskriminace odpírá, aby dosáhla alespoň na průměrné mzdové ohodnocení, kterého dosáhli srovnatelní příslušníci celní správy, kterým ve výkonu jejich práce bráněno nebylo, a kterého by zcela pravděpodobně v inkriminovaném období dosáhla.

Žalobkyně tvrdila, že pro rozhodnutí o přiznání osobních příplatků a odměn za dobu jejího služebního poměru má být vzat za základ průměrný příjem na osobních příplatcích a na odměnách příslušníků, kteří vykonávali v inkriminovaném období práci stejné hodnoty, jakou by vykonávala žalobkyně, pokud by nebyla této možnosti zbavena.

Žalobkyně se dovolávala nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2427/2012, který vytknul služebním funkcionářům, že se drželi doslovného znění věty druhé bodu I. čl. VI. zákona č. 113/1997 Sb.

Žalobkyně namítala, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je zcela nedostatečné, ohledně peněžitých nároků a není opřeno o žádné zákonné podklady, je projevem svévole žalovaného. Poukazovala na sdělení Celního ředitelství Plzeň ze 17. 5. 2006.

Žalobkyně se domáhala v řízení před služebními funkcionáři přiznání vedle dodatečně vyplacených částek služebního příjmu rovněž úroků z prodlení, vždy ode dne splatnosti příslušné měsíční částky služebního příjmu do vyplacení. Prvostupňové rozhodnutí nerozhodlo o tom a žalovaný se nezabýval otázkami, podle jakých předpisů by měly být úroky z prodlení případně přiznány, vymezením příslušných dob rozhodných pro přiznání jednotlivých položek těchto úroků a výší jejich základu a žádost žalobkyně zamítl. Žalovaný konstatoval, že zaměstnavatel nebyl v prodlení s výplatou jednotlivých položek služebního příjmu, neboť k přiznání platu došlo až prvostupňovým rozhodnutím, kterým teprve byl nárok žalobkyně na služební příjem konstitutivně stanoven (a stal se tím teprve splatným) kromě toho – podle napadeného rozhodnutí – č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, na rozdíl od zákona č. 186/1992 Sb. právní úpravu úroků z prodlení neobsahuje a ani neupravuje pravomoc služebního funkcionáře o nároku na úrok z prodlení rozhodnout. Žalobkyně se odkazovala na rozsudky Městského soudu v Praze č. j. 7 A 164/2010-34 a Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ans 4/2013-37, jakož i rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 78 Ad 8/2013-17, který ve věci totožné uložil služebnímu funkcionáři povinnost o žádosti o přiznání úroků z prodlení s vyplacením (části) služebního příjmu věcně rozhodnout.

Žalobkyně popírala závěr, že jí úroky z prodlení nepřísluší z důvodů, že úroky z prodlení nejsou výslovně upraveny v zákoně č. 361/2003 Sb. Připustila, že výše uvedené judikáty Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu dovodily závěr, že nelze podle tohoto zákona úroky z prodlení přiznat, šlo však o úroky z prodlení za opožděné vyplacení výsluhových nároků příslušníka a výše uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu poté, kdy Nejvyšší správní soud vzal na vědomí argumentaci stěžovatele, který se ve věci úroků z prodlení odvolával na odbornou literaturu (Tomek P. Zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů s komentářem k l. 7.2012), konstatuje, že pokud citovaná pasáž uvádí, že při prodlení s výplatou podle služebního zákona přísluší příslušníku úroky z prodlení, týká se tato pasáž pouze případů prodlení s výplatou služebního příjmu, „což je plnění zcela jiné povahy než výsluhový příspěvek…“

Žalovaný správní orgán ve svém vyjádření ze dne 30. 1. 2014 navrhnul žalobu zamítnout s odkazem na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí generálního ředitele ze dne 31. 10. 2013, č. j. 36044-5/2013-900000-302.

Žalovaný odmítnul tvrzení žalobkyně, že ke dni 1. 7. 1997, resp. ke dni 30. 6. 1997, dosáhla hodnosti celní inspektor. Tato hodnost je propůjčena a propůjčení nelze za dosažení hodnosti považovat. Musela by být do předmětné požadované hodnosti předtím (k 1. 5. 1992 nebo později) povýšena, aby mohla hovořit o jejím dosažení k rozhodnému datu. V důsledku přepočtu doby výsluhy let v hodnosti ke dni 1. 5. 1992 dosahovala pouze na hodnost vrchní celní kontrolor. Potřebnou dobu 15 let výsluhy v hodnosti žalobkyně k uvedenému datu nesplňovala, tato doba činila 14 let a 10 měsíců. Nebylo možno do hodnosti celní inspektor k uvedenému datu žalobkyni jmenovat. Tato hodnost byla propůjčena ke dni 30. 6. 1997. Žalobkyně nedosáhla tak dvou měsíců nezbytné doby výsluhy let v hodnosti pro povýšení do hodnosti celní inspektor. Dosažení doby výsluhy let v hodnosti není jediným potřebným kritériem výsluhy v hodnosti, na povýšení nebyl právní nárok. Další překážkou pro jmenování žalobkyně k 1. 7. 1997 do hodnosti celní inspektor bylo splnění požadavku vysokoškolské vzdělání (§ 4 vyhlášky č. 258/1997Sb., kterou se vydávají pravidla přijímacího řízení a upravují některé podrobnosti týkající se hodnosti celníků). Pro funkci celní inspektor (nikoliv hodnost - funkce byly do 7. platové třídy označeny také názvem „celní inspektor"; od 8. platové třídy se označovaly názvem „celní rada") v 7. platové třídě (do té byla žalobkyně k 1. 7. 1997 ustanovena) - nejvyšší hodnost vrchní celní kontrolor. Nebylo možné v souladu s právními předpisy „přiznat" k 1. 7. 1997 hodnost celní inspektor. Celníci srovnatelní s žalobkyní nezískali k 1. 7. 1997 hodnost celní inspektor, taktéž jim náležela maximálně hodnost vrchní celní kontrolor.

Žalobkyně ve své replice ze dne 20. 2. 2014 trvala na své žalobě. Namítala, že pokud žalovaný ve vyjádření operuje s její údajnou invaliditou do 16. 2. 2002, jde o argument, který nebyl v předcházejícím řízení ani žalovaným zvažován jako relevantní skutečnost, která by determinovala rozhodnutí služebního funkcionáře a žalovaného.

Městský soud v Praze ve věci rozhodl bez jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila ve své replice ze dne 20. 2. 2014 a žalovaný k výzvě soudu podle § 51 odst. 1 soudního řádu správního se nevyjádřil.

Městský soud v Praze posoudil věc takto:

Městský soud v Praze posoudil napadené rozhodnutí podle § 75 soudního řádu správního a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů, jakož i řízení, které mu předcházelo, přičemž vycházel ze skutkového právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Žalobkyně své námitky roztřídila do tří oblastí, v prvé řadě se domáhala změny služební hodnosti, do níž byla ustanovena, dále změny rozhodnutí ohledně osobního příplatku a odměn, jakož i úroků z prodlení.

Ze správního spisu předloženého soudu žalovaným vyplynuly tyto skutečnosti rozhodné pro posouzení věci:

Dne 21. 9. 1973 uzavřela žalobkyně s Celním ředitelstvím pro Českou socialistickou republiku pracovní smlouvu na dobu neurčitou, na jejímž základě nastoupila dne 29. 12. 1973 do pracovního poměru k výkonu celní služby ve funkci celní čekatelky.

Ke dni 1. 5. 1992 byla žalobkyni propůjčena hodnost celní inspektor. V návrhu na propůjčení této hodnosti podepsaného ředitelem celnice Cheb ze dne 21. 7. 1992 se uvádí, že „Paní S. vykonává v současné době funkci vedoucí referátu sekretariátu ředitele celnice. Dosahuje trvale velmi dobrých pracovních výsledků, má velmi dobré teoretické znalosti i praktické zkušenosti, kterých plně využívá při výkonu své řídící funkce.“

Podle platového výměru ze dne 30. 9. 1996 vydaného Ministerstvem financí, Generálním ředitelstvím cel byl žalobkyni ve funkci celního inspektora, zařazené do 7. platové třídy a 10. platového stupně, od 1. 10. 1996 přiznán tarifní plat ve výši 6.600 Kč, 25 % zvýšení platového tarifu ve výši 1.770 Kč, hodnostní příplatek ve výši 1.300 Kč a zvláštní rizikový příplatek ve výši 1.300 Kč.

Žalobkyni byla dne 24. 10. 1996 dána Ministerstvem financí, Generálním ředitelstvím cel výpověď z pracovního poměru, neboť byly shledány důvody, pro které by mohl zaměstnavatel okamžitě zrušit pracovní poměr pro závažné porušení pracovní kázně. Tyto důvody spatřoval zaměstnavatel v tom, že ke dni 8. 8. 1996 byla ošetřujícím lékařem žalobkyně ukončena její pracovní neschopnost, a přestože byla žalobkyně dopisem ze dne 20. 9. 1996 a ze dne 14. 10. 1996, jakož i při osobním jednání dne 18. 10. 1996 vyzvána k okamžitému nástupu do zaměstnání, do zaměstnání se do dne výpovědi z pracovního poměru nedostavila.

Dne 18. 1. 2006 nabyl právní moc rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 25. 7. 2005, č. j. 9 C 132/2003-216, jímž bylo určeno, že výpověď daná žalobkyni dopisem žalovaného ze dne 24. 10. 1996 pro porušení pracovní kázně, když nenastoupila do práce poté, kdy ošetřující lékař MUDr. N. dne 5. 9. 1996 provedl ukončení pracovní neschopnosti se zpětnou platností ke dni 8. 8. 1996, je neplatná. Z odůvodnění tohoto rozsudku vyplývá, že žalobkyně žalobou ze dne 5. 12. 1996 brojila proti této výpovědi, žaloba byla zamítnuta rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 25. 4. 2001, č. j. 11 C 269/96-85, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 15 Co 494/2001. Poté k dovolání žalobkyně byl rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušen Nejvyšším soudem. Krajský soud v Plzni usnesením sp. zn. 15 Co 213/2003 zrušil prvostupňový rozsudek.

Poté Okresní soud v Chebu po provedeném řízení zjistil, že žalobkyně nebyla schopna v uvedené době vykonávat jakoukoliv práci, neboť u ní byla indikována pracovní neschopnost na základě zjištění jejího zdravotního stavu. Podle zprávy MUDr. K. byla žalobkyně v době od 5. 9. 1996 do 30. 10. 1996 ambulantně vyšetřena 16. 7. 1996 a 6. 11. 1996 pro akutně recidivující bolesti bederní páteře s propagací do levé dolní končetiny při výhřezu meziobratlové ploténky prokázané rovněž CT vyšetřením. MUDr. S. doložila, že žalobkyně byla hospitalizována na interním oddělení vojenské nemocnice v Olomouci od 15. 7. do 24. 7. 1996. Soud nezkoumal otázku, jakou konkrétní práci měla žalobkyně po návratu do pracovního procesu vykonávat, i když v tomto smyslu byl mezi účastníky spor. Z předložených lékařských zpráv podle názoru soudu jednoznačně vyplývá, že žalobkyně v uvedeném období nebyla schopna vykonávat jakoukoliv práci, neboť u ní byla indikována i v této době pracovní neschopnost. Soud sice původně ustanovil pro zjištění zdravotního stavu žalobkyně v uvedeném období znalecký ústav, avšak k námitkám žalobkyně uznal tyto námitky s tím, že lze vycházet ze zpráv lékařských, které byly vydávány v období, které je pro řízení podstatné a není třeba komplexního vyšetření žalobkyně.

Dopisem ze dne 13. 1. 2004 sdělila žalobkyně Celnímu úřadu Cheb, že trvá na tom, aby byla nadále u celního úřadu zaměstnávána, protože výpověď z pracovního poměru ze dne 24. 10. 1996 považuje za neplatnou.

Při jednání konaném dne 24. 1. 2006 žalobkyně zástupci ředitele Celního ředitelství Plzeň sdělila, že trvá na pracovním zařazení podle původní pracovní smlouvy ve funkci celník ve služebním poměru.

Podáním ze dne 1. 3. 2006 a ze dne 7. 3. 2006 žalobkyně Celnímu ředitelství Plzeň sdělila, že po právní moci rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 25. 7. 2005, č. j. 9 C 132/2003-216, má jako celník povinnost složit služební přísahu, což jí doposud nebylo umožněno. Proto skládá služební přísahu touto formou. Jako přílohu podání žalobkyně připojila vlastnoručně podepsaný text služební přísahy.

Žádostí ze dne 13. 3. 2006 adresovanou Celnímu ředitelství Plzeň se žalobkyně domáhala, aby služební funkcionář rozhodl ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 186/1992 Sb., o jejím ustanovení do funkce ke dni 1. 7. 1997 a o určení dalších náležitostí jejího služebního poměru k tomuto dni (hodnost, služební příjem a ostatní náležitosti). Rovněž požadovala, aby bylo rozhodnuto i o hodnostním a funkčním postupu, služebním příjmu a o dalších náležitostech služebního poměru žalobkyně tak, jak o nich mělo být podle platných předpisů rozhodnuto do dne uvedeného podání, a to včetně stanovení příslušné platové třídy ke dni 1. 1. 2004 včetně výsledného stanovení hodnosti, funkce, služebního příjmu a dalších náležitostí služebního poměru.

Podáním ze dne 5. 12. 2008 žalobkyně svojí žádost ze dne 13. 3. 2006 doplnila o požadavek, „aby služební funkcionářka vydala podle příslušných právních předpisů veškerá rozhodnutí ve věci jejího služebního poměru, jak povinnost k jejich vydání a jejich obsah plynou z příslušných právních předpisů a věcně předcházejících rozhodnutí, a to od 1. 7. 1997, až do současné doby.“ Žalobkyně zároveň požádala o to, aby jí bylo umožněno složit služební přísahu do rukou příslušného služebního funkcionáře.

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 4. 2008, č. j. 57 Ca 14/2007-99, byla ředitelce Celního ředitelství Plzeň uložena povinnost vydat rozhodnutí o podání žalobkyně ze dne 13. 3. 2006 do šedesáti dnů od právní moci rozsudku. Kasační stížnost, kterou proti tomuto rozsudku ředitelka Celního ředitelství Plzeň podala, byla rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2008, č. j. 3 Ans 9/2008-153, zamítnuta. V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud judikoval, že účastníkem řízení ve věcech služebního poměru byl ve smyslu § 122 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, a § 12 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, také ten, kdo o sobě tvrdil, že je celníkem ve služebním poměru (zde bývalý zaměstnanec Generálního ředitelství cel, jehož výpověď z pracovního poměru byla neplatná).

Ředitelka Celního ředitelství Plzeň rozhodnutím ze dne 22. 1. 2009, č. j. 707/09-PP vydaným podle ust. § 181 zákona č. 361/2003 Sb., zamítla žádost žalobkyně ze dne 13. 3. 2006 týkající se ustanovení do funkce ve služebním poměru podle tehdy platného zákona č. 186/1992 Sb. V odůvodnění rozhodnutí ředitelka Celního ředitelství v Plzni konstatovala, že podle rozhodnutí Okresního soudu v Chebu ze dne 25. 7. 2005, č. j.: 9 C 132/2003-216, které nabylo právní moci dne 18. 1. 2006, bylo rozhodnuto, že výpověď z pracovního poměru ke dni 31. 12. 2006 je neplatná a pracovní poměr žalobkyně tedy trvá i nadále po tomto datu. Příslušný služební funkcionář nabídl žalobkyni volná místa v pracovním poměru, což žadatelka odmítla a žádala o zařazení do služebního poměru ke dni 1. 7. 1997. Podle ředitelky Celního ředitelství Plzeň není žádost žalobkyně ze dne 13. 3. 2006, včetně jejího doplnění ze dne 5. 12. 2008, důvodná a musí být zamítnuta. Podle ust. čl. VI zákona č. 113/1997 Sb., vznikl celníkům v pracovním poměru ke dni účinnosti zákona, tj. k 1. 7. 1997, služební poměr a trval za předpokladu, že celník do 2 měsíců od vzniku služebního poměru ze zákona složil služební přísahu, což žalobkyně neučinila, a její služební poměr tedy zanikl dnem 31. 8. 1997. Námitky, podle kterých žalobkyně nemohla služební přísahu složit, neboť jí to nebylo umožněno a služebním funkcionářem k tomu nebyla vyzvána, ředitelka Celního ředitelství Plzeň neakceptovala s tím, že měla-li žalobkyně zájem nadále pro svého zaměstnavatele pracovat, měla tento zájem projevit ve smyslu tehdy platného ust. § 61 zákoníku práce (ne až dne 18. 1. 2004), a pokud chtěla být ve služebním poměru ve smyslu ust. čl. VI zákona č. 113/1997 Sb., mohla služební přísahu složit písemně v zákonné lhůtě, stejně jako to později učinila ve dnech 1. 3. 2006 a 7. 3. 2006. Ředitelka Celního ředitelství Plzeň v rozhodnutí dále poukázala na to, že žalobkyně v době propuštění z pracovního poměru činila úkony směřující k získání invalidního důchodu. Dne 16. 9. 1996 zahájila řízení o přiznání invalidního důchodu, které bylo ukončeno rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení Praha ze dne 17. 5. 1999 a s účinnosti od 16. 9. 1996 byl žalobkyni přiznán částečná invalidní důchod. Příslušní funkcionáři celní správy neměli zákonem stanovenou povinnost celníka ke služební přísaze vyzývat. Složení služební přísahy bylo plně na rozhodnutí celníka a v zájmu každého celníka bylo provést tento právní úkon, pokud chtěl nadále pracovat pro svého zaměstnavatele. Dle služební funkcionářky je třeba vycházet ze zásady, že právo přeje bdělým a každý si má střežit svá práva. Na tomto místě služební funkcionářka poznamenala, že podobný názor vyslovil i veřejný ochránce práv ve své zprávě ze dne 14. 9. 2007. Zákon č. 113/1997 Sb., povinnost vydat rozhodnutí o ustanovení do funkce služebním funkcionářům neukládá a takové rozhodnutí by navíc bylo pouze deklaratorní a nadbytečné, neboť by vyjadřovalo jen faktický stav, kdy přechodem z pracovního poměru do služebního ve smyslu výše zmiňovaného zákona veškeré náležitosti z pracovního poměru (výše platu, pracovní zařazení, funkce, hodnost atd.) zůstávaly zachovány a přechodem do služebního poměru se neměnily. K přechodu do služebního poměru tak došlo přímo ze zákona, bez podmínky vydání rozhodnutí služebního funkcionáře. Změnou pracovního poměru na služební nedocházelo ke změně pracovního zařazení a ostatních náležitostí ani ke změně příslušného funkcionáře nadřízeného žalobkyni. Ředitelka Celního ředitelství Plzeň tedy neakceptovala námitky žalobkyně, že neměla možnost učinit úkon složení služební přísahy, který zákon požadoval, že nebyl žádný služební funkcionář, jemuž by podepsaný text přísahy mohl být doručen. Protože služební poměr žalobkyně v důsledku nesložení služební přísahy skončil ke dni 31. 8. 1997, žalobkyně po tomto datu nebyla a ani v současnosti není příslušnicí celní správy, přestože tvrdí opak. Proto dle služební funkcionářky není v současné době možné vydat požadovaná rozhodnutí, která by se týkala náležitostí služebního poměru žalobkyně do současné doby. V daném případě tak schází předmět rozhodování, respektive po dobu trvání služebního poměru žalobkyně od 1. 7. 1997 do 31. 8. 1997 není otázky, která by musela být upravena rozhodnutím služebního funkcionáře.

Žalobkyně byla posléze neúspěšná se svým odvoláním, žalobou i kasační stížností. Nicméně Ústavní soud nálezem ze dne 1. února 2013, sp. zn. IV. ÚS 2427/2012, zrušil rozhodnutí ředitelky Celního ředitelství Plzeň ze dne 22. 1. 2009, č. j. 707/09-PP, rozhodnutí generálního ředitele Generálního ředitelství cel ze dne 11. 6. 2009, č. j. 6015-5/2009-900000-30, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2010, č. j. 9 Ca 234/2009-39, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 4. 2012, č. j. 3 Ads 72/2011-88, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 5. 2012, č. j. 3 Ads 72/2011-102, neboť v jejich důsledku bylo porušeno právo stěžovatelky na svobodnou volbu povolání zaručené článkem 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud citovaným nálezem sp. zn. IV. ÚS 2427/2012 judikoval:

„Neudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace vycházející pouze z jazykového výkladu; jazykový výklad představuje toliko prvotní přiblížení se k aplikované právní normě, je východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu.

Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity. Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci. Povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad.

Soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, je na místě použít další výkladové metody, jako jsou metody výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité.

Obsahem práva na svobodnou volbu povolání zakotveného v článku 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je oprávnění jedince rozhodnout se, v jaké oblasti lidských činností by chtěl realizovat svou pracovní schopnost a o takové povolání se ucházet; není tedy subjektivním právem na určité zaměstnání u určitého zaměstnavatele, ani na zaměstnání určitého typu nebo druhu, jemuž by odpovídala povinnost příslušného státního orgánu takové zaměstnání opatřit. Právo na svobodnou volbu povolání také v sobě zahrnuje právo na svobodnou změnu povolání a ochranu proti svévolnému propuštění z pracovního poměru.

Úkolem soudů ve stěžovatelčině věci bylo vyvinout kreativní úsilí k nalezení rozumného a spravedlivého řešení pomocí ústavně konformního výkladu a aplikace článku VI bodu 1. zákona č. 113/1997 Sb. tak, aby byl zachován legitimní cíl zákonodárce zajistit loajalitu celníka vůči státu a vědomí zvláštních povinností při výkonu jeho funkce, a to v podobě složení služební přísahy v krátkém časovém období po transformaci pracovního poměru celníka na poměr služební, a zároveň aby takové povinnosti mohla stěžovatelka skutečně dostát. Tyto požadavky splňuje výklad, dle kterého byla stěžovatelka povinna složit služební přísahu neodkladně (a to nejpozději do dvou měsíců) poté, kdy nabyl právní moci rozsudek o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, tedy ve lhůtě o téže délce, jakou zákon stanovil pro běžné případy transformace pracovního poměru na poměr služební.

K argumentaci Nejvyššího správního soudu dostupností nápravy stěžovatelčiny situace v režimu zákona č. 82/1998 Sb. stačí uvést, že reparace pomocí institutu náhrady škody (či poskytnutím zadostiučinění) je nedostatečnou náhradou za možnost vykonávat svobodně zvolené povolání.“.

Na základě nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2427/2012 správní orgány ve věci žalobkyně rozhodovaly znovu v souladu s citovaným nálezem, a to rozhodnutím ředitele Odboru 40 Generálního ředitelství cel - Řízení lidských zdrojů, ze dne 18. 6. 2013 č. j. 21345-8/2013-900000-401 o stanovení náležitostí služebního poměru, a rozhodnutím generálního ředitele ze dne 31. 10. 2013, č. j. 36044-5/2013-900000-302. Nicméně žalobkyně se s těmito rozhodnutími necítila být uspokojena.

Pokud žalobkyně tvrdila, že byla hodnostním výměrem č. j. 910715/46 ze dne 15. 7. 1991 řádně ustavena podle tehdy platných předpisů do hodnosti celního inspektora, musel soud toto její tvrzení odmítnout jako nedoložené.

Žalobkyně sice spolu s žalobou předložila fotokopii Hodnostního výměru č. j. 910715/46 ze dne 15. 7. 1991. Hodnostní výměr je ve strojopisném vyhotovení s hlavičkou: FMZO – Ústřední celní správa CELNÍ ŘEDITELSTVÍ PRO ČR. Je označen č. j. 910715/46 s datem 15. 7. 1991. V textu se uvádí, že paní J. S., Celnice Cheb, v souladu s ustanovením přílohy č. 7 k vyhlášce FMZO č. 290/1991 Sb., o platovém a hodnostním řádu příslušníků celní správy a s přihlédnutím ke splněným kvalifikačním požadavkům na návrh ředitele celnice se povyšuje do hodnosti CELNÍ INSPEKTOR. Výměr nabývá účinnosti dnem 1. 7. 1991. Výměr je opatřen nečitelným podpisem, pod nímž je uvedeno „Za CŘ pro CŘ“, a otiskem kulatého úředního razítka „Celní ředitelství pro ČR -4-“. O tomto dokumentu není žádná zmínka ve správním spisu. Hodnostní výměr, který je svou povahou rozhodnutím, nesplňuje náležitosti § 47 odst. 5 tehdy platného správního řádu z roku 1967. Výměr je sice opatřen úředním razítkem, ale není řádně podepsán s uvedením jména, příjmení a funkce oprávněné osoby. Nečitelný podpis bez dalších náležitostí musí nutně vzbuzovat jisté pochybnosti. Kromě toho se v textu výměru uvádí, že povýšení je v souladu s ustanovením přílohy č. 7 k vyhlášce FMZO č. 290/1991 Sb., nicméně příloha č. 7, podle níž mělo být při povýšení postupováno, obsahuje pouze Podmínky pro poskytování a stanovení výše jazykového příplatku, nikoliv podmínky pro povýšení.

Podle názoru Městského soudu v Praze je tedy nutno přisvědčit tvrzení žalovaného, že žalobkyni byla hodnost celní inspektor propůjčena ke dni 1. 5. 1992. V návrhu na propůjčení této hodnosti podepsaného ředitelem celnice Cheb ze dne 21. 7. 1992, který je založen ve správním spise, se mj. uvádí, že žalobkyně pracuje v CS od 29. 12. 1973, vedoucí referátu, útvar ústředna 0701, dosažené školní vzdělání ÚSO, celní vzdělání OCZ. Započtená výsluha let v hodnosti, odst. 4, př. 4 NV (RR, MM) 1410. Návrh je podepsán dne 21. 7. 1992 ředitelem Celnice Cheb Josefem Valentou. Hodnostním výměrem č. j. 920815/00041 ze dne 15. 8. 1992 byla následně žalobkyni výjimečně hodnost celní inspektor propůjčena.

Podle názoru soudu žalovaný tedy nepochybil, když v napadeném rozhodnutí konstatoval, že doba výsluhy činila 14 let a 10 měsíců, postupoval naopak zcela v souladu s tvrzením ředitele Celnice Cheb ze dne 21. 7. 1992 v návrhu na propůjčení hodnosti celní inspektor. Propůjčení hodnosti celní inspektor žalobkyni bylo uskutečněno za účinnosti nařízení vlády č. 223/1992 Sb., kterým se provádí zákon č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, které nabylo účinnosti dnem 21. 5. 1992.

Podle odst. 8 části první přílohy č. 4 nařízení vlády č. 223/1992 Sb. bylo lze mimořádně lze příslušníku propůjčit vyšší hodnost, než by mu náležela podle plnění kvalifikačních předpokladů a výsluhy let stanovených tímto nařízením, a to zpravidla po dobu výkonu speciálních činností. Po skončení výkonu speciálních činností se rozhodnutí o propůjčení hodnosti ruší. Podle tohoto ustanovení bylo v případě žalobkyně, jak uvedl žalovaný v napadeném rozhodnutí, také postupováno.

Pokud žalobkyně poukazovala na odst. 11 části první přílohy č. 4 nařízení vlády č. 223/1992 Sb., podle něhož při zvlášť závažném nebo opakovaném porušení pracovní kázně, pravidel slušnosti, občanského soužití nebo služebního slibu, které mohlo mít za následek poškození dobrého jména celní správy, může být příslušníku snížena hodnost o jeden stupeň, musel soud tuto námitku odmítnout jako nepatřičnou, neboť žalovaný svůj postup o citované ustanovení neopřel.

Žalovaný při stanovení hodnosti vrchní celní kontrolor postupoval podle čl. VI zákona č. 113/1997 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon České národní rady č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění zákona České národní rady č. 35/1993 Sb., zákon č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 32/1957 Sb., o nemocenské péči v ozbrojených silách, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 88/1968 Sb., o prodloužení mateřské dovolené, o dávkách v mateřství a o přídavcích na děti z nemocenského pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a zákon České národní rady č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti dnem 1. 7. 1997. konstatoval na základě shora uvedených zjištění, že žalobkyně ke dni 30. 6. 1997 dosáhla právě této hodnosti.

Citovaný zákon v článku VI stanovil: 1. Celníci, kteří jsou ke dni účinnosti tohoto zákona v pracovním poměru podle dosavadních předpisů, se považují za celníky ve služebním poměru. Jestliže celník do dvou měsíců po nabytí účinnosti tohoto zákona nesloží služební přísahu, služební poměr zaniká.

2. Za složení služební přísahy podle odstavce 1 se považuje složení přísahy podle dosavadních předpisů, jestliže do dvou měsíců po nabytí účinnosti tohoto zákona celník svým podpisem potvrdí text přísahy podle tohoto zákona.

3. Celníkovi se do doby trvání služebního poměru rozhodné pro přiznání nároků vyplývajících ze služebního poměru započítávají doby, pokud byly započteny podle dosavadních předpisů pro pracovní poměr s výjimkou doby pro přiznání odchodného, která počíná běžet dnem vzniku služebního poměru podle tohoto zákona.

4. Pokud se v právních předpisech používá pojem oblastní celní úřad, rozumí se tím celní ředitelství. Pokud se v právních předpisech používá pojmu Ústřední celní správa, rozumí se tím ministerstvo.

5. Práva a povinnosti oblastních celních úřadů přecházejí na celní ředitelství, v jejichž územním obvodu měly ke dni účinnosti tohoto zákona tyto oblastní celní úřady své sídlo. Práva a povinnosti zrušených celních úřadů přecházejí na celní úřady, v jejichž územním obvodu měly ke dni účinnosti tohoto zákona zrušené celní úřady své sídlo.

6. Na řízení zahájená před nabytím účinnosti tohoto zákona se užijí ustanovení předpisů platných před tímto dnem.

V inkriminované věci lze tedy shrnout, že výklad článku VI bodů 1. a 3. zákona č. 113/1997 Sb. přijatý žalobou napadeným rozhodnutím neporušil práva žalobkyně. Žalovaný nepochybil, když konstatoval, že zákon č. 113/1997 Sb. založil kontinuitu zařazení celníka i v nově transformovaném služebním poměru. Nepochybil ani, když s odkazem na § 4 písm. b) bod 5 vyhlášky Ministerstva financí č. 258/1997 Sb., kterou se vydávají pravidla přijímacího řízení a upravují některé podrobnosti týkající se hodnosti celníků, konstatoval, že žalobkyně na vyšší hodnost než je hodnost vyšší celní kontrolor nedosáhla, neboť pro celníka se středoškolským vzděláním nebylo lze vyšší hodnosti dosáhnout.

Podle § 4 písm. b) bod 5 vyhlášky Ministerstva financí č. 258/1997 Sb. doba výsluhy let v hodnosti činí při dosažení úplného středního vzdělání, úplného středního odborného vzdělání nebo vyššího odborného vzdělání sedm let pro hodnost celní kontrolor.

Pokud tedy žalobkyně namítala, že není pravda, že ke dni 1. 7. 1997 nedosáhla na hodnost celní inspektor s odkazem na vyhlášku č. 258/1997 Sb., a že mělo být při jejím ustanovování do hodnosti postupováno podle hodnostního řádu obsaženého ve vnitřním předpise celní správy, podle něhož hodnosti (příslušníků), dosažené podle dosavadních předpisů zůstávaly celníkům zachovány, musel soud tuto námitku jako neodůvodněnou odmítnout. V inkriminované věci je totiž nesporné, že hodnost celního inspektora byla žalobkyni pouze propůjčena.

Pokud žalobkyně namítala pochybení žalovaného ve věci zpětného přiznání základního tarifu a jiných složek služebního příjmu, osobních příplatků a odměn, za období od 1. 7. 1997 do 30. 6. 2013, alespoň ve výši odpovídající průměrné výši odměn příslušníků celní správy se stejnou kvalifikací a funkčním zařazením a se stejnou dobou praxe v celní správě za dobu služebního poměru, musel soud rovněž tuto námitku odmítnout jako neodůvodněnou.

Žalovaný ve svém rozhodnutí zamítnul tyto nároky žalobkyně s tím, že žalobkyně byla k 6. 11. 1995 odvolána z funkce, nově byla zařazena na Celním úřadu Cheb, kde však pro nemoc „nikdy žádnou práci neodvedla”, a nelze proto dovodit, že by na novém pracovišti pracovala s nadprůměrnými výsledky. Žalobkyně uváděla, že období její pracovní neschopnosti skončilo dnem 31. 12. 1996.

Žalobkyně namítala, že byla diskriminována tím, že jí nebylo umožněno tak jako ostatním celníkům vykonávat její práci a je nyní dále diskriminována tím, že žalovaný jí jako přímý důsledek této předcházející diskriminace odpírá, aby dosáhla alespoň na průměrné mzdové ohodnocení, kterého dosáhli srovnatelní příslušníci celní správy, kterým ve výkonu jejich práce bráněno nebylo, a kterého by zcela pravděpodobně v inkriminovaném období dosáhla.

Pokud žalobkyně namítala, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je zcela nedostatečné, ohledně peněžitých nároků a není opřeno o žádné zákonné podklady, je projevem svévole žalovaného, musel soudu tuto námitku odmítnout jako neodůvodněnou. Žalovaný opřel své rozhodnutí o příslušná citovaná zákonná ustanovení a podrobně a srozumitelně vysvětlil důvody, proč nelze žalobkyni vyhovět.

Žalobkyně se v této souvislosti dovolávala sdělení Celního ředitelství Plzeň ze dne 17. 5. 2006, č. j. 7050/06-11, v němž se uvádí: „Došlo-li by ke dni 1. 7. 1997 ex lege ke konverzi pracovního poměru paní J. S. na poměr služební, jmenovaná by s největší pravděpodobností byla ke dni 1. 7. 1997 ustanovena do funkce celního inspektora v platové třídě PT7, platovém stupni PS9, podle započitatelné praxe v hodnosti vrchní celní kontrolor. Poslední osobní příplatek před 1. 7. 1997 byl paní J. S. přiznán ve výši 2.680 Kč, tento osobní příplatek jí byl odejmut s účinností od 1. 10. 1996.“

Nicméně z tohoto sdělení v žádném případě, s ohledem na použitý podmiňovací způsob, nelze dovodit, že by žalobkyni měl vzniknout nárok na ustanovení do funkce celní inspektor, jakož i na osobní příplatek, popř. že jí byly tyto nároky přislíbeny.

Žalobkyně ve své replice ze dne 20. 2. 2014 namítala, že žalovaný teprve ve vyjádření k žalobě operuje s její údajnou invaliditou do 16. 2. 2002, přičemž jde o argument, který nebyl v předcházejícím řízení ani žalovaným zvažován jako relevantní skutečnost.

Nicméně v rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 9 Ca 234/2009-39 je obsažena citace vyjádření veřejného ochránce práv JUDr. Otakara Motejla, který v Závěrečné zprávě o šetření postupu orgánů celní správy ve věci podnětu paní J. S. ze dne 14. 9. 2007 mj. poukázal na to, „že žalobkyně dne 16. 9. 1996 zahájila řízení o přiznání invalidního důchodu, které bylo ukončeno rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení Praha ze dne 17. 5. 1999, kterým byl s účinností od 16. 9. 1996 žalobkyni přiznán částečný invalidní důchod. Přiznání částečného invalidního důchodu svědčí pro existenci objektivní překážky k výkonu povolání ve služebním poměru k celní správě, neboť zdravotní způsobilost je vedle způsobilosti osobnostní a fyzické conditio sine qua non.“

Žalobkyně sice ve své žalobě tvrdila, že její pracovní neschopnost skončila dnem 31. 12. 1996, nicméně skutečnosti týkající se částečného invalidního důchodu soudu zamlčela. Soud se tak o této skutečnosti dozvěděl teprve z vyjádření žalovaného, z její repliky a Závěrečné zprávy o šetření postupu orgánů celní správy ve věci podnětu paní J. S. ze dne 14. 9. 2007 veřejného ochránce práv JUDr. Otakara Motejla.

Okresní soud v Chebu rozhodující ve věci sp. zn. 9 C 132/2003 nezkoumal otázku, jakou konkrétní práci měla žalobkyně po návratu do pracovního procesu vykonávat, i když v tomto smyslu byl mezi účastníky spor. Z předložených lékařských zpráv podle názoru soudu jednoznačně vyplývá, že žalobkyně v uvedeném období nebyla schopna vykonávat jakoukoliv práci, neboť u ní byla indikována i v této době pracovní neschopnost. Soud sice původně ustanovil pro zjištění zdravotního stavu žalobkyně v uvedeném období znalecký ústav, avšak k námitkám žalobkyně uznal tyto námitky s tím, že lze vycházet ze zpráv lékařských, které byly vydávány v období, které je pro řízení podstatné a není třeba komplexního vyšetření žalobkyně. Pokud tedy žalovaný zamítnul uvedené nároky žalobkyně s tím, že žalobkyně byla k 6. 11. 1995 odvolána z funkce, nově byla zařazena na Celním úřadu Cheb, kde však pro nemoc „nikdy žádnou práci neodvedla”, a nebylo lze proto dovodit, že by na novém pracovišti pracovala s nadprůměrnými výsledky, musel soud jeho názoru přisvědčit. Žalobkyně v inkriminované věci v řízení před Okresním soudem v Chebu sama odmítla komplexní vyšetření svého zdravotního stavu, které by mohlo postavit najisto, jakou práci mohla v období od 1. 7. 1997 do 30. 6. 2013 vykonávat, a z toho potom odvíjet eventuální nároky.

Podle § 122 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb. osobní příplatek je nenárokovou složkou služebního příjmu, kterou lze ocenit výkon služby v mimořádné kvalitě nebo rozsahu. Rozhodnutí o přiznání, změně nebo odejmutí osobního příplatku musí být písemně odůvodněno.

Podle rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. května 2014, č. j. 57 A 51/2013 – 56, osobním příplatkem podle § 122 odst. 1 věta první zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, je oceňován „výkon služby“ v mimořádné kvalitě nebo rozsahu, nikoli „výkon služebního místa“ v této kvalitě a rozsahu. Toliko změna služebního místa nemůže mít sama o sobě vliv na přiznanou výši osobního příplatku.

Z ustanovení § 122 citovaného zákona vyplývá, že osobní příplatek je nenárokovou složkou služebního příjmu, kterou lze ocenit výkon služby v mimořádné kvalitě nebo rozsahu. Nemůže být sporu o tom, že osobní příplatek se jakožto fakultativní složka platu v důsledku rozhodnutí služebního funkcionáře stává složkou platu nárokovou a takto vzniklý nárok na plat lze odebrat pouze v případě, jestliže to umožňuje příslušný právní předpis a pouze budou-li splněny podmínky v něm stanovené. Žalobkyně nebrojila proti tomu, že v době, kdy byla dlouhodobě nemocná, nebyl jí přiznán osobní příplatek, a stejně nikdy nebrojila proti tomu, že v tomto období neobdržela žádné odměny. V žalobě napadeném rozhodnutí se uvádí, že žalobkyně byla dnem 6. 11. 1995 odvolána z funkce vedoucí sekretariátu ředitele Oblastního celního úřadu Cheb a byla služebně přidělena jako celník na Celním úřadu Cheb. Bezprostředně poté dne 7. 11. 1995 onemocněla a byla uznána práce neschopnou. Po ukončení pracovní neschopnosti dnem 8. 8. 1996 do práce nenastoupila, v důsledku čehož byl její pracovní poměr ukončen výpovědí, která byla rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 25. 7. 2005, č. j. 9 C 132/2003-216, označena za neplatnou, s právní mocí dnem 18. 1. 2006. V případě žalobkyně se tedy nejednalo o snížení popř. odebrání osobního příplatku, nýbrž osobní příplatek na novém služebním místě nebyl s ohledem na shora uvedené skutečnosti stanoven. Žalobkyně tedy přestala pracovat dnem 6. 11. 1995 ve funkci vedoucí sekretariátu ředitele Oblastního celního úřadu Cheb, a od následujícího dne 7. 11. 1995 byla služebně přidělena jako celník na Celním úřadu Cheb, tuto činnost však nikdy nezačala vykonávat, neboť dne 7. 11. 1995 onemocněla.

Pokud žalobkyně namítala, že pro rozhodnutí o přiznání osobních příplatků a odměn za dobu jejího služebního poměru měl být vzat za základ průměrný příjem na osobních příplatcích a na odměnách příslušníků, kteří vykonávali v inkriminovaném období práci stejné hodnoty, jakou by vykonávala žalobkyně, pokud by nebyla této možnosti zbavena, musel soud tuto námitku odmítnout jako nepatřičnou. Jestliže žalobkyni osobní příplatek ke dni 1. 7. 1997 nenáležel, byl by žalobkyní požadovaný postup totiž zcela v rozporu se znění citovaného ustanovení § 122 odst. 1 citovaného zákona, podle něhož osobní příplatek je nenárokovou složkou služebního příjmu, kterou lze ocenit výkon služby v mimořádné kvalitě nebo rozsahu. Takovýto výklad citovaného ustanovení není v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2427/2012.

Pokud žalobkyně namítala, že o jejím nároku na osobní příplatek nebylo prvostupňovým rozhodnutím, nýbrž až odvolacím rozhodnutím rozhodováno, musel soud tuto námitku odmítnout jako nepatřičnou. Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a rozhodnutí odvolacího orgánu tvoří jeden celek, pokud tedy v prvostupňovém rozhodnutí nebyla obsažena některé upřesnění nebo vysvětlení, byla v rámci odvolacího řízení dostatečně doplněna. V inkriminované věci žalovaný změnil výrok prvostupňového rozhodnutí tak, že se žádosti o přiznání osobního příplatku po dobu služebního poměru žalobkyně výslovně nevyhovuje a tato žádost se zamítá. Stejně tak doplnil výrok ohledně mimořádných odměn.

Rozhodnutí o nepřiznání mimořádných odměn rovněž podpořil příslušnými právními předpisy platnými v době od 1. 7. 1997 do 30. 6. 2013. V případě žalobkyně předpokládané mimořádné důvody pro přiznání mimořádných odměn nenastaly, a proto žalovaný neporušil § 13 zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož „Za splnění mimořádných nebo zvlášť významných pracovních úkolů, za jiné mimořádné pracovní zásluhy, za poskytnutí osobní pomoci v mimořádných případech, při významných pracovních a životních výročích za dlouhodobě dosahované kvalitní výsledky práce a za službu v ozbrojených silách ve služebním poměru lze zaměstnanci poskytnout odměnu za podmínek stanovených prováděcím předpisem vydaným podle § 23.“

Žalovaný neporušil ani § 123 písm. a), b) zákona č. 361/2003 Sb., podle něhož „Příslušníkovi lze poskytnout odměnu, kterou je možno jednorázově ocenit a) splnění mimořádného nebo zvlášť významného služebního úkolu, b) splnění naléhavých služebních úkolů za nepřítomného příslušníka, nebo c) dosavadní výkon služby při dovršení 50 let věku.“

Pokud jde o odměnu za dosavadní výkon služby při dovršení 50 let věku, byla žalobkyni napadeným rozhodnutím poskytnuta odměna ve výši 5.000 Kč.

Pokud se žalobkyně domáhala poskytnutí náhrady za neposkytnutí výstroje a výstrojních součástek za dobu jejího služebního poměru, musel soud rovněž tuto její námitku odmítnout jako neodvodněnou.

Podle § 55 odst. 1 písm. c zákona č. 186/1992 Sb. policista má nárok na tyto náležitosti naturální náležitosti potřebné pro výkon služby.

Podle § 134 odst. 5 zákona č. 361/2003 Sb. nelze-li příslušníkovi poskytnout služební výstroj, součástky určené k její obměně nebo doplnění anebo zajistit služby spojené s údržbou služební výstroje, má nárok na poskytnutí náhrady v penězích.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2003, č. j. 5 A 61/2002-50, příspěvek k obměně a doplnění základní stejnokrojové výbavy celníka je ve smyslu § 55 odst. 1 písm. c) zákona ČNR č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, naturální náležitostí účelově určenou pro potřeby výkonu služby. Ani v případě peněžní evidence čerpání příspěvku podle služebního předpisu nelze dovodit nárok na výplatu zůstatku při skončení služebního poměru.

Žalovaný konstatoval, že žalobkyně nemá nárok na peněžitou náhradu za neposkytnutí služební výstroje, ani na refundaci naturálních náležitostí, neboť naturální náležitosti jsou a byly účelově vázány na skutečný výkon služby, když jsou zvláštními ochrannými prostředky a identifikátorem příslušníka navenek. Žalobkyně službu v danou dobu nevykonávala, výstroj nebyla nucena využívat a udržovat, nárok na tyto náležitosti jí ani zpětně nevznikl. Smyslem ustanovení § 134 odst. 5 zákona č. 361/2003 Sb. je ulehčení poskytování naturálních náležitostí příslušníkům, jelikož jim bezpečnostní sbor nezabezpečuje jiný oděv a jeho obměnu, ani údržbu stejnokroje nebo jiného oděvu, a právě pro tyto účely jim poskytuje částečnou náhradu v penězích (viz důvodová zpráva k zákonu o služebním poměru.

Podle názoru Městského soudu v Praze žalovaný správní orgán i při řešení tohoto požadavku žalobkyně postupoval v souladu s právními předpisy, jakož i ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu.

Pokud se žalobkyně dovolávala citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2427/2012, musel Městský soud v Praze konstatovat, že správní orgány v inkriminované věci postupovaly striktně v souladu s právními názory v něm vyjádřenými.

V tomto nálezu Ústavního soudu se konstatuje, že žalobkyni byl rozhodnutím ze dne 17. 5. 1999 s účinností ke dni 16. 9. 1996 přiznán částečný invalidní důchod, k čemuž žalobkyně namítala, že s otázkou přechodného přiznání částečného invalidního důchodu se vypořádala v řízení před správními orgány i soudy a opakovala, že jeho přiznání nezakládá důvod pro ukončení služebního poměru dle ustanovení § 106 odst. 1 písm. b) zákona č. 186/1992 Sb.; tak se může stát toliko na základě posudku zdravotnické komise, přičemž v případě propuštění ze služebního poměru by stěžovatelce také náleželo odchodné a tzv. platové vyrovnání, resp. odchodné a tzv. výsluhový příspěvek podle zákona č. 361/2003 Sb. Kromě toho zdravotní způsobilost příslušníků celní správy s výjimkou přijímacího řízení byla upravena teprve vyhláškou č. 363/2003 Sb. s účinností ode dne 1. 1. 2007.

Ústavní soud se však nezabýval otázkou hmotných požitků, nýbrž pouze obsahem práva na svobodnou volbu povolání zakotveného v čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož je oprávnění jedince rozhodnout se, v jaké oblasti lidských činností by chtěl realizovat svou pracovní schopnost a o takové povolání se ucházet [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 11/08 ze dne 23. 9. 2008 (N 155/50 SbNU 365), odst. 29., usnesení sp. zn. II. ÚS 547/98 ze dne 4. 7. 2001, dostupné na http://nalus.usoud.cz]; není tedy subjektivním právem na určité zaměstnání u určitého zaměstnavatele, ani na zaměstnání určitého typu nebo druhu, jemuž by odpovídala povinnost příslušného státního orgánu takové zaměstnání opatřit. Právo na svobodnou volbu povolání také v sobě zahrnuje právo na svobodnou změnu povolání a ochranu proti svévolnému propuštění z pracovního poměru (srov. např. Klíma, K. a kol. Komentář k Ústavě a Listině. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s. r. o., 2005, str. 795, Pavlíček, V. a kol. Ústava a ústavní řád České republiky, 2. díl. Praha: Linde 2002, str. 227).

Ústavní soud sice uložil, aby ředitel (ka) Celního ředitelství Plzeň rozhodnul znovu o žádosti žalobkyně o ustanovení do funkce ve služebním poměru, přičemž otázku včasnosti složení služební přísahy stěžovatelkou posoudí v souladu s vysloveným závazným právním názorem Ústavního soudu, dle kterého žalobkyně tuto povinnost splnila včas, jestliže tak učinila ve lhůtě dvou měsíců od právní moci rozsudku, jímž byla určena neplatnost jí dané výpovědi z pracovního poměru. Nicméně nekonkretizoval, do jaké funkce ve služebním poměru by měla být žalobkyně ustanovena.

Konstatoval nutnost vyvinout kreativní úsilí k nalezení rozumného a spravedlivého řešení pro ojedinělou situaci žalobkyně, na kterou zákonodárce při přijímání zákona zjevně nepamatoval. Podle názoru Městského soudu v Praze se žalovanému podařilo nalézt rozumné a spravedlivé řešení, které s ohledem na ostatní příslušníky, plnící si své úkoly v hodnosti vyššího celního kontrolora nelze označit jako contra bonos mores.

Pokud se žalobkyně se domáhala přiznání vedle dodatečně vyplacených částek služebního příjmu rovněž úroků z prodlení, vždy ode dne splatnosti příslušné měsíční částky služebního příjmu do vyplacení, musel soud tuto námitku odmítnout jako neodůvodněnou. Podle názoru soudu žalovaný oprávněně konstatoval, že zaměstnavatel žalobkyně nebyl v prodlení s výplatou jednotlivých položek služebního příjmu, neboť k přiznání platu došlo až prvostupňovým rozhodnutím, kterým teprve byl nárok žalobkyně na služební příjem konstitutivně stanoven (a stal se tím teprve splatným). Kromě toho – podle napadeného rozhodnutí – zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, na rozdíl od zákona č. 186/1992 Sb. právní úpravu úroků z prodlení neobsahuje a ani neupravuje pravomoc služebního funkcionáře o nároku na úrok z prodlení rozhodnout.

Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2013, č. j. 7 A 164/2010 – 34, vzhledem k veřejnoprávní povaze výsluhového příspěvku (§ 157 a násl. zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů) nelze připustit analogii akcesority úroku z prodlení jakožto zákonného příslušenství výsluhy vyplacené po splatnosti, jestliže nárok na úrok z prodlení úhrady výsluhy není v citovaném zákoně explicitně upraven.

Zákon o služebním poměru upravuje splatnost zákonem určeného plnění, tudíž také institut prodlení, avšak nijak nestanoví, že v případě prodlení účastníkovi náleží úrok z prodlení při výplatě výsluhového příspěvku. Vzhledem k veřejnoprávní povaze nároku plynoucího ze služebního zákona a výše uvedené povaze výsluhového příspěvku, jehož soukromoprávní povaha je dále potlačena účelem takového plnění, nelze připustit analogii akcesority úroku z prodlení jakožto zákonného příslušenství výsluhy vyplacené po splatnosti, jak činí žaloba, jestliže nárok na úrok z prodlení úhrady výsluhy dle zákona o služebním poměru není explicitně v zákoně upraven (čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Zákon o služebním poměru č. 361/2003 Sb. nezakládá pravomoc služebního funkcionáře rozhodovat o případném nároku na úroky z prodlení, tedy jej přiznat nebo naopak uplatněný nárok zamítnout.

Ke stejnému závěru dospěl i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 3. října 2013, č. j. 3 Ans 4/2013-37, jímž zamítnul kasační stížnost proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze. Konstatoval, že služební funkcionář nemá pravomoc rozhodnout o přiznání úroků z prodlení s výplatou výluhového příspěvku, neboť ze zákona o služebním poměru tento nárok nevyplývá a nelze jej ani dovodit analogicky. Za takové situace by bylo už na samém pokraji ústavnosti přisuzovat služebnímu funkcionáři povinnost (a právo) rozhodovat meritorně o takovém nároku uplatněném stěžovatelem, který zákon neupravuje. Nejvyšší správní soud se tedy ztotožnil se závěrem Městského soudu v Praze o nedůvodnosti žaloby i z hlediska neexistující pravomoci služebního funkcionáře přiznat úrok z prodlení s výplatou výsluhového příspěvku či o takové záležitosti vydat rozhodnutí.

Městský soud v Praze v inkriminované věci neseznal důvody pro odchýlení se od ustálené judikatury zdejšího soudu, jakož i Nejvyššího správního soudu.

Městský soud v Praze se při vypořádání žalobních námitek řídil nálezem Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, III. ÚS 989/08, podle něhož není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná. (bod 68).

Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí správního orgánu v rozsahu žalobních bodů a ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že žalovaný správní orgán při svém rozhodování neporušil zákonem stanovené povinnosti a nevydal nezákonné rozhodnutí. Z těchto důvodů proto soud podané žalobě nevyhověl a podle § 78 odst. 7 soudního řádu správního jí zamítl tak, jak je ve výroku tohoto rozsudku uvedeno.

Výrok o náhradě nákladů řízení soud opřel o ustanovení § 60 odst. 1 soudního řádu správního a contrario, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému správnímu orgánu žádné náklady řízení nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 21. července 2016

JUDr. Slavomír Novák, v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Jana Válková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru